ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.561.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 561/2022- 981
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2022 o dovolání obviněného Z. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 7/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 6 T 6/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 6 T 6/2021 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byl obviněný Z. M. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem (správně zvlášť závažným zločinem) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 19. března 2021, v době mezi 19:06 až 19:20 hodin, ve XY, okres XY, na kulturní místnosti č. XY v 2. nadzemním podlaží ubytovny „C“, Věznice XY, po slovním konfliktu s poškozeným L. R., nar. XY, který obžalovaný vyvolal, poškozený L. R. udělil obžalovanému M. tzv. „hlavičku“ do čela a následně mu dal dvě rány pěstí, kdy obžalovaný M. mu rány pěstí začal vracet, několikrát udeřil pěstí do obličeje poškozeného R. a za oděv ho strhl na podlahu, kde pokračoval v jeho bití opakovanými údery pěstí do hlavy, přičemž poškozený R. ve chvíli, kdy obžalovaný v útoku polevil, vstal ze země a prosil, ať ho obžalovaný M. nechá být a omlouval se za svá předtím pronesená slova, avšak obžalovaný, přestože si musel být vědom toho, že takto intenzivním násilím může poškozenému způsobit i velmi vážná zranění, v nepřímém úmyslu poškozeného i usmrtit pokračoval ve fyzickém napadání poškozeného, kterému přitom, v narážce na nedávnou smrt R. bratra, říkal, že „zdechne jako brácha“, tak že mu zasadil velkou silou nejméně deset úderů pěstí do hlavy, čímž ho znovu srazil na podlahu místnosti do polohy na levém boku, kdy se poškozený R. již zcela přestal bránit a v tu chvíli obžalovaný M. skočil poškozenému R. koleny na pravou část hlavy a poškozený ihned po tomto útoku začal jevit známky vážné poruchy zdraví, kdy mu tekla krev z úst a nosu, chroptěl a třásl rukama i nohama, a tímto jednáním způsobil obžalovaný Z. M. poškozenému L. R. brýlový hematom v oblasti levé očnice, prokrvácení spojivky levého oka, otok měkkých tkání v oblasti levé očnice a levé tváře, krvácení z pravého ucha a nosu, mnohočetné hematomy v obličeji, otevřenou tříštivou zlomeninu dolní čelisti vpravo s deformací a posunem úlomků, krvácením do prostoru pod tvrdou mozkovou plenou vlevo nad mozkovou hemisférou, zhmoždění mozkové tkáně v místě subdurálního hematomu, posun mozkových struktur doprava, krvácení do měkkých tkání v podkoží levé poloviny obličeje, levé očnice a tváře, vícečetné zlomeniny obličejového skeletu, tříštivou zlomeninu nosních kostí s otokem měkkých tkání a zlomeninu přední stěny čelní kosti a tato poranění si vyžádala nejprve hospitalizaci poškozeného v Oblastní nemocnici XY, s následným převozem do Fakultní nemocnice v XY, kde byla poškozenému provedena specializovaná neurochirurgická operace, přičemž bez této operace by byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě zejména narůstáním nitrolebního krvácení a otokem mozkové tkáně, což by vedlo k jeho úmrtí v důsledku selhání centrálního nervového systému,
2. Za uvedený zločin (správně zvlášť závažný zločin) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, uložil nalézací soud obviněnému podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtrnácti (14) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Dále uložil obviněnému povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce pro Královehradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, náhradu škody ve výši 520 617 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % od právní moci rozsudku do zaplacení. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného L. R., nar. XY, odkázal s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 6 T 6/2012, podali v zákonné lhůtě odvolání jak obviněný, tak rovněž poškozený L. R. Odvolání obviněného směřovalo do všech výroků rozsudku. Odvolání poškozeného pak směřovalo do výroku o náhradě nemajetkové škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 7/2022, tak, že podle §258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o trestu a z podnětu odvolání poškozeného L. R. podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Odvolací soud pak znovu rozhodl o trestu a podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání dvanácti (12) let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon tohoto trestu zařadil obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou. Následně rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě nemajetkové újmy tak, že je obviněný povinen nahradit poškozenému L. R. nemajetkovou újmu v penězích – bolestné, a to ve výši 146 005 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 7/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož se domnívá, že rozhodnutí prvostupňového soudu i odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To podle dovolatele spočívá v tom, že prvostupňový soud nesprávně zhodnotil důkazy a výpovědi svědků, jejich věrohodnost a nevzal v potaz ani jeho tvrzení, že se jednání nedopustil tak, jak bylo popsáno v obžalobě. Podle dovolatele nebyl kladen dostatečný důraz na výpovědi svědků, kteří u soudu vypovídali buď lživě, nebo právě v jeho neprospěch.
6. Následně konkrétně rozvádí, že z jeho strany se nejednalo o úmysl usmrtit poškozeného L. R. Jednalo se o vyprovokované jednání ze strany poškozeného, kdy to byl právě on, který celý incident inicioval a byl to právě poškozený, který fyzickou konfrontaci s ním začal, tedy napadl ho a chtěl mu fyzickou silou způsobit újmu. Uvádí, že soud prvního stupně nesprávně posoudil všechny důkazy, na základě kterých vynesl odsuzující rozsudek. Obviněný je přesvědčen, že u něho nebyl naplněn úmysl někomu ublížit či jiného dokonce usmrtit. Podle jeho názoru bylo výpověďmi svědků před prvostupňovým soudem prokázáno, že se pouze bránil útoku poškozeného, který jej udeřil jako první, čímž mu způsobil tržnou ránu na čele. Vyslovuje přesvědčení, že jednal v mezích nutné obrany tak, aby mu nebylo více fyzicky ublíženo. Pokud by sám poškozený útok neinicioval, tak by neměl nejmenší důvod sám poškozeného napadnout. Přitom je ze svědeckých výpovědí patrné, že se poškozený na jeho napadení předem připravil. Dovolatel tak upozorňuje na chybnou právní kvalifikaci. Je toho názoru, že zde jsou důvody pro to, aby věc byla překvalifikována na těžké ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Daná skutková podstata totiž v sobě zahrnuje rovněž způsobení těžké újmy na zdraví jakýmkoliv jednáním, jehož následkem je těžká újma na zdraví, přičemž není rozhodné, jakých prostředků bylo použito. Definici těžké újmy na zdraví splňuje v daném případě i újma poškozeného R. podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Uvádí, že trestné činy vraždy se od trestných činů těžké ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku liší způsobeným následkem (resp. účinkem) a zaviněním. V případě pokusu uvedených trestných činů musí orgány činné v trestním řízení podrobně zkoumat, k jakému následku směřoval úmysl pachatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 806/2012). Daná stránka nebyla podle obviněného ze strany soudů dostatečně přezkoumána.
7. Dovolatel namítá, že v jeho případě nelze tvrdit, že jeho úmysl směřoval k usmrcení poškozeného. Opakuje, že poškozený sám útok vyprovokoval. Tento útok hodnotí dovolatel jako velice silný, agresivní, kdy mu poškozený roztrhnul obočí a tekla mu krev. Opakuje, že kdyby incident poškozený nezačal, nemuselo vůbec k celému incidentu mezi nimi dojít a on se pouze bránil. Rozporuje tak, že došlo k naplnění volní složky zavinění, jakožto obligatorního znaku trestného činu vraždy, ukončeného ve stádiu pokusu, ať již ve formě úmyslu přímého nebo úmyslu eventuálního.
8. Podle dovolatele se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly otázkou rozdílných výpovědí jednotlivých svědků, když jejich výpovědi jsou rozporuplné a neshodují se zejména v tom, jakým způsobem se měl celý incident odehrát. Konkrétně namítá značné odchylky, především v údajích o tom, kde se který ze svědků v okamžiku útoku nacházel, jak samotný útok probíhal, v samotné délce útoku, případně, že někteří ze svědků nemohli na vlastní oči průběh útoku vůbec vidět. K tomu poukazuje na násilnickou povahu poškozeného, k čemuž soudy dostatečně nepřihlédly. Tvrdí také, že informace z telefonních hovorů odsouzených svědků ve Věznici XY, kteří měli informovat své osoby blízké ohledně průběhu incidentu, jsou zavádějící. Někteří ze svědků totiž měli tyto informace pouze z doslechu od ostatních spoluvězňů, zkreslené a mnohdy nepravdivé (někteří dokonce hovořili, že došlo k usmrcení spoluvězně).
9. Konstatuje, že nalézací soud uvěřil pouze třem svědkům (L. H., Š. P. a M. H.), jejichž výpovědi považoval za pravdivé. K výpovědím ostatních svědků však soud vůbec nepřihlížel, přestože tyto výpovědi svědčily v jeho prospěch, respektive považoval je za nedůležité. Namítá, že například svědci, kteří incident viděli od samého počátku až do jeho konce, shodně vypověděli, že útočil na poškozeného R. pouze pěstmi a nikoliv koleny (jedná se např. o svědka O., Č., H., J., R., P. a M.). Dále se podivuje nad tím, jak je možné, že nalézací soud považoval výpověď svědka H. za pravdivou, ale již neuvěřil jeho výpovědi, kdy svědek uvedl u hlavního líčení ze dne 26. 11. 2021, že se poškozený na obviněného předem připravoval, den před incidentem s ním o tom mluvil. Podle obviněného soud také překvapivě uvěřil i výpovědi svědka H., kdy tato výpověď však nemůže být věrohodná, neboť svědek sám u hlavního líčení uvedl, že užíval ve Věznici XY drogy a užíval je i v roce 2021 (v jakém období to bylo, si již svědek nepamatoval). Dovolatel poukazuje na to, že pokud tento svědek užil drogy i v období okolo 19. 3. 2021, může mít zkreslené informace či úsudky. Tento svědek byl do Věznice XY převezen z jiné věznice právě kvůli užívání drog. Odsouzený si vzpomíná, že svědek H. byl někdy v březnu 2021 nebo dubnu 2021 na testu a výsledky na užívání drog byly u svědka pozitivní. Toto je skutečnost, kterou dovolatel považuje za nutnou důsledně prošetřit, zvláště proto, že soud opírá své skutkové závěry právě o výpověď tohoto svědka (kromě H. a P.).
10. Dále dovolatel rozporuje významnost váhového nepoměru mezi ním a poškozeným, z čehož nalézací soud dovodil jeho značnou fyzickou převahu. Podle obviněného není důležitý nepoměr vah obou účastníků konfliktu, kdy upozorňuje na to, že ač byla u poškozeného uvedena váha 72 kg, odsouzený uvádí, že u něj byla váha vyšší, minimálně 80 kg (u dovolatele byla uvedena váha 120 kg). Zdůrazňuje, že poškozený je vyšší postavy, je sice hubenější, ale za to mrštnější, ovládající dobře útočné i obranné techniky. Z tohoto důvodu by váhový nepoměr neměl být rozhodujícím kritériem, ke kterému by soud měl přihlížet.
11. Jako poslední námitku uplatňuje dovolatel nesouhlas s výší uloženého trestu. V ustálené judikatuře v mnoha případech byli odsouzeni pachatelé za zločiny dokonané vraždy k trestu odnětí svobody okolo 10 let. Proto trest ve výši 14 let výkonu trestu odnětí svobody, za pokus o vraždu, uložený nalézacím soudem je zcela nepřiměřený vzhledem k okolnostem, které započaly samotný útok, kdy soud ani nepřihlédl k ustanovení §58 tr. zákoníku. I přes to, že odvolací soud tento trest snížil na 12 let výkonu trestu odnětí svobody, považuje dovolatel i tento trest za nepřiměřeně přísný, jelikož je přesvědčen, že na jeho případ měla být uplatněna právní kvalifikace těžkého ublížení na zdraví, u kterého je rozdílná trestní sazba.
12. Dovolatel v poslední části dovolání poukazuje na to, že v souvislosti s jím namítaným dovolacím důvodem zakotveným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je Nejvyšší soud v Brně v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 68/2002).
13. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2021, sp. zn. 6 T 6/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 7/2022, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 1 NZO 468/2022, nejprve zrekapitulovala průběh řízení a argumentaci dovolatele. Následně upozornila na to, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Tudíž se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Podle státní zástupkyně je možno odmítnout jeho tvrzení, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje.
15. Státní zástupkyně souhlasí s názorem odvolacího soudu, že z hlediska úmyslu pachatele způsobit těžkou újmu na zdraví nebo smrt je třeba pečlivě vážit všechny okolnosti, za nichž k útoku došlo. V této souvislosti podle státní zástupkyně není pochyb o tom, že poškozený stál na samém počátku fyzického konfliktu, neboť to byl právě on, kdo jako první napadl obviněného. Nicméně obviněný začal rány vracet, rychle a bez problémů získal převahu, po čemž poškozený zaujal obrannou pozici, omlouval se, snažil se utéct a prosil obviněného, ať jej nechá. Obviněný však v útoku na něj pokračoval. Opakovanými razantními údery jej srazil na zem a na závěr prakticky bezbrannému a bezvládnému poškozenému zasadil likvidační úder ve formě dopadu z výšky, a to koleny na hlavu. V takové situaci nepřipadá v žádném případě v úvahu aplikace ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně, neboť již nešlo o hrozící nebo trvající útok, a není možno jednání obviněného posoudit ani jako reakci na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného či jednání v důsledku omluvitelného hnutí mysli podle §146a tr. zákoníku. Ohledně útoku samotného státní zástupkyně akcentuje, že obviněný sice nepoužil žádnou zbraň v typickém slova smyslu, nicméně intenzita a forma útoku včetně lokality těla poškozeného, proti které útočil, je charakteristická tím, že jsou zde uloženy životně důležité orgány. To vše svědčí o tom, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takto vedeným útokem může způsobit smrt poškozeného, přičemž tento následek nenastal nezávisle na jeho vůli a více méně shodou příznivých okolností. Podle státní zástupkyně je tak právní kvalifikace jednání obviněného zcela přiléhavá.
16. Státní zástupkyně dále uvádí, že je ve shodě s názorem soudu druhého stupně. Má za to, že meritorní rozhodnutí v dané věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
17. Závěrem vyjádření tak státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
18. Dne 8. 7. 2022 bylo doručeno Nejvyššímu soudu doplnění dovolání obviněného, kde poukazuje na nové skutečnosti v dané věci. V této souvislosti je nutno především poukázat na §265d odst. 2 tr. ř., podle kterého může obviněný podat dovolaní pouze prostřednictvím svého obhájce. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Jestliže tedy podání obviněného, které neučinil prostřednictvím svého obhájce, směřuje k doplnění odůvodnění podaného dovolání, pak s ním není možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a tedy k jeho obsahu nelze přihlížet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, či ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář , 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Dále je nutno poukázat na to, že z pohledu ustanovení §265e odst. 1 a odst. 2 tr. ř. připadl konec lhůty k podání dovolání na 8. 6. 2022. Je tedy zřejmé, že podání obviněného ze dne 8. 7. 2022, označené jako „doplnění mého dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 To 7/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2021, č. j. 6 T 6/2021-817 o tento přípis.“, by bylo podáno i opožděně. Z těchto důvodů k uvedenému doplnění dovolací soud nemůže přihlížet. Je totiž nezbytné opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (k doplnění dovolací argumentace po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz také přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08).
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného (vyjma výše uvedeného doplnění) je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájkyní – advokátkou (§265d odst. 2 tr. ř.).
23. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to i přes to, že dovolání podal v roce 2022. Tedy za účinnosti zákona č. 220/2021 Sb., který formálně rozšířil dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 tr. ř. o dovolací důvod tzv. extrémního nesouladu. Tedy o případy, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zde je nutno pro jistou přesnost uvést, že tento dovolací důvod byl ovšem v minulosti judikatorně podřazován právě pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 či ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a jiné). Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb., se dočkal výše uvedený, judikatorně zakotvený, dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písm. g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení pod písm. h). Protože ovšem obviněný výslovně uvedl, že namítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení, přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkoumání podaného dovolání, ačkoliv obviněný neuplatnil k slovně vyjádřenému dovolacímu důvodu příslušný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
24. Pokud tedy obviněný v dovolání namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, měl jako dovolací důvod podle nové úpravy účinné od 1. 1. 2022 označit §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je tedy dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud nejprve především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem prvního, ale i druhého stupně, přičemž tyto na jeho argumenty dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci ovšem jedná také.
27. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Dovolatelovi námitky lze shrnout tak, že obviněný primárně brojí proti posouzení věci jako trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti namítá absenci úmyslu usmrtit poškozeného a akcentuje, že jednal pouze v mezích nutné obrany podle §29 tr. zákoníku a jednání se nedopustil tak, jak bylo popsáno v obžalobě. Namítá tedy zároveň i chybnou právní kvalifikaci, neboť vyslovuje názor, že věc by měla být překvalifikována na těžké ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Dovolatel dále rozporuje hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, zejména pak jednotlivé výpovědi svědků z pohledu jejich věrohodnosti. Dále také nedůležitost váhového nepoměru mezi jím a poškozeným či informace z telefonních hovorů odsouzených svědků označuje za zavádějící. V poslední řadě namítá také nepřiměřenost trestu.
28. Předně je třeba konstatovat, že námitky dovolatele směřující do kvalifikování skutku jako trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončeném ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jsou fakticky založeny na tvrzení, že u něho absentuje úmysl poškozeného usmrtit, takže fakticky jeho námitky směřují do subjektivní stránky. Námitky stran subjektivní stránky lze obecně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v účinném znění. Ohledně zbývajících námitek obviněného směřujících do hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, je třeba připomenout, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. směřuje k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Proto tyto argumenty nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. V obecné rovině je nutno uvést, že otázky rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jsou čistě v dispozici soudu prvního, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a odst. 7 tr. ř.) odvolacího soudu. Lze připustit, že k určitému procesnímu přezkumu ze strany Nejvyššího soudu může dojít v případech tzv. extrémního nesouladu, který je podřazen podle účinné právní úpravy pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud však v předmětné věci žádný extrémní soulad neseznal. Těžiště argumentace obviněného je založeno jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje obviněným a jako takové je nelze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., či případně pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný. Ve vztahu k námitce směřující do výše uloženého trestu je nutno uvést, že pouhý obecný poukaz obviněného na nepřiměřenost uloženého trestu, nelze rozhodně podřadit pod dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., také ale ani pod žádný jiný.
29. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný dále uplatnil námitku, že jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. V dané souvislosti lze připustit, že by se mohlo navenek jevit, že tato námitka byla uplatněna právně relevantně. V tomto směru je ovšem třeba akcentovat, že obviněný ve vztahu k této námitce jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování a která byla vyjádřena ve skutkové větě a ze kterých je zřejmé, že sice útok skutečně zahájil poškozený, což tento ani nezpochybňuje, ale že obviněný poté co získal fyzickou převahu nad poškozeným a za situace, kdy poškozený uznal svoji porážku a obviněnému se omlouval, záměrně pokračoval v intenzivním fyzickém útoku na poškozeného způsobem, které byl vyjádřen v popisu skutku. Jinak řečeno, obviněný při formulování námitky, že jednal v nutné obraně, vychází z jiného skutkového stavu, než jaký mají za prokázaný soudy nižších stupňů. Za takové situace nelze považovat námitku obviněného uplatněnou právně relevantním způsobem a jako taková není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
30. Ohledně námitek stran věrohodnosti svědků a hodnocení jejich výpovědí soudy nižších stupňů, tak i přes to (jak již bylo výše uvedeno), že takové námitky obecně nejsou schopny naplnit žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud se k těmto stručně vyjádří. Dovolatel namítá, že mimo výpovědi L. H., Š. P. a M. H., nalézací soud vůbec nepřihlížel k výpovědím ostatních svědků, přitom tyto výpovědi svědčily v jeho prospěch (jedná se např. o svědka O., Č., H., J., R., P. a M.). Předně je třeba poukázat na to, že tuto námitku uplatnil dovolatel i v rámci svého odvolání, přičemž soud druhého stupně se s ní náležitě vypořádal (viz bod 18 rozsudku soudu druhého stupně) a dovolací soud na jeho úvahy pro stručnost odkazuje. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že věrohodnost výpovědi svědků L. H., Š. P. a M. H. podporují i další provedené důkazy, zejména objektivně zjištěné zraněními poškozeného a závěry soudně-lékařského znaleckého posudku, když je třeba akcentovat, že zranění poškozeného podle znaleckého posudku odpovídá mechanismu vzniku zranění, jak ho popsali tito uvedení svědci. Současně je také třeba zdůraznit, že věrohodnost těchto svědků také podporují telefonické hovory, které uskutečnila řada svědků po incidentu a ze kterých je zřejmé, že i svědci, kteří např. tvrdí, že konflikt neviděli či ho popisují jinak než svědci L. H., Š. P. a M. H. v těchto telefonických hovorech popisují konflikt obdobně jako tito uvedení svědci. Za dané situace je třeba mít za to, že se soudy nižších stupňů věrohodnosti svědků řádně zabývaly, a to právě z pohledu ostatních provedených důkazů, když také vzaly v úvahu jisté specifické vztahy všech zúčastněných. S těmito závěry se Nejvyšší soud, jak již bylo naznačeno, zcela ztotožnil, když musí souhlasit i se závěry nalézacího soudu, že je potřeba na výpovědi jednotlivých svědků pohlížet obezřetně, jestliže se jedná o osoby odsouzené, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, a které mají mezi sebou různé vazby. V tomto směru nelze rovněž pominout, že řada svědků v dané věci vyjadřovala strach z podání svědectví. Nejvyšší soud si je také vědom skutečnosti, že možnosti přeřazení svědka na jiný oddíl či jeho přemístění do jiné věznice z důvodu ochrany před případnou odvetou za jeho výpověď, nejsou v takovém prostřední nekonečné. Z tohoto důvodu mohou být některé výpovědi značně zkreslené či dokonce záměrně nepřesné, což si nalézací soud velice dobře uvědomoval (srov. bod 6 rozsudku soudu prvního stupně). Obecně je třeba konstatovat, že není tedy ničím výjimečným, že některým výpovědím soud neuvěří, nebo jim uvěřil jen částečně. V dané věci je významné a rozhodující, že výpovědi všech svědků nalézací soud konfrontoval s přepisem telefonních hovorů jednotlivých odsouzených (viz např. výpověď svědka H., který vypověděl, že skok na hlavu poškozeného neviděl, ovšem při telefonickém rozhovoru s matkou barvitě popisuje jak obviněný poškozenému „skákal na hlavě“ (č. l. 255), obdobně viz telefonický hovor svědka P. (č. l. 371).
31. I s konkrétní námitkou nevěrohodnosti svědka H., který měl údajně v daném období užívat drogy, se dostatečně vypořádal odvolací soud (viz bod 19 rozsudku odvolacího soudu). V daném případě se Nejvyšší soud převážně ztotožňuje s odůvodněním této části rozhodnutí odvolacího soudu. Soudu druhého stupně lze přisvědčit, že sama o sobě skutečnost že svědek je uživatelem drog, neznamená automaticky jeho neschopnost podat věrohodnou svědeckou výpověď. Nad to Nejvyšší soud doplňuje, že svědek na přímou otázku, zda užíval v době incidentu drogy, toto negoval a nalézací soud považoval jeho výpověď za věrohodnou, přičemž Nejvyšší soud nemá důvod tento závěr nalézacího soudu bez dalšího rozporovat. Navíc lze poznamenat, že sama výpověď svědka H. nestojí osamoceně, ale je doplněna dalšími důkazy v podobě výpovědi svědků H., P. nebo i výpovědí svědka K., a nepřímo je věrohodnost jeho výpovědi podpořena telefonáty odsouzených s příbuznými či známými po uvedené události, ale i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Současně je také třeba odkázat na odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, kterým bylo zjištěno, že krevní stopa na kolenou kalhot, které měl v době činu obviněný na sebe, se shoduje s DNA profilem poškozeného. Lze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že další dokazování směrem k prověření věrohodnosti tohoto svědka by tak bylo již nadbytečné (srov. bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Za lehkou nepřesnost v tomto bodě považuje Nejvyšší soud pouze konstatování Vrchního soudu v Praze, že sic je nepochybně ve výkonu trestu celá řada narkomanů, považuje zatěžko uvěřitelnou domněnku, že odsouzení pokračují v konzumaci drog i ve věznici. K tomu lze uvést, že problematika neoprávněného užívání omamných a psychotropních látek ve výkonu trestu odnětí svobody je všeobecně známá i přes vysoké úsilí Vězeňské služby ČR toto důsledně potírat. Tyto závěry se objevují jak v odborné literatuře (srov. např. DRÁPAL, Jakub, Václav JIŘIČKA a Tereza RASZKOVÁ, ed. České vězeňství . Praha: Wolters Kluwer, 2021. Právní monografie, s. 216 a násl.) nebo v oficiálních zdrojích státních institucí (srov. např. Zvláštní zpráva „Věznice“ . Nejvyšší státní zastupitelství, 2019, s. 42 a násl., či ŠABATOVÁ, A., a kol. Vězeňství . II. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2019, Sborník stanovisek veřejného ochránce práv, s. 40 a násl.). Nicméně tato drobná nepřesnost nemá vliv na skutečnost, že ve světle dalších důkazů by bylo doplnění dokazování směrem k prověření věrohodnosti uvedeného svědka nadbytečné.
32. Obviněný dále zpochybňuje, že by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, přičemž na základě této námitky dospívá k závěru, že soudy nižších stupňů jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly, neboť by se mohl dopustit toliko trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Lze tedy mít za to, že obviněný primárně namítá nenaplnění subjektivní stránky zvolené skutkové podstaty podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, takže tato námitka byla uplatněna právně relevantně. Podstatou zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslné usmrcení jiného člověka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, postačí i úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obecně lze konstatovat, že úmysl pachatele se musí vztahovat ke způsobení smrti, tzn., že pachatel musí být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí smrt jiného člověka. Význam při řešení otázky, zda byl pachatel srozuměn se způsobením smrti, má přitom zejména charakter prostředku, jímž pachatel na poškozeného útočil, intenzita vedení útoku (například počet a síla úderů či bodných ran), konkrétní místa na těle poškozeného, na něž pachatel útočil, tedy zda byly rány či údery vedeny proti těm místům na těle, kde se nacházejí životně důležité orgány (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 2 To 116/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 Tz 5/2003). Nelze opomíjet ani tělesnou konstituci oběti. Bez významu nemusí být ani prostředí a vnější podmínky. Zohledňován by měl být rovněž důvod, který vedl k útoku proti jinému člověku, či charakter předchozích vztahů mezi pachatelem a poškozeným. Na druhou stranu, nepodaří-li se spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel k vraždě veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postižnému smrtelný následek, jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z jiných okolností výše uvedených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1527/2010). Význam má také chování pachatele po činu, například skutečnost, že se pachatel bezprostředně po činu nesnažil oběti poskytnout pomoc. Přihlížet lze také i k verbálním či jiným projevům pachatele před útokem, avšak jejich význam při prokazování úmyslu pachatele nelze přeceňovat. Demonstrativní chování před činem, silácké řeči, teatrální příprava apod. totiž zpravidla nesvědčí o skutečném úmyslu provést vraždu, proto zejména z výhružek usmrcením, které pachatel učiní v emotivně vypjaté situaci (hádka, vztek), není možné bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit oběť (ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §1 až 204, v Praze: C. H. Beck, 2020, s. 1234-1237).
33. Jak již bylo naznačeno, dovolatel namítá absenci úmyslu usmrtit poškozeného, což zdůvodňuje zejména tím, že se bránil útokům poškozeného a akcentuje zejména to, že poškozený celý incident začal. Dále také, že svědci, kteří incident viděli od samého počátku až do konce shodně tvrdí, že útočil na poškozeného R. pouze pěstmi a nikoliv koleny (podle dovolatele se jedná o svědky O., Č., H., J., R., P. a M.). Předně je třeba zdůraznit, že část této argumentace má procesní charakter, když obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se zcela ztotožnil soud druhého stupně, takže tyto námitky stojí mimo zvolený dovolací důvod. Přesto Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své úvahy v bodě 30 tohoto rozhodnutí, ve kterém se skutkovými závěry soudu prvního stupně zabýval. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že nalézací soud smrtící úmysl dovolatele dovodil logicky z kontextu všech provedených důkazů a tento podrobně odůvodnil v bodech 12-13 svého rozhodnutí. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zejména akcentoval, že se dovolatel dopustil vůči poškozenému značně intenzivního násilí, když ho nejprve mnohokrát velkou silou udeřil pěstmi do obličeje a poté mu celou vahou skočil koleny na hlavu. Část úderů pěstmi a náskok koleny přitom vedl proti hlavě poškozeného, který v té době ležel na tvrdé podlaze a útokům obviněného se již nebránil. Obviněný musel vědět, že tak silné údery, kterými zasahuje hlavu poškozeného opřenou o zem, natož pak naskočení koleny, mohou poškozenému způsobit velmi vážná poranění a mohou poškozeného i usmrtit. Věděl, že v hlavě je uložen životně důležitý orgán – mozek. Nalézací soud tak dovodil, že obviněný byl přinejmenším srozuměn s možným úmrtím poškozeného, ke kterému nedošlo jen díky včas poskytnuté odborné lékařské pomoci, což nakonec i výslovně vyjádřil ve skutkových zjištěních. Nalézací soud tak dovodil, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z pohledu obhajoby obviněného ohledně toho, že to byl poškozený, kdo útok zahájil a on se jen bránil, soud prvního stupně ve svém rozhodnutí akcentoval, že hlavní část útoku včetně devastujícího konce [naskočení plnou vahou koleny na hlavu poškozeného] vedl obviněný vůči poškozenému v době, kdy se mu již rozhodně nemusel bránit, nic mu nehrozilo, měl převahu a poškozený ho naopak žádal o ukončení konfliktu, omlouval se mu a to dokonce vícekrát. Proto soud prvního stupně považoval obhajobu obviněného, že se poškozenému pouze bránil, za vyvracenou právě provedenými důkazy na základě, kterých byl formulován skutkový stav, který je vyjádřen ve skutkových zjištěních.
34. Rovněž odvolací soud se s právní kvalifikací jednání obviněného nalézacím soudem plně ztotožnil, když z pohledu námitek obviněného, které byl totožné jako v podaném dovolání, dodal, že skutečně nelze pominout, že poté co obviněný poškozeného srazil na zem, tak v závěru konfliktu, prakticky bezbrannému a bezvládnému poškozenému, zasadil likvidační úder ve formě dopadu z výšky koleny na hlavu (blíže viz bod 21 rozsudku soudu druhého stupně). Odvolací soud se tedy plně ztotožnil z pohledu intenzity, formy útoku, včetně lokality těla poškozeného, proti které obviněný útočil s tím, že obviněný byl přinejmenším srozuměn, že takto vedeným útokem může způsobit smrt poškozeného, přičemž tento následek nenastal nezávisle na jeho vůli, ale víceméně shodou příznivých okolností. Odvolací soud tedy uzavřel, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty zločinu (správně zvlášť závažného zločinu) vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu (srov. bod 21 rozsudku soudu druhého stupně).
35. S výše uvedenými závěry nalézacího a odvolacího soudu se plně ztotožnil i soud dovolací a současně tak musí odmítnout námitku dovolatele, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s tím, k jakému následku směřoval jeho úmysl. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které považuje za správné a přesvědčivé. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je nutno akcentovat skutečnost, která vyplynula z provedeného dokazování a která spočívá v tom, že obviněný na závěr konfliktu, poté co poškozený ležel na zemi, nijak se nebránil, tak z výskoku při jeho vaze (cca 120 kg) úmyslně dopadl koleny na hlavu poškozeného. Zde je třeba uvést, že obviněnému muselo být zřejmé, že přenos takové kinetické energie soustředěné do plochy jeho kolen musí mít devastující účinek na dopadovou plochu, kterým bylo lidské tělo, zejména v situaci, kdy takto útočí na hlavu osoby, kde je uložený životně důležitý orgán, a která je v době takového útoku dokonce opřená o tvrdou podložku, což devastující účinek zmíněného přenosu energie ještě umocňuje. Obdobné lze konstatovat u opakovaných silných úderů rukou sevřenou v pěst oproti hlavě, která je opřená o tvrdou podložku. Značnou destruktivnost útoku obviněného vůči tělu poškozeného dokládá i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 42-77) a výslech znalce u hlavního líčení (č. l. 780), ze kterého není pochyb o tom, že útoky ze strany obviněného byly vedeny velkou silou. Jako zcela lichou za zjištěného skutkového stavu, byť jak již bylo naznačeno, tato námitka nebyla uplatněna právně relevantním způsobem, lze také odmítnout námitku dotýkající se nutné obrany obviněného. Jednání obviněného lze hodnotit jako učebnicový příklad minimálně extenzivního excesu z nutné obrany. Jednou z podmínek nutné obrany §29 tr. zákoníku je totiž to, že útok musí buď trvat, anebo přímo hrozit. Obrana proti útoku, který již byl ukončen, není přípustná. Útok tedy nesmí být zásadním způsobem přerušen, např. útočník ukončí napadení holýma rukama a odchází domů – v tomto mezidobí tedy útok netrvá (ŠČERBA, F. Trestní zákoník: komentář . Svazek 1, §1 až 204, v Praze: C. H. Beck, 2020, s. 508). Za přerušení útoku se však nepovažuje krátkodobá přestávka v boji. Například pokud byl útočník sražen na zem a sbírá se na nohy, aby v útoku pokračoval. V posuzované věci však poškozený po tzv. hlavičce a dvou ranách pěstí obviněnému přestal útočit, před obviněným začal utíkat, prosil jej o ukončení konfliktu a obviněnému se omlouval, přičemž ve finální fázi se již vůbec nebránil. Jednoznačně tak v dané situaci absentoval obligatorní znak nutné obrany v podobě trvajícího útoku. Přitom obecně jednání osoby, které pokračovalo po skončení útoku, nelze zahrnout pod nutnou obranu. Za následek způsobený v této fázi jednání je přitom pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 13. 2. 1978, sp. zn. 11 To 1/78). Jednoznačně tak bylo nutno odmítnout námitky obviněného směřující do oblasti nutné obrany, když současně se Nejvyšší soud ztotožňuje s kvalifikací jednání obviněného jako trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak vyjádřeno, vzhledem k zjištěným skutkovým závěrům, se rozhodně nelze ztotožnit s názorem obviněného, že celá věc měla být kvalifikována jako těžké ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, a to zejména z důvodu výše popsané intenzity útoku, způsobu provedení, časové zasazení devastujících útoků obviněného v rámci časové osy celého konfliktu, když také nelze ani pominout slovní vyjádření obviněného v průběhu konfliktu. Nad to Nejvyšší soud opětovně připomíná, že k fatálnímu následku nedošlo pouze souhrou šťastných náhod.
36. Jako nepodstatnou a nenaplňující zvolený dovolací důvod je také hodnotit námitku dovolatele týkající se váhového nepoměru, kdy nelze proti hodnocení této skutečnosti nalézacím soudem, ničeho vytknout (srov. bod 11 rozhodnutí nalézacího soudu), když takový výrazný váhový nepoměr je obecně výhodou při souboji tzv. muže proti muži. Nalézací soud váhovým nepoměrem pouze podpořil vyvrácení tvrzení některých svědků, že by poškozený útok na obviněného připravoval, nicméně to doplnil o další provedené důkazy (viz např. hodnocení výpovědi svědka T.).
37. Dovolatel dále také namítal, že považuje vzhledem ke všem výše popsaným důvodům trest za nepřiměřeně přísný, a to i po zásahu odvolacího soudu. V této souvislosti je třeba připomenout, že pokud směřuje dovolání obviněného do uloženého trestu, který považuje pouze za nepřiměřený, tak takovou námitku pod jím uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 [do 31. 12. 2021 dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným „[j]iná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však v této věci nejedná. Obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné trestní sazby stanovené §140 odst. 1 tr. zákoníku. Samotná výše trestu odpovídá zejména osobě obviněného, který projevuje výrazné sklony k páchání trestné činnosti úmyslného charakteru, když ovšem soudy neopomněly spoluzavinění poškozeného.
38. Závěrem lze také poznamenat, že dovolatel v převážné většině v dovolání formuluje námitky, které uplatnil již v řízením předcházejícím. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ‚nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc G. proti Španělsku)“. Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.(ve znění účinném od 1. 1. 2022), kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
40. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“ . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu