ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3511.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3511/2021-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce T. P., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Simonou Holubovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ladova 2044/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 470 435,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 61/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 62 Co 130/2021-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se na žalované domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 800 000 Kč s příslušenstvím a zaplacení účelně vynaložených nákladů obhajoby ve výši 670 435,60 Kč, které mu měly vzniknout v souvislosti s trestním řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 88/2013 proti jeho osobě pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §225 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jež skončilo zproštěním obžaloby.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 27 C 61/2019-238, uložil žalované zaplatit žalobci částku 501 127,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 23. 5. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 1 969 308,49 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 23. 11. 2018 do zaplacení a dále co do úroku z prodlení z částky 501 127,11 Kč ve výši 9 % ročně od 23. 11. 2018 do 22. 5. 2019 (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 79 660 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 62 Co 130/2021-290, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně žalovanou napadené částky 345 305 Kč s příslušenstvím změnil jen tak, že se žaloba co do částky 363 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení zamítá, jinak jej v tomto výroku ohledně částky 344 942 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 23. 5. 2019 do zaplacení a ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 480 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Námitky žalobce, že soudy mu měly přiznat skutečně vynaložené náklady obhajoby, nikoliv pouze náklady v rozsahu vyčíslení dle advokátního tarifu, a že mu měla příslušet rovněž náhrada nákladů obhajoby za poradu žalobce s obhájcem, která byla učiněna bezprostředně po veřejném zasedání, za návrhy na provedení dalších důkazů a za další v dovolání vyjmenované úkony právní služby (odstavce 5 až 8 části VII dovolání), a také pokud jde o nesprávné určení dne, od kterého žalobci náleží úroky z prodlení, neobsahují zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), když v těchto částech dovolání chybí vymezení podmínek přípustnosti (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobcem ve vymezených částech dovolání naplněn.
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolání je rovněž vadné v části týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť žalobce v této souvislosti nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
I po novele občanského soudního řádu provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. platí, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je sice třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a na něj navazující judikaturu).
Stejně tak i nadále platí, že v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody spočívající v nahlížení do spisu v celkové výši 23 400 Kč (sestávající z 9 úkonů právní služby á 2 300Kč, tedy celkem 20 700 Kč, a dále 9 náhrad hotových výdajů á 300 Kč, tedy celkem 2 700 Kč).
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ve výroku o věci samé v uvedené části, nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu, a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání. Za tohoto stavu se dovolací soud v této části nemohl zabývat ani případnými vadami řízení (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné [§238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř.], a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu