ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.545.2022.1
4 Tdo 545/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2022 o dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného J. H., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným pod bodem ad I. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, pod bodem ad II. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a pod bodem ad III. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedená jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle §329 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy denní sazba činí 9.000 Kč, celkem ve výměře 4.500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání
1)
pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemky p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, pozemky p.č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY a pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, jejichž vlastníkem je společnost B., IČ XY, XY,
2)
pozemky p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY,vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, jejichž vlastníkem je společnost B. K., IČ XY, XY,
3)
pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p.č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY a pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, a u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálních pracovišť Beroun, Kolín, Kladno a Benešov, jejichž vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.
Podle §102 tr. zákoníku za použití §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána náhradní hodnota, a to pozemek p.č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedený u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, jehož vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a E. B. uložena povinnost zaplatit poškozené Metrostav Vackov a.s., se sídlem Praha 8, Koželužská 2450/4, IČ: 256 41 182, částku ve výši 11.761.117 Kč na náhradu majetkové újmy /představované náklady v souvislosti s ukončením smluv o smlouvách budoucích kupních ve výši 1.114.315 Kč, náklady za odložené prodeje ve výši 3.716.265 Kč, náklady na právní služby ve výši 1.144.099 Kč a náklady souvisejícími s pozastavením rozvoje dalších etap projektu ve výši 5.786.438 Kč/.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 000640581, Pražské služby a. s., se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, IČ: 60194120, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČ: 013 12 774, Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“, se sídlem Praha 5, Holečkova 8, IČ: 000 64 092, Vinohradská Properties a. s., se sídlem Praha 10, Chorvatská 1400/11, IČ: 041 43 507, Garážový park Strašnice a. s., se sídlem Praha 10, Konojedská 1581/38, IČ: 258 79 774, Česká republika Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, IČ: 00006947, Tělovýchovná jednota Bohemians Praha, se sídlem Praha 10, Izraelská 6, IČ: 158 87 456, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. Ch. a obviněné E. B.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019 podali státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a obvinění J. H. a P. Ch. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných J. H. a P. Ch. částečně zrušil, a to ve výrocích o vině a trestu, týkajících se obviněného J. H., ve výroku o uložení peněžitého trestu u obviněného P. Ch. a ve výrocích o náhradě škody, ve vztahu k těmto obviněným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný J. H. zproštěn obžaloby pro skutky uvedené pod body 1-8 výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterými měl spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona (zák. č.140/61 Sb.), zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr, zákoníku, protože v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.
Podle §229 odst. 3, 1 tr. ř. byli v rozsudku uvedení poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody, uplatněnými proti obviněným J. H. a P. Ch., na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, podané v neprospěch obviněného J. H. a odvolání poškozených České republiky - Ministerstva financí, Hlavního města Prahy, České republiky - Státního pozemkového úřadu a Pražských služeb a.s., podaná v neprospěch obviněných J. H. a P. Ch., zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, podali jak obviněný Ch., tak i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolání, a to v neprospěch obviněného J. H. Na základě dovolání nejvyššího státního zástupce byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 988/2021, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 8 To 90/2020, zrušen ve výrocích týkajících se obviněného H. a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k novému rozhodnutí. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020 nově rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o vině, trestu a ve výrocích o náhradě škody týkajících se obviněného H. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. H. byl uznán vinným přečinem maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1)
„jako odborný referent XY v ul. XY, ve správním řízení vedeném tímto úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném zněm (dále jen „zákon o půdě“) pod sp. zn.: PÚ 2525/92 na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v září 2009 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 577/09 které následně na stejném místě dne 4. 9. 2009 podepsal odsouzený P. Ch. jako ředitel uvedeného úřadu, rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku, potvrdil tak správnost v něm uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydal. Obžalovaný v uvedeném rozhodnutí, jako pracovník pozemkového úřadu zodpovědný za plnění úkolů vyplývajících ze zákona o půdě, uvedl, že E. B. narozená XY, M. Š., narozená XY, Z. Č., narozený XY, I. Č., narozený XY a J. Ř., narozená XY, jako dědicové oprávněných osob podle §4 odst. 4 zákona o půdě, nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původními spoluvlastníky byli J. B., narozený XY a zemřelý 15. 4. 1990, A. K., rozená B. narozená XY a zemřelá 4. 11. 1987, a J. M. B., narozený XY a zemřelý 21. 10. 1980, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě. Obžalovaný. J. H. toto rozhodnutí vypracoval a předložil k podpisu odsouzenému P. Ch., přesto, že restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání spoluvlastnických podílů původního vlastníka J. M. B. na nemovitostech, které přešly na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právní nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., rozené B., takže restituenti byli ve smyslu §4 zákona o půdě oprávněni žádat pouze o vydání spoluvlastnických podílů původních vlastníků J. B. a A. K., rozené B., jejich oprávněný restituční nárok tak ve skutečnosti odpovídal pouze dvěma třetinám nároku přiznaného tímto rozhodnutím. Popsaným způsobem v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi tak přiznal nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům původního vlastníka J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, přičemž hodnota nároku, nezákonně přiznaného restituentům uvedeným rozhodnutím odpovídá nejméně částce 144.438.367,50 Kč, což je výše škody, kterou svým jednáním, spolu s odsouzeným P. Ch., způsobil České republice, a to v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §11 a zákona o půdě, které na základě předmětného rozhodnutí probíhalo v období od 21. 9. 2012 a k němuž by jinak vůbec nedošlo, přičemž ve stejné výši neoprávněně obohatili restituenty.
2)
Obžalovaný J. H. jako odborný referent XY na stejném místě ve stejném správním řízení na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v říjnu 2009 vypracoval rozhodnutí č. j.: PU 1690/09, které následně na stejném místě dne 9. 10. 2009 jako ředitel uvedeného úřadu podepsal odsouzený P. Ch., rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku, potvrdil tak správnost v něm uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydal. V uvedeném rozhodnutí jako pracovník pozemkového úřadu zodpovědný za plnění úkolů vyplývajících ze zákona o půdě uvedl, že E. B., M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jako dědicové oprávněných osob podle §4 odst. 4 zákona o půdě nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původními spoluvlastníky byli J. B., A. K., rozená B., a J. M. B., a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnutá finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, aniž zjistil že restituenti nejsou ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydám spoluvlastnických podílů původního vlastníka J. M. B. na nemovitostech, které přešly na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právní nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., rozené B., takže restituenti byli ve smyslu §4 zákona o půdě oprávněni žádat pouze o vydání spoluvlastnických podílů původních vlastníků J. B. a A. K., rozené B., jejich oprávněný restituční nárok tak ve skutečnosti odpovídal pouze dvěma třetinám nároku přiznaného tímto rozhodnutím. Obžalovaný tak popsaným způsobem v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznal nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům původního vlastníka J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, přičemž hodnota nároku, nezákonně přiznaného restituentům uvedeným rozhodnutím obviněných, odpovídá nejméně částce 159.784.747,50 Kč, což je výše škody v důsledku navazujícího vydávám náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §1 la zákona o půdě, které na základě předmětného rozhodnutí probíhalo v období od 21. 9. 2012 a k němuž by jinak vůbec nedošlo, přičemž ve stejné výši neoprávněně obohatil restituenty.
3)
Obžalovaný J. H. jako odborný referent XY na stejném místě ve stejném správním řízení na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v listopadu 2009 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 1978/09, toto rozhodnutí následně dne 24. 11. 2009 na stejném místě podepsal odsouzený P. Ch., jako ředitel uvedeného úřadu rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku, a potvrdil tak správnost v rozhodnutí uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydal. V uvedeném rozhodnutí uvedl, že E. B., M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř., jako dědicové oprávněných osob podle §4 odst. 4 zákona o půdě, nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě. Toto rozhodnutí vypracoval a předložil k podpisu odsouzenému. P. Ch. přestože restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B. a které přešly na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právní nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., rozené B. Odsouzený Ch. pak uvedené rozhodnutí podepsal a vydal, aniž by si ověřil správnost v něm uvedených údajů a skutečný stav věci, a to přesto, že tak učinit mohl a přestože odpovídal za řádný výkon státní správy v rozsahu svěřené působnosti a za práci obžalovaného jako jemu podřízeného referenta. Obžalovaný tak popsaným způsobem v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznal nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, přičemž hodnota nároku, nezákonně přiznaného restituentům uvedeným rozhodnutím odpovídá nejméně částce 67.586.719,91 Kč, což je výše škody, kterou obžalovaný svým jednáním způsobil České republice, a to v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům, které na základě předmětného rozhodnutí probíhalo v období od 21. 9. 2012 a k němuž by jinak vůbec nedošlo, přičemž ve stejné výši neoprávněně obohatil restituenty.
4)
Obžalovaný J. H. jako odborný referent XY v ul. XY ve správním řízení vedeném tímto úřadem podle zákona o půdě pod sp. zn.: PÚ 2525/92 na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v září 2010 vypracoval rozhodnutí č. j.: PU 498/10, které následně na stejném místě dne 21. 9. 2010 jako ředitelka uvedeného úřadu podepsala obžalovaná E. B., rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku, a potvrdila tak správnost v něm uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydala. Obžalovaný v uvedeném rozhodnutí jako pracovník pozemkového úřadu zodpovědný za plnění úkolů vyplývajících ze zákona o půdě uvedl, že E. B., M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř., jako dědicové oprávněných osob podle §4 odst. 4 zákona o půdě, nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálních územích XY a XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. jako neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jako děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. jako dceru synovce J. M. B. pana Š. F. Obviněný takto rozhodl přesto, že restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání nemovitosti, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B. a které přešly na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, protože E. B. je ve skutečnosti pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B. a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právní nástupci F. Č. a Š. F. jako dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., rozené B. Obžalovaný tak popsaným způsobem v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznal nárok podle zákona půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, přičemž hodnota nároku nezákonně přiznaného uvedeným rozhodnutím odpovídá nejméně částce 585.876.157,97 Kč, a to v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §11a zákona o půdě, k němuž by jinak vůbec nedošlo, přičemž ve stejné výši obviněný neoprávněně obohatil restituenty.
5)
obžalovaný J. H. jako odborný referent XY v ul. XY, ve stejném správním řízení na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v prosinci 2011 vypracoval rozhodnutí č. j. PÚ 910/11 které následně na stejném místě dne 15. 12. 2011 jako ředitelka uvedeného úřadu podepsala obžalovaná E. B., rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku, potvrdila tak správnost v něm uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydala. Obžalovaný v uvedeném rozhodnutí, jako pracovník pozemkového úřadu zodpovědný za plnění úkolů vyplývajících ze zákona o půdě, uvedl že E. B., jako oprávněná osoba ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jako dědicové oprávněných osob ve smyslu §4 odst. 4 zákona o půdě, jsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že nejsou vlastníky dalších nemovitostí ve stejném katastrálním území, blíže popsaných v tomto rozhodnutí jejichž původním vlastníkem byl také J. M. B., za které jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. jako neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jako děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. jako dceru synovce J. M. B. pana Š. F. Takto rozhodl přesto, že restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B. a které přešly na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právní nástupci F. Č. a Š. F. jako dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., rozené B. Tak popsaným způsobem v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznal nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, přičemž hodnota nároku, nezákonně přiznaného restituentům uvedeným rozhodnutím obviněných, odpovídá nejméně částce 6.550.065,- Kč, k jeho čerpání však dosud nedošlo, a zároveň restituentům v rozporu se zákonem o půdě vydal původní nemovitosti o celkové hodnotě 30.123.050,- Kč, k nimž restituenti nabyli vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí. Popsaným jednáním způsobil a mohl způsobit České republice škodu ve výši nejméně 36.673.115,- Kč a ve stejné výši neoprávněně obohatil a mohl obohatit restituenty.
6)
obžalovaný J. H. jako odborný referent XY na stejném místě ve stejném správním řízení nejprve v červnu 2012 vypracoval rozhodnutí č.j.: PÚ 408/10, kterým podle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jako předběžné opatření uložil nespecifikovaným osobám povinnost nenakládat s nemovitostmi v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsanými v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., z nichž pozemky p. č. XY, XY, XY, XY a XY v té době byly ve vlastnictví společnosti Metrostav Vackov a.s., IČ 256 41 182, a pozemky p. č. XY a XY byly ve vlastnictví společnosti ONTARIO MARKETING, s.r.o., IČ 626 18 822, toto rozhodnutí následně na stejném místě dne 4. 6. 2012 jako ředitelka uvedeného úřadu podepsala obžalovaná E. B., a potvrdila tak správnost v něm uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydala, nicméně Katastrální úřad pro hlavní město Praha toto předběžné opatření pro jeho formální nedostatky odmítl zapsat do katastru nemovitostí.
7)
Následně obžalovaný J. H. na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v prosinci 2012 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 1112/12, toto rozhodnutí na stejném místě dne 27. 12. 2012 jako ředitelka uvedeného úřadu podepsala obžalovaná E. B., rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku, a potvrdila tak správnost v něm uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydala. Obžalovaný v uvedeném rozhodnutí jako pracovník pozemkového úřadu zodpovědný za plnění úkolů vyplývajících ze zákona o půdě uvedl, že E. B., jako oprávněná osoba ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že není vlastníkem dalších nemovitostí ve stejném katastrálním území, také blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl rovněž J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky Obžalovaný v uvedeném rozhodnutí jako pracovník pozemkového úřadu zodpovědný za plnění úkolů vyplývajících ze zákona o půdě uvedl, že E. B., jako oprávněná osoba ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že není vlastníkem dalších nemovitostí ve stejném katastrálním území, také blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl rovněž J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. jako neteř J. M. B. Takto rozhodl přesto, že E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B. a které přešly na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, protože je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B. Tak popsaným způsobem v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznal nárok podle zákona o půdě osobě, která ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyla oprávněnou osobou, přičemž hodnota nároku, nezákonně přiznaného E. B. uvedeným rozhodnutím odpovídá nejméně částce 2.795.132,87 Kč, k jeho čerpání však dosud nedošlo, a zároveň E. B. v rozporu se zákonem o půdě vydal původní nemovitosti ocelkové hodnotě 271.002.425,- Kč, k nimž nabyla vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí. Tedy popsaným jednáním způsobil a mohl způsobit České republice škodu v celkové výši nejméně 273.797.557,87 Kč a ve stejné výši neoprávněně obohatil a mohl obohatit E. B.
8)
obžalovaný J. H. jako odborný referent XY na stejném místě ve stejném správním řízení na základě §9 odst. 4 zákona o půdě v prosinci 2012 vypracoval rozhodnutí č. j.: PÚ 721/12, které následně na stejném místě dne 13. 12. 2012 jako ředitelka úřadu podepsala obžalovaná E. B., rozhodující ve správním řízení podle zákona o půdě o nárocích na vydání tímto zákonem specifikovaného majetku, a potvrdila tak správnost v něm uvedených údajů a svým podpisem toto rozhodnutí vydala. V uvedeném rozhodnutí jako pracovník pozemkového úřadu zodpovědný za plnění úkolů vyplývajících ze zákona o půdě uvedl, že E. B., jako oprávněná osoba ve smyslu §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě, je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že není vlastníkem dalších nemovitostí ve stejném katastrálním území, také blíže popsaných v tomto rozhodnutí, jejichž původním vlastníkem byl rovněž J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. jako neteř J. M. B. Takto rozhodl přesto, že E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B. a které přešly na stát ve smyslu §6 zákona o půdě, protože je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B. Tak popsaným způsobem v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi přiznal nárok podle zákona o půdě osobě, která ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyla oprávněnou osobou, přičemž hodnota nároku, nezákonně přiznaného E. B. uvedeným rozhodnutím odpovídá částce 18.697.581,04 Kč, k jeho čerpání však dosud nedošlo, a zároveň E. B. v rozporu se zákonem o půdě vydal původní nemovitosti ocelkové hodnotě 112.706.085,- Kč, k nimž nabyla vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí. Tedy popsaným jednáním způsobil a mohl způsobit České republice škodu v celkové výši nejméně 131.403.666,04 Kč a ve stejné výši neoprávněně obohatil a mohl obohatit E. B.
Přitom měl jako zaměstnanec a úředník orgánu státní správy v souladu s §301 písm. c, d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané a povinnost střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, tedy České republiky, dále měl v souladu s §3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, jako pracovník správního orgánu postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy.“
Za uvedená jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle §330 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou (2) let.
Podle §229 tr. ř. byli v rozsudku uvedení poškození odkázání se svými nároky na náhradu škody, uplatněnými proti obviněnému H., na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, podal následně nejvyšší státní zástupce dovolání, a to v neprospěch obviněného J. H., opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že odvolací soud jednání obviněného posoudil značně zjednodušeně, pokud u něj dovodil pouze přečin maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Ponechal přitom stranou podstatné skutečnosti, vedoucí k dovození nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, u něhož postačuje srozumění vyjadřující kladný volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je trestněprávně významný, aniž by způsobení takového následku muselo být jeho přímým cílem. Uvádí, že Vrchní soud v Praze připsal rozhodující roli P. Ch. Jakkoli podíl tohoto odsouzeného v rámci vlastního rozhodovacího procesu Pozemkového úřadu Praha byl jistě neopomenutelný, tak osobou, která vystupovala při páchání této trestné činnosti v rozhodující roli, byl právě obviněný H. Vrchní soud v Praze ovšem nevěnoval náležitou pozornost významu ingerence obviněného do skutkového děje, na němž stála výsledná trestněprávní kvalifikace. Obviněný byl povinen řádně přezkoumat žádosti oprávněných osob, jakož i veškerý dostupný spisový materiál a na základě podkladů rozhodnout, zda tyto podklady postačují k posouzení všech pro rozhodnutí relevantních otázek nebo jestli je nezbytné zajistit doplnění těchto podkladů. Obviněný H. však při posuzování zásadních otázek rezignoval na zjištění relevantních skutečností a neseznámil se s podstatnými podklady, čímž projevil lhostejnost k předmětné fázi úředního rozhodovacího procesu, za kterou nesl z pozice odborného referenta odpovědnost. Vrchnímu soudu je zapotřebí vytknout rovněž nesprávnost paralely, jíž podporoval zvolenou právní kvalifikaci s nedbalostní formou zavinění. Ze samotného skutkového děje se totiž podává, že podstata jednání kladeného za vinu obviněnému byla zásadně odlišná od těžiště jednání, jímž byl uznán vinným obviněný Ch. Nabízí se poukázat na příhodné konstatování pod bodem 4 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, podle něhož to byl obviněný Ch., který slepě důvěřoval obviněnému H., jehož považoval za jednoho z nejlepších pracovníků úřadu, který se restitucím věnoval dlouhodobě od devadesátých let, a proto aniž by věcnou správnost rozhodnutí prověřil, tyto podepsal a tím je vydal. Pokud by se měla nějaká paralela užít ve vztahu k jednání obviněného H., nasnadě je spíše s jednáním obviněné B. potud, pokud v něm byly také rozebírány zájmové diference z hlediska vyžadované formy zavinění mezi dvěma trestnými činy úředních osob zakotvených v §329 a §330 tr. zákoníku, a to ve prospěch úmyslu. Podobnost lze vysledovat zejména v intenzitě a kvalitě aktivní ingerence obviněných do skutkového děje. Navíc je nutno poznamenat, že obviněný H. se přímo podílel a byl odpovědný za věcnou přípravu všech vytýkaných rozhodnutí. Celkově vzato pro dovození zavinění v podobě srozumění podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku svědčí, že obviněný ve svých rozhodnutích, které nebyly konzistentní, měnil důvod právního nástupnictví žadatelky E. B. tak, aby mohlo být její žádosti vyhověno. Obviněný H. v průběhu věcné přípravy rozhodnutí přizpůsoboval v rozporu s realitou uplatněnou argumentaci, což prokazuje kladný volní vztah obviněného k trestněprávně vyznamenanému následku a současně vyvrací závěr vrchního soudu, že projev vůle obviněného zahrnoval jen absenci dostatečné pozornosti, věnované přípravě a vypracování rozhodnutí. Tomu odpovídá také šíře úkonů, které činil v souvislosti s předmětným správním řízením nad rámec vlastní věcné přípravy osmi vytýkaných rozhodnutí. V uvedeném jednání obviněného lze tedy důvodně spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákoníku, resp. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce dále uvádí, že rozsudek Vrchního soudu v Praze vykazuje další vady, a to i pro případ, že by jednání obviněného mělo být posouzeno jen jako přečin maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Konkrétně uvádí, že právní závěry vrchního soudu nevyznívají přiléhavě rovněž v tom ohledu, že skutková zjištění kladená za vinu obviněnému byla posouzena jako jeden skutek spáchaný osmi útoky, což se promítlo do formulace výroku o vině a v návaznosti na to též o trestu. Z argumentace Vrchního soudu v Praze je patrná inspirace pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, ačkoliv tento institut přichází z povahy věci v úvahu výlučně u úmyslných trestných činů, jimž však přisouzený přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 tr. zákoníku není. Nedbalostní trestný čin totiž nelze spáchat v pokračování, neboť chybí základní zákonný znak, totiž jednotný záměr ve smyslu §116 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku upravil také formulaci skutkové věty výroku o vině ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně, ačkoli skutkové zjištění tohoto soudu pokládal v zásadě za správná. Odvolací soud z podstatné části nerozporoval předešlá skutková zjištění soudu prvního stupně, přesto skutkovou větu korigoval tak, jak uvádí v bodě 37 napadeného rozsudku. Především pojal skutková zjištění do jediného skutku o osmi útocích, což mělo odrážet odlišné právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Významnou část dalších změn v popisu skutku odůvodnil Vrchní soud v Praze velmi kuse (zejména body 27 a 37 napadeného rozsudku). Výrazným nedostatkem je vypuštění podstatné části skutkových zjištění, jež vyjadřovala formu zavinění na straně obviněného H. Vypuštěné formulace, jež se vztahovaly k subjektivní stránce jednání obviněného, nebyly ničím adekvátně nahrazeny, takže v popisu skutku pod bodem 6 výroku rozsudku není v dostatečné míře vyjádřena nově zamýšlená nedbalostní forma zavinění. Dále státní zástupce upozorňuje i na skutečnost, že vrchním soudem došlo k vypuštění části formulací, které vyjadřovaly, že rozhodnutími Pozemkového úřadu Praha byl způsoben následek nejen na straně České republiky, ale rovněž na straně dalších subjektů. Nelze přijmout zjednodušený pohled Vrchního soudu v Praze, podle něhož subjektům odlišným od České republiky, jimž v rozhodné době náležely nemovitosti, které byly předmětnými rozhodnutími přímo dotčeny, nevznikla trestněprávně relevantní škoda, popř. že na jejich straně nenastal trestněprávně významný následek. Jestliže formulace popisu skutku zněla tak, že u útoků 5), 7) a 8) vznikla trestněprávně relevantní škoda České republice, nelze souhlasit s vypuštěním údajů o způsobení trestněprávně významného následku na straně dalších subjektů, resp. tehdejších vlastníků předmětných nemovitostí. V neposlední řadě státní zástupce uvádí, že Vrchní soud v Praze v bodě 27 napadeného rozsudku zaujal stanovisko k části škody, jež vznikla na straně poškozené společnosti Metrostav Vackov a. s. a zároveň z popisu skutku vypustil podstatné pasáže, které vyjadřovaly následek, jenž nastal na straně subjektů odlišných od České republiky. Ve vztahu ke škodě, kterou označil za tzv. druhotnou škodu, argumentoval přetržením příčinné souvislosti. Ani s těmito závěry státní zástupce nesouhlasí.
Lze tedy shrnout, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalované skutky obviněného H. jsou přečinem maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze však vykazuje též další vady mající povahu jiného nesprávného hmotně právního posouzení i v případě, že by jednání obviněného bylo kvalifikováno jako přečin maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku. S ohledem na výše popsané skutečnosti proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020 jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému J. H., který se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřil. Předně obviněný J. H. uvedl, že se ztotožňuje s rozhodnutím soudu druhého stupně a zopakoval, že si je vědom svého pochybení v podobě nedostatečného a nesprávného rozklíčování vztahu restituentů k původním vlastníkům nemovitostí a toto pochybení nepopírá. Zásadně se však vymezuje proti tvrzení nejvyššího státního zástupce, že by daná pochybení či na ně navázaná jednání byla činěna úmyslně. Z povahy činnosti vykonávané H. je zřejmé, že si v obecné rovině musel být vědom rizik a následků v případě vydání chybného rozhodnutí. Tato samotná skutečnost však nelze zaměňovat s volní složkou, tedy věděním, či smířením se s tím, že jeho jednání povede k nežádoucím následkům. Je tedy zjevné, že H. byl v rámci procesu vedoucího k nežádoucímu následku pouze úvodním článkem řetězce a že jeho postup měl či mohl být podroben revizi, ať už ze strany nadřízeného, který rozhodnutí fakticky vydával a zaštiťoval, tak ze strany státu v podobě uplatnění opravného prostředku. Těchto kontrolních mechanismů si byl vědom a nelze proto tvrdit, že by nepočítal s ničím, co by mohlo následku zabránit. Dále se vymezuje proti tvrzením nejvyššího státního zástupce týkajícím se role a odpovědnosti referenta a uvádí, že je to právě ředitel/ka, kdo vydává rozhodnutí svým jménem a na němž by měla ležet primární odpovědnost za vyhotovení chybného rozhodnutí. Tyto práva, povinnosti a rizika spojená s danou zaměstnaneckou pozicí se rovněž projevují na vyšším platovém ohodnocení oproti referentům. Odmítá, aby mu bylo kladeno k tíži to, že byl pro své pracovní výsledky považován za zkušeného profesionála, což mohlo vést k laxnosti nadřízených osob při provádění kontrol podkladů pro rozhodování, jakož i to, že spisy předkládal řediteli jedině na vyžádání. Tyto skutečnosti totiž mohou jít k tíži pouze nadřízenému řediteli, který tímto přístupem sám zvyšoval své riziko vydání chybného rozhodnutí. Doplňuje, že zejména v případě příprav rozhodnutí PÚ 1690/09 a PÚ 1112/12 vycházel již z dříve vydaných rozhodnutí, kterými byli restituenti shledáni oprávněnými k vydání restitucí. Není tedy pravdou, že by rezignoval na opatření relevantních podkladů, pouze považoval za podstatné podklady dřívějšího rozhodnutí, které však byly zatíženy chybou. Jelikož tuto chybu dříve nikdo neodhalil a rozhodnutí bylo řádně vydáno, neměl žádné pochyby o správnosti prvotní úvahy. V otázce tzv. druhotné škody se rovněž ztotožňuje s názorem soudu druhého stupně v tom smyslu, že došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vydáním nesprávného rozhodnutí a škodou vzniklou jejich následným ekonomickým využitím. Namítaná výstavba byla prováděna již za doby probíhajícího restitučního řízení. Je tedy vůbec otázkou, zda osoby odlišné od České republiky uplatňující náhradu škody skutečně byli pravými vlastníky nemovitostí.
Pokud jde o kvalifikaci jeho jednání, musí opětovně nesouhlasit se závěry nejvyššího státního zástupce, který odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně podřazuje pod pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Obviněný považuje za nutné poukázat na povahu svého jednání, když zásadního pochybení se dopustil v úvodu, při zpracování podkladů pro prvotní rozhodnutí. Z těchto závěrů poté vycházel při všech následujících přípravách podkladů. Jeho úkol přitom spočíval v zajištění podkladů, kdy na rozdíl od samotného vydávání rozhodnutí jde o relativně abstraktní činnost. Tato činnost pak nelze spojovat dílčími povinnými útoky, které je potřeba opakovat vždy od počátku při přípravě každého podkladu. Má tedy za to, že v případě vydávání následných rozhodnutí postupoval zcela v souladu s běžnou praxí, která sama o sobě nevyvolává nezákonnost, nicméně ve spojení s počáteční chybou způsobil daný postup rozesetí následků původní chyby do několika rozhodnutí. Nepominutelný je též důvod, proč bylo ve věcech s totožnými původními vlastníky a totožnými žadateli vydáváno více rozhodnutí a nebylo v případech, kde to bylo možné, rozhodnuto jediným společným rozhodnutím. Tímto důvodem je tlak vedení na vykázání posunu v rámci řešených situací. Nelze proto připustit, aby na kvalifikaci jednání obviněného H. mělo tak zásadní vliv rozhodnutí či pokyn nadřízeného o štěpení rozhodnutí, v jejichž důsledku by se měl dopustit mnohosti trestných činů, s čímž se pojí i přísnější trest. Na základě výše uvedeného proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl nebo dle ust. §265j tr. ř. dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vrchní soud v napadeném rozhodnutí změnil výrok o vině a trestu obviněného H. z důvodu, že skutky uvedené v rozhodnutí Městského soudu v Praze nepovažuje za úmyslné trestné činy. Nejvyšší státní zástupce ovšem tento závěr odvolacího soudu, že žalované skutky obviněného H. nejsou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, nýbrž pouhým přečinem maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, odmítá.
O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (úmysl eventuální) jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný H. jako veřejný činitel, resp. úřední osoba připravoval po věcné stránce všechna vytýkaná rozhodnutí, které následně předkládal nadřízeným k podpisu. Ze strany obviněného se nejednalo o pouhé administrativní úkony bez věcného významu pro samotný obsah rozhodnutí. Jeho činnost představovala úřední postup v rámci správního řízení, jehož součást tvořila i odpovědnost vyplývající ze zastávaného postavení veřejného činitele, resp. úřední osoby. V rozhodovacím procesu je tato přípravná fáze stěžejní pro vlastní rozhodovací činnost, neboť rozsah a kvalita opatřených podkladů přímo ovlivňuje následnou fázi spočívající v přijetí rozhodnutí jako takového. Obviněnému tedy přináležela odpovědnost za věcnou přípravu rozhodnutí, i když vypracované koncepty rozhodnutí nepodepisoval. Této odpovědnosti za věcnou přípravu rozhodnutí si musel být vědom již s ohledem na skutečnost, že se rozhodováním restitučních případů profesionálně zabýval dlouhodobě, přičemž byl považován za velice zkušeného právníka pozemkového úřadu. Jeho činnost vyžadovala kvalifikované odborné uvážení, a to jednak v souvislosti s diskreční pravomocí při posuzování otázky, zda je k dispozici dostatek podkladů pro zpracování rozhodnutí, a jednak při vlastním koncipování věcného obsahu rozhodnutí. Bez provedené přípravy by konečná rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha nemohla být vydána.
Obviněný ve svém vyjádření poukázal na povahu svého jednání, když zásadního pochybení se dopustil v úvodu, při zpracování podkladů pro prvotní rozhodnutí. Uvedl, že z těchto závěrů poté vycházel při všech následujících přípravách podkladů. Nejvyšší soud k této argumentaci konstatuje, že ač byl obviněný H. aktivně účasten na věcné přípravě všech vytýkaných rozhodnutí, z obsahu jednotlivých rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha vyplynulo, že se argumentace aplikovaná v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí mění. Například v odůvodnění prvních dvou rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha (např. rozhodnutí č. j. PÚ 577/09 a č. j. PÚ 1690/09) je zřejmé, že obviněný kvalifikoval restituční nárok žadatelů podle §4 odst. 2 písm. a), resp. b) zákona o půdě, což odpovídá dědicům ze závěti. V pozdějších rozhodnutích Pozemkového úřadu (např. rozhodnutí č. j. PÚ 498/10, č. j. PÚ 910/11) se však již nepravdivě uvádí, že E. B. je neteř J. M. B. jako původního majitele předmětných pozemků. Uvedené tvrzení ovšem nekoresponduje s žádnými dokumenty, které byly součástí restitučního spisu, a je naopak s jejich obsahem v přímém rozporu, a to například se záznamem z jednání na pozemkovém úřadě ze dne 14. 12. 2001, v němž E. B. popřela příbuzenský vztah k J. B. Uvedla, že se o B. starala, a tento ji poté informoval o tom, že sepsal závěť, kde ji ustanovil univerzální dědičkou. Obviněný byl povinen řádně přezkoumat žádosti údajně oprávněných osob, jakož i veškerý dostupný spisový materiál a na základě těchto podkladů v rámci diskreční pravomoci vyplývající z příslušných ustanovení správního řádu rozhodnout, zda podklady postačují k posouzení všech pro rozhodnutí relevantních otázek a následně věcné přípravě konceptu rozhodnutí, nebo jestli je nezbytné zajistit doplnění těchto podkladů. Jak vyplývá z dikce §32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, v tehdejším znění, ve spojení s §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v postavení správního orgánu byl povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tímto účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Ve skutečnosti však obviněný H. v rámci správního řízení při posuzování zásadních otázek z hlediska věcné správnosti rozhodnutí rezignoval na zjištění relevantních skutečností a neseznámil se s podstatnými podklady, resp. rezignoval na jejich opatření, a již takto projevil lhostejnost k předmětné fázi úředního rozhodovacího procesu, za kterou nesl odpovědnost z pozice odborného referenta XY, přičemž k prověření otázky oprávněnosti nároku E. B. stačilo nahlédnout například do ERNY, do archivu dříve vydaných rozhodnutí, či do samotného spisu, v němž se nacházelo mimo jiné také prohlášení E. B. z roku 2001, že není v příbuzenském poměru k J. M. B.
Nejvyšší soud konstatuje, že pro dovození zavinění alespoň v podobě srozumění podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku svědčí, že obviněným připravované koncepty rozhodnutí rozhodně nebyly v průběhu času skutkově a právně konzistentní, měnily například důvod právního nástupnictví žadatelky E. B. po zemřelém J. M. B. tak, aby mohlo být její žádosti vyhověno, což dokládá vědomou manipulaci se skutečnostmi, které vyplývaly z podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí. Situace je u obviněného, který do rozhodovacího procesu ve věci restituce tzv. B. statku ingeroval po delší časové období, specifická i v tom ohledu, že byť u prvních dvou rozhodnutí lze do určité míry připustit, že okolnosti byly poněkud méně přehledné vzhledem ke spoluvlastnickým podílům původních vlastníků B. a A. K. na dotčených nemovitostech, když z odůvodnění prvních dvou rozhodnutí je zřejmé, že obviněný kvalifikoval restituční nárok žadatelů podle §4 odst. 2 písm. a), resp. b) zákona o půdě, což odpovídá dědicům ze závěti, tak v pozdějších rozhodnutích, kde skutkový stav nebyl komplikován spoluvlastnickými podíly původních vlastníků, se objevují v rozporu s realitou údaje o příbuzenství restituentů k J. M. B. To vylučuje, aby obviněný opakoval stejnou chybu, když v průběhu přípravy rozhodnutí přizpůsoboval uplatněnou argumentaci, což prokazuje kladný volní vztah obviněného k trestněprávně vyznamenanému následku a současně vyvrací závěr vrchního soudu, že projev vůle obviněného zahrnoval jen absenci dostatečné pozornosti, věnované přípravě a vypracování rozhodnutí.
V návaznosti na to lze na straně obviněného dovodit i existenci úmyslu v případě trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákona způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, resp. v případě korespondujícího trestného činu podle §329 tr. zákoníku způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Ze samotné povahy vlastního předmětu správního řízení, na němž se obviněný podílel, je totiž zjevné, že neodmyslitelným důsledkem nesprávného rozhodnutí o nárocích na vydání zákonem specifikovaného majetku ve prospěch žadatele je neoprávněné majetkové obohacení takového žadatele. Obviněný přitom musel být z povahy věci nejméně srozuměn s tím, že k takovému neoprávněnému prospěchu nutně musí dojít. V uvedeném jednání obviněného lze tedy důvodně spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákoníku, resp. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
Lze proto shrnout, že obviněný si byl dobře vědom toho, že předmětná rozhodnutí nemusí být správná a mohou jimi být přiznávány nároky osobám, které vůbec nejsou oprávněnými osobami. Věděl, že předmětnými správními akty je rozhodováno o majetku jiných subjektů, které ke dni rozhodnutí dotčené pozemky vlastnily, příp. věděl, že za nevydané pozemky přísluší restituentům pozemky náhradní vydávané z majetku České republiky. Byl srozuměn s tím, že pokud rozhodnutí, bez ohledu na to, zda obsahuje výrok pozitivní nebo negativní, není věcně správné, může být přiznáván nárok osobám, které nejsou oprávněné, a tak bude těmto osobám opatřen neoprávněný prospěch a zároveň ve shodné výši vznikne škoda na majetku České republiky nebo jiných subjektů, dosavadních vlastníků vydávaných pozemků. Obviněný znal rovněž veškeré okolnosti, z nichž mohl dovodit, že pokud budou z majetku obchodních korporací odňaty pozemky do okamžiku vydání správního rozhodnutí v majetku obchodní společnosti, na kterých probíhala výstavba bytových domů, zasáhne to do majetkové sféry a základní podnikatelské činnosti dotčené právnické osoby, rovněž tento následek byl kryt zaviněním ve formě minimálně úmyslu nepřímého. Za tohoto východiska nelze než souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že uvedené jednání obviněného H. nespadá pod nedbalostní jednání a nelze jej kvalifikovat tak, jak učinil odvolací soud, tedy jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dále v souladu s názorem nejvyššího státního zástupce nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, který jednání obviněného posoudil jako jeden nedbalostní skutek spáchaný osmi útoky. U nedbalostních trestných činů je pokračování v trestném činu pojmově vyloučeno, neboť nelze dovodit jednotný záměr pachatele, tedy subjektivní souvislost spočívající v postupném uskutečňování jednotného záměru, který musí být dán již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tz 97/2012). Pokračování v trestném činu je tudíž třeba odlišit od opakování trestného činu, u něhož nemohou být splněny všechny podmínky vyžadované v §116 tr. zákoníku. V případě opakování stejné skutkové podstaty trestného činu jde o vícečinný stejnorodý souběh trestných činů. Pokud by tedy jednání obviněného bylo skutečně pouze nedbalostním zaviněním, muselo by zahrnovat sedm samostatných skutků podléhajících samostatnému právnímu posouzení i z pohledu české působnosti trestních zákonů. Následně nato by měl být obviněnému H. ukládán úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku za více trestných činů. Jestliže potom Vrchní soud v Praze uložil obviněnému místo úhrnného trestu trest samostatný, založil tím další vadu spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde přitom o vadu, která by v takovém případě mohla mít vliv na právní postavení obviněného, neboť vícečinný souběh většího počtu trestných činů ve smyslu §43 odst. 1 věty první za středníkem tr. zákoníku by současně vyvolal potřebu vést úvahu nad aplikací zpřísněné trestní sazby.
Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání dále uvedl, že do popisu skutku pod bodem 6 výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, nepřevzal odvolací soud ty části skutku, které se vztahují k protiprávnosti, resp. nezákonnosti popsaného rozhodnutí, ačkoli tak předtím učinil soud prvního stupně. Nejvyšší soud i této námitce přisvědčil. V popisu skutku chybí pasáž obsahující protiprávní jednání obviněného, tedy že obviněný „zcela rezignoval na zjištění relevantních skutečností, neseznámil se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s rodnými listy E. B., s historickými výpisy z knihovních vložek a podklady z katastru nemovitostí ani s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě...“ Avizované nedostatky nabývají podoby významného pochybení, neboť zavinění a protiprávnost tvoří obligatorní znaky každého trestného činu. Jelikož není k této skutečnosti rozsudek odvolacího soudu, resp. jím učiněná změna v popisu skutku, zdůvodněn, stal se v této části nepřezkoumatelným.
V návaznosti na to je nutné také upozornit na vypuštění podstatné části formulací, které vyjadřovaly, že rozhodnutími XY byl způsoben následek nejen na straně České republiky, ale rovněž na straně dalších subjektů, resp. tehdejších vlastníků předmětných nemovitostí (např. Garážový park Strašnice a.s., Pražské služby a.s.). Posledně k bodu 27 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že nesouhlasí se stanoviskem, které k části škody, jež vznikla na straně poškozené společnosti Metrostav Vackov a.s., zaujal Vrchní soud v Praze. Vydání rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha č. j. PÚ 1112/12 předcházelo vydání předběžného opatření XY č. j. PÚ 408/10 a osobní jednání mezi zainteresovanými subjekty, z čehož je evidentní, že obviněný H. musel znát veškeré okolnosti, z nichž mohl dovodit, že pokud budou v důsledku správního rozhodnutí z majetku obchodní korporace odňaty nemovitosti, na kterých probíhala výstavba bytových domů, zasáhne to do majetkové sféry a základní podnikatelské činnosti dotčené právnické osoby. Obviněný H. připravil rozhodnutí, jímž byly nezákonně vydány pozemky ve vlastnictví tehdejšího vlastníka Metrostavu Vackov, a.s., čímž způsobil vážnou poruchu v činnosti tohoto subjektu, neboť v důsledku vydání těchto pozemků musela společnost přerušit výstavbu 2. – 8. etapy výstavby bytových domů. Nelze proto hovořit o přerušení příčinné souvislosti mezi nesprávným rozhodnutím o vydání pozemků a škodou vzniklou jejich následným ekonomickým využitím.
Nejvyšší soud uzavírá, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalované skutky obviněného nejsou trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku, a tyto skutky nesprávně právně posoudil jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vykazuje i další výše zmíněné vady, mající povahu hmotně právního posouzení, čímž byl rovněž naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zejména aby znovu rozhodl o vině a trestu obviněného H.
Při novém projednání věci bude Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu