ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.413.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 413/2022-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce M. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 212/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 28 Co 205/2021-88, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2022, č. j. 28 Co 205/2021-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 C 93/2013. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 27. 5. 2013 a skončilo dne 20. 1. 2020, trvalo tak 6 let a 7 měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 45 C 212/2019-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 67 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 133 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 11. 1. 2022, č. j. 28 Co 205/2021-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výroky II a III) (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta, a to co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a v rozsahu výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.
Námitka dovolatele, že řízení mělo pro něj zvýšený význam, přesto odvolací soud dospěl k závěru o standardním významu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného se nemusí tvrdit a prokazovat v řízeních, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo u takových řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). I když ani uvedené nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno.
Odvolací soud sice nesouhlasil se zvýšením zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce, jelikož se nejednalo o řízení s presumovaným zvýšeným významem, soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění, který z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení navýšil základní částku zadostiučinění o 10 %, však v tomto směru žádným způsobem nekorigoval.
K tomu dovolací soud doplňuje, že při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je možno využití řádného opravného prostředku považovat za skutečnost subsumovatelnou pod §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk ve smyslu instančnosti řízení, otázky, zda při odškodňování nepřiměřené délky řízení je dvouinstanční rozhodování soudů ve věci možno hodnotit ve smyslu instančnosti řízení a snižovat za využití řádného opravného prostředku základní částku, ani otázky, zda rozhodování běžných procesních otázek na úrovni soudu prvního stupně činí z řízení procesně složité řízení, neboť ani při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy nároky skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení a tudíž jeho celkovou délku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani údajný rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, jestliže odvolací soud v rámci posuzovaní průběhu vedlejšího řízení přihlížel k dovolacímu řízení, ve kterém byla řešena toliko otázka procesního nástupnictví, a to pro podstatné skutkové odlišnosti obou případů. Dovolatelem citovaný závěr vyplývající z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 je totiž nutno vnímat v kontextu 15letého řízení, naproti tomu v nynější věci bylo právě z důvodu vyřešení otázky procesního nástupnictví dovolacím soudem ve vedlejším řízení k návrhu nynějšího žalobce posuzované řízení přerušeno, přičemž vliv tohoto přerušení na celkovou délku posuzovaného řízení byl zásadní.
Dovolání není přípustné ani ve vztahu k námitce dovolatele, že se odvolací soud nevypořádal s průtahy v řízení kombinovanými se zmatečností postupu rozhodujícího orgánu v řízení, pro které bylo předmětné řízení přerušeno, neboť odvolací soud převzal jako správné závěry soudu prvního stupně, který v posuzovaném řízení průtahy shledal a zhodnotil je ve smyslu §31a OdpŠk. Odkazuje-li přitom dovolatel na lhůtu uvedenou v §243c odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017, a následně v doplnění dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2163/2021, pak pomíjí, že podle skutkových zjištění, která nepodléhají přezkumu dovolacím soudem, nebylo ve vedlejším řízení dovolání odmítnuto jako nepřípustné či pro vady. Jak pak vyplývá i z dovolatelem citovaného rozhodnutí, ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, když nehodnotil veškeré skutečnosti mající reálně vliv na celkovou délku řízení v důsledku čehož nehodnotil ani vliv všech skutečností v jejich celkovém kontextu a korelaci ve smyslu principu proporcionality, neboť ani v tomto případě se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že řízení trvalo 6 let a 7 měsíců, odpovídajícím způsobem stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění (tj. 5 x 15 000 Kč za 6 let + 8 750 Kč za dalších 7 měsíců, tj. 7 x 1 250 Kč), kterou následně snížil o 10 % z důvodu procesní složitosti, o 20 % s ohledem na skutečnost, že ve věci rozhodovaly opakovaně soudy na dvou stupních soudní soustavy a zvýšil o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce (se zvýšením o 10 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce odvolací soud sice nesouhlasil, ale přiznané zadostiučinění v tomto směru neupravil), přičemž další důvody pro zvýšení ani snížení základní částky neshledal.
Dovolání není přípustné ani co do namítaného porušení principu předvídatelnosti. Dovolací soud si je vědom svého rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2951/2021, ve věci poškozeného L. P., jenž byl dalším ze žalovaných v původním řízení. Rozsudek odvolacího soudu v nyní řešené věci však byl založen na odlišných právních závěrech, než rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 54 Co 124/2021, který byl na základě podaného dovolání zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V nyní projednávané věci totiž není rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo deficitem nesprávného právního posouzení kritérií složitosti řízení, postupu orgánu veřejné moci během řízení, významu řízení pro poškozeného a hodnocení tzv. souběžných řízení. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 2996/21)
Pokud dovolatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, uplatňuje vadu řízení, k níž může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu