ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.2137.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 2137/2021-376
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. V. , bytem XY, zastoupené JUDr. Martinou Čejkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 828/23, proti žalovanému T. V. , bytem XY, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 141/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 28 Co 64/2020-341, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 28 Co 64/2020-341, se mění tak, že rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 12. 2019, č. j. 3 C 141/2018-146, se potvrzuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů před soudem prvního stupně 26.226 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.203,50 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.388 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martiny Čejkové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 3 C 141/2018-146, určil, že „vlastníkem nemovitostí st. p. XY, jejíž součástí je budova č.p. XY a nemovitosti parc. č. XY, vše se všemi součástmi a příslušenstvím, vše v k. ú. XY, v obci XY, zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, je žalobkyně“, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 26.226 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Martiny Čejkové, advokátky.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, č. j. 28 Co 64/2020-341, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že je žalobkyně spoluvlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a pozemku p. č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, a to v rozsahu jedné ideální poloviny; v části o určení, že žalobkyně je spoluvlastníkem druhé ideální poloviny pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, a pozemku p. č. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, se žaloba zamítá. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku, jímž odvolací soud zčásti zamítl žalobu, podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, na níž napadené rozhodnutí závisí. Z obsahu dovolání se pak podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důvody, které spolu s manželem (otcem žalovaného) uvedli ve společné výzvě k vrácení daru z 16. 4. 2014, nejsou způsobilé naplnit skutkovou podstatu ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Akcentuje, že již v době (první) výzvy k vrácení daru, kterou podala spolu s manželem, bylo chování žalovaného vůči nim velmi hrubé a amorální až nelidské. Žalovaný, kterému nejen že darovali předmětné nemovitosti, ale přenechali mu a jeho tehdejší manželce k užívání svůj pražský byt, je osočoval z údajných krádeží, vyhrožoval své tehdejší manželce, s níž měli dobré vztahy, bezdůvodně na ně podával trestní oznámení, přestože znal špatný zdravotní stav svého otce, odmítal respektovat jejich v darovací smlouvě vymíněné právo nemovitosti nadále užívat a opakovaně je vyzýval, aby se z domu vyklidili, neboť ho míní užívat on se svými přáteli. Prosazuje, že výzva k vrácení daru z 16. 4. 2014 byla způsobilá založit zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárců, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jejich vlastnictví, resp. že chování, které v ní žalovanému vytkli, naplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů. Navrhla, aby dovolací soud napadenou část rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vytkl soudům obou stupňů, že nerespektovaly jeho vlastnické právo. Napadený rozsudek označil za neobjektivní z důvodu „ genderové nerovnosti ve složení senátu “. Je přesvědčen, že žalobou byl „ úmyslně degradován, dehonestován a veřejně zostuzen “.
Dovolací soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017; dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř., jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Odborná literatura i soudní praxe jsou zajedno v tom, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci, dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. Pro tento jednostranný adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§34 a násl. obč. zák.). K platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 25 Cdo 453/2000, ze dne 28. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96 a ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, popř. usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1416/2013). Jen tak - při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák. - nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví s právními účinky ex nunc (okamžikem, kdy projev vůle došel obdarovanému).
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 obč. zák., opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5055/2015, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 578/2021). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu nevzbuzuje z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného chování účastníků právního vztahu objektivizovaně (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Akcentoval, že soud vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod.
Především je namístě uvést, že odvolací soud v posuzovaném případě (na rozdíl od soudu prvního stupně) nepochybil, poměřoval-li zjištěný skutkový stav věci zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále znovu jen „obč. zák.“), neboť darovací smlouva byla mezi dárci (žalobkyní a jejím manželem V. V.) a obdarovaným (žalovaným) uzavřena za jeho účinnosti, konkrétně 8. 10. 1996 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2132/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3771/2019, ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 437/2020, ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1841/2020, nebo usnesení ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 124/2020). Závěr, že žalobkyně se může domáhat vrácení daru jako celku, jestliže její zemřelý manžel za svého života požádal o vrácení daru za splnění zákonných podmínek, nebyl dovolacímu přezkumu podroben, neboť nebyl dovoláním zpochybněn.
Se závěrem odvolacího soudu, že výzva k vrácení daru, kterou žalobkyně dne 16. 4. 2014 učinila společně se svým manželem V. V., nesplňuje zákonné podmínky pro účinné odvolání daru, neboť v ní vytčené chování obdarovaného (žalovaného) vůči dárcům (žalobkyni a jejímu manželovi) nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., se dovolací soud neztotožňuje a úvahu odvolacího soudu v tomto směru hodnotí jako zjevně nepřiměřenou.
Na rozdíl od odvolacího soudu je dovolací soud toho názoru, že v řízení zjištěné chování, které žalobkyně spolu s manželem ve společné výzvě z 16. 4. 2014 žalovanému vytkli (skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází), naplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů. Nejenže nepochybně koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi rodiči a dětmi, ale z hlediska závažnosti naplňuje znaky skutkové podstaty ustanovení §630 obč. zák. Žalovaný namísto, aby projevil rodičům adekvátní vděk za hodnotný dar, který mu poskytli, jim začal ztrpčovat život šikanou v podobě podání v pořadí prvního z řady bezdůvodných trestních oznámení, z něhož je patrná snaha rodičům ublížit, posílal jim výzvy k vyklizení darovaných nemovitostí, které měli právo užívat z titulu zřízeného věcného břemene, a zahrnoval je nevkusnými textovými zprávami, o nichž vypovídala svědkyně R. R. Počínal si tak za situace, kdy znal nepříznivý zdravotní stav svého otce, a musel si být vědom možných fatálních důsledků svého chování. Není důvod nevěřit žalobkyni, že ji vytčené chování žalovaného a jeho - byť plané - výhrůžky, o nichž ji informovala bývalá snacha, již od samého počátku hluboce citově zraňovalo a trvale psychicky poznamenalo. Jaký mělo vliv na druhého z dárců – V. V., je zcela zřejmé z toho, že již v roce 2014 žalovaného vydědil; je zcela nepravděpodobné, že by k tak závažnému právnímu úkonu byl motivován malichernými důvody. Jediným zjištěným spouštěčem amorálního chování žalovaného přitom byla skutečnost, že se jeho rodiče nechovali podle jeho představ, nepřerušili vztahy s jeho bývalou manželkou J. V. a dětmi, které se v manželství narodily. Z toho, že žalovaný své chování vůči rodičům nezměnil, je patrná jeho neschopnost vděku a úcty. Žalovaný nerespektuje zřízené věcné břemeno doživotního užívání části darovaných nemovitostí dárců, sebestředně akcentuje své vlastnické právo, přičemž zcela ignoruje, že sám se o jeho nabytí nezasloužil a vlastníkem nemovitostí by nebyl bez darovacího aktu. Dovolací soud uzavírá, že důvody pro vrácení daru uvedené ve výzvě z 16. 4. 2014 jsou stejně závažné jako důvody uvedené ve výzvě ze dne 23. 4. 2018, které podle odvolacího soudu naplnily zákonné podmínky pro vrácení daru. Dovodil-li odvolací soud opak, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože odvolací soud rozhodl o části nároku na vrácení daru nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci může rozhodnout Nejvyšší soud přímo, změnil rozsudek odvolacího soudu tak, jak je uvedeno ve výroku (§243d písm. b/, §243f odst. 4 o. s. ř.).
V souvislosti se změnou napadeného rozsudku pak dovolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž vycházel z toho, že žalobkyně byla v řízeních plně úspěšná a má proto právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů.
Za řízení před soudem prvního stupně náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 26.226 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku 5.000 Kč, z mimosoudní odměny zástupce žalobkyně z řad advokátů za 6 úkonů právní služby (tj. za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby, repliku k vyjádření žalovaného, vyjádření ve věci z 28. 11. 2019 a účast na jednáních soudu 19. 11. 2019 a 19. 12. 2019) po 2.500 Kč (§7 bod 5, ve spojení s §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb „advokátní tarif“), za 6 paušálních částek náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), za náhradu za promeškaný čas za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč a cestovné 207 Kč (§14 odst. 1 písm. a), odst. 3), s připočtením 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 3.683 Kč, kterou je advokát povinen odvést z odměny a paušálních částek náhrad hotových výdajů (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Za odvolací řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 22.203,50 Kč sestávající z odměny advokáta ve výši 16.250 Kč za 6,5 úkonů právní služby, kdy účelně vynaloženými byly shledány náklady na písemné vyjádření k odvolání žalovaného a účast advokáta na 5 jednáních odvolacího soudu a na vyhlášení rozsudku, dále ze 7 paušálních částek náhrad hotových výdajů po 300 Kč a z částky 3.853,50 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty.
Za dovolací řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 17.388 Kč sestávající ze soudního poplatku za dovolání ve výši 14.000 Kč, z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis dovolání), z paušální částky náhrad hotových výdajů 300 Kč a z částky 588 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu