ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.105.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 105/2022-1522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného P. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 8 To 202/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 124/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 1 T 124/2019, byl obviněný P. S. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který byl podle §331 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 2.000 Kč, tedy v celkové výši 200.000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 8 To 202/2021 , byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který byl podle §331 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 2.000 Kč, tedy v celkové výši 200.000 Kč.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného zločinu dopustil tím, že
dne 14. 1. 2013 mezi 13:22 a 13:30 hodin v XY, na parkovišti před budovou XY, XY, t. č. jako státní zástupce XY vykonávající ve smyslu §174 odst. 1 tr. ř. dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním ve věci vedené na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 ZN 3465/2012, týkající se podezření ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dne 14. 12. 2012 dopustit v té době podezřelý V. K., nar. XY, ačkoliv nejméně od 9. 1. 2013 od O. H., t. č. soudce XY, věděl, že je proti v té době podezřelému V. K. vedeno souběžné trestní řízení pro hospodářskou trestnou činnost, a tudíž mu muselo být zřejmé, že v jeho případě nebudou splněny podmínky §307 tr. ř. pro podmíněné zastavení trestního stíhání, tak po předchozí vzájemné dohodě s O. H., kterého předtím téhož dne 14. 1. 2013 telefonicky kontaktoval rodinný příslušník V. K., B. Š., nar. XY, přijal od O. H. pod krycí legendou předání „prospektů na Suzuki“ finanční hotovost ve výši 50 000 Kč, kterou dne 14. 1. 2013 vybral V. K. ze svého bankovního účtu č. XY a která byla v zalepené bílé obálce pro obviněného viditelně vložena mezi reklamními materiály předávanými O. H., tuto částku obviněný přijal za účelem ovlivnění průběhu jím dozorovaného trestního řízení vedeného proti V. K. tak, aby mohlo být následně v jeho trestní věci rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř., k čemuž však obviněný nakonec nepřistoupil, a namísto toho podal obžalobu, a to pouze kvůli vysoké hladině alkoholu v krvi obviněného V. K. v době způsobení dopravní nehody, což ale obviněný zjistil až v době po převzetí a ponechání si předmětné finanční hotovosti, nejdříve však 29. 1. 2013, kdy bylo Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 2 doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání V. K. ze dne 24. 1. 2013, č. j. KRPA-16133l/TČ-2012-000045-43.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 8 To 202/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), g) tr. ř.
5. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., namítl, že při veřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2021 u Městského soudu v Praze rozhodoval člen senátu JUDr. Richard Petrásek, který je otcem Mgr. Richarda Petráska, státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, tedy státního zastupitelství, které iniciovalo trestní stíhání proti dovolateli, podávalo obžalobu a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v dané věci. Podle §31 odst. 1 tr. ř. se měl člen senátu JUDr. Richard Petrásek vyloučit z důvodu uvedeného v §30 tr. ř., neboť pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemohl nestranně rozhodovat.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Sice využil postupu podle §36b tr. ř., toto ustanovení je ovšem v rozporu s článkem 40 odst. 3 Listiny a část odborné právní veřejnosti navrhuje de lege ferenda jeho zrušení. Konstatoval, že se léčí s těžkou depresí, a proto nebyl dostatečně způsobilý k prohlášení, že se ustanoveného obhájce vzdává. Vytkl, že odvolací soud odmítl jeho návrh na doplnění dokazování přibráním znalce, který by se k jeho duševnímu stavu vyjádřil.
7. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejprve namítl tzv. extrémní rozpor, který spatřoval v rozhodnutí odvolacího soudu, jenž svůj závěr o vině opřel především o výpověď svědka O. H. ze dne 18. 10. 2018, kterou podle §211 odst. 4 tr. ř. přečetl. Takový postup odvolací soud nebyl oprávněn zvolit, když nebyla splněna podmínka možnosti se výslechu účastnit. Dovolatel obhájce neměl, resp. zřejmě ještě měl, ovšem policejní komisař dovolatele vyrozuměl, jako by byl sám obhájce (§165 odst. 3 tr. ř.), přestože měl nejprve postupovat podle §165 odst. 1 tr. ř., kdy měl dovolatele poučit, že mu připouští účast na výslechu uvedeného svědka a že mu umožní klást svědkovi otázky. Toto policejní komisař neučinil a dovolateli poslal pouze oznámení o úkonu, kde bylo uvedeno místo, datum, hodina (§165 odst. 4 tr. ř.), nikoliv však sdělení, že se tohoto úkonu může dovolatel účastnit. Dovolatel přepokládal, že se jako obviněný nemá právo tohoto úkonu účastnit. Pokud odvolací soud hodnotil na rozdíl od soudu nalézacího výpověď uvedeného svědka jako věrohodnou a považoval ji za zásadní usvědčující důkaz, měl provést osobní výslech svědka ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. Jestliže hodnotil důkazy odlišně od soudu nalézacího, měl tyto důkazy sám provést. Opačný postup je v rozporu se zásadami přímosti a bezprostřednosti podle §2 odst. 11 a 12 tr. ř. I v případě, že by odvolací soud postupoval při čtení uvedené svědecké výpovědi správně, nelze přehlédnout, že obsah výpovědi je nekonkrétní a plný nesrovnalostí. Svědek zejména uvedl, že žádné peníze neviděl, už vůbec ne, o jakou konkrétní částku by mělo jít. Svědek proti dovolateli vypovídal lživě, veden snahou dostat se z výkonu trestu odnětí svobody (prostřednictvím podmíněného propuštění). Odvolací soud nerespektoval princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo . Přinejmenším dvě dějové linie svědčí pro dovolatelovu beztrestnost: buď svědek O. H. mystifikoval B. Š. a veškeré vylákané prostředky si ponechal pro sebe, nebo obviněnému sice O. H. podstrčil v prospektech obálku s penězi, avšak toto obviněný nevěděl a vše zanechal v prostorách Obvodního soudu pro Prahu 2. Podle jeho mínění je rozsudek odvolacího soudu nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť již ve výrokové části je uvedeno, že dovolatel věděl o tom, že V. K. je souběžně stíhán pro hospodářskou trestnou činnost, a nejsou tedy splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, a v závěru výroku je uvedeno, že dovolatel podal obžalobu pouze z důvodu, že u V. K. byla naměřena vysoká hladina alkoholu v krvi. Přitom souběžné trestní stíhání, zejména pokud se jedná o zcela jiný druh trestné činnosti, nikterak nebrání v postupu podle §307 tr. ř. Pokud by obviněný převzal úplatek, tak by byl rozhodnut věc V. K. podmíněně zastavit, neboť by mu v tom nic nebránilo a neměl by žádný důvod O. H. telefonovat. Navíc, pokud by O. H. dal dovolateli úplatek, tak by mu asi nesdělil, ať tu věc nechá být. Obviněný trvá na tom, že parametr hladiny alkoholu v krvi V. K. se dozvěděl nejpozději dne 9. 1. 2013, když byl zřejmě O. H. požádán, zda by ta věc nešla podmíněně zastavit. Uzavřel, že pokud by odvolací soud postupoval ve věci nestranně, odročil by veřejné zasedání za účelem získání lékařských zpráv o duševním stavu dovolatele, v návaznosti na což by rozhodl, zda přibere znalce, a také by znovu jako svědka předvolal O. H.
8. Dovolatel na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, aby zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a dovolatele zprostil obžaloby, nebo pokud by Nejvyšší soud věc přikázal k novému projednání rozhodnutí, aby nařídil, aby ji projednal soud, který nesídlí v Praze (§265 l odst. 3. tr. ř).
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že dovolatel brojil především i proti zamítnutí svého odvolání, a rozsudek odvolacího soudu chtěl tedy patrně napadnout podle §265b odst. 1 písm. l ), resp. písm. m), tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dále uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a s níž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. S argumentací soudů se ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal. K jednotlivým dovolacím námitkám se ovšem i tak vyjádřil.
10. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., poznamenal, že dovolatel nespecifikoval, odkdy je mu znám příbuzenský vztah mezi členem senátu odvolacího soudu JUDr. Richardem Petráskem a obvodním státním zástupcem pro Prahu 6 Mgr. Richardem Petráskem. Lze předpokládat, že nejpozději na počátku veřejného zasedání o jeho odvolání, když jsou soudci odvolacího soudu označeni jmenovkami. Dovolání však nezmiňuje, že by dovolatel splnil základní podmínku pro použití tohoto dovolacího důvodu – že by tuto okolnost namítl ještě před rozhodnutím Městského soudu v Praze. Státní zástupce tak pro absenci předchozí námitky vyloučení považoval dovolání v této části za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Bylo by vhodnější, aby JUDr. Richard Petrásek členem odvolacího senátu za daných okolností nebyl, avšak jeho syn Mgr. Richard Petrásek sice byl v čele dozorového státního zastupitelství vystupujícího v předmětné trestní věci, nebyl ovšem zpracovatelem, jemuž by věc byla přidělena. Tím byl Mgr. Roman Balej, který podepsal a podal obžalobu a osobně se účastnil hlavních líčení. Orgánem činným v trestním řízení není nikdy státní zastupitelství, nýbrž pouze konkrétní státní zástupce. Vedoucí státní zástupce ve vztahu k podřízeným podle §12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, vykonává „dohled“, fakticky spočívající v následné kontrole. Vztah JUDr. Richarda Petráska k popsaným vazbám státních zástupců se tak jeví jako dosti spekulativní a velmi zprostředkovaný. Musel by být doložen dalšími konkrétními okolnostmi, které však dovolatel neuvedl. Bez dalšího nelze předpokládat, že by snad mohl mít uvedený rodinný vztah vliv na schopnost nezávislého rozhodování jednoho z členů senátu odvolacího soudu.
11. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupce uvedl, že otázka ústavnosti či neústavnosti ustanovení §36b tr. ř. neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a může být předmětem posuzování Ústavním soudem. Neústavnosti navíc nic nenasvědčuje, když podle čl. 40 odst. 3 Listiny je vymezení nutné obhajoby ponecháno na „zákonu“, tedy trestním řádu. Duševním stavem dovolatele se odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě zabýval, přičemž zejména konstatoval, že se dovolatel nikdy nikomu nezmínil, že by měl nějaké zdravotní potíže. Obviněným popisované okolnosti, za nichž se vzdal svého obhájce, jsou ve zjevném rozporu s obsahem spisu, podle něhož se dovolatel vzdal obhájce až po poradě s ním a za jeho přítomnosti (k tomu bylo odkázáno na citace z protokolu o výslechu obviněného ze dne 2. 10. 2018). V té době i později opakovaně uváděl, že je zdravotně v pořádku. Nic nenasvědčuje tomu, že by dovolatel neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, neboť se výslovně a nezpochybnitelně rozhodl hájit sám a úkony k tomu potřebné byly provedeny v souladu s trestním řádem. V této části je proto podle státního zástupce dovolání zjevně neopodstatněné.
12. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že soudy svá skutková zjištění obsáhle a přesvědčivě odůvodnily. Pokud jde o zákonnost čtení protokolu o výpovědi O. H. ze dne 18. 10. 2018, k této se dostatečně vyjádřil odvolací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozsudku. Okolnosti výslechu svědka u hlavního líčení objasnil svědek P. S. a ani sám dovolatel nikdy v průběhu trestního řízení nenaznačil, že by mu nebylo umožněno výslechu svědka O. H. se zúčastnit. Ostatně nijak neprotestoval ani u hlavního líčení, kdy po odepření výpovědi svědkem byl protokol o jeho výpovědi obratem podle §211 odst. 4 tr. ř. přečten. Tvrzení, že se obviněný neměl možnost předmětného výslechu účastnit, se objevilo až následně. Vše tak nasvědčuje tomu, že dovolatel možnost účastnit se předmětného výslechu měl, a pokud to nyní popírá, činí tak pouze vzhledem k posunu důkazní situace před odvolacím soudem. Podle státního zástupce se jedná o námitku sice odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak zjevně neopodstatněnou. K procesní použitelnosti čtené výpovědi O. H. neměl státní zástupce výhrad. I tuto námitku shledal zjevně neopodstatněnou. Jestliže svědek odmítl vypovídat již u hlavního líčení, umožnil tím i odvolacímu soudu přečíst jeho výpověď podle §211 odst. 4 tr. ř., a provedením tohoto důkazu si odvolací soud otevřel cestu ke změně skutkových zjištění, která je z hlediska právního posouzení skutku nerozhodná, neboť odvolací soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu pouze v otázce úmyslu přímého. V obou případech rozhodnutí soudů nižších stupňů se jedná o úmysl, a žalované jednání tedy naplňuje stejnou skutkovou podstatu téhož trestného činu. Ani námitce vztahující se k věrohodnosti čtené výpovědi O. H. státní zástupce nepřisvědčil a považoval ji za zjevně neopodstatněnou s poukazem na body 15. – 17. rozsudku odvolacího soudu, který se s argumentací dovolatele přesvědčivě vypořádal. S odkazem na související judikaturní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůraznil státní zástupce zásadu in dubio pro reo jako zásadu procesní a vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními učiněnými před soudy nižších stupňů. Námitky argumentující porušením pravidla in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Pokud jde o přibrání znalců k posouzení duševního stavu dovolatele a opětovné předvolání svědka O. H., státní zástupce poznamenal, že nevyhovění přibrání znalců je adekvátně odůvodněno (bod 9. rozsudku odvolacího soudu) a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Důkaz v podobě výpovědi svědka O. H. již byl proveden, svědek dal u hlavního líčení dostatečně najevo vůli nevypovídat a státní zástupce považuje za krajně problematické opakovanými předvoláními se pokoušet o získání jeho výpovědi. Nejedná se pak o případ, že by byl tento důkazní návrh zamítnut.
13. Státní zástupce uzavřel, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
14. Obviněný prostřednictvím obhájce v reakci na vyjádření státního zástupce sdělil, že o příbuzenském poměru člena senátu Městského soudu v Praze JUDr. Richarda Petráska a Obvodního státního zástupce pro Prahu 6 Mgr. Richarda Petráska se dozvěděl „až několik hodin po skončení veřejného zasedání, kdy mu někdo ze známých řekl nebo napsal, zda náhodou nejsou otec a syn“. Při samotném veřejném zasedání nebyl obviněný schopen pro svůj psychický stav a vysokou dávku antidepresiv vnímat jmenovky členů senátu a nebyl ani schopen vznést námitku podjatosti intervenujícího státního zástupce, s nímž měl v minulosti názorový střet. Státní zástupce podle názoru obviněného ve svém vyjádření zkresluje a zlehčuje úlohu vedoucího státního zástupce, který schvaluje nejzávažnější rozhodnutí (zejména obžalobu a odvolání) před jejich vypravením, tedy i Mgr. Richard Petrásek musel být vyrozuměn a musel schválit takový postup vůči obviněnému. Jeho otec JUDr. Richard Petrásek se pak z pozice člena senátu odvolacího soudu „musel snažit, aby jeho syn nebyl za svoji práci zostuzen“. Mgr. Richard Petrásek byl podle tvrzení obviněného instalován do jeho funkce jako „protekční dítě“ a podrobně rozvedl jeho rodinné vazby na různé státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ohledně ustanovení §36b tr. ř. má obviněný nadále za to, že orgány činné v trestním řízení měly v jeho výjimečném případě, kdy se vzdal práva na obhájce, z procesní opatrnosti přibrat znalce k vyjádření, zda byl způsobilý k prohlášení, že se obhájce vzdává. Psychiatricky se dlouhodobě léčí, a pokud uvedl do protokolu, že je po zdravotní stránce v pořádku, uvedl to „v euforii“ způsobené léky. K výpovědi svědka O. H. zopakoval, že i přípis ze dne 1. 11. 2018 na č. l. 831 dokazuje přesvědčení obviněného, že se samotného výslechu svědka v přípravném řízení nemůže účastnit. Proti postupu podle §211 odst. 4 tr. ř. původně nic nenamítal, protože upřednostňoval argumentaci nevěrohodnosti svědecké výpovědi a její nesoulad s ostatními důkazy před zpochybňováním procesní bezvadnosti. Poukázal pak na judikaturu Ústavního soudu (zejména na nález ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06) i Evropského soudu pro lidská práva, podle kterých je účelem §263 odst. 7 tr. ř. zakazujícího odvolacímu soudu měnit skutková zjištění bez zopakování či doplnění dokazování zajistit obviněnému možnost provádět efektivní obhajobu realizací zásad ústnosti a bezprostřednosti. Měl-li v dané věci odvolací soud fundamentálně odlišný názor na hodnocení věrohodnosti svědka O. H., měl jej sám vyslechnout a nepostačuje čtení protokolu o jeho výpovědi. Protokolovaná výpověď byla učiněna bez účasti obviněného nebo jeho obhájce, svědek vypovídal v rozrušení z události, která bezprostředně předcházela výslechu (byla zamítnuta žádost svědka o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody), nebylo zohledněno, z jakého důvodu svědek vůbec vypovídal, resp. že vypovídal, aby se zavděčil a uspěl tak ve stížnostním řízení. Podmínky pro postup odvolacího soudu podle §211 odst. 4 tr. ř. splněny nebyly, neboť pokud svědek v přípravném řízení vypovídal, poté u hlavního líčení výpověď odepřel, mohl opětovně změnit názor a u odvolacího soudu vypovídat. Své trestní stíhání obviněný považuje za snahu o osobní likvidaci, v rezortu státního zastupitelství byl notoricky znám nepříznivým psychickým stavem a primární zájem byl zřejmě takový, aby se natolik psychicky zhroutil, že spáchá sebevraždu. K tomu osoby se zájmem na takovém výsledku zneužily kauzu bývalého soudce O. H. Všechny uplatněné důvody dovolání proto považuje obviněný nadále za opodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. S. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), c), g) tr. ř.
17. V projednávané věci je předně zapotřebí zdůraznit, že obviněný prakticky shodné námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení. Jeho dovolací argumentace je z větší části pouze opakováním obhajoby, se kterou se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, na které upozornil i státní zástupce, a z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
18. I přes shora uvedené zjištění považuje Nejvyšší soud za vhodné se k dílčím námitkám obviněného vyjádřit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
20. Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
21. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v posuzované věci výhrada, že soudce JUDr. Richard Petrásek, člen senátu Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího, jenž rozhodoval o řádném opravném prostředku obviněného proti rozsudku nalézacího soudu, byl podjatý a měl být z projednávání věci obviněného vyloučen, nebyla v předchozím řízení namítnuta. Současně bylo zjištěno, že v podaném dovolání obviněný nikde neuvedl, že mu důvod jím tvrzené podjatosti člena odvolacího senátu, tj. existence příbuzenského vztahu JUDr. Richarda Petráska k Mgr. Richardu Petráskovi (vedoucímu) státnímu zástupci působícímu u obvodního státního zastupitelství, jehož státní zástupce na něj podal obžalobu, nebyl znám před rozhodnutím odvolacího soudu o jeho řádném opravném prostředku. V tomto směru tedy formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyly splněny.
22. Je třeba zdůraznit, že dovolací soud nemohl přihlížet k rozšíření argumentace dovolatele obsažené v jeho reakci na vyjádření státního zástupce, v níž tyto v dovolání chybějící údaje doplnil (viz bod 14.), neboť podle §265f odst. 2 tr. ř. je sice přípustná dodatečná modifikace již podaného dovolání, pokud jde o rozsah napadení některého z rozhodnutí uvedeného v §265a odst. 1, 2 tr. ř., a to včetně konkrétního výroku i co do důvodu dovolání, tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. Tato lhůta se pak uplatní i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) , odst. 2 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20).
23. Nadto lze uvést, že se dovolací soud ztotožňuje s názorem státního zástupce, že příbuzenský vztah mezi soudcem JUDr. Richardem Petráskem a státním zástupcem Mgr. Richardem Petráskem mohl být dovolateli zřejmý nejpozději na počátku veřejného zasedání o jeho odvolání, a to přinejmenším s ohledem na viditelné označení členů senátu jmenovkami. Nelze pak akceptovat opakovaná účelová vyjádření obviněného stran jeho údajného velmi špatného psychického stavu, který mu bránil v základní orientaci (včetně schopnosti vnímat jmenovky členů senátu odvolacího soudu či se ohradit proti osobě intervenujícího státního zástupce apod.), neboť žádné takové skutečnosti nikdy v průběhu trestního řízení nevyplynuly ani z vyjádření obviněného samotného, ani z jiných zjištění a jsou součástí argumentace obviněného teprve v řízení o jeho dovolání (dále ještě viz níže).
24. Státní zástupce rovněž správně upozornil na skutečnost, že Mgr. Richard Petrásek sice byl v čele dozorového státního zastupitelství vystupujícího v předmětné trestní věci, nebyl však zpracovatelem obžaloby a tím, kdo se osobně účastnil hlavních líčení, popř. činil jakékoli konkrétní úkony v dané trestní věci obviněného, tedy nebyl „orgánem činným v trestním řízení“ dovolatele. Lze se tedy plně ztotožnit i se závěrem, že na základě pouhého konstatování zmíněného příbuzenského poměru bez dalších zjištění (která dovolatel ve svém mimořádném prostředku ani nenabízí ani netvrdí) stran poměru člena senátu odvolacího soudu k projednávané věci či k jinému orgánu činnému v trestním řízení nelze automaticky dovozovat vyloučení člena senátu JUDr. Richarda Petráska z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř.
25. Nejvyšší soud pak nepovažuje za nutné ani vhodné se vyjadřovat k té části vyjádření dovolatele, v níž dehonestujícím způsobem hodnotí okolnosti nástupu do funkce Mgr. Richarda Petráska (z protekce) a nutnost podpory jeho zpochybňované profesní činnosti ze strany Městského soudu v Praze.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
26. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě.
27. Obviněný namítl, že v trestním řízení sice využil postupu podle §36b tr. ř., ovšem vzhledem k tomu, že se léčí s těžkou depresí, nebyl dostatečně způsobilý k prohlášení, že se ustanoveného obhájce vzdává. Citované ustanovení trestního řádu je podle něj navíc v rozporu s článkem 40 odst. 3 Listiny. Dovolací soud nemohl přiznat předmětné argumentaci dovolatele opodstatnění. Již odvolací soud v souvislosti s obsahově shodnou námitkou obviněného, že nebylo zachováno jeho právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, plně v souladu s obsahem spisového materiálu akcentoval (srov. bod 9. odůvodnění jeho rozsudku), že obviněnému byl již v přípravném řízení ustanoven obhájce z důvodu nutné obhajoby uvedeného v §36 odst. 3 tr. ř. a že obviněný pomoc obhájce při zastupování v této trestní věci odmítl, kdy se podle §36b odst. 1 tr. ř. po poradě s ustanoveným obhájcem JUDr. Filipem Černým obhájce vzdal (viz protokol o výslechu, č. l. 252–256). Obviněný tedy nevyužil zákonné možnosti být v tomto trestním řízení zastoupen obhájcem, přičemž do doby rozhodnutí odvolacího soudu tento jednoznačný projev vůle nepřehodnotil. Takovým postupem realizoval své právo hájit se sám, což orgány činné v trestním řízení respektovaly, a své rozhodnutí v protokolárním vyjádření i stručně odůvodnil svou vlastní erudicí státního zástupce. Pokud jde o duševní stav obviněného, odvolací soud zdůraznil, že obviněný v průběhu trestního stíhání tuto námitku nikdy nevznesl, na zdravotní potíže si nestěžoval, žádnou lékařskou zprávu nepředložil. Ani z obsahu trestního spisu, ani z projevů obviněného před odvolacím soudem v rámci veřejného zasedání, kdy vystupoval sebevědomě a rozhodně, bez známek jakéhokoli hendikepu, nevznikly pochybnosti o jeho schopnosti se hájit. Naopak z vystupování a přednesů obviněného byla zřejmá jeho erudovanost a kompetentnost, kdy jako státní zástupce velmi dobře znal práva obviněného a tato i fakticky uplatňoval. Odvolací soud z uvedených důvodů shledal jako nadbytečný návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku na vyšetření jeho duševního stavu, a proto jej zamítl.
