ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.476.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 476/2022-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. Z., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 11 To 28/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 T 136/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 37 T 136/2021, byl obviněný J. Z. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 12. 12. 2021 kolem 20:35 hodin před podchodem u vlakového nádraží na ulici XY v obci XY, okres Praha - východ, nejprve oslovil poškozeného J. K., narozeného XY, aby mu ukázal svůj batoh, a poté, co to poškozený odmítl, řekl poškozenému, že je od policie, poškozený před ním ustupoval, až se ocitl zády u plotu, svítil poškozenému do obličeje baterkou, následně si nasadil na pravou ruku tzv. boxer a přistoupil k poškozenému blíže, poškozený si z obavy z jeho dalšího jednání sedl na zem a snažil se ho odstrčit nohama formou kopání vleže, poté poškozeného fyzicky napadl tím, že ho nejprve nejméně dvakrát kopl nohou do oblasti nohou poškozeného a poté, co se od něj poškozený ještě v sedě na zemi snažil vzdálit, znovu k němu přistoupil a nejméně dvakrát poškozeného udeřil rukou s nasazeným boxerem do oblasti hlavy, čímž poškozenému způsobil kontuzi hlavy, drobné oděrky na levé části hlavy a pravém uchu, zároveň během fyzického napadání poškozenému sděloval „že to pro něj dopadne špatně", „že zavolá své kámoše, někam ho odvezou a nikdy ho už nikdo neuvidí" a v době, kdy měl na pravé ruce nasazený boxer sdělil poškozenému „počkej, až se k tobě dostanu víc, já ti tu hlavu rozmlátím", tohoto jednání se dopustil s vědomím, že byl jednak rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 7 T 39/2020, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví dle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, jednak trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 34T 7/2013, který nabyl právní moci dne 26. 9. 2013, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, výkon tohoto trestu byl následně přeměněn na trest odnětí svobody nepodmíněně a byl nařízen 27. 8. 2016, a jednak trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 12. 2011, sp. zn. 6T 308/2011, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2012, jímž byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.“
2. Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice ostrahou.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 11 To 28/2022, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení jednotlivých skutků“ (předmětný dovolací důvod uplatnil tedy podle trestního řádu ve znění do 31. 12. 2021).
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy nesprávně subsumovaly jeho jednání pod skutkovou podstatu trestného činu týkajícího se vyhrožování jinému, a dále nesprávně právně posoudily spáchání trestného činu se zbraní. Vyhrožování jinému nelze dovodit ze skutečnosti, že to tak vypověděl poškozený, kdy jde pouze o jeho výklad předmětného jednání, jde tedy o jeho subjektivní vnímání situace. Také nelze dovozovat spáchání předmětného trestného činu pouze ze skutečnosti, že na místě činu byl nalezen boxer. Dovolatel je přesvědčen, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, když nedošlo k dostatečnému zjištění skutkového stavu. V řízení nebyl zohledněn skutkový děj, který předcházel jeho jednání. Došlo pouze k povrchnímu ohledání místa činu, při kterém byl nalezen ve velké vzdálenosti boxer a důkazy svědčící v jeho neprospěch. Pokud by došlo k řádnému ohledání, musel by být nalezen nedopalek jointa, což by odpovídalo jeho verzi, že poškozený kouřil na veřejnosti marihuanu a vyprovokoval ho k výzvě, aby s tím přestal. Navíc na kamerovém záznamu absentuje děj, který předcházel jeho jednání. Tento děj je pro věc stěžejní, protože je z něj patrné, že byl k svému jednání vyprovokován. Stojí tak proti sobě pouze výpověď obviněného a poškozeného, přičemž soudy uvěřily verzi poškozeného, aniž by ji doplnily dalšími důkazy, které by ji potvrzovaly. Z výpovědi svědka K. se nepotvrzuje, že by měl dovolatel spáchat čin se zbraní. Ze svědecké výpovědi svědka I. nevyplývá, že by dovolatel vyhrožoval konkrétně poškozenému, a už vůbec ne se zbraní. Naopak dovolatel konstantně vypovídal, že se pouze snažil poškozeného upozornit na jeho nevhodné chování, nikoli mu vyhrožovat. Jeho výpověď soud prvního stupně nijak nereflektoval a bez dalšího se přiklonil k verzi poškozeného, vyselektoval si tedy pouze ty důkazy, které svědčily v neprospěch dovolatele. Tento nesprávný postup nebyl napraven ani soudem odvolacím.
6. Obviněný pak dovodil, že v duchu zásady in dubio pro reo měl být ohledně přečinu nebezpečného vyhrožování zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že jeho jednáním došlo k naplnění dané skutkové podstaty. Navíc nebylo zohledněno, že jednal v afektu, že je impulzivní, chová se bez náhledu, kdy byl ve stavu zmenšené příčetnosti a nedokázal plně vyhodnotit následky svého jednání. Soudy bylo přehlédnuto, že ve zprávě ošetřujícího lékaře se doporučuje obnovení ambulantní psychiatrické péče s vhodnou medikací pro zmírnění jeho chování.
7. S ohledem k jeho předchozímu povolání policisty má zafixované určité vzorce chování a „výchovné postupy“, které ne vždy vhodně promítá do reality. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nebylo na místě jej „represovat“ trestem odnětí svobody, který jeho „psychicky hraniční jednání“ bude nadále kriminalizovat, nikoli však řešit. Namístě bylo mu uložit trest, který jej povede směrem ke zvládání jeho jednání, tedy léčbu jeho poruchy. Uložení trestu odnětí svobody nesleduje účel a smysl trestu daný trestním zákoníkem. S ohledem na jeho osobnost a zdravotní stav je zřejmé, že hlavní příčinou jeho inklinace k trestněprávnímu jednání je jeho zdravotní stav. Již soud prvního stupně měl při uložení daného trestu zvážit, zda je pro obviněného správným druhem trestu. S ohledem na jeho zdravotní stav a příčiny, které jej vedou k obdobným jednáním lze předpokládat, že jej tak povedou i v budoucnu a existuje vysoká pravděpodobnost recidivy. Místo toho, aby soud zvolil některý druhů trestů, aby tím pomohl z pomyslného „bludného kruhu“, případně místo trestu samotného uložil ochranné opatření ve formě ochranného léčení ve smyslu §99 tr. zákoníku nebo uložil vedle odnětí svobody ochranné léčení, tak obviněnému „nikterak nepomohl“. Tento stav nebyl napraven ani odvolacím soudem. Dovolatel shrnul, že existuje celá řada důvodů svědčících o nezákonnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně a že též způsob, kterým bylo vedeno trestní řízení, je v právním státě nepřípustný.
8. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a podle §265m odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s §226 písm. a), c) tr. ř. znovu sám rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby minimálně v rozsahu jednání, kterým se měl dovolatel dopustit spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
9. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný své výhrady směřoval výlučně proti takovému posouzení, v jehož rámci bylo jeho jednání kvalifikováno také jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Zdůraznil přitom, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. V souvislosti s tím připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a odkázal na odůvodnění odsuzujícího rozsudku a usnesení o zamítnutí odvolání.
10. Poté navázal, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. došlo s účinností ke dni 1. 1. 2022 ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Ve vazbě na obsahovou stránku dovolání přitom zmínil, že obviněný se při označení fakticky vytýkaného dovolacího důvodu dopustil formální nepřesnosti. Podával-li totiž dovolání až po 1. 1. 2022, správně měl, namítl-li nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné právní posouzení a vytkl-li odvolacímu soudu, že jeho námitkám nevyhověl, označit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
11. Státní zástupce dále prezentoval, že námitky obviněného pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Veškeré dovolací námitky jsou výlučně postaveny na nesouhlasu s hodnocením důkazů nalézacím soudem a na zpochybnění skutkového stavu, který byl podle obviněného zjištěn nedostatečně. Formálně je sice dovolatelem vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku a je jím tvrzeno, že právní kvalifikace přečinem nebezpečného vyhrožování je vadná, uvedená výhrada je však budována pouze na námitkách, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Současně nelze výtky obsažené v podaném dovolání podřadit ani pod nově formulovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel totiž výslovně ani nevytýká, že by rozhodná skutková zjištění soudů určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Soudy zformovaly podle státního zástupce takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy naprosto koresponduje. Na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů bylo možné učinit skutkové závěry vyjádřené ve skutkové větě a v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které se staly dostatečným podkladem pro závěr o vině a pro právní kvalifikaci. To platí i pro rozporovaný přečin nebezpečného vyhrožování. Na takovém závěru nemohou nic změnit ani případné defekty dovolatelova chování, jako je kupříkladu jeho impulzivita, nekritičnost a manipulativní jednání, neboť přes zjištění vyplývající z lékařské zprávy žádné pochybnosti o jeho příčetnosti nevznikly. Nad rámec uvedeného státní zástupce připomněl, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněného, nemohu být ani důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Pokud totiž soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo splněny nejsou. Tak tomu bylo i v posuzované věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
13. K výhradě obviněného vůči uloženému trestu odnětí svobody, který měl za nepřiměřeně přísný, státní zástupce poznamenal, že námitka založená na údajné nepřiměřenosti trestu v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (až na zcela výjimečné případy) relevantně uplatněna být nemůže.
14. Státní zástupce uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání dovolatele přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, sp. zn. 11 To 28/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
19. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
21. V těchto souvislostech je třeba ve shodě se státním zástupcem uvést, že dovolatel se při označení fakticky vytýkaného dovolacího důvodu dopustil formální nepřesnosti. Za situace, kdy podal dovolání až po 1. 1. 2022, měl správně, namítl-li nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné právní posouzení a vytkl-li odvolacímu soudu, že jeho námitkám nevyhověl, označit dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Toto formální pochybení však nebylo překážkou posouzení dovolání.
IV.
22. Obviněný své výhrady směřoval proti tomu, že jeho jednání bylo kvalifikováno také jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a vůči uloženému trestu. Argumentace uplatněná vůči výroku o vině však ve skutečnosti směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká primárně nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, fakticky tvrdí existenci tzv. zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, poukazuje na zásadu in dubio pro reo a předkládá vlastní skutkové hodnotící úvahy a závěry, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů. Až v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
23. Obviněný tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci (v tomto směru nevznáší žádné konkrétní námitky). Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [ve skutečnosti písm. h)] tr. ř. de facto spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.
24. Nutno ovšem konstatovat, že Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (o ten se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [viz již shora zmíněný nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
25. V návaznosti na to pak lze s jistou mírou tolerance dovodit, že argumentace obviněného, když (stručně shrnuto) vyslovil řadu námitek proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a zásadně rozporoval jimi zjištěný skutkový stav, ryze formálně koresponduje právě zmíněnému novému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022, neboť směřuje k tomu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Současně ovšem nutno zdůraznit, že tato argumentace není opodstatněná.
26. Je totiž namístě uvést, že v posuzované věci mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu zjevný rozpor (extrémní nesoulad) dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
27. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely ze vzájemně si korespondujících výpovědí poškozeného J. K., svědků Z. K. a N. I. a kamerového záznamu zachycujícího převážnou část děje, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Z hlediska konkrétní argumentace obviněného se lze ztotožnit s názorem státního zástupce, že tato argumentace není ve věci novou, ale že již byla relevantně vypořádána v předchozím řízení, a postačuje tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Přitom je zde na místě připomenout, že opakuje-li dovolatel v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nad rámec uvedeného lze pouze krátce podotknout, že jak svědek Z. K., tak i svědek N. I. vypověděli, že viděli u obviněného tzv. „boxer“ a svědek Z. K. slyšel výhrůžky směrem k poškozenému, že ho zabije, a pak i směrem k nim (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 161 a násl.). Pokud obviněný tvrdil, že nebylo zohledněno, že jednal v afektu, že je impulzivní atd., tak nutno konstatovat, že v řízení nevznikly žádné pochybnosti o jeho příčetnosti. Ostatně on sám svoji nepříčetnost nenamítá.
28. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (extrémní nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Rozvedené skutečnosti lze uzavřít stručným konstatováním, že soudy nepochybily ani při právním posouzení jimi zjištěného skutkového děje. Nezávadně dovodily, že jednáním obviněného byly naplněny rovněž znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
31. Obviněný dále vyjádřil výhrady i vůči trestu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) [před 1. 1. 2022 písm. g)] tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
32. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
33. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu (de facto namítající nevhodnost a nepřiměřenost uloženého trestu) pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2022 ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Přitom soudy nižších stupňů dostatečně vyložily, na základě jakých skutečností obviněnému uložily nepodmíněný trest odnětí svobody.
34. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je (jako celek) zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu