ECLI:CZ:NS:2022:5.TDO.60.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 60/2022-6886
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovoláních, která podali obvinění P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 6 To 10/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a R. H. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění P. K. a R. H. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 41 T 5/2013, uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Za to byl těmto obviněným shodně uložen podle §260 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněným uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, obvinění P. K. a R. H. (i další spoluobvinění, kteří dovolání nepodali, a to P. M., J. K. a M. B.) a rovněž poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 6 To 10/2021, v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce, obviněných P. M. a J. K. a poškozené České republiky, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. 41 T 5/2013, podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. ř. za použití §259 odst. 4 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o uložení peněžitého trestu obviněnému P. M. a J. K. a ve zprošťujícím výroku, kterým byli obvinění J. F., V. Č. a M. B. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby. V bodě II. výroku vrchní soud znovu rozhodl o uložení peněžitého trestu obviněným P. M. a J. K. V bodě III. rozhodl podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. o povinnosti obviněného P. K. nahradit podle §228 odst. 1 tr. ř. poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu, majetkovou škodu ve výši 11 877 000 Kč. V bodě IV. výroku vrchní soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných P. K. a R. H. V bodě V. výroku vrchní soud rozhodl podle §259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. o vrácení věci soudu prvního stupně, a to v části týkající se obviněných J. F., V. Č. a M. B.
3. Skutek, jímž byli obvinění P. K. a R. H. uznáni vinnými (společně se spoluobviněnými P. M. a J. K.), je podrobně popsán v rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího, ve stručnosti spočíval v tom, že obvinění v období od dubna 2008 do ledna 2011 s cílem neoprávněně získat vyplacení dotace ve vzájemné součinnosti jednali tak, že obviněný P. K. jako jednatel obchodní společnosti I.. (dále jen „I.“), a obviněný R. H. jako prokurista obchodní společnosti E. (dále jen „E.“), se dohodli, že společnost I. podá u Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (dále jen „MPO“) žádost o poskytnutí dotace na rekonstrukci výrobního areálu v XY, přestože rekonstrukce stavby v té době již pod vedením obviněného P. K. probíhala, čehož si byl i obviněný R. H. vědom. Za tímto účelem dne 9. 7. 2008 uzavřeli mandátní smlouvu mezi I. a E., kterou obvinění za tyto obchodní společnosti podepsali, podle níž měla E. poskytovat I. služby spojené se získáváním dotačních finančních prostředků na projekt „Rekonstrukce výrobního areálu v XY“ z programu Nemovitosti, Operační program Podnikání a inovace (dále jen „OPPI Nemovitosti“), následně obvinění činili i další kroky popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně směřující k vylákání předmětné dotace z OPPI Nemovitosti. Zejména nepravdivě uvedli, že stav nemovitosti je nevyhovující a vyžaduje rozsáhlou rekonstrukci, ačkoliv rekonstrukce areálu byla již z větší části provedena, přitom věděli, že náklady již vynaložené na rekonstrukci objektu nemohou být podle podmínek a pravidel dotace zahrnuty do způsobilých výdajů vztahujících se k poskytnutí dotace. Obvinění od počátku jednali i s vědomím, že náklady na rekonstrukci areálu budou dokladovat falešnými účetními doklady, které k žádosti postupně předkládali, nepravdivě uvedli, že nejen stavba, ale i pozemky jsou v majetku stavebníka, ačkoliv pozemek, na němž stavba stojí, byl ve vlastnictví obviněného P. K. a nikoli společnosti I., rovněž předstírali, že přestavba ještě nebyla zahájena, ačkoli z velké části již byla provedena, předložili fiktivní vyčíslení rozpočtových nákladů na rekonstrukci budov ve výši 23 605 157 Kč, zahrnující již provedené práce, předstírali uskutečnění výběrového řízení na zhotovitele stavebních prací, ačkoli obviněný R. H. po předchozí ústní dohodě zaslal zadávací dokumentaci I. včetně rozpočtu spoluobviněnému J. K., který zajistil svého známého P. M. podnikajícího v oboru stavebních prací, aby předstíral, že stavební práce provede, čehož si byli všichni obvinění vědomi. Za tímto účelem předstírali i jeho vítězství ve výběrovém řízení na dodavatele stavebních prací a následně předstírali i uskutečnění fakturace za tyto fiktivní stavební práce, přičemž platby I. na základě této fiktivní fakturace byly vráceny obviněnému P. K. Obviněný P. K. na základě výzvy obviněného R. H. zajistil i ocenění nemovitosti pro účely podání plné žádosti o dotaci J. F., který vyhotovil znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí, který měl vzbudit zdání, že rekonstrukce ke dni prohlídky a vyhotovení znaleckého posudku nezapočala. Tento znalecký posudek obvinění využili k podání žádosti o poskytnutí dotace, ačkoli věděli, že neodráží skutečný stav nemovitosti a okolnost, že rekonstrukce areálu z valné většiny již proběhla a objekt již je I. využíván. Na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi I. jako odběratelem a obviněným P. M. jako dodavatelem obviněný P. K. předstíral, že zavázal I. zaplatit částku ve výši 24 987 589 Kč, ačkoliv rekonstrukce areálu I. v M. byla z převážné většiny již provedena, následně obviněný R. H. poskytovateli dotace za I. podal žádost o poskytnutí dotace na projekt ev. č. 5.3NM01/445 se všemi nezbytnými přílohami, a to s vědomím nepravdivosti tvrzení v žádosti i v přiložených dokladech, přičemž způsobilé výdaje byly stanoveny částkou ve výši 19 812 000 Kč a požadovaná dotace byla vyčíslena na 11 887 000 Kč s tím, že zdroje financování byly rozčleněny tak, že měl být projekt financován ze strukturálních fondů do výše 10 103 950 Kč (85 %) a ze státního rozpočtu do výše 1 783 050 Kč (15 %). Následně bylo dne 23. 7. 2010 poskytovatelem dotace MPO vydáno rozhodnutí o poskytnutí dotace I. ve shora uvedené výši a obviněný P. M. společně se spoluobviněným J. K. nechali vystavit několik faktur na fiktivní plnění, které i s doklady stvrzujícími tyto platby I. dodavateli a potvrzeními o zaplacení faktur byly I. zastoupené obviněným P. K. předloženy v rámci dotačního řízení poskytovateli dotace. Obvinění si byli vědomi fiktivnosti předstíraných bezhotovostních převodů i nepravdivosti obviněným P. M. vyhotoveného stavebního deníku. Následně dne 11. 10. 2010 v areálu I. v XY proběhla kontrola stavu realizace projektu dohledovou skupinou pracovníků MPO, které se účastnil i obviněný R. H., v jejímž rámci obviněný P. K. předložil tento stavební deník i další požadované fiktivní doklady, které byly následně vloženy i do elektronického systému ISOP pro kontrolu výběrového řízení před proplacením dotace, které shromažďoval obviněný R. H. Opakovaně pak byla podána žádost o platbu společně se zprávou z realizace projektu a dalšími doklady, v nichž byla tvrzena doba zahájení a ukončení stavby, způsobilé investiční výdaje pro poskytnutí dotace, okolnost, že projekt byl realizován podle harmonogramu a podmínek pro poskytnutí dotace. Na základě shora uvedené žádosti pak byla společnosti I. na uvedený projekt proplacena dotace ve výši 11 877 000 Kč, přičemž částka ve výši 1 783 050 Kč byla hrazena ze státního rozpočtu České republiky a částka ve výši 10 103 950 Kč z unijních strukturálních fondů, konkrétně z Evropského fondu pro regionální rozvoj. K refundaci podílu prostředků Evropské unie z Národního fondu, který v České republice sdružuje prostředky strukturálních fondů z unijního rozpočtu, došlo dne 3. 11. 2011.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného P. K.
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti výroku pod bodem III. výroku rozsudku odvolacího soudu. Své dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
5. Obviněný odkázal na judikaturu a odbornou literaturu, podle níž se může jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu citovaného ustanovení týkat i výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody, pokud je namítána nesprávná aplikace norem hmotného práva např. občanského, obchodního či finančního. Konkrétní pochybení obviněný spatřoval ve zjevném rozporu mezi výrokem a odůvodněním napadeného výroku rozsudku, v uplatnění nároku na náhradu škody nelegitimovaným orgánem státní správy a nekompetentní osobou.
6. Obviněný předně namítl porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, k němuž došlo tím, že odvolací soud při vyhlášení rozsudku rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené, při následném vyhotovení rozsudku však dospěl ke zcela opačnému závěru a přisvědčil zásadní námitce obviněného ve vztahu k osobě poškozené a rozvedl důvody, proč neměla být poškozené přiznána náhrada škody. Výrok rozsudku soudu druhého stupně je tak nutné považovat podle názoru obviněného za evidentní omyl, rozhodnutí odvolacího soudu jako celek je podle obviněného nekonzistentní a jeho odůvodnění je v rozporu s výrokem rozsudku.
7. V této souvislosti obviněný odkázal na názory vyslovené v rozhodovací činnosti Ústavního soudu, podle nichž, pokud jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí nutné považovat za odporující ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces. Přitom právě výroková část rozsudku je schopna zasáhnout práva a povinnosti subjektů a jako taková nabýt právní moci a vykonatelnosti. Pochybení odvolacího soudu je spjato s obecnou povinností soudů být vázán vyhlášeným výrokem, tudíž odvolací soud sám nemohl své pochybení po ústním vyhlášení zhojit, a to ani postupem podle §137 odst. 1 tr. ř.. Podle přesvědčení obviněného je tedy nutné toto pochybení napravit v dovolacím řízení. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, i samotná vnitřní rozpornost rozhodnutí naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
8. Jak již obviněný vytýkal ve svém odvolání a následně se s jeho argumentací ztotožnil i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, přiznaný nárok na náhradu škody byl v adhezním řízení uplatněn nelegitimovaným orgánem veřejné správy, namísto Ministerstva průmyslu a obchodu měl být nárok uplatňován Ministerstvem financí jako orgánem vystupujícím jako organizační složka státu, jak vyplývá ze sdělení Ministerstva financí, Odboru Národní fond, Platební a certifikační orgán, z 24. 8. 2016, č.j. MF 26778/2016.
9. Obviněný odkázal na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o majetku České republiky“), který rozeznává případy, kdy škoda vzniká na konkrétní části majetku státu, s nímž je organizační složka oprávněna hospodařit, nikoliv na majetku státu jako celku. V takových případech má škůdce povinnost k náhradě škody vůči konkrétní organizační složce, jejíž svěřený majetek byl jeho jednáním postižen. V případě obviněného nelze akceptovat zhojení vady například plněním Ministerstvu průmyslu a obchodu a následnou refundací peněžních prostředků na účet Ministerstva financí. Jelikož došlo ke vzniku škody porušením rozpočtové kázně, podle §39 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, kontrolu hospodaření s prostředky státního rozpočtu, prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu, jinými peněžními finančními prostředky státu, prostředky Národního fondu a prostředky poskytnutými z Národního fondu, včetně kontroly a vymáhání případných plateb, při nichž mohlo dojít k porušení rozpočtové kázně, zajišťuje Ministerstvo financí, finanční úřady a správci kapitol a kraje. Škoda tak mohla vzniknout pouze České republice, případně Evropské unii, nikoliv však Ministerstvu průmyslu a obchodu. Podle názoru obviněného je nutno zkoumat, který subjekt byl oprávněn nárok na náhradu škody za Českou republiku uplatnit v trestním řízení, přičemž v posuzovaném případě bylo tímto subjektem Ministerstvo financí. V tomto směru došlo podle obviněného k porušení hmotněprávních předpisů.
10. Za organizační složku státu rovněž podle názoru obviněného nejednala oprávněná fyzická osoba. Podle §7 odst. 1 zákona o majetku České republiky za stát právně jedná vedoucí organizační složky, které se toto konkrétní právní jednání týká, pokud zvláštní právní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak. Jelikož takový zvláštní právní předpis absentuje, uplatní se tato právní úprava. Podle §7 odst. 2 téhož zákona může vedoucí organizační složky pro určité právní jednání písemně pověřit jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky, ostatní zaměstnanci mohou za stát právně jednat pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky. Za poškozenou po celou dobu jednal P. O., ředitel Sekce fondů EU, avšak nedoložil žádné pověření za poškozenou jednat. Oprávněnost jeho jednání poškozená dovozovala pouze z obecných a nedostačujících pověření ministra průmyslu a obchodu, a to z opatření č. 9/2011, kterým se vydává organizační řád a z opatření č. 5/2011 o implementaci Operačního programu Podnikání a inovace, v němž byla uložena P. O., povinnost zajistit plnění činností a odpovědností řídícího orgánu OPPI. Podle přesvědčení obviněného z takové formulace nelze vyvodit oprávnění ředitele Sekce fondů EU uplatňovat jménem státu v trestním řízení nároky na náhradu škody. Podle odborné literatury je potřebné, aby byly vnitřní předpisy dostatečně obsahově určité a dostatečně konkrétně identifikovaly oblasti právních jednání, v rámci kterých je příslušný zaměstnanec či útvar oprávněn jednat za stát. Při aplikaci těchto závěrů na právní jednání P. O., nemůže uplatněný nárok v trestním řízení obstát. Samotné uplatnění nároku na náhradu škody navíc nebylo učiněno P. O., osobně, ale bylo podepsáno jinou neztotožněnou osobou, která jednala v jeho zastoupení. Tato osoba nebyla identifikována, nebylo zjištěno její pracovní zařazení. Poškozená se navíc s nárokem na náhradu škody nepřihlásila sama, nýbrž až po výzvě policejního orgánu, který jí zaslal dokument s poučením poškozeného v trestním řízení, v němž již byla vyplněná výše škody, kterou má poškozená v trestním řízení uplatnit.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok odvolacího soudu pod bodem III. jeho rozsudku a odkázal poškozenou podle §265m odst. 2 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Současně obviněný požádal o odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
b) Dovolání obviněného R. H.
12. Obviněný R. H. podal proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Podle přesvědčení obviněného rozsudek Vrchního soudu v Praze, který zamítl jeho odvolání jako nedůvodné, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutková věta ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje ani ve spojitosti s odůvodněním tohoto rozsudku vyjádření všech skutkových okolností vyžadovaných pro použitou právní kvalifikací skutků, zejména pokud jde o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
13. Popis skutku musí podle názoru obviněného obsahovat konkretizaci jednání, jehož se dopustil a v důsledku něhož je mu, jako žadateli, vyplacena v rozporu se zákonem dotace, subvence nebo návratná finanční výpomoc nebo příspěvek, než jaká mu měla být vyplacena. Podle obviněného může být pachatelem trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku pouze žadatel o dotaci, jímž v posuzovaném případě byla obchodní společnost I., za níž jednal její jednatel P. K. Ze strany obecných soudů nebyla zjištěna žádná okolnost svědčící o tom, že by věděl o nepravdivosti či fiktivnosti údajů sdělovaných žadatelem o poskytnutí dotace nebo o nepravdivosti či fiktivnosti obsahu listin, které mu obviněný P. K. předával. Obviněný namítl, že postupoval pouze podle mandátní smlouvy, která jej zavazovala jako prokuristu obchodní společnosti E. k poskytování právního poradenství pro I. při získávání dotace na projekt „Rekonstrukce výrobního areálu v XY“. V rámci této činnosti nebyl oprávněn kontrolovat listiny a dokumenty, které mu obviněný P. K. předával, ten přitom jako klient se zavázal touto smlouvou k předávání pravdivých informací, listin, dokumentů a jiných podkladů. Ke kontrole obsahu předávaných dokumentů neměl ani technické, právní a jiné vzdělání, jeho možnost posouzení nebo kontroly dokumentů proto byla zcela nulová. Informace předané klientem P. K. považoval za pravdivé a neměl důvod o jejich pravdivosti pochybovat.
14. Podle obviněného se odvolací soud řádně nezabýval otázkou jeho zavinění jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Ve výroku o vině chybí též popis skutkových okolností, z nichž by bylo možno dovodit, že jednal jako člen organizované skupiny. Podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by se vědomě účastnil na činnosti organizované skupiny, naplnění tohoto znaku zcela absentuje. Existence subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je podle něj vyloučena, neboť jednal pouze jako „úřední“ osoba poskytující pomoc a součinnost žadateli o dotaci ve smyslu a v souladu s uzavřenou mandátní smlouvou. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku se soud prvního stupně omezil na pouhé konstatování existence tohoto znaku, aniž by k tomu měl dostatečné skutkové podklady. Vědomost obviněného o nezákonném jednání spoluobviněného P. K. nebyla prokázána v průběhu hlavního líčení žádným nepochybným důkazem. Ze strany tohoto obviněného šlo pouze účelovou snahu svalit trestní odpovědnost za vlastní jednání na něj. Dovolatel znovu zopakoval, že v areálu I. v XY nikdy nebyl, navštívil jej až po rekonstrukci objektu, nevěděl o tom, že rekonstrukce probíhala již dříve. Byl to obviněný P. K., kdo odpovídal za pravdivost údajů v žádosti o poskytnutí dotace, jeho činnost byla pouze administrativní. Nemohl ani zjistit nesprávnost znaleckého posudku. Dále zdůraznil, že pro součinnost v rámci organizované skupiny je třeba vědomá účast na organizované skupině, v řízení však nebyl prokázán jeho úmysl či jakékoliv srozumění s tím, že by jednal s jinými osobami, plánovaně k získání prospěchu pro sebe nebo jiného a ke škodě státu nebo Evropské unie.
15. Obviněný R. H. dovodil také extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů, který měl zásadní význam pro rozhodnutí o vině. Jde především o jeho vědomost o nepravdivosti jím předávaných informací a údajů k žádosti o dotaci a vyvození závěru o jeho podílu jakožto člena organizované skupiny z provedených odposlechů, přičemž skutková zjištění v tomto směru nebyla náležitě odůvodněna.
16. Obviněný namítl, že nikdy spoluobviněného P. K. nenabádal k tomu, aby předkládal nepravdivé či fiktivní listiny k žádosti od dotaci, rovněž nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že shromažďoval listiny a dokumenty k žádosti o dotaci obchodní společnosti I. za účelem vylákání dotace, s cílem obohatit sebe a jiného. Taková tvrzení jsou podle obviněného v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z protokolů o finančním šetření vyplynulo, že neměl žádný finanční ani jiný osobní prospěch z jednání, které je mu kladeno za vinu.
17. Pokud obviněný komunikoval se spoluobviněnými P. K. či P. M., sdělovali si pouze potřebné informace pro vyřízení formalit pro podání žádosti o dotaci. V rámci této komunikace poskytoval rady, jak je nutné podle zákona postupovat a co je a není možné, aniž by on mohl či chtěl v žádosti cokoli sám měnit.
18. Podle přesvědčení obviněného soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s požadavky uvedenými v §2 odst. 6 tr. ř., neboť důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, izolovaně, nikoliv ve vzájemných souvislostech a nevypořádaly se se všemi významnými okolnostmi. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně rovněž neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a některá zjištění soudů obou stupňů nemají oporu v provedených důkazech. Obviněný rovněž připomenul ustanovení §2 odst. 1 a 5 tr. ř. a základní zásady trestního řízení zde obsažené, jimiž se také soudy prvního i druhého stupně neřídily, nadále totiž přetrvávají pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění.
19. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání
20. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve vztahu k námitkám uplatněným obviněným P. K. k výroku o náhradě škody uvedl, že svým obsahem jde o námitky procesní, nemající hmotněprávní původ, který by odpovídal uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupce připomněl znění výroku o náhradě majetkové škody, který učinil odvolací soud, přičemž z takto učiněného výroku nevyplývá, že by škoda byla způsobena ministerstvu jako organizační složce bez právní subjektivity. Věcná legitimace je oprávnění účastníka vyplývající z hmotného práva, má ji ten z účastníků řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde. Stát je jako veřejnoprávní korporace právnickou osobou, škoda vznikla České republice, výrok o náhradě škody z pohledu věcné legitimace vyznívá správně, oprávněným je Česká republika. Není otázkou věcné legitimace, která organizační složka má za stát vystupovat před soudem s ohledem na povahu a obsah sporu, chybný závěr soudu v tomto směru je vadou řízení, nesprávné označení organizační složky je procesní, a nikoli hmotněprávní námitkou. Byť tato vada může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde o výhradu neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. K vykonatelnosti výroku o náhradě škody je nezbytné správné označení poškozené osoby a nároku, který má být přisouzen. Podle státního zástupce není pochyb o tom, že poškozenou je Česká republika, za kterou mohlo jednat příslušné ministerstvo. Sporné v rozsudku odvolacího soudu je pouze to, zda byla správně označena organizační složka jednající za stát. Přijetí stanoviska k této otázce jde nad rámec podaného dovolání a v něm uplatněného dovolacího důvodu, stejně jako námitky obviněného P. K. o postavení, případně pověření osoby, která vystupovala za organizační složku státu v trestním řízení. Ostatně stejnými výhradami se zabýval vrchní soud a dostatečně se s nimi vypořádal.
21. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného R. H. státní zástupce uvedl, že zákon ani u trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku, ani u trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 tr. zákoníku nepožaduje, aby jejich pachatel byl nositelem nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení ve smyslu §114 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatelem těchto trestných činů proto může být jakákoli osoba participující na jednání popsaném ve skutkových podstatách těchto trestných činů, nikoli jen osoba vystupující za žadatele o poskytnutí dotace. Námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění subjektivní stránky ve vztahu k základním i kvalifikovaným skutkovým podstatám trestných činů, kterými byl uznán vinným, podle státního zástupce vycházejí z toho, že obviněný vytýká soudu prvního stupně i soudu odvolacímu nedůsledná, a dokonce i nesprávná skutková zjištění. Obviněný se ve shodě se svou dosud uplatňovanou obhajobou domáhá přehodnocení provedených důkazů a požaduje jiný výsledek trestního řízení, než k jakému dospěly soudy obou stupňů. Jeho námitky má proto státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Podle státního zástupce naopak z dokazování vyplynulo, že obviněný věděl o tom, že rekonstrukce je z podstatné části dokončena a že již provedené práce nemohou být předmětem žádosti o dotaci. Zásadní okolnosti popsané ve skutkové větě proto umožňují přesvědčivý závěr o úmyslném zavinění obviněného ve vztahu k oběma trestným činům, za něž byl odsouzen. Podle názoru státního zástupce by bez účasti tohoto dovolatele nebylo ani spáchání předmětné trestné činnosti možné, neboť právě on byl nositelem potřebných znalostí a informací k realizaci záměru získat dotační prostředky na podkladě nepravdivých tvrzení i dokumentů. Pro závěr o jednání obviněného v rámci organizované skupiny svědčí i argumentace soudu prvního stupně v bodu 350. jeho rozsudku, přičemž rozdělení rolí obou spolupachatelů a dalších dvou účastníků na předmětné trestné činnosti a vzájemná koordinovanost jejich postupu přispěla k dokonání těchto trestných činů, ke vzniku škody i ke ztížení možnosti jejích odhalení.
22. Ani tvrzení obviněného R. H. o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně neshledal státní zástupce opodstatněným.
23. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a dovolání obviněného R. H. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v §265b odst. 2 tr. ř.. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
26. Oba obvinění opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, přestože obviněný R. H. je směřoval proti výroku pod bodem IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání. Tudíž u něho přicházelo v úvahu uplatnění dovolacího důvodu podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ve spojení s důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.. Tato vada dovolání obviněného R. H. však sama o sobě neměla zásadní vliv na možnost přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení Nejvyšším soudem. Dovolání z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, /nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ bylo možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na ně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže zásadně odchýlit od skutkového zjištění učiněného soudy v řádně a v dostatečném rozsahu provedeném dokazování.
b) K námitkám obviněného P. K.
27. Obviněný P. K. napadl pouze tu část výroku rozsudku soudu druhého stupně, v níž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit poškozené České republice zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu majetkovou škodu 11 877 000 Kč. Jeho konkrétní výhrady však neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Námitky prosazující vadu tohoto výroku, která spočívá v nesprávnosti subjektu, jenž nárok jménem poškozeného učinil a samotné zákonné oprávnění tohoto subjektu v trestním řízení jako poškozený vystupovat, se dotýkají výlučně procesního práva, jak správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání tohoto obviněného.
28. Obviněnému sice lze přisvědčit, že nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu v případě, pokud je dovoláním namítáno porušení hmotného práva, typicky však jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3167). Rovněž pokud by odvolací soud rozhodl o povinnosti k náhradě škody určitému subjektu, ačkoliv byl podle hmotněprávních předpisů aktivně legitimován k uplatnění nároku jiný subjekt, jde o nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1019/2005). V posuzovaném případě však byla situace odlišná, jelikož bylo nepochybné, že je poškozenou Česká republika, a nedošlo tedy k nesprávnému posouzení aktivní legitimace poškozeného na základě nesprávné aplikace norem hmotného práva, pouze v řízení vystupovala nesprávná organizační složka poškozené. Námitky obviněného P. K. jsou ryze procesního původu, odvolací soud správně označil ve svém rozsudku pod bodem III. subjekt, kterému je tento dovolatel povinen nahradit způsobenou majetkovou škodu, přičemž tímto subjektem je Česká republika, rozhodně v tomto výroku není tvrzeno, že by škoda měla vzniknout organizační složce státu bez právní subjektivity, kterou byl poškozený stát v tomto řízení zastoupen. Výrok o náhradě škody z hlediska věcně legitimovaného poškozeného je správný, neboť tímto subjektem byla Česká republika, která pouze v řízení byla zastoupena zřejmě nesprávnou organizační složkou, což však není otázkou věcné legitimace (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007). Chybný závěr soudu o tom, která organizační složka státu je oprávněna jej zastupovat, je námitkou procesního charakteru, uplatněnou mimo rámec obviněným zvoleného dovolacího důvodu.
29. Pokud obviněný poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, podle něhož i vnitřní rozpornost rozhodnutí naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, není tento odkaz zcela přiléhavý. V citovaném rozhodnutí byla zjištěna vada v rozporné argumentaci o důvodu, proč jednání dovolatele nelze právně kvalifikovat určitým způsobem, hmotněprávní posouzení skutku tak neodpovídalo zjištěnému skutkovému stavu a tak mohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. K takovéto situaci však v nyní projednávané věci nedošlo, neboť oprávněný subjekt k náhradě škody byl ve smyslu ustanovení §228 odst. 2 tr. ř. správně určen, stejně jako nárok, který byl tomuto subjektu přiznán.
30. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak neodpovídala ani námitka obviněného, že za organizační složku nejednala oprávněná fyzická osoba, vedoucí organizační složky nebo jím pověřená osoba ve smyslu §7 odst. 1 a 2 zákona o majetku České republiky, neboť v tomto směru jde opět o otázku ryze procesní, se kterou se navíc dostatečně vypořádal vrchní soud v bodě 49. svého rozsudku a na tyto jím učiněné závěry lze zcela odkázat.
c) K námitkám obviněného R. H.
31. Rovněž obviněný R. H. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, avšak jeho konkrétní námitky jsou založeny na odmítnutí skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů a na popření jakékoli účasti tohoto obviněného na posuzovaném protiprávním jednání. Obviněný zaměřil své výhrady proti způsobu, jímž soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy. V tomto směru je třeba znovu připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (srov. §265r odst. 7 tr. ř.). Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak primárně náleží tomu soudu, který je v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek soudu poskytnout jasný obraz o poznatcích z takového důkazu vyplývajících i o jeho nositeli. Jen takový způsob dokazování může přispět k objasnění dokazovaných skutečností a tím umožnit soudu rozhodnout pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
32. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces. Proto Nejvyšší soud nemohl ani akceptovat námitku, jejímž prostřednictvím obviněný tvrdí, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, neboť ji nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při vyhodnocení výsledků provedeného dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
33. Žádné opodstatnění nemohl Nejvyšší soud přiznat ani tvrzení obviněného o extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, což mělo vést k nesprávnému právnímu posouzení. O extrémní rozpor mezi důkazy a zjištěním soudů může jít pouze v případě, že mezi nimi chybí obsahová spojitost, tedy že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy obou stupňů se však posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož podkladě dospěly ke skutkovým závěrům, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Především tento soud řádně vysvětlil své úvahy, jež vedly ke zjištění o tom, že obviněný věděl o probíhající rekonstrukci výrobního areálu (zejména výpověď obviněného P. K. a e-mailová korespondence), že poté vyhotovoval listiny s nepravdivými údaji, a srozumitelně vyložil, proč naopak neuvěřil verzi obviněného R. H. Z obsahu obou napadených rozhodnutí zřetelně vyplývá, že způsob vyhodnocení dostatečně provedeného dokazování soudy prvního i druhého stupně je v naprostém souladu s obsahem důkazů, nijak je nedeformuje ani žádný z nich nebyl při hodnocení pominut a vina obviněného R. H. je řádně podložena logickými úvahami, jimiž byla přesvědčivě vyvrácena obrana obviněného.
34. Obviněný rovněž namítal, že nemohl vystupovat jako člen organizované skupiny, jelikož nebyl prokázán jeho úmysl koordinovat svou činnost s jinými osobami. Právní nauka i soudní praxe vykládá pojem organizované skupiny jako sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost, na druhé straně není třeba, aby se všichni členové organizované skupiny mezi sebou znaly a byly v osobním kontaktu (např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 568). Formulace této výhrady je rovněž založena primárně na odmítnutí zjištění soudů, která jasně vyplynula z obsahu provedených důkazů, čímž je mimo rámec možného přezkumu v dovolacím řízení z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. Soud prvního stupně v bodě 350. svého rozsudku stručně shrnul okolnosti, z nichž mohl dovodit svůj právní závěr o páchání trestné činnosti obviněnými v organizované skupině. Právě způsob provedení trestných činů, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, i jejich povaha, která vyžadovala součinnost několika osob v přípravě vylákání veřejných prostředků, bez pochybností svědčí o zavinění všech spoluobviněných v alespoň nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
35. Žádné opodstatnění nemá ani znovu opakovaná námitka obviněného, podle níž pachatelem trestného činu dotačního podvodu podle §212 tr. zákoníku může být pouze žadatel o dotaci. Již soud prvního stupně řádně vyložil v bodě 349. svého rozsudku, proč nemohl akceptovat shodnou obhajobu obviněných P. K. i R. H. a druhý z obviněných ji jen znovu učinil součástí svého dovolání, aniž by ale předložil právní argumenty, které by mohly vést ke změně dlouhodobě konstantního výkladu znaku pachatele u tohoto trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1117/2016). Soudy proto správně uznaly obviněného R. H., který v podstatě zajišťoval administrativní úkony související s vyhotovením a podáním žádosti o poskytnutí dotace, jako pachatele trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. a) a c) tr. zákoníku. Ani v tomto ohledu nebylo možné přiznat důvodnost dovolacích námitek obviněného R. H., neboť napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, který se v otázce viny i uloženého ohledně tohoto obviněného ztotožnil se správnými závěry soudu prvního stupně, netrpí vytýkanými vadami.
V. Závěrečné shrnutí
36. Na podkladě všech uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění P. K. a R. H. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, podali dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jejich dovolání, a to na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř..
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký