ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.848.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 848/2022-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 9. 2022 o dovoláních obviněných 1. D. H. , nar. XY, bytem XY, 2. D. Ť. , nar. XY, bytem XY, a 3. G. S. M. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 9 To 356/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 73/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 8. 2021, sp. zn. 38 T 73/2021, byli obvinění D. H., D. Ť. a G. S. M. uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„ dne 7. 7. 2020 kolem 14.50 hodin, v chodbě domu č. 3283/10 v ulici XY, v XY, kam se poškozený M. V., narozený XY dostavil po předchozí telefonické výzvě D. Ť., a to z důvodu předání klíčů od bytu a vrácení kauce za ukončení nájmu bytu ve výši 17.000,-Kč paní M. Č., narozené XY, všichni tři přistoupili k poškozenému, s úmyslem donutit jej k jednání s obviněným D. Ť. a vydání kauce, přičemž D. H. a G. S. M. na poškozeného křičeli opakovaně "Proč se neozýváš", poté jej D. H. se slovy "Pojď, pojď" fyzicky napadl, a to úderem pěstí do levé lícní kosti, do oblasti úst, jedenkrát kopem do oblasti břicha, a tímto mu způsobil pohmoždění levé oční koule s krevními výrony pod spojivkou, otok sítnice, krevní výron víček, otok krajiny levého oka a poškození předního keramického můstku v horní čelisti a G. S. M. srazil napřažené ruce poškozeného, kdy se jimi bránil útoku, a když během napadení poškozenému vypadl mobilní telefon z kapsy, zvedl ho ze země obviněný H. nebo obviněný M. se slovy "Vyřiď si to tam" a ukázal na D. Ť., který následně poškozenému předal klíče od bytu se slovy "Tady máš klíče, vrať kauci", přičemž zranění poškozeného si vyžádalo lékařské vyšetření, kdy poškozenému byla vystavena pracovní neschopnost a zároveň si musel nechat vyhotovit nový můstek v hodnotě 45.500 Kč.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný D. H. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §85 odst. 1 tr. zákoníku a s §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků a zároveň byl nad ním vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle ust. §85 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost podrobit se psychologickému programu na zvládání agrese.
Obviněný G. S. M. byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný D. Ť. byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §85 odst. 1 tr. zákoníku a s §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků a zároveň byl nad ním vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 934 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. V., nar. XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 8. 2021, sp. zn. 38 T 73/2021, podali obvinění D. H., G. S. M. a D. Ť. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 9 To 356/2021, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu uloženému obviněnému D. H. a ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k poškozené VZP ČR a dle §259 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku odsoudil obviněného D. H. za výše uvedený zločin a za sbíhající se zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. dubna 2021, sp. zn. 2 T 58/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2021, sp. zn. 44 To 155/2021, podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst.2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §84 tr. zákoníku ve spojení s §85 odst. 1 tr. zákoníku a s §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let a zároveň byl nad ním vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. dubna 2021, sp. zn. 2 T 58/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2021, sp. zn. 44 To 155/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V ostatních výrocích (výroky o vině a trestu týkající se obviněných G. S. M. a obviněného D. Ť. a výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozenému M. V.) zůstal napadený rozsudek beze změn. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných G. S. M. a obviněného D. Ť. zamítnuta.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 9 To 356/2021, podali společně obvinění D. H. a G. S. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) a m) tr. ř. Za naprosto zásadní vadu napadeného rozsudku považují skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvádí, že se nemůže jednat o spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ale ani o žádný jiný trestný čin. Odvolací soud sice tvrdí, že se seznámil s obsahem kamerového záznamu a že incident neproběhl tak, jak uvádí obvinění. Z kamerového záznamu, resp. z postavení osob, jak jsou jejich části patrné na kamerovém záznamu, je ovšem zřejmé, že obv. H. nenapadl poškozeného. Žádná rána obv. H. není na záznamu zřejmá, a to ani v časovém úseku, který popisuje poškozený. Obvinění namítají, že zjištění rány do obličeje nestačí k tomu, aby se mohlo jednat o zločin vydírání podle §175 tr. zákoníku. Dále k právní kvalifikaci jejich jednání uvádí, že v protokolu o hlavním líčení je podrobně zachycena výpověď poškozeného, z níž však nelze dovodit, že mu bylo již v průběhu incidentu zřejmé, co po něm obvinění požadují. Také z kamerových záznamů je jasně patrné, že poškozený nerozumí tomu, proč se situace děje. Dodávají, že v daném případě tak zcela chybí působení na vůli poškozeného, aby tento něco konal. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zde uvádí, že již před soudem II. stupně namítali, že nebyly dodrženy požadavky na nestrannost soudce. Soud I. stupně v rámci ústního odůvodnění rozhodnutí po vyhlášení rozsudku dal najevo, jak na něj působí vzezření obviněných. Soud by však měl rozhodovat na základě provedených důkazů, nikoliv svých pocitů z osob obviněných Z výše uvedených důvodů proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a současně aby zrušil i rozsudek soudu I. stupně a uložil soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání obviněných je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Obvinění uplatnili na prvním místě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že senát soudu prvního stupně nebyl nestranný, neboť jeho výrok o vině negativně ovlivnily pocity a dojmy, které získal na základě jejich fyzického vzezření. Jde o totožnou námitku, se kterou se již vypořádal Městský soud v Praze v odstavci 10. odůvodnění svého rozsudku. Státní zástupce se s tam obsaženými úvahami ztotožňuje a na tyto odkazuje. Uvádí, že pokud obvinění ohrožovali poškozeného, musel nalézací soud zohlednit i obavy, které v poškozeném vzbudil jejich fyzický vzhled v kombinaci s útočným vystupováním doplněným výbojnými grimasami (napřahování k úderu, zatínání pěstí, posunky apod.). Hodnocení provedených důkazů soudem k této otázce je proto výstižné, přesvědčivé a logické, zcela respektuje princip vyplývající z §2 odst. 6 tr. ř., přičemž rozhodně neexistuje žádná okolnost svědčící o takovém nepřátelském vztahu členů senátu 38 T k osobám obviněných, který by byl faktorem formujícím závěr o vině. Obvinění v dalších pasážích dovolání zpochybnili skutková zjištění nalézacího soudu popisující průběh děje na místě činu, která podle jejich názoru odporují provedeným důkazům. Takto koncipovanou námitku sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce ji však shledává neopodstatněnou. Dovolatelé totiž v rámci prezentace svých výhrad zjevně přehlíží, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje výlučně soud a nikoli obviněný, jeho obhájce či státní zástupce. Na tomto místě je zapotřebí akcentovat, že Obvodní soud pro Prahu 5 provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Městský soud v Praze, který podaná odvolání řádně přezkoumal a se všemi odvolacími námitkami se přesvědčivě vypořádal. Státní zástupce je proto přesvědčen, že v projednávané trestní věci obviněnými vytýkaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů dovodit nelze, neboť skutkový děj tak, jak ho vymezil Obvodní soud pro Prahu 5, z provedených důkazů spolehlivě vyplývá.
Současně je zapotřebí akcentovat, že obvinění na shora uváděné výtky navázali i další námitkou, v jejímž rámci vyjádřili pochybnosti o právní kvalifikaci. Dovodili konkrétně, že poškozený sám nechápal, co se děje, neznal důvod, pro který byl napadán, a nejednalo se tedy o cílený útok na překonání jeho vůle. Proto se nemohli dopustit trestného činu vydírání. Státní zástupce k této námitce uvádí, že obvinění konali v úmyslu přinutit poškozeného M. V. k jednání s M. Č. stran ukončení nájmu bytu, přičemž poškozený zpočátku opravdu neznal pravý důvod, pro který je mu vyhrožováno a pro který je napadán. Podle skutkových zjištění soudů však poškozený po fyzických útocích obviněných pochopil, o co jim jde a co je tedy jejich cílem. Celý incident přitom pokračoval i po onom fyzickém napadání, neboť i poté ho obvinění agresivními důraznými posunky, těsným přistoupením k němu a rukou sevřenou v pěst nutili k zajištění jeho přítomnosti při předání bytu, klíčů a kauce. V tomto momentě již tedy M. V. motiv jejich jednání nepochybně znám byl. Závěr soudů, podle kterých obvinění naplnili po všech stránkách zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tudíž koresponduje se skutkovými zjištěními a státní zástupce ho považuje za správný. Uzavřel proto, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatelů přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci. V návaznosti na shora uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Taktéž obviněný D. Ť. podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 9 To 356/2021 prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Především namítl, že v dané věci jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Jak již obviněný upozorňoval soud odvolací, kamerový záznam obsahuje pouze záznam obrazu a nikoliv zvuku, stěžejní tedy může být pro určení právní kvalifikace pouze výpověď poškozeného a obviněných, přičemž obvinění svoji vinu popírají co do skutečnosti, že byl poškozený nucen, aby něco konal. Další, samostatnou otázkou je role obviněného Ť. v celé věci. Obviněný namítal bezvýznamnost jeho role v předmětném incidentu. Z ničeho nevyplývá, že by přistoupil k poškozenému s úmyslem, aby tento něco konal. Z části výpovědi poškozeného, která však nebyla soudy obou stupňů dostatečně zohledněna, vyplývá, že obviněný Ť. v podstatě žádným způsobem k uskutečnění činu nepřispěl. Pokud odvolací soud zdůraznil skutečnost, že obviněný Ť. měl zavolat spoluobviněné, pak z žádného důkazu nevyplývá, že by snad bylo připravováno jakékoliv násilné jednání vůči poškozenému. Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 9 To 356/2021, ve vztahu k obviněnému Ť. zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
I u tohoto dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a vyjádřil se. I zde státní zástupce zdůraznil, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, jež se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Pokud jde o obsahovou stránku dovolání, obviněný primárně zpochybnil skutková zjištění, která nalézací soud učinil z kamerových záznamů a z výpovědi poškozeného M. V., jež se vztahovala především k tomu, zda a kdy mohl poškozený s ohledem na události na místě činu vnímat, co je po něm požadováno. Závěry soudů, podle kterých poškozený ještě v průběhu incidentu chápal důvody, pro které je napadán, respektive k čemu je nucen, přitom obviněný označil za zjevně nesouladné s provedenými důkazy, neboť k nim nebylo možno dospět ani z kamerových záznamů, ani z výpovědi poškozeného. Státní zástupce uvedl, že takto koncipovanou námitku sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal ji však neopodstatněnou. Dodal, že Obvodní soud pro Prahu 5 provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Obviněný ve svém dovolání také vyjádřil názor, že o trestný čin vydírání se nejednalo, a že on sám nemohl být trestně odpovědný ani jako spolupachatel, ani jako eventuální pomocník. Státní zástupce konstatuje, že v aktuálně rozhodované trestní věci je skutečností, že všichni obvinění, dovolatele nevyjímaje, konali v úmyslu přinutit poškozeného M. V. k jednání s M. Č. stran ukončení nájmu bytu a předání kauce. Poškozený zpočátku opravdu neznal pravý důvod, pro který je napadán, respektive co je po něm požadováno. Podle skutkových zjištění soudů však poškozený v bezprostřední návaznosti na fyzické úroky a hrozby spoluobviněných M. a H. pochopil, o co pachatelům jde a co je tedy jejich cílem. Celý incident přitom pokračoval i po onom fyzickém napadání, neboť i poté ho uvedení spoluobvinění agresivními důraznými posunky nutili k zajištění jeho přítomnosti při předání bytu, klíčů a kauce. Námitka dovolatele směřovaná proti posouzení věci jako jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku taktéž postrádá opodstatnění. Byl to totiž právě on, kdo spoluobviněné H. a M. pro pomoc při jednání vůči M. V. zjednal a logicky se tedy pachatelé museli alespoň rámcově dohodnout, jak bude vůči poškozenému postupováno. Samotného poškozeného sice fyzicky napadali a hrozili mu jen M. s H., dovolatel však spolu s nimi proti poškozenému postupoval i v okamžiku jeho napadání. Z uvedeného důvodu tudíž nebylo namístě vyhodnotit jeho jednání jako „pouhé“ účastenství ve formě pomoci na trestném činu vydírání.
Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. K tomu státní zástupce dodává, že v žádném případě nelze dovozovat, že by rozhodná skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Stejně tak není rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 zatížen ani vadou nesprávného právního posouzení skutku. Proto ani rozsudek soudu druhého stupně nemůže být vadný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tedy uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci. V návaznosti na shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Ť. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z této dikce je patrné, že zákon s možností podat dovolání z tohoto důvodu spojuje naplnění dvou podmínek, které musí být dány současně. První z nich, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je dána tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu nebo předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Jde o orgán, který je z řízení vyloučen, a který ve věci samé vydal dovoláním napadené rozhodnutí. Druhou z podmínek je, že uváděná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157).
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obvinění H. a M. namítají, že v případě prvostupňového soudu rozhodoval podjatý senát, neboť spíše než důkazy podpořil výrok o vině svými pocity, které získal z fyzického vzezření obviněných. Nejvyšší soud konstatuje, že takový negativní vztah u žádného ze členů senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 rozhodujícího ve věci zjištěn nebyl a námitka obviněných tak postrádá jakékoli opodstatnění. V souladu s názorem nalézacího soudu uvádí, že trestného činu vydírání dle §175 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Obvodní soud hodnotil osoby obviněných v kontextu charakteru násilné trestné činnosti, kdy pohrůžka násilí se může projevovat i konkludentně chováním a fyzickou převahou útočníků. Hodnocení vzezření osob právě v kontextu s jejich chováním je v souladu s hodnocením důkazů, neboť je povinností soudu hodnotit všechny okolnosti (tedy i osoby pachatelů) v jejich souvislostech. Nalézací soud tedy rozhodl o vině obviněných nikoli na základě osobně nepřátelského vztahu daného jejich vzezřením, ale striktně ve vazbě na provedené důkazy.
Obvinění H., M. i Ť. ve svých dovoláních uplatnili dále dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnými v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných D. H., G. S. M. a D. Ť.
Obvinění soudům primárně vytýkají vadná skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů, zejména kamerových záznamů a výpovědí poškozeného M. V., ze kterých podle jejich názoru nevyplývá skutkový děj popsaný ve skutkové větě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněných, v jejichž rámci namítají nesprávné hodnocení důkazů (konkr. výpovědi poškozeného a kamerových záznamů) a vytýkají nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Obvinění pouze zpochybňují způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírají vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazují svá vlastní, pro ně příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
Za naprosto zásadní vadu napadeného rozsudku potom považují skutečnost, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněnými namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněných po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze zajištěných kamerových záznamů a ze svědecké výpovědi poškozeného M. V., která uvedeným kamerovým záznamům odpovídá. Tvrzení o tom, že poškozený obviněné napadal a ti se jen bránili, zcela vylučuje kamerový záznam, ze kterého je zřejmé, že se poškozený jen bránil a nedopouštěl se žádného agresivního chování. Oba soudy v odůvodnění svých rozsudků výstižně rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým popis událostí prezentovaný poškozeným M. V. a naopak neuvěřily účelovým tvrzením v minulosti opakovaně trestaných obviněných. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Určující pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou právě tato skutková zjištění soudů a nikoli vlastní představy obviněných o tom, jak se měl skutkový děj odehrát, neboť ty jsou živeny výlučně jejich účelovou snahou zbavit se trestní odpovědnosti a vyhnout se tak uložení trestu.
Obvinění dále zpochybnili soudy přisouzenou právní kvalifikaci s odůvodněním, že sám poškozený nevěděl, proč ho napadají. Absentuje tedy jejich cílené působení na jeho vůli v tom směru, aby něco konal, což pak vylučuje právní kvalifikaci trestným činem vydírání. Nejvyšší soud uvádí, že takové námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., shledává je však neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Objektivní stránka trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel s dalšími přinejmenším dvěma osobami nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Dále je podstatné, že cíl pachatele musí být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený to, k čemu ho pachatel svým jednáním nutí, jedná se o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku, kdy v takovém případě je třeba zvážit míru společenské škodlivosti pachatelova jednání.
V návaznosti na uvedené je zapotřebí uvést, že poškozený skutečně v rámci své výpovědi potvrdil, že zpočátku neznal přesný důvod, pro který je napadán a co konkrétně je po něm požadováno. Nicméně posléze, když mu obvinění M. s H. v návaznosti na předchozí ataky sdělili, „ať si to jde vyřídit nahoru s Č. a Ť.“, pochopil, že důvodem je právě požadavek na vyřešení nájmu, potažmo vrácení kauce. Z provedených důkazů navíc vyplývá, že celý incident pokračoval i po fyzickém napadání, kdy mu obvinění ukazují, kam má jít, což doprovází důraznými posunky s napřaženou rukou sevřenou v pěst a doprovází jej tak, aby nemohl odejít, a směřují ho dále do domu k zajištění jeho přítomnosti při předání bytu a kauce. Ač si byl poškozený vědom toho, že po něm obvinění něco chtějí, již v průběhu incidentu mu bylo naprosto zřejmé, co konkrétního obvinění použitým násilím a pohrůžkou dalšího násilí po něm požadují. Toto zjištění vyplývá z provedených důkazů a je s nimi v souladu, což současně vylučuje existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Závěr soudů, že všichni obvinění naplnili zákonné znaky skutkové podstaty dokonaného zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku tak se skutkovými zjištěními koresponduje a Nejvyšší soud ho považuje za správný.
Obviněný D. Ť. navíc uplatnil námitku ohledně jeho role v celé věci, přičemž namítal bezvýznamnost této jeho role v předmětném incidentu s tím, že on sám ničeho zásadního nečinil a k uskutečnění činu nepřispěl. Nejednalo se tudíž podle jeho názoru o jednání ve spolupachatelství. Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka sice lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., považuje ji však z níže uvedených důvodů za neopodstatněnou.
Jak vyplývá z celé řady judikatorně významných rozhodnutí Nejvyššího soudu, spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním a dále úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého
ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství tedy není vůbec potřeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Dané ustanovení je tudíž zapotřebí vnímat tak, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou a více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama, přičemž byl-li čin spáchán ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, je irelevantní, jakým konkrétním dílem se ten, který ze spolupachatelů na jednání podílel.
Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu uvádí, že to, že obvinění jednali ve shodě, vyplývá zejména ze skutečnosti, že obviněný Ť. musel zbývající obviněné za účelem působení na poškozeného zavolat, čemuž odpovídá i to, že se obvinění H. a M. nepodíleli na předchozím stěhování, ale do situace zasáhli až poté, co se dostavil na místo poškozený. Ač se obviněný Ť. účastnil následného jednání proti poškozenému mírnější formou, tedy nepoužil fyzické násilí, nemění to nic na tom, že se uvedeného jednání dopustil ve spolupachatelství. Tato jeho aktivní účast je navíc prokazována kamerovým záznamem, kdy proti ustupujícímu poškozenému jde společně s ostatními obviněnými i v okamžiku, kdy dochází k násilnému chování. Všichni tři obvinění tedy jednali společně a byli vedeni jednotným záměrem, přičemž samotné zjištění, že konkrétně obviněný Ť. na poškozeného fyzicky ani slovně neútočil, podle názoru Nejvyššího soudu nic nemění na faktické správnosti posouzení jeho jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k námitkám obviněného Ť. pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s jeho představami, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněných neměl.
Všichni tři obvinění konečně uplatnili taktéž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 v jeho druhé alternativě. Dovodili, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odvolací soud pochybil, pokud jejich řádný opravný prostředek zamítl. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že tak tomu v projednávané věci není, neboť v žádném případě nelze dovozovat, že by rozhodná skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly bezdůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stejně tak ve věci nerozhodl vyloučený orgán a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 není zatížen ani vadou nesprávného právního posouzení skutku. Proto ani rozsudek soudu druhého stupně nemůže být vadný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění D. H., D. Ť. a G. S. M. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných D. H., D. Ť. a G. S. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu