ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.487.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 487/2022- 217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovolání obviněného L. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 8 To 384/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 37/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“) ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 1 T 37/2021, byl obviněný L. H. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
v době od 1. 2. 2019 do 07:40 hod. dne 19. 6. 2020 ve Znojmě, v pronajatém bytě na adrese XY, který společně obývali, opakovaně v nepravidelných intervalech se stále zvyšující se četností týral zejména psychickým způsobem jak svoji tehdejší partnerku, poškozenou D. P., tak jejího nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, na jehož výchově se ve společné domácnosti rovněž podílel, a to tak, že poškozenou slovně urážel slovy "kurva, piča, alkoholička, notor....", bezdůvodně jí zakazoval chodit ven z bytu, kontroloval s kým se stýká a co dělá, zakazoval jí kojit jejich společného syna BBBBB (pseudonym), když šla vynést komunální odpad, tak jí měřil čas, kdy přijde, zakazoval jí chodit s jejich společným synem ven, zakazoval jí styk s jejími rodiči v Brně, zakazoval jí starat se jako matce o jejich společného syna, a když se chtěla odstěhovat, tak jí vyhrožoval, že se nemusí dožít svých narozenin, jejího nezletilého syna AAAAA rovněž slovně napadal, když jej urážel a nadával mu, že je "magor, krypl, piča, lempl, postiženec....." s tím, že ho poškozená měla utopit v přehradě, zakazoval mu styk s jeho mladším sourozencem, kterého se nesměl ani dotknout a přiblížit se k němu, a toto páchal do té doby, než byl vykázán dne 19. 6. 2020 ze strany Policie České republiky podle §44 zák. č. 273/2008 Sb. ze společného obydlí na dobu 10 dní, přičemž jeho násilné jednání mělo vliv na psychiku poškozené, když omezování její mateřské role vedlo k bránění vztahu k novorozenému synovi i naopak, dále k frustraci, labilitě, nervozitě, podezíravosti, depresím, a u nezletilého poškozeného pak do oblasti vytváření vztahu k sourozenci, rozvoji sociálních vztahů a jeho citovému rozvoji.
2. Za uvedené zločiny uložil soud prvního stupně obviněnému podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 (třicet šest) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třicet šest) měsíců.
3. Proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 1 T 37/2021, podal obviněný odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 8 To 384/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 8 To 384/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující do výroku o vině a trestu. Dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný současně vymezil účel dovolání a podstatu zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel následně požaduje, aby Nejvyšší soud při nezměněné důkazní situaci posoudil správnost aplikace příslušných ustanovení tr. zákoníku soudy obou stupňů při řešení otázky jednak naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. [zákoníku], a jednak naplnění všech znaků subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. [zákoníku]. Obviněný též namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy s tím, že bylo dotčeno jeho ústavně garantované základní právo na spravedlivý proces. Poté dovolatel shrnul skutek, z něhož byl uznán vinným.
5. Obviněný zdůrazňuje, že se od počátku zahájení trestního řízení brání, že se nedopustil žádné trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Poukazuje na jednotlivé situace v rodině (syn poškozené neznal slovo „ne“, vše mu bylo dovoleno, syna ze společných prostor nevyháněl), na první neshody ve vztahu, hádky kvůli dětem, akcentuje narození společného syna, období karantény kvůli nemoci Covid-19. Dovolatel tvrdí, že nechtěl, aby chodili zbytečně ven, aby se Covid nedostal do domácnosti, protože nezletilému BBBBB byly tehdy 4 měsíce. Poškozená ale přesto nezletilého AAAAA poslala na návštěvu k prarodičům do Brna, kde se Covidem nakazil a přivezl jej domů, kvůli tomu se nakazila celá domácnost. Obviněný poukazuje na skutečnost, že musel být 8 týdnů doma, přišel kvůli tomu o práci, proto se také s poškozenou hádali. Pokud jde o společnou výchovu nezletilého syna BBBBB, poškozená jej měla u sebe přes den, on si ho brával, když se vracel z práce, nakrmil jej, vykoupal, postaral se o něj, aby měla poškozená možnost si v klidu odpočinout, uklidit, uvařit apod. Jí se to ale nelíbilo a přístup poškozené k synovi mu přišel laxní, nekojení syna poškozené bylo po vzájemné domluvě. Dále upozorňuje na pití alkoholu poškozenou, že byl se společným synem přes noc sám doma, když poškozená jezdila údajně za matkou do Brna. To se mu nelíbilo, neboť mají společného syna a nebyl důvod pro to, aby jezdila za matkou a kamarádkou. Připouští, že nechtěl, aby syna BBBBB vozila za prarodiči, tito mají velkého starého nemocného psa a on se o syna bál. Nezakazoval však prarodičům, aby syna ( jejich vnouče ) navštěvovali. Dále uvádí, že podezíral poškozenou, že si při vynášení odpadků dává tajně pivo. Stran alkoholu dále poukazuje na skutečnost, že několikrát byla poškozená doma v takovém stavu, že se nebyla schopná postarat o děti, tajně pila vodku s džusem nebo pivo, nebyla schopná se o dítě postarat (až 3x týdně), stýkala se s opilci, což samozřejmě nechtěl. V únoru 2020 začala poškozená pít více, venku si vždy dala pivo, přišla v náladě, vznikaly tak hádky, byla agresivní, vulgární, od té doby se dokonce bál chodit domů. Pokud jde o údajnou výhružku, že by se poškozená nemusela dožít narozenin, tak dovolatel poukazuje na vyhrocenost hádky, ale nikdy poškozenou fyzicky nenapadnul, jen ji pevně držel za ruce. Ve vztahu k nezletilému synovi poškozené AAAAA poté tvrdí, že mu nikdy do lemplů či postiženců nenadával, a není si vědom toho, že by říkal, že nezletilého měla poškozená utopit v přehradě, měl však strach o syna BBBBB, aby mu AAAAA neublížil. Pokud by se AAAAA choval slušně, mohl za ním chodit.
6. Dovolatel soudům vytýká, že při svém rozhodování nevzaly v úvahu mimo jiné skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, a to zvláštnosti psychiky poškozené (závěry ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Ivany Holešovské, zvýšená neurotická emotivita, snadnější frustrace, neklidnost, instabilnost, projevy nevole, podezíravosti, verbální agrese, sebestřednosti), vliv alkoholu na chování poškozené, nedostatek fyzického násilí (poškozená sama vyloučila pravdivost údajů uvedených v obžalobě), verbální útoky poškozené (podle znalkyně PhDr. Ivany Holešovské měla poškozená sklony k verbální agresi, sousedka neslyšela nikdy žádný křik a žádné hádky), zjištěné rozpory oproti podané obžalobě (doba, od kdy mělo docházet mezi ním a poškozenou k hádkám, zda vůbec docházelo z jeho strany k fyzickému násilí vůči poškozené a v jakém rozsahu). Soudy obou stupňů tak podle názoru dovolatele dovodily závěry, které jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tím bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Toto nedopatření soudů obou stupňů může dovolací soud napravit, přičemž tato náprava má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy. Namítá, že soudy se dopustily pochybení při hodnocení jeho jednání, když ho uznaly vinným ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
7. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2022, sp. zn. 8 To 384/2021, a nechť pak dovolací soud přikáže věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 365/2022, nejprve shrnula argumentaci dovolatele a zvolený dovolací důvod. Akcentovala, že těžiště dovolacích námitek obviněného spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů, mezi skutkovými zjištěními však není žádný, natož extrémní, rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu a logicky z nich vyplývají. Za základní usvědčující důkaz považuje svědeckou výpověď poškozené D. P., která však není důkazem osamoceným, neboť je podporována souborem dalších důkazů, byť důkazů nepřímých. Poukazuje na znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie dětí, který vypracovala PhDr. Ivana Holešovská, v němž byla ozřejměna dynamika vztahu mezi obviněným a poškozenou, definovány spouštěče konfliktů v jejich společné domácnosti, změny psychiky poškozené, následky v psychice nezletilého AAAAA, věrohodnost poškozené. Soudy tedy podle názoru státní zástupkyně dospěly k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná. Jelikož dovolatel v dovolání uplatnil identické námitky jako ve svém odvolání, odkazuje státní zástupkyně i na závěry Krajského soudu v Brně stran věrohodnosti poškozené, gradace jednání obviněného, tvrzenému alkoholismu poškozené.
9. Stran zvoleného dovolacího důvodu státní zástupkyně zdůrazňuje, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela tr. ř. zákonem č. 220/2021 Sb., která zavedla nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci je možné přezkoumávat i procesní postup soudů, včetně skutkových zjištění, se nestává Nejvyšší soud další instancí plného skutkového přezkumu. Konkrétně uplatněné dovolací námitky mají relevanci deklarovaného dovolacího důvodu pouze v tom případě, že mu obsahově odpovídají. Podstatným zůstává, zda soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, poukazuje na to, že dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu právně relevantně nevznesl žádné námitky, neboť veškeré jeho námitky byly pouhou polemikou se způsobem hodnocení důkazů ze strany obou soudů.
10. Vzhledem ke shora uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
11. Obviněný prostřednictvím obhájce zareagoval replikou (dne 12. 6. 2022) na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, když nejprve shrnul obsah vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, následně svým výkladem rozebral novelu trestního řádu č. 220/2021 Sb. a znění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Dovolatel setrvává na tom, že svým jednáním nenaplnil znaky objektivní stránky a znaky subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný také opětovně namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (v části V. poukazuje na zvláštnosti psychiky poškozené, vliv alkoholu na chování poškozené, nedostatek fyzického násilí ze strany obviněného, verbální útoky vzájemné mezi obviněným a poškozenou, zjištěné rozpory oproti podané obžalobě). Jeho dovolání má podle jeho názoru významnou oporu i v nově formulovaném dovolacím důvodu definovaném nyní v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nakonec i Nejvyšší státní zastupitelství připouští zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Dovolatel tak setrval na závěrech obsažených v závěru jeho písemného dovolání.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
14. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (novela č. 220/2021 Sb.) je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Současně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019 a další). K tomu je dále ještě vhodné uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Nadto je nutno také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
17. Lze se toliko domnívat a to vzhledem k užitým slovním formulacím ve vztahu k zvolenému dovolacímu důvodu, že obhájce dovolatele zřejmě nezaregistroval změnu dovolacích důvodů k 1. 1. 2022, když nesprávně hmotněprávní posouzení podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž správně tomuto dovolacímu důvodu odpovídá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Současně je ovšem zřejmé, že obviněný zřejmě zamýšlel i uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, když výslovně namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obecně je nutno uvést, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby právně erudované osobě, o to více podle zákona nutné v dovolacím řízení, osvětloval účinnou právní úpravu. Nicméně jelikož z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obhájce dovolatele výslovně namítá nesprávné právní posouzení a extrémní rozpor, Nejvyšší soud se k podanému dovolání i přes nepřesné označení uplatněných dovolacích důvodů věcně vyjádří, neboť Nejvyšší soud nechce působit příliš formalisticky, když také byla vzata v úvahu poměrně krátká doba účinnosti novely trestního řádu č. 220/2021 Sb. Je ovšem třeba opětovně zdůraznit, že právě skutečnost, že dovolání obviněného může být podle §265d odst. 2 tr. ř. podáno pouze prostřednictvím obhájce, má zajistit správně podřazení dovolacích námitek pod příslušný dovolací důvod podle §265b tr. ř.
18. Jak již bylo naznačeno, obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to zejména slovním vyjádřením. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1.2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
20. Jak již bylo naznačeno obviněný uplatnil formálně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který lze podřadit obsahově namítaný extrémní nesoulad, který ovšem dovolatel fakticky zakládá na zpochybňování způsobu hodnocení důkazů soudů nižších stupňů. Stran extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolatel věcně neuvádí žádnou bližší argumentaci. Jinak vyjádřeno, obviněný jen fakticky hodnotí jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů. Lze mít za to, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Dovolatel musí uvést konkrétní argumentaci, ze které lze dovodit naplnění existenci tzv. extrémního rozporu v jeho výkladu Ústavním soudem nebo Nejvyšším soudem (blíže viz bod 16 tohoto rozhodnutí). Takto ovšem obviněný nepostupoval.
21. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě zdůraznit, že ani před 1. 1. 2022 nestačilo pouhé obecné tvrzení o existenci extrémním rozporu, existence tzv. extrémního rozporu musela být v dovolacím řízení prokázána, nestačilo pouhé či prosté zpochybňování způsobu hodnocení důkazy soudy nižších stupňů. Stejné závěry je nutno vztáhnout na tvrzení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, tedy tento závěr nelze dovodit jen z toho, že obviněný hodnotí jinak důkazy než soudy nižších stupňů. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
22. Protože obviněný jen jinak hodnotí provedené důkazy, než soudy nižších stupňů, dospěl dovolací soud k závěru, že zvolenou argumentaci stran tvrzeného extrémního rozporu nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, z nichž vycházel i soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení, tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Zde je třeba akcentovat, že dovolatel ani nezpochybňuje rozsah dokazování před soudy nižších stupňů, nýbrž jen způsob, jakým soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, tyto provedené důkazy hodnotily. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně ovšem odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když soud tyto důkazy hodnotil, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, nikoliv izolovaně. Rovněž odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá zcela §125 odst. 1 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto neshledal Nejvyšší soud takovou námitku za uplatněnou právně relevantním způsobem.
23. Přesto lze jen stručně uvést, že soud prvního stupně ve věci provedl všechny potřebné důkazy, zejména vyslechl obviněného, poškozenou, svědky (P., P., V., M., N.) a řádně provedl listinné důkazy, které s případem souvisely (viz např. fotografie podlitin poškozené, printscreen facebookového profilu obviněného, zpráva o pověsti Městského úřadu Moravské Budějovice atd.), přičemž i logicky zdůvodnil svůj hodnoticí postup (viz body 15-18 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně se pak ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a současně dostatečným způsobem i blíže reagoval na námitky obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné v podstatě s námitkami uplatněnými v rámci podaného dovolání (viz body 4-5 usnesení soudu druhého stupně). Lze tedy uzavřít, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
24. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud považuje za vhodné blíže reagovat na některé námitky dovolatele. Stran argumentace alkoholismem poškozené, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, který se s touto námitkou přesvědčivým způsobem vypořádal (viz bod 4). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že sama poškozená připustila, že si příležitostně jednu skleničku dala, což samo o sobě nezakládá tvrzený alkoholismus poškozené, který nebyl ničím potvrzen a doložen a tvrdí jej pouze dovolatel. K obdobnému závěru Nejvyšší soud došel i v případě posouzení věrohodnosti poškozené. Soudy nižších stupňů se s věrohodností poškozené dostatečně a řádně vypořádaly, a to i z pohledu závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie dětí zpracovaný PhDr. Ivanou Holešovskou, když znalkyně byla i slyšena v rámci hlavního líčení, a setrvala na závěru o věrohodnosti poškozené, včetně toho, že poškozená vnímala jednání dovolatele jako těžké příkoří zejména z hlediska zasahování do její péče o novorozeného syna BBBBB a narušování jejího mateřského vztahu s dítětem a atakům vůči jejímu synovi AAAAA. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není pochyb o tom, že právě jednání dovolatele vedlo k narušení psychického stavu poškozené, která těžce nesla chování partnera ke svým dětem a podle znalkyně bylo možné její psychické změny hodnotit jako závažné. Současně je vhodné zdůraznit, že výpověď poškozené byla v zásadě konzistentní a výrazně se ani neměnila. Navíc, jak již bylo naznačeno, výpověď poškozené nebyla ani jediným usvědčujícím důkazem, nýbrž byla podpořena výpověďmi dalších osob, jimž se svěřila a které popsaly, jaké skutečnosti jim poškozená ohledně jednání dovolatele sdělila. A v neposlední řadě nelze odhlédnout od toho, že obviněný poškozenou a jejího syna psychický týral více než jeden a půl roku a jeho jednání vůči nim gradovalo, což vyvrcholilo dne 19. 6. 2020, když bylo rozhodnuto o vykázání obžalovaného ze společného obydlí na dobu 10 dní.
25. Stran dalších skutkových námitek je možno uvést, že na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný se choval k nezletilému AAAAA zcela nevhodně, tomuto vulgárně nadával, uplatňoval vůči němu nesmyslné zákazy (vzpřímené sezení, nesměl se ani pohnout, sezení od matky v patřičné vzdálenosti, nesměl se k matce během těhotenství přiblížit, nesměl se přiblížit ke svému polorodému bratru BBBBB apod.) a upíral mu přirozenou mateřskou lásku a přirozené sociální vazby k matce a dalšímu sourozenci. Jestliže dovolatel zakazoval teprve čtyřletému nezletilému dítěti styk se svým bratrem a matkou, je nepochybné, že toto nezletilý velmi těžce nesl, a vedlo to k jeho citové deprivaci a sociálně izolaci. Zde je třeba pro jistou přesnost uvést, že ze strany obviněného se jedná o jistý zažitý vzorec chování, když obdobně se choval i k vlastnímu synovi své předchozí partnerky (viz výpověď svědkyně M.). Pokud se týká průběhu konfliktů, tak sám obviněný připouští, že hádky v jejich domácnosti byly téměř na denním pořádku a že se hádali poměrně často. Poškozená tak v tomto směru neuvádí skutečnosti v rozporu s tvrzením dovolatele, když připouští, že během hádek mohli být vulgární oba. Z pohledu Nejvyššího soudu je ovšem nutno zdůraznit skutečnost, že iniciátorem většiny hádek byl právě obviněný. Ohledně rozporů v podané obžalobě a skutku, kterým byl obviněný posléze uznán vinným, Nejvyšší soud pro totožnost námitky v odvolacím řízení odkazuje na usnesení soudu druhého stupně (bod 4 usnesení soudu druhého stupně), s jehož závěrem se ztotožňuje.
26. Pokud obviněný dále akcentuje, že poškozenou fyzicky nenapadal, aniž by ovšem blíže rozvedl, co chtěl touto námitkou prokázat, tak Nejvyšší soud toliko stručně uvádí, že tzv. domácí násilí má různé formy (fyzické, psychické, sociální, ekonomické, sexuální), když na naplnění dané skutkové podstaty se nevyžaduje, aby byly se strany pachatele zvolené všechny formy tzv. domácího násilí. V dané věci na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný uplatňoval vůči poškozené, ale i poškozenému Jakubovi psychické a sociální násilí.
27. Obviněný dále uplatnil námitku stran nenaplnění objektivní a subjektivní stránky předmětných zločinů, byť velmi stručně, když svoji argumentaci nikterak nerozvedl, takže dovolání neobsahuje žádné bližší konkrétní relevantní námitky. Za takové situace nelze mít za to, že dovolací argumentace může být předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet, neboť právně fundovanou argumentaci zajišťuji v rámci dovolacího řízení povinné zastoupení obviněného obhájcem (§265d odst. 2 tr. ř.). Proto lze mít za to, že obviněný tuto námitku rovněž neuplatnil právně relevantním způsobem.
28. Přesto lze toliko stručně uvést, že zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo osobu žijící ve společném obydlí po delší dobu. Zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který týrá osobu, které je v jeho péči nebo výchově po delší dobu. Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky, ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83), musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421 . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1934-1935, 1940-1942). Za relevantní pro naplnění znaku „týrání“ je možné považovat mimo jiné psychické násilí, například vulgární nadávky, ponižování, vyhrožování, podezřívání z nevěry, neustálé vyvolávání hádek. Kontrola každého pohybu poškozené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1219/2013), kontrola telefonních kontaktů poškozené osoby, odepírání spánku poškozené osoby, zákaz vykonávat osobní hygienu. Za psychické násilí judikatura považuje i situace, kdy nezletilé děti jsou po určitou dobu vystavovány psychickému a fyzickému násilí, kterého se otec dětí dopouští na jejich matce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1195/2019). Za týrání je považováno i vyvolání stavu sociální izolace například omezováním v kulturním a společenském životě, bránění ve styku s rodinnými příslušníky apod. Ve všech jeho podobách se však musí jednat o takové jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří a aby takové týrání vykazovalo určitou trvalost, kdy tuto trvalost pachatelova jednání je potřebné posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1609-1610).
29. Pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. V případě trestného činu podle §198 odst. 1 tr. zákoníku úmyslem musí být kryto jak týrání, kterého se pachatel dopouští na svěřené osobě, tak i okolnost, že svěřená osoba je v péči či výchově pachatele (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník . Komentář. 1. vyd.. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1611, 1617). Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve druhém odstavci písm. d), tj. páchání takového trestného činu po delší dobu, postačí z hlediska zavinění ve vztahu k takové okolnosti ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421 . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1937, 1943).
30. Jak již bylo naznačeno, obviněný žádné právně relevantní námitky stran nenaplnění objektivní stránky zvolených skutkových podstat neuvedl. Proto Nejvyšší soud jen může odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (viz body 18-19) a na zjištěné skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku rozsudku, ze kterých není pochyb o tom, že obviněný ve vztahu k poškozené D. P. všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odstavce 1 tr. zákoníku, tak rovněž zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, naplnil, když se jednání dopouštěl po delší dobu (minimálně cca 1,5 roku). Ve vztahu k poškozenému AAAAA pak svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť se popsaného jednání dopouštěl vůči osobě, která byla v jeho péči a výchově ve společné domácnosti (žil s matkou nezletilého ve společné domácnosti), přičemž jednání se rovněž dopouštěl po delší dobu (rovněž minimálně cca 1,5 roku).
31. Ve vztahu k námitkám obviněného stran subjektivní stránky (opět bez nějaké bližší argumentace) je třeba především konstatovat, že soud prvního stupně se otázkou naplnění subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz bod 19 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud druhého stupně se s jeho závěry ztotožnil (viz bod 5 usnesení soudu druhého stupně). Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když skutečně nelze pominout, že jednání obviněného dosahovalo poměrně vysokého stupně hrubosti a bezcitnosti a současně dosáhlo až takové intenzity, že jej poškozená vnímala jako těžké příkoří (viz znalecký posudek PhDr. Ivany Holešovské) a cítila se jako oběť domácího násilí. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že obviněný věděl, co dělá a rovněž že chtěl (převážně) psychicky svoji partnerku týrat, když ji neustále kontrolovat, ponižovat, oddělit jí od jejího syna AAAAA, shazovat její péči o společného syna BBBBB, znepříjemňovat jí život neustálým a bezdůvodným nařčením z nevěry, zakazovat jí kontakt s přáteli a rodinou. Stran jednání vůči nezletilému AAAAA dospěl Nejvyšší soud ke stejného závěru, že obviněný chtěl a věděl, že zasahuje do zdraví, zejména toho psychického, u nezletilého nevlastního syna. Nutno zdůraznit, že v době zahájení trestného jednání dovolatele vůči poškozenému AAAAA, bylo tomuto pouze čtyři a čtvrt roku. Jednalo se o velmi malého chlapce, který potřeboval jako každé dítě v jeho věku pociťovat rodičovskou lásku, alespoň od matky, ovšem dovolatel svým jednáním poškozeného od matky (poškozené) nejen vztahově vzdaloval, když poškozený AAAAA oddělení od matky i bratra těžce nesl, neměl možnost si s ním hrát, nebo když v noci hodně plakal (což je u dětí v tak nízkém věku zcela běžné a přirozené), matka (poškozená) k němu nesměla, nemohla mu číst ani pohádky před spaním. Nutno zdůraznit, že dovolatel o nezletilém AAAAA mluvil sprostě, např. že je „kripl“, „dement postiženej“, že ho matka měla utopit v přehradě, což říkal i před ním, tedy soustavně jej ponižoval, všechno mu zakazoval (např. balíček k Velikonocům od jeho bývalé partnerky). Dovolatel je dospělá osoba a musel vědět, že takový psychický teror vůči nezletilému není pouhou výchovnou metodou, nýbrž cílené ponižující jednání vůči nezletilému, kterého týral nejen slovně různými nadávkami, ale zejména cíleným oddělením od matky a bratra, nesmyslnými pokyny a zákazy, avšak rovněž tím, že v něm vzbuzoval strach o matku (poškozenou). Obviněný tedy i v případě nezletilého AAAAA naplnil znaky subjektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby.
32. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces ze strany obviněného lze uvést, že rovněž tato námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14 a 26, nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů ohledně obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k tomuto obviněnému pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
33. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění platném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], ale ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
34. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu