ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.894.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 894/2022-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2022 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 68 To 22/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 5 T 89/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 T 89/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „ nalézací soud“), byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“), uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. a), c), e) tr. zákoníku a přečinem maření spravedlnosti podle §347a odst. 1, odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 20. 11. 2019 ve XY nejprve podáním trestního oznámení na Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně a dále v rámci přípravného trestního řízení u policejního orgánu ve dnech 5. 2. 2020, 3. 3. 2020 a 9. 3. 2021 při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu nepravdivě nařkl poškozeného V. K., narozeného XY, z jednání majícího znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl poškozený dopustit tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod jménem V. K., IČ: XY, poskytující činnost účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence v období od 1. 4. 2014 do 30. 6. 2019 v rozporu s Příkazní smlouvou ze dne 1. 1. 2014 uzavřenou mezi osobou samostatně výdělečně činnou J. K., IČ: XY, a poškozeným, měl záměrně vystavovat faktury za účetní služby v nesprávné výši, čímž měl obžalovaného uvést v omyl a on proto na bankovní účet poškozeného číslo XY uhradil částku 254 100 Kč na místo částky 63 525 Kč, a měla mu být takto způsobena škoda ve výši 190 575 Kč, a dále v období od 30. 6. 2015 do 11. 1. 2018, aniž by měl uzavřenou příkazní smlouvu se společností P. p., IČ: XY, měl poškozený neoprávněně vystavit tři faktury za účetní služby v celkové výši 36 300 Kč, na základě kterých společnost P. p. na účet poškozeného tuto částku uhradila, čímž měl této společnosti způsobit škodu, přičemž ve skutečnosti obžalovaný jako podnikající osoba dlužil poškozenému částku nejméně 42 350 Kč a společnost P. p. poškozenému dlužila částku nejméně 24 200 Kč, a jako důkaz předložil příkazní smlouvu ze dne 1. 1. 2014 uzavřenou mezi osobou samostatně výdělečně činnou J. K., IČ: XY, a osobou samostatně výdělečně činnou V. K., IČ: XY, která měla padělanou první stranu a druhá strana byla použita z příkazní smlouvy uzavřené se společností P. p., o které tvrdil, že vůbec uzavřena nebyla, kdy takto vytvořená smlouva měla navodit dojem, že sjednaná odměna činí 10 000 Kč bez DPH ročně, namísto skutečně sjednané odměny 5 000 Kč bez DPH měsíčně,
a takto činil proto, aby sebe jako osobu samostatně výdělečně činnou obohatil o částku nejméně 232 925 Kč a společnost P. p. obohatil o částku nejméně 60 500 Kč, a přitom jednal vůči poškozenému, který pro něj pracoval jako daňový a účetní poradce, kdy tento by v případě pravomocného odsouzení v trestním řízení pro trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce daňového poradce byl vyškrtnut ze seznamu daňových poradců podle §7 odst. 2 písm. a) zákona číslo 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců, jelikož by pozbyl bezúhonnost, která je podle §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jednou z hlavních podmínek k výkonu činnosti daňového poradce, a současně by ztrátou bezúhonnosti přestal splňovat podmínky provozování živnosti v oblasti vedení účetnictví podle §6 zákona číslo 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání .
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně dovolateli podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za podmínek podle §43 odst. 1 tr. zákoníku se zřetelem na §345 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný peněžitý trest v počtu 182 (sto osmdesáti dvou) denních sazeb v částce 500 Kč, tedy celkem 91 000 Kč.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozeného V. K., nar. XY, bytem XY, odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 T 89/2021, podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a do výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 68 To 22/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 68 To 22/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je toho názoru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Doplňuje, že si je vědom skutečnosti, že hodnocení důkazů je výlučným právem soudu prvního stupně, když ovšem akcentuje, že uvedenou zásadu nelze aplikovat v případě zjištění, že nesprávná aplikace důkazního řízení má za následek porušení základních práva a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého řízení. Tak se to stalo v jeho případě. Podle jeho názoru v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno vytýkat nejen právní vady, ale i přepjatý právní formalismus [odkaz „Ústavní soud, IV. ÚS 1735/07 bod 28. a dále např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)“].
6. Obviněný konkrétně namítá, že to byl právě on, kdo předložil orgánům činným v trestním řízení veškeré důkazy a požadované listiny, které podle jeho názoru proti vší logice soudy nižších stupňů hodnotily bez jakéhokoliv důkazu tak, že je pozměnil právě on v úmyslu poškodit pana K. Zdůrazňuje, že se soudy nezabývaly jím navrženým důkazem na podrobení listin znaleckému zkoumání o jejich stáří či stáří přelepky a doby, kdy došlo k sešití listin. Odmítá, že by se jednalo o jím nově vytvořené listiny za účelem poškození pana K. Konstatuje, že smlouvy jsou již na první pohled nelogicky sešity k sobě a pouze osoba se značně pozměněným intelektem by se na základě takových listin domáhala zahájení trestního stíhání jiné osoby nebo zahajovala civilní řízení. Dále uvádí, že soudy se zcela odmítly zabývat navrženým důkazem v podobě vyjádření finančního úřadu ohledně toho, zda poškozeným předložené podklady a uzavřené smlouvy jsou uznatelnými doklady. Namítá, že pokud by byly oba uvedené důkazy provedeny, pak je nepochybné, že by nemohlo dojít k rozhodnutí o tom, že se dopustil křivého obvinění, ale vysoce pravděpodobně by došlo k potvrzení jeho stanoviska, že předložené smlouvy a vystavené doklady panem K. nemohou obstát jako daňově uznatelný náklad, což by ho v rámci daňového řízení postavilo do velmi složité situace.
7. Dovolatel také tvrdí, že soudy nižších stupňů zcela ignorovaly jeho tvrzení, že se předložením listin orgánům činným v trestním řízení nedomáhal bezdůvodného poškození pana K. či svého obohacení, o čemž svědčí skutečnost, že nepodával stížnosti proti odložení trestní věci vedené vůči panu K., jelikož akceptoval názor Policie ČR, že se žádný trestný čin ani přestupek nestal. Podle obviněného, soud prvního stupně zjevně nedostatečně zohlednil toto jeho počínání, které potvrzuje, že svým jednáním pouze požadoval prověření celé kauzy z pohledu orgánů činných v trestním řízení. Podle obviněného soudy nižších stupňů zcela formalisticky uchopily důkazy bez jakéhokoliv zhodnocení specifik dané věci a aplikovaly na ně ustanovení trestního zákoníku, což hodnotí právě jako přepjatý formalismus.
8. Namítá proto pochybení v podobě přepjatého formalismu v rámci rozhodovacího procesu soudů nižších stupňů, ze kterého dovozuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právní posouzením věci. Následně rozebírá možný zásah Nejvyššího soudu v takových případech a současně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 578/04; I. ÚS 533/2005; III. ÚS 1800/2010). Zdůrazňuje absenci jakéhokoliv důkazu, že učinil pozměnění či úpravu listin. Pokud by jím navržené důkazy byly zajištěny, provedeny a řádně hodnoceny, nemohly by podle obviněného soudy nižšího stupně dospět k rozhodnutí o jeho vině. Bylo by totiž patrné, že smlouvy tak, jak byly sešity, jsou v tomto stavu od okamžiku, kdy je převzal od pana K. z kanceláře. Vyslovuje přesvědčení, že právě z důvodu opomenutí a nehodnocení stěžejního důkazu a přepjatého formalismu při hodnocení důkazů, by se měl dovolací soud uvedenými skutečnostmi zabývat v rámci dovolání. Namítá, že znalecké zkoumání předložených listin by prokázalo, že tyto nebyly pozměněny nebo nově spojeny v nedávné době za účelem přípravy trestního stíhání poškozeného.
9. Zdůrazňuje, že z napadených rozhodnutí není také vůbec vyvoditelné a tedy přezkoumatelné, jak je možné, že domnělý poškozený nedisponuje listinami, které měl podepsat, proč v průběhu řízení několikrát změnil výpověď a už vůbec není zřejmé, které důkazy jsou užity k prokázaní jeho úmyslu pozměnit listiny nebo poškodit pana K. a sebe obohatit nehledě na to, že je zřejmé, že se nenacházel v žádné majetkově problematické situaci, aby se pokoušel získat jakýkoliv majetkový prospěch nezákonným způsobem poté, co téměř 30 let podniká, aniž by byl kdykoliv trestně stíhán či se dopustil jiného byť správního provinění.
10. Rozporuje, že se měl popsaného jednání dopustit v úmyslu přímém, že jednal v úmyslu se obohatit a potažmo poškodit pana K. Namítá, že k tomu směřují pouze konstrukce soudů nižších stupňů dovozované ze série nepřímých důkazů a jedná se o pouhé domněnky.
11. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadená rozhodnutí z důvodů uvedených §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal prvostupňovému soudu, aby věc v potřebném rozsahu v intencích tohoto dovolání znovu projednal, doplnil dokazování a vypořádal se se všemi navrženými a provedenými důkazy a poté znovu sám ve věci rozhodl.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 1 NZO 671/2022, nejprve stručně zrekapitulovala průběh řízení a argumentaci dovolatele. Následně se vyjádřila k zvolenému dovolacímu důvodu a uplatněným námitkám. Předně upozorňuje, že dovolatelovi námitky jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. m) tr. ř., nikoliv tedy pod dovolatelem zmiňovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
13. Státní zástupkyně se následně neztotožňuje ani s dovolatelem namítanými vadami důkazního řízení. Podle ní, se nezakládá na pravdě dovolatelovo tvrzení, že z provedeného dokazování nikterak nevyplývá, že by nepozměnil [správně – pozměnil] listiny s úmyslem poškodit pana K. Dovolatel je usvědčován jednak porovnáním jím předložených příkazních smluv a příkazních smluv předložených poškozeným, dále především samotným svědectvím poškozeného. Jednotlivé strany smluv předložené poškozeným, na rozdíl od listin předložených dovolatelem (jak přiléhavě vysvětlil nalézací soud), na sebe logicky navazují, zatímco dovolatelovi listiny obsahují logické vady pramenící ze skutečnosti, že originály listin citovaných smluv byly rozpojeny, první strana padělána a opětovně sešity. Dovolatel zřejmě ve snaze vyvolat zdání pravdivosti těchto listin je nadto opatřil na místě sešití nálepkami se svojí obchodní firmou (srov. zejména bod. 15 rozsudku nalézacího soudu). Zdůrazňuje, že dovolatelem předložené listiny i bez znaleckého zkoumání vykazují stopy po původním rozešití a následném opětovném sešití obou listů smluv, neboť v místě spoje z vnitřní strany listu je možné nalézt dírky po původním sešití (srov. bod 24 a 25. rozsudku nalézacího soudu). Státní zástupkyně má za to, že znalecké zkoumání, jež by mělo posoudit stáří listin, stáří jejich sešití či opatření nálepkami, nebylo nutné, jelikož nalézací soud dospěl k závěru, že se jedná o pouhá falza uzavřených smluv na základě skutečností, jež jsou zcela evidentní a k jejichž posouzení není žádných odborných znalostí třeba (srov. §105 odst. 1 tr. ř.).
14. Ohledně dovolatelem vyžadovaného provedení důkazu vyjádření správce daně státní zástupkyně uvádí, že ani v jeho neprovedení nelze spatřovat opomenutý důkaz. V této souvislosti se plně ztotožnila se závěrem nalézacího soudu, že vyjádření Finančního úřadu pro XY kraj, nemá pro posouzení věci žádný význam, nedisponuje tak vypovídací potencí. Státní zástupkyně tedy dochází k závěru, že nebylo porušeno dovolatelovo právo na spravedlivý proces, případně že by byla znemožněna dovolatelova obhajoba.
15. K polemice obviněného o věrohodnosti poškozeného a dalších svědků státní zástupkyně zdůrazňuje, že těžiště dokazování leží v řízení před nalézacím soudem. Vyslovuje přesvědčení, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky pro případný zásah ze strany odvolacího či dovolacího soudu, přitom odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14. Státní zástupkyně neshledává porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ani z pohledu této námitky.
16. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s námitkou dovolatele, že v případě znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívající v úmyslu se obohatit, se jedná o pouhé spekulace soudů. Argumentuje tím, že nalézací soud poukázal na to, že dovolatel podal trestní oznámení až poté, co mu poškozený předložil evidenci neuhrazených faktur, přičemž se paděláním smluv snažil získat vydání fiktivního bezdůvodného obohacení ze strany poškozeného a současně se vyhnout splnění svého vlastního závazku. Závěr soudů že se dovolatel snažil obohatit, tak plně koresponduje s provedeným dokazováním a nelze mu nic vytknout. Odmítá také námitku stěžovatele, že jeho trestní postih představuje nebezpečný precedent, jestliže se jednalo o trestní oznámení zakládající se na vědomě lživých skutečnostech.
17. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhuje, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
20. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
21. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm formálně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Citovaný dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
23. Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné podotknout, že z dovolání obviněného nicméně vyplývá, že materiálně dovolatel žádné konkrétní námitky podřaditelné pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuplatňuje. Ze slovní formulace námitek, zejména pokud dovolatel dovozuje tzv. extrémní nesoulad či existenci tzv. opomenutých důkazů, vyplývá, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod byl v minulosti judikaturně podřazován pod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, který obsahoval dovolací důvod spočívající právě v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb. (účinná od 1. 1. 2022), se dočkal výše uvedený, judikaturně zakotvený, dovolací důvod samostatné úpravy zákonodárcem v taxativním výčtu dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., a to konkrétně pod písmeno g), přičemž dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení byl podle nového znění zakotven v uvedeném ustanovení pod písmenem h). Z dovolání obviněného je tedy patrné, že výše zmíněnou novelu nezaregistroval ani po sedmi měsících ode dne její účinnosti a formálně vadně tak namítá dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i přes to, že jeho dovolací námitky obsahově směřují primárně pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr se Nejvyšší soud podanými dovolacími námitkami věcně zabýval, když bylo vzato v úvahu, že před 1. 1. 2022 uplatněné námitky byly judikaturně podřazovány pod dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
24. Lze tedy uzavřít, že z hlediska obsahu podaného dovolání měl obviněný ve svém dovolání správně označit jako dovolací důvody §265b odst. 1 písm. g) a písm. m) tr. ř. Dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř.
26. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především nejprve za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
27. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Především je třeba zopakovat, že obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem jím zvolené námitky zjevně směřují k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když dovolatel uplatnil zejména námitky týkající se tzv. extrémního nesouladu a námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud neseznal žádného (natož extrémního) nesouladu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, či že tato jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Obviněný pouze rozporuje hodnocení důkazů nalézacího a odvolacího soudu, přičemž lze mít za to, že jeho námitky svým obsahem nepřesahují pouhou polemiku se závěry těchto soudů. Jinak vyjádřeno, uplatněné námitky jsou předně založeny na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel fakticky požaduje, aby dovolací soud hodnotil jinak důkazy než soudy nižších stupňů a uvěřil jeho verzi události. Takto formulované dovolací námitky nelze podřadit nejen pod dovolatelem zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k jehož uplatnění námitky obviněného fakticky směřují, ale ani pod žádný jiný. Nejvyšší soud přitom ani v postupu soudů nižších stupňů neseznal dovolatelem namítaný tzv. přepjatý formalismus. Naopak, lze mít za to, že zejména soud nalézací se s obhajobou dovolatele vypořádal precizním způsobem a zmíněná rozhodnutí nezakládají dovolatelem namítanou nebezpečnou soudní praxi. Nejvyšší soud se ani neztotožnil s námitkou dovolatele týkající se tzv. opomenutých důkazů, byť lze připustit, že formálně lze tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel je však opětovně uplatnil tím způsobem, že těmito chce podpořit pouze svou verzi hodnocení důkazů v situaci, kdy se soudy nižších stupňů s těmito důkazními návrhy dostatečně vypořádaly a označily je zejména jako nadbytečné s čím Nejvyšší soud plně souhlasí.
28. Přesto považoval Nejvyšší soud za vhodné na určité námitky obviněného blíže reagovat. Ohledně opomenutých důkazů je třeba uvést, že tyto jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).
29. V souvislosti s dovolatelem navrhovaným znaleckým zkoumání předmětných listin je třeba poukázat na body 11 až 13 rozhodnutí odvolacího soudu, ve kterých soud detailně odůvodňuje, proč takový návrh považoval za nadbytečný. Zmínit lze především to, že v řízení bylo nade vši pochybnost prokázáno, že zmíněné listiny předložené policejnímu orgánu ze strany obviněného, byly jednoznačným falzem. Což prokazuje například logicky nenavazující obsah těchto listin, dírky po opětovném sešití listů, ale i výpověď poškozeného, či jím předložené listiny v elektronické verzi včetně metadat. V řízení tak bylo zcela jasně prokázáno, že s příkazními smlouvami, které předložil obviněný, bylo dodatečně manipulováno. Konkrétně z provedeného dokazování před nalézacím soudem jednoznačně vyplývá, že předložené příkazní smlouvy byly upraveny ze strany obviněného pro podporu vědomě lživého obvinění poškozeného K. V tomto je možno odkázat na precizní odůvodnění nalézacího soudu v bodech 38 až 52. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s odvolacím soudem, že provedení takového důkazu bylo zcela nadbytečné a pro jistou stručnost odkazuje na uvedené body odvolacího i nalézacího soudu.
30. Jako nadbytečný vyhodnotil nalézací soud také důkazní návrh obhajoby, aby soud požádal Finanční úřad pro XY kraj o podání stanoviska, zda při nedoložení smluv s poskytovatelem jakékoli služby, a uplatnění si nákladů za faktury, bude k těmto fakturám přihlíženo jako k nákladům, nebo zda bude muset kontrolovaný subjekt prokazovat, že skutečně měl uzavřenou smlouvu, příp. jakou, zda skutečně plnil na základě nějaké smlouvy a nejedná se o daňový únik. Nalézací soudu takový důkazní návrh posoudil jako nadbytečný, jelikož předmětné stanovisko by pro posouzení věci nemělo žádný význam (viz bod 32 rozhodnutí nalézacího soudu). S tímto se ztotožnil i Nejvyšší soud, přičemž ani jemu není zřejmé, jak by takové stanovisko mohlo ovlivnit předmětné řízení, když to se týkalo především té skutečnosti, že obviněný křivě obvinil poškozeného K. Tedy, není důležité, zda by se k daným fakturám přihlíženo v rámci daňového řízení jako k nákladům, když těžiště řízení leží zejména v tom, že obviněný podal trestní oznámení, ve kterém záměrně uvedl nepravdivé informace a tyto podložil upravenými příkazními smlouvami. Danou námitku proto vyhodnotil i Nejvyšší soud jako zcela neopodstatněnou. Z tohoto pohledu je třeba uzavřít, že se v případě neprovedení shora uvedených důkazů nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů.
31. Pokud dovolatel namítá, že z napadených rozhodnutí není vůbec vyvoditelné a tedy přezkoumatelné, jak je možné, že domnělý poškozený nedisponuje listinami, které měl podepsat, proč v průběhu řízení několikrát změnil výpověď, tak pak lze odkázat dovolatele na bod 11 usnesení odvolacího soudu. Zde se soud právě zabýval námitkou věrohodnosti výpovědi poškozeného, kdy konstatoval, že pokud obviněný poukazuje na nesrovnalosti a odchylky ve výpovědi poškozeného, tak akcentuje, že poškozený vypovídal ve vztahu k relevantním okolnostem konstantním způsobem a od svých sdělení se významným způsobem neodchyloval. Jeho výpověď je přitom podporována jak výpověďmi dalších svědků (K., K. či V.), tak ale i příkazními smlouvami předloženými poškozeným. S tímto se závěrem soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že naopak výpovědi obviněného jsou v řízení nekonzistentní a značně nevěrohodné (jak mimo jiné konstatoval také odvolací soud) např. následné nalezení třetí příkazní smlouvy, obviněný údajně nevěděl, jakou částku on sám sjednal jako odměnu za provedené účetní služby, ačkoliv prokazatelně opakovaně schvaloval jejich proplacení a ani nevěděl, že místo dvou smluv sjednal tři, když skutečně není pochyb o tom, že následně byly s jeho vědomím zasílány platby v souvislosti se všemi třemi smlouvami. Z pohledu argumentace obviněného, že je krajně podivné, že poškozený neměl originály smluv, je třeba zdůraznit, že i na tuto námitku soudy reagovaly, když poškozený vypověděl, že si s velkou pravděpodobností podepsané verze zapomněl vyžádat zpět (viz bod 38 rozhodnutí nalézacího soudu), přičemž k této argumentaci se následně vyjadřuje soud druhého stupně (viz bod 12 usnesení). Nelze tak přisvědčit ani těmto námitkám obviněného.
32. Dovolatel také uvádí, že soudy nižších stupňů zcela ignorovaly jeho tvrzení, že se předložením listin orgánům činným v trestním řízení nedomáhal bezdůvodného poškození pana K. či svého obohacení, ale pouze požadoval prověření celé kauzy z pohledu orgánů činných v trestním řízení. Přitom dodává, že odložení trestní věci vedené vůči panu K. akceptoval, a proto nepodával ani stížnost, z čehož dovozuje, že neměl zájem poškozeného křivě obvinit. Je toho názoru, že soudy nižších stupňů zcela formalisticky uchopily důkazy bez jakéhokoliv zhodnocení specifik dané věci a dopustily se tak přepjatého formalismu, ze kterého dovozuje tzv. extrémní nesoulad. Nad to uvádí, že z rozhodnutí není zřejmé, které důkazy byly užity k prokázání jeho úmyslu pozměnit listiny nebo poškodit poškozeného a sebe obohatit. Současně rozporuje, že se měl případně daného jednání dopustit v úmyslu přímém, a akcentuje, že o tom, že pozměnil uvedené listiny, neexistuje jakýkoliv důkaz. Předně lze v tomto odkázat na body 56 až 58 nalézacího soudu, ve kterých tento detailně rozvádí, že cílem podání trestního oznámení obviněným bylo nepochybně přivodit poškozenému trestní stíhání, neboť jinak by obviněný situaci řešil civilní cestou. Uvedený soud uzavřel, že předložení padělaných smluv bylo nepochybně vedeno jednoznačně snahou obviněného získat pro sebe prospěch, neboť z komunikace obviněného s poškozeným a jejich výpovědí je zřejmé, že obviněný podal trestní oznámení až poté, co mu poškozený předložil evidenci neuhrazených faktur (podle listinných důkazů obviněný dluží poškozenému desítky tisíc korun a svým jednáním se chtěl obohatit nejméně o částku 232 925 Kč a společnost P. p. o částku 60 500 Kč). Lze tedy uzavřít, že zejména z rozhodnutí nalézacího soudu nade vši pochybnost vyplývá záměr dovolatele takto poškodit poškozeného a ani Nejvyšší soud nemá o tomto sebemenších pochyb a pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů odkazuje. Ve světle odůvodnění nalézacího soudu (body 53 a násl.) a rozhodnutí odvolacího soudu (zejména bod 10) je současně zřejmé, že i námitka obviněného, že nepodal trestní oznámení, ale pouze oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu, je také zcela neopodstatněná. I s tímto se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů (bod 53 rozhodnutí nalézacího soudu). Skutečně nelze pominout, že obviněný v rámci svého oznámení adresovanému orgánům činným v trestním řízení evidentně uváděl nepravdivé informace o podstatných skutečnostech (kolik bylo uzavřeno příkazních smluv a na jaké částky a s jakými subjekty a předložil pozměněné příkazní smlouvy), na svých nepravdivých tvrzeních setrvával po delší dobu, když tato svá tvrzení opakoval i v rámci podaných vysvětlení, přičemž před podáním vysvětlení byl vždy poučen o následcích křivého obvinění ve smyslu ustanovení §345 tr. zákoníku. I Nejvyšší soud souhlasí s nalézacím soudem, ale i odvolacím soudem, že není rozhodující, jak obviněný své podání nazval, ale podstatný je právě obsah podání (viz např. bod 10 usnesení soudu druhého stupně), tedy zda byl nepravdivý a zda si toho byl dovolatel vědom. Skutečnost, že obviněný pozměnil jím předložené příkazní smlouvy, pak přitom jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování před nalézacím soudem (viz body 38 až 52 rozsudku), když následně zejména z bodů 56 a 57 je patrné, proč tak učinil (snaha o obohacení). S takovým hodnocením důkazů se přitom ztotožnil i odvolací soud (body 7 a 8 usnesení odvolacího soudu) a s tímto souhlasí i Nejvyšší soud, který pro stručnost odkazuje na výše zmíněné body soudu nalézacího, kde je vina dovolatele jednoznačně prokázána a Nejvyšší soud považuje za nadbytečné toto opakovat. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že o úmyslu obviněného lživě poškozeného obvinit a přivodit jemu trestní stíhání svědčí právě skutečnost, že v rámci písemného podání adresovaného orgánům činným v trestním řízení předložil pozměněné příkazní smlouvy a na jejich pravdivost setrval při opakovaných podáních vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. přes poučení podle §345 tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod fakticky uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
35. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2022
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu