ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1376.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1376/2021-681
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2022 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 5 To 123/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 123/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 3. 2021, č. j. 38 T 123/2019-553, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu, jakožto i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 103/2018, a následně byl obviněný J. S. uznán vinným pod body I. a II. pokračujícím zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 6. 2016), kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 41 T 2/2017, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 3 To 11/2020, mu byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu podle §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu všech obchodních korporací a družstev na dobu deseti let. Zároveň byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 41 T 2/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2021, č. j. 5 To 123/2021-577, napadený rozsudek soudu prvního soudu podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Poté odvolací soud sám znovu ve věci podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu všech obchodních korporací a družstev na dobu pěti let.
Uvedeného trestného činu se měl obviněný dopustit tím, že
I. (dílčí útoky, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 3 T 103/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018)
1) jako jediný jednatel společnosti S. M., IČ: XY, se sídlem XY, XY, uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, dne 19. 12. 2011 leasingovou smlouvu č. 11003220/11 na 12 kusů Optických bezdrátových spojů LaserCom 1G v celkové pořizovací hodnotě 2 205 840 Kč bez DPH, zároveň téhož dne podepsal "Prohlášení o ručení", čímž na sebe převzal ručení za plnění závazků ze smlouvy, a tímto se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 53 421,72 Kč, které však ke dni 15. 9. 2013 přestal hradit, na základě čehož dne 17. 3. 2014 společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., vypověděla leasingovou smlouvu č. 11003220/11 ke dni 27. 3. 2014, tato výpověď byla společnosti S. M., doručena, jelikož dlužné splátky nebyly uhrazeny, byla společnost S. M., vyzvána výzvou ze dne 7. 4. 2014 k odevzdání předmětů leasingu ke dni 14. 4. 2014, s čímž byl obviněný přinejmenším srozuměn, na tuto výzvu nebylo ze strany obviněného reagováno, dlužné splátky nebyly uhrazeny a ani předměty leasingu nebyly do dnešního dne vráceny, když se svěřenými předměty nakládal jako s vlastními, a tímto způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., škodu ve výši 338 118 Kč,
2) jako jediný jednatel společnosti S. M., IČ: XY, se sídlem XY, XY, uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, dne 27. 3. 2012 leasingovou smlouvu č. 11003508/12 na 12 kusů Optických bezdrátových spojů LaserCom 1G v celkové pořizovací hodnotě 2 205 840 Kč bez DPH, zároveň téhož dne podepsal "Prohlášení o ručení", čímž na sebe převzal ručení za plnění závazků ze smlouvy, a tímto se zavázal hradit pravidelné měsíční splátky ve výši 43 850,46 Kč, které však ke dni 15. 9. 2013 přestal hradit, na základě čehož dne 17. 3. 2014 společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., vypověděla leasingovou smlouvu č. 11003508/12 ke dni 27. 3. 2014, tato výpověď byla společnosti S. M., doručena, jelikož dlužné splátky nebyly uhrazeny, byla společnost S. M., IČ: XY vyzvána výzvou ze dne 7. 4. 2014 k odevzdání předmětů leasingu ke dni 14. 4. 2014, s čímž byl obviněný přinejmenším srozuměn, na tuto výzvu nebylo ze strany obviněného reagováno, dlužné splátky nebyly uhrazeny, předměty leasingu nebyly do dnešního dne vráceny, když se svěřenými předměty nakládal jako s vlastními, a tímto způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., škodu ve výši 404 008 Kč,
přičemž z důvodů zajištění pohledávky z leasingových smluv č. 11003220/11 a č. 11003508/12 došlo mezi společností S. M., zastoupenou obviněným a společností SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ: 61061344 dne 2.10.2013 k uzavření Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětům zajištění: automat na tisk pájecí pasty DEK 260 v. č. XY, osazovací automat Suzuki SMT 1000V v. č. XY, osazovací automat Suzuki SMT 1200E v. č. XY, přetavovací pec SEHO 4035-8 v. č. XY, čímž přešla vlastnická práva na tyto čtyři stroje na poskytovatele leasingu, tedy společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., když následně z důvodů neplnění podmínek z leasingových smluv č. 11003220/11 a č. 11003508/12 uplatnila společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., svá vlastnická práva k těmto předmětům zajištění a dne 15. 1. 2015 vyzvala společnost S. M., IČ: XY k vydání předmětů zajištění do 31. 1. 2015, tuto výzvu si společnost S. M., převzala dne 16. 1. 2015, s čímž byl obviněný přinejmenším srozuměn, avšak ani tyto předměty zajištění, jejichž časová hodnota byla ke dni 31. 5. 2015 znaleckým posudkem stanovena na 550 000 Kč, nebyly do stanovené doby obviněným jakožto jednatelem společnosti S. M., předány,
a uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ: 61061344, celkovou škodu ve výši 742 126 Kč,
II. jako jediný jednatel společnosti S. M., IČ: XY, se sídlem XY, XY, uzavřel jménem společnosti s poškozenou společností PEAC (Czech Republic) s. r. o., (do 14. 6. 2018 obchodní firma IKB Leasing ČR, s. r. o.), IČ: 266 85 884, se sídlem Jankovcova 1603, 170 00 Praha 7,
1) dne 15. 7. 2013 leasingovou smlouvu č. 3008991/581058 na předmět leasingu server HP model HP ProLiant SL G6, v celkové pořizovací hodnotě 1 571 534 Kč bez DPH, zároveň podepsal všeobecné obchodní podmínky k leasingové smlouvě, následně dne 17. 7. 2013 podepsal Potvrzení o převzetí předmětu leasingu, přičemž uzavřením leasingové smlouvy byly zároveň sjednány pravidelné měsíční splátky ve výši 34 328,64 Kč po dobu 60 měsíců, avšak od uzavření leasingové smlouvy byla uhrazena akontace ve výši 157 153,22 Kč bez DPH, dále byly uhrazeny pouze tři splátky, a od 11. 10. 2013 splátky přestaly být hrazeny, na základě čehož poškozená společnost dne 17. 1. 2014 vypověděla leasingovou smlouvu č. 3008991/581058 ke dni 31. 1. 2014, a zároveň vyzvala obviněného jako uživatele leasingových předmětů k jejich vrácení, tuto výpověď obviněný osobně převzal dne 19. 6. 2014, dlužné splátky nebyly uhrazeny, a předmět leasingu nebyl vrácen, čímž takto způsobil poškozené společnosti PEAC (Czech Republic), s. r. o., škodu ve výši podle znaleckého posudku 1 057 530 Kč včetně DPH,
2) dne 2. 8. 2013 leasingovou smlouvu č. 3009065/581058 na předmět leasingu server HP v celkové pořizovací hodnotě 1 751 247 Kč bez DPH, dne 2. 9. 2013 obviněný podepsal Potvrzení o převzetí předmětu leasingu, přičemž uzavřením leasingové smlouvy byly zároveň sjednány pravidelné měsíční splátky ve výši 38 498,34 Kč po dobu 60 měsíců, avšak od uzavření leasingové smlouvy byla uhrazena pouze akontace ve výši 175 125 Kč bez DPH a první splátka, načež druhá splátka splatná 11. 10. 2013 již uhrazena nebyla, kdy od tohoto data již splátky přestaly být hrazeny, na základě čehož poškozená společnost dne 17. 1. 2014 vypověděla leasingovou smlouvu č. 3009065/581058 ke dni 31. 1. 2014, a zároveň vyzvala obviněného jako uživatele leasingových předmětů k jejich vrácení, tuto výpověď obviněný osobně převzal dne 19. 6. 2014, dlužné splátky nebyly uhrazeny, a předmět leasingu nebyl vrácen, čímž takto způsobil poškozené společnosti PEAC (Czech Republic), s. r. o., škodu ve výši podle znaleckého posudku 1 032 860 Kč včetně DPH,
a tímto svým úmyslným pokračujícím jednáním způsobil poškozené společnosti PEAC (Czech Republic), s. r. o., IČ: 266 85 884, se sídlem Jankovcova 1603, 170 00 Praha 7, celkovou škodu ve výši dle znaleckého posudku 2 090 390 Kč.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Domníval se, že toto rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť učiněné skutkové závěry nedávaly podklad ke kvalifikaci skutku jakožto trestného činu zpronevěry. Dokazování pak trpělo vadami, které představovaly zásah do jeho základních práv a svobod. Obviněný v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu zabývající se otázkou zjištění tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Odvolací soud pak nejen že nepřezkoumával soudem prvního stupně provedené důkazy, ale nezabýval se ani jeho námitkami vtělenými do odvolání, pouze stručně uvedl, že se s nimi neztotožňuje.
4. K subjektivní stránce trestného činu zpronevěry obviněný uvedl, že je potřeba úmyslného zavinění. Měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby, neboť zcela jednoznačně jednal v negativním skutkovém omylu, který je dán, když pachatel nijak nezná či neví o určité okolnosti, jež zakládá jeho trestní odpovědnost. Podle obviněného soudy také nesprávně aplikovaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 210/2018 a nerespektovaly skutkové odlišnosti obou případů. Poškozené leasingové společnosti nikdy v přístupu k předmětu leasingu nebránil a v rámci svých možností se jí snažil poskytovat součinnost, přičemž odmítl závěr soudů obou stupňů, že by tato jeho součinnost byla pouze formální a nedostatečná. Předměty leasingu ovšem tvořily různé ocelové konstrukce a související elektronika o hmotnosti desítek až stovek kg na jedno zařízení a sejmutí zařízení ze střech jednotlivých domů by si vyžádalo náklady v desítkách či stovkách tisíc korun, avšak k tomu neměl dostatečné finanční prostředky, jak je zřejmé z insolvenčního rejstříku. Jeho vůle řešit nastalou situaci byla nicméně patrná, a to i ze snahy nadále hradit splátky, což podporuje i výpověď svědka A. Š. Provedené důkazy tak jednoznačně neprokazují jeho úmysl, naopak je z nich zřejmé, že se chtěl dostat z nepříznivé finanční situace a uhradit veškeré dlužné splátky z leasingových smluv. Upozornil, že sama leasingová společnost, přestože vypověděla leasingovou smlouvu, si byla vědoma ekonomicky nevýhodného způsobu řešení v podobě demontáže telekomunikačního zařízení, které by mohlo vést i k bezcennosti zařízení, proto neprojevovala snahu situaci tímto způsobem vyřešit, a tedy přestože disponovala seznamem míst, kde se předměty leasingu nacházely, nepřistoupila k jejich fyzickému zajištění. Pokud jde o přesnou specifikaci míst, obviněný doplnil, že si není vědom všech adres a nese tak odpovědnost za nedostatečnou dokumentaci, což však nepovažuje za důkaz o jeho úmyslu leasingovou společnost vyloučit z dispozice s předmětem leasingu. K tomu připomněl znalecký posudek znalce Ing. Jana Ošlejška, který připustil, že se v praxi jedná o velmi těžko prodejné věci, u kterých by odmontováním mohlo dojít k jejich absolutnímu zničení. Pro srovnání odkázal na běžnou situaci ohledně leasingu motorového vozidla a dodal, že jednal v přesvědčení, že se dopouští pouze civilního deliktu.
5. Obviněný dále dovodil porušení článku 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, neboť mu bylo v podstatě kladeno za vinu, že nesplnil závazky plynoucí pro něj z leasingové smlouvy, když neplatil leasingové splátky a ani nezajistil demontáž a předání předmětů leasingu leasingové společnosti. Tuto skutečnost měl soud zvážit přednostně a nikoli posuzovat, zda byla formálně naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, pro což by byla potřeba další skutková zjištění, z nichž by byly zřejmé jeho úmyslné kroky, jimiž by bránil poškozeným v převzetí předmětů leasingu. Jednání by tak mohlo být posouzeno případně nejvýše jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku, kde primárním cílem pachatele je neoprávněně věc užívat. Vzhledem k tomu, že pohledávky leasingové společnosti byly uplatněny v insolvenčním řízení, zmínil i zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
6. Další pochybení shledal obviněný ve výši zjištěné škody. Skutkové závěry soudů jsou podle něj neodpovídající provedenému dokazování a jsou vzájemně rozporné. Uvedl, že ze znaleckého posudku neplyne, že by demontáží předmětů leasingu ze střech nedošlo ke znehodnocení předmětů leasingu, právě naopak, znalec u hlavního líčení potvrdil, že po demontáži by byla jejich cena výrazně nižší, než jakou ji stanovil ve znaleckém posudku, což podmínil tento závěr způsobem demontáže. Jasně zmínil, že v případě demontáže by došlo k poklesu hodnoty věci, jelikož by takové zboží sloužilo výhradně jako náhradní díly. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že v případě demontáže a následného prodeje by byl výtěžek zpeněžení předmětů leasingu mizivý. Poukázal na ustanovení §137 tr. zákoníku a dodal, že nemůže obstát skutková věta výroku o vině, v níž je uvedena cena odpovídající znaleckému posudku, který však podle obviněného nijak nehodnotí prodej takové věci, jen technicky stanovuje výši ceny zařízení bez zohlednění konkrétních okolností případu.
7. Nakonec obviněný namítl pochybení soudu prvního stupně při ukládání souhrnného trestu, kterého se dopustil i odvolací soud, když si nevyžádal celý spis ve vztahu ke sbíhající se věci. Obviněný se také vyjádřil k postupu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, kdy odvolací soud měl „povinnost uvést obě tato rozhodnutí, tedy rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a nikoli je specifikovat, jak to učinil soud prvního stupně“.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a zprostil ho podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že dovolání je opřeno o námitky, jejichž podstatu tvoří zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů a jejich nahrazování vlastní verzí obviněného o průběhu skutkového děje, což uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), naplnit nemůže. Lze pod něj podřadit jen námitku, kterou obviněný prostřednictvím skutkového omylu negativního zpochybňoval správnost závěru soudů o existenci úmyslného zavinění obviněného, a dále námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedená argumentace je však pouze opakováním obhajoby uplatňované již v rámci předchozích stadií trestního řízení, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací náležitě vypořádaly. Státní zástupce shledal proto námitky zjevně neopodstatněnými. Přitom poukázal na odstavec 7. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde byla náležitě vypořádána skutková tvrzení obviněného stran jeho součinnosti s leasingovou společností. Rovněž zde soud přesvědčivě vysvětlil, proč považoval právní závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 210/2018, na danou trestní věc za přiléhavé a v důsledku toho i použitelné, jakož i to, proč lze vinu obviněného (tzn. včetně závěru o naplnění znaku úmyslného zavinění) za daného stavu skutkových zjištění považovat za nepochybně prokázanou. Odvolací soud se v odstavci 9. vypořádal rovněž s otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i v odstavci 11. s námitkami obviněného proti způsobu vyčíslení výše způsobené škody i z hlediska závěrů znaleckého posudku soudního znalce Ing. Jaroslava Ošlejška, na které obviněný ve svém dovolání výslovně poukazoval. Státní zástupce dodal, že odvolací soud také přesvědčivým způsobem ve svém rozsudku vysvětlil, proč v posuzovaném případě nelze dovodit, že by obviněný byl trestně stíhán, resp. odsouzen, pouze pro svou neschopnost dostát smluvnímu závazku. Pod uplatněný dovolací důvod pak neshledal podřaditelnými tvrzení, prostřednictvím nichž obviněný poukázal na formální pochybení soudu prvního stupně při rozhodování o uložení souhrnného trestu, ač si nevyžádal celý spis týkající se trestní věci, ve vztahu k níž došlo ke zrušení výroku o trestu, a dále v tom, že tento soud nedostatečně označil rozhodnutí, která v souvislosti s ukládáním společného trestu rušil. S těmito námitkami obviněného se odvolací soud vypořádal, a to v odstavcích 13. a 14. odůvodnění svého rozsudku, tedy není pravdou, že by odvolací soud pochybení soudu prvního stupně převzal, jak opět v dovolání tvrdil obviněný. Mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla také námitka vytýkající odvolacímu soudu, že nepřezkoumával soudem prvního stupně provedené důkazy, resp. vůbec se nezabýval odvolacími námitkami obviněného, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Městský soud v Praze důkazní situaci v dané trestní věci přezkoumal a s odvolacími námitkami obviněného se náležitě vypořádal.
10. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání obviněného nebylo využito.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat především soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
14. Zásada, s níž dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, se však nemusela uplatňovat bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemohlo ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patřily sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jednalo se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
15. S ohledem na shora uvedené je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Na okraj považuje za nutné nicméně připomenout, že se mohl zabývat zejména námitkami vztahujícími se k jednání popsanému v bodu II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. k výrokům navazujícím, neboť pokud jde o jednání popsané v bodu I., těmito dílčími útoky byl obviněný uznán vinným již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 3 T 103/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, ve vztahu k nimž byl v tomto (nyní vedeném) řízení postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku ukládán společný trest. Závěry dříve vedeného řízení přitom byly přezkoumány z podnětu dovolání obviněného, směřujícího proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 4 Tdo 680/2019, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. V nyní vedeném řízení byly rozhodující soudy proto vázány zejména skutkovými zjištěními v dané věci (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 103/2018) a nebyly oprávněny v novém rozhodnutí přehodnocovat dříve dovozené závěry soudů dříve v této jiné věci činných, stejně tak nyní Nejvyšší soud respektuje své dříve vydané rozhodnutí v této věci. Současně je namístě doplnit, že dílčí útoky, o kterých již takto bylo dříve rozhodnuto (proto také s nyní nově projednávanou trestnou činností tvoří pokračující delikt) byly, mimo jiné, spáchány prakticky stejným způsobem provedení, přičemž obviněný je napadl za užití velmi obdobné dovolací argumentace, jak to učinil dříve v dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, se kterou se Nejvyšší soud již citovaným usnesením neztotožnil.
17. Obviněný v dovolání především vyjádřil své přesvědčení, že dokazování provedené ve věci trpí vadami, které představují zásah do jeho základních práv a svobod. Poukazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu zabývající se otázkou zjištění tzv. extrémního nesouladu byl přesvědčen, že v jeho případě došlo k pochybení spočívajícímu ve zmíněném nesouladu právního posouzení skutku jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se skutkovými zjištěními, měla být aplikována zásada in dubio pro reo, přičemž odvolací soud nepřezkoumal v odvolacím řízení napadený rozsudek soudu prvního stupně a nezaobíral se jeho argumentací. Nejvyšší soud však žádná taková pochybení v posuzované věci neshledal.
18. Především je namístě konstatovat, že zmíněné námitky obviněného jsou v zásadě opakováním námitek odvolacích, jimiž se zabývaly a vypořádaly se s nimi soudy obou stupňů. Dále je zřejmé, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován především listinnými důkazy (týkajícími se leasingových smluv), výpověďmi osob pověřených poškozenou společností k řešení případu (svědkové O. V. a A. Š., kteří osobně komunikovali s obviněným při řešení celého případu), a rovněž znaleckým posudkem ohledně časové ceny předmětů leasingu a výpovědí znalce Ing. Jaroslava Ošlejška v hlavním líčení. V neposlední řadě skutkové okolnosti doplnila výpověď samotného obviněného. Uvedené důkazy soudy prvního a druhého stupně hodnotily ve shodě s jejich obsahem a je zřejmé, že se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., ale řádně uvedly, které důkazy shledaly věrohodnými a které nevěrohodnými, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Zmíněné důkazy pak poskytly dostatečný podklad pro dovozená skutková zjištění, tedy nelze mít za to, že by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Pokud tedy obviněný do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy (v podobě zjevného či extrémního nesouladu), není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění z provedených důkazů vyplývají.
19. Uvedené se týká i námitky chybného zjištění výše způsobené škody. Pro určení této výše byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady strojů a zařízení, v němž znalec stanovil výši časové ceny předmětů leasingu poníženou o koeficient prodejnosti ke dni 19. 6. 2014 (kdy si obviněný převzal výpovědi leasingových smluv). Své závěry zopakoval či k dotazům upřesnil při svém výslechu dne 13. 5. 2020 v hlavním líčení. Soudy následně neměly důvod pochybovat o správnosti daného znaleckého vyjádření, podle něhož stanovily výši škody, která vznikla poškozené společnosti na jejím majetku.
20. Soudy činné dříve ve věci současně nepochybily, pokud neaplikovaly pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny žádné, natož tak důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje. Obsahem tohoto pravidla je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Nicméně pokud po vyhodnocení důkazní situace dospějí k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnou do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zmíněné zásady, neboť taková pochybnost nebyla dána (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Právě taková situace nastala, s ohledem na důkazní situaci, v nyní projednávané věci.
21. K námitce obviněného, že se napadený rozsudek Městského soudu v Praze nezabývá argumenty obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že především jde o námitku, která je v rozporu s odůvodněním zmíněného rozhodnutí, neboť tento se námitkami obviněného podaným v odvolání důsledně zabýval, jak je zcela zřejmé z odstavců 7. a násl. jeho odůvodnění. Navíc lze doplnit, že v souladu s ustálenou judikaturou je možné, aby v případě, kdy odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jeho odůvodnění, za vyčerpávající, logické a ucelené, reagující na námitky opakované i v opravném prostředku (jako se stalo i v této věci), může převzít odůvodnění soudu prvního stupně, příp. na ně odkázat, aniž by tím bylo zasaženo do základních práv stěžovatele. I Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 647/07).
22. Nejvyšší soud tak, jak již bylo řečeno, ve věci neshledal žádný, natož zjevný či extrémní rozpor, který by případně mohl opodstatnit jeho zásah do skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Logická obsahová návaznost skutkových zjištění soudů na provedené důkazy pak svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 či od 1. 1. 2022, tudíž nebyl shledán.
23. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] spatřoval rovněž v neprokázání všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, konkrétně v neexistenci subjektivní stránky (resp. poukazoval na související soudní praxi Nejvyššího soudu a možnost aplikace §207 tr. zákoníku), v porušení čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod a zásady subsidiarity trestní represe. Zmíněná argumentace je podřaditelná pod problematiku hmotně právního posouzení, Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.
24. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokračujícího zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.
25. Pokud jde o obecně hmotněprávní námitku údajné absence úmyslu ke spáchání trestného činu zpronevěry, je zřejmé, že obviněný tuto z velké části postavil na námitkách skutkové povahy, když namítal, že provedené důkazy jeho úmysl jednoznačně neprokazují, prosazoval opakovaně svou verzi průběhu skutkového děje s tím, že nikdy v přístupu k předmětům leasingu nebránil, poskytl poškozené společnosti veškerou možnou součinnost, a dále se hájil finanční nemožností vydat předměty leasingu, resp. doplnil, že jednal ve skutkovém omylu negativním, přičemž však konkrétně neuvedl, kterou okolnost (jež zakládá jeho trestní odpovědnost) neznal.
26. Pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu zpronevěry se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. Úmysl se musí vztahovat nejen k tomu, že si pachatel přisvojuje cizí věc, která mu byla svěřena, ale jeho záměrem musí být i způsobení škody na cizím majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015). Pachatel jedná úmyslně [§15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], pokud chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (přímý úmysl), nebo věděl, že může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl).
27. Podle Nejvyššího soudu je namístě na podkladě provedeného dokazování dospět k závěru, že u obviněného byl dán jednak úmysl ponechat si předměty leasingu, jednak úmysl způsobit poškozené společnosti škodu, a to ve formě nepřímého úmyslu, jak to dovodily soudy nižších stupňů.
28. V dané věci měl obviněný zpronevěřit předměty leasingu, poskytnuté poškozenou společností na základě leasingových smluv. Tyto předměty představovaly ve vztahu k obviněnému (který vystupoval jako jednatel společnosti – leasingového nájemce, resp. příjemce) cizí věc, která mu byla svěřena, protože mu byla odevzdána do faktické moci, přičemž podmínky nakládání s ní vymezovaly podmínky leasingových smluv. Sjednané leasingové splátky ovšem přestaly být jednáním obviněného nedlouho po uzavření smluv hrazeny, proto došlo k vypovězení leasingových smluv a věci, nadále se nacházející v majetku poškozené, jí měly být vráceny. Ačkoliv však obviněný obdržel výzvu k odevzdání předmětů leasingu, resp. s ním bylo pověřenými osobami o záležitosti komunikováno (což ostatně ani nezpochybnil), předměty nevrátil, ani reálně neumožnil, aby se dostaly do sféry faktického vlivu poškozené, neboť neupřesnil, kde se nachází (učinil tak nedostatečně), tedy na její straně vznikla škoda ve stanovené výši.
29. Z uvedeného (tzn. ze soudy učiněných skutkových zjištění, nikoli ze skutkových zjištění modifikovaných obviněným) je zřejmé, že si obviněný si musel být (nejméně, jak dovodily soudy dříve činné ve věci) vědom (aniž by mu nějaká významnější okolnost byla neznámá), jaké porušení může způsobit, tedy že od určitého momentu nakládá s cizí věcí, kterou měl dříve řádně svěřenou, zcela v rozporu s tímto svěřením a souvisejícími smluvenými pravidly, vylučuje oprávněného vlastníka s dispozice s ní a tím mu způsobuje škodu. Jednal proto (opět nejméně) v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
30. Lze doplnit, že popsané závěry jsou zcela v souladu s obviněným zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 7 Tdo 210/2018, podle kterého k naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry není nutné, aby pachatel předmět leasingu prodal či jinak převedl do dispozice třetí osoby. Postačí, když pachatel předmět leasingu po ukončení smluvního vztahu (ať už např. uplynutím doby leasingu nebo předčasným ukončením výpovědí smlouvy), tento předmět leasingové společnosti nevrátí, a dále ho neoprávněně užívá způsobem, který nasvědčuje tomu, že hodlá oprávněnou osobu na delší dobu vyloučit z dispozice s tímto předmětem. Rovněž pak nebyl dán podklad pro postih jednání jako trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §207 tr. zákoníku (jak obviněný jen stručně uvedl v dovolání), které sice také může zohledňovat neoprávněné nakládání s přechodnou věcí (srov. §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku), nicméně pouze pokud se tak děje po přechodnou, tj. relativně krátkou dobu – což je, s ohledem na naznačená skutková zjištění, odlišná situace.
31. Nejvyšší soud ke zmíněné problematice doplňuje, že je nerozhodné, zda obviněný disponoval dostatkem finančních prostředků k tomu, aby předměty leasingu demontoval a předal poškozené společnosti. Rozhodující je skutečnost, že obviněný přes vědomí povinnosti předměty leasingu vrátit poškozené společnosti, tyto poškozené společnosti nevydal, ale ani neposkytl řádnou a dostatečnou součinnost poškozené k tomu, aby tato mohla předměty leasingu fakticky převzít. To ostatně připouští sám obviněný, když uvedl, že si nebyl vědom všech adres umístění předmětů leasingu a předal tak poškozené pouze nedostatečnou dokumentaci (zde ovšem není možné přehlédnout, že obviněný uzavřel leasingové smlouvy a převzal předměty v pořizovací hodnotě celkem více než 3 000 000 Kč v červenci a v září roku 2013, a již po výpovědích ke dni 31. 1. 2014 nebyl údajně schopen sdělit, do kterého konkrétního místa byly tyto předměty instalovány). Je tak nepochybné, že obviněný neumožnil poškozené společnosti předměty leasingu fakticky převzít, neboť bez sdělení relevantních skutečností (zejména místa) se tak stát nemohlo.
32. Pokud dále obviněný uplatnil námitku týkající se údajného porušení čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv svobod, je nutné připomenout, že podle zmíněné věty nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný byl nicméně uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to z toho důvodu, že si (zjednodušeně řečeno) přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Postih tedy nijak bez dalšího nesouvisel se schopností či neschopností obviněného dostát smluvním závazkům, proto by také (opět bez dalšího) nepostačovalo k odsouzení jinak učiněné zjištění, že např. nehradil splátky leasingu. Podstatným a trestněprávně relevantním naopak bylo, že když přestal hradit leasingové splátky a byl tudíž v návaznosti na další úkony (výpověď smluv) povinen předměty (které měl svěřeny) poškozené společnosti vrátit anebo alespoň na jejich převzetí touto společností plnohodnotně a dostatečně spolupracovat, neučinil tak. Znemožnil tak poškozené společnosti nakládat a disponovat s předměty leasingu po vypovězení smluv, tedy po tom, co mu odpadlo oprávnění se svěřenou věcí nakládat, za což byl postižen, zcela mimo dopad čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv svobod.
33. Jako podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] shledal Nejvyšší soud i námitku týkající se subsidiarity trestní represe. Obviněný v této souvislosti poukázal na insolvenční řízení, kde byly pohledávky poškozené společnosti řádně uplatněny, což by patrně mělo k reakci na jeho jednání postačovat.
34. Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
35. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. Nejvyšší soud však shledal, že o takový případ se ve věci obviněného nejedná. Obviněný totiž v zásadě standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného přečinu, tedy postupoval způsobem zapovězeným i trestním zákoníkem, navíc za způsobení značné škody, tudíž v kvalifikované skutkové podstatě podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Není sice zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost výjimečně uplatněna v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). Na trestní odpovědnost pak nemá vliv přihlášení pohledávky poškozené společnosti v rámci insolvenčního řízení, resp. to, že se skutkový děj jinak odehrál v rámci civilních (obchodních či podnikatelských) vztahů, což je skutečnost u celé řady zejména majetkových či hospodářských trestných činů běžná a bez dalšího nemůže trestní odpovědnost vyloučit. Má v dané situaci vliv toliko na výrok o náhradě škody, jak také konstatoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí.
37. Zmíněné, relevantně uplatněné námitky směřující proti výroku o vině, jsou tedy s ohledem na výše uvedené zjevně neopodstatněné.
38. Vedle výroku o vině obviněný v dovolání napadl i výrok o trestu, a to jednak tvrzením, že soud prvního stupně pochybil při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, pokud si nevyžádal související spis.
39. Ve vztahu k této argumentaci Nejvyšší soud především uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věznění účinném do 31. 12. 2021, resp. v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
40. Pokud jde o postup Obvodního soudu pro Prahu 5 při ukládání souhrnného trestu, je jeho zpochybnění v zásadě bezpředmětné, neboť, jak již bylo shora zmíněno, Městský soud v Praze v průběhu odvolacího řízení výrok o jeho uložení zrušil, neboť již nebyly splněny podmínky pro užití tohoto institutu. Dovolání proto v tomto konkrétním rozsahu směřovalo proti neexistujícímu výroku, Nejvyšší soud se touto námitkou dále nezaobíral a v obecném smyslu pouze odkazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/1994 Sb. rozh. tr.
41. Nakonec obviněný i uvedl, že pokud byl ukládán společný trest podle §45 odst. 1 tr. zákoníku, kdy soud měl „povinnost uvést obě tato rozhodnutí, tedy rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, a nikoli je specifikovat, jak to učinil soud prvního stupně“.
42. Tato námitka nebyla obviněným uplatněna dostatečně konkrétně a není zřejmé, co je soudům činným dříve ve věci vytýkáno. Nejvyšší soud proto jen rámcově konstatuje, že soud podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zruší v dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu, odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky byl tímto dřívějším rozsudkem, který již nabyl právní moci, odsouzen. Současně zruší výrok o vině o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu a o společném trestu za pokračující trestný čin. Soud prvního stupně takto postupoval, když mimo jiné v úvodu výroku svého rozsudku (která zůstala postupem odvolacího soudu nedotčena) výslovně podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a trestu, jakožto i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 67 To 442/2018, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 103/2018, jimiž bylo dříve rozhodnuto o dílčích útocích pokračujícího trestného činu. V návaznosti na dovolací argumentaci nelze v daném postupu shledat pochybení, tedy jí ani není možné přisvědčit.
43. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že námitky obviněného v části nebyly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, v části potom sice v konečném důsledku dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, odpovídaly, nicméně jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 1. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu