ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.940.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 940/2021-417
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně Harvardský průmyslový holding, a. s. – v likvidaci, identifikační číslo osoby 44269595, se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 27 171 041,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 245/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 62 Co 313/2020-384, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 19 C 245/2018-342, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 125 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 15. 6. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 045 241,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 15. 6. 2018 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil jen tak, že výše zákonného úroku z prodlení činí 8,5 %, jinak jej ve výrocích II a III potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně (dále též „dovolatelka“) domáhala po žalované nahrazení několika nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to:
a) nároku ve výši 266 926 Kč, jakožto náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení zaplacených žalobkyní protistraně v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 275/2012 (dále také jen „nárok A“);
b) nároku ve výši 53 656 Kč, jakožto náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech řízení zaplacených žalobkyní protistraně v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 277/2004 podle rozsudku ze dne 1. 12. 2015 (dále také jen „nárok B“);
c) nároku ve výši 27 310,50 Kč z téhož řízení (sp. zn. 43 C 277/2004), jakožto náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech, které musela vynaložit sama žalobkyně na své právní zastoupení (dále také jen „nárok C“);
d) nároku ve výši 26 573 149,40 Kč, jakožto náhrady škody spočívající ve splnění povinnosti žalobkyně k zaplacení náhrady škody, která jí byla uložena v rámci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 248/2015 (dále také jen „nárok D“);
e) nároku ve výši 250 000 Kč spočívajícího v přiměřeném zadostiučinění za 14 let trvající (nepřiměřeně dlouhé) řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 277/2004 (dále také jen „nárok E“).
Celkově tedy dovolatelka uplatnila nárok na náhradu majetkové škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 27 171 041,90 Kč z titulu nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu podle OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Poměřováno podle jeho obsahu je výslovně napadán výrok I rozsudku odvolacího soudu, a to pouze v rozsahu nároků A, D a E. Nejvyšší soud však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
V posuzované věci byl předmět řízení, o němž odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodoval, představován pěti samostatnými nároky (A, B, C, D a E), přičemž dovolání, které proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, směřuje dle svého obsahového vyjádření proti výroku týkajícímu se peněžitých nároků na náhradu škody ve výši 266 926 Kč (nárok A), ve výši 26 573 149,40 Kč (nárok D) a peněžitého nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 250 000 Kč, resp. sníženého o přiznanou částku 125 800 Kč (nárok E).
Ve vztahu k nároku A, tedy nároku na zaplacení částky 266 926 Kč, námitka žalobkyně, že se odvolací soud při řešení otázky adekvátní příčinné souvislosti u odpovědnosti za škodu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když jako jedinou právně relevantní příčinu vzniku škody neshledal v existenci pravomocných (později pro nezákonnost zrušených) soudních rozhodnutí označujících žalobkyni vlastníkem předmětných nemovitostí, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť v rámci právního posouzení příčinné souvislosti se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které škoda představovaná zaplacenými náklady řízení není v příčinné souvislosti se zrušením jiného rozhodnutí pro nezákonnost, i když žalobce z jeho obsahu čerpal údaje pro podání občanskoprávní žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 603/2004, či ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1818/2017).
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku D, tedy nároku na zaplacení částky 26 573 149,40 Kč, založil na dvou samostatných důvodech, a to jednak na odvolacím soudem převzatém právním závěru soudu prvního stupně (srov. body 11 a 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že plnění pravomocně uložené povinnosti škodu nikterak nepředstavuje, když žalobkyni byla uložena povinnost k náhradě škody protistraně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 8 C 248/2015-67 ze dne 27. 6. 2016, jednak na závěru, že za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno (zaniklo ze zákona, jak tomu bylo v souzené věci) nebo protože právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem. Žalobkyně svým dovoláním zpochybnila pouze závěr o odpovědnosti za škodu způsobenou předběžným opatřením. Závěr o tom, že plnění pravomocně uložené povinnosti škodu nepředstavuje, žalobkyně nezpochybnila. Tento závěr, který sám o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby (v rozsahu předmětného nároku D), není dovoláním napadán a nemůže tak být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobkyně svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá oba důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání (ani z tohoto důvodu) shledáno přípustným, neboť není s to (v předmětném rozsahu) vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
Pouze na vysvětlenou pak dovolací soud poznamenává, že otázka, zda je podle zákona č. 82/1998 Sb. vyloučena či nikoliv odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno nebo protože právo navrhovatele bylo uspokojeno, byla dovolacím soudem již vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od judikatury dovolacího soudu neodchýlil, pokud vyšel z názoru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 32/2009 a v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. K otázce náhrady škody vzniklé v důsledku předběžného opatření se vyslovil i Ústavní soud v usnesení ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 3069/08, když uvedl, že právní závěr, dle nějž zákonná úprava obsažená v občanském soudním řádu, která přičítá odpovědnost za újmy vzniklé předběžným opatřením navrhovateli předběžného opatření, je úpravou zvláštní, jež vylučuje obecnou úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., je závěr nevybočující z mezí ústavnosti, který vyplývá z platné právní úpravy. Právní posouzení odvolacího soudu v nyní posuzované věci tedy zcela odpovídá uvedeným závěrům, jež Nejvyšší soud znovu zopakoval i v rozsudcích ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012.
V rozsahu nároku E, ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (ohledně výše zákonného úroku z prodlení) jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 125 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 15. 6. 2018 do zaplacení, je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154). Jedině ohledně té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byla snížena sazba úroků z prodlení z 9,75 % ročně na 8,5 % ročně, by bylo možno uvažovat o subjektivně přípustném dovolání, avšak žalobkyně proti této části rozhodnutí v dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ničeho nenamítala.
Ke zbývajícímu rozsahu nároku E, v němž odvolací soud nevyhověl zbývajícímu požadavku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, dovolací soud konstatuje, že žalobkyní tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 82, ročník 2006, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud se nemůže zabývat ani namítanými vadami vztahujícími se k nároku E, které dle dovolatelky měly spočívat v tom, že „napadené rozhodnutí neobsahuje základní aplikační úvahy, kterými se soud řídil“, a neobsahuje tak řádné odůvodnění odvolacího soudu. Dovolací soud nadto uvádí, že odůvodnění odvolacího soudu tato námitka neodpovídá. Ten přiznanou částku přiměřeného zadostiučinění řádně odůvodnil odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že se zabýval i aplikací kritérií uvedených v §31a odst. 2 věta druhá a odst. 3 OdpŠk, byť pro stručnost svého odůvodnění odkázal ve větší míře na odůvodnění soudu prvního stupně. Takový postup aproboval též Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, když dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V nynější věci však dovolatelka odvolacímu soudu žádné další důkazy zjevně nepředložila (v tomto směru ani ničeho nenamítá). Dovolací soud uzavírá, že pokud odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně ohledně výše přiměřeného zadostiučinění, a ztotožnil se i s jeho odůvodněním (tak, že na něj v podrobnostech odkázal) a současně se vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně (byť tato závěry soudů zjevně odmítá přijmout), neodchýlil se tím ve smyslu §237 o. s. ř. od rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu, ani neporušil právo žalobkyně na spravedlivý proces.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu