ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.144.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 144/2022-838
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 3. 2022 o dovolání, které podala obviněná J. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 5 To 100/2021-774, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 100/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 15. 1. 2021, č. j. 47 T 100/2017-709, byla obviněná J. H. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu měla dopustit tím, že
jako osoba vykonávající pro U. p. činnost na pozici výhradního pojišťovacího zprostředkovatele a znalá jejích vnitřních předpisů, postupů a pojistných podmínek, dne 29. 10. 2013 nahlásila u této pojišťovny pojistnou událost č. 3260322013/002 ze dne 26. 10. 2013, kdy při rekonstrukci střechy bytového domu došlo z důvodu nedbalosti dělníků k požáru podkrovního bytu č. 12 v XY, XY, okr. Chomutov, jenž byl ve vlastnictví její dcery N. H., nar. XY, a jenž své dceři včetně jeho vybavení dne 14. 2. 2007 pojistila smlouvami č. 2949069302 a č 2944063569, a v záměru získat neoprávněný majetkový prospěch:
1) dne 18. 12. 2013 v 15.36 hod. zaslala ze svého emailu XY na email XY M. J., nar. XY, který pro U. p. likvidoval pojistnou událost, rozpočet na rekonstrukci předmětného bytu ve výši 1.521.093,42 Kč, přičemž do rozpočtu nechala pojmout stavební práce ve výši nejméně 695.000 Kč, které se týkaly zhodnocení bytu nad rámec rekonstrukce nutné pro uvedení bytu do původního stavu před požárem, čímž chtěla poškozené U. p. IČO XY, způsobit škodu ve výši nejméně 695.000 Kč, přičemž fakticky byla z pojistky na bytovou jednotku vyplacena částka ve výši 713.348 Kč,
2) dne 20. 12. 2013 v 17.55 hod. zaslala ze svého emailu XY na email XY M. J., nar. XY, který pro U. p. likvidoval pojistnou událost, seznam movitých a osobních věcí v domácnosti v hodnotě 350.060 Kč, které měly být požárem v předmětném bytě zničeny, a který dne 19. 2. 2014 v 17.55 hod. ze svého emailu XY rozšířila o další věci na celkovou částku ve výši 695.110 Kč, přestože ve skutečnosti v tomto bytě neměla žádné své movité věci a ani jej neobývala, neboť byl pronajat V. B., nar. XY s rodinou, čímž poškozené U. p. IČO XY, způsobila škodu ve výši 350.000 Kč na vyplacené záloze na pojistné plnění a chtěla způsobit další škodu ve výši 345.110 Kč,
přičemž svým jednáním chtěla způsobit celkovou škodu ve výši nejméně 1.390.110 Kč, z čehož jí na neoprávněně poskytnuté záloze bylo vyplaceno plnění v celkové výši 350.000 Kč,
2. Za tento zločin byl obviněné uložen podle §210 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněná zavázána zaplatit poškozené společnosti U. P. na náhradě majetkové škody částku 350.000 Kč.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 7. 2021, č. j. 5 To 100/2021-774, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Zuzany Juppové dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. účinného do 31. 12. 2021, s tím, že napadené rozhodnutí stojí na nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy došlo k porušení hmotněprávních principů a tedy k chybnému výkladu trestněprávních norem, přičemž odvolací soud přes existenci uvedeného dovolacího důvodu rozhodl o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku.
5. Ve vztahu k výroku o vině v části pod bodem 1. rozsudku nalézacího soudu (náklady na rekonstrukci bytu) obviněná zdůraznila, že podstatným znakem skutkové podstaty trestného činu podle §210 tr. zákoníku je subjektivní stránka ve formě úmyslného zavinění. V daném případě postupovala naprosto standardním a pochopitelným způsobem, když důvěřovala zpracovateli rozpočtu, u kterého rekonstrukci bytu poptala. Sama nemá vzdělání v oboru stavebnictví, proto obsahově rozpočet nekontrolovala. Nemůže tedy nést odpovědnost za obsah rozpočtu, ani za jeho případné nadsazení. Namítla, že její úmysl nebyl zkoumán, soudy jej pouze konstatovaly. Zcela přitom byl opomenut obsah pojistných smluv, které podle dovolatelky zněly tzv. na novou cenu. Na základě takové smlouvy má pojistník nárok na plnění ve výši, za kterou by v aktuálních podmínkách pořídil věc novou, bez přihlédnutí k opotřebení věci zničené. Vzhledem k charakteru škodní události, tedy požáru a následnému hasebnímu zákroku, bylo nutno zohlednit, že i zdánlivě nepoškozené části bytu byly zničeny a byla nutná jejich oprava, např. v případě rozvodu el. energie a s tím souvisejících zásahů do stěn bytu. Poukázala i na vyjádření svědků J. a K., kteří zajišťovali rekonstrukci většiny poškozených bytů a za standardní a adekvátní částku na jeden byt považovali 1.000.000 Kč. Obviněné nabízeli opravu za téměř 800.000 Kč, což byla kalkulace jen nejnutnějších prací, nikoli uvedení bytu do stavu nového.
6. Svědek J., jako likvidátor pojišťovny uvedl, že je běžnou praxí, že pojišťovna krátí uplatněný nárok, aniž by takové případy byly kriminalizovány. Z povahy věci se i v tomto případě jedná o spor občanskoprávní, když pojišťovna měla možnost plnit, kolik uznala za vhodné a obviněná měla právo tuto částku zpochybnit před civilním soudem. S odkazem na další transakce s bytem, který prodala za 280.000 Kč (po rekonstrukci oken), a který byl následujícím majitelem zrekonstruován za částku nižší, než byl rozpočet obviněné (neboť si část prací dělal sám), setrvala na stanovisku, že uplatněná částka 1,5 milionu Kč byla na rekonstrukci bytu adekvátní.
7. Dále odmítla závěry znalce, který stanovil přiměřené náklady na rekonstrukci bytu, když uvedla, že v bytě vůbec nebyl, nevzal v úvahu jeho atypický charakter mezonetu s půdní vestavbou, přičemž pracoval pouze s myšlenkou uvedení bytu do původního stavu a nevzal v úvahu jeho pojištění „na novou cenu“. Podotkla, že pro stanovení adekvátního pojistného plnění měl být přibrán znalec z oboru pojišťovnictví, ale ani znalecký posudek z tohoto oboru by nezměnil nic na tom, že jednání obviněné nebylo úmyslné.
8. K části skutkových zjištění popsaných v bodě 2. výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatelka namítla, že soudy vycházely ze svědeckých výpovědí rodiny B., která měla byt v pronájmu. Uvedla, že v předmětné době neměla vlastní bydlení, kde by měla uschovány své věci. Krátce před pronajmutím obývala uvedený byt, který byl standardně zařízen, a měla v něm běžné množství osobních věcí. Vzhledem k nedávnému rozvodu si také v roce 2013 pořizovala nové vybavení domácnosti. Její dcera v té době bydlela na koleji, kde mohla mít jen omezené množství osobních věcí, proto i její věci byly ve vyhořelém bytě, resp. ve sklepě, zničeném hasební vodou. Soudům vytkla, že výpověď N. H. považovaly za nevěrohodnou na rozdíl od výpovědí svědkyň T. a V. B., které v průběhu řízení svou výpověď změnily. Svědek B. pak popsal, že nějaké věci obviněné v bytě byly uložené v krabicích. Soudy přitom vůbec nezkoumaly, o jaké věci se jednalo, ani co bylo ve zničených sklepech.
9. Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání.
10. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedla, že důvody dovolání nepokrývají vady napadeného rozhodnutí, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 (tedy v době podání dovolání), který je založen na vadě nesprávného právního posouzení skutku, popř. na vadě jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Její skutkové výhrady se totiž omezují ve smyslu její setrvalé obhajoby na odmítnutí skutkového podkladu výroku o její vině ve stěžejní otázce oprávněnosti rozsahu jejího nároku na pojistné plnění, jak jej u pojistitele uplatnila. Dovolací argumentace současně poukazuje na takové nedostatky v procesu hodnocení provedeného dokazování, které se měly projevit v jednostranném posouzení provedených důkazů v její neprospěch. Takto zaměřené výhrady se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění zákona č. 220/2021 Sb., účinného od 1. 1. 2022, který odpovídá vadě zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů s provedenými důkazy. Obsah spisového materiálu však nikterak nepodporuje závěr, že by hodnotící proces ze strany soudů obou stupňů byl zatížen extrémním rozporem, a byly tak splněny podmínky zásahu do skutkového stavu věci.
11. Bylo totiž prokázáno, že dovolatelka vůči pojistiteli vystupovala se zřetelným povědomím, že oba uplatněné nároky (jak na věci nemovité, tak na věcech movitých) nejsou založeny na jejích pravdivých informacích. Při posuzování jejího zavinění soudy správně přihlédly k jejímu profesnímu zaměření pojišťovacího zprostředkovatele, a tedy i k nezbytné znalosti interní úpravy procesů pojistitele. Byla si tedy vědoma, že pojistná událost zakládá nárok na náhradu způsobeného škodlivého následku v jeho reálném rozsahu, nezbytném pro uvedení poškozené nemovitosti do původního stavu. Její námitka vycházející z koncepce pojistných smluv s přihlédnutím k opotřebení pojištěné věci před pojistnou událostí tak postrádá logické opodstatnění. Dovolatelka v této souvislosti přehlíží, že jí doložený rozpočet, zpracovaný podle jejího zadání, zahrnoval takové vylepšení bytu, které stavu před požárem rozhodně neodpovídalo. Tento rozpočet přitom požadovala s konstatováním, že od zhotovitele poptávanou rekonstrukci nechce, navíc jej zadala poté, co odmítla rozpočet svědka J. na částku 949.780 Kč s odůvodněním, že se jí to zdá drahé. Závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví stavebnictví pak vycházejí z fotodokumentace poškození bytu po požáru a výstupu likvidátora pojišťovny a není důvod je zpochybňovat.
12. Soudy rovněž nepochybily, pokud ve vztahu k uplatněné výši škody na věcech movitých nevycházely z výpovědi obviněné a její dcery N. H., neboť tyto výpovědi vykazují jak vzájemné rozpory, tak i rozpory s dalšími provedenými důkazy. Výpovědi členů rodiny B., že v bytě obviněná ani její dcera žádné věci neměla, naopak odpovídají fotodokumentaci, kde žádné takové věci ani jejich ohořelé či vodou zničené zbytky nejsou zachyceny, stejně jako textu nájemní smlouvy, podle níž v době pronájmu bytu nebude dovolatelka tento byt užívat ani rušit nájemce v jeho užívání. Svědkyně V. i T. B. pak v hlavním líčení vysvětlily změnu své výpovědi oproti přípravnému řízení, kdy popsaly, že původně vypovídaly z pocitu lítosti vůči obviněné a z jejího popudu, později si vše rozmyslely a vypověděly pravdu. Vyjádření svědka B. pak pokračovalo v tom smyslu, že věci obviněné byly dány před byt a ona si je odnesla, což rovněž neodpovídá verzi obviněné. Sama dovolatelka pak při likvidaci pojistné události nehovořila o věcech zničených ve sklepě, přičemž svědek B. uvedl, že ve sklepě žádné její věci nebyly.
13. Skutkové závěry soudů tedy vyplynuly z logického a přesvědčivého odůvodnění jejich rozhodnutí a zjištěný skutkový stav také odpovídá použité právní kvalifikaci. Důvodnou pak není ani námitka vytýkající neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Za stavu, kdy dovolatelka beze zbytku naplnila znaky skutkové podstaty zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku) je zcela namístě užití trestního práva i s ohledem na jeho povahu prostředku ultima ratio . Dovolatelka navíc tuto svou námitku odvozuje od náhledu na její jednání jako na klasický občanskoprávní vztah, bez jakýchkoli trestněprávních konotací. Její námitka vyvození trestní odpovědnosti bez zohlednění zásady subsidiarity trestní represe tak není způsobilá ke svému věcnému projednání.
14. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné J. H. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, totiž musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím úpravě účinné do 31. 12. 2021, podle aktuálně účinné právní úpravy jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak při posuzování námitek uplatněných pod tímto dovolacím důvodem musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud i při vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
19. V mezidobí od podání dovolání obviněné došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., jímž byl v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) [dříve – do 31. 12. 2021 – písm. l)] tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Námitky obviněné, které podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tento dovolací důvod nenaplňují. Namísto toho, aby náležitou argumentací zpochybnila důvodnost právní kvalifikace skutku, jímž byla uznána vinnou, brojí dovolatelka proti hodnocení provedených důkazů a skutkovým zjištěním soudů, tato zpochybňuje a snaží se je nahradit vlastní verzí skutkového děje. Tím se ovšem zcela vymyká z obsahového zaměření tohoto důvodu dovolání, který je určen k nápravě vad hmotněprávního posouzení.
22. Při aplikaci nově (od 1. 1. 2022) definovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné. O zjevný rozpor (který je namítán v tomto případě) se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další). V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – skutkovými a procesními námitkami nebyl uvedený nový dovolací důvod naplněn, a není zde tak důvodu pro zásah Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
23. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (soud prvního stupně na stranách 15 – 17 svého rozsudku, odvolací soud v odstavcích 11 – 14 svého usnesení), jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění nižších soudů postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
24. Ve vztahu k první části výroku o dovolatelčině vině (nárokované pojistné za poškození věci nemovité) tak lze pouze zopakovat, že obviněná vědomě nadsadila výši nákladů na rekonstrukci bytu v rámci uplatněného nároku na pojistné plnění. Svědek M. Č., zpracovatel rozpočtu, který byl obviněnou předložen pojišťovně (na částku 1.521.093 Kč), ve své výpovědi popsal, že obviněná po něm požadovala, aby nacenil kompletní rekonstrukci bytu, včetně podkroví, které v době požáru hotové nebylo. Říkala, že chce vše provést při jednom. Současně mu sdělila, že od něj realizaci naceněné rekonstrukce nechce. Obviněná přitom měla k dispozici i rozpočet společnosti Petrom stavby na uvedení bytu do původního stavu ve výši 949.780 Kč. Soudy ovšem nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněná účelově neuplatnila rozpočet společnosti Petrom stavby na uvedení bytu do původního stavu, ale vyžádala si rozpočet od M. Č., po němž požadovala rozsah prací nad rámec stavu bytu před pojistnou událostí. Je třeba dodat, že dovolatelkou tvrzené pojištění bytu tzv. „na novou cenu“ není v této souvislosti relevantní. Podmínky pojistné smlouvy jí totiž zaručovaly uvedení bytu do původního, obyvatelného stavu bez zohlednění amortizace, tedy časového snížení hodnoty vybavení bytu. V žádném případě však tato smluvní ujednání nelze interpretovat tak, že by do pojistného plnění měly být zahrnuty i náklady na zvýšení užitné hodnoty bytu nad rámec stavu před pojistnou událostí, například zřízením mezonetového uspořádání. Je také nutno podotknout, že jednotlivé položky rozpočtu zpracovaného M. Č. nebyly samy o sobě nikterak nadhodnocené. Znalec z oborů ekonomika a stavebnictví, odvětví stavby obytné, stavby průmyslové, Ing. Milan Machovec totiž výši jednotlivých položek nezpochybnil. Nadhodnocení tak spočívalo výlučně v rozsahu naceňovaných prací podle požadavků obviněné nad rámec rekonstrukce do stavu před pojistnou událostí. Skutková zjištění nižších soudů proto plně odpovídají obsahu provedených důkazů.
25. Pokud jde o druhou část výroku o vině (škoda na věcech movitých), ani v tomto případě nelze ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů shledat extrémní nesoulad s obsahem provedených důkazů. Dovolatelka v zásadě namítala, že nižší soudy vycházely z výpovědí svědkyň V. a T. B., které je v průběhu trestního řízení změnily, a naopak jako nevěrohodné vyhodnotily výpovědi obviněné a svědkyně N. H. Nižší soudy však v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily důvody, pro které hodnotily důkazy tak, jak je v nich uvedeno. Přijaly vysvětlení svědkyň B., že jejich původní vyjádření, že obviněná měla v bytě své věci, bylo motivováno snahou jí pomoci v těžké životní chvíli, kdy v důsledku požáru přišla o svůj majetek. Navíc je třeba uvést, že vyjádření svědkyň o tom, že obviněná užívala v bytě jednu místnost, v níž měla uloženy své věci, bylo z procesního hlediska učiněno formou podání vysvětlení, a nelze je tedy použít k důkazu. Od své první procesní výpovědi pak obě svědkyně uváděly, že obviněná v bytě žádné své věci neměla. Tato jejich výpověď je pak v souladu s listinnými důkazy, zejména dokumentací z hasebního zásahu, jakož i s obsahem nájemní smlouvy. Naproti tomu výpovědi obviněné a její dcery jsou s těmito důkazy v rozporu, neboť na fotodokumentaci nejsou patrné žádné zbytky osobních věcí, jejichž zničení bylo uplatněno u pojišťovny a v nájemní smlouvě je výslovně uvedeno, že pronajímatel nebude byt využívat ani rušit nájemce v jeho užívání. Pokud pak jde o výpověď svědka B., ten hovořil o krabicích s věcmi pronajímatelky, které měly být v komoře, jejichž obsah ovšem nijak blíže nespecifikoval. Žádné takové krabice (ani jejich zbytky) však nebyly zachyceny na fotodokumentaci z hasebního zásahu. Svědek dále vyloučil, že by obviněná měla nějaké věci ve sklepě.
26. Dovolací námitky obviněné stran skutkových zjištění v obou částech výroku o vině tak byly shledány nedůvodnými, když soudy učiněná skutková zjištění nedávají žádný prostor k pochybnostem o úmyslném zavinění obviněné.
27. Obviněná ve svém dovolání mimo jiné argumentovala, že v pojišťovací praxi je běžné, že pojišťovna předložený rozpočet „proškrtá“ a uplatněný nárok krátí. Přitom se tyto situace obvykle nekriminalizují. I v tomto případě by se tak mělo jednat o spor občanskoprávní. Fakticky tak obviněná uplatnila námitku subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
28. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně je tedy třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován výše uvedenou zásadou subsidiarity trestní represe, vyjádřenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost pak trestní zákoník výslovně nedefinuje a řešení její potřebné míry z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti je třeba zvažovat s ohledem na naplnění kritérií uvedených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož jsou povaha a závažnost trestného činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012)
29. V tomto případě je nutno zdůraznit, že obviněná byla uznána vinnou zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu). Její jednání proto nelze hodnotit jako „méně závažný trestný čin“, což je podle výše citovaného stanoviska jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Dále je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že obviněná jednala z pozice pojišťovacího zprostředkovatele, a to vůči pojišťovně U., pro kterou tuto činnost vykonávala. Svým jednáním se pokusila obohatit o částku téměř 1,4 milionu Kč, což z hlediska ustanovení §138 odst. 1 písm. d) dosahuje výše škody značné, jejíž zákonnou hranici přitom v nezanedbatelné míře překračuje. Okolnosti tohoto případu tedy nelze hodnotit jako neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům uvedené skutkové podstaty, což by dále mohlo odůvodňovat aplikaci korektivu, vyplývajícího z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku
30. Pokud pak byl obviněnou uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l tr. ř. [podle nyní účinné právní úpravy §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], ani tento nelze v tomto případě považovat za opodstatněný. Jak bylo rozvedeno výše, Nejvyšší soud neshledal naplnění důvodů dovolání, jak byly uplatněny obviněnou. Postup odvolacího soudu, který zamítl řádný opravný prostředek obviněné, proto nebyl zatížen vadou, na kterou by dopadal citovaný dovolací důvod.
V.
Způsob rozhodnutí
31. Námitky uplatněné obviněnou v dovolání tvrzeným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. [v textu dovolání v souladu s právní úpravou účinnou do 31. 12. 2021 podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.)] odpovídají pouze formálně. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 3. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab