ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.518.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 518/2022-1452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2022 o dovolání obviněného K. P. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 126/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 T 7/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný K. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem [správně zvlášť závažným zločinem] vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
že dne 20. 8. 2020 vnikl ozbrojen golfovou holí do neuzamčeného domu č. p. XY v obci XY, okr. XY, a následně do rovněž neuzamčených místností označených „Privat“ užívaných poškozeným S. U., nar. XY jako bytový prostor, kde s vědomím, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, v době kolem 22:30 hodin fyzicky napadl poškozeného S. U., kterého bodl nezjištěným předmětem do pravé strany krku, čímž mu způsobil zranění, spočívající v bodné resp. bodnořezné ráně vpravo vpředu na krku s krevním výronem při levém okraji, s bodným kanálem jdoucím zprava shora vlevo dolů k vnitřnímu okraji levé klíční kosti, přičemž v průběhu bodného kanálu došlo k poranění hrtanu, porušení ploténky štítné chrupavky vlevo a prokrvácení řídkého pojiva v okolí, načež mu odcizil z peněženky finanční hotovost v přesně nezjištěné výši, nejméně však 110 Euro a 1 000 Kč a následně utekl, přičemž na následky tohoto zranění poškozený dne 25. 8. 2020 ve 23:45 hodin v XY krajské nemocnici, kde byl hospitalizovaný na oddělení OARIM, zemřel, kdy bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo selhání dechových a oběhových funkcí při hypoxickém otoku mozku s počínajícím zánětem plic po bodném/bodnořezném poranění krku s krevní ztrátou.
2. Za uvedou trestnou činnost uložil nalézací soud obviněnému podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil soud prvního stupně výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 1 T 64/2020, který byl obviněnému doručen dne 11. 9. 2020 a který právní moci nabyl dne 22. 9. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 178 960 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucího ode dne právní moci rozsudku a ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 T 7/2021, podal obviněný odvolání proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 126/2021, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 126/2021 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. Obviněný uplatňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou rozhodující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pod tento dovolací důvod také podřazuje porušení práva na spravedlivý proces ze strany soudů nižších stupňů. V tomto směru odkazuje dovolatel na judikaturu Ústavního soudu, která umožnuje zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Jedná se zejména o situaci, kdy soudy odmítly provést důkazy navržené účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily nebo o případ, že soudy obou stupňů provedly některé důkazy, ale v odůvodnění svého rozhodnutí takové důkazy vůbec nezhodnotily, případně je nehodnotily řádně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Další případy se týkají toho, že soudy hodnotily provedené důkazy svévolně, kdy v odůvodnění soudních rozhodnutí absentuje vazba mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, takže dochází k deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Dále dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §265 odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu uvádí, že soudy aplikovaly na skutek v důsledku namítaných pochybení nesprávnou právní kvalifikaci.
6. Obviněný v dovolání nejprve provedl shrnutí dosavadního řízení (bod III dovolání), když předestřel důvody, jež jej vedly k podání odvolání. Poukazuje na podle jeho názoru prokázané skutečnosti a sporná skutková tvrzení v rozsudku nalézacího soudu. Dále upozorňuje na (z jeho pohledu) podstatné procesní kroky případu, když tuto část dovolání uzavírá tím, že je přesvědčen, že provedeným dokazováním se nepodařilo ani částečně vyvrátit jeho tvrzení, že na místě činu byla jiná osoba, a že když vstoupil do bytu poškozeného, tak že poškozený byl již zraněn.
7. V další části dovolání (bod IV dovolání) se obviněný zabývá uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně existenci tzv. opomenutých důkazů a dále důkazy, jejichž obsah je ve zjevném rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními soudu. Dovolatel konkrétně namítá, že obhajoba již v přípravném řízení požadovala a navrhovala provedení rekonstrukce či prověrky na místě samém za podmínek co nejvíce odpovídajícím okamžiku spáchání skutku za účelem odpovědí na otázky, co mohli vidět a slyšet svědci K., K., K., Č., B., V., V., V., V. a G. v den skutku. Sledovala tím přesné časové zjištění sledu jednotlivých popisovaných detailů a při tomto úkonu chtěla rovněž provést širší ohledání místa činu ohledně možné únikové cesty z objektu východním/severovýchodním směrem k silnici do XY. To vše obhajoba požadovala za účelem potvrzení či vyvrácení tvrzení, že se na místě činu mohla nacházet třetí osoba. Dovolatel doplňuje, že daný důkazní návrh obhajoby byl v přípravném řízení odmítnut. Stejné důkazní návrhy obhajoba uplatnila v rámci návrhu na předběžné projednání obžaloby, když jim opětovně nebylo vyhověno. Navrhované důkazy nebyly provedeny ani v rámci hlavního líčení.
8. Dovolatel následně rozsáhle objasňuje okolnosti, které vedly obhajobu k požadavku na provedení těchto důkazů, když se jednalo o to, že z místa, kde seděli v době skutku svědci (zahrádka místní restaurace) není vidět na prostor, kterým je možný přístup do budovy, kde k činu došlo a logicky se tedy mohlo jednat o svědkům dostatečně skrytou ústupovou cestu. Tuto skutečnost prokazovala obhajoba fotografiemi založenými ve spise s vyznačenými možnostmi výhledu svědků a následně též prostřednictvím videonahrávky, kterou soud jako důkaz provedl. Obviněný v této souvislosti ovšem namítá, že nalézací soud se jeho obhajobou vůbec nezabýval, když v odůvodnění svého skutkového závěru, že na místě činu se nikdo jiný než on nenacházel, pouze konstatoval, že „videozáznam byl prováděn za dne, kdy byl hluk, proto nebylo slyšet, že by figuranti sedíce před hospodou mohli slyšet křik z haly“ a dodal „že v nočních hodinách to vyloučeno není.“. Obviněný však zdůrazňuje, že tímto důkazem nebylo prokazováno to, co svědci mohli slyšet, ale co mohli či nemohli vidět. Soud přesto tento důkaz hodnotil k jiné skutkové okolnosti, než ke které jej obhajoba navrhla provést a navíc nesprávně.
9. Obviněný dovozuje, že existuje dostatečná pochybnost o tom, že v bytě poškozeného byl poškozený a jen on. Tvrzený závěr podle dovolatele potvrzují fotografie, videozáznam a jeho vyhodnocení. Je také přesvědčen, že pro vyloučení veškerých pochybností bylo nutno doplnit důkazy o skutečnou rekonstrukci na místě činu včetně prověrky výpovědi a obhajoba i pro odvolací řízení navrhuje tento důkaz provést (výslovná citace). V této souvislosti dále namítá, že odvolací soud ve svém usnesení v podstatě jako klíčový důkaz pro to, že na místě činu byl dovolatel sám, považuje výpověď svědka V. Tuto hodnotí podle dovolatele odvolací soud tak, že okno muselo být po celou dobu předtím, než do bytu vnikli svědci V. a K. a potkali se tam s ním, bez jakýchkoliv pochybností zavřené, protože svědek V. přes zavřené dveře slyšel takové zvuky, které soud vyhodnotil jako otevírání okna klikou. Dále odvolací soud dovodil, že tedy toto okno by musel D. P. [obhajobou tvrzená další osoba co se měla na místě nacházet], pokud by v bytě poškozeného byl a z bytu tímto oknem dle tvrzení dovolatele utekl, za sebou zvenku zavřít. Následně dovolatel cituje příslušnou pasáž z odůvodnění odvolacího soudu.
10. Dovolatel akcentuje, že vzdálenost mezi místem, kde seděl svědek V. a další svědci (zahrádka před restaurací) a rohem budovy, v níž se nachází byt poškozeného, činí cca 75 metrů, a v cestě mezi touto zahrádkou, okny domu a celou budovou je jednak řada vzrostlých stromů a zejména hustý živý plot (neprostupný) tvořený cca 2,5–3 m vysokými tújemi. To má podle dovolatele zásadní vliv na možnost zvuku šířit se od budovy, kde byl poškozený. Dále namítá, že z místa, kde tito svědci seděli, je zcela mimo jejich zorné pole druhá útěková cesta od budovy s bytem poškozeného a tedy pokud by případný pachatel unikal touto cestou, nikdo ze svědků by jej z restaurační zahrádky nemohl vidět. Soud prvního stupně k možnosti toho, co mohli svědci vidět a slyšet toliko, v odůvodnění rozsudku výslovně uvádí, že „v noci slyšet mohli“. Pro takové tvrzení nemá ovšem soud podle dovolatele procesně použitelný důkaz. Tomu, co svědci mohli vidět ve vztahu k případnému útěku jiného pachatele další útěkovou cestou, se soudy nižších stupňů vůbec nevěnovaly. Podle jeho názoru odvolací soud pak ještě umocnil tuto procesní chybu tím, že vyšel jako z prokázané skutečnosti z toho, že okno bylo zavřené (obhajoba dodává, že z protokolu o ohledání místa činu je zjevné, že v době jeho provedení byla všechna okna vyjma „útěkového“ okna zavřená), čímž dovodil a odůvodnil dosud chybějící poslední nepřímý důkaz do logického řetězce.
11. Následně si dovolatel klade otázky, zda mohli svědci restaurační zahrádky bezpečně poznat hlas poškozeného, a následně věty útočníka, pokud všechny stavební otvory bytu poškozeného – okna, dveře, dokonce i vrata budovy vedoucí do haly, kde jsou dveře do bytu poškozeného, byly zavřeny? To ovšem za situace, kdy k interakci mezi poškozeným a pachatelem došlo pravděpodobně podle stop a ohledání místa činu v ložnici, tedy v zadním pokoji, kde byly kromě zavřených oken ještě těžké hluk tlumící závěsy. Pokud svědci uvedené nemohli přes zavřené okno slyšet, muselo být okno otevřené a již před dovolatelem z něj mohl vyskočit svědek D. P. a závěr soudu o vyloučeném pobytu D. P. na místě činu by byl vyvrácen. Dovolatel tak považuje závěry odvolacího soudu o jednoznačném uzavření „útěkového“ okna a skutková zjištění odvolacího soudu, vycházející z výpovědi svědka V., že okno muselo být zcela jednoznačně zavřeno, za předčasné kvůli neprovedené rekonstrukci, když tyto ani nemají oporu v provedeném dokazování, protože jsou v rozporu s výpovědí svědků, kteří uváděli, že toto okno měl poškozený trvale otevřené „kvůli kočkám“, zajištěné jen drátem či klacíkem, takže okno v den skutku bylo pravděpodobně pootevřeno či otevřeno ještě předtím, než z něj vyskočil on (dovolatel). Dovolatel v tomto směru odkazuje na konkrétní pasáže výpovědí svědků S. (5. strana výpovědi ze dne 14. 10. 2020), K. (4. strana výpovědi ze dne 14. 10. 2020), V. (3. a 5. strana výpovědi ze dne 29. 10. 2020), V. (3. a 4. strana výpovědi ze dne 29. 10. 2020). U posledního zmíněného svědka dovolatel zejména rozporuje možnost toho, aby svědek viděl unikající osobu, přičemž podle obviněného z fotografií a map doručených s návrhem na předběžné projednání obžaloby je zcela zjevné, že tomu tak nebylo a že spíše svědek přesvědčuje sám sebe i soud, že nikdo jiný než dovolatel tam nemohl být, protože by jej přece viděli. Podle dovolatele tak při absenci přímého důkazu je nutno vyvrátit jeho obhajobu, že na místě činu nebyl sám, což bylo podle něj možné jen tím, že by byla provedena prověrka na místě a případná rekonstrukce. Dále upozorňuje na skutečnost, že odvolací soud v podstatě shledal rozsudek soudu nalézacího správným, jelikož „útěkové“ okno bylo zavřeno. To je podle dovolatele jednostranné a účelové hodnocení zjištěného stavu, které nemá oporu v provedených důkazech a je s nimi naopak v rozporu.
12. Dále obviněný tvrdí, že se soudy nevypořádaly s možností pohybu svědka D. P. na místě činu, přičemž akcentuje, že se jedná o osobu několikrát soudně trestanou, a to i za násilnou trestnou činnost. Dovolatel uvádí, že odvolací soud zcela v rozporu s tím, že v řízení má být prováděno dokazování i ve prospěch dovolatele, důkazní návrhy obhajoby k této věci zamítl. Poukazuje na skutečnost, že ve spise (č. l. 1004) je vložen úřední záznam operativního pracovníka Policie ČR ze dne 25. 8. 2020, kde shrnuje, že se údajně měli domluvit dovolatel a jeho strýcové D. P. a J. P., že společně oloupí poškozeného. Následně konstatuje, že od tohoto operativního zjištění jsou několik dnů po skutku prověřovány různé osoby, nicméně osoba D. P. mezi prověřovanými jako jediná zcela chybí (odkazuje přitom na č. l. 840–848 včetně příloh). Zdůrazňuje, že D. P. byl vyslechnut až v dubnu 2021 Policií ČR, a to bez přítomnosti třetí osoby a bylo mu v podstatě předestřeno, co o něm vypověděl dovolatel. Podle obviněného tak svědek D. P. nejpozději po podaném vysvětlení věděl, že by mohl být podezřelým a s touto skutečností se „naučit žít“, připravit si případně též alibi. Akcentuje, že na žádném místě, které ve své procesně použitelné výpovědi svědek D. P. uvedl, se jeho přítomnost či pohyb nepodařilo prokázat, tedy za použití zásady in dubio pro reo je nutno jeho výpověď o tom, že byl jinde než na místě činu, brát za neprokázanou.
13. Podle obviněného nalézací soud svůj skutkový závěr o tom, že svědek D. P. se nenacházel na místě činu, opírá též o vyhodnocení telekomunikačního provozu. Dovolatel ovšem zdůrazňuje, že ze zpráv policejního orgánu vyplývá, že policie hledala při prvním vytěžení těchto záznamů z místa činu pouze telefonní čísla SIM karet a jejich použití, nikoli IMEI telefonů a jejich přihlášení se k základnové stanici u místa činu. Při následném šetření (viz odkaz na hlavní líčení ze dne 14. 9. 2021) pak bylo údajně potvrzeno, že se v záznamech telefon svědka D. P. nenašel. Obviněný v dovolání upozorňuje, že v žádosti o vyhotovení seznamů, které jsou pak obsaženy ve vyhodnocení záznamů o telekomunikačním provozu na č. l. 840–848 s přílohami, se objevují pouze informace o požadovaných telefonních číslech, nikoli IMEI telefonů. Když se obhajoba soudu v srpnu 2021 dotázala na tyto informace včetně IMEI, bylo konstatováno, že záznamy se uchovávají pouze 6 měsíců a informace o tom, zda se v den skutku nacházel na místě činu telefon s IMEI D. P. již nelze získat. Obviněný tak dochází k závěru, že provedené důkazy je třeba vyložit tak, že z nich není možné zjistit, zda se v době činu zjišťovaný telefonní přístroj konkrétního IMEI na místě činu nacházel. Soud i přesto uzavřel svá skutková zjištění tak, že má za prokázané, že svědek D. P. na místě činu nebyl, protože tam nebyl jeho telefon. Obhajoba považuje tento závěr za vadný a pro odsouzení nepoužitelný, když pro něj neexistuje žádný důkaz. Na druhou stranu obviněný dodává, že i kdyby se na místě činu telefonní přístroj konkrétního IMEI nenacházel, nijak to nedokazuje nepřítomnost konkrétní osoby na místě činu. Akcentuje, že nelze uvěřit osobě, která připadá v úvahu jako možný pachatel či důležitý svědek vraždy, že na místě činu nebyla, a to jen proto, že řekne, že tam nebyla, ale současně není schopna prokázat, kde byla. Tvrdí, že skutečnost, že v hlavním líčení nebylo možno prokázat pohyb svědka D. P. v době skutku, je způsobena nesprávným postupem policie, která od 25. 8. 2020 věděla z operativních poznatků, že D. P. je zájmovou osobu stejně jako dovolatel, ale kroky ke zjištění jeho pohybu operativním pátráním neprováděla.
14. Ohledně výpovědi svědkyně B., resp. k hodnocení její výpovědi, namítá, že svědkyně byla před výslechem za přítomnosti obhájce v procesním postavení svědka vyslechnuta Policií ČR celkem třikrát, a to 1. 10. 2020 v 9:20 hod. a následně téhož dne v 11:20 hod. Tedy ještě před sdělením obvinění a vždy se „skrytým názvem“ věci v protokolaci (svědkyně tak nevěděla, k jak závažné věci vypovídá), kde nic ohledně doznání z doslechu neuvádí. Poté byla opět na úřední záznam vyslechnuta 9. 10. 2020, tedy týden po sdělení obvinění a přesto bez oznámení obhájci, že svědkyně chce vypovídat. Podle úředního záznamu se svědkyně dostavila dobrovolně na OOP XY a tam vypovídala před vyšetřovatelem. Takový postup považuje za nestandardní, neboť jeho obhájce je z Karlových Varů, tak jí vyšetřovatel vyslechnul, aniž by uvědomil obhájce. Teprve v této výpovědi sepsané formou úředního záznamu si svědkyně „vzpomněla“, že jí obviněný jeden den v XY u koupání za přítomnosti svědkyně H. a svědka J. řekl, že má v úmyslu poškozeného okrást a že ten den přijeli na XY i rodiče dovolatele. Poté dále svědkyně vypověděla, že se jí měl obviněný další den na neznámém místě v XY opět za přítomnosti J. a H. doznat, že poškozeného praštil a okradl, a protože tam byli lidé, musel utéci. Dovolatel shrnuje, že svědkyně B. tedy uvádí, že byla seznámena s jeho úmyslem okrást poškozeného v den, kdy se na společném koupání u XY přehrady potkali s rodiči dovolatele, a až v další den či dalších dnech se jí měl dovolatel doznat, že věc později spáchal. Obviněný připouští, že svědkyně B. byla opětovně dne 20. 10. 2020 vyslechnuta v procesním postavení svědka za účasti obhájce. Protože ten však v té době neměl k dispozici její předběžné výslechy, tak se nemohl svědkyně na rozpory dotázat. Svědkyně při tomto výslechu výslovně uvedla, že se jí měl na koupališti kempu D. krátce po skutku doznat k tomu „že u toho němce byl, že ho praštil, okradl a utekl“. Obviněný akcentuje, že následně se svědkyně opakovaně nedostavila k hlavnímu líčení s odvoláním na žaludeční potíže či jiné důvody. Poté se ji konečně podařilo vyslechnout, ale nic z tvrzení, která uváděla v přípravném řízení, výslovně sama neuvedla. Soud jí proto předestřel její výpověď ze dne 20. 10. 2020 v části, kde měla hovořit o doznání z doslechu a položil jí otázku „zda to je pravda“. Dovolatel doplňuje, že svědkyně se sklopenou hlavou tiše pouze hlesla „ano“. Dovolatel následně dodává, že kromě otázky obecné věrohodnosti svědkyně, která je uživatelkou omamných a psychotropních látek, a podstatných rozporů v jejích výpovědích, je třeba vidět i doslovný obsah její výpovědi v případě, že z ní soud chce vycházet. Svědkyně výslovně uvedla „praštil“, „zbil“, „neřekl konkrétně, co mu udělal“. Dovolatel poukazuje na to, že v době výpovědi této svědkyně v přípravném řízení vycházela Policie ČR z domněnky, že nástroj, kterým byl poškozený zraněn, je golfová hůl, kterou měl u sebe v době, kdy vstoupil do objektu, kde bydlel poškozený. Tomuto pak také odpovídala významová slovesa „zbil“, a pak zejména „praštil“. V té době ještě nebylo známo, jak je hluboká rána a čím byla poškozenému způsobena. Následně dovolatel uvažuje nad tím, že pokud by se chtěl někomu svěřit, že skutek spáchal, a tedy byl tím, kdo věděl, jak byl poškozený napaden (a tedy pachatel musel vědět, že poškozený byl zraněn úzkým jednobřitým nožem bodnutím do krku), použil by sloveso zbil, praštil, nebo spíše sloveso bodnul, píchnul, podřízl atd. Současně si klade otázku, proč by se svěřoval v podstatě téměř neznámé osobě. Nadto upozorňuje, že u soudu vypovídal i jeho otec, který dostatečně věrohodně popsal to, co viděl v den, kdy se měl svědkyni B. doznat a jeho výpověď je v přímém rozporu s tvrzením svědkyně B. Dovolatel připouští, že soud se tomuto rozporu stručně věnoval v bodě 28, když sice uvedl, že jeho otec vylučuje, že by měl možnost se svědkyní na koupališti v XY doznat, přičemž následující větou bez dalšího soud konstatoval, že nemá důvod svědkyni nevěřit, když spontánně při hlavním líčení reagovala na svou výpověď z přípravného řízení a potvrdila ji. Dovolatel však namítá, že tato svědkyně nicméně vypovídala v rozporu se svou předchozí výpovědí o tom, co jí dovolatel měl údajně říci a kdy.
15. Jako naprosto zásadní shledává dovolatel rozpor mezi tím, co svědkyně uvedla do policejního protokolu po sdělení obvinění dne 9. 10. 2020 a tím, co uvedla do své svědecké výpovědi 20. 10. 2020, když navíc je podle dovolatele v současnosti prokázáno, že schůzka s rodiči na kempu D. u XY přehrady se stala již po skutku, a tedy není možné, aby se svědkyni tohoto dne doznal k úmyslu v budoucnu spáchat skutek. K tomu opětovně odkazuje na to, jak situaci v XY popsal jeho otec. Tedy, že nešel se svědkyní k autu, ale s rodiči a jel s nimi i autem. Svědkyně B. přitom uvedla, že šel s ní k autu sám a řekl jí, že uvedené spáchal, když o 11 dnů dříve tvrdila, že jí toho dne dovolatel řekl, že teprve uvedené bude páchat. Rozporuje tak, že nalézací soud i přes to uvěřil jednomu ze dvou procesně rovnocenných důkazů (svědecká výpověď B. x P. starší), a to té výpovědi, která je pro něho nepříznivá. Obviněný se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces v jeho neprospěch, konkrétně porušením zásady in dubio pro reo .
16. V další části dovolání obviněný (bod V dovolání) vyjadřuje pochybnosti o správnosti a objektivitě postupu policejního orgánu v přípravném řízení, z jehož výsledků pak následně soudy vycházely při vydání napadených rozhodnutí. Kromě již zmíněných pochybění dovolatel dále namítá, že policie do spisu založila záznam o prověrce výpovědi svědka K., který popsal cestu autem s dovolatelem na místo činu i z něj. V té mimo jiné tvrdil, že tankovali na OMV pumpě v XY a k tomu založila policie z této pumpy doklad o nákupu benzinu za 500 Kč dne 20. 8. cca ve 23:15 hod. jako důkaz, že tato skutečnost zapadá do časového snímku toho, co se dělo po skutku a toho, že dovolatel u poškozeného ukradl peníze. Na druhou stranu jak dovolatel, tak i svědek K., uvedli, že tankovali na pumpě Moll [ správně Mol ]. Dovolatel namítá, že si policejní orgán ani nevšiml, že pokladní blok, který si k důkazu od OMV čerpací stanice označené svědkem K. vyžádal a do spisu založil, je blok na nákup benzinu, když vozidlo, kterým jeli svědci K. a K. s dovolatelem na místo činu zpět, má dieselový motor, a tedy tankuje naftu. Z toho, že se policie zejména zabývala uvedeným vozidlem, kde nalezli krevní stopu, lze podle obviněného mít za to, že policejní orgán se od poměrně rané fáze přípravného řízení věnoval pouze jediné vyšetřovací verzi, že pachatelem je on, a důkazy pro ni nesvědčící nesbíral či dokonce důkazy proti této verzi ignoroval. Poukazuje i na skutečnost, že nebyla nalezena golfová hůl, o které se policejní orgán původně domníval, že jí byl zraněn poškozený, přitom ten byl zraněn jednobřitým nožem o délce 15 cm a odpovídající zbraň se přitom také nenašla.
17. Dovolatel rovněž zpochybňuje hodnocení důkazů soudy (viz bod VI dovolání), které považuje za příliš volné a spekulativní. Vyjadřuje se k bodu 28 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde je zdůvodněno, proč soudem hodnocené důkazy prokazují jeho vinu. Obviněný rozporuje závěr soudu, že pokud měl u sebe například nůž, mohl jej mít v kapse nebo, že jej mohl vzít v bytě poškozeného a mohl se ho zbavit při odjezdu z místa činu. K tomu dovolatel namítá, že svědci, kteří ho viděli utíkat, či jej viděli přímo v bytě poškozeného, výslovně uváděli, že měl v ruce golfovou hůl či obušek. Nikdo neuvedl nic o noži, že by jej kdykoli u něho viděl. Proto je podle dovolatele tento závěr soudu, kterým uzavírá, že měl nůž při útěku z místa činu, za čirou spekulaci. Dodává, že na tomto základě není možno skutkově uzavřít, že nůž měl a že s ním poškozeného bodl a následně se jej zbavil. Akcentuje, že ohledáním místa činu vražedný nástroj nebyl nalezen. Doplňuje, že se jeví jako nelogické, proč by nepoužil zbraň, kterou si, jak sám i připouští, vzal sebou při úmyslu krást „pro případ, že by tam někdo byl“, ale naopak někde hledal nůž, hůl odložil, starého nemocného ležícího poškozeného bodl do krku, poté nůž skryl do svého oděvu, do své dominantní ruky opět vzal hůl a následně riskoval zranění skrytým nožem při útěku.
18. Obviněný také rozporuje závěry soudu, které mají svědčit o jeho pachatelství, přesněji hodnocení jeho chování po činu, když soud skutkově uzavírá hodnocení důkazy tak, že poté, co se vrátil k vozidlu svědků K. a K. cca 50 m od místa činu, je měl podněcovat k sundání registračních značek. Toto je však v přímém rozporu s tím, co uvedli svědci z restaurace, tedy, že dovolatel přiběhl k autu, bez dalšího nasedl a auto okamžitě odjelo. Namítá, že o tomto podněcování vypovídají pouze K. a K., což dovolatel hodnotí tak, že si tito svědkové mohli být vědomi toho, že nešel do bytu poškozeného s nejčistším úmyslem, a proto buď sami, nebo po dohodě s ním již v průběhu doby, co byl v bytě poškozeného, značky sundali. Pro tento závěr svědčí i svědectví osob sedících ten večer před restaurací, kteří uváděli, že dvě osoby z auta vystoupily a jedna z nich otevřela i páté dveře a nějak bylo s vozidlem manipulováno. Dovolatel se tak domnívá, že když policejní orgán předestřel svědkům K. a K. předmět výslechu, tak tito upravili svou výpověď tak, jako by o ničem nikdy nevěděli, neboť s věcí nechtěli být nijak spojovaní. Pro podobnou motivaci svědčí i rozpory ve výpovědi těchto svědků ohledně místa tankování, kdo co kupoval a kdo co na pumpě platil.
19. Podle obviněného i odvolací soud pokračoval v nezákonném příliš volném a spekulativním hodnocení důkazů, když se s jeho odvoláním vypořádal tak, že nelze mít vůči skutkovým závěrům nalézacího soudu žádné výhrady (bod 14 odůvodnění) a že se s jeho obhajobou v bodech 25–28 náležitě vypořádal již soud prvního stupně (viz bod 15 rozhodnutí odvolacího soudu). V bodě 17 odvolací soud podle dovolatele konstatuje, že pokud promluvil až v pozdní fázi řízení za situace, kdy věděl, kdo byl na místě činu před ním, působí jeho výpověď krajně nevěrohodně až účelově. K tomu dovolatel dodává, že svůj postoj dostatečně objasnil v závěrečné řeči. Věřil, že se prokáže jeho nevina a nechtěl ublížit strýci, kterého navíc neviděl skutek páchat, ale pouze jej viděl na místě činu s ležícím poškozeným. Poté, co zjistil, že policejní orgán neprovádí důkazy v jeho prospěch, rozhodl se vypovídat. Dovolatel upozorňuje na to, že ani skutečnost jeho pozdní výpovědi nezbavuje policejní orgány, ani soudy povinnosti, aby respektovaly základní zásady trestního řízení, presumpci neviny a právo na spravedlivý proces a obhajobu všemi dostupnými prostředky prověřily. Dovolatel také rozporuje, že by uvedl, že jeho strýc je pachatelem, pouze konstatoval, že jej na místě činu viděl, a tak odmítá závěr odvolacího soudu, který podle dovolatele de facto říká, že lže, když tvrdí, že jeho strýc vraždil, a proto mu soudy nevěří a naopak věří, že vraždil právě dovolatel. Dovolatel ale ve své výpovědi nic takového ani nenaznačil.
20. Obviněný rovněž rozebírá, že v bodě 18 odvolací soud stručně vysvětluje, co svědci slyšeli, když byli ještě v restauraci či viděli a zažili po příchodu na místo činu, aby pak v bodě 19 dovodil, že jeho obhajoba je nelogická, protože pokud by nebyl pachatelem činu, pak musel slyšet též co svědci z restaurace, takže je pak krajně nepravděpodobné, že by dovolatel pokračoval ve svém plánu oloupit poškozeného. Soud se podle dovolatele přitom dopouští úvahy o tom, jak měl teoreticky reagovat dovolatel, což hodnotí jako naprosto nepřípustný způsob hodnocení důkazu. Nad to upozorňuje, že uvedl ve své výpovědi (viz 4. strana výpovědi ze dne 18. 3. 2021), že „z toho baráku se ozývali psi, nějakej hluk, nebylo rozeznat, jestli to byl hlas, ale asi hlasy … dole byla hospoda, a odtamtud šel taky hluk“.
21. Dovolatel tak nabízí verzi, že když přijel na místo činu, byl v domě přítomen jeho strýc D. P. a okno bylo téměř zavřeno kvůli zvířatům, nikoli zcela uzavřeno, proto nebylo slyšet zevnitř bytu nic než rány. Dovolatel byl u domu, proto slyšel hluk a psy, kteří štěkali uvnitř bytu, to vše za hluku z restaurace na pozadí. Při jeho vstupu do bytu poškozeného již byl poškozený zraněn, pachatel nebo svědek D. P. uprchl v té chvíli pouze pootevřeným oknem, které tím více otevřel a které se za ním opět přivřelo. Mezitím se svědci poté, co slyšeli rány a viděli dovolatele, vydali směrem k budově, čímž byli blíže a otevřeným oknem slyšeli poškozeného a mohli mu i rozumět (to dovolatel považuje jako důkaz, že okno v té chvíli již bylo otevřeno), a následně se po vstupu do objektu setkali s ním (K., „V.“), či jej viděli utíkat k autu oknem (ostatní svědci z restaurace). Tyto okolnosti korespondují s jeho tvrzením, že poškozený něco „hulákal“ ležíc na zemi, ale i tvrzením svědků, že poškozenému někdo říkal, aby ležel a nevstával. Dovolatel uvádí, že to vše svědci popsali jako věci, které se staly až poté, co slyšeli z domu rány a vydali se směrem k budově s bytem poškozeného. Dovolatel doplňuje, že uvedl, že „vešel jsem tam, jakoby do tý ložnice a viděl jsem toho pána ležet na zemi. Ten něco hulákal“. Dovolatel pokračuje, že v této chvíli poškozený křičel „Už nemám peníze“, a protože bylo otevřené okno po útěku D. P., svědci to slyšeli. Poté mohli rovněž slyšet, pokud by to byl dovolatel, který by poškozenému říkal ať „leží a nevstává“. Dovolatel uzavírá, že takto popsaná verze toho, co se dne 20. 8. 2020 stalo v bytě poškozeného, je dostatečně logická, jsou pro ni ve spisu provedené procesně použitelné důkazy a je možné ji použít v jeho prospěch. Soud přesto učinil ze stejných důkazů závěr o vině, který je pro něho horší, což je porušením principu presumpce neviny v kombinaci s porušením zásady in dubio pro reo a závěr soudu o vině nemá oporu v provedených důkazech bez pochybností o něm.
22. Konstatuje, že další rozpor odvolací soud spatřoval v jeho výpovědi, že si nevšiml zranění na poškozeném, i když „všichni slyšení svědci uvedli, že poškozený byl zraněn na krku a krvácel“. Dovolatel k tomu uvádí, že na straně 5 své výpovědi uvedl „nevím, jestli kolem něj byla krev … v ložnici bylo zhasnuto, akorát bylo světlo z nějaký lampy“ a dále uvedl, že poškozeného viděl ležet čelem k zemi směrem od sebe a za přítmí. Protokol o ohledání místa činu neobsahuje fotografie prokazující krvácení, ale toliko kapky krve na podlaze, snadno ve tmě přehlédnutelné. O tom, že se nejednalo o masivní krvácení, nakonec vypovídala i svědkyně J. V. – zdravotnice [správně – studentka zdravotní školy] . Nad to, všichni svědci, na něž odvolací soud odkazuje, viděli poškozeného později, sedícího v křesle s viditelným zraněním krku, ošetřovaného a za plného osvětlení. Tyto všechny důkazy prokazují či alespoň odůvodňují domněnku, že mohl bez problémů přehlédnout zranění poškozeného a stopy krve na podlaze. Podle dovolatele závěr odvolacího soudu, že jeho výpověď je nevěrohodná, když vypověděl, že neviděl zranění poškozeného, je zcela spekulativní a nemůže sloužit k odůvodnění závěru, že jeho obhajoba byla vyvrácena. Takové jednostranné a účelové hodnocení zjištěného stavu, které nemá oporu v provedených důkazech, je nepřípustné.
23. Dovolatel je tak přesvědčen, že za takového stavu nebylo možné ho uznat vinným zvlášť závažným zločinem vraždy, neboť neexistují přímé důkazy, že skutek spáchal a neexistuje ani logický, nepřetržitý řetězec nepřímých důkazů, který by dovoloval jediný myslitelný závěr, že pachatelem je on. Naopak existuje logická, provedenými důkazy nevyloučená verze svědčící pro jeho obhajobu.
24. V další částí dovolání (bod VII dovolání) namítá obviněný nedůvodně neprovedené důkazy, jejichž provedení navrhoval jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení. Konstatuje, že jeho návrhy policejní orgán odmítl jedinou větou jako nadbytečné. Nalézací soud se sice s jeho návrhy částečně vypořádal a částečně je odmítl. Akcentuje, že požadavek provedení těchto důkazů, jak policejnímu orgánu, tak nalézacímu soudu, ale i odvolacímu soudu patřičně zdůvodnil, když u každého důkazního návrhu uvedl, k jakému účelu má sloužit a co mají prokázat. Odvolací soud v bodě 11 zhodnotil vypořádání se s důkazními návrhy nalézacím soudem tak, že všem důkazním návrhům bylo až na posudek z všeobecného a interního lékařství vyhověno a sám doplnil, že tento posudek považuje za nadbytečný, jelikož příčina smrti byla stanovena a je zcela zjevně v příčinné souvislosti se zraněním, protože se jednalo o osobu handicapovanou. Podle dovolatele ovšem soudy ignorovaly vyjádření znalce, podle kterého by zdravý člověk při správné péči takový úraz mohl přežít, a tedy podle názoru obhajoby je právní kvalifikace předmětného skutku nepřiléhavá nebo nejméně nedostatečně vyargumentovaná. Posouzení věrohodnosti svědkyně B. znalci pak odvolací soud považoval za nadbytečné, když toto posouzení podle jeho názoru přísluší toliko soudu, čemuž bylo v projednávané věci zadostiučiněno. Dovolatel s takovým závěrem nesouhlasí a opakuje, že hodnocení této výpovědi považuje za jednostranné a účelové, nemající oporu v dalších provedených důkazech a je s nimi naopak v rozporu.
25. Dovolatel dále dodává, že odvolací soud obdržel návrh na dovyslechnutí svědkyně V., k čemuž doplňuje, že obhajoba až po skončení hlavního líčení zjistila, že tato svědkyně měla sdělit třetí osobě v obci XY, že si až později vzpomněla, že když v den skutku šla s ostatními svědky od restaurace na místo činu, kde pak poskytovala pomoc poškozenému, viděla na hlavní silnici vedoucí směrem na XY (tedy právě na té komunikaci, kterou není z restaurace vidět a která může sloužit jako úniková cesta z místa činu) několik osob odcházejících směrem z obce. Odvolací soud přitom výslech svědkyně odmítl s tím, že svědkyně již byla vyslechnuta (její výpověď z přípravného řízení byla v hlavním líčení se souhlasen stran pouze čtena) a nic o tom, že by viděla další osoby, neříkala. Podle dovolatele tak soud nezákonně zamítl podstatný důkazní návrh s odůvodněním, že svědkyně nic o tom, k čemu je navrhován její výslech neví, když tím sám učinil bez slyšení svědkyně závěr o tom, jak by výpověď svědkyně zněla.
26. Dále se obviněný vyjadřuje k návrhu na výslech policisty P., který slyšel informace, že se na okradení či oloupení poškozeného měli předtím domluvit dovolatel a jeho strýcové D. a J. I tento návrh soud odmítl jako bezpředmětný. V tom vidí dovolatel porušení práva obhajoby a nedůvodné neprovedení navrhovaného podstatného důkazu, jestliže zdůvodnil, že z něj bude možno prokázat či vyloučit, že policie měla bezprostředně po skutku poznatek o faktu, že D. P. je z vraždy podezřelý, přesto jej jako jedinou osobu nechala zcela mimo svůj zájem.
27. Obviněný také uvádí, že navrhovali výslech obhajobě známého informátora policisty P., který měl být vyslechnut v režimu utajeného svědka, a který měl prokazovat zájem policie o obviněného i jeho oba strýce v souvislosti s vraždou a dále měl vypovídat k tomu, že v době léta 2020 viděl u D. P. skalpel, který měl nosit sebou v uzavíratelném ochranném plastikovém obalu. Nad to dodává, že podle odvolacího soudu navíc operativní záznam o dohodě všech tří osob P. nemá de facto žádnou důkazní hodnotu, neboť podle tohoto záznamu měl být podle informačního zdroje dovolatel v rozhodné době s D. a J. P., což není pravda. Dovolatel namítá, že odvolací soud, aniž by slyšel policistu či bez výslechu informačního zdroje, uzavírá, že to co policista napsal do záznamu, není pravda, a proto je zbytečné takové důkazy provádět. Podle dovolatele se jedná o zcela nedůvodné až svévolné neprovedení podstatného důkazu a tedy opětovně naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
28. Jako poslední neprovedený důkaz hodnotí již výše uvedenou rekonstrukci či prověrku na místě. Akcentuje, že bez toho nelze mít za prokázanou ani vyloučenou jak verzi policejní, ani jeho verzi a pro rozhodnutí ve věci de lege artis je tento úkon nezbytné provést a podle dovolatele se jedná o nedůvodně neprovedený navrhovaný podstatný důkaz.
29. V souvislosti s neprovedenými důkazy pak dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 420/2009, a dodává, že jestliže obhajoba navrhla nalézacímu soudu důkazy k otázce prokázání možnosti pohybu třetí osoby na místě činu za situace, kdy se jedná o odsouzení za zvlášť závažný zločin vraždy na základě domněnek, spekulací a bez přímých důkazů, pak je neprovedení takových důkazů zcela jistě zásahem do práva na spravedlivý proces, což je právní skutečnost podřaditelná pod zákonný dovolací důvod.
30. Dále se dovolatel vyjadřuje k okolnostem, v nichž spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí (bod VIII dovolání). Namítá, že nalézací soud na několika místech použil subjektivní hodnocení do takové míry, že jeho závěry ani hodnocení důkazů nemají oporu v provedených důkazech (viz například argumentace týkající se nože či zavřeného okna atp.). Ve spise není žádný důkaz o tom, že poškozený byl zraněn jeho rukou a ani zde nejsou důkazy jednoznačně vylučující přítomnost třetí osoby na místě činu. Nebyly také provedeny důkazy k vyvrácení jeho obhajoby, že do domu se někdo mohl dostat a z něj utéci před příchodem svědků z restaurace a bez toho, aby takovou osobu vůbec mohli tito svědci spatřit. Dovolatel je toho názoru, že nalézací soud zcela mimo takto shrnutou a zjištěnou důkazní situaci formuloval skutkovou větu rozsudku tak, že nereflektuje provedené důkazy, ale skutečnost v podstatě vytváří, když tvrdí existenci jiných skutkových okolností než těch, které byly v řízení prokázány.
31. Podle názoru dovolatele je možné s ohledem na jeho doznání jej shledat vinným toliko z porušování domovní svobody. Odcizená hotovost v řádu 3 700 Kč naplňuje pouze přestupkovou intenzitu majetkové kriminality. Použitá nejpřísnější právní kvalifikace je tedy na aktuální důkazní situaci nepřiléhavá a nepoužitelná.
32. Obviněný vyslovuje přesvědčení, že ho soudy nižších stupňů zkrátily na jeho právech na rovné postavení před soudy a na právu na spravedlivý proces. Vyhodnocení skutkových zjištění soudů je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zakládá vadu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V řízení došlo jednoznačně k porušení zásady kontradiktornosti řízení v jeho neprospěch. Došlo také k porušení zásady, že jak orgány činné v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem musí dokazovat jak skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, tak i v jeho prospěch.
33. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí a současně podle ustanovení §265l odst. 4 tr. ř. zrušil jím vykonávaný trest odnětí svobody a o vazbě rozhodl podle svého uvážení.
34. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 1 NZO 399/2022, nejprve stručně zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení a argumentaci dovolatele. Uvedl, že podle jeho názoru uplatněné námitky obviněného nejsou opodstatněné, jelikož obviněnému jde primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, a to v zásadě ty, které podle názoru soudů tvoří ucelený systém usvědčujících důkazů, když nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění byla z důkazů vyvozena. Dále nesouhlasí ani s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy jeho trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti. V této souvislosti státní zástupce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, ze kterého vyplývá, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy konstatování zjevného rozporu. Podle státního zástupce se však o takový případ v posuzované věci nejedná a je toho názoru, že existence skutečně závažného extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána.
35. Vyjadřuje přesvědčení, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. resp. §134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Nepovažuje za chybu, pokud soudy pracují mj. s výpovědí svědkyně B. či svědků D. P. a M. K. jako s usvědčujícími důkazy. Dané důkazy totiž nestojí osamoceně, naopak korespondují navzájem, současně odpovídají i dalším ve věci provedeným důkazům, se kterými ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory, a tedy umožňuje učinit závěr o vině dovolatele bez důvodných pochybností. Současně bezpečně vyvrací obhajobu obviněného o přítomnosti dalšího podezřelého člověka na místě činu. K tomu státní zástupce odkazuje na str. 5–7 usnesení vrchního soudu či body 25–28 rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce učiněná skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech, neexistuje zde tak extrémní rozpor v naznačeném smyslu.
36. Ohledně námitky opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že z přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že ve věci činné soudy reagovaly dostatečně na obviněným uplatněné důkazní návrhy. Buď tak, že je akceptovaly, nebo je zamítly, přičemž vysvětlily, proč tak učinily. Přístup soudů tedy nelze označit za projev libovůle, přičemž jejich vypořádání se s důkazními návrhy nevykazuje znaky důkazů opomenutých ve smyslu ustálené judikatury. Podle státního zástupce soudy dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění považuje za logické, má vazbu na provedené důkazy a je zároveň přesvědčivé. To znamená, že je nelze označit za projev libovůle a ani nelze tvrdit, že by rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. K obviněným namítanému dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel v jiné verzi, kterou se snaží prosadit. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení jsou zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dodává, že z obsahu podaného dovolání je nicméně patrné, že obviněný prakticky nenamítá, a to ani formálně, žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu.
37. Státní zástupce závěrem vyjádření proto navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
39. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
40. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
41. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
42. Z dovolání obviněného je patrné, že uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Situace, kdy rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, spočívá na tom, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou založena na důkazech provedených v rozporu s trestním řádem, když ovšem zjištěné procesní pochybení musí být takového rázu, že by mělo za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který by byl pro formulování skutkového stavu podstatný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Jinak řečeno, bez tohoto důkazů by nebylo možno formulovat skutkový stav podstatný pro naplnění zvolené skutkové podstaty. Opomenuté důkazy, jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny).
43. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm . h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
44. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
45. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem prvního, ale i druhého stupně, přičemž tyto na jeho argumenty dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
46. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Dovolatelovi námitky lze shrnout na dvě základní skupiny. První část námitek spadající pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje převážně do postupu policejního orgánu, hodnocení důkazů soudy, rozporování jejich skutkových závěrů, v nichž obviněný spatřuje extrémní rozpor, resp. porušení svého práva na spravedlivý proces. Dále také obviněný namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud po přezkoumání věci z pohledu obsahu uplatněné dovolací argumentace musí připustit, že určitým námitkám dovolatele lze přisvědčit, neboť některé závěry soudů nižších stupňů jsou určitým způsobem zjednodušující a částečně zkreslené, jak bude rozvedeno dále. Nicméně Nejvyšší soud musí konstatovat, že tyto rozpory vyhodnotil tak, že se o extrémní rozpor nejedná, respektive, že uvedenými pochybeními a nedostatky v postupu soudů nižších stupňů nebylo zasaženo do dovolatelova práva na spravedlivý proces, jelikož daná pochybení nejsou s to vyvrátit vinu dovolatele, která byla v řízení jinými důkazy nade vši pochybnost prokázána. Jinak řečeno, výše uvedené nedostatky a nepřesnosti v postupu soudů nižších stupňů neměly prakticky žádný dopad na přesvědčivý závěr o vině obviněného. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba také dodat, že námitky dovolatele směřující do postupu policejního orgánu, resp. jak bylo vedeno vyšetřování, nespadají pod dovolatelem zvolené dovolací důvody, ale ani pod žádný jiný, neboť veškeré relevantní důkazy byly provedeny před soudy nižších stupňů, když na základě těchto důkazů byl následně soudy formulován skutkový stav a právní kvalifikace jednání obviněného.
47. Další část námitek směřují pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze s jistou velkou dávkou tolerance podřadit pod uvedený dovolací důvod, konkrétně námitky, kterými dovolatel namítá, že čin neměl být kvalifikován jako zvlášť závažný zločin vraždy, neboť nebyl prokázán vražedný úmysl, resp. že způsobené zranění zdravý člověk při správné péči může přežít. Nejvyšší soud takové námitky však také vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, jak detailněji níže rozvede.
48. Obecně je třeba zdůraznit, že podstata dovolání obviněného týkající se naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je založena na tom, že nebyla vyvrácena jeho verze, že když přijel na místo činu, byl v domě již přítomen svědek D. P. (dovolatelův strýc). Dovolatel současně tvrdí, že při jeho vstupu do bytu poškozeného již byl poškozený zraněn a že svědek D. P. uprchl v té chvíli pootevřeným oknem, které tím více otevřel a které se za ním opět přivřelo. Na podkladě tohoto tvrzení následně rozporuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména z toho pohledu, co svědci mohli skutečně vidět a slyšet a následně dospívá k jiným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů. Tvrdí, že jeho verze předmětné události je dostatečně logická, jsou pro ni ve spisu provedené procesně použitelné důkazy a že je možné ji použít ve v jeho prospěch a soudy tak měly aplikovat zásadu in dubio pro reo .
49. V dané věci jde tedy primárně o to, že obviněný předestírá vlastní skutkovou verzi události, odlišnou od skutkových zjištění soudů a na podkladě této vlastní verze a tvrzených rozporů v postupu soudů nižších stupňů dospívá k závěru o existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Protože, jak již bylo naznačeno, soudy nižších stupňů se dopustily jistých nepřesností a jistého zkreslujícího pohledu při hodnocení důkazů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ale že tyto jsou zjevně neopodstatněné. Především je nezbytné konstatovat, že předestřená verze obviněného má zásadní nedostatky, které nekorespondují s provedenými důkazy. Předně dovolatel uvádí, že svědek D. P. uprchl pouze pootevřeným oknem, které při útěku pouze více otevřel a které se za ním opět přivřelo. Mezitím se svědci (podle tvrzení obviněného) poté, co slyšeli rány a viděli dovolatele, vydali směrem k budově, čímž se dostali blíže a otevřeným oknem slyšeli poškozeného a mohli mu i rozumět (to dovolatel považuje za důkaz toho, že okno v té chvíli již bylo otevřeno). Dále uvádí, že „vešel jsem tam, jakoby do tý ložnice a viděl jsem toho pána ležet na zemi. Ten něco hulákal.“. Dovolatel k tomu doplňuje, že v této chvíli poškozený křičel „Už nemám peníze“ a protože bylo otevřené okno po útěku D. P., svědci to slyšeli. Zde je však nutno akcentovat skutečnost, že svědek K. vypověděl, že se zvedli a šli k hale až poté, co slyšeli křik poškozeného (č. l. 1238 verte), když právě křik poškozeného a jeho volání o pomoc byly důvodem proto, že běželi k hale (někteří svědci říkají, že běželi, někteří že šli rychlejší chůzí), přičemž již při přesunu k poškozenému volali Policii ČR. Obdobně se vyjádřili i svědci V. (č. l. 1240) či svědek V. (č. l. 1241). V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že křik poškozeného musel být natolik intenzivní a zřetelný, že byl slyšet až k restauračnímu zařízení, kde byli svědci, když svědci rozeznali i přesné slovní formulace. Již výpovědi těchto svědků jsou v rozporu s tvrzením obviněného. Je také na místě připomenout, že zranění, které poškozený utrpěl, bylo bodnutí neznámým předmětem do krku, přičemž podle znaleckého posudku se jednalo o defekt/ránu hrtanu u střední čáry těsně pod hlasovými vazy (poranění v rámci bodného kanálu), když bodný kanál zasahoval měkké tkáně, ploténku štítné chrupavky, stěnu hrtanu a končil až u vnitřního okraje levé klíční kosti (č. l. 629 a 635). Nelze si představit, že by osoba s takovým druhem poranění mohla vydávat intenzivní hlasitý zvuk slyšitelný u restaurace a že by dokonce dokázala artikulovat takto hlasitě celé slovní spojení. Jinak vyjádřeno, není pochyb o tom, že poškozený v době křiku nemohl být ještě zraněn, takže k jeho zranění muselo dojít po tomto křiku. Závěr o neschopnosti a nemožnosti poškozeného křičet poté, co utrpěl předmětné zranění, nakonec vyplývá i z výpovědi svědků, kteří uvedli, že po útoku poškozený jen chrčel, tekla mu z krku krev (viz výpověď svědka V. č. l. 1240 verte, svědka V. č. l. 1241 verte), přičemž uvedené chrčení podle znalce odpovídá poranění hrtanu (č. l. 636 – znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství). Navíc i sám dovolatel ve své původní výpovědi (č. l. 351 a 352.) uvedl „[j]á jsem pak slyšel nějaký sýpání, ozývaly se nějaký zvuky z druhýho pokoje. (…) Viděl jsem tam ležet toho U. u postele. (…) On něco mluvil, já jsem mu nerozuměl.“. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný v úvodu své výpovědi uvádí, že když přišel do ložnice tak U. „hulákal“, když dokonce nyní již v dovolání uvádí, že slyšel, že poškozený křičel „Už nemám peníze“. Toto tvrzení ovšem bylo provedenými důkazy zcela vyloučeno, neboť nemohl křičet s hlubokou ránou v krku. Nad to není pochyb o tom, že dovolatel nepochybně jistým způsobem v průběhu trestního řízení své výpovědi upravuje, když původně vypovídal, že poškozenému nerozuměl, avšak v dovolání již explicitně doplňuje, že poškozený říkal „Už nemám peníze“. Ze strany dovolatele se tak jedná o zřetelné účelové doplňování jeho výpovědi tak, jak se vyvíjela důkazní situace vůči němu. Takový postup sice sám o sobě nemůže vést k závěru o vině obviněného, ale může být vzat v úvahu při hodnocení věrohodnosti jeho obhajoby v porovnání s dalšími provedenými důkazy.
50. V této souvislosti lze zmínit, že soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že dovolatel ve své výpovědi nehovořil nic o tom, že by slyšel křik poškozeného, na který reagovali právě svědci, když nehovořil ani o tom, že by za jeho přítomnosti poškozený křičel (bod 27 rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud následně konstatoval (jako první nelogičnost obhajoby), že to, co slyšeli svědci z domu poškozeného, musel v případě, že pachatelem nebyl dovolatel, nepochybně slyšet i obviněný, který v té době byl u domu či v něm. Odvolací soud tak konstatoval, že za takové situace je krajně nepravděpodobné, že by dovolatel pokračoval ve svém plánu poškozeného okrást či oloupit, neboť by mu muselo být zřejmé, že se v domě nachází další cizí osoba se zjevně násilnými sklony směřovanými proti poškozenému a že tak riskuje setkání s ní, což by bylo pro něj nebezpečné minimálně v postavení nepohodlného svědka (bod 19 rozhodnutí odvolacího soudu). V tomto směru lze přisvědčit dovolateli, že výše uvedené závěry nižších soudů jsou lehce nepřesné, když obviněný ve své výpovědi uváděl, že poškozený hulákal, tedy křičel. Je ovšem nutno zdůraznit, že obviněný ve své původní výpovědi uvedl, že poškozený „hulákal“, když přišel k němu do ložnice, nicméně dále ve své výpovědi již pouze uvádí, že v dané ložnici poškozený pouze „něco mluvil, já jsem mu nerozuměl“ (č. l. 352). To samo o sobě ovšem představuje významný rozpor. Zde je namístě připomenout, že se mělo podle svědků jednat o zoufalý křik poškozeného se zřetelnými formulacemi, který tito svědci slyšeli na vzdálenost nejméně 40 metrů (viz výpověď svědka K., samotný obviněný vzdálenost odhaduje na 75 metrů). Proto lze přisvědčit soudům obou stupňů, že z pohledu věrohodnosti verze dovolatele je značně významné, pokud o tomto nehovoří konzistentně. Je zcela neuvěřitelné, aby ve své první procesně použitelné výpovědi dovolatel tvrdil, že poškozený něco hulákal, pak ve stejné výpovědi tvrdil, že poškozený pouze mluvil a on mu nerozuměl, následně už v dovolání prohlašoval, že „hulákal“ a to zřetelně formulace, které slyšeli svědci zvenčí. Nadto je třeba opětovně zdůraznit, že je vyloučeno, že by poškozený takto intenzivně a zřetelně křičel, jestliže by měl probodnutý krk, takže volání a křik o pomoc poškozeného musel logicky předcházet vzniku jeho zranění. Lze mít za to, že dovolatel se toliko snaží předestřít situaci tak, že byl poškozený bodnut třetí osobou do krku a poté tato třetí osoba utekla, popř. že ho mohl bodnout D. P. (což však nikdy obviněný explicitně netvrdil), přičemž následně D. P. stál podle dovolatele v obývacím pokoji a manipuloval s peněženkou a kasírtaškou a v tom okamžiku tam vstoupil obviněný a následně D. P. utekl oknem a poté dovolatel vstoupil do ložnice, a teprve poté by poškozený nyní začal „hulákat“. Taková situace je zcela nepředstavitelná a vyloučena i z pohledu časových souvislostí. Předně je třeba mít za to, že z pohledu tvrzení obviněného a výpovědi svědků, kteří přispěchali poškozenému na pomoc, není pochyb o tom, že obviněný by musel stejně jako svědci slyšet, co přesně křičel poškozený. Nelze skutečně pominout, že právě křik poškozeného a jeho slova, která svědci slyšeli, byly důvodem pro to, že se rozhodli jít poškozenému na pomoc, včetně zavolání Policie ČR ještě předtím, než se přesvědčili o tom, co se stalo, což svědčí o tom, jak svědci celou situaci vnímali z hlediska její závažnosti. Za takové situace je zcela neuvěřitelné, že by dovolatel pokračoval ve svém jednání a šel do bytu poškozeného, a tedy by riskoval, že se stane nepohodlným svědkem. Navíc skutečně opětovně nelze pominout, že obviněný v řízení před soudy nižších stupňů nikdy nehovořil ohledně křiku a toho, co měl křičet poškozený, totožně jako svědci, kteří mu šli na pomoc.
51. Lze také poukázat na to, že obviněný v dovolání uvádí „a protože bylo otevřené okno po útěku D. P., svědci to slyšeli. Pak mohli rovněž slyšet, pokud by to byl obžalovaný, který by poškozenému říkal ať ‚leží a nevstává‘…“ (str. 15 dovolání obviněného). Nicméně svědkyně V. uvádí, že „[j]á jsem neslyšela, co tam bylo řečeno, ale myslím si, že to nebyl pan U., ale zřejmě ten pachatel. To mluvení bylo takové výhružné (č. l. 488).“. Přitom nebylo zjištěno, že by svědci zaslechli ze strany další osoby něco jiného, něž právě výše uvedené spojení, ať poškozený leží a nevstává. Je tedy otázkou, proč by poškozenému toto sděloval obviněný výhružným tónem, nad to v situaci, kdy ve své výpovědi uvádí, že poté co na něj měl poškozený v ložnici mluvit, tak „[d]ostal jsem strach, že mu něco je, tak jsem chtěl odejít, a do toho přišel ten pán [svědek K.]“ (č. l. 352). Je vhodné upozornit na skutečnost, že dovolatel se ve své výpovědi, jak v přípravném řízení, tak i před soudy nižších stupňů, vůbec nezmiňoval o tom, že by takováto slova k poškozenému vůbec pronesl. Toto tvrdí až v rámci podaného dovolání. Proto je možno souhlasit se závěry nižších soudů v tom, že takto významnou skutečnost by si dovolatel musel zapamatovat a jeho způsob obhajoby se opětovně jeví jako zřetelně účelový a jeho tvrzení jsou v určitých aspektech nelogická (viz např. křik poškozeného s bodnou ranou v krku, také to, že poškozený křičí až poté co byl napaden, ale ne během konfliktu). Pokud by byla dovolatelova verze pravdivá, stále by jí neupravoval o tak významné prvky, jako je právě výše uvedený křik, který dovolatel musel během svého pohybu na místě slyšet a musel také vědět i kdy. V tomto ohledu se tak verze dovolatele jeví jako zcela nevěrohodná.
52. Je také vhodné připomenout, že svědek K. ve své výpovědi uvedl, že když se setkal na místě činu s dovolatelem, ten mu měl sdělit „vypadni odsud, nebo taky dostaneš naložíno“ (č. l. 1238 verte). Jak správně konstatoval odvolací soud v bodě 16 svého rozhodnutí, pokud tedy dovolatel uvedl právě slovo „taky“, znamená to, že musel mít na mysli, že již předtím jinou osobu fyzicky napadl. Jiná osoba než poškozený přitom prokazatelně napadena nebyla.
53. Dovolatel také na podporu své verze události a tvrzeného extrémního rozporu tvrdí, že okna v bytě krom „útěkového“ byla zavřená, což je podle něho zjevné z ohledání místa činu. Proto podle dovolatele tzv. útěkové okno muselo být otevřené či pootevřené již v době, když slyšeli svědci křik z objektu. Tím dovolatel rozporuje závěry odvolacího soudu, obsažené v bodě 21 jeho rozhodnutí, který dospěl na základě výpovědi svědka V. k tomu, že dovolatel předtím, než z domu utekl, toto okno musel otevřít, což je podle odvolacího soudu v rozporu s tvrzením obviněného ohledně toho, že předtím tímto oknem utekl D. P. Odvolací soud shledal, že je naprosto mimo realitu, aby svědek D. P. v případě, že by tímto oknem skutečně utekl, toto okno za sebou zavíral, což ostatně zvenku ani není technicky možné. Z toho dovodil, že z uvedeného okna nikdo před dovolatelem nevyskočil. Odvolací soud tak i na základě tohoto faktu shledal, že tvrzení dovolatele o přítomnosti další osoby v bytě je lživé a neakceptovatelné. V dovolání tak obviněný rozporuje předně tento závěr učiněný odvolacím soudem zejména skrze výpověď zmíněného svědka, který vypověděl, že slyšel zvuk kličky plastového okna (č. l. 1240 verte). Tedy, že dovolatel otevřel okno, kterým již předtím měl podle jeho tvrzení vyskočit D. P. Obviněný na podporu své verze události uvádí, že vzdálenost mezi místem, kde seděli svědci a rohem budovy, kde se nachází byt poškozeného, činí cca 75 metrů, a v cestě mezi touto zahrádkou a okny domu a celou budovou je jednak řada vzrostlých stromů a zejména hustý živý plot (neprostupný) tvořený vysokými tújemi, což má podle dovolatele zásadní vliv na možnosti zvuku šířit se od budovy, kde byl poškozený. Klade si tak v dovolání otázku, zda mohli svědci na zahrádce restauračního zařízení poznat hlas poškozeného, a následně věty útočníka, pokud všechny stavební otvory bytu poškozeného byly zavřeny, a to za situace, kdy k interakci mezi poškozeným a pachatelem došlo pravděpodobně podle stop a ohledání místa činu v ložnici, kde kromě zavřených oken byly i těžké hluk tlumící závěsy. Následně obviněný vyvozuje závěr, že aby svědci mohli slyšet poškozeného, muselo být okno otevřené, a to již před jeho vstupem do bytu, a proto mohl vyskočit D. P. z okna a závěr soudu o vyloučeném pobytu D. P. na místě činu by byl vyvrácen.
54. Na tomto místě je možno podle Nejvyššího soudu skutečně dovolateli přisvědčit, že svědci by to, co uváděli ve svých výpovědích, pravděpodobně slyšet nemohli, pokud by byly všechny stavební otvory zavřené, leč ze strany obviněného se jedná o jistou dezinterpretaci provedených důkazů. V tomto lze odkázat právě na protokol o ohledání místa činu (č. l. 4 a násl.), ve kterém je uvedeno, že tam, kde mělo dojít podle dovolatele zřejmě k útoku, se nachází dvě dvoukřídlá plastová okna. Přitom „[v]e stěně vpravo od dveří se nachází dvoukřídlé plastové okno, které je ve výšce 100 cm nad zemí, a je 160 cm vysoké, 240 cm široké, v polovině šířky rámu je pevná kolmá příčka, obě poloviny okna jsou otevřeny na tzv. sklápěčku.“ (viz č. l. 5). Dále „[n]a protější stěně od vstupu do ložnice se nachází dvě dvoukřídlá plastová okna, které jsou ve výšce 100 cm nad zemí, a jsou 160 cm vysoké, 240 cm široké, v polovině šířky rámu je pevná kolmá příčka, obě poloviny pravého okna jsou zavřená, u levého okna jsou obě poloviny otevřeny na tzv. sklápěčku.“ (viz č. l. 6, také fotografie 42 č. l. 28). Současně je nutno podotknout, že se jedná o okna velkých rozměrů a ložnice je místností, která leží v rohu objektu, který je nejbližším rohem směrem k restauračnímu zařízení, kde byli svědci (viz náčrtek budovy č. l. 8). Tedy nejedná se o místnost, která by byla nějak odvrácená od předmětného restauračnímu zařízení, jak se snaží dovolatel ve svém podání naznačit. Také závěsy v ložnici se rozhodně nejeví být nějaké těžké a hluk tlumící, když například z fotografie č. 42 (č. l. 28), která je součástí protokolu o ohledání místa činu, je patrné, že se jedná o běžný typ tmavých závěsů, který nad to ani v případě zmíněné fotografie nepřekrývá otvor vytvořený tzv. sklápěčkou a kterým případně unikal zvuk do okolí. Proto je třeba mít tvrzení dovolatele o tom, že pro šíření zvuku muselo být otevřeno „útěkové“ okno již před jeho útěkem z místa činu, za zcela vyloučeno. Teoreticky by se mohlo zdát, že otevřené okno v ložnici „na sklápěčku“ nebrání tomu, že mohlo být otevřené i „útěkové“ okno v obývacím pokoji. Mimo to, že toto dovolatel ani netvrdí, je zde právě výpověď svědka V., který konstantně napříč celým řízením vypovídá, že slyšel zvuk otevření okna, kterým obviněný z místa činu utekl, přičemž na tomto setrval i u hlavního líčení (viz čas 53:32 min. záznamu z hlavního líčení ze dne 24. 6. 2021).
55. Obviněný dále v dovolání namítá, že tvrzení svědka V. ohledně otvírání okna jím (obviněným) při jeho útěku je v rozporu s výpovědí svědků, kteří uváděli, že okno měl poškozený trvale otevřené „kvůli kočkám“, přičemž odkazuje na výpovědi svědkyně S. a svědka K. Předně je nutno zdůraznit, že tito svědci vypověděli, že předmětné okno bylo standardně pootevřené, nikoliv, že by okna byla standartně otevřená (viz výpověď svědkyně S.– č. l. 426, výpověď svědka K.– č. l. 439), když dokonce svědek K. vyloučil, že by měl poškozený předmětné okno zcela otevřené „[p]an U. by si takhle nikdy okno dokořán neotevřel, protože měl psy a ti psi by mu utekli“ (č. l. 1260 verte). Takže ze strany obviněného se jedná opětovně o jistou dezinterpretaci výpovědi těchto svědků. Současně dovolatel tvrdí, že ani svědek V., který měl stát před halou, neuváděl nic o zvuku otevírání okna. V tomto směru je třeba zdůraznit, že celá situace na místě činu byla značně dramatická (poškozený byl zraněn, na místě byl obviněný, který je nechtěl do objektu pustit a měl v ruce nějaký předmět a svědkům vyhrožoval), takže nelze vyloučit, že tuto skutečnost svědek nezaregistroval. Nadto z pohledu námitek obviněného je nutno poznamenat, že samotný dovolatel svojí výpověď v průběhu času upravuje. Zprvu dovolatel vypověděl, že poté, co spatřil svědka D. P., tak tento odešel k oknu v obýváku, které bylo úplně otevřené a z okna vyskočil (č. l. 351). Zde je nutno akcentovat, že dovolatel zprvu neříká nic o tom, že by svědek D. P. nejprve odstranil daný drát a klacík (pro zajištění průchodu pro kočky – viz výpovědi svědků K. a S.), respektive neříká, že okno bylo pootevřené, říká zcela jasně, že okno bylo úplně otevřené, což koliduje jak s výpovědí jím namítaných svědků S. a K., ale i s výpovědí V. a i následnou verzí předestřenou v dovolání samotným obviněným. V dovolání totiž na druhou stranu předkládá verzi, že okno bylo téměř zavřeno kvůli zvířatům, nikoli zcela uzavřeno, když následně dodává, že při jeho vstupu do bytu poškozeného, byl poškozený již zraněn, a pachatel nebo svědek D. P. uprchl v té chvíli pouze pootevřeným oknem, které tím více otevřel a které se za ním opět přivřelo. Již z pohledu těchto skutečností lze odmítnout dovolatelem prezentované tvrzení, že v řízení má zcela konzistentní postoj. Původní tvrzení dovolatele o již zcela otevřeném okně totiž odporuje výše uvedeným výpovědím svědků. Lze mít za to, že obviněný v dovolání prezentuje upravenou verzi s pootevřeným oknem, což se opět jeví jako zřetelně účelové, vedené snahou dovolatele přizpůsobit svoji verzi události těm skutečnostem, které vyplynuly z dosud provedených důkazů před soudy nižších stupňů. Nad to lze poznamenat, že ani tato verze neodpovídá zmíněným výpovědím. Pomine-li Nejvyšší soud výpověď svědka V., který uvedl, že poškozený měl okna spíš zavřená, a připustí-li dovolatelovu verzi, že okno bylo pootevřeno, resp. jak říkají svědci K. a S., bylo zajištěno drátem či šňůrou a klackem, pak o tomto detailu se dovolatel ve své výpovědi také nezmiňuje. Respektive dovolatel neuvádí, že by D. P. nějak překonal toto jednoduché zajištění, tedy přetrhnul šňůru/drát a odstranil zmíněný klacek. Dovolatel ve svém dovolání uvádí „pachatel nebo svědek D. P. uprchl v té chvíli pouze pootevřeným oknem, které tím více otevřel …“. Lze tedy shrnout, že verze dovolatele se vzhledem k výše uvedenému jeví jako nelogická a v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi.
56. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné dále poznamenat, že soudy nižších stupňů se zabývaly také možností, zda se dovolatelem označený D. P. mohl nalézat na místě činu bez ohledu na skutečnost, že svědek toto zcela rozhodně popřel, a to dokonce v rámci vzájemné konfrontace obviněného a tohoto svědka, když nelze také pominout, že o jeho přítomnosti na místě činu na rozdíl od obviněného nebyly nalezeny žádné relevantní stopy (např. otisky prstů, pachová stopa aj.). Nalézací soud v tomto směru sám doplnil dokazování (bod 23 rozsudku soudu prvního stupně), když se zaměřil jednak na ověření toho, zda byly telefony svědka či případně SIM karty jím užívané dne 20. 8. 2020 zaznamenány v oblasti (buňkách) pokrývajících obec XY a jeho okolí. Výsledek tohoto šetření byl přitom negativní. Dále se nalézací soud zabýval i trestní minulostí svědka, když na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že jmenovaný má nepochybně sklony k trestněprávnímu jednání, a to i násilné povahy. Dále je nutno uvést, že uvedený svědek byl v řízení vyslechnut a jak již bylo uvedeno, byla provedena konfrontace mezi ním a dovolatelem. Následně dospěl soud prvního stupně k závěru o věrohodnosti tohoto svědka, když nalézací soud i akcentoval, že z osobního pozorování svědka při výslechu a rovněž i při konfrontaci nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo pro nepravdivost výpovědi D. P. Hodnotil i skutečnost, že si svědek nemůže přesně vybavit, co dělal dne 20. 8. 2020, když vzal v úvahu, že v hlavním líčení vypovídal až s ročním odstupem, což nakonec i Nejvyšší soud považuje za pochopitelné. Soud prvního stupně ve vztahu k věrohodnosti tohoto svědka tak shledal, že se sice jedná o osobu s bohatou kriminální minulostí, což však může snižovat jeho obecnou věrohodnost, nikoli však věrohodnost specifickou. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud v bodě 16 svého rozhodnutí, když i akcentoval, že přítomnost jakékoliv jiné osoby, než dovolatele na místě činu nebyla ani v náznacích prokázána.
57. Obviněný ve vztahu k osobě svědka D. P. dále namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s možností pohybu D. P. na místě činu (blíže viz body 12 a 13 tohoto rozhodnutí), takže má za to, že soudy ve vztahu k prověření toho, zda se svědek D. P. mohl nacházet na místě, neprovedly všechny požadované důkazy. Zdůrazňuje, že skutečnost, že se nepodařilo prokázat, zda se svědek nacházel na místech, které označil, je z pohledu zásady in dubio pro reo nutno brát tak, že jeho tvrzení (svědka), že byl jinde než na místě činu, nebylo prokázáno. Předně je třeba uvést, že co se rozumí tzv. opomenutými důkazy, bude podrobněji rozvedeno v dalších odstavcích tohoto rozhodnutí. Obecně považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve uvést, že soudy nižších stupňů se důkazními návrhy obhajoby zabývaly, tedy neignorovaly je, když některé z navrhovaných důkazů provedly, a to zejména soud prvního stupně (např. výslech svědka D. P., konfrontaci mezi tímto svědkem a obviněným, výslech otce obviněného) a následně tyto důkazy vzal v úvahu při hodnocení všech provedených důkazů a formulování skutkového stavu. Soud druhého stupně se rovněž řádně vypořádal s důkazními návrhy obhajoby, neboť řádně odůvodnil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz bod 11–12 rozhodnutí soudu druhého stupně), když soud druhého stupně dospěl k závěru o nadbytečnosti provedení těchto navržených důkazů a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Přes tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že je třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu (viz bod 12 usnesení odvolacího soudu), že sepsaný úřední záznam na základě operativního šetření nemá de facto žádnou důkazní hodnotu, když se jedná o výsledek operativně taktického šetření (nejednalo se o úřední záznam podle 158 odst. 6 tr. ř.), které slouží k tomu, aby byly vytyčeny určité vyšetřovací verze, jejichž relevantnost musí být následně zpravidla prověřována postupem podle §158 odst. 3 tr. ř. Navíc skutečně nelze pominout, že z obsahu tohoto úředního záznamu se podává, že na loupežném přepadení se měli domlouvat obviněný a jeho strýcové D. P. a J. P. (u tohoto byl i prokazatelně prověřován jeho pohyb v době činu postupem podle §88a odst. 1 tr. ř. – viz č. l. 823). Zde je třeba ovšem zdůraznit, že tuto verzi nakonec nepotvrzuje ani samotný obviněný, který vypověděl, že se rozhodl sám okrást poškozeného, tedy nehovoří o tom, že by na tomto byl dohodnut se svými strýci a tito se s ním na tomto měli nějak podílet, neboť i ve vztahu k svědkovi D. P. implicitně tvrdí, že tento se na místě činu ocitl bez jakékoliv jejich předchozí domluvy, tedy zcela náhodou.
58. Obecně lze přisvědčit námitce obviněného, že se nepodařilo přímo prokázat, kde se svědek D. P. v rozhodnou chvíli nacházel. Z pohledu tohoto závěru je ovšem nutno poukázat na skutečnost, jež zvyšuje věrohodnost výpovědi svědka D. P., že byl daný den v hernách či kasinech, neboť z výsledku šetření k ověření výpovědi D. P. bylo zjištěno, že ten se dne 20. 8. 2020 nacházel v čase 2:57 hod. v herně S. C. G. a dále od 10:13 hod. do 12:30 hod. v herně G. Q. v XY (č. l. 1294). Nejedná se tedy přesně o čas spáchání předmětného trestného činu, ale dané zjištění zvyšuje věrohodnost svědka, který uvedl, že si pro odstup času již přesně nepamatuje, kde byl, ale že pravděpodobně uvedený den byl v kasinu. K námitce dovolatele, že nebylo zjištěno, zda se na místě nacházel telefon s IMEI D. P., je předně akcentovat, že toto lze skutečně zjistit maximálně 6 měsíců zpětně [§97 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích)]. Je tedy možno připustit, že závěry obou soudů (bod 16 usnesení odvolacího soudu a bod 25 rozhodnutí nalézacího soudu), že pohyb D. P. na místě byl vyloučen negativním výsledkem šetření ohledně přítomnosti jeho mobilních telefonů či SIM karet, jsou jistým způsobem nepřesné. Zde je ovšem třeba uvést, a to i z pohledu námitky obviněného o pochybení orgánů činných v přípravném řízení, které podle něho neprověřily, zda se v době činu na místě nenacházel telefon s IMEI svědka D. P. že orgány činné v přípravném řízení prověřily telefonní čísla, které se nacházely v oblasti činu, přičemž telefonní číslo svědka D. P. tam zachycené nebylo (č. l. 1295), stejně jako obviněného, který nechal mobil doma. Tudíž nebylo zjištěno, že by daná telefonní čísla zmíněný svědek užil v rozhodné době v okolí místa činu či na něm samotném. Je skutečností, že vzhledem k odstupu času nebylo možno zpětně zjistit, zda se na místě nenacházel i telefon s IMEI svědka, ovšem tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k závěru, že svědek na místě byl. Navíc nelze pominout, že o údajné přítomnosti svědka na místě činu hovořil obviněný až s určitým poměrně dlouhým časovým odstupem po zahájení trestního stíhání (dne 18. 3. 2021), tedy v době, když požadované údaje, nebylo možno zjistit právě pro odstup času. Současně je třeba také přisvědčit soudům nižších stupňů, že ani na základě jiných poznatků nebylo zjištěno, že by se svědek D. P. na místě činu či poblíž nacházel, neboť nikdo ze svědků neviděl do objektu vstupovat jinou osobu než obviněného či z objektu utíkat další osobu. V tomto směru je možno dovolateli přisvědčit, že svědci mohli mít ztížený výhled na ono místo, avšak na namítaném skrytém místě vstupu k objektu přes pozemek pana B. byl ubytován hudební tábor (č. l. 1240), takže lze jen stěží věřit tomu, že by další pachatel přišel přes tento hudební tábor. Nad to, verze dovolatele o tom, jak měl D. P. utéct přes okno, již byla soudy vyvrácena (viz body 53–56 tohoto rozhodnutí). Nelze také podceňovat výsledky provedené konfrontace, tedy vyjasnění rozporů ve výpovědích, tzv. tváří v tvář, skrze tento zvláštní způsob dokazování, kde se využívá právě silného a bezprostředního psychologického působení na konfrontované osoby, které vzniká v postavení osob naproti sobě v konfliktní situaci (v rozporných výpovědích), kdy se sledují právě i neverbální projevy osob. I v tomto případě nebyla věrohodnost výpovědi D. P. nijak narušena. Na základě shora uvedeného tak jednoznačně také nelze přijmout stěžovatelovou námitku o aplikaci zásady in dubio pro reo , když dovolatelova verze neodpovídá provedeným důkazům a dovolatel pouze předestírá svou představu o hodnocení důkazů jinak než soudy.
59. Dovolatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, konkrétně nedovyslechnutí svědkyně V., policisty P., informátora tohoto policisty, provedení rekonstrukce či prověrky na místě. Nejprve je nutno předestřít, že tzv. opomenuté důkazy, jak již bylo naznačeno (viz bod 42 tohoto rozhodnutí) lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019). Zde je také třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde je konstatováno, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
60. Ohledně návrhu na výslech policisty P. a jeho informátora, je třeba předně konstatovat, že jak již bylo výše uvedeno, předmětný úřední záznam nemá prakticky žádnou důkazní hodnotu a navíc v záznamu byly prokazatelně uvedeny skutečnosti, které se objektivně nestaly (blíže viz bod 57 tohoto rozhodnutí). Proto se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěrem soudu druhého stupně o nadbytečnosti provedení těchto důkazů. Ohledně návrhu na dovyslechnutí svědkyně V. lze dodat, že dovolatel tento požadavek odůvodnil tím, že obhajoba až po skončení hlavního líčení zjistila, že tato svědkyně měla sdělit třetí osobě v obci XY, že si až později vzpomněla, že když v den skutku šla s ostatními svědky od restaurace na místo činu, kdy pak poskytovala pomoc poškozenému, viděla na hlavní silnici vedoucí směrem na XY (tedy právě na té komunikaci, kterou není z restaurace vidět, a která může sloužit jako úniková cesta z místa činu) několik osob odcházejících směrem z obce. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že obviněný ani nespecifikoval třetí osobu, které toto měla svědkyně sdělit. I tento návrh odvolací soud vzal v úvahu, tedy neignoroval ho a zamítl ho s tím (bod 12 usnesení odvolacího soudu), že svědkyně V. byla v přípravném řízení slyšena, u hlavního líčení byla její výpověď se souhlasem stran přečtena, a v této výpovědi jmenovaná nikde nehovořila o přítomnosti jiných cizích osob v obci XY než posádky vozidla Renault. Opět tedy odvolací soud vyhodnotil tento návrh jako nadbytečný. Lze připustit, že pokud soud druhého stupně zamítl tento důkazní návrh s odůvodněním, že svědkyně nic o tom, k čemu je navrhován její výslech, neví, tak tento závěr učinil sám bez slyšení svědkyně, aniž by věděl, jak by výpověď svědkyně zněla. Takové odůvodnění odvolacího soudu není plně přiléhavé, neboť tzv. dopředu presumoval, že by si svědkyně ve své podstatně nemohla vzpomenout následně na nějakou novou informaci. Nicméně v kontextu celého odstavce, ve kterém se s těmito návrhy soud druhého stupně vypořádal, je patrno, že všechny navrhované důkazy vnímal odvolací soud jako nadbytečné. To kooperuje s důkazní situací před odvolacím soudem, když na základě důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně, bylo prokázáno, že jiná osoba než obviněný se na místě činu nenacházela a obviněný nemohl z okna bytu poškozeného utéct. Navíc obviněný nijak ani nepodpořil své tvrzení ohledně možnosti svědkyně uvést nové skutečnosti, když ani nespecifikoval, komu měla novou tvrzenou skutečnost sdělit. Tedy tento návrh byl zcela obecný, když obviněný ničím relevantním své tvrzení o nutnosti výslechu této svědkyně nedoložil (např. komu konkrétně měla sdělit údaj ohledně jiných osob ve vesnici). Nejvyšší soud si je vědom toho, že obhajoba má právo navrhovat důkazy, ale za situace, kdy již požadovaný důkaz byl před soudem proveden, by nepochybně měla jistým přezkoumatelným způsobem svůj požadavek na opětovné provedení tohoto důkazů doplnit o takové validní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že doplnění dokazování může vést k jiným skutkovým zjištěním.
61. Ohledně návrhu na provedení rekonstrukce či prověrky na místě lze uvést následující. Lze připustit, že dovolatel se, jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudy, domáhal provedení rekonstrukce, přičemž tomu návrhu nebylo opakovaně vyhověno (obhajoba dokonce i provedla sama prověrku na místě, resp. soud toto hodnotil jako snahu o rekonstrukci). Nutnost provedení rekonstrukce dovolatel založil na tvrzení, že bez jejího provedení nelze mít za prokázanou ani vyloučenou, jak policejní verzi, tak ani jeho verzi a pro rozhodnutí „ de lege artis“ považuje provedení takového podstatného důkazu za nezbytné. Daným důkazním prostředkem chtěl dovolatel prověřit, zda mohli svědci slyšet z uzavřeného bytu to, co říkal poškozený, nebo naopak uvedené okno muselo být otevřené a dále také, zda svědci mohli či nemohli vidět příchod či útěk další osoby z místa činu, resp. co mohli slyšet i další svědci. Dále chtěl prověřit časový sled jednotlivými svědky a obviněným popisovaných detailů a provést širší ohledání místa činu ohledně možné únikové cesty z objektu východním/severovýchodním směrem k silnici do XY. Jak již bylo naznačeno, na podporu tohoto požadavku předložil dovolatel provedenou prověrku na místě či snahu o rekonstrukci ze strany obhajoby na DVD včetně písemných podkladů. Nalézací soud tento záznam přehrál, tedy provedl jako důkaz, přičemž se s jeho obsahem v rámci hodnocení důkazů vypořádal (bod 24 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud vyhodnotil požadavek na provedení rekonstrukce i z pohledu toho, co přinesla obhajobou realizovaná prověrka na místě samém, jako nadbytečný, když zhodnotil, co mohli svědci slyšet či nikoliv. Zde je nutno uvést, že z dovolací argumentace obviněného se podává, že předloženým záznamem chtěl doložit nejen to, co mohli svědci slyšet, ale i to, co mohli vidět. Z pohledu této dovolací námitky je možno připustit, že závěr nalézacího soudu obsažený v bodě 24 jeho rozsudku je jistým způsobem zjednodušující. Zde je ovšem nutno akcentovat, že daný záznam nepřináší žádné stěžejní informace, stejně tak jako by je zřetelně nemohla přinést rekonstrukce. Jak již bylo podrobně rozepsáno v předchozích částech tohoto rozhodnutí a bude i rozvedeno dále, v dané věci není pochyb o tom, že se na místě nevyskytovala třetí osoba, což jak soud nalézací, tak i soud odvolací, v odůvodněních pregnantně odůvodnily. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, proto naznačené pochybení nalézacího soudu nemá v rámci celého trestního řízení většího významu. Proto je nutno také přisvědčit soudům nižších stupňů, že provedení rekonstrukce by v takovém případě nepřineslo nic nového, takže se jednalo o důkaz nadbytečný.
62. Dovolatel v dovolání rozporuje rovněž závěry odvolacího soudu (viz bod 20 jeho rozhodnutí), týkající se skutečnosti, že nemluvil o zranění poškozeného, když poškozený podle výpovědi svědků byl zraněn a krvácel. Dovolatel vzhledem k argumentaci odvolacího soudu akcentuje světelné podmínky v ložnici, skutečnost, že krevní stopy nebyly zřetelně viditelné na pořízené fotodokumentaci, přičemž poukazuje i na výpověď svědkyně V., která uvedla, že se nejednalo o masivní krvácení. Na základě těchto námitek dovozuje, že mohl bez problémů přehlédnout zranění poškozeného a stopy krve na podlaze. Proto odmítá závěry odvolacího soudu, které vnímá jako spekulativní, když tyto nemohou sloužit k odůvodnění závěru, že jeho obhajoba byla vyvrácena (bod VI. 3 dovolání). Z pohledu této argumentace musí Nejvyšší soud přisvědčit dovolateli, že z protokolu o ohledání místa činu je zřejmé, že na podlaze v ložnici a obývacím pokoji se nacházejí pouze kapky krve, krevní kaluže či významnější krevní stříkance aj. na místě činu absentují. Nadto ze spisu jednoznačně nevyplývá, jak intenzivní osvětlení panovalo v bytě poškozeného, ale zejména v jeho ložnici v době spáchání trestného činu, když v tomto směru nejsou výpovědi svědků zcela pregnantní (např. výpověď svědkyně S. – č. l. 426, svědkyně V. – č. l. 487 či svědka K. – č. l. 1239). Navíc nelze přehlédnout, že z pořízené fotodokumentace je patrné, že podlaha v ložnici je tmavší a kapky krve jsou na ni hůře viditelné než na podlaze v obývacím pokoji. Proto skutečně závěr odvolacího soudu, že by si v rámci dovolatelem předestřeného děje musel kapek všimnout, lze považovat za spekulativní. Nicméně ani tento spekulativní závěr nemá ve věci většího významu, neboť vina dovolatele byla bezpečně prokázána dalšími důkazy.
63. Obviněný současně rozporuje, co mohli svědci vidět z přilehlého restauračního zařízení, nicméně je třeba připomenout, že v řízení vystupují ještě další dva svědci, kteří na daný objekt výhled měli. Jedná se svědka K. a svědka K., ač je třeba přiznat, že podle fotodokumentace k prověrce na místě ze dne 1. 10. 2020 (fotografie č. 1 – viz č. l. 402), neměli svědci na objekt výhled zcela ideální. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že podle ohledání místa činu se jednalo o vzdálenost cca 65,8 m až 67 m od výchozího bodu měření, kterým byl stanoven pravý roh budovy, kde došlo k incidentu (viz č. l. 6, 9, 11, 12). Nad to lze poznamenat, že místo nebylo úplně ve tmě (viz výpověď svědka K. – č. l. 1239), když ve vesnici fungovalo i veřejné osvětlení (viz výpověď svědka V. – č. l. 124, svědka K. – č. l. 1261), takže není pochyb o tom, že pouliční osvětlení muselo dopadat i před halu, kde je i „útěkové“ okno. Také je třeba upozornit, že z fotodokumentace z prověrky na místě ze dne 1. 10. 2020 (fotografie č. 1 – č. l. 402), je patrné, že místo označené svědkem K., kde parkovalo vozidlo, je mezi dvěma stromy, kde u zadní části vozidla byl strom, který má vidlicovité rozdělení kmene. Na druhou stranu z pokusu o rekonstrukci ze strany obhajoby dovolatele (viz čas 6 min 1 sec. a násl.; nebo 6 min 42 sec. a násl.; či 7 min 21 sec., kde od vstupu do budovy zhotovitel záznamu sleduje vozidlo, ve kterém měli sedět svědci K. a K.), je patrné, že v tomto obhajoba dovolatele postavila vozidlo svědků blíže k budově, kde měl být poškozený zraněn. Podle spisového materiálu tak původní parkovací místo bylo od budovy vzdálenější. Nicméně jak bude níže vysvětleno, i přes uvedené museli mít svědci na daný objekt výhled.
64. Nejvyšší soud považuje za vhodné se nejprve zabývat výpověďmi svědků K. a K., kteří jeli s obviněným na místo činu a kteří vypověděli, že registrační značky od auta sundávali až po návratu obviněného z místa činu. Předně je třeba zdůraznit, že toto tvrzení svědků je v rozporu s výpověďmi svědků z restauračního zařízení (viz např. svědka V. – č. l. 1240 verte, svědka V. – č. l. 1241), ze kterých je nepochybné, že registrační značky musely být odstraněny již před útěkem obviněného z místa činu. Nadto lze poukázat na to, že je zcela nepředstavitelné, že by dovolatel při útěku z místa činu ještě sundával značky z vozidla, když minimálně věděl od svědka K., že již „na něj“ zavolali policii – „hrál“ tak o cenné sekundy než dorazí zmíněná policie, nad to utíkal před svědky. Z výše uvedeného je naprosto zřetelné, že se tak stát nemohlo, resp. toto nemohl objektivně dovolatel a svědci K. a K. stihnout a ani to neodpovídá svědeckým výpovědím osob z restauračního zařízení. Tyto SPZ vozidla tak museli sundat již předem svědci K. a K., což ostatně namítá v dovolání i obviněný. Pro podporu závěru, že svědci K. a K. se záměrně snažili bagatelizovat svoji úlohu v celé věci, nakonec svědčí i skutečnost, že není pochyb o tom, že tito svědci inkriminované místo (místo činu) sledovali, neboť pokud by tomu tak nebylo, nepřiblížili by se následně s vozidlem k objektu, aby měl dovolatel snadnější útěk. V tomto ohledu je ovšem současně nutno upozornit na to, že uvedení svědci ani po zákonném poučení, poté co byli seznámeni s tím, že se jedná o zvlášť závažný zločin vraždy, v situaci, kdy museli objekt, ve kterém byl poškozený sledovat, a sami dovolatele označili za kamaráda (č. l. 1277 verte), neuvedli, že by viděli, že by z objektu před obviněným, utekla nějaká další osoba, resp. jiný pachatel. Lze zcela důvodně předpokládat, že tito svědci, pokud by viděli z místa činu před obviněným utíkat další osobu, pak by toto soudu sdělili, když potvrzením této obviněným tvrzené skutečnosti by nijak nezhoršili své postavení ve věci a naopak by tzv. pomohli svému kamarádovi. I tato skutečnost tak svědčí o tom, že dovolatel byl jediným pachatelem, který se na místě činu nacházel. Nejvyšší soud musí proto dovolateli přisvědčit, že tvrzení svědků K. a K., že až po útěku obviněného z místa činu začali sundávat registrační značky na jeho pokyn, je zcela vyloučeno, když ovšem zároveň má zato, že ani tito svědci nepotvrzují obhajobu obviněného o třetí osobě na místě činu, když tito svědci také na místo činu viděli a o přítomnosti další osoby na místě činu nehovoří.
65. Obviněný dále namítá, že nikdo ze svědků u něj neviděl nůž, kdy závěry soudů, kde mohl nůž mít, považuje za spekulativní. I tato námitka má skutkovou povahu a nenaplňuje zvolený dovolací důvod, když směřuje toliko do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Obecně je ovšem třeba uvést, že nalézací soud se otázkou možnost obviněného mít u sebe nůž zabýval, když dospěl ke zcela logickému závěru (viz bod 28 rozsudku nalézacího soudu), že pokud by měl dovolatel u sebe například nůž (poškozený byl pravděpodobně zraněn nožem), mohl by jej mít v kapse a svědci K. a K. by ani neměli možnost si jej všimnout, když navíc jejich výpovědi v této části je z hlediska jejich pravdivosti nutno hodnotit velmi obezřetně, neboť tito se nepochybně snaží svojí úlohu v celé věci snižovat a bagatelizovat. Současně nalézací soud i připustil, že není vyloučeno ani to, že nezjištěnou zbraň obviněný získal až v bytě poškozeného, přičemž měl dostatek příležitostí se použité zbraně nepozorovaně zbavit po činu. S jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud v bodě 24 svého rozhodnutí. Nejvyšší soud se závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud dodat, že obviněný se snaží v dovolání vytvořit představu, že existují pouze nože s pevnou čepelí, jejichž nošení v kapse může být pro samotného dovolatele rizikové. Zde je ovšem třeba uvést, že je obecně známou skutečností, že řada nožů s pevnou čepelí je standardně dodávána s pouzdrem, které má chránit jak samotného uživatele před zraněním, tak i ostří nože před vnějšími vlivy. Existují i takové nože, které jsou dokonce svým pouzdrem přizpůsobené pro skryté nošení přímo na těle, opasku či lemu kalhot atd. či zavírací nože rozličných velikostí, a to jak s klasickým, tak i se specifickým zavíráním (např. tzv. motýlek), či dále také nože tzv. vystřelovací, také například různé dýky, které mohou mít pouzdro přizpůsobené například pro zavěšení na krk. Nelze také vyloučit, že sám dovolatel si vražednou zbraň vyrobil či si upravil původní nůž nebo jiný odpovídající nástroj tak, aby jej mohl skrytě mít u sebe. Není také vyloučena speciální úprava golfové hole, kterou se nepodařilo v průběhu trestního řízení zajistit, neboť obviněný se jí zbavil (uvedl, že ji nechal v autě, což ovšem svědek K. nepotvrdil), ačkoliv sám tvrdí, že jí poškozeného nenapadl.
66. Je naprosto lichou představou obviněného, že osoba ozbrojená nožem (zejména pachatel trestné činnosti), musí mít tento nůž pouze v ruce či viditelně na těle. Zde je třeba uvést, že právě jednou z předních výhod nože je jeho jednoduché skrytí (oproti golfové holi). Proto je také standardním postupem při zadržení pachatele trestné činnosti Policií ČR prohlídka osoby, která se nesoustřeďuje pouze na viditelné zbraně či evidentní místa, kde může pachatel standardně nosit zbraň, ale zejména také na místa, kde by tyto zbraně mohl nosit skrytě – například za zádech za límcem, na kotníku, na předloktí apod. (viz např. Náchodský, Z. Taktika policejní akce . Armex, Praha 1993, s. 65, či také český překlad publikace Ronald, J. A. a kol. Street Survival: Tactics for Armed Encounters . Calibre Press Northbrook, 1980, s. 237 a násl.). Obecně je možno konstatovat i to, že golfová hůl (byť kratší) má sice vysoký vizuální odstrašující účinek, nicméně z pohledu využití takové zbraně v bytových prostorách (kam se dovolatel chystal), případně v boji na krátkou vzdálenost, není obecně ideální oproti noži, který sice má standardně kratší účinnou vzdálenost, ale manipulace s ním je variabilnější, rychlejší, a řadu útoků s ním standardně osoba zvládne do několika málo sekund. Dovolatel jej tak mohl mít jako „překvapivou zbraň“ či záložní zbraň pro situaci, kdyby byl v rámci souboje soupeřem odzbrojen o svou primární zbraň (golfovou hůl). Lze sice připustit, že závěr o ukryté vražedné zbrani nalézací soud pouze dovozuje, avšak jedná se (jak bylo výše popsáno) o zcela logický závěr, který zapadá do mozaiky celého případu. V této souvislosti je nutno upozornit na to, že na tomto závěru soudu nižších stupňů nestojí dovolatelova vina, jedná se toliko o podpůrný závěr, v rámci kterého soudy vyhodnocovaly, zda existuje reálná možnost, že pachatel z místa činu mohl odejít (případně i přijít) s vražednou zbraní tak, aby si toho svědci nevšimli. Danou námitku dovolatele tak lze také vyhodnotit jako neopodstatněnou.
67. Pokud dovolatel namítá, že se jeví jako nelogické, že by šel na místo činu s golfovou holí, kterou si vzal sebou při úmyslu krást „pro případ, že by tam někdo byl“, a následně by tam někde hledal nůž, hůl by odložil, a starého a nemocného ležícího poškozeného bodl do krku, poté nůž skryl do svého oděvu, do své dominantní ruky by opět vzal hůl, pak lze uvést následující. Nejvyšší soud připouští, že samotné provedení útoku na místě, není detailně objasněno z důvodu důkazní skromnosti k této konkrétní otázce, neboť obviněný popírá, že by poškozeného napadl a nikdo jiný na místě v době útoku prokazatelně nebyl. Nelze však souhlasit s dovolatelem, že by užití jiné zbraně, než kterou při příchodu na místo držel dovolatel v ruce, bylo nelogické, resp. vylučovalo by to, že by takové zranění mohl způsobit dovolatel a zakládalo by snad např. extrémní rozpor. Existuje řada situací, které na místě činu mohly vzniknout, a které by toto vysvětlovaly. Byť se tímto Nejvyšší soud dopouští určité spekulace a jak již bylo výše předestřeno, přezkoumávání hodnocení důkazů obecně nespadá pod účel dovolání, považuje vzhledem k závažnosti činu a výši uloženého trestu za vhodné, aby dovolateli na danou námitku odpověděl alespoň jednou situací, která by uvedené vysvětlovala. Předně se nabízí, že by mohl poškozený (ač slabší nemocná osoba, avšak bojující o život) uchopit oběma rukama golfovou hůl drženou dovolatelem a začít křičet (kdy křik byl slyšen svědky u předmětného restauračního zařízení viz č. l. 1238 verte, 1240 verte). Dovolatel ve snaze urychleně umlčet poškozeného mohl rezignovat na přetahování se o jeho primární zbraň s poškozeným a pro neprodlené umlčení mohl využít nůž, který si mohl sebou přinést či využít nějaký předmět (nebo také nůž) poblíž vzniklého konfliktu a bodnout poškozeného do krku, který se jako efektivní místo pro umlčení osoby vyloženě nabízí. Jak již bylo naznačeno, není ani vyloučena speciální úprava golfové hole. Zde je třeba zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že obviněný byl dopředu připraven golfovou hůl použít jako zbraň, když se po předchozí úvaze vypravil ve večerních hodinách do bytu poškozeného, kde mohl logicky očekávat jeho přítomnost a tudíž, že se tento může bránit, takže nepochybně musel tzv. dopředu počítat s tím, že může vůči poškozenému použít násilí. Nicméně i přes výše uvedené úvahy stran toho co se na místě mohlo konkrétně stát, bylo již v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí s akcentem na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů dostatečně vysvětleno, že bylo bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázáno, že dovolatel byl jedinou osobou, která se na místě činu v době skutku nacházela a tedy jedinou osobou, která mohla poškozeného takto zranit. Rozhodně nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že by užití jiné zbraně na místě činu bylo nelogickým závěrem. Je nutno proto i tuto námitku dovolatele odmítnout.
68. Dovolatel také namítá, že policie do spisu založila záznam o prověrce výpovědi svědka K., konkrétně doklad o nákupu benzinu za 500 Kč ze dne 20. 8. cca ve 23:15 hod. Dovolatel konstatuje, že pokladní blok, který Policie ČR do spisu založila je k benzinu, i když vozidlo, kterým jeli svědci K. a K. s dovolatelem na místo činu a zpět, má dieselový motor, tedy tankuje naftu. Následně na podkladě tohoto tvrzení rozporuje kvalitu práce Policie ČR, když dovozuje, že Policie ČR se od počátku zabývala jedinou verzi události, a to že je pachatelem on a ostatní verze ignorovala. K této námitce je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a neslouží k prověřování postupu policejního orgánu či polemiky nad takovým postupem. Danou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, a proto se jí ani Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nezabýval. Navíc v dané věci není pochyb o tom, že na místo činu a zpět dojel obviněný právě z uvedenými svědky (viz samotná výpověď obviněného), když ani skutečnost, jak se na místo činu a z místa činu obviněný dostal, není pro naplnění dané skutkové podstaty rozhodná a podstatná.
69. Dále obviněný rozporuje hodnověrnost výpovědi svědkyně B. (viz blíže bod IV, str. 11–13 dovolání), když akcentuje i skutečnost, že její výslech v hlavním líčení nebyl přesvědčivý, že svědkyně je uživatelkou omamných a psychotropních látek, že obsah výpovědí se různí, poukazuje na význam slov „zbil“ a „praštil“. Polemizuje nad tím, proč by se svěřoval ve své podstatě neznámé osobě a jaké by použil slova. Akcentuje zejména, že výpověď této svědkyně je také v rozporu s výpovědí otce dovolatele. Dovolatel se tak opět domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména že byla porušena zásada in dubio pro reo , když soud bez většího odůvodnění této osobě uvěřil. Dovolací soud považuje za nutné předně zdůraznit, že Nejvyššímu soudu nepřísluší hodnocení věrohodnosti svědka, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Stejně tak je nutno zopakovat, že dovolání neslouží obecně k přezkumu postupu policejního orgánu v přípravném řízení. Nadto je třeba poukázat na to, že nalézací soud věrohodnost výpovědi svědkyně B. řádně zdůvodnil (viz bod 28 rozsudku soudu prvního stupně, bod 11 a 16 usnesení soudu druhého stupně), když poukázal na skutečnost, že svědkyně nemá k dovolateli žádný negativní vztah. Přitom uvedl, že neseznal důvod v tomto svědkyni nevěřit. Zároveň je nutno akcentovat, že ze zvukového záznamu z hlavního líčení je patrné, že svědkyně za uvedeným tvrzením stojí, přičemž lehké rozpory odůvodňovala délkou doby, která již od předchozích jejích výpovědí uplynula, ale i případnou snahou obviněnému nepřitížit, když obviněného zná, zná i jeho přítelkyni. K tomu je dále třeba poznamenat, že i kdyby Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli a uvěřil verzi jeho otce – tedy, že uvedené nemohl svědkyni obviněný sdělit, pak by to také na vině dovolatele nic nezměnilo. Předně je třeba zdůraznit, že výpověď svědkyně má jen podpůrný charakter, neboť svědkyně nikdy netvrdila, že by jí snad obviněný sdělil, že poškozeného pobodal, nýbrž že na místě činu byl, což nakonec nezpochybňuje ani obviněný, když dále jí měl sdělit, že poškozeného zbil. V této části výpověď svědkyně nakonec odpovídá i výpovědi svědka K., který se s obviněným přetahoval o dveře a kterému během přetahování obviněný řekl, „vypadni odsud nebo taky dostaneš naložíno“, takže samotný obviněný bezprostředně po činu připustil, že poškozeného nějakým způsobem napadl (nikdo jiný v bytě zraněn nebyl), neboť pak by bylo nelogické, aby svědkovi K. vyhrožoval “že taky dostane naložíno“. I danou námitku je tak třeba vyhodnotit jako neopodstatněnou, navíc směřující jen do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.
70. Dovolatel také zpochybňuje, byť velmi stručně, zvolenou právní kvalifikaci, když odkazuje na vyjádření znalce, že zdravý člověk při správné péči takový „úraz“ mohl přežít, takže zvolenou právní kvalifikace pro případ jeho trestní odpovědnosti za smrt poškozeného považuje za nepřiléhavou nebo nejméně nedostatečně vyargumentovanou. Přestože, jak již bylo naznačeno, argumentace dovolatele je velmi kusá, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto námitky lze byť s velkou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když se lze domnívat, že obviněný namítá subjektivní stránku. Nejprve je třeba uvést, že ve znaleckém posudku je uvedeno, že pokud by k bodnému poranění krku takového charakteru, jaké bylo zjištěné u poškozeného, došlo u zcela zdravého jedince, pak při včasném odborném lékařském ošetření nelze vyloučit možnost jeho záchrany na životě (č. l. 633). Jinak vyjádřeno, znalec ani netvrdil, že by při včasném lékařském ošetření zdravého poškozeného, by takový poškozený nezamřel. Naopak podle znalce obě varianty, jak smrt, tak přežití, bylo v případě zdravého poškozeného možné.
71. V dané souvislosti je nezbytné akcentovat, že soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém (viz bod 29 rozsudku soudu prvního stupně). Obecně lze poukázat na to, že podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného člověka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Platí, že úmysl pachatele se musí vztahovat ke způsobení smrti, tzn. že pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. Význam při řešení otázky, zda byl pachatel srozuměn se způsobením smrti, má přitom zejména charakter prostředku, jímž pachatel na poškozeného útočil, intenzita vedení útoku (například počet a síla úderů či bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, na něž pachatel útočil, tedy zda byly rány či údery vedeny proti těm místům na těle, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010, či ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Nepodaří-li se spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel k vraždě veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postižnému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z jiných okolností výše uvedených (srov. usnesení ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010). Význam má také chování pachatele po činu, například skutečnost, že se pachatel bezprostředně po činu nesnažil oběti poskytnout pomoc (ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §1 až 204. V Praze: C. H. Beck, 2020. S. 1234–1237).
72. K uvedené námitce je třeba poznamenat, že nalézací soud v bodě 29 svého rozhodnutí uvádí, že vzhledem k místu, kam obviněný útok vedl, razanci útoku, jakož i skutečnost, že se jednalo o bodný nástroj, což vyplývá ze závěru soudně lékařského znaleckého posudku, musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, což se také stalo. Doplňuje, že z uvedeného znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že smrt poškozeného nastala v souvislosti s bodným/bodnořezným poraněním krku poškozeného, kdy konkrétní příčinou smrti poškozeného bylo selhání dechových a oběhových funkcí při hypoxickém otoku mozku s počínajícím zánětem plic po uvedeném poranění krku. Nalézací soud shledal, že dovolatel jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. S tímto se ztotožnil i odvolací soud v bodě 24 svého rozhodnutí.
73. S takovým závěrem souhlasí i Nejvyšší soud. Ke zranění poškozeného je vhodné dodat, že se jednalo o poranění vpředu na krku odpovídající bodnému/bodnořeznému poranění zasahujícím měkké tkáně vpředu na krku, ploténku štítné chrupavky vlevo a přední stěnu hrtanu vlevo vpředu u střední čáry, končícím u vnitřního okraje levé klíční kosti, kdy podle znalce s největší pravděpodobností mohlo dojít i k porušení kupuly levé pohrudniční dutiny (č. l. 635). Ze spisového materiálu, konkrétně z ÚZ o provedeném šetření na oddělení ARIM (ARO) Nemocnice XY, je z vyjádření primáře K. (zaznamenané K.) patrné, že hloubku rány odhadl na 15 cm (č. l. 381). Podle znaleckého posudku zraňující nástroj působil proti tělu poškozeného velkou silou, kdy pronikl kůží, podkožím a svalovinou vpředu na krku (č. l. 634). Lze tedy uzavřít, že dovolatel použil ke zranění poškozeného bodný nástroj [podle znalce lze usuzovat na jednobřitý nůž s orientací ostří ke střední čáře krku (č. l. 635)], když vzhledem k hloubce rány lze usuzovat na delší čepel resp. delší účinnou část použité zbraně, přičemž útok vedl dovolatel proti krku poškozeného takovou silou, že hrot zbraně končil až u vnitřního okraje levé klíční kosti. Současně nelze pominout, že útok byl veden proti starší osobě evidentně nemocné. Za takové situace je naprosto bezpředmětná argumentace dovolatele, že podle znaleckého posudku není vyloučeno, že by v případě takového zranění u zdravého jedince nebyla vyloučena jeho záchrana. Je třeba zdůraznit, že místem útoku byl krk poškozeného, ve kterém se nachází krkavice, tedy hlavní tepna krku společně s hrdelními žílami, přičemž se jedná o hlavní zásobení mozku krví, který je bezpochyby životně důležitým orgánem, přičemž možné poškození krční tepny lze s jistotou hodnotit jako bezprostředně život ohrožující zranění. Dovolatel tak útočil na místo, které lze s jistotou považovat za důležitou část těla, při jejím poranění zejména bodným/bodnořezným nástrojem může být způsobena smrt. Tedy obviněný musel být srozuměn, že útok na tuto část těla poškozeného může mít fatální následek, který v posuzovaném případě také nastal a obviněný byl s takovým následkem, pokud nastane, evidentně srozuměn. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud také souhlasí se závěrem odvolacího soudu (bod 11 rozhodnutí), že vypracování znaleckého posudku z všeobecného a interního lékařství by bylo zcela nadbytečné, neboť z výše uvedeného je patrné nejen to, že dovolatel útočil na životně důležitou část těla, ale také fakt, že smrt poškozeného nastala v důsledku tohoto zranění (č. l. 634). Navíc je třeba opětovně akcentovat, že k smrti poškozeného nedošlo jen z důvodu jeho předchozího špatného zdravotního stavu, nýbrž, že takový následek nebyl vyloučen podle znalce ani v případě zdravého poškozeného.
74. I další námitka dovolatele vztahující se ke kvalifikaci skutku jako vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku je zcela neopodstatněná. Dovolatel namítá, že za současné důkazní situace ho bylo možné shledat vinným toliko z porušování domovní svobody (dovolatel ovšem neuvádí podle kterého odstavce), když odcizení hotovosti v řádu 3 700 Kč naplňuje pouze přestupkovou intenzitu majetkové kriminality. Zde je nezbytné uvést, že tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podstata této argumentaci je založena na tvrzení, že z provedených důkazů nevyplývá, že by to byl on, kdo napadl poškozeného. Bez ohledu na tento závěr, jak již bylo výše předestřeno, lze mít za to, že zvolená právní kvalifikace zcela odpovídá skutkovým závěrům soudů nižších stupňů a vyplývá z předestřené důkazní situace. Z pohledu kvalifikace jednání dovolatele by bylo možno pouze uvažovat nad aplikací §140 odst. 2 tr. zákoníku (jak uvedl odvolací soud v bodě 25 svého rozhodnutí), nicméně takové úvahy jsou s ohledem na zákaz reformace in peius vyloučeny. Za současné důkazní situace je přitom bezpředmětné, zda dovolatel odcizil finanční hotovost v řádu 3 700 Kč, jelikož naplnění kvalifikované skutkové podstaty §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku v případě majetkového prospěchu vyžaduje úmysl takový prospěch získat. Ten přitom zpravidla tkví v podobě získání peněz či jiných věcí. Nezáleží však na tom, zda pachatele činem majetkový prospěch skutečně získal, stačí, že k tomu směřoval jeho úmysl. Významná není ani výše majetkového prospěchu. Čin tak musí být posuzován jako vražda podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku i v případě, že pachatel spáchal vraždu kvůli zcela bagatelnímu majetkovému prospěchu (ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §1 až 204. V Praze: C. H. Beck, 2020. S. 1248–1249). I tuto námitku dovolatele je tak třeba jednoznačně odmítnout.
75. Závěrem lze také poznamenat, že dovolatel v převážné většině v dovolání formuluje námitky, které, jak již bylo naznačeno v bodě 45 tohoto rozhodnutí, uplatnil již v řízením předcházejícím. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku)“. Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
76. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a částečně pod dovolací důvod v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
77. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu