ECLI:CZ:NS:2022:6.TDO.79.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 79/2022-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2022 o dovolání, které podala obviněná R. Č., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 9 To 244/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 69/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. Č. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 17 T 69/2020, byla obviněná R. Č. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
„v blíže nezjištěné době v květnu roku 2019, ač se jí informace o prodeji a užívání drog poškozeným P. Z., narozeným XY, kterou jí tehdy sdělila P. R., zdála značně překvapivá, nikdy by ji toto nenapadlo, nevěděla, zda může této informaci věřit, přesto tuto informaci neužila pouze v řízení u Okresního soudu ve Znojmě dne 21. května 2019 ve věci styku, určení jména a příjmení k nezletilé, kde by byla předmětem případného ověřování, neboť mohla být významná pro úpravu styku k nezletilé AAAAA (pseudonym), avšak s vědomím dalšího šíření a možnosti významně uškodit poškozenému v profesním, sportovně zájmovém i osobním životě tuto sdělila na ulici XY ve Znojmě uvnitř XY při rozhovoru M. S., narozenému XY, přičemž si byla vědoma, že M. S. se zná s osobou P. K., narozeného XY, který působil jako jednatel společnosti E., IČ XY, u které byl poškozený zaměstnán, a tomuto mohla být sdělena.“
2. Za to byla odsouzena podle §184 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb po 160 Kč, celkem 8.000 Kč.
3. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. Z. odkázán se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a poškozený, byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 9 To 244/2021, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání, nesprávné hodnocení otázky subjektivní stránky, nesprávné hodnocení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v porušení presumpce neviny a práva na spravedlivý proces a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
7. Soudy podle ní porušily právo na nestranné posuzování věci, jednostranně hodnotily důkazy a odmítly bez přiměřených důvodů navrhované doplnění dokazování. Odvolací soud porušil zásadu presumpce neviny. Uvedla, že napadá nesprávný skutkový stav, rozpor právní kvalifikace s hmotně právním stavem a namítá tzv. extrémní nesoulad zjištěného skutkového stavu. Navázala, že výrok o vině je nesprávný, neboť nebyly splněny pojmové znaky trestného činu ve smyslu §13 odst. 1 tr. zákoníku a §184 odst. 1 tr. zákoníku, jako je protiprávní jednání, příčinná souvislost mezi jejím jednáním a škodlivým následkem (kauzální nexus) a zavinění.
8. Objektivním znakem přečinu má být její jednání, které spočívá ve sdělení informace o P. Z., a to jednak v rámci opatrovnického řízení k nezletilé AAAAA a dále měla obviněná takovou informaci sdělit další osobě v XY. Tato část skutkové věty nemůže naplnit pojem protiprávního jednání ve smyslu sdělení nepravdivého údaje, neboť v rámci soudního řízení obviněná sdělila údaj nikoliv tak, že by jej jednoznačně tvrdila a označila důkaz k pravdivosti, ale uvedla informaci k posouzení všech okolností týkající se osoby otce. Ve skutkové větě podle ní chybí její protiprávní jednání, kterým mohla být dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem. Subjektem souhrnu objektivních a subjektivních znaků protiprávního jednání, díky kterému byly informace z opatrovnického řízení sděleny jiným osobám, nebyla ona, nýbrž poškozený, který z vlastní iniciativy předložil protokol z jednání soudu osobě, o které tvrdí, že byla statutárním zástupcem jeho zaměstnavatele.
9. Dále dovolatelka tvrdila, že skutková věta nepředstavuje slovní vyjádření posuzovaného skutku, neobsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a nepopisuje skutek, tak jak byl skutečně prokázán. Ze skutkové věty nelze zjistit, jakým způsobem mělo dojít k šíření informace, když protokol z jednání má k dispozici jen omezený počet osob účastných na řízení. Přenos informace z opatrovnického řízení na veřejnost nelze přičítat obviněné. Je vyloučeno, aby byl dán úmysl v naplnění pojmu pomluvy, jíž je způsobilost nepravdivého údaje značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného ve vyjmenovaných okruzích společenského života . Dále je subjektivní stránka obsažena ve skutku tak, že je dáno její srozumění, že M. S. zná P. K., který působil jako jednatel společnosti E., u které byl poškozený zaměstnán, a mohla mu být tato informace sdělena. Z tohoto jednání však nelze vyvodit trestněprávní následek – příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním dovolatelky a konkrétním následkem.
10. Nesprávné právní posouzení objektivní stránky je obviněnou namítáno „za pomoci námitky tzv. extrémního nesouladu zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, ale též odvolacím“ . Soud odvolací podle ní porušil zásadu presumpce neviny. Přisvědčil verzi stojící proti obviněné, aniž by existovalo její pravomocné odsouzení „v jiné kauze“ a do odůvodnění svého rozhodnutí zahrnul skutečnosti, které plynou z usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv toto řízení neskončilo jejím pravomocným odsouzením. Rovněž citoval skutečnosti plynoucí z usnesení policie ČR ze dne 18. 3. 2021 o odložení věci, které se do usnesení o zahájení trestního stíhání dostaly přepisem částí odůvodnění usnesení o odložení, aniž by dané odůvodnění (že si dovolatelka vymyslela sexuální násilí) vyplynulo z dokazování. Dále tento soud přihlédl ke „skutečnostem“, aniž by k tomu existovaly nejen důkazy, ale i soudem zjištěný skutkový stav a její pravomocné odsouzení.
11. Dovolatelka dále namítla nesprávný postup odvolacího soudu svědčící o nikoliv nestranném rozhodování. Vyjádřila obavu před nenávistným jednáním P. Z. proti její osobě, „poukazovala na vymyšlení skutku pomluvy, namítala, že verze obžaloby je založena na svědeckých výpovědích osob, které jsou všechny známé s P. Z.“. Nenávist P. Z. vůči její osobě byla prokázána ze znaleckého posudku PhDr. Sylvie Němečkové ze dne 13. 4. 2021. Při existenci tohoto důkazu, který byl proveden v hlavním líčení, není dáno vysvětlení, proč soud tento důkaz nehodnotil.
12. Soudy podle dovolatelky porušily právo na spravedlivý proces tím, že neinterpretovaly „důkaz“ ve smyslu toho, že má být odrazem skutečných událostí a situací a má garantovat uznání viny na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. Ačkoliv rozporovala všechny důkazy, soud prvního stupně nehodnotil její verzi obhajoby, ale jen pravděpodobnost jednání z verze podané poškozeným. Poukazovala na neexistenci kamerového záznamu, kterým by se ověřila její verze, že do parku svědek M. S. nechodil, resp. se s ní nikdy nesetkal v časech, kdy tam chodila s dětmi. Nebyl proveden důkaz k prověření pravdivosti svědeckých výpovědí svědka M. S. a svědkyně V., a to zjištěním počátku provozu sezonního stánku s občerstvením a jeho otevírací doby.
13. Další pochybnost u skutkového stavu namítla k existenci pracovního poměru poškozeného u společnosti E. Tvrdila neexistenci jakéhokoliv objektivního důkazu k prokázání, že skutečně vykonával pracovní činnost. Nebylo prokázáno, že by mu tato společnost vyplatila jakékoliv prostředky na mzdu. Dále vznesla námitky vztahující se k nepravdivosti odmítnutí přijmout P. Z. do pracovního poměru, když negativní potvrzení byla vydána např. společností, která v dané době ještě nebyla ani založena, či byla vydána osobou známou s P. Z.
14. Závěrem obviněná navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, č. j. 9 To 244/2021-349, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 4. 2021, č. j. 17 T 69/2020-308, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K tomuto dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolací argumentace obviněné nyní pokrývá tři dovolací důvody a to dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
16. Pokud jde o skutková zjištění, státní zástupkyně předeslala, že obviněná nebyla odsouzena za to, že by sdělila u jednání Okresního soudu ve Znojmě dne 21. 5. 2019 při řízení o výchově a péči k nezletilé dceři informaci o tom, že se doslechla, že obviněný prodává drogy. Nalézací soud konstatoval, že pokud by došlo ke sdělení podezření o distribuci drog poškozeným pouze před soudem ve verzi, kterou obviněná u soudu prezentovala, nedošlo by podle něj k naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku. Jestliže obviněná uvedená skutková zjištění zpochybňuje, je třeba konstatovat, že pouze sama účelově interpretuje výsledky provedeného dokazování. Soudy obou stupňů přitom ale hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nelze dospět k závěru, že by se dopustily deformace důkazů, případně, že by vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
17. Soud přihlédl k tomu, že jednání obviněné bylo zasazeno do rámce konfliktu s poškozeným P. Z., se kterým se nebyla schopna dohodnout na úpravě styku, určení jména a příjmení společné dcery. U dovolatelky je zřejmá silná motivace v zásadě za každou cenu ublížit poškozenému P. Z. a diskreditovat jej v řízení před opatrovnickým soudem s cílem zabránit mu ve styku s jejich dcerou. I v tomto trestním řízení bylo snahou obviněné, aby trestní oznámení podala jiná osoba, neboť měla za to, že v takovém případě nemůže být stíhána. Tento mylný názor si přenesla do jednání, pro které je nyní stíhána, pokud se odkazuje na poznatky jiných osob o poškozeném P. Z. Skutečnost, že se dovolatelka potkala s M. S. a sdělila mu informace o prodeji a užívání drog poškozeným, vyplývá z výpovědí svědků M. S., E. V. a P. K. Sled následných událostí, kdy poškozený přišel o zaměstnání, je potvrzením průběhu skutkového děje tak, jak byl zrekonstruován ve skutkové větě.
18. Není možné dovodit, že by v její trestní věci bylo možné zaznamenat kategorii opomenutých důkazů.
19. Kromě skutkových výhrad vznesla obviněná rovněž právní námitku, neboť tvrdila, že skutek nevykazuje obligatorní znaky skutkové podstaty činu podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, protože z výroku o vině nevyplývá úmysl. Zde státní zástupkyně zdůraznila, že ve skutkové větě se objevil údaj, že obviněná se informaci o užívání drog poškozeným dozvěděla od své kamarádky P. R., přičemž i pro ni byla tato informace překvapivá a nevěděla, zda může uvedené informaci věřit. Právě tímto konstatováním popsal nalézací soud psychický stav dovolatelky k povaze jí šířených údajů. Sama obviněná danou informaci přijala jako překvapivou, přesto ji cíleně použila, aby poškozenému uškodila v zaměstnání. Tuto informaci, kterou neměla jakkoli ověřenou, vydávala za fakt a sdělila ji svědku M. S. Výslovně chtěla, aby se svědek M. S. zkontaktoval s P. K. a předal mu informaci o tom, že poškozený P. Z. užívá a distribuuje drogy. Pokud měla obviněná omezenou možnost ověřit si pravdivost sdělovaného údaje, pak ho neměla šířit nebo měla alespoň výslovně upozornit na to, že jde o údaj nejistý. S ohledem na charakter předmětného údaje musela být současně srozuměna s tím, že jde o údaj způsobilý P. Z. poškodit.
20. Státní zástupkyně shrnula, že právní kvalifikace trestného jednání obviněné je správná a její námitky neopodstatněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
22. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 9 To 244/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h ) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
25. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) [dříve – do 31. 12. 2021 – písm. l )] tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (druhá alternativa).
27. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
28. V posuzované věci podstatná část námitek uplatněných v podaném dovolání (zejm. rozporujících výpovědi svědků M. S., svědkyně E. V., tvrdící pochybnosti o zjištěném skutku a nestrannosti rozhodování soudů nižších stupňů) směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní. Obviněná jimi totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné dokazování, resp. opomenuté důkazy, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, resp. existenci tzv. extrémního nesouladu (zjevného rozporu) mezi provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, poukazuje na princip presumpce neviny a předkládá vlastní skutkové hodnotící úvahy a závěry, čímž mění skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů. Rovněž v návaznosti na to pak dospívá k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
29. Obviněná tedy v naznačené části dovolací argumentace nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci. Jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní písm. h)] tr. ř. v této části ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.
30. Nutno ovšem konstatovat, že Nejvyšší soud je oprávněn zasáhnout do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (o ten se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [viz již shora zmíněný nový dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
31. K námitce obviněné vytýkající neprovedení jí zmíněných důkazů je možné poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Jak je zřejmé z rozhodnutí soudů nižších stupňů, považovaly již provedené dokazování za zcela dostatečné k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, z čehož pak zřetelně plyne, že neshledaly potřebným provádět důkazy další. Jinak řečeno, jak soud prvního stupně, tak soud odvolací zjevně dospěl k závěru, že provádění dalších důkazů z pohledu zásady vtělené do zmíněného ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. by bylo nadbytečné. Řízení tak není zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů.
32. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je dále zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
33. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely především z vzájemně si korespondujících výpovědí svědků M. S., E. V., P. K. a poškozeného P. Z. a dalších důkazů (zejména listin uvedených na str. 7-8 v bodu 13. a násl. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
34. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor (extrémní nesoulad) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného rozporu (extrémního nesouladu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
35. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
36. Obviněná též tvrdila, že soud odvolací podle ní porušil zásadu presumpce neviny, neboť přisvědčil verzi stojící proti ní, aniž by existovalo její pravomocné odsouzení „v jiné kauze“, a do odůvodnění svého rozhodnutí zahrnul skutečnosti, které plynou z usnesení o zahájení trestního stíhání, ačkoliv toto řízení neskončilo jejím pravomocným odsouzením. K této její argumentaci je třeba uvést následující. Odvolací soud nehodnotil její vinu či nevinu v jiné věci. Zmíněný listinný důkaz, který de facto vycházel z jasně formulovaných závěrů pravomocného usnesení o odložení věci v řízení týkajícím se podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, považoval nanejvýš za podpůrný k tomu, že neuvěřil její obhajobě ve zde posuzované věci. Uvedené konstatování odvolacího soudu přitom nemělo podstatný vliv na závěr o vině obviněné, neboť ten byl založen na důkazech provedených a zhodnocených soudem prvního stupně. Řízení tedy nebylo a nemohlo být negativně dotčeno do té míry, že by jako celek pozbylo rysů spravedlivého procesu.
37. Ve svém dovolání obviněná dále prezentovala argumentaci podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) [nyní písm. h)] tr. ř. Souhrnně uvedeno tvrdila, že skutek je nepodřaditelný pod ustanovení §184 tr. zákoníku. Z hlediska věcného jí však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.
38. Přečinu pomluvy podle §184 tr. zákoníku se dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
39. Uvedené ustanovení poskytuje ochranu cti a dobré pověsti člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a společenský život. Lidská důstojnost, osobní čest a dobrá pověst jsou mravními hodnotami člověka ve společnosti, které požívají ochrany i čl. 10 Listiny základních práv a svobod , podle kterého každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Sdělením nepravdivého údaje je sdělení informace o jiném, která je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem, a to písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, letáků apod. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální. K trestnímu postihu tedy postačí pouhé srozumění pachatele s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů (ŠÁMAL, Pavel. §184 [Pomluva]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1828).
40. V návaznosti na uvedené skutečnosti dovolací soud nejprve připomíná, že nalézací soud výslovně uvedl, že pokud by došlo ke sdělení podezření na distribuci drog poškozeným pouze před soudem, nedošlo by podle jeho názoru k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku, neboť sdělení takového údaje u jednání soudu nelze podle něj považovat za jednání, které by mohlo značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného, když tento údaj není veřejně šířen. Ačkoli soud druhého stupně s tímto názorem polemizoval, vzhledem k zásadě zákazu reformace in peius nemohl učinit změnu rozhodnutí. Z uvedeného je zjevné, že závěr o vině obviněné přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku nebyl založen na publikaci dané informace v řízení u Okresního soudu ve Znojmě dne 21. 5. 2019, nýbrž na zjištění, že svědku M. S. sdělila informaci, že poškozený P. Z. užívá a prodává drogy s cílem jej poškodit.
41. Ze skutkové věty výroku rozsudku se dále podává, že obviněná sdělila s vědomím dalšího šíření a možnosti významně uškodit poškozenému v jeho životě svědkovi M. S. informaci o prodeji a užívání drog poškozeným, a to za situace, kdy se jí zmíněná informace zdála značně překvapivá, nikdy by ji toto nenapadlo a nevěděla, zda může této informaci věřit.
42. Obviněná sama tedy neměla předmětnou informaci nikterak věrohodně potvrzenu a zjevně měla o její pravdivosti pochybnosti, přesto tuto informaci – a nutno dodat, že podle zjištění soudů nižších stupňů informaci nepravdivou – vydávala za faktický stav a cíleně ji šířila svědkovi S., o němž věděla, že se zná se svědkem K., jednatelem obchodní společnosti, u níž byl poškozený zaměstnán.
43. Na tomto místě se patří připomenout unesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011, podle něhož „Závěr o nepravdivosti údaje, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozené osoby u spoluobčanů nebo jí způsobit jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. není závěrem absolutním, ale je třeba ho vykládat v kontextu s ostatními údaji. Takový závěr tedy nelze učinit izolovaně bez ohledu na další znaky skutkové podstaty citovaného trestného činu, což platí i ve vztahu k zavinění ve formě eventuálního úmyslu, kterým je pachatel srozuměn, že jím uváděný údaj je neověřitelný a že tedy může být nepravdivý. O existenci takového eventuálního úmyslu tak může svědčit zejména to, že si pachatel neověřil pravdivost údajů, které získal o jiném a které připouštěly více alternativních závěrů, včetně těch, jež byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené osoby u spoluobčanů, a přesto se je rozhodl sdělit.“.
44. Na základě zjištěných skutkových okolností tak lze učinit spolehlivý závěr (vedle faktu, že popsaným skutkem byly naplněny znaky objektivní stránky daného trestného činu – jednání, následek a příčinný vztah tyto znaky propojující), že obviněná byla srozuměna s tím, že o poškozeném šíří nepravdivý údaj. S ohledem na povahu šířené informace, která je informací vskutku závažným způsobem dehonestující, musela být současně minimálně srozuměna s tím, že tento údaj o poškozeném je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, což se ostatně reálně stalo. Na tomto místě je vhodné opětovně připomenout, že přečin pomluvy je deliktem ohrožovacím. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý. Obstojí proto závěr soudu prvního stupně, že obviněná jednala přinejmenším v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
45. Lze tak uzavřít, že popsaným skutkem byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace bylo třeba učinit závěr o zjevné neopodstatněnosti i těch námitek, jež obviněná vznesla vůči právnímu posouzení soudy zjištěného skutku.
46. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) [dříve l )] tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé, variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že námitky obviněného dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nenaplnily. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
47. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu