ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.446.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 446/2022-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2022 o dovolání obviněného J. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 55 To 506/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 171/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 11. 2021, č. j. 3 T 171/2021-175, byl obviněný J. A. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 1. 2022, č. j. 55 To 506/2021-215, byl podle §258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. k odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného směřujícímu do výroku o vině i trestu zrušen rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl nově obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 2. 2021, č. j. 6 T 126/2019-195, v právní moci dne 16. 2. 2021, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, který dosud zcela nevykonal,
1) dne 7. 9. 2021 kolem 19:30 hod. přistoupil v Liberci v ulici XY u domu č. XY k vozidlu Mercedes Benz 204 X, který zde před svou ordinací krátce před tím zaparkovala a zapomněla uzamknout A. H., a z kufru vzal notebook Dell XPS15 v hodnotě 24 000 Kč, uložený v tašce na notebook v hodnotě 2 000 Kč a dvoje plastové desky v hodnotě 20 Kč, čímž A. H. způsobil škodu 2 020 Kč a společnosti P.-C., způsobil škodu 24 000 Kč,
2) dne 23. 9. 2021 krátce po 18:00 hod. v Liberci vešel na adrese XY, neuzamčenými dveřmi do prostor taneční školy, kde z pultu na recepci vzal pokladnu v hodnotě 500 Kč, ve které byla finanční hotovost 2 058 Kč, přičemž byl vyrušen lidmi, kteří právě přišli do tanečního studia, a tak mezi nimi prošel ven na chodbu, a když uviděl další lidi přicházející po schodech, pokladnu zahodil a dal se na útěk, čímž fyzické osobě podnikající pod firmou T. D. Taneční škola A., způsobil škodu 2 558 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a poukázal na možnosti zásahu dovolacího soudu v případě extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy a extrémně přísného, zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu. Takto brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž uplatnil argumenty proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal odvolání.
5. V první námitce obviněný vytkl, že nebylo provedeným dokazováním bez důvodných pochybností zjištěno, že by se skutku pod bodem ad 1) dopustil, a skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Vina byla zjištěna toliko z tvrzení poškozené A. H. a z kamerového záznamu, podle něhož byl dovolatel identifikován. Kamerový záznam však pouze dokazuje, že přišel k odemčenému automobilu a postupně otevřel boční dveře a dveře kufru automobilu a nahlížel dovnitř, současně neprokazuje, že by z vozu cokoli odcizil. Poškozená A. H. v průběhu trestního řízení zúžila seznam věcí, které ji byly z vozidla odcizeny, nicméně nedoložila vlastnictví těchto věcí. Její výpověď označil za nevěrohodnou, neboť nebylo postaveno na jisto, které věci skutečně v kufru automobilu měla. Věrohodnost její výpovědi podstatně snižuje i její procesní postavení jako poškozené, jelikož je také jediným společníkem a jednatelem poškozené společnosti P.-C., se zjevným zájmem na výsledku řízení, přičemž soud se hodnocením její věrohodnosti nezabýval, a to ani jako osoby odpovědné za ztrátu majetku společnosti, když zapomněla zamknout automobil, ve kterém se nacházel majetek této společnosti. Namítal rovněž, že soud se nezabýval otázkou, zda věci v kufru odemčeného automobilu nemohl odcizit někdo jiný někdy jindy. Dokazování proto neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Vinu dovolatele neprokazoval žádný přímý důkaz ani zde nebyl žádný ucelený řetězec nepřímých důkazů, přičemž nelze pominout výpověď obviněného, který odcizení věcí popíral. Nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, že se skutek stal a že se skutku dopustil dovolatel.
6. Dovolatel rovněž namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku pod bodem ad 2), neboť byl přesvědčen, že provedeným dokazování nebylo zjištěno, že skutek dokonal, nýbrž se o něj pouze pokusil, jednalo se tedy jen o pokus trestného činu krádeže. Obviněný vzal do ruky pokladnu, avšak neodnesl ji z místnosti tanečního studia, ještě ve dveřích ji dal do rukou jednomu z příchozích. Pokladna tedy zůstala v dispozici jejího vlastníka a reálně nezpůsobil jakoukoli škodu. Odkázal přitom na případ uváděný komentářovou literaturou, kdy ke zmocnění se automobilu z dispozice vlastníka dochází odjetím s automobilem, ledaže by mu v tom v blízkosti se nacházející majitel vozidla stihl zabránit, pak by nad ním ještě vykonával faktickou moc a jednalo by se o pokus trestného činu krádeže. Učiněná právní kvalifikace tudíž byla ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními.
7. Obviněný dále nesouhlasil se zpřísněním trestu odnětí svobody odvolacím soudem o čtyři měsíce, neboť odůvodnění tohoto postupu nepovažoval za logické a správné. Takto uložený trest považoval za extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Pouhá změna právní kvalifikace nebyla dostatečným odůvodněním zvýšení trestu za situace, kdy bylo zřejmé, že soud prvního stupně zjištěnou výši škody zohlednil při rozhodování o výměře ukládaného trestu. Pokud měl odvolací soud za to, že v rámci ukládání trestu bylo opomenuto hodnocení výše škody a rozsudek tudíž nebyl přezkoumatelný, měl jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně. Dále obviněný konstatoval, že rovněž došlo ke dvojímu přičtení přitěžující okolnosti v podobě výše způsobené škody. Nesouhlasil také s tím, jak byla soudem hodnocena jeho trestní minulost, jelikož několik starších trestů nemůže být bráno v potaz vůbec, v případě dvou ze tří novějších odsouzení jde o uložení souhrnného trestu, tedy de facto o jediné odsouzení, a v případě posledního jde o znak kvalifikované skutkové podstaty. Soud se rovněž nezabýval dostatečně tím, nakolik lze přihlížet k odsouzením nikoli tuzemskými soudy a nebyla ani dostatečně zjištěna a odůvodněna otázka reciprocity. K cizozemským odsouzením nemělo být přihlíženo s ohledem na fikci zahlazení odsouzení, neboť se také jednalo o starší odsouzení. Při rozhodování odvolacím soudem o délce trvání nepodmíněného trestu odnětí svobody mělo být navíc zohledněno, že byl obviněný více než tři měsíce ve vazbě.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a nově aby rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby pro skutek pod bodem ad 1), neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal, a dále se uznává vinným ze spáchání skutku pod bodem ad 2), kterým se dopustil přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu, poškození nechť jsou se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Eventuálně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že dovolací námitky obviněného lze v zásadě podřadit pod uplatněné dovolací důvody, avšak nejsou opodstatněné. Konstatoval, že pro skutkové závěry soudů stran dílčího útoku ad 1) existovaly dostatečné, spolehlivé, usvědčující důkazy v podobě kamerového záznamu a výpovědi poškozené, o jejíž věrohodnosti nebylo třeba jakkoli pochybovat. Odcizení inkriminovaných předmětů bylo prokázáno bez důvodné pochybnosti, a mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy neexistuje žádný, natož extrémní rozpor. S ohledem na správnost výroku odmítl i úvahy obviněného týkající se navazujícího výroku o náhradě škody a dovodil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn. Státní zástupce dále s poukazem na dosavadní soudní praxi konstatoval chybnost závěru, že se ohledně dílčího útoku ad 2) jednalo o pokus. Trestný čin krádeže je totiž dokonán zmocněním se cizí věci vedoucí k jejímu přivlastnění, ke zmocnění dojde odejmutím z místa uložení, což přesně obviněný učinil. Naopak se k dokonání nevyžaduje ukrytí odcizených věcí nebo jejich přemístění do větší vzdálenosti. Právní kvalifikace byla správná a nebyl tudíž naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nakonec uvedl, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit. Nadto neměl za to, že by se jednalo o trest nepřiměřeně přísný. Byl vyměřen mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je zde hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
13. Část argumentace obviněného směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, popř. hodnocení důkazů soudy (namítaný extrémní rozpor), a jako takovou by ji bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky stran nesprávné právní kvalifikace jako dokonaného trestného činu krádeže potom pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu není podřaditelná pod žádný dovolací důvod.
14. K namítané existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů ohledně dílčího útoku ad 1) a porušení práva obviněného na spravedlivý proces Nejvyšší soud uvádí následující. Soudy svá skutková zjištění opřely o důkaz kamerovým záznamem ve spojení se svědeckou výpovědí poškozené A. H. Současně byla uvedenými důkazy vyvrácena obhajoba obviněného, který uvedl, že do automobilu pouze nahlédl. V této souvislosti je potřeba akcentovat, že na základě kamerového záznamu bylo stanoveno, že přibližně v době od 19:29 do 19:30 hod. obviněný přichází k autu, nejprve se rozhlíží, posléze si přetahuje přes ruce rukávy a postupně otvírá boční dveře a následně i kufr auta. Na základě svědecké výpovědi poškozené A. H. pak bylo zjištěno, že si umístila notebook včetně nabíječky a dalších věcí do tašky, kterou dala do kufru auta a následně odjela před ordinaci, kde vystoupila a zapomněla vozidlo uzamknout, po cca 20 minutách se vrátila a odjela k babičce, kde vzápětí zjistila, že předmětná taška v kufru vozidla není. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se obviněný dopustil shora popsaného jednání. Je třeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely pouze z nepřímých důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mělo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
15. Konkrétně obviněný spatřoval existenci zmíněné vady v tom, že jeho vina byla zjištěna z tvrzení poškozené A. H., jejíž věrohodnost soud nezkoumal, a z kamerového záznamu, podle něhož byl obviněný následně identifikován, ačkoli tento pouze dokazuje, že nahlížel do automobilu a nikoli fakt, že by cokoli odcizil. Tudíž je zde důvodná pochybnost, že k odcizení mohlo dojít jinou osobou a v jiném čase. K tomu je potřeba uvést, že nalézací soud stručně, ale dostatečně vyložil, jaké závěry vyplývaly z předmětných důkazů. Poškozená popsala, které konkrétní věci umístila do kufru svého automobilu, jenž následně opomněla zamknout včetně času, po který se nacházela v ordinaci, tj. cca 19:20 až 19:40 hod. Uvedla také, že auto vždy zamyká, přičemž se jednalo o výjimečnou situaci, jelikož pomáhala z vozu špatně mobilní spolujezdkyni. Následně se podívala na kamerové záznamy z ordinace, na kterých v inkriminovanou dobu viděla osobu otevírající boční a zadní dveře automobilu, proto uvedený záznam poskytla policii. K dotazu státní zástupkyně v rámci hlavního líčení rovněž uvedla, že si myslí, že auto nemohlo být během toho dne neuzamčené i jindy, neboť stálo před policejní budovou pod kamerami a následně jen přejela před ordinaci, přičemž má signalizační zařízení upozorňující ji na neuzamčení, proto když vyšla z ordinace, ihned zjistila, že auto není zamčené (viz protokol o hlavním líčení ze dne 16. 11. 2021, na č. l. 166). Současně je vhodné uvést, že nebyly poškozeny zámky vozidla, tudíž do něj nebylo vniknuto násilím. O věrohodnosti náhodně poškozené A. H. nebylo třeba jakkoli pochybovat, neboť její výpověď korespondovala s kamerovým záznamem, nebyla zjištěna ani jiná skutečnost nasvědčující tomu, že by hovořila nepravdu či jakákoli vazba k obviněnému. Sama v rámci svého výslechu před soudem prvního stupně uvedla, že si původně myslela, že v tašce byl i zlatý řetízek, který posléze našla. Poškozená společnost P.-C., doložila vlastnictví notebooku fakturou o jeho koupi (na č. l. 172, přičemž jeho pořizovací cena činila necelých 40 000 Kč). Doba kdy bylo vozidlo prokazatelně otevřené, když byla poškozená uvnitř ordinace, byla poměrně krátká (cca. 20 min.), přičemž obviněný se po otevření kufru do něj sklání, kufr zavírá a rychle odchází z místa pryč. Na základě tohoto kamerového záznamu byl následně ztotožněn obviněný (viz úřední záznam o ustanovení pachatele dle kamerového záznamu na č. l. 61), což ostatně obviněný ani nepopírá. Ačkoli tedy není viditelné, že by z kufru auta obviněný odcizil tašku s notebookem a dalšími věcmi (ale ani to, že by je neodnesl), na základě provedených důkazů, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a zásadami logiky lze dospět k učiněným skutkovým závěrům.
16. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, extrémní rozpor neshledal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry, když při zdůvodnění svých rozhodnutí dodržely ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný či extrémní rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.
17. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti použité právní kvalifikaci skutku. Z hlediska napadeného rozsudku odvolacího soudu a obsahu dovolání je zásadní otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině ohledně dílčího skutku ad 2) naplnilo zákonné znaky dokonaného přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku nebo se jednalo toliko o pokus takového přečinu podle §21 tr. zákoníku.
18. Nejprve lze obecně uvést, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí takovým činem škodu nikoliv nepatrnou a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Objektem trestného činu krádeže je především zájem na ochraně vlastnictví. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v přisvojení si cizí věci zmocněním, kterým pachatel způsobí škodu nikoliv nepatrnou na cizím majetku. Přisvojení je jednání, kdy pachatel cizí věc, která mu nenáleží a kterou do spáchání skutku neměl v dispozici, odejme z dispozice (především) vlastníka a nakládá s ní jako s věcí vlastní. Zmocnění znamená, že věc je získána do dispozice bez vědomí či souhlasu jejího vlastníka. Za škodu nikoli nepatrnou je považována majetková újma ve výši nejméně 10 000 Kč [srov. §138 odst. 1 písm. a) tr. zákoník]. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl.
19. Podstata jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, spočívala podle skutkových zjištění v zásadě v tom, že obviněný vešel neuzamčenými dveřmi do prostor taneční školy, kde z pultu na recepci vzal pokladnu, přičemž byl vyrušen lidmi, prošel mezi nimi na chodbu, pokladnu zahodil a dal se na útěk. Obviněný pak namítal, že jeho jednání lze posoudit toliko jako pokus trestného činu krádeže, neboť pokladnu sice do rukou vzal, avšak neodnesl ji z místnosti a ještě ve dveřích ji dal do rukou příchozích, tudíž zůstala v dispozici vlastníka a reálně nezpůsobil žádnou škodu.
20. V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na právní konstrukci pokusu trestného činu podle §21 tr. zákoníku. Pokusem se rozumí jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat a současně nedošlo k dokonání trestného činu. V případě trestného činu krádeže je tento dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji, přičemž je důležité posoudit, zda se věc ještě nacházela ve faktické moci jejího vlastníka nebo držitele (obzvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že ke zmocnění se věci došlo v jejich nepřítomnosti). Z dosavadní judikatury se podává, že k dokonání krádeže dojde již tím, že pachatel věc odejme z místa uložení, např. ze skříně a odtud ji odnese (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1237/2013). Tento trestný čin je dokonán, i když pachatel krátce po činu na naléhání poškozeného odcizenou věc vrátí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 29. 3. 1966, sp. zn. 1 Tz 16/66, publikované pod č. 27/1966 Sb. rozh. tr.). Za dokonané zmocnění se věci lze dále považovat situaci, kdy pachatel po násilném vniknutí do místnosti pomocí klíčů vnikne do skříní a stolů, odcizí z nich věci a uloží je do připraveného zavazadla, i když pak za dalším účelem v místnosti setrvá (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76, publikované pod č. 51/1976 Sb. rozh. tr.). K dokonání trestného činu pak rovněž postačí, jestliže se pachatel zmocnil cizí věci tak, že ji měl u sebe, když opustil místnost, ve které se tato věc předtím nacházela a kde si ji vzal k sobě, byť byl bezprostředně poté zadržen např. příslušníkem Policie České republiky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1092/2007). Obecnější závěr lze vystihnout tak, že pachatel se cizí věci zmocní v okamžiku, když překoná všechny překážky, kterými vlastník (či jiná oprávněná osoba) dává najevo svou faktickou moc nad věcí, přičemž předpokladem je právě existence překážek, jimiž tato osoba manifestuje vlastnická či jiná oprávnění k věci (např. pokladní prostor, uzamčená skříň, uzamčená místnost apod.). Ke zmocnění se menších movitých věcí pak zpravidla dochází jejich „vzetím“ (viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1647 až 1648).
21. Ve světle shora uvedených skutečností proto dovolací soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněné námitce obviněného. Aplikujeme-li shora uvedené poznatky na konkrétní případ, tj. dílčí útok ad 2), docházíme k závěru, že trestný čin krádeže byl dokonán již odejmutím pokladny z místa uložení představující de facto překážku, kterou musel obviněný překonat. Dle kamerového záznamu (na č. l. 87) je zřejmé, že obviněný poté, co vešel do neuzamčených prostor, prohledává prostor za pultem recepce, kde nachází pokladnu, kterou odnáší na chodbu, a pokladnu zřejmě v úleku z přicházejících lidí odhazuje až za dveřmi (nikoli tedy v místnosti). O pouhý pokus trestného činu krádeže by se mohlo jednat např. za situace, kdyby byl pachatel přistižen a zadržen ještě v době, kdy pouze prohledával místnost za účelem zmocnění se cizí věci nacházející se v této místnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 166/2017). Jeho jednání tak lze považovat za dokonané zmocnění se cizí věci a nikoli toliko za pokus, neboť pokladna jejím vzetím z uloženého prostoru již nebyla ve faktické moci vlastníka potažmo oprávněné osoby, a tudíž obviněnému nemohlo být zabráněno v jeho volné dispozici. Odejmutím z faktické dispozice poškozené si obviněný zjednal (byť na krátký okamžik) možnost s odcizenou věcí nakládal dle své vůle. Současně je irelevantní, že ve skutečnosti nedošlo k žádné škodě, neboť pachatel posléze pokladnu odhodil. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že dílčí skutek ad 2) byl správně právně kvalifikován a nedošlo tedy ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Poslední námitka, v níž obviněný brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu, nespadá pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod. Obviněný namítal, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na deset měsíců odvolacím soudem, který původní trest zpřísnil o čtyři měsíce, je extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, přičemž změna právní kvalifikace odvolacím soudem nezakládá dostatečný důvod pro zmíněný postup, neboť je zřejmé, že již soud prvního stupně zohlednil zjištěnou škodu při rozhodování o výměře ukládaného trestu, došlo tak ke dvojímu přičtení přitěžující okolnosti v podobě výše způsobené škody. Dále měl za to, že byla nesprávně hodnocena jeho trestní minulost a nebyla zohledněna skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu byl obviněný více než tři měsíce ve vazbě. Postupem odvolacího soudu tak bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
23. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo a obviněný to ani v dovolání netvrdil). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by byl v daném kontextu možný, pouze pokud by byl napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Tomu tak v přezkoumávaném případě nebylo, neboť v zásadě trest odpovídá všem zákonným kritériím týkajícím se trestu a jeho výměry.
24. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost uvádí, že za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku mohl být obviněnému uložen trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, jeho výměra byla v daném případě stanovena mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, v trvání deseti měsíců, tudíž v souladu se zákonem. Odvolací soud své úvahy o druhu a výši trestu popsal v odstavci 8. odůvodnění svého rozsudku, přičemž měl za to, že takový trest zohledňuje všechny okolnosti případu i osobu obviněného. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje, kdy rovněž nemá za to, že by se jednalo o trest nepřiměřeně přísný.
25. Naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. tedy nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
26. V návaznosti na to Nejvyšší soud dovolání obviněného J. A. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.