ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3042.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3042/2021-293
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. B. , se sídlem v XY, (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí T. G. Masaryka 418/25, proti žalovanému V. S. , bytem v XY, zastoupenému Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o zaplacení 166.767 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 260/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.777 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Václava Nohovce, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 11 C 260/2018-93, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 169.451 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 6. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 13. 12. 2012 uzavřeli účastníci smlouvu o právním zastoupení, v níž se žalobce zavázal zastupovat žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 227/2012 o 567.000 Kč a 80.289,43 EUR, které po žalovaném požadoval jím poškozený účastník dopravní nehody H. L. Smluvní strany se dohodly, že odměnu žalobce za zastoupení žalovaného zaplatí Kooperativa pojišťovna, a. s. ve výši, v jaké bude ochotna úplatu poskytnout. Formulářová plná moc, kterou udělil žalovaný žalobci, obsahuje text informující, že advokátovi náleží odměna za zastupování spolu s hotovými výdaji a náhradou za ztrátu času ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Žalobce se účastnil 6 jednání u Okresního soudu v Českých Budějovicích a řízení skončilo 1. 9. 2015 smírem, jímž se žalovaný zavázal zaplatit H. L. 45.000 EUR a 378.000 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 103.455 Kč. Kooperativa pojišťovna a. s. poukázala žalobci 50.000 Kč. V květnu 2017 vyúčtoval žalobce žalovanému svou (mimosmluvní) odměnu za právní zastoupení ve výši 232.936 Kč; daň z přidané hodnoty z této odměny odvedl v prvním čtvrtletí roku 2019. Soud posoudil smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, jako smlouvu mandátní podle ustanovení §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v tehdy platném znění (dále jen „obch. zák.“), ve spojení s §3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Uzavřel, že účastníci se – přes znění plné moci – dohodli na smluvní odměně; akcentoval chování žalovaného, který žalobce neinformoval řádně o průběhu řízení a uzavřel za něho smír, aniž si předem nechal odsouhlasit jeho znění.
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku 166.767 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 2018 do zaplacení; ve zbytku výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Účastníky uzavřenou smlouvu posoudil jako příkazní podle §724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že se účastníci nedohodli na smluvní odměně, resp. neujednali si částku, za níž žalobce žalovanému právní službu poskytne, anebo způsob jejího určení. Neuvěřil obrannému tvrzení žalovaného o opaku. Jen obiter dictum uvedl, že případné ponechání výše odměny advokáta na úvaze a vůli třetí osoby stojící mimo smluvní vztah advokáta a klienta nemůže založit platnou dohodu smluvních stran o odměně advokáta za poskytnutí právní služby; takové ujednání je neurčité a tudíž (absolutně) neplatné (§37 obč. zák.). Skutečnost, že Kooperativa pojišťovna, a.s. zaplatila žalobci 50.000 Kč, byla její benevolencí a žalobce nemohl v době převzetí zastoupení předpokládat, že náklady právního zastoupení žalovaného mu budou hrazeny pojišťovnou, u níž měl žalovaný sjednáno pojištění. Nebyla-li mezi účastníky uzavřena dohoda o smluvní odměně za zastupování, řídí se odměna advokáta za poskytování právních služeb ustanoveními advokátního tarifu o mimosoudní odměně a sazba mimosmluvní odměny je odvislá od tarifní hodnoty sporu. Vyúčtování odměny za právní služby neodporuje zákonu, vychází-li z platné vyhlášky a v posuzovaném případě se ani nepříčí dobrým mravům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na dvou otázkách hmotného práva, přičemž jedna z nich nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a při řešení druhé se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za dosud neřešenou považuje otázku určitosti ujednání o odměně advokáta v případě, že výše odměny byla ponechána na rozhodnutí konkrétně určeného subjektu – pojišťovny klienta. Prosazuje, že šlo o smluvní odměnu, bylo-li účastníky dohodnuto, že odměna advokáta (žalobce) bude zaplacena pojišťovnou ve výši, v jaké bude ochotna úplatu poskytnout. Takové ujednání je nejen dostatečně určité, ale rovněž nasvědčuje tomu, že sám žalovaný není povinen odměnu žalobci hradit. Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 506/2001, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009 a další) odvolací soud podle názoru dovolatele nerespektoval, jestliže přiznání mimosmluvní odměny advokáta nepoměřoval korektivem dobrých mravů. Odklon od ustálené judikatury Ústavního soudu zaznamenal dovolatel při řešení otázek procesního práva. Procesní pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že se dostatečně nezabýval jeho tvrzením, že odměna nárokovaná žalobcem je v rozporu s dobrými mravy, že rozhodl na základě důkazu, který nebyl řádně proveden a k němuž se neměl možnost vyjádřit, a že v napadeném rozhodnutí neodůvodnil zamítnutí důkazních návrhů. Je rovněž přesvědčen, že závěry odvolací soudu částečně neodpovídají logickému hodnocení provedených důkazů.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Se závěry odvolacího soudu, že účastníci si nesjednali smluvní odměnu za poskytnutí právních služeb žalovanému, se ztotožnil.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobce má vůči němu nárok na zaplacení mimosmluvní odměny za poskytnutí právních služeb, činí tak ale za užití argumentace založené převážně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci. Výhradou k dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že účastníci se dohodli o částce, za níž bude právní služba poskytnuta, resp. o způsobu jejího určení, neboť bylo ústně sjednáno, že žalobce jako advokát poskytne žalovanému právní službu za částku, kterou bude ochotna uhradit pojišťovna, dovolatel nenapadl právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci (na zjištění, že smluvní odměna advokáta sjednána nebyla). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení; to platí pro výtky dovolatele, že odvolací soud pochybil, neuvěřil-li jeho obrannému tvrzení, přestože bylo podpořeno výpovědí svědka V. S., a že jeho hodnocení provedených důkazů je zčásti nelogické.
Pojem „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že přiznání mimosoudní odměny v případě, že nedošlo k ujednání mezi advokátem a klientem o částce, za níž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení, se jako takové nepříčí dobrým mravům.
Podle §1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. odměna advokáta za poskytování právních služeb (dále jen „odměna advokáta“) se řídí jeho smlouvou s klientem (dále jen „smluvní odměna“); není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosmluvní odměně.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že nebyla-li účastníky sjednána smluvní odměna za poskytnuté právní služby, nelze než advokátovi přiznat odměnu mimosmluvní; přiznání mimosmluvní odměny za takové situace tudíž nelze poměřovat korektivem dobrých mravů (byl by jím totiž poměřován sám právní předpis).
Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2994/2016, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, nebo na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18, jsou zcela nepřiléhavé, neboť v nich byla posuzována „mravnost“ výše smluvní odměny, tedy odměny, jejíž výše odvisí od vůle smluvních stran. Výše mimosmluvní odměny se však odvíjí od kritérií stanovených přímo právním předpisem, konkrétně vyhláškou č. 177/1996 Sb. Stanoví se podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (§7) a podle počtu úkonů právní služby (§11), které advokát vykonal. Již proto nelze přiměřenost její výše poměřovat dobrými mravy.
Výtkami, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal jeho námitkami a obranným tvrzením, že rozhodl na základě „neprovedeného důkazu“, takže mu odňal možnost se k němu vyjádřit a že v odůvodnění rozhodnutí neozřejmil, proč odmítl provést některé z navržených důkazů, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž namítá, že řízení zatížil vadami ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 2. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu