ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.783.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 783/2022-8178
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2022 o dovolání obviněného P. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 4 To 66/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2021, č. j. 6 T 5/2020-7960, byl obviněný P. J. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil v podstatě tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti J., ač z účetnictví jakož i z účetní závěrky této společnosti ke dni 31. 12. 2013, sestavené dne 26. 5. 2014 a ze zprávy nezávislého auditora za rok 2013, zpracované dne 12. 6. 2014 auditorskou společností FINCO-AUDIT, spol. s r. o., prokazatelně nejpozději k datu 12. 6. 2014 věděl, že společnost J., se nachází v nepříznivé ekonomické situaci, že není schopna řádně a včas hradit závazky svým dodavatelům a že se nejdéle ke dni 1. 1. 2014 podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen insolvenční zákon), ocitla ve stavu úpadku ve formě předlužení (§3 odst. 4 insolvenčního zákona), neboť společnost měla více věřitelů a souhrn jejích závazků převyšoval hodnotu jejího majetku, přičemž ke dni 31. 12. 2013 vykazoval vlastní kapitál společnosti zápornou hodnotu ve výši -6 970 000 Kč,
1/ aniž by na tento stav dodavatele společnosti J., výslovně upozornil, tak v následném období od 12. 6. 2014 do 30. 11. 2015, kdy byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. KSHK 45 INS 26501/2015-A-12/celk.4 prohlášen konkurs na majetek společnosti J., nechal společnost i nadále pokračovat v další obchodní činnosti, jelikož v úmyslu obohatit společnost J., sám objednal nebo zaměstnance společnosti nechal objednat u různých obchodních společností a firem se sídlem v České republice i v zahraničí dodání různého zboží a poskytnutí různých služeb, i když věděl, že v důsledku stavu úpadku nebude společnost J., schopna dostát své povinnosti řádně a včas hradit takto vzniklé, v rozsudku uvedené závazky vůči tam specifikovaným subjektům a uvedeným jednáním těmto poškozeným způsobil škodu v celkové výši 15 158 717,16 Kč,
2/ aniž by na tento stav dodavatele společnosti J., výslovně upozornil, a ačkoliv věděl a byl srozuměn, že za dodávku řádně nezaplatí, tak objednávkou č. 141029 ze dne 17. 9. 2014 učiněnou na základě cenové nabídky č. AP1410164 ze dne 16. 09. 2014, v níž byla uvedena výhrada vlastnictví, objednal, resp. zaměstnance společnosti J., nechal objednat, u dodavatele společnosti KUKA Roboter CEE GmbH, prostřednictvím jejího odštěpného závodu KUKA Roboter CEE GmbH, organizační složka (dále jen „KUKA Roboter CEE GmbH“), pro zakázku sjednanou se společností Klein & Blažek, spol. s r. o., dodání 1 ks robota zn. KUKA typ KR 180 R2500 extra včetně příslušenství za částku 48 593,60 EUR vč. DPH se sjednanou úhradou kupní ceny ve třech splátkách splatných ve výši 30 % ceny do 14 dnů od vystavení zálohové faktury, ve výši 40 % ceny při oznámení o připravenosti k dodání a ve výši zbývajících 30 % ceny do 30 dnů od dodání, následně namísto toho, aby společnost J., dodavateli společnosti KUKA Roboter CEE GmbH uhradila dne 22. 9. 2014 vystavenou zálohovou fakturu č. 4738700348 na částku 14 578,08 EUR představující úhradu první splátky ve výši 30 % ceny, postupně změnil, resp. zaměstnance společnosti J., nechal změnit podmínky obchodu tak, že společnost J., nejprve dne 5. 11. 2014 odeslala dodavateli společnosti KUKA Roboter CEE GmbH novou upravenou objednávku č. 141029 s požadavkem na dodání stejného robota s příslušenstvím již bez kabelových paketů za částku 42 785,60 EUR vč. DPH s úhradou kupní ceny ve třech splátkách dle původního ujednání, kdy však ani nově vystavenou zálohovou fakturu č. 4738700348 ze dne 6. 11. 2014 na částku 29 949,92 EUR představující 70 % nové ceny, která nahradila původní zálohovou fakturu č. 4738700348, do data její splatnosti dne 20. 11. 2014 neuhradila, až nakonec dne 28. 11. 2014 společnost J., zastoupená jím v postavení jednatele uzavřela jako nájemce se společností KUKA Roboter CEE GmbH jako pronajímatelem nájemní smlouvu, na základě které byl objednaný ́ robot poskytnut do pronájmu pro interní pou žití v rámci obchodního provozu nájemce na dobu 13 týdnů od 49. kalendářního týdne roku 2014 do 9. kalendářního týdne roku 2015 za sjednané nájemné ve výši 15 000 EUR s možností případného budoucího odkoupení s tím, že v případě nevrácení robota do data 28. 2. 2015 se společnost J. zavázala zaplatit nájemné ve výši 1 500 EUR za každý ́ zapo čaty ́ kalendá řní měsíc, přičemž na základě takto uzavřené nájemní smlouvy společnost J., poté, co dne 1. 12. 2014 částečně uhradila zálohovou fakturu č. 4738700358 platbou ve výši 15 000 EUR, která byla použita na úhradu nájemného, převzala dne 5. 12. 2014 ve své provozovně v XY od dodavatele předmětného robota a tohoto poté zabudovala do svařovacího pracoviště, které následně jako celek dne 19. 12. 2014, tedy v době trvání nájemní smlouvy, dodala v souladu se Smlouvou o dílo č. IN04-660-13 uzavřenou dne 11. 8. 2014 konečnému odběrateli společnosti Klein & Blažek, spol. s r. o., robota jakožto předmět pronájmu společnosti KUKA Roboter CEE GmbH do data 28. 2. 2015 a ani nikdy později již nevrátila a uvedené společnosti v souvislosti s dodáním předmětného robota již nikdy nic neuhradila, a to i přesto, že konečny ́ odb ěratel společnost Klein & Blažek, spol. s r. o., k datu 17. 2. 2015 zcela uhradila společnosti J., sjednanou cenu díla ve výši 4 214 430 Kč vč. DPH zahrnující i cenu robota KUKA, když nejprve dne 10. 10. 2014 platbou ve výši 421 443 Kč uhradila zálohovou fakturu č. 991111 vystavenou dne 11. 8. 2014 a poté ve dnech 30. 1. 2015 a 17. 2. 2015 platbami ve výši 1 000 000 Kč a 2 792 987 Kč uhradila konečnou fakturu č. 145569 vystavenou dne 19. 12. 2014, a uvedeným jednáním poškozené společnosti KUKA Roboter CEE GmbH způsobil škodu ve výši 27 785,60 EUR, při kurzu 27,54 Kč/1 EUR ve výši 765 215,42 Kč,
celkem tak způsobem uvedeným pod body 1/ a 2/ společnost J., odebrala zboží a poskytnuté služby v celkové hodnotě 19 540 451,99 Kč, přičemž následně zaplatila dílčími úhradami celkem toliko částku ve výši 3 616 519,41 Kč a obviněný tak dodavatelům zboží a služeb způsobil škodu v celkové výši 15 923 932,58 Kč.
3. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 To 66/2021-8080, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel se nejprve vyjádřil k prvnímu z uvedených důvodů, který spatřoval především v tom, že soudy vyšly ze znaleckých posudků Ing. Vladimíra Horáka, který se jako znalec vyjadřoval k tomu, že společnost J., byla v úpadku ve formě předlužení k 31. 12. 2013. Namítal procesní nepoužitelnost těchto důkazů z důvodu překročení znaleckých oprávnění, nezákonně provedených konzultací, jakož i z důvodu naprosté protichůdnosti rozhodujících závěrů se závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu společnosti Česká znalecká, a. s.
6. Stran překročení znaleckých oprávnění znalcem Ing. Vladimírem Horákem uvedl, že tento byl jmenován pro obor ekonomika, odvětví účetní evidence se specializací na daně, přičemž posouzení naplnění §3 odst. 4 insolvenčního zákona, zejména stanovení hodnoty dlužníkova majetku s přihlédnutím k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, je odbornou otázku, na jejíž zodpovězení se znalec nespecializuje. Podobně se vyjádřil i k otázce posouzení naplnění povinností dovolatele jako krizového manažera podle §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen zákon o obchodních korporacích), tedy o posouzení konkrétních restrukturalizačních a ozdravných kroků přechodu na tzv. N. J. a jednání s péčí řádného hospodáře. V této souvislosti poukázal na znění §8 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o znalcích a tlumočnících“), podle kterého jsou znalci povinni vykonávat znaleckou činnost mj. v oboru a odvětví, pro které byli jmenováni. Upozornil na pojetí ekonomie jakožto multioborové vědy a skutečnost, že účetní evidence se specializací na daně je zcela odlišný obor a specializace od např. oceňování a stanovování hodnoty majetku, podniků, podílů či jmění obchodních společností ve vztahu k jejich další očekávané činnosti či komplexní posuzování předlužení, transformačních kroků a projektů změn, jež se právě týkaly společnosti J. Ing. Vladimír Horák tak dle jeho názoru nebyl vůbec oprávněn se vyjadřovat k otázkám případného předlužení, hodnoty majetku, dalšího provozování podniku, k plánovaným dlouho a střednědobým transformačním krokům, ke krizovému managementu a k tomu, zda byly tyto kroky způsobilé vést ke zlepšení hospodářské situace společnosti J. Znalec při zpracování posudků nekontaktoval nikoho z krizového týmu společnosti J., pro ozřejmění restrukturalizačních kroků a plánů transformace z těchto ani nijak nevycházel, nezkoumal základní zdroj očekávané ziskovosti, tj. soustředění se na produktové řady a činnosti s vyšší přidanou hodnotou, znalecký posudek tak trpí i neúplností vstupních podkladů. Znalec svůj znalecký posudek zaměřil nepřípustně úzce, a to pouze z nekomplexního velmi statického účetního pohledu. Posudky tak trpí závažnými vadami neúplnosti a překročení znaleckých oprávnění vymykajících se jeho specializaci, pročež jsou nezákonné a procesně nepoužitelné. Soudy pak vybíraly jen ty jejich části, které podporovaly zvolený směr právního uvažování.
7. Další námitka obviněného směřovala k porušení §10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících, podle něhož je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek, avšak tuto okolnost spolu s důvody, které k ní vedly, musí v posudku uvést. Nalézací soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že znalec otázky posouzení vlivu a potencionálního efektu přijatých transformačních opatření ze strany managementu společnosti J., konzultoval se společností Česká znalecká, a. s. Znalecký ústav Česká znalecká, a. s., popřel, že by s ním znalec Ing. Vladimír Horák provedl tuto konzultaci, nicméně konzultaci provedl s jejich bývalým zaměstnancem P. K.. Dovolatel měl za to, že znalec neměl k takové konzultaci mimo svůj obor přistoupit, avšak učinil-li tak, měl minimálně pro naplnění své zákonné povinnosti o tomto svém postupu ve svých znaleckých posudcích informovat, což se nestalo. Odvolací soud provedl jako důkaz dopis potvrzující kontakt a konzultace znalce Ing. Vladimíra Horáka s P. K., nicméně se s otázkou nezákonnosti takového znaleckého posudku vypořádal zcela nedostatečně. Prezentuje-li znalec protizákonně ve svém posudku názor třetí osoby v tak zásadní otázce, soudy z něj nemohly vycházet.
8. Procesní nepoužitelnost předmětných znaleckých posudků vyplývala i z důvodu naprosté obsahové protichůdnosti rozhodujících závěrů se závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu společnosti Česká znalecká, a. s., který nechal zpracovat dovolatel. Položené otázky se pak svým obsahem naprosto shodovaly s otázkami položenými znalci Ing. Vladimíru Horákovi, a to z důvodu naprosté vzájemné porovnatelnosti obou znaleckých posudků a jejich závěrů, přičemž společnosti Česká znalecká, a. s., byly položeny i otázky další vztahující se k činnosti dovolatele jako krizového manažera. Pokud tedy odvolací soud tvrdil, že oba znalecké posudky měly podstatně odlišné zadání a s ohledem na to zpracovatelé kladli důraz na posouzení odlišných skutečností, přičemž zadání posudku Ing. Vladimíra Horáka více odpovídá podstatným otázkám, které jsou pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatele v této trestní věci relevantní, je takový závěr nesprávný a v hrubém rozporu s obsahem provedených důkazů. Zpracovatelé se pak v odpovědích zcela zásadním způsobem neshodli, přičemž dovolatel tuto neshodu odborných závěrů deklaroval na konkrétních pasážích jednotlivých posudků. Rozpornost závěrů se nepodařilo odstranit ani výslechem zpracovatelů či jejich konfrontací, jelikož setrvali na svých závěrech. Oba zpracovatelé se pak kriticky vyjádřili k obsahu druhého znaleckého posudku. V této souvislosti dovolatel rovněž poznamenal, že ačkoli vyjádření znalce Ing. Vladimíra Horáka v jeho vyúčtování znalečného a obsáhlé písemné přípravě k hlavnímu líčení a stanovisku k znaleckému posudku znaleckého ústavu společnosti Česká znalecká, a. s., ze dne 8. 2. 2021 (tj. časově zpracované až po jeho výslechu u hlavního líčení) nebylo provedeno jako důkaz nalézacím soudem, nalézací soud jej ve svém rozhodnutí zcela protiprávně a velmi rozsáhle citoval a své závěry tak opíral o procesně nepoužitelný a neprovedený důkaz. Zdůraznil, že znalecký ústav společnost Česká znalecká, a. s., se kriticky vyjádřila k obsahu znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Horáka především s ohledem na nedostatečné, neodborné, omezené a protizákonné vyhodnocení ekonomické situace společnosti J. Rovněž poukázal na rozsah znaleckého oprávnění u znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s.
9. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že v nastalé situaci, kdy ve věci existovaly dva znalecké posudky s totožně položenými otázkami, které odpověděly naprosto protichůdně a rozpornosti se nepodařilo odstranit, měl být podle §110 tr. ř. přibrán vědecký ústav, vysoká škola nebo instituce specializovaná na znaleckou činnost k podání dalšího znaleckého posudku nebo k přezkoumání obou protichůdných znaleckých posudků nebo mělo být jednoznačně postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soud však vybral odborné závěry pouze jednoho znaleckého posudku jako rozhodující a výlučně na nich postavil své rozhodnutí.
10. Dovolatel měl dále za to, že rozhodnutí soudů spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Poukázal na skutečnost, že byl jako nový jednatel a krizový manažer společnosti J., povinen s péčí řádného hospodáře podle §68 zákona o obchodních korporacích učinit vše potřebné a rozumně předpokládatelné, aby odvrátil nepříznivou ekonomickou situaci, ve které se společnost J., na počátku výkonu jeho funkce nacházela, a to v objektivně přiměřeném a časově dostatečném období. Obviněný postupoval vždy v souladu s předmětným ustanovením a žádnou protiprávnost podle §13 odst. 1 tr. zákoníku v jeho konkrétním postupu proto nelze dovodit. Po svém nástupu do funkce provedl analýzu a zhodnocení slabých a silných stránek společnosti a vytvořil tým krizových manažerů. Byl vytvořen krizový plán přechodu na tzv. N. J., jehož cílem bylo zvýšení celkové efektivnosti společnosti přechodem od sériové k zakázkové formě výroby. Dovolatel pak za pomocí ekonomických ukazatelů namítal, že jako jednatel v daném období nedisponoval žádnými relevantními informacemi, které by ho měly upozornit na skutečnost, že společnost J., se po ekonomické stránce nebude vyvíjet plánovaným směrem. I po 12. 6. 2014 disponoval dostatkem relevantních informací o správnosti ekonomického a transformačního vývoje společnosti. Pokračováním činnosti i po uvedeném datu se tak nemohl dopustit vytýkaného podvodného jednání, když společnost se nenacházela ve stavu úpadku ve formě předlužení. Dále podotkl, že sám neprováděl ani nenechal provádět zaměstnance společnosti J., žádné objednávání zboží či služeb s odkazem na rozhodující úlohu zakázkové komise a kompetence finančního oddělení.
11. Obviněný se domníval, že se jako pachatel nemohl dopustit uvedení někoho v omyl či zamlčení podstatných skutečností, a nemohl tak naplnit ani objektivní stránku trestného činu podvodu. Dodavatelé společnosti J., byli stálými a dlouhodobými dodavateli a obchodními partnery této společnosti a jako takoví byli velmi dobře informováni o ekonomickém stavu společnosti J., a to jak z průběžného styku s finančním ředitelem této společnosti, vedl s nimi jednání o závazcích společnosti a vyjednával odklady splatnosti i splátkové kalendáře dle plánu cash-flow, tak i ze sbírky listin obchodního rejstříku jako z veřejného rejstříku, kde společnost řádně zveřejňovala své účetní závěrky, zprávy auditora i výroční zprávy. V uvedených dokumentech za rok 2013 byla zhodnocena ekonomická situace společnosti včetně uvedení konkrétní výše vlastního kapitálu i transformačních kroků, čímž kohokoliv dostatečně a zákonem předvídaným způsobem informoval o ekonomickém stavu společnosti. Výslovně poukázal zejména na Výroční zprávu za rok 2013, zprávu nezávislého auditora ze dne 12. 6. 2014 a řádnou účetní závěrku zpracovanou k 31. 12. 2013. Soudy bylo pominuto, že obchodní rejstřík je veřejným rejstříkem, jehož součástí je i sbírka listin, přičemž v §121 odst. 2 o. z. je uvedeno, že byl-li údaj zapsaný ve veřejném rejstříku zveřejněn, nemůže se nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl vědět, stejná koncepce principu materiální publicity je pak zakotvena v §8 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřeneckých fondů (dále jen „zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob“). Obviněný upozornil na skutečnost, že smyslem existence obchodního rejstříku je, aby na zveřejněné skutečnosti nikdo nikoho již nemusel výslovně upozorňovat zejména při realizování soukromoprávních obchodních vztahů, které jsou již ze své podstaty spojeny vždy s určitou mírou rizika a opírají se o soukromoprávní zásadu vigilantibus iura, podle které se má každý primárně starat o svá práva sám a v čase, než do právních vztahů vstoupí. Nikdo tedy nemohl být ani objektivně uveden v omyl, měl-li přístup ke skutečnostem jako je konkrétní hodnota vlastního kapitálu, výše závazků či stav výsledku hospodaření. K tomu upřesnil, že s ohledem na zákonem založenou právní fikci byl každému daný stav znám již dnem založení do sbírky listin, tj. 24. 7. 2014 (resp. nejpozději 9. 8. 2014). Před datem 24. 7. 2014 je pak v rozhodnutí zmíněna pouze jediná pohledávka, před datem 9. 8. 2014 pouze čtyři pohledávky. Pro absenci omylu pak nemohl nastat ani příčinný vztah mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele či jiné osoby, která se navíc v případě společnosti J., ani v konečné fázi nijak neobohatila, když s jejím veškerým majetkem bylo naloženo v souladu s insolvenčním zákonem.
12. Dovolatel dále namítal, že nezohledněním soukromoprávní povahy vztahů s dodavateli a zásady vigilantibus iura došlo k porušení principu trestněprávní represe jako posledního prostředku (ultima ratio) ochrany vztahů se soukromoprávním základem. Vztah s dodavateli byl primárně vztahem soukromoprávním (resp. obchodněprávním, kterým se realizuje právo na podnikání), přičemž by jej měly řešit právě prostředky práva soukromého. Dodavatelé zcela dobrovolně, opakovaně a mnohdy po velmi dlouhou dobu vstupovali do obchodněprávních vztahů se společností J., i s vědomím určité míry rizika vyplývající z vlastní podstaty jejich podnikání. Dodavatelům nic nebránilo vedle zajištění a utvrzení závazků či žalob na plnění i využití případného ručení členů orgánů při úpadku obchodní korporace podle §68 zákona o obchodních korporacích, pokud by měli za to, že dovolatel nepostupoval s péčí řádného hospodáře, případně podle §99 insolvenčního zákona. Měli tak k dispozici dostatek právních institutů, aby svá případná tvrzená práva uplatnili prostředky mimotrestními a nepřenášeli tak svou primární odpovědnost o svá práva se starat samostatně na orgány činné v trestním řízení.
13. Nakonec se obviněný podrobně vyjádřil i ke konkrétní dodávce robota zn. KUKA včetně příslušenství pro zakázku sjednanou se společností Klein & Blažek, spol. s r. o., od společnosti KUKA Roboter CEE GmbH, přičemž uvedl, že soudům obou stupňů lze vyčítat naprosto totéž, co je uvedeno výše. Daný obchodní případ se nijak svou podstatou neodlišoval od jiných případů dodávek materiálů a komponentů dodavatelskými subjekty společnosti J. Soudy celou věc nesprávně právně posoudily, jelikož vlastní objednávka robota jako návrh na uzavření smlouvy byla právně učiněna až společností J., dne 17. 9. 2014, v níž byl jednoznačný odkaz na Všeobecné obchodní podmínky společnosti J., a v níž nebyly přítomny žádné právní výhrady včetně výhrady vlastnictví. Totéž je možno uvést k nové objednávce ze dne 5. 11. 2014 (již bez kabelových paketů). S ohledem na postoj společnosti KUKA Roboter CEE GmbH, která odmítla dodávku uskutečnit, byla uzavřena Nájemní smlouva ze dne 28. 11. 2014, v jejímž rámci byla sjednána i kupní cena robota pro případ, že se nájemce rozhodne koupit předmět pronájmu, s čímž bylo všemi zainteresovanými od počátku počítáno a pro což se mělo použít 100 % zaplaceného nájemného (částka 15 000 EUR), žádné výhrady, ani výhrada vlastnictví, nebyly sjednány. Dovolatel následně uplatnil a dohodnul vlastní nákup a ukončení nájmu, přestože tento robot již byl dodáván do společnosti Klein & Blažek, spol. s. r. o., dne 19. 12. 2014 jako součást robotového pracoviště plně vlastněného společností J. Ze strany KUKA Roboter CEE GmbH došlo k vyúčtování zbývající části kupní ceny robota fakturou ze dne 4. 3. 2015, a stala se zcela běžnou pohledávkou společnosti KUKA Roboter CEE GmbH na doplacení zbývající části kupní ceny, jako takovou ji rovněž tato společnost upomínala. Doplatek kupní ceny byl společnostmi průběžně řešen i s ohledem na oboustranný návrh splátkových kalendářů. Obviněný se jako jednatel společnosti J., do tohoto běžného obchodního případu za celou dobu jeho trvání zapojil pouze třikrát. Dále zdůraznil, že s časovým odstupem došlo k účelové změně v dosavadním přístupu společnosti KUKA Roboter CEE GmbH, jelikož začala vymáhat údajně tvrzené dlužné nájemné, začala se domáhat vrácení robota a snažila se odstoupit od Nájemní smlouvy ze dne 28. 11. 2014, byť tato již byla z právního hlediska ukončena a splněna. Tvrzená práva uplatnila i v civilním řízení, nicméně toto bylo zastaveno bez věcného projednání z důvodu zpětvzetí žaloby.
14. Soudy tedy bylo nesprávně posouzeno, že vztah společností byl primárně vztahem obchodněprávním spočívajícím v nedoplatku části kupní ceny, a měl být řešen prostředky práva soukromého. Společnost KUKA Roboter CEE GmbH vstupovala do obchodního vztahu se společností J., zcela dobrovolně se znalostí situace na trhu, a tedy i s vědomím, že každé plnění s sebou může nést určitou míru rizika. Soudy tedy nerespektovaly soukromoprávní povahu běžného obchodního vztahu a nabytí předmětného robota bez jakýchkoli výhrad do vlastnictví společnosti J.
15. Závěrem dovolání proto obviněný P. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že znalecký posudek zpracovaný Ing. Vladimírem Horákem, ač nepředstavoval jediný usvědčující důkaz, zaujímal klíčové místo ve stanovení charakteru podvodného jednání obviněného a jeho rozsahu. Krajský soud pak jeho věcnému posouzení z tohoto důvodu věnoval zvýšenou pozornost, a to i ve spojení se znaleckým posudkem zpracovaným společností Česká znalecká, a. s. Státní zástupce měl za to, že hlavní okruhy dovolací argumentace (překročení znaleckých oprávnění, provedení konzultací a protichůdnost závěru se znaleckým posudkem společnosti Česká znalecká, a. s.) kopírovaly obhajobu uplatněnou v předcházejících fázích trestního řízení, přičemž se jimi zabýval i odvolací soud v rámci přezkumné činnosti, který ještě precizoval argumentaci vyloženou soudem prvního stupně. Konstatoval, že je to soud, kdo rozhoduje o potřebě znaleckého zkoumání, jeho rozsahu a závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a právních závěrů. Znalec se vyjadřoval i ke kolizním otázkám plynoucím z obsahu druhého znaleckého posudku a jeho závěry byly vyhodnoceny jako správné, logické a přesvědčivé. Skutečnost, že dva znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vypracování tzv. revizního znaleckého posudku, zejména nezakládá povinnost vypracování znaleckého posudku ústavem podle §110 tr. ř. Znalecký posudek pak představuje důkaz jako každý jiný, nelze mu přikládat vyšší důkazní hodnotu než jiným důkazům a je ho třeba hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů. Soud se může odchýlit od závěru podaného znaleckého posudku, ovšem musí svůj postup náležitě v rozhodnutí odůvodnit. Vyjadřoval-li obviněný nesouhlas se závěry předmětného znaleckého posudku ze strany soudů nižších stupňů, zpochybňoval rozsah dokazování a hodnocení provedeného dokazování, přičemž ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku procesních stran s hodnocením provedených důkazů soudy, nýbrž cílí na nápravu nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů, které nebyly v posuzované věci shledány.
17. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám obviněného korespondujícím s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle nichž jednal v souladu s péčí řádného hospodáře a nemohl dotčené subjekty uvést v omyl, neboť mohli znát nepříznivou ekonomickou situaci společnosti J. V této souvislosti poukázal na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, podle něhož možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, nevylučuje bez dalšího trestní odpovědnost obviněného, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, podle kterého je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele irelevantní znalost poškozených o špatné finanční situaci, vyvolal-li v nich pachatel přesvědčení, že ve sjednaných lhůtách finanční prostředky vrátí. Obviněnému pak nebylo kladeno za vinu, že neučinil opatření k záchraně ekonomické situace společnosti J., nýbrž to, že se tuto obchodní společnost snažil zachránit, i když tomu její reálný stav dlouhodobě neodpovídal. Pokud tato společnost pokračovala ve stavu poměrně hlubokého úpadku ve svojí činnosti a nadále objednávala zboží a služby, obviněný musel být srozuměn s tím, že nově nabraným závazkům nedostojí.
18. Dále konstatoval, že s určitou mírou benevolence lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit též argumentaci, podle které soudy nezohlednily soukromoprávní povahu vztahů s dodavateli, což se týká užití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze jí však přiznat opodstatnění. Poukázal na ustálený výklad §12 odst. 2 tr. zákoníku podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012, přičemž pro její uplatnění posuzovaný skutek nesmí z hlediska spodní hranice trestnosti odpovídat běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Uplatnění v posuzovaném případě není namístě již s ohledem na naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, která počítá s ostře vymezeným kvantitativním hlediskem v podobě výše způsobené škody. Uplatnění trestní odpovědnosti pak není vázáno ani na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků. Okolnost, že se obviněný snažil zachránit společnost J., z ekonomického propadu, byla adekvátně zohledněna v rovině soudní individualizace trestu, neboť mu byl vyměřen trest jdoucí zjevně pod dolní hranici trestní sazby a navíc byl výkon takového trestu podmíněně odložen na zkušební dobu.
19. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
20. Obviněný P. J. využil možného uplatnění repliky a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s jehož závěry se neztotožnil. Státní zástupce na mnohé skutečnosti uváděné dovolatelem buď vlastní stanovisko nezaujímá vůbec a s těmito závěry se tak ani nijak nevypořádal, nebo pouze odkázal na obsah rozhodnutí odvolacího soudu či soudu nalézacího. Pokud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, toto se týká vylákání částky mezi fyzickými osobami jako zálohy na koupi domu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000, se pak týká půjčování vysokých finančních částek za podmínek, které obviněný nemohl reálně garantovat. Dané případy tedy po obsahové stránce spočívají na zcela jiném skutkovém i právním základě, vůbec se netýkají krizových manažerů a jejich zákonných povinností a ani obchodních společností v procesu transformace a jejich vztahů k obchodním partnerům. Navíc se staly a byly rozhodovány v době, kdy neplatil §121 o. z. ani zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. V ostatním dovolatel plně odkázal na obsah svého dovolání a na veškerou argumentaci v něm obsaženou.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
22. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
24. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný P. J. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Lze předestřít, že část dovolacích námitek obviněného spočívala v nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem, který je v rozporu s obsahem zjištěných. Tuto argumentaci je sice možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud ve věci neshledal vyžadovaný zjevný rozpor. Námitky stran nenaplnění znaku protiprávnosti, objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku v podobě uvedení jiného v omyla aplikace principu ultima rati o pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
26. Nejprve je namístě připomenout, že ani po nabytí účinnosti novely, která zavedla shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se Nevyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
27. Nejvyšší soud se tak ve světle nastíněných skutečností nejdříve zabýval námitkami obviněného ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1/, podle kterých skutkové závěry nalézacího soudu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť jsou především založeny na procesně nepoužitelných důkazech, a to znaleckých posudcích vypracovaných Ing. Vladimírem Horákem, a obsah těchto posudků, z nichž soudy vyšly při svém rozhodování, je protichůdný k obsahu znaleckého posudku z oboru ekonomiky společnosti Česká znalecká, a. s., vypracovaným na žádost obhajoby.
28. Nejvyšší soud nejprve zdůrazňuje, že podstatou podvodného jednání pod bodem 1/ rozsudku nalézacího soudu byla skutečnost, že ačkoli obviněný jako jediný jednatel společnosti J., nejpozději 12. 6. 2014 věděl, že se tato společnost nachází ve stavu úpadku předlužením a nebude schopna dostát svým závazkům, a aniž by na tuto skutečnost své obchodní partnery upozornil, pokračoval dál v obchodní činnosti této společnosti a dále objednával a přijímal zboží a služby (prostřednictvím jejích zaměstnanců), které následně společnost J., neuhradila. Soudy svá skutková zjištění opřely především o předmětné znalecké posudky Ing. Vladimíra Horáka včetně jeho výslechu, které korespondovaly s dalšími provedenými důkazy ve věci, především výpověďmi některých svědků, listinnými důkazy, a i s některými závěry znaleckého posudku vypracovaného společností Česká znalecká, a. s. Na základě provedeného dokazování pak soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je pospán výše. V provedených důkazech nelze shledat jakékoliv rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo zdůvodněno, proč soudy neuvěřily verzi obviněného, která byla provedenými důkazy vyvrácena, ačkoli oběma ve věci učiněnými rozhodnutími se prolíná nepochybný závěr o tom, že jeho motivací bylo kritický stav společnosti odstranit (mj. zajištěním odborníků). Nicméně ani provedenými opatřeními se nepodařilo realizované kroky naplňovat, a právě této skutečnosti si musel být obviněný vědom.
29. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že znalec Ing. Vladimír Horák v rozporu s §8 zákona o znalcích a tlumočnících překročil svá znalecká oprávnění, neboť byl jmenován znalcem pro obor ekonomika, odvětví účetní evidence se specializací na daně, avšak pro posouzení naplnění §3 odst. 4 insolvenčního zákona bylo potřeba i posouzení dalších odborných otázek, na které se znalec nespecializuje. Dle jeho názoru k otázkám případného předlužení, hodnoty majetku, dalšímu provozování podniku, transformačním krokům a krizovému managementu vůbec neměl oprávnění se vyjadřovat. K tomu lze poznamenat, že nalézací soud se neztotožnil se stanoviskem obhajoby, že by znalec nebyl rozsahem svého oprávnění oprávněn vypracovávat znalecký posudek ve vztahu k projednávané trestné činnosti. Znalec má specializaci pro obor ekonomika, odvětví účetní evidence, daně a problematika účetnictví byla pro posouzení hospodaření společnosti J., a jejího stavu podstatná (viz odstavec 41. odůvodnění jeho rozsudku). Totožnou námitku nepovažoval za důvodnou ani soud odvolací, který s názorem soudu nalézací souhlasil, neboť znalec objasnil, proč byla jeho specializace pro posouzení hospodářského stavu společnosti J., adekvátní, neboť obsah znaleckého posudku vycházel z posouzení účetních ukazatelů společnosti. K tomu dodal, že správnost závěrů posudku po účetní stránce nezpochybňuje ani zpracovatel posudku opatřeného obhajobou, stejně není sporu o provádění reformních kroků v období let 2013 až 2015, jejichž realizaci nezpochybnil (viz odstavce 45. a 46. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací ztotožňuje, neboť znalec Ing. Vladimír Horák disponoval specializací na zhodnocení ekonomického stavu společnosti s ohledem právě na stěžejní posouzení účetnictví společnosti. Vysvětlení soudů obou stupňů lze akceptovat a z tohoto pohledu nelze shledat, že by důkaz znaleckým posudkem byl procesně nepoužitelným.
30. Obdobný závěr lze učinit i stran námitky obviněného, kterou rozhodnutím vytýkal porušení §10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících, neboť znalec přistoupil ke konzultaci s P. K., o níž následně ve svých posudcích neinformoval. Je sice potřeba připustit, že nalézací soud ve svém rozhodnutí chybně uvedl, že znalec Ing. Vladimír Horák otázky posouzení vlivu a potenciálního efektu přijatých transformačních opatření ze strany managementu společnosti J., konzultoval se společností Česká znalecká, a. s. (viz odstavec 19. odůvodnění jeho rozsudku). Lze však poukázat na výstižný názor odvolacího soudu, který se s totožnou námitkou již dostatečným způsobem vypořádal. Tento v rámci odvolacího řízení provedl dokazování částí navrhovaných listin, mj. i dopisem, v němž zpracovatel posudku společnosti Česká znalecká, a. s., dne 27. 2. 2020 sděloval znalci Ing. Vladimíru Horákovi, že si není vědom jednání o přibrání konzultanta k jeho posudku, a jakékoli úkony k přibrání konzultanta považuje za bezpředmětné (viz odstavec 58. odůvodnění jeho usnesení). Za uvedeného stavu pak dospěl k závěru, že z obsahu vypracovaného znaleckého posudku vyplývá, že znalec posuzoval stav společnosti J., převážně na podkladě účetních dokumentů, rozborem povahy a možných účinků přijatých transformačních opatřeních se v posudku nezabýval, pouze ve shodě se závěry posudku společnosti Česká znalecká, a. s., konstatoval, že přijatá opatření mohla přinést zlepšení ekonomického stavu společnosti. S poukazem na skutečnosti vyplývající z autentických účetních podkladů dospěl k závěru, že transformace v praxi kýžené účinky neměla a společnost byla i po zhruba roce realizace přijatých opatření přes zlepšení některých ukazatelů stále předlužená, její ekonomika nebyla dostatečně výkonná a společnost stále neměla dostatečný zisk k tomu, aby mohla být schopna dostat svým závazkům. Uvedené závěry odvolací soud označil jednoznačně za závěry samotného znalce Ing. Vladimíra Horáka. Jediný jeho závěr týkající se teoreticky možného přínosu transformačních opatření je konstatováním, které se shoduje s obhajobou obviněného a se závěry společnosti Česká znalecká, a. s. (viz odstavec 48. odůvodnění jeho usnesení). Důležitým faktem v tomto ohledu je tedy to, že se případná konzultace v obsahu znaleckých posudků Ing. Vladimíra Horáka neprojevila, přičemž znalec, jak již také bylo řečeno, nečinil v posudcích závěry nad rámec svého odborného zaměření. Ani na základě předložené námitky tudíž nelze dospět k závěru o nezákonnosti předmětného znaleckého posudku.
31. Soudy se rovněž velice podrobně zabývaly obsahovou protichůdností některých dílčích závěrů obou posudků Ing. Vladimíra Horáka a posudku společnosti Česká znalecká, a. s. Bylo poukázáno na skutečnost, že posudky se v podstatě shodovaly na otázkách ekonomického vývoje společnosti J., avšak dospěly k rozdílnému závěru o tom, zda se společnost k 1. 1. 2014 nacházela ve stavu úpadku, zda si toho musel být obviněný být vědom nejpozději ke dni 12. 6. 2014 a zda postup obviněného v rámci restrukturalizace společnosti byl účinný. Nalézací soud vysvětlil, proč jako obsahově správný akceptoval právě znalecký posudek Ing. Vladimíra Horáka, který podle něj podrobně a logicky s časovou návazností rozebral ekonomickou situaci společnosti, přičemž toto odpovídalo i jejímu reálnému vývoji i jeho výpovědím a listinám dodavatelských společností a společnosti J. Naopak závěry znaleckého posudku společnosti Česká znalecká, a. s., o tom, že se společnost dostala do stavu úpadku až v roce 2015, neodpovídaly zjištěnému stavu ve společnosti (viz odstavec 41. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud zdůraznil, že oba posudky je nutno po formální stránce považovat za důkazy stejného významu, k nimž nalézací soud přistoupil zcela rovnocenným způsobem a jejich závěry porovnal s obsahem dalších ve věci provedených důkazů (viz odstavec 49. odůvodnění jeho usnesení). Nad rámec uvedeného rovněž podotkl, že oba znalecké posudky měly podstatně odlišné zadání a s ohledem na tuto skutečnost zpracovatelé kladli důraz na posouzení odlišných skutečností, přičemž zadání posudku Ing. Vladimíra Horáka podle názoru soudu více odpovídalo podstatným otázkám, které jsou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného v této trestní věci relevantní. Zároveň rozvedl, co přesně bylo úkolem jednotlivých zpracovatelů, přičemž otázka na celkový ekonomický stav společnosti ani otázka, zda byla společnost předlužena a zda byla v úpadku ve formě předlužení ve smyslu insolvenčního zákona nebyla zpracovateli společnosti Česká znalecká, a. s., položena, přesto se k této otázce vyjadřuje, a to dle názoru soudu rozporuplně s odkazem na skutečnost, že úpadek byl konstatován v roce 2015, avšak rovněž byl zjištěn propad společnosti na konci roku 2013, který znamenal vznik ekonomického předlužení (viz odstavce 24. až 26. odůvodnění jeho usnesení). Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že závěr odvolacího soudu o tom, že oba znalecké posudky měly podstatně odlišné zadání, by byl v hrubém rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvádí-li dovolatel, že se položené otázky v obou posudcích shodovaly, míní tím pouze znalecký posudek č. 161/07/19 ze dne 17. 1. 2019 (na č. l. 507 až 540), který obdobně jako znalecký posudek společnosti Česká znalecká, a. s., reagoval pouze na uplatněnou obhajobu a měl sloužit k jejímu ověření či vyvrácení. Naopak zadání se znaleckým posudkem č. 149/08/16 ze dne 20. 4. 2017 (na č. l. 454 až 487) shodné není, přičemž stěžejní otázky byly položeny (a zodpovězeny) právě v tomto znaleckém posudku. Lze tedy přisvědčit i podložené argumentaci odvolacího soudu.
32. Není pak pravdou, že by písemné stanovisko Ing. Vladimíra Horáka k znaleckému posudku společnosti Česká znalecká, a. s., nebylo provedeno k důkazu. Znalec společně s vyúčtováním znalečného zaslal soudu i svou obsáhlou písemnou přípravu stanoviska k posudku společnosti Česká znalecká, a. s., kterou vyhotovil jako písemný podklad pro účast na hlavním líčení 28. 1. 2012, přičemž jeho závěry v rámci tohoto hlavního líčení rovněž prezentoval (viz protokol o hlavním líčení ze dne 28. 1. 2021, na č. l. 7869 až 7874). Uvedené stanovisko (na č. l. 7884 až 7891) bylo posléze podle §213 odst. 1 tr. ř. jako listinný důkaz v hlavním líčení konaném dne 16. 2. 2021 předloženo stranám k nahlédnutí (viz protokol o hlavním líčení z tohoto dne, na č. l. 7927). Nejvyšší soud uvádí, že postupovaly-li soudy tímto způsobem, nelze v jejich počínání shledat jakékoli pochybení.
33. Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že za existence dvou protichůdných znaleckých závěrů, které se nepodařilo odstranit, měl být přibrán podle §110 tr. ř. vědecký ústav, vysoká škola nebo instituce specializovanou na znaleckou činnost k podání dalšího znaleckého posudku nebo k přezkoumání shora uvedených znaleckých posudků. Podle §110 odst. 1 tr. ř. se pro vypracování znaleckého posudku vědeckým ústavem nebo jinou znaleckou institucí musí v každém případě jednat o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení. Avšak skutečnost, že dva dosud podané znalecké posudky obsahují různé závěry, není sama o sobě důvodem pro vyžádání posudku vědeckého znaleckého ústavu podle tohoto ustanovení. Soud je však povinen provést důkaz oběma posudky, vyslechnout zpracovatele obou posudků a při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci se s oběma posudky vypořádat tak, aby bylo zřejmé, který z posudků bere za základ svého rozhodnutí a z jakých důvodů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1986, sp. zn. 4 To 9/86, uveřejněné pod č. 11/1987 Sb. rozh. tr.). Uvedeným předpokladům soudy obou stupňů beze zbytku dostály a nebyl tudíž prostor pro aplikaci ustanovení §110 tr. ř.
34. Pokud pak jde o další části argumentace, Nevyšší soud konstatuje, že namítal-li obviněný, že sám neprováděl ani nenechal provádět zaměstnance společnosti J., žádné objednávání zboží či služeb s odkazem na rozhodující úlohu zakázkové komise a kompetence finančního oddělení, opomíjel svou roli coby jednatele této společnosti. Ostatně i k této otázce se již explicitně vyjádřil odvolací soud, který uvedl, že jako jednatel a vrcholný manažer byl osobně odpovědný za celkový ekonomický stav společnosti i kroky, které společnost činila navenek vůči dodavatelům a další osobám, a to za situace zjištěného předlužení, přičemž ze své pozice jednal s vědomím všech rozhodných skutečností (viz odstavec 53. odůvodnění jeho usnesení). Nejvyšší soud k tomu pouze dodává, že obviněnému jakožto jedinému jednateli společnosti J., náleželo obchodní vedení společnosti, a jako takový zodpovídal za obchodní a ekonomické aktivity společnosti. Přednesené námitky obviněného tak byly bezpředmětné.
35. Dovolatel vystavěl svou dovolací argumentaci na zpochybnění skutkového děje také stran vytýkaného skutku pod bodem 2/ rozsudku nalézacího soudu, ačkoli namítal jeho nesprávné právní posouzení. Konkrétně popsal celý proces předmětné zakázky s akcentem na skutečnost, že se jednalo o zcela normální dodávku materiálů a komponentů, avšak završenou uzavřením Nájemní smlouvy ze dne 28. 11. 2014, v jejímž rámci byla sjednána kupní cena robota pro případ koupě předmětu pronájmu nájemcem, s čímž bylo od počátku počítáno, a pro níž se měla použít celá částka zaplaceného nájemného. Žádné výhrady ani výhrada vlastnictví v ní nebyly sjednány. Dovolatel dohodl vlastní nákup a ukončení nájmu, když robot jako součást robotového pracoviště plně vlastněného společností J., byl dodáván společnosti Klein & Blažek, spol. s r. o. Společnost KUKA Roboter CEE GmbH rovněž vyúčtovala zbývající část kupní ceny a pohledávka se tak stala zcela běžnou, až s časovým odstupem došlo k účelové změně v dosavadním přístupu a společnost začala vymáhat tvrzené dlužné nájemné a domáhala se vrácení robota. Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění vztahující se k bodu 2/ výroku o vině byla založena především na objektivních listinných důkazech dokumentující průběh celého obchodního případu včetně komunikace mezi jednotlivými aktéry, korespondujících s výpovědí svědka J. V., ředitele organizační složky společnosti KUKA Roboter CEE GmbH působící v České republice. Není pochyb o tom, že došlo k sjednání nájemní smlouvy (a to z důvodu, že společnost obviněného nebyla schopná zaplatit cenu dodávky předem), podle níž mělo dojít k dodání robota společnosti po zaplacení zálohy ve výši 15 000 EUR, přičemž v čl. 5 předmětné smlouvy si však společnost KUKA Roboter CEE GmbH vyhradila vlastnické právo k předmětu pronájmu po celou dobu trvání pronájmu až do případného doplacení celé kupní ceny v částce 35 360 EUR. Společnost J., v rozporu s danou smlouvou, robota KUKA zabudovala, prodala a dodala společnosti Klein & Blažek, spol. s r. o., přičemž robot již nemohl být z tohoto důvodu vrácen. Podstatou uvedení v omyl pak byla skutečnost, že P. J. jako jediný jednatel společnosti J., společnosti KUKA Roboter CEE GmbH sliboval, že platba za dodávku (ač lze hovořit o platbě nájemného nebo kupní ceny) bude s určitostí uhrazena, přestože věděl, že se společnost nachází ve stavu předlužení a za dané ekonomické situace s ohledem na celkové množství závazků nebylo možné sjednaným obchodním podmínkám řádně dostát. Právě z těchto skutečností je dovozováno jeho ztotožnění s tím, že nebude schopen uvedený závazek plnit. Proto i závěr o tomto podvodném jednání obviněného má podle Nejvyššího soudu oporu v provedených důkazech a vyplývá z nich.
36. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, z nichž v napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jestliže Nejvyšší soud neshledal v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
37. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že nebyl naplněn znak protiprávnosti jeho jednání ani objektivní stránka zločinu podvodu a čin nebyl posouzen v souladu s principem ultima ratio. Tyto námitky obviněného lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku užitou nalézacím soudem.
38. Obviněný měl nejprve za to, že nemohl být naplněn znak protiprávnosti jeho jednání podle §13 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jako jednatel a krizový manažer společnosti J., jednal plně v souladu s §68 zákona o obchodních korporacích. Jak již bylo shora akcentováno, obviněnému však není kladeno za vinu, že by z pozice krizového manažera provedl nedostatečnou analýzu ekonomického stavu společnosti či nevytvořil za pomocí dalších odborníků krizový plán, čímž plnil i svou zákonnou povinnost dle citovaného ustanovení. Je nicméně skutečností, že na základě ustálených skutkových zjištění disponoval nejpozději ke 12. 6. 2014 relevantními informacemi o stavu předlužení společnosti, který však v rozporu s §3 odst. 4, potažmo §98 insolvenčního zákona ignoroval, ačkoli mu vznikla zákonná povinnost úpadek ohlásit. Ač motivován snahou odvrátit nepříznivou ekonomickou situaci, vědomě přehlížel kritický stav společnosti, v jejíž činnosti se snažil pokračovat i přes to, že dlouhodobě fungovala na úkor svých obchodních partnerů a za užívání tzv. dodavatelských úvěrů. Právě v těchto skutečnostech je shledána protiprávnost jeho jednání, která založila jeho trestní odpovědnost za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
39. Obviněný pak namítal, že jeho jednání nelze posoudit jako trestný čin podvodu, neboť nemohl uvést nikoho v omyl (potažmo zamlčet podstatné skutečnosti) a naplnit tak jeho objektivní stránku. Poškození podle jeho názoru byli velmi dobře informováni o ekonomickém stavu společnosti J., v rámci průběžného styku s finančním ředitelem této společnosti, který s nimi vedl jednání o závazcích společnosti a vyjednával odklady splatnosti i splátkové kalendáře. Nadto byla ekonomická situace společnosti jasně čitelná ze sbírky listin obchodního rejstříku, kde společnost řádně zveřejňovala své účetní závěrky, zprávy auditora i výroční zprávy včetně těch týkajících se roku 2013. Soudy nebyl vzat v potaz fakt, že obchodní rejstřík je veřejným rejstříkem, přičemž podle §121 odst. 2 o. z. a podle §8 zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, se nikdo po uplynutí patnácti dnů od zveřejnění údaje nemůže dovolat, že o zveřejněném údaji nemohl vědět, neboť smyslem existence obchodního rejstříku je právě to, aby na zveřejněné skutečnosti nikdo nikoho již nemusel výslovně upozorňovat zejména při realizování soukromoprávních obchodních vztahů. V této souvislosti rovněž akcentoval soukromoprávní zásadu vigilantibus iura, neboť každý se má primárně starat o svá práva sám a v čase, než do právních vztahů vstoupí, a měla tak být hodnocena možná objektivní vědomost dodavatelů před vlastním učiněním právního jednání. Lze však dospět k závěru, že poškození jakožto obchodní partneři společnosti J., byli uvedeni obviněným v omyl, potažmo jim byly zamlčeny podstatné skutečnosti, neboť nevěděli, že se společnost nachází v úpadku a nebude tudíž schopna zaplatit své závazky ve lhůtě splatnosti.
40. Bezesporu je pravdou, že dle stávající judikatury nelze na straně oklamaného odhlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). Nicméně současně platí, že musí být vždy brány v potaz též specifické okolnosti daného jednání, nelze požadovat, aby osoba vstupující do soukromoprávního vztahu přistupovala ke smluvnímu partnerovi jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně vždy zkoumala jeho solidnost a solventnost. Kladení vysokých či přehnaných požadavků na obezřetnost poškozených by ve výsledku mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů, neboť ti by se vždy mohli jednoduše dovolávat neobezřetnosti poškozených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016).
41. Je potřeba uvést, že dodavatelé nebyli předem (tedy dříve, než požadované zboží či služby dodali) upozorněni na platební neschopnost a předlužení společnosti J. Dle sdělení většiny obchodních partnerů se jim nedostávalo relevantních informací o tom, že jim za toto zboží a služby bude placeno se zpožděním, neboť v opačném případě by v dalších dodávkách nepokračovali. Jednalo-li se s nimi posléze o odkladu splatnosti nebo splátkových kalendářích ve chvíli, když urgovali nezaplacené dodávky, lze uvedené dohody označit až za následné z hlediska časového okamžiku jejich uvedení v omyl (potažmo zamlčení podstatných skutečností). Je rovněž vhodné poznamenat, že pachatel může poškozeného uvést v omyl i tehdy, jestliže si poškozený je vědom nepříznivé situace obviněného, a přesto mu poskytne finanční prostředky, neboť takové povědomí poškozeného či jeho míra znalosti ekonomické situace obviněného ho nezbavuje odpovědnosti za jeho jednání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018). Ačkoli by poškození v některých případech mohli mít jistou povědomost o aktuální finanční situaci společnosti J., nebyla v době dodávání zboží a služeb narušena jejich důvěra stran platební schopnosti této společnosti, neboť nepředpokládali, že ekonomická situace společnosti odpovídá stavu úpadku.
42. Podstatnou tedy zůstává otázka, zda mohli být uvedeni v omyl se zřetelem na existenci některých informací zveřejněných společností J., v rámci sbírky listin obchodního rejstříku jakožto veřejného rejstříku. Naplnění znaku uvedení v omyl, a tedy i objektivní stránky přisuzovaného zločinu, totiž nelze dovodit v situaci, pokud by poškození nedodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště pokud pro to existují snadno dosažitelné prostředky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Nelze upřít pozornosti samotný fakt, že všichni obchodní partneři společnosti J., měli přístup k listinám zveřejňovaným v obchodním rejstříku, tedy i řádné úřední závěrce ke dni 31. 12. 2013, zprávě auditora a výroční zprávě za rok 2013. Avšak je potřeba akcentovat, že zde zveřejňované údaje nemohly jednoduše eliminovat předmětný omyl a nelze hovořit o přímo lhostejném či neodpovědném chování poškozených, pokud vstoupili do soukromoprávního vztahu se společností J., a to z následujících důvodů. Z hlediska obsahu zveřejňovaných dokumentů lze poukázat na komentář k výroční zprávě společnosti J., za rok 2013, ve kterém byl ekonomický propad v roce 2013 vysvětlen jako krátkodobý ztrátový výsledek, který nastal v průběhu přijatých transformačních kroků, a který bude odstraněn v budoucím období. Avšak pokud společnost prezentovala její stav výslovně jako krátkodobý, tento stav neodpovídal realitě, neboť ve skutečnosti byl obviněnému znám a stále se prohluboval. Z podaných informací proto dodavatelé nemohli snadno a jednoduše vyčíst platební neschopnost společnost J., ani jednoznačně stav úpadku, ve kterém se společnost již nacházela.
43. Lze rovněž přisvědčit názoru odvolacího soudu, podle kterého při zhodnocení, zda došlo k uvedení v omyl stran řádného placení v rámci průběhu obchodního vztahu, je potřeba vycházet z obvyklého průběhu obchodního styku, tedy pokud obchodní společnost objedná od druhé zboží či službu a akceptuje její podmínky včetně podmínek platebních, předpokládá se, že jedná ve vážném úmyslu sjednaným podmínkám dostát. V běžném obchodním styku nelze předpokládat, že jeho účastníci budou před každým obchodem prověřovat svého obchodního partnera zkoumáním jeho účetnictví z toho pohledu, zda se nenachází ve stavu úpadku (viz odstavec 51. odůvodnění jeho usnesení). Korektnost postupu účastníků je významným předpokladem zdravých obchodních vztahů a tyto by neměly být zbytečně podvazovány nadměrnými projevy opatrnosti účastníků a uplatňováním prostředků ochrany jejich vlastních zájmů v míře, která rozvoj a průběh obchodních vztahů naopak brzdí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1426/2016). Běžný obchodní styk, ke kterému v daném případě docházelo, nelze ani označit za vyloženě rizikové majetkové dispozice vyžadující zvýšenou (či absolutní) pozornost dodavatelů stran detailního zkoumání účetních ukazatelů společnosti J.
44. Nejvyšším soudem byly pečlivě vzaty v potaz specifické okolnosti posuzovaného jednání a z hlediska komplexního posouzení nelze hovořit o krajní neopatrnosti poškozených. Jednání společnosti J., je možné označit za poměrně přesvědčivé, neboť od velkého množství dodavatelů vylákala vysoké finanční částky. Případ se tím současně bez jakékoli pochybnosti vymyká ze sféry soukromého práva a poškozeným tak nelze přičítat nedostatek jejich obezřetnosti, naopak by se již jednalo o nepřiměřené kladení požadavků na tyto obchodní partnery, jelikož ke každému smluvnímu partnerovi nelze přistupovat jako k potenciálnímu podvodníkovi. Zároveň je však nutno podotknout, že tímto závěrem nevytváří obecné teze stran přístupu k informacím zveřejňovaným ve veřejných rejstřících, neboť odůvodnění dostatečné obezřetnosti podvedeného musí být vždy přiléhavé konkrétním případům.
45. Namítal-li v této souvislosti obviněný, že pro absenci omylu nemohl nastat ani příčinný vztah mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí oklamaného a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele či jiné osoby, lze uvést, že existence omylu byla prokázána, přičemž se ho ani poškození nemohli vyvarovat. Uvedená příčinná souvislost, jejíž existenci již srozumitelně vysvětlil i odvolací soud (viz odstavec 54. odůvodnění jeho usnesení) je nepochybná, neboť dodavatelé byli uváděni v omyl ohledně platební neschopnosti společnosti J., související s jejím přetrvávajícím předlužením, čímž byla způsobena škoda spočívající v tom, že jejich dodávky nebyly řádně a včas zaplaceny.
46. Nakonec nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že nebyla zohledněna (čistě) soukromoprávní povaha vztahů s dodavateli, které by měly být řešeny právě prostředky práva soukromého, čímž došlo k porušení principu ultima ratio. Nejvyšší soud ve shodě s názorem dovolatele a ustálenou judikaturou konstatuje, že trestní právo opravdu nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v rámci soukromoprávních vztahů. Zejména odvolací soud se namítanému postupu v rozporu s pojetím trestního práva jako prostředku ultima ratio zabýval, přičemž uvedl, že ani v případech, ve kterých dojde k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu v rámci občanskoprávních vztahů, nelze automaticky dospět k závěru, že řešení občanskoprávní cestou je postačující. V posuzovaném případě však byla trestněprávní odpovědnost namístě, a to s ohledem na intenzitu škodlivosti jednání obviněného, který pokračoval v provozu společnosti ve stavu úpadku bez vědomí svých obchodních partnerů po delší dobu, konkurz musel být s ohledem na naprosto nedostatečný majetek společnosti zrušen a způsobená škoda nebyla v jeho rámci poškozeným uhrazena ani z části (viz odstavec 56. odůvodnění jeho usnesení).
47. Nejvyšší soud v souladu s názorem odvolacího soudu podotýká, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno právě principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. V konkrétní věci obviněného P. J. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a nelze dojít k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Je potřeba akcentovat, že právě v případě jednání se soukromoprávním základem nelze paušálně uplatňovat princip ultima ratio. Je potřeba vzít v potaz délku páchání trestné činnosti, přičemž se nejednalo o jednorázový exces, z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku se pak jednalo o zločin a byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť byla způsobena škoda v celkové výši 15 923 932,58 Kč, zřetelně přesahující hranici škody velkého rozsahu (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Ačkoli její aplikace není zcela vyloučena ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.), po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií nelze dospět k závěru, že by společenská škodlivost tohoto případu nedosahovala ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Bylo-li dovolatelem poukazováno na jisté spoluzavinění ze strany poškozených, kteří si dostatečně nechránili svá práva, nelze takovou skutečnost přeceňovat v jeho prospěch a už vůbec z ní nelze dovozovat výjimečnost daného případu, jelikož obviněný si byl po dlouhou dobu vědom skutečnosti, že se realizovanými kroky nepodařilo odstranit kritický stav společnosti spočívající v jejím předlužení. Případná existence jednotlivých obviněným předestřených soukromoprávních institutů tak nemůže nic změnit na jeho trestní odpovědnosti a konkrétní jednání obviněného tak bylo důvodně hodnoceno jako trestný čin. Nezpochybnitelné úkony obviněného, který se byť snažil učinit potřebné kroky k ozdravení společnosti, jejímž byl jednatelem, avšak vědomě opomíjel její úpadkový stav, bylo promítnuto do výše trestu, který byl podle §58 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku snížen pod zákonnou hranici určenou §209 odst. 5 tr. zákoníku, a jeho výkon byl současně podmíněně odložen.
49. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
50. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 10. 2022
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.