ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.414.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 414/2022-3809
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2022 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 55 To 476/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 32 T 137/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 4. 6. 2019, č. j. 32 T 137/2018-2646, byl obviněný M. H. uznán vinným pod body 1), 2) a 3) přečinem neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §299 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu pak byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí konkrétně uvedených ve výroku o trestu. Shodným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných L. B. a X. V. L.
2. Podle dovozených skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zmíněného přečinu dopustil tak, že
1) v době od 4. 5. 2018 od 22:30 hodin do přesně nezjištěné doby v domě č. p. XY v obci XY, okres Česká Lípa, přechovával v rozporu s §54 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), kadáver tygra (Panthera Tigris), který je zařazen do Přílohy A nařízení Rady ES č. 338/97 ve znění nařízení Komise EU č. 2017/160, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, tedy zvířetem, které je podle §2 odstavec c) zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o obchodování s ohroženými druhy“), ve znění pozdějších předpisů, druhem přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením, ačkoliv nedisponoval žádným povolením k takovému nakládání, přičemž uvedený kadáver si 4. 5. 2018 za neustanovenou úplatu opatřil od L. B., který mu jej předal bez jakýkoliv povinných průvodních dokumentů v místě svého bydliště XY, XY, s vědomím, že kadáver bude M. H. nebo jinými osobami dále zpracován a zpeněžen, přičemž uvedený kadáver poté v obci XY č. p. XY dne 13. 5. 2018 M. H. společně s X. V. L. v rozporu s uvedenými právními předpisy rozporcovali na jednotlivé části, které následně X. V. L. nabízel k prodeji dosud neustanoveným osobám k prodeji, přičemž všichni obvinění se jednání dopustili v organizované skupině,
2) M. H. v době od 19. 5. 2018 do 2. 6. 2018 v domě č. p. XY v obci XY, okres Česká Lípa, přechovával v rozporu s §54 zákona o ochraně přírody a krajiny kadáver tygra (Panthera Tigris), který je zařazen do Přílohy A nařízení Rady ES č. 338/97 ve znění nařízení Komise EU č. 2017/160, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, tedy zvířetem, které je podle §2 odstavec c) zákona o obchodování s ohroženými druhy druhem přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením, ačkoliv nedisponoval žádným povolením k takovému nakládání, přičemž uvedený kadáver si 19. 5. 2018 za neustanovenou úplatu opatřil od L. B., který mu jej předal bez jakýkoliv povinných průvodních dokumentů v místě svého bydliště XY, XY, s vědomím, že kadáver bude M. H. nebo jinými osobami dále zpracován a zpeněžen, přičemž uvedený kadáver poté v obci XY č. p. XY M. H. společně s X. V. L. v rozporu s uvedenými právními předpisy zpracovali na produkty čínské medicíny, které následně od 2. 6. 2018 X. V. L. nabízel k prodeji dosud neustanoveným osobám k prodeji, přičemž všichni obvinění se jednání dopustili v organizované skupině,
3) M. H. v době od 15. 7. 2018 do 16. 7. 2018 v domě č. p. XY v obci XY, okres Česká Lípa, přechovával v rozporu s §54 zákona o ochraně přírody a krajiny kadáver tygra (Panthera Tigris), který je zařazen do Přílohy A nařízení Rady ES č. 338/97 ve znění nařízení Komise EU č. 2017/160, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů, tedy zvířetem, které je podle §2 odstavec c) zákona o obchodování s ohroženými druhy druhem přímo ohroženým vyhynutím nebo vyhubením, ačkoliv nedisponoval žádným povolením k takovému nakládání, přičemž živý exemplář tygra 15. 7. 2018 v 9:44 hodin v obci XY, XY společně s vědomím L. B. usmrtil dvěma výstřely střelnou zbraní, načež kadáver bez jakýkoliv povinných průvodních dokumentů převezl do obce XY č. p. XY, přičemž L. B. mu exemplář tygra předal za neustanovenou úplatu s vědomím, že kadáver bude M. H. nebo jinými osobami dále zpracován a zpeněžen, přičemž uvedený kadáver poté v obci XY č. p. XY M. H. měl v úmyslu společně s X. V. L. v rozporu s uvedenými právními předpisy rozporcovat na jednotlivé části a zpracovat na produkty čínské medicíny a nabízet je prodeji dosud neustanoveným osobám k prodeji, přičemž všichni obvinění se jednání dopustili v organizované skupině.
3. Tento rozsudek napadli odvoláními obvinění M. H. a L. B., dále státní zástupce v neprospěch obviněného M. H. do výroku o trestu a otec obviněného M. H. Z. H. Z podnětu odvolání obviněného L. B. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. 55 To 476/2019-3428 podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek ohledně obviněného L. B. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu tohoto obviněného. Současně krajský soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného M. H., státního zástupce a Z. H.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný M. H. dovolání prostřednictvím svých obhájců Mgr. Luďka Voigta a Mgr. Jana Švarce. V dovolání podaném prostřednictvím Mgr. Luďka Voigta uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d) až g), l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konkrétně shledával v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Obžaloba ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 ZT 145/2018-206, byla neplatná, neboť prvotní úkon v přípravném řízení učinil Okresní soud Praha-východ, když ve věci Generálního ředitelství cel č. j. PH-835720/TS-700/2017 povolil odposlechy spoluobviněného L. B., čímž založil místní příslušnost Okresního soudu Praha-východ k celému řízení. Obžalobu tedy podle obviněného podal místně nepříslušný státní zástupce u místně nepříslušného Okresního soudu v České Lípě a došlo ke svévolnému porušení zásad o místní příslušnosti. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. PL ÚS 4/14. Senát odvolacího soudu 55 To pak rozhodoval o vazbě a je tak podle §30 tr. ř. s přihlédnutím k již uvedenému vyloučen z rozhodování ve věci.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, konkrétně mu bylo odvolacím soudem odepřeno právo na přítomnost u veřejného zasedání za účasti obhájce. Soudu bylo známo, že jeho předchozí obhájce JUDr. Libor Čech byl v březnu 2021 postižen mrtvicí, dne 16. 3. 2021 požádal ČAK o přerušení výkonu advokacie, byla mu přiznána invalidita 2. stupně a byl zcela neschopen vykonávat obhajobu. Obviněný se o této skutečnosti dozvěděl ve čtvrtek 8. 4. 2021, plnou moc JUDr. Liboru Čechovi vypověděl v pátek a v pondělí udělil plnou moc Mgr. Janu Švarcovi, tedy jednal bez průtahů. Mgr. Jan Švarc doručil soudu informaci o převzetí obhajoby a žádost o odročení jednání a přímo uvedl, že důvodem pro žádost o odročení není jeho plánovaná účast na jiném úkonu, ale možnost seznámit se se spisem. Pracovnice kanceláře se spojila s předsedou senátu a následně obhájci telefonicky sdělila, že předseda senátu žádosti nevyhovuje, neboť se nejedná o nutnou obhajobu. Obviněný v této souvislosti citoval z rozhodnutí Ústavního soudu vydaného ve věci sp. zn. II. ÚS 2448/08, týkajícího se práva na obhajobu (resp. práva na žádost o odročení jednání), z něhož vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil, za předpokladu, že se nejedná o zjevnou obstrukci. Podle obviněného náhlé a závažné onemocnění předchozího obhájce vylučuje jakoukoli obstrukci. Obviněný měl za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla žádost o odročení zcela jinak interpretována.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V dané věci Generální ředitelství cel nemohlo zahájit trestní stíhání, proto předalo věc Policii ČR, a to v okrese Česká Lípa. Státní zástupce pak měl ze spisu zjistit, že přípravné řízení je zatíženo prvotním úkonem, a to povolením k odposlechu Okresním soudem Praha-východ, a tím bylo najisto dáno, že úkony podle §160 tr. ř. byly nepřípustné. Státní zástupce nicméně situaci zhoršil, když dále žádal o povolení odposlechů Okresní soud v České Lípě. Obviněný doplnil, že nelze nikoho stíhat na základě nezákonně zajištěných důkazů, které byly pořízeny místně nepříslušným Okresním soudem v České Lípě (sledování osob, odposlechy, domovní prohlídka). Nezákonné bylo i dozorování věci Okresním státním zastupitelstvím v České Lípě, když místně příslušné bylo Okresní státní zastupitelství Praha-východ. V doplnění dovolání k tomuto dodal, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo trestní stíhání nepřípustné, neboť skutek kladený mu za vinu není trestným činem. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 36/2010 totiž vyplývá, že podle čl. 7 odst. 1 nařízení Rady ES č. 338/97 s výjimkou použití čl. 8 se na exempláře druhů zařazených do přílohy A, které se narodily a byly odchovány v zajetí, nebo které byly uměle vypěstovány, vztahují stejná ustanovení jako na exempláře druhů zařazených do přílohy B.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předznamenal, že podle judikatury Nejvyššího soudu, např. ve věci sp. zn. 3 Tdo 791/2016, mohou zásadní procesní pochybení soudů založit dovolací přezkum. Domníval se, že nedoručením obžaloby spoluobviněnému X. V. L. do Vietnamu zákonným způsobem nikdy nemohl být vydán rozsudek Okresního soudu v České Lípě, nedoručením rozsudku soudu prvního stupně pak nemohla nastat odvolací fáze řízení, a tím ani přidělení věci v rámci rozvrhu práce senátu 55 To Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Nesouhlasil, pokud soudy považovaly listiny za řádně doručené. Spis pak neobsahuje část dokumentů o povolení odposlechů, což považoval za odraz záměru zakrýt místní nepříslušnost pod záminkou užití §88 odst. 4 tr. ř., neboť žádný krajský soud souhlas k odposlechu nedával.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný zopakoval, že v rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec odkaz na řízení č. j. PH-835720/TS-700/2017, patrně proto, aby nevyšlo najevo, že v jeho věci došlo ke svévolnému porušení zásad místní příslušnosti již v přípravném řízení. Dále opět zmínil, že Mgr. Jan Švarc soudu v termínu doručil převzetí obhajoby a žádost o odročení jednání, aby se mohl seznámit se spisem. Senát pochybil, pokud žádosti obhájce nevyhověl a veřejné zasedání konal. Také uvedl, že Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci byl podán návrh na delegaci, o kterém není dosud rozhodnuto, přesto senát 55 To při jednání dne 13. 4. 2021 nepřípustně ve věci pravomocně rozhodl, čímž zasáhl do jeho práva na zákonného soudce.
9. Obviněný dále namítl, že byly vůči jeho osobě porušeny základní zásady trestního řízení, a to zásada zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Je nepřípustné, aby výrok i odůvodnění rozsudku byly založeny na zjevně nesprávně založených skutkových zjištěních. Rozsudek nerespektuje trestní řád a dostává se až do roviny protiústavní. Napadené rozhodnutí je pro absenci odůvodnění, nedostatek důkazů a nesrozumitelnost nepřezkoumatelné. V trestním řízení nebyla splněna podmínka, že soud má zkoumat jak okolnosti a důkazy usvědčující pachatele, tak i důkazy, které svědčí o jeho nevině, soudy se nedostatečně zabývaly jeho návrhy na provedení důkazů, zejména pokud jde o požadavek na rekonstrukci činu. Měly řádně zjistit skutkový stav, aby shledaly, že nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, zejména objektivní stránka. Ve věci podle něj existují důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
10. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí.
11. Dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Švarce se opíralo o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť jednak byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání a jednak skutek, tak jak jej popsal soud prvního stupně a obžaloba, není trestným činem. Blíže pak obviněný rozvedl argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když uvedl, že se dne 13. 4. 2021 konalo veřejné zasedání, obhájce JUDr. Jan Švarc dne 12. 4. 2021 převzal jeho obhajobu a požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu, že dřívější obhájce JUDr. Libor Čech byl v březnu 2021 postižen mrtvicí, dne 16. 3. 2021 požádal ČAK o přerušení výkonu advokacie a byla mu přiznána invalidita 2. stupně. Obviněný se o této skutečnosti dověděl týden před konání veřejného zasedání, Mgr. Liboru Čechovi vypověděl plnou moc a dne 12. 4. 2021 udělil plnou moc JUDr. Janu Švarcovi, který neprodleně kontaktoval kancelář soudu a žádal o odročení veřejného zasedání, aby se na něj mohl patřičně připravit a seznámit se se spisem. Tomuto nebylo vyhověno. Obviněný měl za to, že za dané situace bylo porušeno jeho právo na obhajobu a není podstatné, jestli se jedná o případ nutné obhajoby či nikoli. Poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2448/08. Dále namítl, že nebyl dodržen postup při nařízení odposlechů a domovních prohlídek, o kterých rozhodovaly nepříslušné orgány a dále úplně chybí některé žádosti o povolení ke sledování osob a věcí, odposlechům a domovním prohlídkám.
12. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a zrušil rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně a zprostil ho obžaloby. Navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že z jeho obsahu je patrno, že obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b písm. b), d), e), g), h), m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Přitom opakoval obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a v řízení odvolacím, se kterou se soudy obou stupňů vypořádaly. V dovolání je možno vysledovat celkem pět dovolacích námitek. První je námitka, podle níž došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2021 odvolacím soudem. Tato námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná. Státní zástupce odkázal na přesvědčivé odůvodnění krajského soudu v odstavci 6. odůvodnění jeho rozsudku, zejména na zjištění, že obhájce obviněného JUDr. Libor Čech dne 8. 4. 2021 soudu sdělil, že mu obviněný „bez uvedení konkrétního důvodu vypověděl plnou moc“. Nekonkrétní tvrzení obviněného, že „se dozvěděl“ o údajném přerušení výkonu advokacie na základě žádosti JUDr. Libora Čecha ze dne 16. 3. 2021, tak nevyplývá ze spisu. Odvolací soud navíc popsal snahy obviněného za každou cenu zabránit projednání věci v odvolacím řízení, v důsledku čehož se jeho neúčast ve veřejném zasedání dne 13. 4. 2021 jeví jako zjevná obstrukce, která vylučuje užití zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08. Státní zástupce zdůraznil, že i kdyby JUDr. Libor Čech obviněnému dne 16. 3. 2021 zatajil, že dne 13. 4. 2021, tedy téměř za měsíc, jej nebude moci zastupovat ve veřejném zasedání, nebylo by úkolem soudu řešit takový nedostatek komunikace dovolatele a jeho obhájce, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, podle kterého poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnosti (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou advokátní komory, a dále podle kterého běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán. Obviněný neuvedl, jak řešil selhání obhájců s advokátní komorou. Státní zástupce rovněž připomenul ustanovení §37 odst. 5 tr. ř., upravujícího pravidla pro postup obhájců v případě volby jiného obhájce namísto obhájce dříve zvoleného či ustanoveného a citoval z judikatury Nejvyššího soudu, a to z rozhodnutí publikovaného pod č. 32/2015 Sb. rozh. tr., podle kterého změna v osobě obhájce zásadně není důvodem pro neprovedení již nařízeného úkonu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.). Připomněl rovněž, že obviněný byl bez obhájce již nejméně od čtvrtka dne 8. 4. 2021 a nový obhájce předložil soudu plnou moc teprve v pondělí dne 12. 4. 2021 v 15:02 hod. – ještě neopatřenou podpisem obhájce o akceptaci plné moci. Státní zástupce souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že se ze strany obviněného jednalo o obstrukci a námitku považoval za zjevně neopodstatněnou.
14. Druhou uplatněnou námitkou bylo, že soudem popsaný skutek nemá znaky předmětného trestného činu. Tato námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněná. Obviněný ji opřel o citaci z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 36/2010 a dovozoval nižší trestní ochranu tygrů chovaných v zajetí. Shodnou obhajobu uplatnil v trestním řízení spoluobviněný L. B. a soudy se s ní vypořádaly – viz zejména odstavec 21. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde soud rozvedl, proč mezi zvířetem v zajetí a v přírodě nelze z hlediska skutkové podstaty trestného řinu podle §299 odst. 2 tr. zákoníku činit žádný rozdíl, včetně klíčového konstatování, že v Příloze I. Úmluvy CITES je zařazen druh Panthera tigris – tygr s logickým dovětkem, že rozlišování tygrů podle toho, zda jsou či nejsou chování v zajetí, by v Evropě nemělo žádný smysl, neboť na území EU nejsou tygři původní druh, ale všichni sem byli přivezeni z volné přírody nebo ze zajetí. Podle státního zástupce jsou chráněni jedinci „zajatí“, ale i dávno usmrcení a někým jen přechovávaní. Stejné závěry vyplývají např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 207/2015 (v případě preparované karety obrovské), či z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 7 Tdo 196/2020, posléze publikovaného pod č. 30/2020 Sb. rozh. tr. (nebylo podstatné, zda konkrétní preparovaní motýli byli před usmrcením chováni v zajetí nebo nalezeni ve volné přírodě). Odvolací soud pak v odstavcích 12. a 13. odůvodnění svého rozsudku podrobně popsal a vyložil platnou právní úpravu, a to jak národní, tak i evropskou a mezinárodní, zejména přiléhavě vyložil, proč nelze v této trestní věci argumentovat shora zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 36/2010, který se týká rysa, jenž v Příloze I. Úmluvy CITES, na rozdíl od tygra, uveden není. K tomu připomněl, že z obsáhlého odůvodnění citovaného judikátu je zcela zřejmý zásadní závěr, podle kterého unijní právo ohledně řazení živočichů do příloh A, B, C a D k nařízení Rady ES č. 338/97 „reaguje na dění na konferencích k Úmluvě CITES a na změny z těchto jednání vzešlé v přílohách I., II. a III. Úmluvy CITES“, a rovněž že úprava evropská se řídí úpravou světovou, tedy aktuálním řazením živočichů podle Úmluvy CITES. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že pro zařazení toho kterého živočicha do stupně ochrany je rozhodné nikoliv řazení do shora uvedených příloh A, B, C a D, nýbrž to, zda předmětné zvíře je či není uvedeno v Příloze I. Úmluvy CITES. Pro úplnost státní zástupce poznamenal, že aktuální zařazení tygra (Panthera tigris – tygr) do citované Přílohy I. CITES je možno ověřit na str. 10 textu „Přílohy I., II. a III. k Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, platné od 26. listopadu 2019 (stav po 18. zasedání Konference smluvních stran konané v Ženevě, Švýcarsko ve dnech 17. – 28. srpna 2019)“ na webové stránce Ministerstva životního prostředí. Námitku obviněného proti právnímu posouzení skutku proto shledal státní zástupce zjevně neopodstatněnou, neboť právní posouzení skutku je správné i z hlediska právního zařazení v zajetí chovaného tygra do příslušné skupiny ohrožených zvířat.
15. Třetí námitkou bylo tvrzení, podle kterého v průběhu řízení rozhodovaly místně nepříslušné orgány činné v trestním řízení, z čehož obviněný postupně dovodil naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), e), h), m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zmíněná argumentace však žádnému ze zmíněných důvodů neodpovídá, nejblíže má k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., v návaznosti na který ovšem může být dovolacím důvodem pouze porušení věcné příslušnosti.
16. Čtvrtou námitkou bylo, že odvolacímu řízení ve věci obviněného bránilo nedoručení rozsudku nalézacího soudu, a to nepřítomnému spoluobviněnému X. V. L. do Vietnamu . Ani tato námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, navíc odvolací soud v odstavci 6. svého rozsudku přiléhavě uvedl, že obviněný nemá zákonného zmocnění namítat v trestní věci skutečnosti, které by mohly prospívat jiné trestně stíhané osobě.
17. Pátou potom byla námitka, podle níž došlo k porušení zásad dokazování i hodnocení provedených důkazů. Se shrnutím, že tato porušení vedla k porušení zásady in dubio pro reo. Ani tato argumentace žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy – viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Taková vadná zjištění však ve věci nejsou a obviněný takové závažné vady dokazování ani nenamítl, tvrdil jen porušení zásady in dubio pro reo. Tato zásada je zásadou procesní, nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016 a zdůraznil, že rovněž Ústavní soud uznává zásadní vázanost dovolacího soudu skutkovými zjištěními učiněnými v řízení před nalézacím a odvolacím soudem (např. usnesení ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17). Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
18. Pokud obviněný v dovolání namítl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, jde podle státního zástupce o námitku kusou a obviněný ani neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Státní zástupce pak upozornil, že mu nepřísluší spekulovat o obviněným zamýšleném rozsahu sporných částí dovolání, např. o stran námitky, že „nebyl dodržen postup při nařízení odposlechů a domovních prohlídek“, že výrok a odůvodnění rozsudku „byly založeny na zjevně nesprávně založených skutkových zjištěních“, resp. že existuje „tato absence odůvodnění … nedostatek důkazů … nesrozumitelnost…“.
19. Státní zástupce uzavřel, že konkrétní námitky uvedené obviněným jsou dílem opakováním námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly (právní posouzení skutku a přítomnost dovolatele u veřejného zasedání), v ostatních částech dovolání námitky dovolatele žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Dovodil, že předložená dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná, a proto dovolání navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
20. Toto vyjádření bylo zasláno obhájcům obviněného k možnému uplatnění repliky, v rámci které uvedl, že státní zástupce nedůvodně rozebíral novelizaci trestního řádu, nevěnoval se však porušení mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Vietnamem. Obviněný byl držen 8 měsíců ve vazbě, za přítomnosti obhájce Mgr. Jana Filipa, jenž mu nikdy nebyl ustanoven, resp. ustanovení mu nebylo doručeno. Exempláře posuzované v dané věci mají výjimku ke komerčnímu využití, tedy rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ve věci sp. zn. 4 Tz 36/2010 je přiléhavý. Zopakoval, že ve věci rozhodoval nepříslušný soud. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nerespektoval pravidla k doručování obžaloby a rozsudku. Nejvyšší soud pak v minulosti nerozhodl o jeho návrhu na odnětí věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 10. 1. 2021.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
22. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d), e), g) l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dne 1. 1. 2022 nabyla účinnosti novela trestního řádu, provedená zákonem č. 220/2021 Sb., jež se promítla i do ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., optikou této novely pak Nejvyšší soud přistoupil k předložené dovolací argumentaci a tvrzeným dovolacím důvodům.
23. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod konkrétní uplatněné dovolací důvody, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
24. Dále je namístě připomenout, že dovoláním byl napaden rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 55 To 476/2019, jímž bylo, mimo jiné, podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. H. V návaznosti na to byl adekvátně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [od 1. 1. 2022 podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v podstatě v nezměněném znění], který je dán pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod tak obsahuje dvě alternativy (obviněný přitom přímo neurčil, kterou z uvedených alternativ uplatňuje), přičemž podle první lze dovolání podat, jestliže soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, dovolateli přístup k soudu druhého stupně ve skutečnosti odepřel a opravný prostředek, např. stížnost, zamítl z tzv. formálních důvodů, zejména podle §253 odst. 1, 2 nebo 3 tr. ř. (což v daném případě nenastalo). Podstatou druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je potom skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud, přestože v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V případě obviněného tak bylo možné uplatnění tohoto dovolacího důvodu toliko v jeho druhé alternativě, když obviněný současně uvedl a podle svého uvážení odůvodnil, že v řízení předcházejícímu napadené rozhodnutí byly konkrétně dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d) e) a g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
25. Obviněný takto tedy nejprve uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. [prostřednictvím, jak již bylo zmíněno, §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Ten je naplněn, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci přitom rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3157).
26. Obviněný ovšem žádné námitky, které by se týkaly rozporu s §30 tr. ř., v souvislosti s některým konkrétním soudcem, členem senátu či předsedou senátu v jeho věci činným neuvedl, ale v rámci své argumentace předkládal pouze tvrzení o údajně nesprávně vyhodnocené místní příslušnosti soudů v jeho věci. Porušení zásad o místní příslušnosti (§18 tr. ř.) ovšem pod tento ani pod jiný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svými námitkami prosazoval své přesvědčení, že v jeho věci rozhodují místně nepříslušné soudy (když se domníval, že prvotní úkon učiněný Okresním soudem Praha-východ založil místní příslušnost tohoto soudu k projednání jeho věci a pokud obžaloba byla podána u Okresního soudu v České Lípě, byla podána u místně nepříslušného soudu), přičemž nenamítl žádné skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
27. Pouze obiter dictum a ve stručnosti Nejvyšší soud doplňuje, že ve věci byla obžaloba podána u Okresního soudu v České Lípě, ve smyslu §18 tr. ř., podle kterého koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu podle §18 odst. 1 tr. ř. je třeba obecně považovat místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Řízení správně konal Okresní soud v České Lípě, jako soud příslušný k rozhodnutí věci obviněného podle §18 tr. ř., neboť v místě jeho působnosti byl trestný čin zjevně spáchán, a posléze Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako nadřízený krajský soud. Uvedené ostatně bylo v průběhu trestního řízení obviněnému opakovaně sdělováno mimo jiné také v rozhodnutích Nejvyššího soudu, jenž rozhodoval o četných návrzích obviněného na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. ř. (srov. zejména usnesení ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 7 Td 12/2021). Stalo se tak i v rámci rozhodnutí o obviněném zmiňovaném návrhu na odnětí věci Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci a její přikázání Krajskému soudu v Brně ze dne 10. 1. 2021, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 7 Td 15/2021. Předpokladem rozhodnutí podle citovaného ustanovení je přitom mimo jiné vyjasnění otázky místní příslušnosti podle §18 tr. ř., tedy byl akceptován stav, jaký v řízení existoval. Na uvedeném ničeho nemění, že v úvodních fázích prověřování byla ve věci Generálním ředitelstvím cel vedena dvě řízení, posléze spojená, přičemž v jednom z nich, týkajícím se podezřelého L. B., provedl některé úkony státní zástupce a soud v okrese Praha-východ. Věci se pak nijak netýká obviněným zmíněný nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, který se sice zaobíral příslušností (okresních) soudů k úkonům v přípravném řízení, avšak činěným v návaznosti na návrhy státních zástupců krajských a vrchních státních zastupitelství. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy nedošlo.
28. Dále uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
29. Námitky uplatněné obviněným pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. svým obsahem tomuto důvodu dovolání dílem odpovídají, nicméně je nutné označit je za zjevně neopodstatněné. K tomuto problému se velice podrobně vyjadřoval již samotný odvolací soud v odstavci 6. jeho rozhodnutí, se závěrem, že ze strany obviněného se jednalo o záměr mařit průběh odvolacího řízení obstrukčním chováním, Nejvyšší soud se po pečlivém uvážení s těmi závěry odvolacího soudu ztotožnil a neshledal důvod na nich cokoli měnit.
30. Je zapotřebí uvést, že zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (viz §202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (viz §202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo také tím, že podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Pokud jde o tuto poslední alternativu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jejím primárním předpokladem je včasná a řádná omluva obviněného, z níž jsou zřejmé objektivní důvody, které mu neumožňují účast u úkonu.
31. Z obsahu trestního spisu (č. l. 3330) vyplývá, že obviněný byl o konání veřejného zasedání dne 13. 4. 2021 vyrozuměn vzorem č. 14 na korespondenční adresu, kde si také osobně vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 1. 3. 2021 převzal, současně je zřejmé, že nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu. Vedle toho je třeba doplnit, že obviněný se bez omluvy k veřejnému zasedání nedostavil, neboť za omluvu není možné označit sdělení jeho obhájce, že se obviněný k veřejnému zasedání nedostaví, za situace, kdy toto sdělení bylo učiněno v rámci žádosti o odročení úkonu, stran kterého byl obhájce již dříve informován, že mu nebude vyhověno. Obviněnému tedy v jeho osobní účasti nic nebránilo, a proto k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání nedošlo.
32. Pokud jde o zmíněnou žádost obhájce obviněného, JUDr. Jana Švarce, o odročení veřejného zasedání a zprávu o převzetí obhajoby, předloženou Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci dne 12. 4. 2021 v 15:02 (č. l. 3405), která byla předsedovi senátu dána do dispozice dne 13. 4. 2021 bezprostředně před nařízeným veřejným zasedáním, nutno podotknout, že nebylo povinností krajského soudu jí vyhovět. K tomu Nejvyšší soud stejně jako stání zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukazuje na rozhodnutí publikované pod č. 32/2015 Sb. rozh. tr., podle něhož změna v osobě obhájce zásadně není důvodem pro neprovedení již nařízeného úkonu trestního řízení. Dále pak poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, podle něhož běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán. Obviněný byl v předchozí fázi řízení zastoupen zvoleným obhájcem Mgr. Liborem Čechem, kterému zmocnění vypověděl výpovědí, obhájci doručenou dne 8. 4. 2021. Zastoupení tedy bylo ukončeno výpovědí, nikoli jinými skutečnostmi, přičemž o tomto krajský soud s ohledem na nařízení veřejné zasedání na den 13. 4. 2021 informoval Mgr. Libor Čech, jenž se soudem standardně komunikoval, včetně toho, že mu není znám důvod vypovězení vztahu. Tyto skutečnosti, týkající se obhájce, však pro přítomnost obviněného u veřejného zasedání a v návaznosti na to pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nejsou zcela podstatné.
33. Souhrnně a obecně řečeno, osobní účast u jednání soudu je právem obviněného, přičemž obviněný tohoto práva nevyužil a krajský soud neměl v daném případě povinnost přítomnost obviněného, který se nedostavil, aby tak před soudem hájil svá práva, ani se soudu předem neomluvil, vyžadovat, přičemž lze i doplnit, že nešlo o případ nutné obhajoby. Pokud tedy konal veřejné zasedání v rámci odvolacího řízení, jeho postupem obviněnému nebylo odepřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a toto své právo nevyužil na základě svého vlastního rozhodnutí. Námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná, přičemž nedošlo ani k naplnění citovaného dovolacího důvodu.
34. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán, je-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Zmíněný stav nastane v případě vedení trestního stíhání, ačkoli ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
35. Obviněný však s odkazem na citovaný dovolací důvod argumentoval námitkami zpochybňujícími místní příslušnost Okresního soudu v České Lípě k projednání jeho věci, popřípadě zpochybňujícími místní příslušnost dozorového Okresního státního zastupitelství v České Lípě. K tomu s ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že zmíněná argumentace nebyla způsobilá vyvolat přezkumnou činnost dovolacího soudu, neboť neodpovídá obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ale ani žádného jiného. K problematice místní příslušnosti se pak Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Obdobně není pod tvrzený dovolací důvod není podřaditelná uplatněná obviněným v doplnění dovolání, podle níž skutek kladený mu za vinu není trestným činem (s odkazem na znění čl. 7 odst. 1 nařízení Rady ES č. 338/97), která také neodpovídá jeho obsahovému vymezení, nicméně tuto námitku by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022 – viz níže).
36. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, podle něj bylo možno dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřoval, že dovolání bylo s oporou v něm určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívaly v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Zároveň je s účinností od 1. 1. 2022 v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Z logiky věci plyne, že i tyto judikaturou vymezené vady se musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Této judikatuře tedy v zásadě odpovídá obsah nového dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
37. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jak bylo popsáno výše, umožňuje v určitém rozsahu přezkum správnosti zejména dokazování a dovozování skutkových zjištění. Ačkoli obviněný netvrdil přímo, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (tedy že by např. zejména skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění by byla pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.), brojil obecně proti způsobu dokazování, měl za to, že soudy prováděly toliko důkazy svědčící o jeho vině, nedostatečně se zabývaly návrhy obhajoby na doplnění dokazování a dosud existují pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, popřípadě upozornil, že zásadní procesní pochybení, mohou mít význam i z hlediska hmotněprávního posouzení stíhaného skutku.
38. Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli se obviněný vyjádřil k dané problematice pouze velice obecně, takové pochybení shledat nelze. Z obsahu spisového materiálu, jakož i z rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., jak se domnívá obviněný. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry, pak není žádný, natož zjevný rozpor, resp. nelze mít za to, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Obviněný vznesl obdobné výhrady již v předchozích fázích trestního řízení a soudy na ně adekvátně reagovaly a vypořádaly se s nimi odpovídajícím způsobem. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak v této souvislosti významný i požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů.
39. Zde je namístě také připomenout, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy. Trestní řád ani nikde nestanoví, které konkrétní důkazy je soud povinen v příslušné věci provést, proto vždy náleží jeho úvaze, zda navrhovaný důkaz provede, či již považuje důkazní situaci za dostatečně vyjasněnou, že je schopen meritorně rozhodnout bez důvodných pochybností. Obecně platí, že neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Právě takové závěry vyplývají z odůvodnění daného procesního postupu soudem prvního stupně, a tedy navrhované podstatné důkazy byly neprovedeny důvodně (odstavec 22. rozhodnutí soudu prvního stupně) a již vůbec nebyly opomenuty. Ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022) tedy zjevně nenastalo.
40. Na okraj Nejvyšší soud v návaznosti na repliku obviněného k vyjádření státního zástupce doplňuje, že [byť se jedná spíše o otázky související s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil] mu byl dne 12. 10. 2018 Okresním soudem v České Lípě ustanoven obhájce Mgr. Jan Filip, z důvodu podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., který jej následně obhajoval, a to již dne 15. 10. 2018, při výslechu obviněného, v rámci kterého byl obviněný o tomto ustanovení výslovně informován, a poté při řadě dalších úkonů (porady s obviněným, opětovný výslech), a to za zjevné akceptace tohoto stavu obviněným až do jeho propuštění z vazby dne 5. 6. 2019, a tím i zániku důvodu nutné obhajoby. Jinak řečeno, jmenovaný obhájce byl řádně ustanoven, přičemž se tak stalo opatřením (§39 odst. 1 tr. ř.), tedy neformálním úkonem, bez možnosti napadnout jej opravným prostředkem.
41. Pokud jde o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel, proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.
42. Pod tento dovolací důvod bylo možné podřadit námitky obviněného, podle nichž svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, zejména objektivní stránky, resp. že skutek kladený mu za vinu není, s přihlédnutím k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 4 Tz 36/2010, trestným činem.
43. Nejvyšší soud se touto hmotněprávní námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou. Především je zřejmé, že shodnou námitkou se zabývaly již oba soudy ve věci činné, a to v odstavci 21. rozhodnutí nalézacího soudu a odstavci 13. rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž podrobně a správně popsaly a vyložily platnou právní úpravu a to jak národní, tak evropskou a mezinárodní týkající se ochrany a možnostmi nakládání s chráněnými druhy zvířat a rostlin.
44. Obviněný se dopustil trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který spáchá, kdo v rozporu s jiným právním předpisem usmrtí, zničí, poškodí, odejme z přírody, zpracovává, doveze, vyveze, proveze, přechovává, nabízí, zprostředkuje, sobě nebo jinému opatří jedince silně nebo kriticky ohroženého druhu živočicha nebo rostliny nebo exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím. Exemplář znamená jakéhokoli živočicha (nebo rostlinu), ať již živého nebo mrtvého, v případě odstavce druhého zařazených v příloze I. a II. Úmluvy CITES i každou jejich snadno rozpoznatelnou část nebo výrobek z nich. Objektem uvedené skutkové podstaty trestného činu je zájem na ochraně biodiverzity přírody, tak jak ji definuje zákon o ochraně přírody a krajiny. Naplnění objektivní stránky daného trestného činu pak spočívá v nakládání v rozporu s jiným právním předpisem, tedy s jiným předpisem než je trestní zákoník. Takovým předpisem jsou právní normy, které jsou v době spáchání skutku součástí platného právního řádu a nabyly účinnosti, bez ohledu na jejich právní sílu (zákony, nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, závazné mezinárodní smlouvy, právní předpisy Evropských společenství apod.). Podle §2 písm. c) zákona o obchodování s ohroženými druhy se za druh přímo ohrožený vyhynutím nebo vyhubením považuje druh zvířete uvedený v příloze A k přímo použitelnému předpisu Evropské unie, Nařízení Rady (ES) č. 338/97, o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi. Úprava evropská se řídí úpravou světovou, a tedy ohledně řazení živočichů do příloh A, B, C, D reaguje na dění na konferencích k Úmluvě CITES a na změny učiněné v přílohách I., II., a II. Úmluvy CITES. Podle čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady příloha A obsahuje druhy zařazené do přílohy I. úmluvy CITES. Z těchto důvodů je třeba druhy přímo ohrožené vyhubením dovozovat především na základě čl. II. odst. 1 Úmluvy CITES (publikované pod č. 572/1992 Sb.), jenž odkazuje na svoji přílohu I., kde jsou druhy ohrožené vyhubením či vyhynutím vyjmenovány. Tato příloha tygra označuje za živočišný druh přímo ohrožený vyhubením. Stejně tak je tygr zařazen do přílohy A Nařízení Rady (ES) č. 338/97 jako druh ohrožený vyhynutím. Základním principem, na němž stojí Úmluva CITES, je ochrana všech druhů ohrožených vyhubením, které jsou nebo mohou být nepříznivě ovlivňovány obchodem s tím, že je stanoven zákaz obchodních činností s těmito druhy; pouze za výjimečných okolností mohou být uděleny výjimky. Právě přísná regulace obchodu s těmito druhy může vést ke chtěnému cíli, tedy zamezení vyhubení těchto druhů živočichů, a stanovené zákazy jsou účinným nástrojem k zamezení rozšiřování obchodu s těmito živočichy. Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení Rady ES č. 338/97 je nakupování, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů v příloze A zakázáno.
45. V uvedené věci se soudy k námitce obviněných pečlivě zabývaly otázkou ochrany tygrů chovaných v zajetí, přičemž zcela správně nepřistoupily na argument obviněného, podle kterého je potřeba exempláře tygrů odchované v zajetí považovat za živočicha jen zvláště chráněného druhu či chráněného druhu, neboť tato argumentace souvisí s chybným výkladem čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 338/97. Podle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Rady (ES) upravujícího odchylky se na exempláře druhů zařazených do přílohy A (ohrožené vyhynutím), které se narodily a byly odchovány v zajetí, nebo které byly uměle vypěstovány, vztahují stejná ustanovení jako na exempláře druhů zařazených do přílohy B, ovšem s výjimkou ustanovení čl. 8 odst. 1 Nařízení Rady (ES), což je právě článek týkající se regulace obchodních činností. Z tohoto článku pak jednoznačně vyplývá, že na tygry odchované v zajetí se vztahují zásadně stejné podmínky regulace obchodních činností jako na exempláře druhů zařazených do přílohy A, tedy druhy ohrožené vyhynutím. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 4 Tz 36/2010, jsou tudíž na případ obviněného M. H. nepřiléhavé.
46. Jinak řečeno, jednání obviněného spočívající v tom, že v rozporu s jiným právním předpisem usmrtil, zpracovával, přechovával a nabízel k prodeji exemplář druhu přímo ohroženého vyhubením nebo vyhynutím a tento čin spáchal jako člen organizované skupiny, je trestným činem a jednání obviněného tak, jak je popsáno ve skutkové větě naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §299 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná.
47. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 obviněný opřel i námitku, týkající se výhrad proti způsobu doručování opisů některých rozhodnutí spoluobviněnému X. V. L. Jeho tvrzení však není podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., přičemž je nutné nepřehlédnout, že podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. může obviněný podat dovolání jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Pod žádný z dovolacích důvodů také není podřaditelná námitka obviněného, podle níž bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, pokud byl ve věci údajně podán návrh na delegaci ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, o němž nebylo rozhodnuto. Jde navíc o námitku, s ohledem na znění dovolacího důvodu, nekonkrétní a Nejvyšší soud v této souvislosti již výše uvedl, že jeho usnesením ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 7 Td 15/2021, rozhodl, že se věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci neodnímá, přičemž tímto rozhodnutím reagoval na návrh na delegaci předložený právě obviněným M. H.
48. V návaznosti na shora popsané závěry Nejvyšší soud souhrnně konstatuje, že námitky obviněného byly dílem podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, nicméně je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Současně Nejvyšší soud neshledal podklad pro odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu