ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.497.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 497/2022-531
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce D. P. N. , narozeného dne XY, bytem XY, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 12 Co 387/2019-491, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 12 Co 387/2019-491, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolací soud nařizuje , aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát Městského soudu v Praze.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 se žalobce domáhal vůči žalované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1922 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 462 750 Kč s příslušenstvím, a to částky ve výši 191 250 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 T 3/2010 a částky ve výši 271 500 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným výkonem vazby uložené mu v posuzovaném trestním řízení. Podáním ze dne 26. 2. 2018 uplatnil žalobce další samostatný nárok, a to na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou samotného kompenzačního řízení až do konečného rozhodnutí ve věci v celkové výši 120 000 Kč. Podáním ze dne 27. 8. 2021 doručeným odvolacímu soudu téhož dne žalobce navrhl zvýšení požadované kompenzace za celou délku kompenzačního řízení na částku ve výši 200 000 Kč, a to vzhledem k dalšímu uplynutí času a celkové délce kompenzačního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, rozhodl tak, že se žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 462 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. jdoucím od 17. 4. 2012 do zaplacení, zamítá (výrok I.), žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 120 000 Kč jako zadostiučinění za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012, se zamítá (výrok II.), soud konstatoval, že délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 byla porušena žalobcova základní práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok III.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
3. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku II. ohledně zadostiučinění za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012, ve vyhovujícím výroku III. a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Kompenzační řízení bylo započato podáním žádosti u Ministerstva spravedlnosti ze strany žalobce dne 16. 2. 2012, žaloba byla podána k soudu dne 25. 7. 2012. V rámci kompenzačního řízení bylo ve věci již opakovaně rozhodováno, nejprve rozsudkem soudu I. stupně ze dne 9. 2. 2015, č. j. 4 C 156/2012-119, kterým byla žaloba zamítnuta. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 64 Co 152/2015-139, proti kterému podal žalobce dovolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 3/2016-153, tak, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž odvolací soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, č. j. 64 Co 152/2015-200, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proti právě uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, tak, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2018, č. j. 64 Co 152/2014-268, byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soud I. stupně následně vydal rozsudek ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, kterým byla zamítnuta žaloba v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 462 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. jdoucím od 17. 4. 2012 do zaplacení (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba v části, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 120 000 Kč jako zadostiučinění za délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 (výrok II.), soud dále konstatoval, že délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 156/2012 byla porušena žalobcova základní práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok III.). Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co 387/2019-417, potvrdil právě uvedené rozhodnutí soudu I. stupně. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, tak, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 12 Co 387/2019-417, v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 120 000 Kč, a v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2019, č. j. 4 C 156/2012-322, co do konstatování porušení práva, zrušuje včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl především odchýlení se od ustálené judikatury dovolacího soudu co do posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), když odvolací soud dospěl k závěru o nulovém významu kompenzačního řízení pro žalobce, ačkoli žalovaná v průběhu kompenzačního řízení snížený význam řízení pro žalobce netvrdila; odvolací soud se tak dopustil přílišného aktivismu při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, když tento posoudil nad rámec tvrzení účastníka řízení. Po doručení rozhodnutí dovolacího soudu navrhl žalobce navýšení požadované kompenzace za celou délku kompenzačního řízení na částku 200 000 Kč. Podáním ze dne 4. 10. 2021 doručeným odvolacímu soudu téhož dne žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného; zároveň uvedla, že význam posuzovaného řízení je pro žalobce nulový, žalobce při hodnocení dopadů délky kompenzačního řízení do osobního života žádné konkrétní a závažné dopady netvrdil, vzhledem k trestní minulosti žalobce jako pravomocně odsouzeného pachatele úmyslných trestných činů s vysokou mírou společenské nebezpečnosti poškozující zájmy České republiky jako člen organizované skupiny nemůže vnímat délku kompenzačního řízení jako mimořádný zážitek negativního významu, který by měl na osobní život žalobce stresující dopad, význam snižuje i skutečnost, že se nejedná o věc samu, ale o kompenzaci za kompenzaci. Žalovaná uzavřela, že považuje význam kompenzačního řízení pro žalobce za nulový, přiznání zadostiučinění v penězích by bylo proto v rozporu s hlediskem obecné slušnosti, obecně sdílenou představou spravedlnosti a v rozporu se základními zásadami soukromého práva, proto považuje kompenzaci za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení v podobě konstatování porušení práva za dostatečnou a přiměřenou. Uvedená tvrzení žalované byla žalobci předestřena odvolacím soudem při jednání dne 12. 10. 2021.
5. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Odvolacímu soudu se podařilo napravit Nejvyšším soudem vytýkané pochybení žalované, která vzhledem k tvrzení, že v řízení není dán odpovědnostní titul, opomněla tvrdit nulový význam kompenzačního řízení žalobce. Žalovaná po rozhodnutí dovolacího soudu dostatečně tvrdí a prokazuje, že žalobce není osobou, jíž by náleželo zadostiučinění za délku kompenzačního řízení. Odvolací soud se ztotožnil s tvrzením žalované, dle kterého délka kompenzačního řízení nemohla žádným způsobem zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť se jedná o trestaného pachatele úmyslných trestných činů. Odvolací soud konstatoval, že délka kompenzačního řízení byla způsobena tím, že soud vyhověl návrhu žalobce na připojení obsáhlého trestního spisu, jímž bylo provedeno obsáhlé dokazování, neboť žalobce nebyl schopen pochopit postup soudů v trestním řízení podle trestního řádu při souběhu trestné činnosti. Odvolací soud dále uvedl, že složitost kompenzačního řízení byla způsobena složitostí trestního řízení a charakterem trestné činnosti žalobce, když bylo třeba posuzovat průběh trestního řízení vedeného v důsledku souběhu trestných činností žalobce před více soudy a vyžadovat obsáhlý trestní spis. Orgány veřejné moci přitom dle odvolacího soudu postupovaly plynule bez průtahů a plnily požadavky žalobce, který využíval všech procesních prostředků v široké míře mu přiznaných občanským soudním řádem, kterými též přispěl k nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud dále přihlédl k osobnosti žalobce jako pachatele úmyslných trestných činů v rámci organizované skupiny mezinárodního charakteru s vysokou společenskou nebezpečností a dospěl přitom k závěru, že jako pachatel úmyslných trestných činů těžko mohl utrpět psychickou újmu a frustraci v důsledku délky kompenzačního řízení, jehož se nikdy nezúčastnil. Odvolací soud považoval za absurdní, aby žalobci byla přiznána kompenzace za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, v rámci něhož žalobce nebyl se svým původním požadavkem na poskytnutí kompenzace za délku trestního řízení úspěšný, když délka trestního řízení nebyla shledána nepřiměřenou. S ohledem na právě uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení v relutární formě by bylo v rozporu s hlediskem obecné slušnosti, obecně sdílenou představou spravedlnosti, zásadami soukromého práva a s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem vydaným dříve v této věci ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že „opakovaným posouzením významu předmětu řízení pro žalobce, jakož i zvážením ostatních kritérií uvedených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., bude moci odvolací soud učinit odpovídající závěr o formě (a případné výši) zadostiučinění, jež bude pro daný případ přiměřená“. Na základě právě citovaného odvolací soud uzavřel, že citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla relutární forma zadostiučinění pro daný případ vyloučena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
7. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny. Dovolatel namítá následující:
a) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, když v rozporu s principem neúplné apelace (§119a o. s. ř. a §205a odst. 1 o. s. ř.) a koncentrace řízení (§118b o. s. ř.) jako základ pro dovoláním napadené rozhodnutí odvolací soud užil tvrzení žalované ohledně sníženého významu předmětu řízení pro žalobce uplatněné podáním založeným až v rámci odvolacího řízení (předneseným na jednání odvolacího soudu dne 12. 10. 2021);
b) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, když se opětovně dopustil přílišného aktivismu ve směru posouzení kritéria významu předmětu řízení dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků řízení;
c) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010, a od Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, (dále jen „Stanovisko“), když nesprávným posouzením kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk dospěl k závěru o vyvrácení presumpce vzniku nemajetkové újmy žalobce v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení, a to především na základě sníženého významu předmětu řízení pro žalobce, ke kterému odvolací soud dospěl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (k tomu viz shora uvedená námitka a/ a námitka b/), v důsledku čehož odvolací soud přiznal žalobci jako adekvátní zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení (pouze) konstatování porušení práva;
d) Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je odsouzení účastníka v trestním řízení skutečností, která snižuje význam kompenzačního řízení za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení pro něj, resp. zda je možné přičítat odsouzení účastníka k jeho tíži v kompenzačním řízení, které již není řízením vztahujícím se ke kompenzaci trestního řízení;
e) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, když při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo ke zhodnocení pouze kritéria složitosti věci, nikoli k adekvátnímu zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci, který přispěl k celkové délce kompenzačního řízení výrazně vyšší měrou, než složitost věci, kdy v tomto důsledku odvolací soud přičetl k tíži žalobce tzv. soudní ping-pong;
f) Dovoláním napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do základních práv žalobce, rozhodnutí je protiústavní s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, Stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, neboť je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), konkrétně např. rozsudkem ESLP ve věci Žirovnický vs. Česká republika, stížnost č. 10092/13, v otázce uplatnění tzv. Pintova pravidla, dle kterého by řízení o kompenzaci za kompenzační řízení nemělo trvat na jediné instanci více jak 1,5 roku a na dvou instancích více jak 2 roky.
8. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dovolatel zároveň navrhuje, aby z důvodu nerespektování závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 2948/2020-453, senátem 12 C odvolacího soudu ve složení JUDr. Jan Klášterka, JUDr. Michal Holub a JUDr. Blanka Chlostová byli tito z rozhodování odvolacího soudu v této věci vyloučeni.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
11. Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. a) je námitkou o vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit. Dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Námitka dovolatele shora uvedená pod písm. f) přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud od uvedené judikatury Ústavního soudu a ESLP neodchýlil a k tvrzenému zásahu do základních práv žalobce tímto nedošlo. Ve vztahu k italskému tzv. Pintovu zákonu, dle nějž je soud rozhodující v prvním stupni povinen vynést rozhodnutí do čtyř měsíců po podání žádosti, Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že ze zvýšených požadavků na rychlost prostředků nápravy, jež stanovila Itálie svým orgánům, nelze vyvodit požadavek na délku trvání kompenzačního řízení před orgány České republiky (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2954/2015, nebo ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 997/2015). Rovněž z dovolatelem akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatele pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Mířil-li snad dovolatel uvedenou námitkou proti užití kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění (ačkoli k tomuto dovolatel neuvádí žádnou svou argumentaci a pouze cituje vybrané pasáže judikatury ESLP), pak dovolací soud pro úplnost uvádí, že „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem . Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15)“, (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021).
15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přípustnost dovolání zakládají námitky dovolatele shora uvedené pod písm. b), c) a e), neboť se odvolací soud při řešení uvedených otázek hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a dále námitka shora uvedená pod písm. d), ačkoli se nejedná o otázku, která by nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že v dovoláním napadeném rozhodnutí byla předmětná otázka vyřešena odvolacím soudem v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
18. V občanskoprávním řízení sporném, jež je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), což znamená nejen nepřekročitelnost navrhovaného soudního výroku, ale i vázanost žalobcovým návrhem, aby původní žaloba byla změněna (§95 o. s. ř.). Pokračovat v řízení o původním návrhu je možné jen za předpokladu, že změnu žaloby soud usnesením nepřipustil (§95 odst. 2 o. s. ř.).
19. Žalobce ve stadiu odvolacího řízení žalobu změnil, resp. učinil v odvolání obsahově tomu odpovídající úkon, když podáním ze dne 27. 8. 2021 doručeným odvolacímu soudu téhož dne navrhl zvýšení požadované kompenzace za celkovou délku (do té doby pravomocně neskončeného) kompenzačního řízení na částku ve výši 200 000 Kč namísto původně požadované částky 120 000 Kč. Dovolací soud ze spisu kompenzačního řízení zjistil, že odvolací soud o změně žaloby ve smyslu §95 o. s. ř. nerozhodl a pokračoval v řízení o původním návrhu na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení pouze co do výše 120 000 Kč (výrok I. dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 120 000 Kč jako zadostiučinění za délku řízení). Odvolací soud tak nepostupoval dle §211 a §95 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, jež mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, neboť se dotýká zásady, že nelze přiznat něco jiného, než co účastník řízení navrhuje (§153 odst. 2 o. s. ř.).
20. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že odvolací řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud v řízení odvolacím přihlédl k novým skutečnostem tvrzeným žalovanou, a to bez splnění závazných podmínek vyplývajících z principu neúplné apelace (§119a, §205a, §211a o. s. ř.) a v rozporu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
21. Důsledkem kasačního rozhodnutí dovolacího soudu s účinky ex tunc je pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a ve věci nastává fiktivní procesní stav, kdy se na zrušené rozhodnutí hledí, jako by nikdy nebylo vydáno (k tomu srov. výjimky dle §243g odst. 2 o. s. ř.). Řízení se tak po vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení dostává do fáze, kdy o podaném odvolání nebylo rozhodnuto (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 896/2015). Systém neúplné apelace, na němž je založeno odvolací řízení ve věcech sporných, předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem I. stupně. Východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud I. stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem I. stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení (srov. §5, 101, 118a o. s. ř.), zejména pak podle §119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Nastane-li koncentrace řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v §118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v §205a odst. 1 o. s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedených v §205a odst. 1 pod písmeny a) až f) o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2010).
22. Ze spisového materiálu kompenzačního řízení vyplývá, že žalobce uplatnil nárok na přiznání zadostiučinění ve výši 120 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení podáním doručeným odvolacímu soudu dne 24. 3. 2018. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 3. 2019, č. j. 4 C 156/2012-277, byla připuštěna změna žaloby učiněná podáním ze dne 24. 3. 2018 dle §95 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení se stran nových tvrzení a důkazních návrhů uplatňuje koncentrační zásada i prostřednictvím tzv. neúplné apelace (srovnej §205a o. s. ř.), o jejímž nastoupení byli účastníci v řízení před soudem I. stupně ve shodě s §119a o. s. ř. řádně poučeni na jednání dne 4. 9. 2019.
23. V projednávané věci odvolací soud přihlédl ke skutkovým tvrzením žalované, kterými však žalovaná uplatnila v odvolacím řízení podle §205a o. s. ř. a contrario nepřípustné novoty, neboť se jednalo o projev žalované směřující k plnění povinnosti tvrzení vznesený po koncentraci řízení v rozporu se zásadou neúplné apelace a nejednalo se přitom o situaci, kdy by dosud zjištěný skutkový stav nebyl dostačující pro meritorní rozhodnutí. Vědomost odvolacího soudu o skutečnosti, že se jedná o nové skutkové tvrzení žalované, aniž by se jakkoli zabýval zhodnocením přípustnosti přihlédnout k němu ve smyslu výjimek dle §205a o. s. ř., vyplývá již ze samotného odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterém odvolací soud uvádí, že „žalovaná po rozhodnutí dovolacího soudu dostatečně tvrdí a prokazuje, že žalobce není osobou, jíž by náleželo zadostiučinění za délku kompenzačního řízení z kompenzačního řízení“ a že „v rámci odvolacího řízení bylo napraveno Nejvyšším soudem vytýkané pochybení žalované, která vzhledem k tvrzení, že v řízení není dán odpovědnostní titul, opomněla tvrdit též nulový význam kompenzačního řízení pro žalobce“. Na tomto místě je Nejvyšší soud nucen nad rámec uvedeného připomenout, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, vydaným v posuzované věci, na který odvolací soud v právě uvedené citaci odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje, v žádném směru nevyplývá výtka žalované o její neschopnosti tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně sníženého významu předmětu řízení pro žalobce a navrhovat k jejich prokázání důkazy (což je pouhý důsledek neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ze strany žalované, ke kterému se dovolací soud v citovaném rozhodnutí neměl důvod vyjadřovat), ale naopak kritika nepřípadného aktivismu odvolacího soudu ve směru posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce nad rámec tvrzení účastníka, který však nemůže být napraven uplatněním oného nového skutkového tvrzení účastníkem v řízení před odvolacím soudem (a to ani po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení) bez splnění zákonem stanovených podmínek a opětovným aktivismem odvolacího soudu, jak se odvolací soud v rozporu s principem neúplné apelace (§119a, §205a, §211a o. s. ř.) domnívá.
24. Zohlednění nových skutečností v odvolacím řízení bez splnění zákonných podmínek představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že uvedené nepřípustné novoty se týkaly skutkových tvrzení ohledně sníženého významu předmětu řízení pro žalobce, které se staly jedním z hlavních pilířů rozhodnutí odvolacího soudu, nelze než uzavřít, že právní posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce je v posuzovaném případě neúplné, a tudíž nesprávné, a námitky dovolatele shora uvedené pod písm. b) a c) týkající se hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce a na něj navazující úvahy o přiměřeném zadostiučinění jsou plně opodstatněné; právní posouzení učiněné odvolacím soudem je v tomto směru rozporné s judikaturou dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017). Dovolací soud považuje za nezbytné se na tomto místě vyjádřit též k závěru odvolacího soudu, kterým odůvodnil přiznání zadostiučinění žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení v podobě konstatování porušení práva, dle kterého z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, vyplývá pro posuzovaný případ vyloučení peněžité formy zadostiučinění. Dovolací soud k tomuto uvádí, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá ustálený závěr, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V souladu s právě uvedeným Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020 (vydaným v posuzované věci) nikterak nevyjádřil, jaká konkrétní forma zadostiučinění by (ne)měla být žalobci přiznána, avšak odvolacímu soudu uložil v dalším řízení pečlivě zvážit kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk, „která ve svém důsledku formují přiléhavý závěr o vhodné formě (a případné výši) přiměřeného zadostiučinění“, a uvedl, že teprve respektováním závěrů vyplývajících z tam citované judikatury dovolacího soudu „bude odvolací soud schopen jednotlivé závěry učiněné zvážením uvedených kritérií řádně vyhodnotit a učinit tomu odpovídající závěr o formě (a případné výši) zadostiučinění, jež bude pro daný případ přiměřená“. Z právě citovaného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, nelze v žádném případě dovodit, že by Nejvyšší soud bez dalšího vyloučil kteroukoli formu zadostiučinění (nadto ve fázi řízení, kdy soudy nižších stupňů nebyla řádně zhodnocena kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk, k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), jak odvolací soud nepřípadně uvádí v dovoláním napadeném rozhodnutí a nadto tímto odůvodňuje svůj závěr ohledně zvolené formy zadostiučinění.
25. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Současně platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
26. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Již v rozsudku ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, Nejvyšší soud uvedl, že soudy obecně musí vycházet z toho, že složitost řízení je objektivní okolnost řízení, a není třeba zjišťovat zavinění toho, kdo složitost řízení způsobil. Při posuzování složitosti řízení budou soudy vycházet z předpokladů složitosti řízení podle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk a podle bodu IV. písm. a) Stanoviska. Při hodnocení složitosti řízení lze zohlednit zejména složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti) a složitost procesní (počet instancí před nimiž byl daný případ projednán, procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Soudy se tak při zhodnocení kritéria složitosti řízení již nezabývají tím, kdo ve svém důsledku způsobil, že řízení je složité, protože chování účastníka nebo postupu orgánů veřejné moci, které mohlo prodloužit řízení samotné, je již zohledňováno podle ustanovení §31 odst. 3 písm. c) a d) OdpŠk.
28. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popřípadě i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.
29. Již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020).
30. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že složitost kompenzačního řízení byla dle názoru odvolacího soudu způsobena tím, že bylo třeba posuzovat průběh trestního řízení vedeného před více soudy a nutností vyžádat obsáhlý trestní spis Krajského soudu v Ústí nad Labem. Takové právní posouzení kritéria složitosti řízení dle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk je však v posuzovaném případě neúplné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud nepodrobil právnímu posouzení svá skutková zjištění, ze kterých vyplývá, že v kompenzačním řízení bylo rozhodováno soudem I. stupně dvakrát, odvolacím soudem pětkrát a Nejvyšším soudem (dosud) třikrát, a nezabýval se tím, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Ve světle výše uvedené judikatury pak nemůže obstát též právní hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk v kompenzačním řízení učiněné odvolacím soudem, ke kterému toliko uvedl, že tyto postupovaly plynule a plnily (procesní) požadavky žalobce. Odvolací soud na hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (související s hodnocením kritéria složitosti řízení, konkrétně z jakého důvodu došlo ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů a zda, případně jakým způsobem, se tato skutečnost podílela na celkové délce posuzovaného řízení) zcela rezignoval a i v tomto směru je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Vzájemný vztah kritéria složitosti a postupu orgánu veřejné moci je přitom ve vztahu k hodnocení přiměřenosti celkové délky řízení a na něj navazující úvahy o přiměřené formě zadostiučinění zásadní. Přispěl-li totiž k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zohlednění kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020).
31. Ve vztahu k hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení je nutno vyjádřit se i k závěru odvolacího soudu, dle kterého přičítá k tíži žalobce způsobení nepřiměřené délky kompenzačního řízení tou skutečností, že bylo vyhověno požadavku žalobce na připojení obsáhlého spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3/2016, bylo odvolacímu soudu uloženo zjistit, zda v řízeních vedených před Krajským soudem v Ústí nad Labem a Vrchním soudem v Praze nedošlo v době vyčkání v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 až po vynesení rozsudku ve zkoumaném trestním řízení k naplnění znaků nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení, neboť v tomto směru bylo dosavadní právní posouzení učiněné odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné. Vzhledem k závěru, že dosavadní skutková zjištění nebyla v tomto směru dostačující, bylo nutné vyžádat zmiňovaný trestní spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl podrobně proveden důkaz. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že věc jistě nelze spravedlivě rozhodnout bez náležitého zjištění skutkového stavu, který je základem pro právní posouzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 o. s. ř.). Je proto v rozporu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu, jestliže se odvolací soud snaží přičíst důkazní návrh na vyžádání spisového materiálu pro provedení listinného důkazu, bez kterého odvolací soud nebyl s to zjistit skutkový stav dostačující pro meritorní rozhodnutí věci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3/2016), k tíži dovolatele ve smyslu kritéria jednání poškozeného, kterým by přispěl k délce řízení dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Nutno přitom dodat, že samotné konstatování odvolacího soudu, kterým odůvodňuje nepřiměřenost délky kompenzačního řízení, a sice že „bylo třeba vyžádat obsáhlý spis“, nesvědčí ničeho o tom, jak se tato skutečnost měla na celkové délce kompenzačního řízení projevit. V této situaci je třeba připomenout, že stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Jinak řečeno, všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků a projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování. Ruku v ruce s tím však musí jít posouzení toho, zda soud využil dostupné procesní prostředky k tomu, aby provedení daného důkazu zajistil a zda zde nejsou okolnosti přičitatelné k tíži státu spočívající v neadekvátním postupu orgánu veřejné moci podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 267/2021).
32. Dovolacímu soudu nezbývá než se vyjádřit i k hodnocení odvolacího soudu stran využití procesních prostředků žalobcem, které mělo být dle právního názoru odvolacího soudu taktéž důvodem pro nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, neboť i posouzení tohoto kritéria jako jednání poškozeného dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk není s judikaturou dovolacího soudu souladné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že skutečnost, že účastník využívá s přijatelně rozumným a procesně přípustným důvodem svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení. Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (kritérium ad d). Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení, zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn . 30 Cdo 1328/2009). Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li OdpŠk tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Odlišně je však třeba přistupovat k takové aktivitě účastníka řízení, která sice přispívá určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k tíži. Mezi takové jednání poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob nebo jiného procesního úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, časté změny předmětu sporu nebo upřesnění či doplňování svých podání (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, §67). K délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat z hlediska jeho postupu k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). V posuzované věci se odvolací soud nikterak nezabýval tím, zda procesní prostředky dle občanského soudního řádu využité žalobcem byly nedůvodné a ryze obstrukčního charakteru, na základě čehož by závěr odvolacího soudu ohledně zapříčinění nepřiměřené délky kompenzačního řízení jednáním žalobce mohl teprve obstát, nebo zda jím podané opravné prostředky byly důvodné a daly by odvolacímu soudu podnět ke zhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci (jak bylo již podrobně rozebráno výše). Právní posouzení uvedeného kritéria jednání poškozeného dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk učiněné odvolacím soudem v posuzované věci nelze než z uvedeného důvodu označit za neúplné, a tudíž nesprávné.
33. Dovolatelem předestřená otázka shora uvedená jako námitka pod písm. d), zda je odsouzení účastníka v trestním řízení skutečností, která snižuje význam kompenzačního řízení za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení pro něj, resp. zda je možné přičítat odsouzení účastníka k jeho tíži v kompenzačním řízení, které již není řízením vztahujícím se ke kompenzaci trestního řízení, již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, uvedl, že z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. II. ÚS 4085/18). Zároveň však zdůraznil, že uvedený závěr představuje výjimku ze základního pravidla, jež Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009: „Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný.“ Jde-li o výjimku z pravidla, pak je třeba výjimku vykládat spíše restriktivně, nežli extenzivně. Extenzivní výklad by totiž mohl vést k závěru, dle nějž každý, jenž se dopustil porušení práva (např. i dlužník, jenž včas neuhradil svůj dluh) by se měl smířit nejen s tím, že může být proti němu vedeno soudní řízení, ale též s tím, že toto řízení může být nepřiměřeně dlouhé, přičemž vzniklá újma bude odčiněna nejvýše poskytnutím konstatování porušení práva. Takovýto paušální závěr však učinit nelze, neboť by vedl k praktickému vyloučení výše uvedeného základního pravidla. V rozhodnutích Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva bylo konstatováno, že je důležité zvážit, zda v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení došlo u osoby domáhající se kompenzace ke stavu úzkosti, nejistoty či k jiné obtíži, k jejíž reparaci celé odškodňovací řízení směřuje (jinými slovy viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96). Je proto třeba vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností však bez dalšího není okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání. Není-li protiprávní jednání samo o sobě okolností, jež by vylučovala právo na zadostiučinění v penězích v případě řízení, které se tohoto protiprávního jednání přímo týká, tím spíše nemůže tato okolnost vyloučit právo na zadostiučinění v penězích u řízení toliko souvisejících (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021). Vyloučil-li odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí možnost přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení (jako řízení toliko souvisejícího s protiprávním jednáním dovolatele při rozhodování o nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení) v peněžité formě z toho důvodu, že se dovolatel dopustil trestného činu, odchýlil se od výše citované judikatury dovolacího soudu a jeho právní posouzení je v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné. Na uvedeném nemění ničeho ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, neboť toto je na posuzovaný případ zcela nepřiléhavé, neboť se netýkalo újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, tudíž ani odvolacím soudem odkazovaný závěr, dle kterého „je třeba posuzovat okolnosti, za nichž by se jakákoliv jiná osoba v obdobném postavení jako žalobce cítila či mohla cítit poškozenou“, se nevztahuje k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, neboť u této újmy, na rozdíl od jiných tvrzených újem, je zřejmé, do jaké oblasti morální integrity poškozeného bylo zasaženo (nejistota ohledně výsledku řízení), přičemž je stanoven postup, jakým má být vzniklá újma odčiněna (Stanovisko a na něj navazující judikatura). Pokud pak byl judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3116/2016) připuštěn jistý objektivní náhled na vznik takové újmy, „která by vznikla každé jiné osobě v obdobném postavení“, vztahoval se k osobám, které „vzhledem ke své rozumové a volní vyspělosti si průběh řízení neuvědomují“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021). Pro úplnost je k uvedenému právnímu posouzení učiněnému odvolacím soudem nutno dodat, že z účasti nebo neúčasti žalobce u jednání soudu nelze dovodit snížený význam řízení pro žalobce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
34. Konečně nelze odhlédnout od právního posouzení odvolacího soudu, kterým v dovoláním napadeném rozhodnutí odůvodnil svůj závěr o absurdnosti přiznání žalobci kompenzace za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (v peněžité formě), když žalobce nebyl se svým původním požadavkem na poskytnutí kompenzace za délku trestního řízení úspěšný, neboť délka trestního řízení nebyla shledána nepřiměřenou. Již v opětovně zmiňovaném rozsudku ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, Nejvyšší soud v posuzovaném kompenzačním řízení odvolacímu soudu uložil, aby v dalším rozhodnutí respektoval judikaturu dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, není sám o sobě rozhodný pro posouzení vzniku nemajetkové újmy, neboť ta vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009), a není zásadně rozhodný ani pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), neboť dosavadní právní posouzení učiněné v tomto směru odvolacím soudem nebylo s právě uvedenou judikaturou dovolacího soudu v souladu. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí nerespektoval uvedený závazný právní názor dovolacího soudu a opětovně zohlednil výsledek kompenzačního řízení, ve kterém žalobce nebyl se svým nárokem úspěšný, jako rozhodující skutečnost, kterou v rozporu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu odůvodnil nepřiznání zadostiučinění v peněžité formě za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení.
35. Dovolací soud k návrhu žalobce přistoupil k postupu podle §243e odst. 3 o. s. ř. a nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, neboť podmínky pro tento výjimečný postup (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014) byly naplněny. Odvolací soud při rozhodování opakovaně nedodržel závazný právní názor dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2505/2017, vydaný v posuzované věci), nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a v řízení učinil závažné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, přičemž celkově jde již o pátý zrušený rozsudek odvolacího soudu, který projednal a rozhodl týž odvolací senát v posuzované věci. Existuje tak dostatečně konkrétní a podložená obava, že senát odvolacího soudu, který věc doposud projednával, není schopen provést řízení a věc projednat a rozhodnout o ní zákonu odpovídajícím způsobem v přiměřené době.
36. Odvolací soud dostatečně nevyhověl pokynu zdejšího soudu uvedenému v jeho předchozím rozhodnutí, podle nějž měl pečlivě zvážit všechna kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk, která ve svém důsledku formují přiléhavý závěr o vhodné formě (a případné výši) zadostiučinění. Uvedený pokyn tak pro soud platí i nadále. Jinými slovy řečeno, v dalším řízení bude třeba při zvažování formy zadostiučinění posoudit, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení), opětovně posoudit všechna kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk za současného respektování judikatury dovolacího soudu a nevyjdou-li v řízení najevo skutečnosti, které by poskytnutí relutární satisfakce vylučovaly, bude třeba posoudit adekvátní výši zadostiučinění v penězích.
37. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu