ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1024.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1024/2022-1247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněného O. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. 4 To 78/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 7/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného O. D., odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 43 T 7/2019-830, byl obviněný O. D., uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 2 000 000 Kč, vyměřený jako 500 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 4 000 Kč, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních a kontrolních orgánech obchodních společností a družstev v trvání pěti let. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. B. a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nároku poškozené na náhradu škody. Současně byl obviněný O. D., podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 2 VZV 13/2005, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
2. Uvedeného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že v součinnosti s dalšími již pravomocně odsouzenými osobami řadou dílčích, vysoce sofistikovaných kroků, realizovaných v letech 2003 až 2005 a podrobně popsaných ve výroku o vině, vyvedli z majetku České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj finanční prostředky v částkách 144 mil. Kč a 27 mil. Kč, čímž byla České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj způsobena celková škoda nejméně ve výši 171 mil. Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obvinění O. D. a P. B. ve všech výrocích, které se jich dotýkaly, a dále poškozená Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj ve výroku o náhradě škody v neprospěch obviněného P. B. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 6. 2022, č. j. 4 To 78/2021-1105, z podnětu odvolání obviněného P. B. zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o trestu týkajícím se tohoto obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. o něm znovu rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného O. D. a poškozené České republiky – Ministerstva pro místní rozvoj byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
4. Lze doplnit, že soud prvního stupně již dříve ve věci obviněného O. D. a dalších obviněných P. F., J. Š., R. Š., K. J. (nyní K.), R. H., K. F., A. M. S., J. M. a P. B. rozhodl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2011, č. j. 43 T 17/2006-11775, jímž byli uznáni vinnými O. D. a K. J., zatímco ostatní obvinění byli zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. K odvolání dvou obviněných a státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných ve zprošťující části a proti výrokům o trestu v odsuzující části a poškozené rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 1. 2013, č. j. 4 To 71/2012-12389, tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Dne 17. 3. 2014 byla ze společného řízení vyloučena trestní věc obviněného O. D., pod sp. zn. 43 T 1/2014. Městský soud v Praze pak rozhodl o ostatních obviněných rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 43 T 17/2006-12931, přičemž z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch některých obviněných byl i tento rozsudek zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 To 69/2014-13820, v celé zprošťující části a ohledně obviněných P. F., J. Š. a P. B. byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních obviněných. Tito si podali dovolání, o kterých Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 Tdo 1257/2015-244, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dne 12. 10. 2015 bylo rozhodnuto o spojení trestní věci obviněného O. D., zpět ke společnému řízení, následně byla dne 4. 12. 2019 trestní věc obviněného O. D., opětovně vyloučena ze společného řízení (nadále vedena pod sp. zn. 43 T 7/2019) a zároveň byla vyloučena ze společného řízení i trestní věc obviněného P. B. (nadále vedena pod sp. zn. 43 T 8/2019). Usnesením ze dne 18. 12. 2019 byla trestní věc obviněného P. B. spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s trestní věcí vedenou proti obviněnému O. D. a nadále byla vedena pod sp. zn. 43 T 7/2019. Nejvyšší soud pak rozhodl usnesením ze dne 9. 6. 2022, č. j. 7 Tdo 1342/2021-18148, o dovolání již pravomocně odsouzených P. F. a J. Š. tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Ve věci dovolatele pak bylo rozhodnuto již shora popsanými rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný O. D., prostřednictvím obhájce dovolání směřující toliko do výroku o trestu odnětí svobody, které opřel o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konstatoval, že při striktním dodržení formulace předmětného dovolacího důvodu mu byl trest odnětí svobody uložen v rámci zákonné trestní sazby. Poukázal ovšem na skutečnost, že zvolený dovolací důvod zahrnuje i případy, kdy sice byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, avšak jeho výměra je v tak hrubém rozporu se zákonnými hledisky, že to zároveň představuje očividné porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.
6. Jeho trestní stíhání trvalo celkem téměř 17 let a délka trestního řízení je tak extrémně dlouhá a výrazně nepřiměřená. Byť se trestní stíhání týkalo složité materie a bylo vedeno proti více obviněným, okruh dokazovaných skutečností a rozsah prováděných důkazů nijak nevybočily z obvyklého rámce případů závažné majetkové kriminality. Byl proto dán prostor pro použití ustanovení §58 tr. zákoníku, upravujícího mimořádné snížení trestní sazby. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr., podle kterého lze mj. při výrazně nepřiměřené délce řízení dosáhnout její kompenzace prostřednictvím §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť taková délka řízení má povahu okolnosti případu podle tohoto ustanovení. S ohledem na řečené měl obviněný za to, že při extrémně nepřiměřené délce řízení téměř 17 let není míru porušení základních práv způsobilý efektivně kompenzovat pouze trest na dolní hranici zákonné trestní sazby, neboť je jen holou represí uplatněnou v situaci, v níž je vztah trestného činu a trestu zeslaben tak, že nepodmíněný trest odnětí svobody sotva může mít nějaký rozumný účel. Obviněný rovněž poukázal na názor Ústavního soudu (prezentovaný v nálezech pod sp. zn. I ÚS 554/04, a I. ÚS 1305/09), ze kterého vyplývá, že kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu, přičemž je povinností obecných soudů využít takových prostředků. Při ukládání trestu se tedy musí přihlížet k délce řízení, přičemž je třeba zkoumat faktory významné pro délku řízení z hlediska prodlev způsobených státními orgány, dále také potřebu individuální a generální prevence. S prodlužující délkou řízení se totiž vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, jelikož doba mezi trestným jednáním pachatele a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Extrémně nepřiměřená délka řízení tak měla být v případě obviněného kompenzována formou mimořádného snížení trestu odnětí svobody, uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nemůže plnit svůj účel a je v zásadním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe a zásadou přiměřenosti trestních sankcí.
7. Obviněný dále zdůraznil, že s výjimkou posuzovaného skutku vedl řádný život. Je pak nutno přihlédnout i k dalším uloženým trestům a k náhradě škody, protože uhradil jak peněžitý trest ve stanovené výši, tak i částku představující náhradu škody poškozené, což také doložil příslušnými potvrzeními. Dále poukázal na konstatování nalézacího soudu, podle kterého délku řízení z větší části nezavinil, avšak odvolací soud následně dospěl k opačnému závěru, že výrazný podíl na průtazích v řízení mělo i úmyslné jednání obviněného, zároveň však připustil, že zásadní neodůvodněné průtahy jdou rovněž na vrub soudu prvního stupně v rozsahu cca 3,5 roku. Sice od prosince 2013 opakovaně omlouval svoji neúčast u hlavního líčení ze zdravotních důvodů, ovšem jeho zdravotní stav byl posouzen soudem ustanoveným nezávislým znalcem, který konstatoval vhodnost odložení soudního projednání. Po změně dosavadního předsedy senátu byla obviněnému dále diagnostikována i duševní porucha neurotického spektra, panická porucha, a veškeré jeho omluvy z hlavního líčení byly ze zdravotních důvodů a byly řádně doloženy lékařskými zprávami. V květnu 2018 se jeho zdravotní stav zkomplikoval a byl akutně hospitalizován s podezřením na neprůchodnost střev, načež následovaly opakované hospitalizace a několik operačních zákroků. Tvrzení odvolacího soudu, že se dne 3. 12. 2019 nechal hospitalizovat a mělo jít o plánovanou revizi, není pravdivé, neboť laparoskopická revize dutiny břišní byla indikována urgentně. Objektivně tedy nešlo o obviněným zaviněné průtahy.
8. S ohledem na zdravotní indispozice a dlouhodobě špatný zdravotní stav mu nelze odročení některých hlavních líčení ze zdravotních důvodů klást k jeho tíži, rovněž skutečnost, že trval na své osobní účasti při hlavních líčeních, nelze s ohledem na jeho procesní práva chápat jako úmyslně způsobené průtahy v řízení. Závěrem dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i mu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o trestu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že v obecné rovině se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nelze domáhat aplikace §58 tr. zákoníku. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu z důvodu jeho nepřiměřené přísnosti však není zcela vyloučen v případě, že by byl uložen trest natolik extrémně přísný a nespravedlivý, že by bylo možno hovořit o neústavnosti takového trestu. Připustil, že v předmětné věci lze hovořit o extrémní délce řízení a je namístě ji kompenzovat. Avšak aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku není ani v případě nepřiměřené délky řízení automatická a ani extrémní délka řízení bez dalšího nevylučuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť by byla na místě v případě, že by délka řízení byla způsobena výlučně dlouhodobou nečinností nebo jinými okolnostmi na straně orgánů činných v trestním řízení. V předmětné věci tomu tak nebylo a dovolatel líčí dané souvislosti zkreslujícím a selektivním způsobem.
10. Státní zástupce konstatoval, že odvolací soud v rámci svého odůvodnění provedl detailní rozbor průběhu řízení a důvodů nastalých průtahů. Ve věci došlo k průtahům jdoucím na vrub soudu prvního stupně (zejména ve fázi po podání obžaloby), avšak na délce řízení se výrazně podílel i sám obviněný, který své zdravotní potíže zveličoval a zneužíval. Ze znaleckého posudku, který byl předložen soudu dne 30. 9. 2015, vyplynulo, že dovolatel netrpěl ischemickou chorobou srdeční a byl schopen účasti na hlavním líčení bez omezení. Průtahy od prosince 2013 do září 2015 tak byly do značné míry způsobeny snahou obviněného oddálit projednání věci. Rovněž průběh hlavních líčení od října 2016 do prosince 2019 byl poznamenán průtahy v důsledku opakovaných omluv obviněného odůvodněných zdravotními obtížemi, které se následně jevily být zneužívané k blokování projednávání věci, neboť podle dalšího znaleckého posudku, resp. jeho doplňku z 22. 12. 2018, byl schopen účasti u hlavního líčení. V tomto období podle závěrů odvolacího soudu vznikaly nedůvodné průtahy téměř výlučně v důsledku postupu obviněného.
11. Státní zástupce dodal, že v určitém rozsahu byla délka řízení ovlivněna zdravotním stavem obviněného, v tomto rozsahu však nešlo o okolnost, která by byla způsobená nečinností na straně soudů. Již vzhledem ke spoluzavinění obviněného na průtazích nebylo podle názoru státního zástupce namístě, aby mu délka řízení byla kompenzována uložením trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Jiné okolnosti případu nebo poměry pachatele, které by mohly odůvodnit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, ve věci zjištěny nebyly a dovolatel je ani neuvádí. Nadto existenci podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze posuzovat izolovaně od hledisek pro stanovení druhu a výměry trestu, mj. povahy a závažnosti spáchaného činu. Obviněný zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku způsobil v součinnosti s dalšími osobami škodu 171 mil. Kč, která sedmnáctkrát převyšuje spodní hranici škody velkého rozsahu. Čin byl spáchán vysoce sofistikovaným způsobem, dovolatel se na něm podílel ve všech fázích jeho páchání a míra jeho zavinění byla ve srovnání s ostatními pachateli nejvyšší. Pokud by pak nedošlo k průtahům v řízení, přicházelo by v úvahu uložení trestu odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby, která činí pět až deset let. Obviněnému uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let přichází v úvahu u nejlehčích v praxi se vyskytujících případů zločinů spáchaných v uvedené kvalifikované skutkové podstatě. Uložení trestu na jeho samé spodní hranici proto státní zástupce považoval na dostačující kompenzaci porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Takto uložený trest nelze považovat za trest extrémně přísný, neproporcionální nebo dokonce protiústavní.
12. Závěrem dodal, že pokud by aktuální zdravotní stav dovolatele neumožňoval výkon trestu odnětí svobody, bylo by situaci možno řešit odkladem výkonu trestu podle §322 tr. ř. Uzavřel proto, že dovolací námitky obviněného byly zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
13. V replice na vyjádření státního zástupce obviněný v podstatě zopakoval své argumenty uvedené v dovolání. Připomněl, že jeho dovolání je podřaditelné pod dovolací důvody, jelikož došlo zjevně k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe, když trestní řízení trvalo téměř 17 let. Obviněný rozporoval způsobení průtahu v období od prosince 2013 do září 2015, neboť k přerušení trestního stíhání došlo na základě závěrů znaleckého posudku znalce, kterého přibral soud. Pokud následně nový znalecký posudek dospěl k závěrům jiným, nelze mu to přičítat k tíži.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to výhradně ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody, neboť měl za to, že s ohledem na extrémní délku řízení měl být aplikován §58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, jelikož „okolností případu“ je právě extrémně nepřiměřená délka řízení, která měla být tímto způsobem kompenzována.
16. Uplatněný dovolací důvod je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem právě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikováno pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jde-li o obviněným požadovanou aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, platí, že tato je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že pod žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
17. Je tudíž nutno konstatovat, že námitka uplatněná obviněným obsahově nenaplňuje stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný zločin mohl být obviněnému uložen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě pět až deset let. V daném případě byla jeho výměra stanovena na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, tedy trest ve výměře pěti let, pro jehož výkon byl obviněný zařazen v souladu s §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
18. Nejvyšší soud pak (v návaznosti na uplatněnou argumentaci obviněného) dospěl rovněž k závěru, že uložený trest odnětí svobody s ohledem na všechny skutečnosti, tedy i nepřiměřeně dlouhou dobu řízení, není v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, tedy není neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019), muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, při kterém by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu odnětí svobody uloženému obviněnému O. D., vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a rovněž i řádně odůvodněný.
19. Pokud jde o dovolatelem obšírně citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr., pak je vhodné upozornit na několik skutečností. V dané věci byly obviněným uloženy tresty odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby s ohledem na kompenzaci nepřiměřené délky řízení, kterou obvinění nikterak nezavinili. Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že pod projednávaný dovolací důvod lze jeho námitky podřadit pouze potud, tvrdí-li že uložení trestu pod dolní hranici sazby se neopírá o důvody spadající pod pojem „okolnosti případu“ nebo pod pojem „poměry pachatele“ předpokládané právě §58 odst. 1 tr. zákoníku. K námitkám vztahujícím se k otázce přiměřenosti trestů však nepřihlížel, neboť mu nepřísluší zkoumat rozsah snížení vyměřeného trestu. Vskutku pak dospěl k závěru, že s ohledem na fakt, že veškeré průtahy jdou na vrub orgánů činných v trestním řízení a obvinění na nich neměli vinu, je potřeba mimořádně nepřiměřenou délku řízení sedmnáct let hodnotit jako „okolnost případu“, o kterou lze opřít mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Jde však o zcela odlišnou situaci oproti nyní posuzované věci.
20. V nyní projednávané věci, kdy celková délka řízení dosáhla bezmála sedmnácti let, se objektivně jedná o nepřiměřenou délku řízení, která nepochybně vykazuje prvek výjimečnosti co do svého trvání. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod přitom platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy má pak každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Nejvyšší soud si je plně vědom skutečnosti, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě) je integrální součástí práva na spravedlivý proces a že v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň nutno zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním. Otázkou tedy zůstává, jakým způsobem (nikoli však odtrženě od dalších okolností případu) lze uvedenou nepřiměřenou délku řízení kompenzovat.
21. Ústavní soud již vymezil jistá kritéria, která je třeba zkoumat při provádění samotného testu proporcionality. Patří mezi ně faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení ve vztahu k celkové délce řízení, závažnosti trestního obvinění, rozsahu a obtížnosti předmětu trestního řízení a k rozsahu zvláštní zátěže, jíž je obviněný vystaven v souvislosti s délkou řízení; k průtahům v řízení, které byly naopak způsobeny obviněným, však nelze přihlížet. Dále jsou zde řazeny faktory pro posouzení účelu trestu (z hlediska individuální i generální prevence). Po analýze obou faktorů je třeba učinit závěr o tom, zda a v jakém rozsahu omezení osobní svobody obviněného v důsledku konkrétně ukládaného trestu bude ještě proporcionální omezení (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1305/09). Ochrana práva na přiměřenou délku řízení, resp. kompenzace jeho porušení pak může být dosažena prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Úvahy o trestu přitom musí být dostatečně transparentní, snížení trestu je třeba výslovně odůvodnit tím, že jde o kompenzaci za porušení práva na přiměřenou délku řízení, stejně jako je třeba výslovně uvést míru této kompenzace (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06).
22. Současně je s ohledem na namítané neuplatnění moderačního práva soudu mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nutno zdůraznit výjimečný charakter tohoto ustanovení. Platí totiž, že musí jít o okolnosti případu nebo poměry pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Délka řízení (ačkoli jako takovou ji bezpochyby lze podřadit pod pojem „okolnost případu“) nemusí být sama o sobě dostatečným podkladem pro postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vždy musí být hodnoceny ještě další okolnosti, ze kterých případně vyplývá mimořádně vysoká míra společenské škodlivosti činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 11 Tdo 408/2012).
23. Dále je potřeba shrnout, jak k této situaci přistoupily soudy obou stupňů při svém rozhodování. Nalézací soud se při svých úvahách o uložení trestu odnětí svobody zabýval tím, že bylo nutno velmi výrazně ve prospěch obviněného zohlednit délku trestního řízení, a proto se zdůrazněním skutečnosti, že by za jiných okolností bylo nutno uvažovat o ukládání trestu odnětí svobody již výrazně při horní hranici zákonné trestní sazby, tuto kompenzoval uložením trestu odnětí svobody při samé spodní hranici zákonné trestní sazby v trvání pěti let (viz odstavce 482. až 483. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud v návaznosti na totožné odvolací námitky obviněného reagoval podrobnou rekapitulací řízení, přičemž dospěl k závěru, že ač řízení před soudem probíhalo objektivně po zjevně nepřiměřenou dobu, na nedůvodných průtazích se vedle soudu podílel i obviněný (v některých fázích řízení pak téměř výhradně). Nicméně vzniklé průtahy bylo nutno vzít v potaz při úvaze o trestu odnětí svobody, přičemž uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby bylo dle jeho názoru dostatečnou kompenzací porušení jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Rovněž se zevrubně zabýval i možností postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž měl za to, že pro uložení mírnějšího trestu nebyly v případě obviněného splněny zákonné podmínky. Mimořádná okolnost případu v podobě nedůvodných průtahů v řízení, na nichž nenesl žádnou vinu, pro kterou by bylo možno v jeho případě postupovat podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, mu nesvědčila pro jeho podíl na průtazích v řízení i s ohledem na jeho míru zavinění či výši způsobené škody (viz odstavce 39. až 60. odůvodnění jeho rozsudku).
24. Ve světle předestřených obecných východisek a vlastního postupu obecných soudů je opětovně potřeba zdůraznit, že celková délka trestního řízení dosáhla doby téměř sedmnácti let. Z obsahu spisu i podrobné rekapitulace odvolacího soudu vyplývá, že tato délka byla relevantně ovlivněna jednáním samotného obviněného, a to v jeho podstatné části. Obecné soudy (zejména pak soud prvního stupně ve fázi po podání obžaloby) se dopustily průtahů v řízení, které sice přispěly k celkové délce řízení, nicméně k tíži obviněného lze rovněž přičíst významnou část průtahů, neboť opakovaně využíval svého zdravotního stavu k tomu, aby řízení bylo protahováno, aby se posléze při jeho znaleckém přezkoumání ukázalo, že jeho účast na hlavních líčeních možná byla. Lze akcentovat, že odvolací soud při svém rozboru nastalých průtahů dospěl k závěru, že jednáním obviněného vedeným snahou oddálit projednání věci bylo proti němu zmařeno vyhlášení druhého i třetího rozsudku ve věci. Ač Nejvyšší soud v žádném případě nechce bagatelizovat zdravotní problémy obviněného, jeho jednání podrobně analyzované vrchním soudem významně přispělo k celkové délce řízení, a bylo důvodně vnímáno jako zneužívání jeho zdravotních obtíží k blokování projednávané věci. Nepopírá přitom, že v řízení dílčí průtahy byly rovněž ze strany soudů, nicméně obviněný nese významnou míru spolupůsobení na vzniklých průtazích, a to především od roku 2013 do vyhlášení konečného rozhodnutí ve věci. Na celkovou délku řízení pak měly bezpochyby vliv i další faktory jako byla složitost věci, neboť obžaloba byla podána proti deseti obviněných, a s tím související rozsah prováděných důkazů.
25. Současně není pochyb o tom, že by čin obviněného formálně naplňoval všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, osobně se aktivně účastnil celého posuzovaného skutku od jeho počátku až po jeho ukončení, přičemž tento byl spáchán vysoce sofistikovaným způsobem. Soudy bylo při zohlednění těchto skutečností a při míře jeho zavinění (která byla ze všech obviněných nejvyšší) a výši škody dosahující sedmnáctinásobku předpokládané škody velkého rozsahu [srov. §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku] konstatováno, že v případě absence průtahů by odpovídalo rozhodným okolnostem uložení trestu odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby, která činila pět až deset let. Takto vytyčené okolnosti, z nichž vyplývá, že jednání obviněného vykazovalo mimořádně vysokou míru společenské škodlivosti, nebylo možno posuzovat izolovaně. V úvahu pak bylo vzato i zjištění, že posuzované jednání bylo v životě obviněného jistým excesem, což se rovněž promítlo do úvah o ukládaném trestu, tedy jako polehčující okolnost byla brána dosavadní bezúhonnost obviněného. Lze tak konstatovat, že obecné soudy při stanovení výše trestu ústavně konformním způsobem zohlednily délku řízení.
26. V projednávaném případě je tudíž namístě shrnout, že soudy přihlédly ke specifickým okolnostem případu včetně zjevně nepřiměřené délky řízení a jimi uložený trest odnětí svobody není trestem, který by vyžadoval zásah dovolacího soudu. Nelze sice přehlédnout délku řízení (která byla zčásti způsobena i činností soudů a odpovídajícím způsobem promítnuta do konkrétní výměry ukládaného trestu odnětí svobody), nicméně není možno ji posuzovat izolovaně od okolností dalších, z nichž vyplývá vysoká míra společenské škodlivosti jednání obviněného. Kdyby pak Nejvyšší soud přistoupil na argumentaci obviněného, že délku trestního řízení nezaviněnou orgány činnými v trestním řízení je potřeba kompenzovat aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku, otevíral by tím bezesporu dveře obstrukčním taktikám. Lze proto konstatovat, že uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné trestní sazby jakožto dostatečně kvantifikovatelná kompenzace s výslovným poukazem na délku řízení (tím pádem i dostatečně transparentní) se nejeví jako neproporcionální, a tudíž ani uložený trest nemůže být nepřiměřeně přísným a ve svém důsledku zasahujícím právo obviněného na spravedlivý proces. Jelikož uložením předmětného trestu nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva obviněného, není úlohou Nejvyššího soudu posuzovat, zda konkrétní výše je či není přiměřená.
27. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání obviněného O. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.