ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.313.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 313/2022- 241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2022 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. 9 To 340/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 118/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 3 T 118/2021, byl obviněný M. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 25. 6. 2021 kolem 19:53 hod. řídil po silnici číslo III/1133 v k. ú. XY, okres XY, nákladní vozidlo značky Iveco Daily, registrační značky XY (umístěna však byla registrační značka XY), se kterým jel ze směru od XY na XY, přičemž byl pronásledován hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR Kostelec nad Černými lesy, a toto vozidlo řídil, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 37 T 93/2020 ze dne 25. 2. 2021, který nabyl právní moci dne 20. 3. 2021, uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců, dále příkazem Městského úřadu Říčany pod sp. zn. 355886/2020/Dpř.-Cha-1968 ze dne 31. 3. 2021, který nabyl právní moci dne 21. 4. 2021, vysloven zákaz řízení motorových vozidel v trvání 20 měsíců, příkazem Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1406226/2020/Jaš ze dne 21. 10. 2020, který nabyl právní moci dne 3. 11. 2020, vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel v trvání 12 měsíců, rozhodnutím Městského úřadu Říčany pod sp.zn. 402033/Dpř.-Cha-2500 ze dne 18. 5. 2020, které nabylo právní moci dne 3. 6. 2020, vysloven zákaz řízení motorových vozidel v trvání 18 měsíců, dále rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 2328919/2019/Vrá ze dne 27. 10. 2020, které nabylo právní moci dne 25. 11. 2020, vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců (doručeno fikcí, avšak dle svých slov o tomto věděl), ačkoliv ve smyslu §123c odst. 3 z.č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů pozbyl řidičské oprávnění z důvodu dosažení 12 bodů bodového hodnocení, a to na základě oznámení Městského úřadu Říčany pod č.j. 353102/2020-MURI/ORVŘ/524 ze dne 15. 12. 2020 (toto mu bylo doručeno fikcí, avšak dle svých slov o tomto věděl).
2. Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 37 T 39/2021, uložil okresní soud obviněnému podle §337 odst. 1, §43 odst. 2, §62 odst. 1 a §63 odst. 1 tr. zákoníku, souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 (tři sta) hodin. Podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest ve výši 20 000 Kč, skládající se ze sta denních sazeb po 200 Kč. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to na dobu 30 (třiceti) měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil okresní soud výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 37 T 39/2021. Současně zrušil i všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného. Odvolání zaměřil proti výroku o trestu, když rozporoval mírnost uloženého trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 (třiceti) měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku dále zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 37 T 39/2021. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. 9 To 340/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání směřující do výroku o trestu. Dovolání konkrétně staví na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když v tomto směru dále obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, ze kterého cituje „Námitku k otázce použití moderačního práva soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.“ Dovolatel dále uvádí, že odvolacím soudem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým mu byl, mimo jiné, uložen alternativní trest namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to z důvodu individuálního ukládání trestu, když byl zohledněn zřejmý zájem odsouzeného na vedení řádného života. Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že mu za předmětnou trestnou činnost naopak uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Je toho názoru, že takový trest je nepřiměřeně tvrdý s ohledem na zásadu individualizace ukládání trestu.
5. Dovolatel dále argumentuje tím, že dostavuje dům s přítelkyní, kterou si našel před dvěma měsíci (dovolání podáno 24. 1. 2022), od 1. 10. 2021 nastoupil do zaměstnání a je v kontaktu s otcem, který ho do zaměstnání případně vozí. Zdůrazňuje, že mu svědčí také několik polehčujících okolností, když se ke skutku doznal. Připouští, že je proti němu aktuálně vedeno několik trestních řízení, které spolu časově souvisí. Obviněný si je vědom množstvím skutků, ale do dané doby spáchání skutků měl trestní minulost naposledy v roce 2004, tedy před více než 17 lety. Dovolatel dále uvádí, že plní vyživovací povinnost k AAAAA (pseudonym), ve výši 3 800 Kč, je zaměstnán s pravidelným měsíčním příjmem 22 000 Kč s bonusy. Žije s přítelkyní, s níž má stabilní vztah, což potvrzuje také skutečnost, že s ní dostavuje rodinný dům. Dovolatel dále uvádí, že z jeho strany skutečně došlo ke změně způsobu jeho života, neboť již delší dobu vede řádný život, což má být při ukládaného trestu zohledněno. Analogicky k tomuto pak poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp zn. I. ÚS 2201/16, ze kterého konkrétně cituje „V případě, že obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění jeho případné následné proměny a nápravy, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuální informací k odsouzenému, poruší právo odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale v důsledku i zásadu nulla poena sine lege, zaručenou čl. 39 Listiny, v širším smyslu, neboť fakticky zpřísní jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.“
6. Obviněný tak závěrem svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. 9 To 340/2021, zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 110/2022, nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, zvolený dovolací důvod a argumentaci obviněného. Státní zástupkyně souhlasí s názorem druhoinstančního soudu, který vyhověl odvolání státního zástupce s tím, že obviněného předchozí tresty, které mu byly ukládány, nijak nenapravily a výchovně na něj nepůsobily. Akcentovala, že se jedná o speciálního recidivistu, kterému krom trestních stíhání přitěžuje také skutečnost, že v evidenční kartě řidiče má 22 záznamů a dosáhl dvanácti bodů v roce 2020. Dodává, že obviněný absolutně ignoruje vydaná soudní či správní rozhodnutí, která mu zakazují řídit motorové vozidlo a neváhá tak činit rovněž ve zkušební době podmíněného odsouzení, navíc zpřísněné stanoveným dohledem. Státní zástupkyně tak považuje trest uložený obviněnému v nyní projednávané věci za zcela přiměřený vůči všem hlediskům pro ukládání trestu. Je toho názoru, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání nebyl naplněn.
8. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož je zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V případě, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje státní zástupkyně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
1. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
2. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
3. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
4. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
5. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění do 31. 12. 2021, i přes to, že dovolání bylo podáno 24. 1. 2022. Tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Jinak řečeno o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že tento dovolací důvod byl v minulosti judikatorně podřazován pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal tento dovolací důvod samostatného zakotvení zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h). Jelikož obviněný ovšem výslovně namítá nesprávné právní posouzení skutku, měl za situace, kdy je dovolání podáváno po 1. 1. 2022 uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musel – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu [od 1. 1. 2022 obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
7. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
8. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě pro jistou přesnost uvést, že obviněný přípustnost svého dovolání dovozuje odkazem na §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., který však cílí na rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) daného ustanovení. V situaci, kdy proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání pouze státní zástupce, kterému bylo soudem druhého stupně vyhověno, nemůže se obviněný domáhat přípustnosti dovolání podle jím zvoleného důvodu ležícího v písm. h) daného ustanovení. Obviněný tak měl zvolit odkaz na §265a odst. 2 písm. a), který směřuje na rozsudek, jimž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trestu, což je právě případ dovolatele. Obviněný, jak již bylo konstatováno, vlastní důvod dovolání založil na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávné hmotněprávní posouzení. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel pouze rozporuje přísnost uloženého trestu odvolacím soudem. Takovou námitku dovolatel dále podřadil pod uvedený dovolací důvod pomocí odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013. V této souvislosti je však nutné poukázat na to, že podle zmíněného usnesení Nejvyššího soudu bylo možno moderační oprávnění soudu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku (mimořádné snížení trestu) uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Odvolací soud však v předmětné věci mimořádného snížení trestu podle §58 tr. zákoníku či mimořádného zvýšení trestu podle §59 tr. zákoníku neužil a obviněný se ani tohoto postupu v dovolání nedovolává, takže odkaz na toto rozhodnutí je zcela bezpředmětný. Proto se o daný případ spadající pod výše uvedený dovolací důvod nejedná. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout , že pokud směřuje dovolání obviněného do uloženého trestu, který považuje pouze za nepřiměřený, tak takovou námitku pod uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod, podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v této věci nejedná.
9. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).
10. Nejvyšší soud však neshledal, že by odvolací soud uložil dovolateli extrémně přísný a zjevně nespravedlivý trest. Nadto v tomto směru ani dovolatel žádnou konkrétní dovolací argumentaci fakticky neuplatnil, tedy neuvádí žádné skutečnosti, ze kterých by dovozoval, že by v jeho případě došlo skutečně k zásahu do jeho základních práv a svobod ve smyslu shora citovaného stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. Za takové argumenty totiž nelze považovat prostý odkaz na okolnosti, které dovolateli podle jeho názoru polehčovaly a odkaz na jeho rodinné poměry, které z pohledu použité argumentaci stěžovatele nejsou nějak výjimečné, aby v jejich souvislosti byl porušen princip proporcionality trestní represe. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že odvolací soud při úvaze o druhu a výši trestu respektoval všechny zákonná hlediska obsažené v §39 tr. zákoníku a násl. Nelze totiž skutečně přehlédnout, že dovolatel řídil motorové vozidlo i přes celkem pět vyslovených zákazů řízení motorových vozidel, vědom si předchozích odsouzení v jiných trestních věcech, a vědom si také toho, že má vést během zkušební doby podmíněného odsouzení řádný život. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že takové jednání dovolatele lze vnímat jako projev pohrdání vydanými rozhodnutími, jakož i rozhodnutími, ve kterých mu za jinou trestnou činnost byly opakovaně uloženy tresty alternativní. Trest, který odvolací soud dovolateli uložil, je přitom v polovině zákonné trestní sazby. Odvolací soud tedy zvolil trest, který je u trestného činu, kladeného dovolateli za vinu, zákonem umožněn. Tuto změnu uloženého trestu přitom odvolací soud detailně odůvodnil v bodech 6-11 svého rozsudku, na které Nejvyšší soud pro stručnost zcela odkazuje, neboť se s nimi ztotožnil.
11. K argumentaci dovolatele opřenou o nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2201/16, směřující do porušení jeho práva na spravedlivý proces (podle dovolatele) tím, že odvolací soud neuvěřil tomu, že v budoucnu již nebude páchat trestnou činnost a povede řádný život, lze uvést, že tato argumentace je zcela nepřípadná. Předmětné rozhodnutí totiž dopadá na jednu z podmínek institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, které se váže na posuzování naplnění prognózy vedení řádného života v budoucnosti, a která navíc musí být kumulativně splněna i s dalšími podmínkami jako je například prokázání polepšení a další. Viz např. dovolatelem užitá citace zmíněného nálezu „[d]ůvod k zásahu Ústavního soudu je dán i tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez zohlednění případné následné proměny a nápravy odsouzeného, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a dalších relevantních aktuálních informací k odsouzenému“. Jak již bylo naznačeno, dané závěry Ústavního soudu vztahující se k jedné z podmínek pro podmíněné propuštění nelze vztáhnout na rozhodování o výměře trestu, jestliže konkrétní podmínky jeho výměry zákonodárce zakotvil v trestním zákoníku, předně v §39 a násl. Nad to lze poukázat na to, že z postupu soudu druhého stupně lze dovodit, že změnu uvedeného trestu podrobně vážil, a to v souladu s tímto ustanovením, což detailně ve svém rozhodnutí odůvodnil. Závěrem lze pouze konstatovat, že pokud u dovolatele skutečně došlo k pozitivní změně ve způsobu vedení jeho života, bude mít právě možnost toto prokázat v řízení o jeho případném návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
12. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou pořiditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný, ale ani žádný jiný. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu