ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.1234.2021.1
sp. zn. 5 Tdo 1234/2021-1298
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání, které podal obviněný R. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 45/2020, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 8 T 45/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obviněný R. P. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 8 T 45/2020, uznán vinným přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění (dále jen „tr. zákoníku“). Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným škodu, a to ZETOR KOVÁRNA, s. r. o., ve výši 77 101,20 Kč, Turbin, s. r. o., ve výši 29 374 Kč, LABTECH, s. r. o., ve výši 21 205 Kč, M., ve výši 39 204 Kč, EUROZET, s. r. o., ve výši 101 270 Kč, Q-ELEKTRIK, s. r. o., ve výši 69 990 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 11 099 Kč, ALFA HEAT CZ, s. r. o., ve výši 7 227 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, a. s., škodu ve výši 156 775 Kč, Industrial Engineering, s. r. o., ve výši 51 074 Kč, Minerál – Metal, s. r. o., ve výši 1 350 254,33 Kč, V. K. ve výši 78 529 Kč, TÜV NORD Czech, s. r. o., ve výši 2 967 Kč, Build Point, s. r. o., ve výši 25 407 Kč, České správě sociálního zabezpečení ve výši 346 450 Kč, UNIQA pojišťovně, a. s., ve výši 2 402 Kč, Zdravotní pojišťovně MV ČR ve výši 35 813 Kč, Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj ve výši 543 995 Kč, V. H. ve výši 65 315 Kč, KOVOTURN, s. r. o., ve výši 122 908 Kč, ŠKODA TVC, s. r. o., ve výši 17 475 Kč (celkem na náhradě škody byla poškozeným přiznána částka ve výši 3 155 834,53 Kč). Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost Minerál – Metal, s. r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Skutek, kterým byl obviněný R. P. uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně, měl spočívat v tom, že jako jediný jednatel obchodní společnosti E., se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení všech věřitelů této obchodní společnosti, uzavřel kupní smlouvu s obchodní společností TULIP Real Estate Development, s. r. o., kterou jí prodal movité věci (uvedené v seznamu tvořícím přílohu této smlouvy, umístěné v prostorách pronajímaných obchodní společnosti TULIP Real Estate Development, s. r. o., obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o.) ve vlastnictví obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., za kupní cenu 1 800 000 Kč, uhrazenou vzájemným zápočtem proti pohledávkám kupujícího vůči obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., z titulu nájemného a ostatních služeb za pronájem prostor, ačkoli věděl, že společnost ESB Slévárna, s. r. o., je v úpadku v obou jeho formách, tedy platební neschopnosti i předlužení ve smyslu §3 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž v důsledku úpadku není schopna plnit všechny svoje závazky, přitom ani prodej mobiliáře, ani případná snaha o navázání nových obchodních kontaktů, nebude dostačující pro ozdravení finanční situace obchodní společnosti, jelikož takto nezískal ani nový kapitál k realizaci dalších možných nasmlouvaných zakázek, čímž oproti poměrnému a rovnoměrnému vypořádání v insolvenčním řízení vědomě zvýhodnil společnost TULIP Real Estate Development, s. r. o., po odečtení jejího 31,9% podílu k vyplacení v insolvenčním řízení ve výši 290 914,80 Kč o částku ve výši 1 509 085 Kč. Právě o tuto částku byla zkrácena majetková podstata obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., neboť na její majetek byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. KSBR 31 INS 21353/2017, kam se přihlásili ostatní věřitelé této obchodní společnosti, konkretizovaní v tomto rozsudku soudu prvního stupně se svými pohledávkami v celkové výši 5 070 787,92 Kč.
3. Rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný R. P. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný R. P. podal proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění platném do 31. 12. 2021 (podle znění trestního řádu platného od 1. 1. 2022 se jedná o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu). Pochybení soudů spatřuje v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle obviněného jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
5. Obviněný nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu, jímž byl uznán vinným, neboť nejednal úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém. Obviněný namítl, že nebyla naplněna volní stránka učiněného jednání, nebyl ani z části srozuměn s tím, že by mohl svým jednáním způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného ustanovením §223 tr. zákoníku. Obviněný poukázal na znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, který vypracovala znalkyně Mgr. Jarmila Leinová, z něhož vyplývá, že se snažil zvrátit nepříznivý ekonomický stav společnosti, vynakládal veškeré znalosti a dovednosti, aby se choval s péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Z provedených výslechů vyplynulo, že činil veškeré kroky k zachování ekonomické aktivity obchodní společnosti a k vytváření zakázek, které by mohly zamezit jejímu úpadku. Žádné kroky nebyly činěny s úmyslem způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
6. Dovolatel poukázal na to, že uzavření kupní smlouvy nebylo v rámci insolvenčního řízení považováno insolvenční správkyní Mgr. Ing. Gabrielou Burzovou za nesprávný krok mající charakter zvýhodnění věřitele na úkor poškození ostatních věřitelů. Proto nepovažoval své jednání za odporující zákonu. Všichni poškození se mohli včas přihlásit do insolvenčního řízení se svými pohledávkami, proto nedošlo ani k ohrožení jejich věřitelských zájmů, a tedy ani k naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Skutek, kterého se měl dopustit, podle názoru obviněného nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti, z popisu skutku není ani patrný úmysl, byť nepřímý, se kterým by vědomě činil kroky ohrožující zákonem chráněné zájmy. Obviněný navíc spoléhal na skutečnost, že v předmětné kupní smlouvě, která podle názoru soudů nižších stupňů vedla ke spáchání uvedeného přečinu, byla stranami sjednána výhrada zpětné koupě za částku ve výši 1 800 000 Kč včetně DPH, tedy za cenu shodnou s cenou kupní, což by vyloučilo možnost ohrožení zájmu chráněného v ustanovení §223 tr. zákoníku. Záměrem obviněného bylo odkoupení movitých věcí zpět, což vylučuje jeho jednání byť i v nepřímém úmyslu. Podle přesvědčení dovolatele by bylo možno uvažovat maximálně o nedbalostním jednání z jeho strany. Veškeré jeho jednání totiž bylo motivováno snahou zlepšit ekonomickou situaci obchodní společnosti, nikoli záměrem zvýhodnit jednoho věřitele na úkor ostatních.
7. Bez ohledu na výše uvedenou argumentaci ohledně nesprávného závěru o vině má obviněný rovněž za to, že došlo k nesprávnému určení výše škody, kterou měl svou trestnou činností způsobit. Podle rozsudku soudu prvního stupně byla výše škody určena jako rozdíl mezi částkou, v níž byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání všech věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Výše škody tak byla soudem prvního stupně určena jako rozdíl částky 1 800 000 Kč (zápočtem zcela uspokojená pohledávka obchodní společnosti TULIP Real Estate Development, s. r. o.) a částky 290 914,80 Kč, která by této obchodní společnosti připadla, pokud by prodej nebyl realizován a soubor věcí, které byly prodány společnosti TULIP Real Estate Development, s. r. o., byl zpeněžen v rámci insolvenčního řízení a došlo by pouze k poměrnému uspokojení pohledávky této obchodní společnosti. Škoda byla takto vyčíslena soudem prvního stupně na částku 1 509 085 Kč. Jednání dovolatele tudíž bylo posouzeno i podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 2 tr. zákoníku. Takovéto určení škody bylo podle názoru obviněného nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 66/2016, podle něhož: „škodlivý následek trestného činu zvýhodnění věřitele představuje částka, které by se pro zvýhodnění konkrétního věřitele nedostalo ostatním věřitelům“. Dále poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019, podle něhož „hodnotou zničeného, poškozeného, zatajeného zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, lze-li ji vyjádřit v penězích, je podle §492 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jeho cena. … pro naplnění znaků trestného činu poškození věřitele je třeba zabývat se nejen tím, zda obviněný skutečně zcizil alespoň část svého majetku, ale též tím, v jakém rozsahu byl takový majetek použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, který tím měl být poškozen…“ Ačkoliv se druhé citované rozhodnutí týká problematiky poškození věřitele, podle názoru dovolatele je možné jej aplikovat i na posuzovaný případ.
8. Obviněný poukázal na skutečnost, že podle znaleckého posudku Ing. Jiřího Trávníčka byla obvyklá cena souboru věcí, který byl předmětem prodeje podle kupní smlouvy, 1 402 462 Kč s DPH, tedy 1 159 060 Kč bez DPH. Hodnota zcizeného majetku dlužníka by tak činila podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/2019, částku 1 159 060 Kč. Z této částky je nutno odečíst podíl věřitele obchodní společnosti TULIP Real Estate Development, s. r. o., který by na tohoto věřitele připadl, pokud by k jeho zvýhodnění nedošlo. Částka, které by se nedostalo ostatním věřitelům, by pak činila pouze 868 145,20 Kč (1 159 060 Kč mínus 290 914,80 Kč), nikoliv 1 509 085 Kč, jak uvedl soud prvního stupně. Nejednalo by se tedy o značnou škodu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a jednání obviněného proto mělo být bez ohledu na další argumentaci posouzeno pouze jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Obviněný považuje rovněž za nesprávný výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, neboť mu byla uložena povinnost k náhradě škody jednotlivým věřitelům obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., v souhrnné výši 3 155 834,53 Kč, tedy ve výši představující součet všech pohledávek věřitelů tohoto dlužníka. Povinnost k náhradě škody, kterou lze obviněnému uložit v rámci adhezního řízení, může přitom odpovídat pouze rozsahu, v jakém způsobil škodu svým jednáním, které je mu kladeno za vinu (nejvýše částku 1 509 085 Kč).
10. Závěrem obviněný namítl, že nebyla správně aplikována ani zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Náhrada škody měla být podle jeho názoru řešena primárně prostředky civilního práva, jelikož nedošlo k ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem. Pro uložení povinnosti k náhradě škody nebyly podle obviněného dány relevantní důvody, k trestnímu řízení mělo být přikročeno až jako k řešení ultima ratio.
11. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 8 T 45/2020, a přikázal tomuto soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání
12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který dospěl k závěru, že nejméně část uplatněných námitek obviněným je důvodná.
13. Podle názoru státního zástupce však nejsou důvodnými námitky obviněného, pokud popíral své úmyslné zavinění, neboť tyto jsou pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a hodnocením důkazů těmito soudy. Ostatně obviněný proti závěru o svém úmyslném zaviněné brojil pouze tvrzením, že se nechtěl dopustit takového zvýhodnění věřitele na úkor ostatních věřitelů a ani s tímto následkem nebyl srozuměn. Podle státního zástupce nemůže pro absenci úmyslného zavinění svědčit ani obhajoba obviněného, že jednal s péčí řádného hospodáře ve smyslu §159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť tato péče se především týká interního vztahu mezi ním a právnickou osobou, jejímž jménem jako člen jejího statutárního orgánu vystupoval navenek a jejíž oprávněné zájmy byl povinen respektovat, chránit a prosazovat, nikoliv vztahů navenek vůči třetím subjektům stojícím mimo danou právnickou osobu. Skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně navíc svědčí pro závěr, že byl přinejmenším srozuměn s možností poškození ostatních věřitelů, neboť musel již v době uzavírání předmětné smlouvy vědět o úpadku obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., a pokud při vědomí této skutečnosti uzavřel kupní smlouvu a jediný její majetek prodal společnosti TULIP Real Estate Development, s. r. o., za situace, že celá kupní cena byla uhrazena zápočtem pohledávek kupujícího vůči prodávajícímu, ve spojení se stavem úpadku to znamenalo stav omezení možnosti věřitelů domáhat se svého uspokojení z majetku obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., v rámci vedeného insolvenčního řízení. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů přitom obviněný nemohl ani důvodně spoléhat na možné budoucí zlepšení ekonomické situace obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., neboť již dne 16. 2. 2017 bylo rozhodnuto správcem daně o zamítnutí žádosti tohoto daňového subjektu o posečkání úhrady daně, obviněný musel proto počítat s tím, že nesplněná daňová povinnost bude vymáhána exekučně. Skutečnost, že uzavření předmětné kupní smlouvy nebylo napadeno insolvenční správkyní v rámci vedeného insolvenčního řízení, považuje státní zástupce z hlediska posouzení úmyslného zavinění obviněného za bezpředmětnou, a to s ohledem na časovou posloupnost těchto událostí. Insolvenční správkyně mohla reagovat na již uzavřenou smlouvu, proto tato skutečnost nemohla nijak ovlivnit jednání obviněného při jejím uzavírání. Absenci úmyslného zavinění nelze dovozovat ani z ujednání výhrady zpětné koupě, jelikož vzhledem k ekonomickému stavu obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., nebylo možné předpokládat, že by tato obchodní společnost mohla poskytnout peněžité plnění v dohodnuté výši, aby prodaný movitý majetek získala zpět. Nelze přitom pominout, že dodatkem ke kupní smlouvě ze dne 25. 7. 2017 byla výhrada zpětné koupě zrušena. Závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného má proto podle státního zástupce oporu v provedeném dokazování a námitky dovolatele jsou v tomto směru zcela neopodstatněné. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 3 Tdo 833/2009, je zcela nepřípadný.
14. Naproti tomu státní zástupce shledal opodstatněnými námitky obviněného směřující proti výši škody, kterou měl způsobit, od níž soudy nižších stupňů odvozovaly závěry ohledně naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce se v zásadě ztotožnil s názorem obviněného, že výše způsobené škody měla být odvozena nikoli od výše pohledávky zvýhodněného věřitele a této pohledávce odpovídající kupní ceny, ale od skutečné hodnoty majetku, z něhož měla být tato pohledávka uspokojena. Ve vztahu ke způsobu výpočtu způsobené škody státní zástupce uvedl, že sice je nutno vycházet z tržní ceny souboru movitých věcí, k jehož prodeji došlo na podkladě předmětné kupní smlouvy, přičemž znalcem byla stanovená tržní cena tohoto majetku na částku 1 159 060 Kč bez DPH, tato hodnota představuje majetkové plnění, které obdržel zvýhodněný věřitel (obchodní společnosti TULIP Real Estate, s. r. o.) v důsledku protiprávního jednání obviněného, nicméně podle zásad poměrného uspokojení všech věřitelů činil oprávněný podíl tohoto věřitele 31,91 %. S ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 93/2016, za škodu nelze považovat celé plnění, které bylo obchodní společnosti poskytnuto, ale je třeba odečíst částku, která by jí při zachování zásad poměrného a rovnoměrného uspokojení náležela, tedy částku 369 856 Kč, nikoliv 290 914,80 Kč, jak uváděl ve svém dovolání obviněný. Za škodu představující následek trestného činu je pak nutno považovat pouze částku ve výši 789 204 Kč.
15. V této souvislosti státní zástupce poukázal na skutečnost, že k uzavření kupní smlouvy se zvýhodněným věřitelem došlo dne 18. 5. 2017, ještě před zahájením insolvenčního řízení dne 23. 11. 2017, přičemž Krajský soud v Brně zjistil úpadek dlužníka usnesením vydaným dne 9. 1. 2018. Pokud by v rámci uspokojení jednotlivých věřitelů bylo vzato do úvahy přednostní uspokojení tzv. „zapodstatových pohledávek“, které zpravidla vznikají až v průběhu insolvenčního řízení, a sice ve výši 100%, pak podle zjištění soudu prvního stupně (vyplývajícího ze sdělení insolvenčního správce ze dne 13. 12. 2019), by čistý výtěžek zpeněžení určený k rozdělení mezi nezajištěné věřitele činil za předpokladu, že by nevznikly další náklady, pouze částku 911 672,84 Kč a 31,91% podíl z této částky, který by obchodní společnosti TULIP Real Estate Development, s. r. o., právem náležel, by činil právě částku 290 914,80 Kč, z níž soud prvního stupně vycházel, a rozdíl částky 911 672,84 Kč a částky 290 914,80 Kč, představuje neoprávněné zvýhodnění této obchodní společnosti ve výši 620 758 Kč.
16. Ani jedna z takto zjištěných částek zvýhodnění věřitele neodpovídá výši značné škody, jakožto znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., podle něhož za značnou škodu je ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ve výše uvedeném znění, je možno považovat částku nejméně 1 000 000 Kč. Právní závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího o naplnění znaků této kvalifikované skutkové podstaty nemůže obstát.
17. Státní zástupce dále poukázal i na pochybení soudu prvního stupně, na které odvolací soud adekvátně nereagoval, spočívající v tom, že soudu prvního stupně nepopsal ve skutkové větě okolnosti, z nichž by vyplývalo, jaká je výše pohledávek každého z věřitelů a kolik by se každému z těchto věřitelů mělo dostat při poměrném a rovnoměrném uspokojení jejich pohledávek. V této souvislosti státní zástupce citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 5 Tdo 214/2011, podle něhož „ do formulace tzv. skutkové věty, podle které se pachatel dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zákona [ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 trestný čin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku] a způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, je třeba vtělit popis takových okolností, ze kterých vyplývá, kdo je poškozeným věřitelem dlužníka, jaká je výše jeho pohledávek vůči tomuto dlužníku, a kolik by se mu mělo dostat při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek.“
18. Státní zástupce považuje za podřaditelné uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, také námitky obviněného ohledně uložení povinnosti k náhradě škody, pokud obviněný tvrdil, že je mu ukládána povinnost nahradit větší škodu, než jakou svým trestným činem způsobil. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, podle něhož „S kládá-li se újma na majetku poškozeného z více položek, je vždy třeba pečlivě zkoumat, která z položek patří do škody jako znaku skutkové podstaty, která případně jen do náhrady škody způsobené trestným činem, a která případně se skutkem nemá příčinnou souvislost. Pokud vzniklá škoda přímo nesouvisí se skutkem, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, není přímým následkem jeho trestného jednání a nelze v adhezním řízení o takovém závazku rozhodovat.“ Státní zástupce však považoval za nadbytečné se podrobněji věnovat této otázce, jelikož lze označit za opodstatněné námitky obviněného ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 2 tr. zákoníku v podobě způsobení značné škody, a nemůže tak obstát ani výrok rozsudku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. řádu, kterým byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody jednotlivým věřitelům obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o. S vědomím této skutečnosti je podle státního zástupce i předčasné zabývat se otázkou porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Závěrem státní zástupce navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 7 To 84/2021, stejně jako i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
20. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
22. Obviněný R. P. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod upraven v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu]. Dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud obviněným podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné, měl obviněný uplatnit dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu] v jeho druhé alternativě, neboť bylo rozhodnuto odvolacím soudem o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Toto nesprávné označení dovolacího důvodu však rozhodně nebránilo projednání dovolání obviněného a rozhodnutí o něm.
23. Vada odpovídající tomuto dovolacímu důvodu však nemůže spočívat v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů, pokud v jeho důsledku nedošlo k nesprávnému použití hmotně právních norem, případně nejde o pochybení, k jehož nápravě jsou určeny jiné dovolací důvody [např. podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a které vyplývá z výsledků provedeného dokazování. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění z nich neupravují ustanovení hmotného práva, nýbrž procesní předpisy, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6 a 7 tr. řádu.
b) K uplatněným námitkám obviněného
24. S ohledem na výše uvedené nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod ty námitky obviněného obsažené v jeho dovolání, jimiž zpochybňoval skutková zjištění učiněná soudy prvního a druhého stupně a jimi provedené hodnocení důkazů. Totéž se týká i výhrad obviněného k tomu, jak se soudy nižších stupňů vypořádaly s jeho obhajobou. Pokud obviněný ve svém dovolání namítá, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, jelikož nejednal úmyslně, a to ani v úmyslu nepřímém, naopak se snažil zvrátit nepříznivý ekonomický stav společnosti a zachovat její ekonomickou aktivitu, Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku musí dlužník jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek nebo si alespoň musí být pachatel vědom toho, že jeho jednání může uvedený následek mít a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn (srov. publikovaná rozhodnutí pod č. 10/2003 a 17/2011 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 383/2010). V rozporu se zásadou poměrného a rovnoměrného uspokojení je i plnění spočívající ve vzájemném započtení objektivně existujících pohledávek (srov. publikované rozhodnutí pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004). Na úmysl obviněného je možné usuzovat ze všech okolností, za nichž dlužník, který je v úpadku, přednostně uspokojil jednoho ze svých věřitelů. O srozumění pak mohou svědčit konkrétní kroky pachatele, např. pokud jednal s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti splatit je a s vědomím, že byl již ohledně jeho majetku podán insolvenční návrh (PÚRY, František. Úpadkové trestné činy v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 82). O úmysl se pak nejedná v situaci, kdy sice dlužník upřednostnil uspokojení pouze některého z věřitelů, avšak s odůvodněným předpokladem, že tím vytvoří podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1173/2016). Takovýto předpoklad však musí být důvodný, nepostačuje pouze obecné či nereálné očekávání a spoléhání na náhodu. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný věděl v době uzavírání předmětné kupní smlouvy dne 18. 5. 2017 o špatné finanční situaci obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., a stavu úpadku, tento závěr totiž pro něj musel vyplynout nejenom z účetní závěrky obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., za předchozí rok 2016, kterou podepsal dne 10. 4. 2017, ale i z dříve vydaného rozhodnutí příslušného finančního úřadu, který odmítl jeho žádost o povolení splátek neuhrazené daně z přidané hodnoty, přičemž i účetní této obchodní společnosti jej při předání účetní závěrky o stavu úpadku informovala. Obviněný si byl vědom výše závazků této obchodní společnosti, ostatně i uzavřená kupní smlouva byla důsledkem toho, že obchodní společnosti TULIP Real Estate Development, s. r. o., dlužil za nájem pronajatých provozních prostor částku 1 800 000 Kč, z tohoto důvodu neměl jinou možnost než uzavřením předmětné kupní smlouvy odprodat jediný majetek, kterým společnost disponovala, a to oproti pohledávce právě z titulu dlužného nájemného. S ohledem na celkovou ekonomickou situaci obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., si obviněný byl i vědom, že takto uzavřenou kupní smlouvou zvýhodňuje pronajímatele prostor, v nichž podnikal, na úkor ostatních svých věřitelů, přičemž o nemožnosti zpětného odkoupení movitých věcí, které touto kupní smlouvou převedl na takto zvýhodněného věřitele, svědčí i to, že již dne 25. 7. 2017 byla možnost zpětného odkupu těchto movitých věcí dodatkem kupní smlouvy zrušena. Ekonomická situace obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., jak správně zjistily soudy nižších stupňů, svědčila o platební neschopnosti i předlužení, stavu, za něhož obviněný nemohl důvodně předpokládat, že uzavření předmětné kupní smlouvy povede k ozdravení společnosti, neboť takto nezískal žádné peněžní prostředky pro realizaci dalších zakázek a žádná z nasmlouvaných zakázek nebyla způsobilá ekonomickou situaci obchodní společnosti významněji zlepšit. Za této situace bylo ve smyslu §98 insolvenčního zákona povinností obviněného podat insolvenční návrh za obchodní společnost ESB Slévárna, s. r. o., a to bez zbytečného odkladu. Pokud tento insolvenční návrh obviněný nepodal, nedošlo v důsledku této nečinnosti obviněného ještě k naplnění skutkové podstaty přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, k tomu došlo až následným jednáním obviněného, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterým obviněný jediný majetek této obchodní společnosti převedl kupní smlouvou na jednoho z více věřitelů této obchodní společnosti, kterého takto zvýhodnil, a to i za situace, že reálná hodnota takto převedeného majetku byla nižší než prodejní cena. Pokud tedy soudy prvního i druhého stupně dospěly k závěru o úmyslném zavinění obviněného, učinily tak zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a odbornou literaturou.
25. Absenci naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu nemohl obviněný dovozovat ani z vyjádření insolvenční správkyně, jak správně uvedl již státní zástupce, neboť v době uzavření kupní smlouvy ještě nebylo insolvenční řízení zahájeno a insolvenční správkyně mohla proto tento úkon obviněného hodnotit až zpětně. Neobstojí tudíž ani námitka obviněného, že považoval uzavření kupní smlouvy za odpovídající situaci, ve které se nacházela obchodní společnost. Je zcela zjevné, že na základě později vysloveného názoru insolvenční správkyně se nemohl rozhodovat a hodnotit své plánované jednání. Soudy obou stupňů tedy na základě zjištěných skutečností správně dovodily úmyslné zavinění obviněného, jímž naplnil subjektivní stránku přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. Námitku nesprávného právního posouzení skutku v otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu zvýhodnění věřitele je proto nutno považovat za neopodstatněnou.
26. Nejvyšší soud však považuje za zcela důvodnou námitku obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek, který je mu kladen za vinu, z důvodu chybného určení výše jím způsobené škody, což vedlo k právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu zvýhodnění věřitele i podle §223 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli nedošlo k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, způsobení značné škody (nejméně 1 000 000 Kč) ve smyslu §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Podstatou přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku je ochrana zájmu věřitelů na uspokojení jejich pohledávek v rozsahu odpovídajícím zásadám insolvenčního řízení, přičemž na rozdíl od trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku u tohoto trestného činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku se nemění celkový stav majetku pachatele, který je použitelný k uspokojení věřitelů, ale dochází k tomu, že majetek dlužníka je použit k upokojení jeho věřitelů nerovnoměrně. Plné nebo i jen částečné uspokojení zvýhodněného věřitele je uskutečněno na úkor ostatních věřitelů dlužníka. Plnění dlužníka ve vztahu k jeho věřitelům není poměrné a rovnoměrné ve smyslu zejména ustanovení §1, §5 písm. a) a b), §244 a §306 odst. 3 insolvenčního zákona.
27. Ze skutkových závěrů učiněných v rozsudku soudu prvního stupně, potvrzených usnesením soudu odvolacího, tedy není pochyb o tom, že obviněný zvýhodnil jednoho ze svých věřitelů (obchodní společnost TULIP Real Estate Development, s. r. o.) na úkor ostatních svých věřitelů, kteří jsou v rozsudku konkretizováni, avšak bez uvedení výše jejich pohledávky vůči obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., ačkoli bez tohoto zjištění nelze ani činit závěr o rozsahu škody. Skutková zjištění soudu prvního stupně nesprávně stanovila výši způsobené škody na majetku dalších věřitelů dlužníka, která byla způsobena tím, že obviněný zvýhodnil jednoho z věřitelů na úkor ostatních. Škodou se skutečně u tohoto přečinu rozumí rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v rámci insolvenčním řízení nebo podle pravidel tohoto řízení. Právě tento rozdíl představuje částku, o kterou byli ostatní věřitelé poškozeni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, publikované rozhodnutí pod č. 6/2005 Sb. rozh. tr.). Škodu tak představuje částka, které se pro zvýhodnění konkrétního věřitele nedostalo ostatním věřitelům. Hodnotou zcizeného majetku dlužníka, lze-li ji vyjádřit v penězích, je podle §492 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jeho cena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 490/219). Soudy nižších stupňů vycházely při určování výše škody nesprávně z částky ve výši 1 800 000 Kč, za kterou obviněný prodal soubor movitých věcí z majetku obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o., jednomu ze svých věřitelů, a to obchodní společnosti TULIP Estate Development, s. r. o., přičemž takto dohodnutá kupní cena byla uhrazena zápočtem pohledávky kupujícího z titulu pronájmu prostor, v nichž prodávající podnikal. Ze skutkových okolností je zjevné, že obviněný takto jednal ve snaze odvrátit výpověď z nájmu těchto prostor ze strany pronajímatele se současnou snahou zbavit se závazku, který ve vztahu k pronajímateli prostor měl. Obecně platí, že sjednaná kupní cena nemusí odpovídat částce, která by byla získána při zpeněžení majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení, může se významně lišit, dlužník může prodat svůj majetek velmi výhodně a získat výrazně vyšší finanční obnos než při zpeněžení majetkové podstaty, a naopak. V daném případě však prodejní cena majetku dlužníka byla uhrazena jen zápočtem pohledávky věřitele, žádné faktické protiplnění dlužník neobdržel, nezískal tedy žádnou hodnotu, kterou by mohl použít k úhradě svých dalších závazků. Při posuzování výše škody je třeba vycházet z ceny obvyklé předmětného majetku, která byla znalcem stanovena na 1 159 060 Kč bez DPH. Z ceny s daní z přidané hodnoty nelze vycházet s vědomím povinnosti prodávajícího tuto daň odvést příslušnému finančnímu úřadu v příslušné lhůtě po podání daňového přiznání k této dani za odpovídající zdaňovací období. Za škodu způsobenou přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku nelze považovat celé plnění, které bylo společnosti poskytnuto, je nutné od tohoto plnění odečíst částku, která by zvýhodněnému věřiteli při zachování zásad rovnoměrného a poměrného uspokojení náležela (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 93/2016). Jak vyplynulo ze zprávy (na č. l. 167 spisu) Mgr. Ing. Gabriely Burzové, insolvenční správkyně dlužníka ESB Slévárna, s. r. o., pokud by byl prodán movitý majetek dlužníka za částku 1 402 462 Kč s DPH, bez této daně za částku 1 159 060 Kč, pak po úhradě zapodstatovaných a jim na roveň postavených pohledávek by k rozdělení mezi nezajištěné věřitele připadla částka 911 672,84 Kč. Pohledávka zvýhodněného věřitele činila 2 191 636 Kč a představovala 31,91% z celkového stavu pohledávek nezajištěných věřitelů, přičemž oprávněný podíl tohoto věřitele na uspokojení této jeho nezajištěné pohledávky by činil částku 290 914,80 Kč, kterou by tento zvýhodněný věřitel obdržel při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech nezajištěných věřitelů. Rozdíl částky 911 672,84 Kč a 290 914,80 Kč představuje částku 620 758, 04 Kč a takto zjištěný rozdíl představuje škodu, kterou obviněný jednající za dlužníka svým protiprávním jednáním způsobil. V tomto směru lze odkázat i na výpočet škody, který ve svém vyjádření učinil státní zástupce, se kterým se Nejvyšší soud v zásadě zcela ztotožňuje. Takto zjištěná částka způsobené škody pak nedosahuje výše značné škody, ale přesahuje minimální hranici škody nikoli malé (50 000 Kč), ve smyslu §138 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., nezbytné pro naplnění znaku způsobení škody u přečinu podle §223 odst. 1 tr. zákoníku.
28. S vědomím výše uvedeného je proto nutno přisvědčit i námitce obviněného o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, k němuž došlo rovněž při určení výše náhrady škody způsobené jednáním obviněného jednotlivým dalším věřitelům obchodní společnosti ESB Slévárna, s. r. o. V rámci adhezního řízení může uložit soud obviněnému povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, a to právě tím trestným činem, jímž byl obžalovaný uznán vinným v odsuzujícím rozsudku (srov. publikované rozhodnutí pod č. R 32/1963, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1963, sp. zn. 5 Tz 52/62). Jedná se o škodu, která je následkem trestného činu, tedy pokud je její vznik v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Pokud způsobená škoda přímo nesouvisí se skutkem, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, není přímým následkem jeho trestného jednání, nelze v adhezním řízení o takovém závazku rozhodovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002). Výše náhrady škody tedy nemůže přesahovat škodu, kterou obviněný způsobil. Soudy prvního a druhého stupně postupovaly nesprávně, pokud obviněnému uložily povinnost k náhradě škody v celkové výši 3 155 834,53 Kč, ačkoliv jím způsobená škoda trestným činem byla vyčíslena nižší. V dalším řízení přitom nelze pominout skutečnost, že výše škody, jak bylo výše uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá skutečnosti, neboť soud prvního stupně nevycházel z reálné tržní ceny souboru majetku dlužníka, ale z dohodnuté účelové kupní ceny, která byla stanovena v takové výši, aby pokryla závazek dlužníka z nezaplaceného nájemného vůči pronajímateli prostor, v nichž dlužník podnikal. Poškozeným v rámci adhezního řízení měla být přiznána částka, o niž byla v důsledku protiprávního jednání obviněného snížena částka, která by jim připadla v rámci poměrného a rovnoměrného vypořádání v insolvenčním řízení, pokud by nedošlo ke zvýhodnění jednoho z věřitelů. Pouze škoda v této výši je v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného, jímž naplnil skutkovou podstatu přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněnému může být v adhezním řízení uložena povinnost k její náhradě.
V. Závěrečné shrnutí
29. Na základě shora uvedených skutečností shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
30. V novém řízení je Městský soud v Brně souladu s ustanovením §265s tr. řádu vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem. Jelikož bylo dané rozhodnutí zrušeno pouze na základě dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu) v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
31. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký