ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.3651.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 3651/2021-370
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 220/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 35 Co 356, 357/2020-269, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 35 Co 356, 357/2020-269, se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2020, č. j. 43 C 220/2018-195, mění tak, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2020, č. j. 43 C 220/2018-195, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 43 C 220/2018-242, se ve výroku I mění tak, že soud konstatuje, že nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, ze dne 3. 4. 2013, č. j. KRPA-132636-69/TČ-2012-000093-KAF, došlo k porušení práva žalobce nebýt trestně stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; jinak se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2020, č. j. 43 C 220/2018-195, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 43 C 220/2018-242, ve výroku I, bylo-li jím rozhodnuto o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 000 000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 92 653,50 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Boučka.
III. Žalovaná je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 1 178 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním pro trestný čin podvodu, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 4. 2020, č. j. 43 C 220/2018-195, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 7. 2020, č. j. 43 C 220/2018-242, rozhodl tak, že žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení na straně státu (výrok II) a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, změnil jej toliko ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Oba soudy vyšly ze zjištění, že proti žalobci bylo Policií České republiky vedeno trestní stíhání pro spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, které trvalo čtyři roky a pět měsíců, přičemž žalobce byl nakonec zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, protože ohledně jeho osoby v obžalobě popsaný skutek není trestným činem. Žalobce totiž sice ve vztahu k trestnému činu dotačního podvodu, který mu byl kladen za vinu, jednal hrubě nedbale, nikoliv však úmyslně (tedy alespoň ve formě úmyslu nepřímého). Žalobce ovšem v každém případě podle obou soudů jednal tak, že porušil povinnost péče řádného hospodáře vyžadovanou od jednatele společnosti s ručeným omezeným, neboť pověřil-li výkonem činností spadajících do jeho působnosti jinou osobou, bylo jeho povinností prověřit, zda se jednalo o osobu kvalifikovanou, a rovněž této osobě vytvořit podmínky pro výkon svěřené činnosti a efektivně kontrolovat, zda a jak je tato činnost vykonávána. Žalobce tak minimálně umožnil páchání trestné činnosti na osobách zdravotně handicapovaných tím, že založil dvě společnosti, byl jejich jednatelem a společníkem, avšak v jejich sídlech nikdy nebyl, nevěděl, jaké měly zaměstnance, stejně jako nevěděl, že společnost nepřiděluje zaměstnancům práci, nicméně o příspěvky na podporu zaměstnávání zdravotně znevýhodněných osob žádal. Oba soudy rovněž uzavřely, že není zřejmé, z čeho žalobce nabyl dojmu, že jeho již opakovaně za majetkovou trestnou činnost odsouzený bratr je osobou, které může při výkonu podnikatelské činnosti zcela důvěřovat. Žalobce obcházel živnostenský zákon a tehdy platný obchodní zákoník, kteréžto předpisy by jeho bratrovi podnikat neumožnily. Rovněž trestní soud v této souvislosti označil jednání žalobce coby tzv. bílého koně za naivní. Žalobce přitom neprokázal, že by mu zahájením a vedením trestního stíhání byla způsobena závažná nemajetková újma; nebylo prokázáno výrazné zhoršení psychického stavu žalobce či jeho rodinných vztahů (s matkou či bratrem), ani to, že by trestní stíhání bylo příčinou neuzavření manželství s tehdejší přítelkyní žalobce, nebo že by v jeho důsledku přišel žalobce o nějaké přátele, ani to, že by trestní stíhání představovalo reálnou překážku pro ucházení se o místo v Bezpečnostní informační službě či pro získání pozice v České spořitelně, a. s., a konečně nebylo prokázáno, že by v důsledku trestního stíhání nemohl žalobce do svého vlastnictví nabýt nějakou nemovitost. Prokázáno bylo pouze to, že žalobce z obavy, aby nepřišel o své byty, převáděl podíly k nim na svou přítelkyni, která je následně – po ukončení trestního stíhání – převedla zpět na žalobce.
5. Z těchto důvodů byla žalovaná podle soudů obou stupňů povinna poskytnout žalobci zadostiučinění za újmu způsobenou mu nezákonně vedeným trestním stíháním, nicméně při zvažování adekvátní formy zadostiučinění bylo třeba zohlednit zejména to, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán. Odvolací soud k tomu uvedl, že jednání žalobce, které mu bylo kladeno za vinu v trestním řízení, nelze posoudit tak, že by si žalobce trestní stíhání zavinil sám, a dospět proto k vyloučení odpovědnosti žalované za újmu jemu způsobenou, tuto skutečnost je však třeba zohlednit při stanovení formy zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Dále odvolací soud zohlednil, že trestní řízení trvalo přiměřenou dobu a že postup orgánů činných v trestním řízení nebyl svévolný či nesprávný. Za situace, kdy žalobce neprokázal jím tvrzený rozsah a závažnost nemajetkové újmy, dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že adekvátní formou zadostiučinění je v daném případě konstatování porušení práva, které žalobci poskytla již žalovaná ve svém stanovisku ze dne 30. 11. 2018, a to formulací, že v trestním řízení vedeném proti žalobci „došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.“. Nebylo namístě přiznat žalobci právo na zadostiučinění v penězích, neboť by to bylo v rozporu s obecně vnímanou představou spravedlnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení hmotněprávních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, která nebyla v dosavadní judikatuře dovolacího soudu zodpovězena. Především podle žalobce odvolací soud nepřihlédl k důvodu, pro který byl žalobce zproštěn obžaloby v trestním řízení, čímž se jeho rozhodnutí ocitlo v rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem například v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. S tím souvisí i v judikatuře dosud neřešená otázka, zda si obviněný, který se žádným způsobem nevyhýbá orgánům činným v trestním řízení a s těmito orgány naopak spolupracuje, může sám způsobit trestní stíhání pro skutek, který není trestným činem. V případě, že je trestně stíhaná osoba, která jednala tak, že její jednání bylo posouzeno jako jednání po právu, které nemělo trestněprávní obsah, pak je nutno postup podle trestního řádu ze strany orgánů činných v trestním řízení označit za zjevně vadný. Hodnocení soudu týkající se otázky spoluzavinění žalobce je tak v příkrém rozporu se závěry konečného rozhodnutí. V kolizi s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012) týkající se přiměřenosti konstatování porušení práva coby formy zadostiučinění je i její nedostatečnost. V rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014) navíc konstatování porušení práva obsažené ve stanovisku žalované nemá náležitosti této formy kompenzace, neboť v něm není vyjádřeno, k porušení jakého práva žalobce došlo. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu i s rozhodnutími Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, či ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16), a to v závěru o tom, že si osoba nejednající protiprávně mohla přivodit sama trestní stíhání. Za zásadní vadu rozsudku odvolacího soudu považuje žalobce skutečnost, že jím byla bagatelizována či zcela ignorována skutková zjištění odůvodňující vyšší intenzitu zásahu do práva žalobce, a to zejména ve vztahu ke skutečnosti spočívající v převodu zcela zásadního majetku žalobce (členských práv v bytovém družstvu) v počáteční fázi trestního stíhání na žalobcovu bývalou partnerku a jeho zpětný převod na žalobce v době ukončení trestního stíhání. Žalobce též výslovně brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že v rozporu například s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 3627/18, nebylo do úkonů právní služby učiněných jeho právním zástupcem v souvislosti s tímto řízením započteno uplatnění nároku u žalované podle §14 OdpŠk, ačkoliv se jednalo o nutný úkon před podáním žaloby. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítla, že dovolání postrádá zákonné náležitosti, neboť žalobce neuvádí, která dříve dovolacím soudem řešená právní otázka má být posouzena jinak, a dále pro každý dovolací důvod nevymezuje zvlášť předpoklad přípustnosti dovolání. Jinak má též dovolání za nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za zcela správný. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a splňuje náležitosti dovolání vymezené v §241a odst. 2 o. s. ř.
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Podal-li žalobce dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i té části výroku I, jíž byly změněny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení odvolacího, není dovolání v této části přípustné, což však v případě důvodnosti dovolání nebrání dovolacímu soudu eventuálně zrušit rozsudek odvolacího soudu i v těchto, na rozhodnutí ve věci samé závislých, výrocích, nebo v případě změny rozsudku odvolacího soudu rozhodnout znovu o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
13. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem formulovaná otázka, zda si obviněný či obžalovaný, který se žádným způsobem nevyhýbá orgánům činným v trestním řízení, resp. s těmito orgány spolupracuje, může způsobit trestní stíhání pro skutek, který není trestným činem, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že by si žalobce zavinil (spoluzavinil) trestní stíhání (a že by proto byla vyloučena odpovědnost státu za nemajetkovou újmu), nýbrž toliko na závěru, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán a že k této skutečnosti je možno přihlédnout při posouzení formy, popřípadě výše, přiměřeného zadostiučinění, přičemž tento závěr není v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6069/2016, ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016). Z téhož důvodu není rozsudek odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12, či usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, v nichž dovozené závěry se vztahovaly k obecným podmínkám existence objektivní odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv ke kritériím přiměřené formy zadostiučinění.
14. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelův nesouhlas se závěrem odvolacího soudu spočívajícím v tom, že přiměřenou formou zadostiučinění je v daném případě konstatování porušení práva, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se v tomto směru neocitá v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2394/15), jestliže odvolací soud, vycházeje mimo jiné z odůvodnění zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, a s přihlédnutím k důvodu zproštění obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, dospěl k závěru o přiměřenosti této formy zadostiučinění s ohledem na prokázání skutečnosti, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, že trestní stíhání probíhalo po přiměřeně dlouhou dobu a v souladu s právními předpisy, že postup orgánů činných v trestním řízení nebylo možno označit za svévolný či nesprávný a že žalobce neprokázal jím tvrzený rozsah a závažnost nemajetkové újmy, která mu měla být trestním stíháním způsobena (a to i s přihlédnutím ke skutečnosti akcentované v dovolání, že žalobce z obavy, aby nepřišel v důsledku trestního stíhání o své byty, převáděl podíly k těmto bytům na svoji přítelkyni a následně, po ukončení trestního stíhání, zpět na svoji osobu), a proto by přiznání zadostiučinění za způsobenou újmu v penězích bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.
15. Dovolání však bylo podle §237 o. s. ř. shledáno přípustným pro posouzení otázky náležitostí formulace konstatování porušení práva coby formy zadostiučinění, neboť v tomto směru spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru (byť toliko implicitním), který je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
17. Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
18. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Citovaná judikatura Nejvyššího soudu nepožaduje, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, nebo ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).
19. Není přitom důvodu, pro který by se tyto závěry neměly vztahovat i na konstatování porušení práva, které poškozenému poskytne přímo žalovaná. Soudy by pak měly, zvláště tehdy, namítá-li to výslovně účastník řízení (poškozený), rovněž posoudit, zda konstatování porušení práva (coby jedna ze zákonem předvídaných forem zadostiučinění), bylo žalovanou formulováno tak, jak požaduje výše uvedená judikatura, a v případě, že tomu tak není, aby samy toto pochybení napravily správnou formulací ve výroku svého rozhodnutí.
20. V daném případě ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které nebylo v následném průběhu řízení zpochybněno, vyplývá, že žalovaná ve stanovisku ze dne 30. 11. 2018 (tedy až po zahájení tohoto řízení) konstatovala, že v trestním řízení vedeném proti žalobci „došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.“ Ani jeden ze soudů však nijak nereflektoval námitku žalobce, že takto formulovaná konstatace neodpovídá výše citované judikatuře dovolacího soudu, neboť neobsahuje specifikaci toho, k porušení jakého práva žalobce došlo. Přitom, jak správně uvedl žalobce v dovolání, platí, že nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání je porušeno právo obviněného nebýt trestně stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantované čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014).
21. Rozsudek odvolacího soudu je tedy po právní stránce nesprávný jen potud, pokud nenapravil pochybení soudu prvního stupně a sám do výroku rozsudku nepojal správné znění konstatace porušení práva žalobce (což měl k námitce žalobce učinit již soud prvního stupně), jestliže dospěl k závěru, že právě tato forma zadostiučinění je v daném případě přiměřená.
22. Nejvyšší soud dospěl zároveň k závěru, že v daném případě není třeba přistoupit ke kasaci rozsudku odvolacího soudu, neboť s ohledem na dosavadní výsledky řízení a na charakter zjištěné nesprávnosti v právním posouzení odvolacího soudu je možné dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnit tak, aby obsahoval správné znění konstatování porušení práva žalobce jako adekvátní formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání jeho osoby (na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, ze dne 3. 4. 2013, č. j. KRPA-132636-69/TČ-2012-000093-KAF), které bylo shledáno nezákonným.
23. Jestliže byl ve výroku I tohoto rozsudku změněn rozsudek odvolacího soudu, bylo nutno, aby dovolací soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (srov. §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a 2, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.).
24. Z hlediska úspěchu či neúspěchu ve věci samé je ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. nutno za plně úspěšného účastníka řízení před soudy všech stupňů (tedy i v řízení před soudem dovolacím) považovat žalobce, neboť ten v průběhu předmětného řízení dosáhl toho, že mu bylo poskytnuto zadostiučinění za újmu, kterou byla povinna odčinit žalovaná, přičemž v odvolacím a dovolacím řízení byl (či měl být) jím podaný řádný či mimořádný opravný prostředek důvodný; nehraje přitom roli, že žalobci nebylo přiznáno jím požadované peněžité plnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, publikované pod č. 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
25. Náklady vynaložené žalobcem v souvislosti s tímto řízením spočívají v zaplacených soudních poplatcích za podání žaloby ve výši 2 000 Kč a za podání dovolání ve výši 14 000 Kč. Dále se jedná o náklady na zastupování žalobce advokátem, které sestávají z odměny právního zástupce žalobce za celkem dvacet poskytnutých úkonů právní služby, z nichž sedmnáct přináleží podle §11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v sazbě 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu] a tři podle §11 odst. 2 téže vyhlášky v sazbě poloviční, tedy po 1 550 Kč, a to:
· podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu za převzetí a přípravu zastupování, a dále za písemné podání nebo návrh ve věci samé ze dne 27. 7. 2018, ze dne 30. 11. 2018, ze dne 7. 5. 2019, ze dne 23. 5. 2019 a ze dne 18. 11. 2020,
· podle §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu za podání odvolání včetně jeho doplnění a za podání dovolání včetně jeho doplnění,
· podle §11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu za účast u šesti jednání soudu prvního stupně, z nichž dvě (dne 28. 5. 2019 a dne 23. 7. 2019) přesahovala dvě hodiny, a dále za účast u jednání před odvolacím soudem dne 16. 2. 2021,
· podle §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu za tři úkony právní služby, a to za dvě odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé a přiměřeně podle téhož ustanovení za námitky směřující proti procesnímu usnesení obsahujícímu nesprávnou výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání.
26. Dovolací soud nepovažoval za úkon právního zastupování, za který náleží účastníkovi náhrada nákladů řízení, písemné uplatnění nároku u žalované ze dne 11. 1. 2018, neboť v tomto směru je třeba aplikovat zvláštní ustanovení §31 odst. 4 OdpŠk, podle kterého platí, že poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (srov. též VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 280). Poukaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 3627/18, není případný, neboť v tomto nálezu se Ústavní soud nezabýval tím, zda za uvedený úkon přísluší účastníkovi náhrada nákladů řízení, nýbrž toliko tím, zda nezaslání tzv. předžalobní výzvy k plnění ve smyslu §142a o. s. ř. (při současném předchozím uplatnění nároku dle §14 zákona OdpŠk) je důvodem k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení.
27. Celkem tak náklady vynaložené žalobcem na odměnu advokáta činí 57 350 Kč (tedy 17 x 3 100 Kč + 3 x 1 550 Kč), k čemuž je dále třeba připočíst náhradu hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy za 20 úkonů 6 000 Kč, a náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny a z paušálních náhrad v částce 13 303,50 Kč [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.].
28. Celková výše nákladů vynaložených žalobcem v řízení před soudy všech stupňů činí 92 653,50 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.). Bylo-li zcela či částečně na náklady řízení žalobce plněno, nemůže tento rozsudek v části již poskytnutého plnění sloužit jako titul pro vykonávací či exekuční řízení.
29. Změnil-li dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, rozhodl znovu podle §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a 2 a §148 odst. 1 o. s. ř. též o náhradě nákladů vynaložených v tomto řízení státem. Ve věci neúspěšná žalovaná je tak povinna nahradit státem vynaložené náklady ve výši 1 178 Kč, jak uvedeno ve výroku III tohoto rozsudku. Náklady řízení státu již byly žalovanou uhrazeny (viz č. l. 304 soudního spisu), a proto tento rozsudek v části výroku III nemůže sloužit jako titul pro vykonávací či exekuční řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu nebo exekuce.
V Brně dne 22. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu