ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2038.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2038/2020-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M & M reality holding a. s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalované L. K. (dříve N.), bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50, o 96.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 C 49/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2019, č. j. 37 Co 119/2018-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 9 C 49/2017-76, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 96.800,- Kč (s blíže specifikovaným úrokem z prodlení) představující provizi žalobkyně podle smlouvy o zprostředkování koupě nemovitosti a poskytování služeb ze dne 8. 10. 2015 (dále jen „smlouva o zprostředkování ze dne 8. 10. 2015“ nebo „smlouva“) za zprostředkování koupě domu č. p. XY v XY postavenému na pozemku p. č. XY vše zapsáno na LV č. XY pro obec XY. Kupní cena byla dohodnuta částkou 1.200.000,- Kč, blokační úhrada ve výši 80.000,- Kč + 21 % DPH, přičemž provize zprostředkovatelky (žalobkyně) byla sjednána ve výši 96.800,- Kč. Žalobkyně se zavázala vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne žalované (zájemkyni) možnost uzavření kupní smlouvy/smlouvy o budoucí kupní smlouvě s vlastníkem předmětu převodu (čl. I. Předmět smlouvy bod 1.1 smlouvy). Pro případ, že zprostředkovatelka obstará pro zájemkyni reálnou příležitost uzavřít zprostředkovávanou smlouvu s převodcem, si smluvní strany dohodly, že je zájemkyně povinna zaplatit zprostředkovatelce provizi ve výši 80.000,- Kč s 21% DPH (bod V. Provize zprostředkovatele a čl. II. Blokační úhrada a provize bod 2.2 smlouvy). Za zaplacení provize zájemkyní se považuje i započtení částky odpovídající provizi oproti blokační úhradě. Součástí služeb, které měla žalobkyně pro žalovanou zajistit, bylo i uhrazení poplatku za vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, zřízení pozastávky na daň z nabytí nemovité věci, vyhotovení návrhu zprostředkované smlouvy a správa vkladu. Smlouva byla uzavřena na dobu do 30. 4. 2016. Dne 5. 10. 2015 uzavřela žalobkyně s A. V. a K. Š. (budoucími prodávajícími) smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti zapsané na LV č. XY v obci XY (domu č. p. XY, postavené na pozemku p. č. XY) a to za cenu 1.200.000,- Kč s tím, že provize není součástí kupní ceny a bude zprostředkovatelce uhrazena zájemcem (viz čl. II. Práva a povinnosti bod 2. 1 smlouvy ze dne 5. 10. 2015). Dne 27. 10. 2015 uzavřely žalovaná jako budoucí kupující, A. V. a K. Š. obě jako budoucí prodávající a žalobkyně jako zprostředkovatelka smlouvu o smlouvě budoucí kupní ve vztahu ke shora identifikované nemovitosti, podle níž se budoucí kupující a budoucí prodávající zavázaly kupní smlouvu uzavřít nejpozději do 30. 4. 2016, přičemž kupní cena měla být uhrazena rovněž do 30. 4. 2016. V případě, že budoucí kupující neuhradí kupní cenu, bylo ujednáno, že budoucí prodávající mají právo od této smlouvy odstoupit. Podle čl. IV odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí kupní měl být předmět převodu odevzdán k užívání žalované nejpozději do 1. 11. 2015 na základě nájemní smlouvy, která bude uzavřena na dobu určitou do převodu vlastnického práva v její prospěch; žalovaná dům se svou rodinou na základě nájemní smlouvy skutečně užívala. Protože v termínu do 30. 4. 2016 žalovaná kupní cenu nezaplatila, budoucí prodávající dne 10. 5. 2016 od smlouvy o smlouvě budoucí kupní odstoupily. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně pro žalovanou zprostředkovala reálnou příležitost uzavření kupní smlouvy, a proto má právo na zaplacení provize (odměny za zprostředkování).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 37 Co 119/2018-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že příležitost uzavřít zprostředkovanou kupní smlouvu byla vytvořena žalobkyní ve prospěch žalované sjednáním smlouvy o smlouvě budoucí kupní dne 27. 10. 2015. Tím žalobkyni vzniklo právo na dohodnutou provizi ve výši 96.800,- Kč. Uzavření vlastní (realizační) kupní smlouvy zmařila žalovaná, která nesplnila závazek zaplatit na účet žalobkyně do 30. 4. 2016 sjednanou kupní cenu ve výši 1.200.000,- Kč; z tohoto důvodu budoucí prodávající od smlouvy o smlouvě budoucí kupní odstoupily. Odvolací soud nepřisvědčil - s odkazem na §2450 o. z. - námitce, že žalobkyně nemůže mít právo na provizi, neboť dříve než s žalovanou uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu s budoucími prodávajícími, argumentem, že ve smlouvě o zprostředkování ze dne 8. 10. 2015 nebyla vyloučena možnost, aby žalobkyně byla smluvně činná i pro budoucí prodávající. Jestliže žalovaná nevyužila (na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní) příležitost uzavřít realizační kupní smlouvu, nebyl důvod k plnění tzv. nadstandardního závazku, tj. k úhradě poplatku za vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. nesprávně vyřešil otázky v praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešené. Za právní otázky, které by měly zakládat přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatelka označuje:
1. otázku významu předchozího uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníky prodávané nemovitosti na právo na provizi za stejnou činnost podle smlouvy uzavřené s později vyhledaným zájemcem o koupi,
2. otázku ochrany spotřebitele při uzavření zprostředkovatelské smlouvy formulářovým způsobem, která obsahuje „skryté“ ujednání o nároku na provizi již za zprostředkování příležitosti (možnosti) uzavřít smlouvu, k němuž nelze přihlížet,
3. otázku výše provize v důsledku zániku možnosti realizace části služeb či vynaložení nákladů zahrnutých do provize.
Ve vztahu k první otázce dovolatelka argumentuje tím, že žalobkyně činnost při obstarání prodeje nemovitosti vykonávala (musela vykonávat) podle uzavřené zprostředkovatelské smlouvy již dne 5. 10. 2015 s budoucími prodávajícími, a proto nemohla provádět stejnou činnost podle smlouvy s žalovanou dne 8. 10. 2015, a nemohlo jí tak vůči žalované vzniknout právo na zaplacení provize. Ve vztahu k otázce ujednání o právu na provizi již za zprostředkování příležitosti (možnosti) uzavřít smlouvu, přednesla, že nedošlo-li ke koupi nemovitosti, nárok na provizi žalobkyni nevznikl, kterýžto závěr podporuje odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5902/2017. Smlouva ze dne 8. 10. 2015 neobsahuje ujednání o tom, že právo na zaplacení provize vzniká podle §2445 odst. 2 o. z. již obstaráním příležitosti uzavřít kupní smlouvu. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně má mít nárok na plnou provizi v situaci „zániku možnosti realizace části služeb či vynaložení nákladů zahrnutých do provize“, přičemž jí není známo, že by dovolací soud tuto otázku ve své rozhodovací praxi již řešil. Podle jejího přesvědčení odporuje dobrým mravům stav, kdy např. správní poplatek za vklad do katastru nemovitostí ve výši 1.000,- Kč, v důsledku odstoupení od smlouvy, nebude již nikdy zaplacen, nebyl odpočten od celkové výše provize, pokud na ni má žalobkyně právo. S tímto odůvodněním žalovaná navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. 33 Cdo 2850/2019-143, Nejvyšší soud dovolání žalované, které podle jeho přesvědčení trpělo vadou spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., odmítl.
Ústavní soud k ústavní stížnosti žalované nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, č. j. 33 Cdo 2850/2019-143, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno základní právo žalované na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, a to nesprávným posouzením splnění požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ve vztahu k první právní otázce vymezené dovolatelkou (stěžovatelkou) v dovolání, tj. uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníkem nemovitosti i se zájemcem o koupi, Ústavní soud uzavřel, že nelze dovodit, který ze dvou dovolatelkou avizovaných předpokladů přípustnosti má být považován za splněný. Z uvedené příčiny „postup Nejvyššího soudu … se Ústavnímu soudu nejeví jako svévolný, tj. vymykající se z mezí volného uvážení, jakožto projevu nezávislého soudního rozhodování, neboť je zjevné, že k pochybení došlo především na straně samotné stěžovatelky, která se dostatečně neseznámila s rozhodováním Nejvyššího soudu týkajícím se vadně podaných dovolání.“ Podle názoru Ústavního soudu v případě druhé právní otázky, tj. že k ujednání o nároku na provizi za zprostředkování (pouhé) příležitosti uzavřít smlouvu nelze s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, podle §1812 o. z. přihlížet, nedošlo-li k samotnému uzavření smlouvy, dovolatelka řádně vymezila přípustnost dovolání, a dovolání „podala poté, co se s judikaturou Nejvyššího soudu seznámila, neboť její odkaz na judikaturu zvláště u druhé otázky za zjevně nepřiléhavý považovat nelze. Stejně tak nelze ani s ohledem na specifikum třetí otázky vyloučit, že skutečně takováto otázka řešena dovolacím soudem nebyla. Dlužno ale zdůraznit, že tím Ústavní soud zásadně nemíní předjímat posouzení splnění dalších náležitostí dovolání či otázky jeho přípustnosti Nejvyšším soudem ve znovuotevřeném řízení“ (bod 30 nálezu).
Nejvyšší soud předesílá, že pro řízení o ústavních stížnostech před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 182/1993 Sb.“), platí, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Přiměřeně se též uplatní ustanovení občanského soudního řádu, pokud zákon č. 182/1993 Sb. nestanoví jinak (§63 citovaného zákona). Na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem se per analogiam vztahuje §226 odst. 1 o. s. ř., přičemž pravidlo o vázanosti právním názorem platí v tomto případě pro všechny soudy rozhodující v dané věci, tedy i pro Nejvyšší soud, který podle §10a o. s. ř. rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských soudů nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 12, č. 142, a nález ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, publikovaný tamtéž, svazek 5, č. 9). Obecné soudy tak musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu Ústavního soudu vydaném v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím.
Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, však nezavázal Nejvyšší soud právním názorem, že dovolání žalované je bez dalšího přípustné pro řešení otázek č. 2 a 3 dovolání, nýbrž mu pouze vytkl (a proto jeho usnesení zrušil), že při posuzování předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pominul, že tvrzení o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jsou obsažena na různých místech dovolání, a že náležitosti dovolání neposuzoval s ohledem na celý jeho obsah podle §41 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto po kasaci svého předchozího rozhodnutí zásahem Ústavního soudu ve smyslu §239 o. s. ř. posuzoval, zda je dovolání žalované pro řešení otázek označených čísly 2 a 3 jejího dovolání přípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.
Ve vztahu k první formulované otázce týkající se významu předchozího uzavření zprostředkovatelské smlouvy s vlastníky nemovité věci na zprostředkovatelskou smlouvu na stejnou činnost uzavřenou později s vyhledanými zájemci dovolatelka individuálně a kvalifikovaně nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání; dává Nejvyššímu soudu na výběr, aby tuto právní otázku posoudil buď jako dosud neřešenou nebo jako otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž žádné rozhodnutí dovolacího soudu neoznačuje. Z takto vymezené přípustnosti dovolání nelze, jak již uzavřel Ústavní soud, dovodit, který ze dvou dovolatelkou avizovaných předpokladů přípustnosti má být považován za splněný, a dovolání z této příčiny není podle §237 o. s. ř. pro řešení uvedené právní otázky přípustné.
Nesouhlas s právním posouzením věci v dovoláním vymezené otázce ochrany spotřebitele při uzavření zprostředkovatelské smlouvy formulářovým způsobem, která obsahuje ujednání o nároku na provizi již za zprostředkování příležitosti (možnosti) uzavřít smlouvu, a její řešení, které má být v rozporu s judikaturou dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, dovolatelka buduje na vlastní skutkové verzi, že zprostředkovatelská smlouva ze dne 8. 10. 2015 neobsahuje ujednání o tom, že právo na provizi vzniká již zprostředkováním příležitosti uzavřít kupní smlouvu nebo smlouvu o budoucí kupní smlouvě, resp. že získání pouhé příležitosti uzavřít zprostředkovanou smlouvu nárok na provizi nezakládá, neboť taková varianta nebyla ve smlouvě o zprostředkování ze dne 8. 10. 2015 dohodnuta; pro vznik nároku žalobkyně bylo podle přesvědčení žalované nutné, aby skutečně došlo k uzavření zprostředkované smlouvy. Dovolací soud dlouhodobě judikuje, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002), zatímco dovozuje-li z právního úkonu (nyní právního jednání) konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (nyní právního poměru), jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Ze shora uvedeného plyne, že řešení v pořadí druhé právní otázky se dovolatelka domáhá procesně neregulérním způsobem, jelikož vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5902/2017, neboť ten se vyjadřoval k poměrům upraveným dříve zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem.
Nejvyšší soud považuje za důležité poukázat na to, že k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří mimo jiné popis tzv. důvodu dovolání tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. pro dovolatele znamená povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován.
Na tomto místě dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že dovolatelka vycházejíc z vlastní skutkové verze předkládá dovolacímu přezkumu otázku výše smluvní provize v situaci, kdy pro neuzavření realizační smlouvy žalobkyně nezajistí (již nemůže zajistit) pro žalovanou část dohodnutého (navazujícího) plnění, s nímž měla být spojena úhrada provize. Prosazuje přitom, že náklady na zaplacení správního poplatku za (následný) vklad do katastru nemovitostí byly zahrnuty do provize, a tedy by měly být odečteny od její dohodnuté výše, jestliže některé úkony pro žalovanou žalobkyně již nevykoná; k takovému závěru však soudy nedospěly.
Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, tj., zda přiznání … dílčí části … provize by zjevně odporovalo dobrým mravům, a to i s přihlédnutím ke značné výši „zbytku“ samotné provize, pomíjí, že při posuzování přípustnosti dovolání musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Na řešení jí vymezené právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pro její řešení tudíž není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Václav Duda
předseda senátu