28. Dovolací soud tedy s ohledem na výše uvedené konstatuje, že přesvědčení obviněného, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, je v příkrém rozporu s obsahem trestního spisu. Je evidentní, že ustanoveného obhájce se jednoznačně vzdal a rozhodl se hájit sám, a to s plným vědomím z toho vyplývajících důsledků. Na svůj zdravotní stav si v rozhodné době ani kdykoli později nestěžoval, tudíž jeho obhajoba spočívající v poukazu na těžkou depresi, kterou měl trpět, se jeví jako zcela účelová, a jeho výtka, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování předmětného znaleckého posudku, je evidentně nedůvodná a jde o pouhou snahu obviněného zpětně procesně devalvovat celé trestní řízení. Těžko pak za daných okolností akceptovat ničím nepodporovanou představu obviněného, že pokud využil postupu podle §36b odst. 1, 2 tr. ř., mělo být už jen pouze s ohledem na tento jeho akt iniciováno vypracování znaleckého posudku stran jeho způsobilosti takové prohlášení učinit.
29. Pro úplnost je vhodné dodat, že ani dovolací soud neshledal podmínky pro postup podle §224 odst. 5 tr. ř., tedy že by mělo být přerušeno trestní stíhání obviněného pro možný rozpor zákona, jehož užití je v dané věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu (konkrétně §36b tr. ř.), s ústavním pořádkem (zejména s čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a věc předložena Ústavnímu soudu, neboť má za to, že obviněným kritizované ustanovení trestního řádu v rozporu s ústavním pořádkem není.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
31. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
32. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
33. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l ) §265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
34. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
35. V projednávaném případě Nejvyšší soud nezaznamenal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (str. 12–19, body 13. – 25.) a odvolacího soudu (str. 10–15, body 14. – 23.) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že zejména odvolací soud postupoval v návaznosti na dokazování provedené u soudu prvního stupně a po jeho částečném zopakování při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy soudy nižších stupňů hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
36. Nejvyšší soud nicméně pro úplnost doplňuje, že pokud jde o věrohodnost výpovědi svědka O. H., odvolací soud, který na rozdíl od soudu nalézacího shledal výpověď jmenovaného věrohodnou, vysvětlil (srov. bod 16. odůvodnění jeho rozsudku), že svědek potvrdil, že dne 14. 1. 2013 předal obviněnému před soudní budovou obálku s penězi řádově v desítkách tisících korun, a to v reklamních materiálech, přičemž popsal podrobně i to, za jakým účelem byl obviněný jako státní zástupce korumpován. Pokud si svědek částku úplatku přesně nepamatoval, pak podle soudu tato skutečnost nesvědčí o jeho nevěrohodnosti, ale lze ji přičíst na vrub doby pěti let a 9 měsíců, která od skutku do podání výpovědi svědka uplynula, přičemž nelze též přehlédnout, že svědek byl pravomocně odsouzen za více skutků (celkem 5), kterých se dopustil s dalšími osobami, mimo jiné se státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2. Odvolací soud neshledal žádné okolnosti, které by svědčily o snaze svědka obviněnému ublížit. Naopak byly prokázány jejich vzájemné přátelské vztahy, což je zřejmé i z provedených odposlechů. I dovolací soud považuje za liché opakovaně naznačované úvahy dovolatele, že svědek O. H. byl v přípravném řízení k obsahu své výpovědi motivován jakousi možnou „výpomocí“ s jeho podmíněným propuštěním. Svou výpověď učinil až po zamítavém rozhodnutí soudu prvního stupně a zejména je zřejmé, že žádný policejní orgán ani státní zástupce nemá a nemůže mít reálný vliv na konečné rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění svědka z výkonu trestu odnětí svobody. Závěr o věrohodnosti svědka odvolací soud založil zejména na tom, že jeho výpověď nestojí osamoceně, ale koresponduje s dalšími důkazy, zejména s výstupy z odposlechů. Podle těchto pak správně odvolací soud podal (v souladu se závěry soudu prvního stupně) chronologický popis kontaktů obviněného se svědkem i svědka O. H. s dalšími osobami, které v přímé návaznosti na výpověď svědka O. H. dokladují proces komunikace, její obsah stran trestní věci V. K., v níž měl být obviněný popsaným způsobem reálně zaangažován ve prospěch prověřované osoby. Obsahy těchto důkazů navíc přesně korespondují s objektivními zjištěními o výběru finanční částky 150 000 Kč V. K. dne 14. 1. 2013 zcela v souladu s předchozími ujednáními, která zazněla v telefonních či prostorových odposleších zaznamenaných před předáním úplatku a odměna pro vytipované osoby byla zmíněna i v odposleších zachycených po předání úplatku. Odvolací soud také zcela správně a ve vzájemných souvislostech vyplývajících z provedených důkazů zdůraznil, že obviněnému jako státnímu zástupci s ohledem na náplň jeho pracovní činnosti a na systém přístupu k trestním věcem na státním zastupitelství byly známy veškeré mu za vinu kladené aspekty trestní věci V. K. Prokazatelně byla „řešena“ mezi obviněným a ostatními zmíněnými svědky otázka možného podmíněného zastavení trestního stíhání, vykazoval velmi nadstandardní mimopracovní komunikační aktivitu ve vztahu k O. H. (navrhoval různé možné zákonné alternativy, za nichž lze o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhodnout, vzejde-li ze strany prověřované osoby ochota vzdát se řízení motorových vozidel apod.), zejména i poté, co obdržel ony „prospekty na Suzuki“, a obžalobu na V. K. podal teprve cca měsíc poté, co byl O. H. zadržen policejním orgánem pro podezření z korupčního jednání. Za daných okolností tak nelze považovat za extrémně vadné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, včetně soudu odvolacího, který pouze nepatrně změnil formulaci skutkové věty, nicméně ve shodě se soudem nalézacím uznal obviněného vinným obsahově totožným skutkem (dále viz níže).
37. K výtce dovolatele, že mu policejní orgán neumožnil účastnit se výslechu svědka O. H. v přípravném řízení, když oznámení o konání uvedeného úkonu neobsahovalo poučení o tom, že se jej může účastnit, nelze než ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že tvrzení dovolatele, že se neměl možnost předmětného výslechu účastnit, se objevilo až následně v souvislosti s posunem důkazní situace, přičemž dovolatel možnost účastnit se předmětného výslechu měl, což také konstatoval nalézací soud (obviněný byl o obou termínech výslechu svědka řádně a včas vyrozuměn a tohoto se mohl i zúčastnit, srov. str. 6 rozsudku). Z výpovědi svědka P. S. vyplynulo, že obviněný byl vyrozuměn o všech termínech výslechu jmenovaného svědka, ani k jednomu výslechu se nedostavil, byl vyrozuměn datovou zprávou, neomluvil se a nežádal o posun termínu. Pro ilustraci lze zmínit, že obviněný ve svém trestním oznámení na svědka P. S. uvedl, že vyšetřovatelům věřil, věděl, že těžiště dokazování je před soudem, a proto nepovažoval za nutné se nějakého výslechu svědků osobně zúčastňovat. To samozřejmě rovněž svědčí pouze o tom, že o možnosti účastnit se výslechu svědka obviněný věděl, sám se však rozhodl v rámci své obhajovací taktiky výslechu se neúčastnit, neboť se koncentroval na výslech svědka soudem, avšak k tomu nedošlo, neboť svědek využil svého práva nevypovídat. Pokud obviněný v těchto souvislostech argumentoval svým přípisem ze dne 1. 11. 2018 na č. l. 831 spisu, jde o jeho žádost zpětně nahlédnout do protokolu o výpovědi uvedeného svědka (mj. s výslovným potvrzením, že se obviněný vzdal práva na obhájce a hodlal se hájit sám, což rovněž podporuje závěr o plné orientaci při takto praktikovaném procesním postupu), v níž pouze zpětně vyjádřil svůj předpoklad, že by mu účast u výslechu svědka zřejmě nebyla umožněna. Přípis však ničeho nedokazuje stran zájmu obviněného se výslechu svědka účastnit v aktuálním čase realizace výslechu, o němž byl obviněný opakovaně vyrozumíván. Nelze tedy akceptovat procesní námitky nevědomosti obviněného o možnosti účastnit se výslechu svědka v přípravném řízení, zvláště pokud obviněný dlouhodobě vykonával funkci státního zástupce, sám se vzdal procesního práva na obhájce a z vlastní praxe orgánu dozoru nad přípravným řízením trestním měl i mnohaleté praktické znalosti trestního řádu.
38. Co se týče výhrad proti čtení protokolu o výpovědi svědka O. H. v přípravném řízení podle §211 odst. 4 tr. ř., nalézací soud na str. 6 rozsudku vysvětlil, že zmíněný svědek využil svého práva a odmítl při hlavním líčení k věci vypovídat. Z toho důvodu byl postupem podle §211 odst. 4 tr. ř. přečten protokol o jeho výslechu. Odvolací soud pak, vědom si toho, že hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu, před kterým jsou důkazy prováděny, a že je hodnocením těchto důkazů soudem nalézacím vázán s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl (§263 odst. 7 tr. ř.), v rámci veřejného zasedání opět provedl důkaz čtením výpovědi svědka podle §211 odst. 4 tr. ř. V návaznosti na to dospěl k závěru, že na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení bylo třeba učinit skutková zjištění, jak jsou popsána v obžalobě státního zástupce, a proto podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. po zčásti opakovaném dokazování znovu rozhodl, přičemž při zachování totožnosti skutku upravil skutková zjištění tak, aby odpovídala provedenému dokazování. Tato skutková zjištění pak právně kvalifikoval stejně jako soud nalézací, tj. jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož zákonné znaky obviněný po subjektivní stránce naplnil ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. body 15., 23. rozsudku odvolacího soudu). Ani dovolací soud neshledává v postupu soudu odvolacího žádného pochybení. Svědek O. H. využil svého práva a odmítl při hlavním líčení k věci vypovídat, ač to nebylo výslovně protokolováno (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 5. 5. 2020, č. l. 984), lze dovodit, že z důvodů uvedených v §100 odst. 2 tr. ř. Nalézací soud správně toto odmítnutí akceptoval, ačkoli trestní stíhání svědka samotného pro korupční trestnou činnost již bylo pravomocně skončeno, neboť podle ustálené judikatury i soudní praxe neobstojí donucování svědka k jeho výpovědi s argumentem ne bis in idem, tedy že již v trestní věci svědka bylo pravomocně rozhodnuto, popř. že trestní stíhání svědka již probíhá (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 26/03, a ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 1679/20). Stanovisko svědka tak poskytlo prostor pro čtení výpovědi svědka podle §211 odst. 4 tr. ř. i odvolacímu soudu. Nejvyšší soud se ztotožňuje i s názorem státního zástupce, že nelze automaticky v každém stádiu trestního řízení relativizovat stanovisko svědků, kteří v předchozím stádiu řízení využili svého zákonného práva nevypovídat (zejména pak podle §100 odst. 2 tr. ř. pro obavy z vlastního trestního stíhání) a opakovaným předvoláváním a aktualizací stanoviska nevypovídat na ně vyvíjet tlak se záměrem dosáhnout jejich svědecké výpovědi. Pokud tak svědek vyjádřil oprávněně v hlavním líčení před nalézacím soudem vůli nevypovídat, je třeba toto jeho stanovisko respektovat i v následujícím stadiu trestního řízení a není povinností odvolacího soudu, má-li v úmyslu provést důkaz svědeckou výpovědí takového svědka, jej opakovaně předvolávat k veřejnému zasedání. Na základě toho byl odvolací soud, který tento důkaz ve veřejném zasedání znovu provedl postupem podle §211 odst. 4 tr. ř., oprávněn vyhodnotit výpověď svědka odlišně od soudu nalézacího a učinit změnu ve skutkových zjištěních, jež (jak upozornil státní zástupce) je z hlediska právního posouzení skutku nerozhodná, neboť v obou případech se jedná toliko o posouzení formy úmyslu, a žalované jednání tedy při obou těchto variantách naplňuje stejnou skutkovou podstatu téhož trestného činu a hodnocení výpovědi svědka nemá žádný zásadní dopad na posouzení viny obviněného jako takové. Nejedná se tedy ani o situaci, na niž poukazoval podle argumentace obviněného Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/2014, v němž vyjádřil nutnost provést důkaz odvolacím soudem, chce-li tento důkaz hodnotit odlišně od soudu prvního stupně, neboť v předmětné trestní věci takový odlišně hodnocený důkaz proveden byl a obviněný vyjádřil pouze nesouhlas se způsobem provedení důkazu. Stejně tak není případný ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06, který sice (stručně řečeno) vyslovil, že pokud má odvolací soud radikálně odlišný názor na věrohodnost svědka, musí jej sám vyslechnout za účelem realizace obhajoby, nicméně se jednalo o situaci, kdy svědek před nalézacím soudem vypovídal a odvolací soud výpověď svědka neprovedl žádným ze zákonem uvažovaných způsobů (tedy ani přečtením protokolu o výpovědi).
39. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soud proto nepochybil, neaplikoval-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soud nižšího stupně po vyhodnocení důkazní situace dospěl k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnul do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soud tyto pochybnosti neměl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
40. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. S. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth