ECLI:CZ:NS:2022:4.TDO.915.2022.1
sp. zn. 4 Tdo 915/2022-17947
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2022 o dovolání 1. nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné E. B., nar. XY, bytem XY a o dovolání této obviněné 2. E. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 To 39/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. B. odmítá .
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 To 39/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byla obviněná E. B. uznána vinnou ze spáchání ad II. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a ad III. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustila jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byla obviněná E. B. odsouzena podle §329 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněná pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy denní sazba činí 9.000 Kč, celkem ve výměře 4.500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání
1)
pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemky p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, pozemky p. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY a pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B., IČ XY, XY,
2)
pozemky p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, zapsané na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, jejichž vlastníkem je společnost B. K., IČ XY, XY,
3)
pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, pozemek p. č. XY a XY v katastrálním území XY, zapsaných na LV XY, pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY a pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, a u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálních pracovišť XY, XY, XY a XY, jejichž vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.
Podle §102 tr. zákoníku za použití §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána náhradní hodnota, a to pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedený u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, jehož vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a E. B. uložena povinnost zaplatit poškozené M. V., se sídlem XY, IČ: XY, částku ve výši 11.761.117 Kč jako náhradu majetkové újmy (představované náklady v souvislosti s ukončením smluv o smlouvách budoucích kupních ve výši 1.114.315 Kč, náklady za odložené prodeje ve výši 3.716.265 Kč, náklady na právní služby ve výši 1.144.099 Kč a náklady souvisejícími s pozastavením rozvoje dalších etap projektu ve výši 5.786.438 Kč).
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 000640581, P. s., se sídlem XY, IČ: XY, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČ: 013 12 774, S. s. P. „v likvidaci“, se sídlem XY, XY, IČ: XY, V. P., se sídlem XY, IČ: XY, G. p. S., se sídlem XY, IČ: XY, Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, IČ: 00006947, T. j. B. P., se sídlem XY, IČ: XY, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných J. H. a P. Ch.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, obviněná E. B., poškození a zúčastněné osoby odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 6. 2022 tak, že podle §258 odst. 1 písm. c), d) a f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněné E. B. a zúčastněných osob částečné zrušil, a to ve výroku o vině, trestu a o náhradě škody, týkajících se obviněné E. B., ve výrocích o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou E. B. uznal vinnou ze spáchání přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„jako ředitelka P. ú. P. v XY, XY, odpovídající za výkon státní správy v rozsahu svěřené působnosti, plnící úkoly vyplývající ze zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a z dalších navazujících předpisů, pověřená rozhodováním ve správním řízení jako orgán prvního stupně o uplatněných restitučních nárocích na vydání zákonem specifikovaného zemědělského a lesního majetku, podepsala a tím předmětná rozhodnutí vydala , aniž by prověřila relevantní skutečnosti, seznámila se s rozhodnutími v dědických věcech po zemř. J. B. a J. M. B., s výpisy z knihovních vložek a katastru nemovitostí, s rozhodnutími, jimiž nemovitý majetek přešel na stát ve smyslu §6 zákona o půdě,
1)
dne 21.9.2010 ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ498/10 , podepsala rozhodnutí, které vypracoval J. H., když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě, a rozhodnutí bylo koncipováno tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které uplatnily nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle §4 odst. 4 zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označila E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. - nejsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY a XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., nar. XY, zemř. 21.10.1980, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., čímž v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobám, které ve vztahu k nemovitostem původně patřícím J. M. B. nebyly oprávněnými osobami, a v důsledku navazujícího vydávání náhradních pozemků z majetku České republiky restituentům podle §11a zákona o půdě, které probíhalo v období od 21. 9. 2012, způsobila ve spojení s dalším jednáním restituentů a Pozemkového fondu ČR České republice škodu ve výši nejméně 585.876.157,- Kč ,
2)
dne 15.12.2011 ve věci vedené pod sp. zn. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ910/11 , podepsala rozhodnutí, které vypracoval J. H., když při posuzování otázky, zda jsou žadatelé E. B., nar. XY, M. Š., nar. XY, Z. Č., nar. XY, I. Č., nar. XY, a J. Ř., nar. XY, oprávněnými osobami podle §4 zákona o půdě bylo rozhodnutí koncipováno tak, že restituenti jako dědicové oprávněných osob, které podaly nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě - kdy konkrétně v rozporu s realitou označil E. B. za neteř J. M. B., Z. Č., I. Č. a J. Ř. za děti synovce J. M. B. pana F. Č., a M. Š. za dědičku synovce J. M. B. pana Š. F. - jsou vlastníky nemovitostí v katastrálním území XY v obci XY, konkrétně v rozhodnutí vymezených, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., a dále že nejsou vlastníky jiných vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl také J. M. B., nar. XY, zemř. 21.10.1980, a že za tyto nemovitosti jim budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jim bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, to ačkoli restituenti nebyli ve smyslu §4 zákona o půdě osobami oprávněnými žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., a M. Š., Z. Č., I. Č. a J. Ř. jsou pouze právními nástupci dědiců ze závěti po jeho sestře A. K., roz. B., přičemž obžalovaná restituentům v rozporu se zákonem o půdě vydala původní nemovitosti v hodnotě celkem 30.123.050,- Kč, kdy vlastníkem pozemků parc. č. XY , XY , XY a XY v k. ú. XY tehdy byla Česká republika, pozemků parc. č. XY a XY v k.ú. XY byla M., se sídlem XY, IČ: XY, pozemků parc. č. XY , XY, XY v k. ú. XY byla společnost G. p. S., se sídlem XY, IČ: XY, přičemž k pozemkům restituenti nabyli vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a zároveň restituentům přiznala restituční nárok za nevydané nemovitosti odpovídající částce ve výši nejméně 6.550.065,-Kč , když k čerpání nároku nedošlo,
3)
ve věci č. j. PÚ 2525/92 č. j.: PÚ 408/10 , dala J. H. pokyn k vypracování předběžného opatření, které dne 4.6.2012 podepsala a tím jej vydala jímž byla jeho adresátům stanovena povinnost nenakládat s nemovitostmi v katastrálním území XY v obci XY, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., z nichž pozemky p. č. XY, XY, XY, XY a XY v té době vlastnila společnost M. V., IČ: XY, a pozemky p. č. XY a XY vlastnila společnost O. M., IČ: XY, to v návaznosti na přípravu rozhodnutí o vydání těchto pozemků restituentům,
4)
dne 27.12.2012 pod č.j. PÚ 1112/12 podepsala a tím rozhodnutí vypracované J. H. vydala, když při posuzování otázky, zda je žadatelka E. B., nar. XY, oprávněnou osobou podle §4 zákona o půdě, bylo toto rozhodnutí koncipováno tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci Hlavní město Praha, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem těchto nemovitostí byl rovněž J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., čímž v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z výše uvedených předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, na základě čeho restituentce byly vydány původní nemovitosti, tehdy ve vlastnictví M. V. v hodnotě celkem 271.002.425,-Kč , k nimž restituentka nabyla vlastnické právo okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí, a dále jí byl nesprávně přiznán nárok, který odpovídá částce 2.795.132,87 Kč , k jehož čerpání však nedošlo.
5)
dne 13.12.2012 podepsala a tím vydala rozhodnutí č. j.: PÚ 721/12 , vypracované J. H., které bylo koncipováno tak, že restituentka E. B. jako oprávněná osoba podle §4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY v obci Hlavní město Praha, jež byly v rozhodnutí vymezeny, a dále že není vlastníkem jiných v rozhodnutí vymezených nemovitostí ve stejném katastrálním území, jejichž původním vlastníkem byl J. M. B., za které jí budou Pozemkovým fondem ČR poskytnuty jiné pozemky podle §11 odst. 2 zákona o půdě, nebo jí bude poskytnuta finanční náhrada podle §16 odst. 1 zákona o půdě, přičemž v tomto rozhodnutí nepravdivě označil E. B. za neteř J. M. B., a to ačkoli restituentka E. B. nebyla ve smyslu §4 zákona o půdě osobou oprávněnou žádat o vydání pozemků, jejichž původním výlučným vlastníkem byl J. M. B. a které přešly ještě za jeho života na stát, protože E. B. je pouze dědičkou ze závěti po jeho bratrovi J. B., čímž obžalovaná v rozporu se zákonem o půdě a svými povinnostmi vyplývajícími z právních předpisů přiznala nárok podle zákona o půdě osobě, které ve vztahu k nemovitostem původního vlastníka J. M. B. vůbec nebyla oprávněnou osobou, přičemž obžalovaná restituentce v rozporu se zákonem o půdě vydala původní nemovitosti v hodnotě celkem 112.706.085,- Kč, kdy pozemky parc. č. XY, parc.č. XY, parc. č. XY a XY v k.ú. XY byly ve vlastnictví Hlavního města Prahy, se sídlem XY, XY, IČ: XY, pozemek parc. č. XY v k.ú. XY ve vlastnictví P. s., se sídlem XY, XY , IČ: XY a pozemek parc. č. XY v k.ú. XY pak ve vlastnictví České republiky, přičemž restituentka nabyla vlastnické právo k nemovitostem okamžikem právní moci předmětného rozhodnutí a dále jí přiznala restituční nárok odpovídající částce ve výši nejméně 18.697.581,- Kč , když k čerpání nároku dosud nedošlo.“ .
Za uvedené jednání byla obviněná E. B. odsouzena podle §330 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození
- M. V., XY,
- Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábř. 390/42,
- Hlavní město Praha, Praha 1, Mariánské náměstí 2,
- P. s., XY,
- Česká republika-Státní pozemkový úřad, Praha 3, Husinecká 1024/11a,
- S. s. P. „v likvidaci", XY, XY,
- V. P., XY, XY,
- G. p. S., XY, XY,
- Česká republika – Ministerstvo financí, Praha 1, Letenská 15,
- T. j. B. P., XY, XY,
odkázáni se svými nároky na náhradu škody uplatněných proti obviněné E. B. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozených Ministerstva financí ČR, Hlavního města Prahy, Státního pozemkového úřadu ČR a P. s. zamítnuto.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 To 39/2021, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání v neprospěch obviněné E. B., ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že se neztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož nedošlo k naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění předvídaného u zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Odvolací soud ve zjednodušeném náhledu na jednání obviněné E. B., pokud jej posoudil pouze jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ponechal stranou podstatné skutečnosti vedoucí k dovození nepřímého úmyslu, u něhož postačuje srozumění vyjadřující kladný volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je trestněprávně významný. Jestliže soud prvního stupně uznal obviněnou E. B. vinnou ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pak se odvolací soud s tímto závěrem opětovně neztotožnil. Učinil tak přesto, že v posuzování některých otázek viny byl zavázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2021, podle něhož byl názor odvolacího soudu vztahující se ke kvalifikaci přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku označen za nesprávný. Odvolací soud se odchýlil od tohoto právního názoru Nejvyššího soudu, aniž by ke svému opačnému závěru nabídl vlastní přesvědčivou argumentaci. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že naplnění nepřímého úmyslu v podobě srozumění s vydáním nezákonných rozhodnutí podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku podporuje celá řada skutečností prokázaných v řízení před soudem prvního stupně, které odvolací soud stále nevzal do úvahy, ačkoli vykazují přímý vztah k subjektivní stránce trestného činu. Do popředí vystupují zjištění zasazená do doby mezi jednotlivými podepsanými rozhodnutími, která byla posléze vydána. O této formě zavinění vypovídá rovněž samotná podstata jednání obviněné, podle které jako ředitelka P. ú. P. podpisem části nezákonných rozhodnutí vydala některé původní pozemky z vlastnictví jiných subjektů, čímž došlo k zásadnímu zásahu do práva vlastníků pozemků a neoprávněným osobám přiznala nárok za pozemky nevydané. Odvolací soud postavil závěr o vině obviněné E. B. na nedbalostní formě zavinění, jenže tuto změnu nepromítl v adekvátní míře do popisu skutku. Popis skutku musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Takovým podkladem nejsou úvahy uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí. Popis skutku v napadeném rozsudku odvolacího soudu se výrazně neodlišuje od popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tento soud shledal zavinění ve formě úmyslu nepřímého. Je nepřípustné, aby oba soudy na základě v podstatě totožných skutkových zjištění rozhodovaly o vině obviněné E. B. rozdílným způsobem v otázce konkrétní formy zavinění (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 296/01).
Nejvyšší státní zástupce dále uvádí, že se odvolací soud bez dostatečného důvodu odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu a učinil tak proto, že jeho právní názor měl vycházet z nesprávných skutkových předpokladů (bod 36 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud se měl mylně domnívat, že odvolací soud uznal obviněnou E. B. vinnou pěti skutky. Přitom se má dle odvolacího soudu jednat o jeden skutek spáchaný pěti útoky. Pro takový závěr má svědčit jak shoda v jednání, tak shoda v následku, stejný modus operandi, totožnost místa spáchání i časová souvislost. Za podmínky, že Nejvyšší soud vycházel z premisy spáchání pěti skutků, označil odvolací soud tuto premisu za zjevně vadnou. S touto polemikou odvolacího soudu dopadající na kritizovaný počet útoků a trestných činů se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Pokud jednání obviněné E. B. překvalifikoval odvolací soud na nedbalostní trestný čin, přičemž úmyslnou formu zavinění vyloučil, není bez důvodných pochybností zřejmé, jak překvalifikované jednání posoudil z pohledu ukládání trestu, zejména z pohledu jednoho pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, resp. několikanásobného opakování nedbalostního trestného činu. Podle názoru odvolacího soudu nelze současně přehlédnout, že obviněná měla vlastně jen pětkrát opakovat původní pochybení, které spočívalo v nesprávném rozklíčování příbuzenských vztahů mezi původními majiteli a restituenty (body 41 a 44 odůvodnění napadeného rozsudku). Takový závěr by mohl svědčit spíše o spáchání pěti nedbalostních trestných činů (tzv. stejnorodý vícečinný souběh), za které měl odvolací soud v souladu s §43 odst. 1 tr. zákoníku uložit úhrnný trest. Nejvyšší státní zástupce k této problematice poukazuje na to, že nedbalostní jednání vylučuje spáchání trestného činu vedeného jakýmkoli jednotným záměrem, a proto pokračování v trestném činu nelze apriori koncipovat u nedbalostních deliktů. Případné posouzení jednání obviněné E. B. jako hromadného či trvajícího trestného činu by nemohlo obstát s ohledem na zjištěné skutečnosti a samotnou podstatu jednání obviněné spočívající ve vydávání nesprávných rozhodnutí, které změnily vlastnické právo jiných subjektů k jimi vydávaným nemovitým věcem, jakož i uložení pokynu k vydání předběžného opatření. Ani koncepce skutkové podstaty trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nevykazuje znaky hromadného či trvajícího trestného činu. Ke spáchání tohoto trestného činu není zapotřebí existence několika útoků, které teprve v souhrnu zakládají trestní odpovědnost za něj, stejně tak nevyžaduje, aby pachatel vyvolal protiprávní stav a případně jej udržoval. Nejvyšší státní zástupce uzavírá, že odvolací soud pochybil, pokud v jednání obviněné E. B. spatřoval pouze jeden trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce dále poukazuje na vypuštění části skutku pod bodem 4) napadeného rozsudku, v němž lze identifikovat znaky kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §330 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Provedenou změnu odůvodnil odvolací soud odkazem na tzv. druhotnou škodu, za kterou obviněná nemůže nést trestní odpovědnost, protože příčinná souvislost mezi nesprávným rozhodnutím o vydání pozemků a škodou vzniklou jejich následným možným ekonomickým využitím je přerušena. S prezentovaným názorem odvolacího soudu nejvyšší státní zástupce nesouhlasí, protože vychází z ničím nepodložené premisy, podle které v době vydání rozhodnutí měla být výstavba bytů na předmětných pozemcích z pohledu jejich možné ekonomické využitelnosti teprve někdy v budoucnu plánována, což z provedeného dokazování zjevně nevyplývá. V případě, že odvolací soud uvedenou část skutku po přezkoumání všech výroků rozsudku soudu prvního stupně ponechal bez povšimnutí v předchozím rozsudku ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 8 To 39/2021, vyznívá překvapivě, že až v následujícím rozsudku k ní hodlal předložit zásadní výhrady. Neměl-li odvolací soud žádné pochybnosti o skutkovém ději, odkázal-li na podrobné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, koliduje s tímto závěrem jeho intervence do stávajícího popisu skutku. Odvolací soud navíc v bodě 49 odůvodnění napadeného rozsudku zopakoval, že v úvahu přichází pouze kvalifikovaná skutková podstata podle §330 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože použitím i písm. b) v témže ustanovení, kde se počítá se zajištěním prospěchu velkého rozsahu jinému, by se jednalo o dvojí přičítání téže skutečnosti k tíži obviněné. Nejvyšší státní zástupce uvádí, že zásada zákazu dvojího přičítání se podle §39 odst. 5 tr. zákoníku uplatňuje při ukládání trestu, nikoli v případě aplikace zákonných ustanovení vztahujících se na řešenou věc.
V neposlední řádě Nejvyšší státní zástupce dodává, že pod vázaností právním názorem Nejvyššího soudu se rozumí v příslušném rozhodnutí vyjádřené stanovisko k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva. Právní názor vychází vždy z konkrétního skutkového zjištění, proto jen tam, kde ztratí v novém řízení dříve vyslovený právní názor svůj skutkový základ, na němž byl založen, není jím soud, jemuž věc byla přikázána, nadále vázán (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000). V rozebírané věci se ukazuje, že odvolací soud v novém řízení po kasačním zásahu Nejvyššího soudu všechna skutková zjištění soudu prvního stupně znovu vyhodnotil jako úplná a správná a další dokazování neprovedl, v důsledku čehož měl následovat právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2021. Odvolací soud nedostál svým povinnostem, když nerespektoval svoji vázanost právním názorem Nejvyššího soudu.
Nejvyšší státní zástupce závěrem shrnul, že Vrchní soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalované skutky obviněné E. B. nejsou zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a tyto skutky nesprávně právně posoudil. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na popsané skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 To 39/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 To 39/2021, podala také i obviněná B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Opakovaně namítla, že nemohla při podepisování nesprávných restitučních rozhodnutí konat v postavení úřední osoby, pokud nebyla jmenována ředitelkou pozemkového úřadu, a že i kdyby v postavení úřední osoby takto konala, pak nešlo o výkon pravomoci úřední osoby, resp. nešlo o její rozhodovací činnost, neboť k vydání rozhodnutí byl oprávněn a povinen přímo H. jako touto činností pověřený právník P. ú. P. na základě delegace rozhodovací pravomoci závazným interním předpisem vydaným na základě zákonného zmocnění. Uvádí, že je nesprávně posuzováno její postavení při rozhodovací činnosti pozemkového úřadu jako ředitelky a jako úřední osoby ve smyslu §127 odst. 1 tr. zákoníku, když vůbec nebylo prokázáno, že byly splněny formální náležitosti stanovené pracovněprávními předpisy pro vznik funkce vedoucího pracovníka, resp. ředitelky úřadu. Odvolací soud stejně jako soud nalézací nedostatečně vyhodnotil skutečnost, že nebyl proveden důkaz o ustanovení obviněné do funkce ředitelky úřadu jmenovací listinou či adresovaným aktem ústního jmenování. V jejím personálním spisu se žádná taková listina nenachází. Zdůrazňuje, že její obhajoba nespočívá v pouhém tvrzení, že nepodepsala jmenovací listiny, nýbrž v tvrzení, že aktu jmenování vůbec nedošlo. Pak je zcela nerozhodné i to, zda podepsala náplň práce ředitelky, byť toto nadále popírá. Odvolací soud tedy pochybil ve svém právním posouzení, pokud převzal argumentaci soudu prvního stupně a dovodil vznik funkce obviněné pouze z atributů a vedlejších projevů jejího faktického výkonu. Pokud však soudy obou stupňů i přes shora uvedené kvalifikovaly tehdejší postavení obviněné jako ředitelky úřadu a pokud v tomto kontextu z jejího podpisu na rozhodnutích dovodily, že tato rozhodnutí jako úřední osoba vydala, pak se dopustily chybného hmotněprávního posouzení a zatížily své rozhodnutí vadou.
Obviněná v průběhu řízení před soudy obou stupňů dále namítala, že v souladu se zákonem delegovala svou pravomoc rozhodovat v restitučních věcech na referenty a pouze si tamtéž vyhradila právo podpisu za oprávněné úřední osoby. Připojení jejího podpisu na rozhodnutí ovšem neznamená zpětný přenos pravomoci tato rozhodnutí vydávat ani odpovědnosti za takto vydaná rozhodnutí, která byla dle explicitního vyjádření v interních aktech úřadu uložena referentům činným na úseku restituční agendy. Zřejmě nesprávné je tedy hmotněprávní posouzení obviněné jako osoby naplňující jí svěřenou pravomoc při výkonu vedoucí funkce, resp. úřední osoby, pokud je ve výrokové části rozhodnutí uvedeno, že H. předmětná chybná rozhodnutí vypracoval a obviněná jako ředitelka pozemkového úřadu tato rozhodnutí podepsala a tím i vydala. Pokud se v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí jemu předcházejícím dovozuje vedle manažerské odpovědnosti ředitele pozemkového úřadu za chod úřadu též odpovědnost za úplné až bezbřehé kontrolování všech rozhodnutí vydávaných nejen v oblasti restituční agendy jednotlivými oprávněnými úředními osobami s odkazem na zcela obecná ustanovení o povinnostech vedoucího pracovníka v zákoníku práce, pak by stejně pečlivě a přísně formálně měla být posuzována také otázka, zda obviněná skutečně byla platně při splnění všech formálních náležitostí jmenována do vedoucí funkce správního orgánu a zda připojení jejího podpisu na restituční správní rozhodnutí skutečně bylo jednáním v souvislosti s její pravomocí a odpovědností ve smyslu správního řádu a potažmo též trestního zákoníku. Obviněná se tedy s odkazem na výše uvedené domnívá, že v dané věci je naplněn dovolací důvod vymezený v ust. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když při posuzování institutu úřední osoby a výkonu její pravomoci při vydávání rozhodnutí se soudy obou stupňů dopustily nesprávného hmotněprávního posouzení. Dále obviněná uvedla, že pokud by dovolací soud dospěl k přesvědčení, že její námitky směřují do skutkových zjištění ohledně postavení úřední osoby, lze dovodit i existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na shora uvedené proto obviněná B. navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací z podnětu tohoto podání rozhodl dle §265k tr. ř. z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. h) event. písm. g) tr. ř. tak, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zruší ve výroku o vině i trestu a postupem dle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátí odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné B. se vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že i tentokrát obviněná opakuje okruhy námitek uplatňované již v předcházejících fázích trestního procesu, s nimiž
se soudy vypořádaly. Nabízí se zvýraznit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2021, které se materií postavení obviněné jako úřední osoby a výkonu její pravomoci zabýval z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a také se s ní pečlivě vypořádal. Obviněná v dovolání rovněž uvedla dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani tento nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) nesměřuje k umožnění polemiky procesních stran s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů, které nejsou v posuzované věci shledávány. Je nutno dodat, že obviněná v dovolání existenci tohoto dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze zmínila, ale neuvedla, které konkrétní námitky pod něj mají spadat. Celkově po zvážení rozvedených skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněné odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) rovněž shledal, že i dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem a obviněnou naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná E. B. i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnou B. v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněné E. B.
Obviněná ve svém dovolání opakovaně namítla, že nemohla při podepisování nesprávných restitučních rozhodnutí konat v postavení úřední osoby, pokud nebyla jmenována ředitelkou pozemkového úřadu, a že i kdyby v postavení úřední osoby takto konala, nešlo o výkon pravomoci úřední osoby. Nejvyšší soud k těmto námitkám uvádí, že podstatu dovolací argumentace obviněné, soustředěnou na posouzení postavení úřední osoby a výkonu její pravomoci je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedeným námitkám však nelze přiznat opodstatnění. Je především třeba odkázat na předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2021, v němž se Nejvyšší soud problematikou postavení obviněné jako úřední osoby a výkonu její pravomoci podrobně zabýval a přesvědčivě se s ní vypořádal. Bylo prokázáno, že obviněná fakticky a s plným vědomím důsledků vystupovala při jednáních s právním zástupcem restituentů, s tehdejšími vlastníky pozemků, avizovala vydání pozemků, sama si k přípravě rozhodnutí vyžadovala podklady na katastru nemovitostí, sama vedla obviněného H. k vydání rozhodnutí, když k vydání předběžného opatření mu přímo dala pokyn. Využila tak své pravomoci dané jak svým pracovním zařazením, tak praxí užívanou u P. ú. k tomu, že podepsala, čímž fakticky vydala nesprávná rozhodnutí. S námitkami obviněné se proto nelze ztotožnit. Taktéž ani výhrada obviněné, že nebyla úřední osobou, protože nepodepsala jmenovací listiny, respektive že k aktu jmenování vůbec nedošlo, nemá v posouzení projednávané věci žádný vliv.
Obviněná E. B. ve svém dovolání zmínila také dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existenci tohoto dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem pouze naznačila, aniž by výslovně uvedla, které konkrétní námitky pod něj mají spadat. Nejvyšší soud se proto výše uvedenou zmínkou o možné existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezabýval.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné E. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud dále podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné E. B. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 To 39/2021, i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Nejvyšší státní zástupce především odmítá závěr odvolacího soudu, že žalované skutky obviněné nejsou zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a, b) tr. zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, nýbrž že jsou dle názoru odvolacího soudu pouhým přečinem maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, přičemž přísněji bude potrestána, pokud podle odst. 2 písm. d) téhož ustanovení způsobí takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, resp. podle odst. 3 písm. a) a b) téhož ustanovení opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Podstatou tohoto trestného činu je výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a to úmyslně. Musí zde tedy být dán úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému prospěch, neboli musí být dán tzv. úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty (někdy též druhý úmysl či dolus coloratus). Přitom ke způsobení škody (příp. jiné závažné újmy) ani k opatření prospěchu jinému (či sobě) tedy nemusí dojít, postačí, pokud k tomu jednání pachatele směřuje.
Obecně lze uvést, že trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může způsobit takové porušení nebo ohrožení, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Zavinění se obecně musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky daného trestného činu, především tedy na jednání uvedené v příslušném ustanovení (zde výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu), následek (v podobě porušení zájmu společnosti na ochraně majetkových práv, resp. na řádném výkonu pravomoci úředních osob) a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). O eventuální úmysl se jedná i v případě, že pachatel jen spoléhá na náhodu, že následek nenastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 859/2018).
Jak je uvedeno již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1081/2022 a zejména v bodu 179 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, pro dovození zavinění alespoň v podobě srozumění podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku svědčí zejména to, že obviněná E. B. se aktivně zajímala o obsah rozhodnutí, žádala vysvětlení, v kauze B. s. komunikovala se stranami, podepisovala nejen rozhodnutí, ale i prosté přípisy, na jednání dne 23. 7. 2012 deklarovala stanovisko pozemkového úřadu, že nárok žadatelů byl uplatněn řádně a včas a že se jedná o oprávněné osoby a pozemky budou vydány. Obviněná jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť vydala správní rozhodnutí, aniž by zkontrolovala práci podřízeného, aniž by prověřila základní otázku, zda jsou restituenti oprávněnými osobami a zda již o konkrétních pozemcích nebylo pozemkovým úřadem v minulosti pravomocně rozhodnuto a příp. jak a za jakých důvodů.
Pokud Vrchní soud v Praze opět i přes závazné stanovisko Nejvyššího soudu posoudil jednání obviněné pouze jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ponechal stranou podstatné skutečnosti vedoucí k dovození nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, u něhož postačuje srozumění vyjadřující kladný volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je trestněprávně významný, aniž by způsobení takového následku muselo být jeho přímým cílem. Pokud by obviněná E. B. po věcné stránce skutečně kontrolovala správnost tvrzení v nástinech rozhodnutí připravených J. H., za vzniklé situace, ve které byla přítomna hrozba soudních řízení, nařizování předběžných opatření a vyřizování podnětů k obnově řízení, by bylo v jejích silách zásadní pochybení v rozhodnutí odhalit a iniciovat zrušení předchozích rozhodnutí u nadřízeného orgánu. V návaznosti na to lze na straně obviněné dovodit i existenci úmyslu přesahujícího objektivní stránku. Tím je v případě zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Ze samotné povahy vlastního předmětu správního řízení, na němž se obviněná podílela, je totiž zjevné, že neodmyslitelným důsledkem nesprávného rozhodnutí o nárocích na vydání zákonem specifikovaného majetku ve prospěch žadatele je neoprávněné majetkové obohacení takového žadatele. Obviněná přitom musela být z povahy věci nejméně srozuměna s tím, že k takovému neoprávněnému prospěchu nutně musí dojít. V uvedeném jednání obviněné lze tedy důvodně spatřovat naplnění všech znaků skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku.
Zejména s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 545/2022 lze k uvedenému doplnit, že nástiny rozhodnutí připravované J. H., které obviněná E. B. podepisovala, nebyly v průběhu času skutkově a právně konzistentní, neboť postupně měnily důvod právního nástupnictví žadatelů tak, aby mohlo být jejich žádostem vyhověno. Lze poukázat na záměrnou manipulaci se skutečnostmi, které vyplývaly z podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí, přičemž obviněná B. mohla tyto identifikované nedostatky odhalit bez výraznějšího úsilí, např. nahlédnutím do databáze ERNA nebo uložením pokynu J. H., aby jí ze spisu předložil jen takové podklady, které odůvodňují změnu učiněnou v rozhodnutí k osobám žadatelů. Pakliže by obviněná E. B. opravdu kontrolovala správnost tvrzení v nástinech rozhodnutí připravených J. H., případně by si k nim nechala předložit rozhodné podklady, bylo v jejích silách zásadní pochybení v rozhodnutích odhalit a iniciovat včasné zrušení již vydaných nesprávných rozhodnutí u nadřízeného orgánu. Jelikož obviněná nepřikročila k žádné této aktivitě, je přiléhavé dovozovat nepravou lhostejnost ke způsobenému následku ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tdo 919/2004, uveřejněné pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Je potřeba doplnit, že jednání obviněné E. B. se skrze tyto podstatné okolnosti významně odlišuje od jednání obviněného P. Ch. Výhrady odvolacího soudu uvedené v bodu 43 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž srovnává jednání obou těchto obviněných a z tohoto dovozuje další závěry, je třeba odmítnout jako zcela neopodstatněné.
Za tohoto východiska proto nelze než souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že uvedené jednání obviněné B. nespadá pod nedbalostní jednání a nelze jej kvalifikovat tak, jak učinil odvolací soud, tedy jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud dále v souladu s názorem nejvyššího státního zástupce nesouhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze, který jednání obviněné posoudil jako jeden nedbalostní skutek spáchaný pěti útoky. S odkazem na své předchozí kasační rozhodnutí v dané věci dodává, že odvolací soud pochybil ve vymezené situaci, jakmile v jednání obviněné E. B. spatřoval jeden trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 4 Tdo 545/2022, kde se zabýval totožnou námitkou u obviněného H. Dodává, že u nedbalostních trestných činů je pokračování v trestném činu pojmově vyloučeno, neboť nelze dovodit jednotný záměr pachatele, tedy subjektivní souvislost spočívající v postupném uskutečňování jednotného záměru, který musí být dán již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 Tz 97/2012). Pokračování v trestném činu je tudíž třeba odlišit od opakování trestného činu, u něhož nemohou být splněny všechny podmínky vyžadované v §116 tr. zákoníku. V případě opakování stejné skutkové podstaty trestného činu jde o vícečinný stejnorodý souběh trestných činů. Pokud by tedy jednání obviněné bylo skutečně pouze nedbalostním zaviněním, muselo by zahrnovat pět samostatných skutků podléhajících samostatnému právnímu posouzení i z pohledu české působnosti trestních zákonů. Následně by měl být obviněné ukládán úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku za více trestných činů. Jestliže potom Vrchní soud v Praze uložil obviněné místo úhrnného trestu trest samostatný, založil tím další vadu spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje se závěry soudu nalézacího, tedy že se obviněná dopustila vícero skutků, a má jí proto být uložen trest úhrnný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce upozornil ve svém dovolání na další vadu, konkrétně chybějící část skutku pod bodem 4) napadeného rozsudku. Odvolací soud v jednání obviněné E. B. spatřoval nedbalostní trestný čin podle §330 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ale z popisu skutku pod bodem 4) napadeného rozsudku ve srovnání s předcházejícím rozsudkem ze dne 9. 6. 2021 vypustil část skutku, a to konkrétně „kdy v důsledku vydání nemovitostí dosud ve vlastnictví M. V. vedlo k zastavení 2.-8. etapy výstavby bytových domů probíhající na pozemcích, k zastavení prodeje bytových jednotek, dále vedlo k odstoupení od již uzavřených smluv o převodu bytových jednotek …“ Ve výše uvedené části skutku lze jednoznačně spatřovat znaky kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §330 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy že obviněná způsobila takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické osoby, která je podnikatelem, a to jmenovitě obchodní společnosti M. V. Provedenou změnu odůvodnil odvolací soud odkazem na tzv. druhotnou škodu, za kterou obviněná nemůže nést trestní odpovědnost, protože příčinná souvislost mezi nesprávným rozhodnutím o vydání pozemků a škodou vzniklou jejich následným možným ekonomickým využitím je přerušena. S tímto názorem odvolacího soudu nelze dle Nejvyššího soudu vyjádřit souhlas. Obviněná E. B. si nepochybně byla vědoma toho, že na předmětných pozemcích již probíhá výstavba bytových jednotek (viz její e-mail, ve kterém geodetické kanceláři H. a spol. sdělila, že vzhledem k pokračující výstavbě M. V. hodlají vydat předběžné opatření), ostatně právě proto byla v důsledku vydaného předběžného opatření vyvolána vysoká aktivita dotčených vlastníků, aby zabránili záměru P. ú. P. vydat již jimi vlastněné pozemky žadatelce E. B. (např. i předložením rodného a oddacího listu E. B.). Obviněná svým podpisem vydala rozhodnutí, jímž byly nezákonně vydány pozemky ve vlastnictví tehdejšího vlastníka M. V., čímž způsobila vážnou poruchu v činnosti tohoto subjektu, neboť v důsledku vydání těchto pozemků musela společnost přerušit výstavbu bytových domů. Nelze proto hovořit o přerušení příčinné souvislosti mezi nesprávným rozhodnutím o vydání pozemků a škodou vzniklou jejich následným ekonomickým využitím. Za daných okolností bylo vypuštění této části prokazatelného jednání obviněné z popisu skutku pod bodem 4) napadeného rozsudku bezdůvodné, jelikož příčinná souvislost mezi jednáním obviněné a následkem představovaným vznikem škody zde byla jednoznačně dána.
Nejvyšší soud posledně poukazuje na zrušení výroků o zabrání věcí a zabrání náhradní hodnoty. Pakliže odvolací soud opětovně zrušil z rozsudku soudu prvního stupně výrok o zabrání věci a zabrání náhradní hodnoty, učinil tak především v rozporu s §101 odst. 2 tr. zákoníku, resp. §102 tr. zákoníku, neboť výhrada k zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výhrada k bezprostřednímu výnosu z trestné činnosti nehraje roli z hlediska naplnění zákonných podmínek pro uložení zabrání věcí a náhradní hodnoty. Ve vztahu ke zrušení výroku o zabrání věcí podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, resp. zabrání náhradní hodnoty podle §102 tr. zákoníku za použití §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, lze uvést, že soud prvního stupně učinil všechna potřebná zjištění pro takový postup (bod 231 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), Nejvyšší soud s tímto postupem souhlasí a považuje proto zrušení těchto výroků za nedůvodné.
Odvolacímu soudu se proto vytýká po právu, že nedostál svým povinnostem vypořádat se s nedostatky, na něž poukázalo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, a že nerespektoval svoji vázanost právním názorem Nejvyššího soudu. Vrchní soud v Praze pochybil, pokud dospěl k závěru, že žalované skutky obviněné nejsou zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, resp. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, a tyto skutky nesprávně právně posoudil jako přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vykazuje i další výše zmíněné vady, mající povahu hmotněprávního posouzení, čímž byl rovněž naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyšší státního zástupce důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 8 To 39/2021. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, zejména aby znovu rozhodl o vině a trestu obviněné E. B.
Při novém projednání věci bude Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněné (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2022
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu