ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.1117.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1117/2022-599
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2022 o dovolání obviněného T. V., nar. XY, bytem XY, a obviněného J. B. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 5 To 39/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě sp. zn. 27 T 24/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvinění T. V. a J. B. (dále zpravidla jen „obvinění“, popř. každý samostatně jako “obviněný”) byli rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 6. 1. 2022, č. j. 27 T 24/2021-535, uznáni vinnými, a to obviněný T. V. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a obviněný J. B. byl rovněž uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. O povinnosti obviněných k náhradě škody, kterou svým jednáním způsobili poškozeným, bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Opavě podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2022, č. j. 5 To 39/2022-570, zamítl podle §256 tr. ř.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali oba obvinění prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterých shodně uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s argumentací, že nejednali se záměrem obohatit společnost IQ k. nebo sebe či jinou osobu, přičemž uvedli, že nevěděli, že je společnost IQ k. v natolik špatné finanční situaci, že již nebude schopna díla (zakázky) provést a ani to objektivně vědět nemohli. V této souvislosti oba shodně uvedli, že se o špatné finanční situaci dozvěděli až v květnu 2019, tedy po uzavření smluv s poškozenými. Dále oba konstatovali, že činili kroky k realizaci nasmlouvaných zakázek, což podle nich prokazuje, že neměli v úmyslu poškozené podvést, přičemž taktéž zmínili, že pouze uzavírali smlouvy s poškozenými a nevystavovali žádné faktury, neodesílali výzvy k platbě ani nepřijímali zálohy, takže finanční prostředky z poškozených nevylákávali. Podle obviněných z žádných důkazů nevyplývá žádný omyl, v který měli poškozené uvést, ani soudy žádný omyl neuvedly v odůvodněních svých rozhodnutí. Oba obvinění mají za to, že vzhledem k absenci úmyslu, nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu a rozhodnutí soudů obou stupňů představují zcela nepřiměřenou kriminalizaci podnikatelského neúspěchu společnosti IQ k. Vzhledem k výše uvedenému shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Opavě k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám zprostil obviněné obžaloby.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03; viz shodně bod 8.).
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud považuje za nezbytné předně konstatovat, že obvinění svoji argumentaci v převážné míře založili na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky, které byly uplatněny obviněnými v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ obvinění poukazovali na to, že se jednání, pro které byli odsouzeni, nedopustili; o špatné finanční situaci nevěděli; zakázky se snažili dokončit, nebyl tak dán úmysl poškozené podvést; nebyl prokázán omyl atd. ]. S námitkami, které obvinění vznesli v průběhu trestního stíhání, se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, když např. v bodě 12. svého rozsudku soud prvního stupně ve vztahu k obviněnému T. V. uvedl, že „obžalovaný T. V. s ohledem na nepříznivou situaci společnosti věděl, že dílo řádně a včas neprovede a R. F. tak poškodil o výše uvedenou částku...T. V. musel vědět, že obohacuje společnost IQ k., když poškozeného uváděl v omyl, byl seznámen s finanční situací firmy, pravidelně se účastnil pracovních porad, byl společníkem a prokuristou, opakovaně se řešily nezaplacené závazky, a samotný obžalovaný T. V. dokonce na tuto skutečnost upozorňuje již v prosinci roku 2018, kdy sepisuje a sděluje společníkům své rozhodnutí, a to rezignaci prokuristy...Přesto v březnu roku 2019 uzavírá smlouvu o dílo a následně v květnu vyláká uhrazení zálohy za dílo, ač věděl, že uvádí poškozeného v omyl, kdy společnost neměla dostatek finančních prostředku, a pro případ, že ke zhotovení kuchyňské linky nedojde, byl s tímto srozuměn...Nelze pominout i řádnou valnou hromadu konanou 17. 4. 2019, kde se právě řeší špatná finanční situace společnosti, ke které nedojde ze dne na den... atd.“ a v bodě 13. svého rozsudku ve vztahu k obviněnému J. B. mj. uvedl, že „po předchozí písemné výzvě vylákal dne 4. 4. 2019 zálohu na dílo – zhotovení kuchyňské linky, ve výši 154.617 Kč, tato byla poukázána na účet výše uvedené společnosti, dílo nebylo provedeno, přičemž obžalovaný s ohledem na nepříznivou situaci společnosti věděl, že toto dílo včas a řádně neprovede...je třeba poukázat na skutečnost, že obžalovaný jako společník, se pravidelně zúčastňoval pravidelných jednání, tzv. boardů, přičemž sám obžalovaný potvrdil, že na poradách se řešilo, co se má hradit přednostně... atd.“ a následně v reakci na odvolací námitky obviněných např. v bodě 9. svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „společnost IQ k. od jejího založení byla ve ztrátě, která se zvyšovala i v roce 2018, kdy prognóza pro rok 2019 byla s ohledem na zvyšující se závazky velmi špatná. Oba obžalovaní z pozice prokuristů i společníků se zúčastňovali pravidelných měsíčních porad, na kterých řešili mj. ekonomickou stránku firmy, nesplacené závazky, posuzovali, co se má uhradit přednostně. Obžalovaný T. V. v prosinci 2018 avizoval, a to i spoluobžalovanému J. B., svou rezignaci na pozici prokuristy a úmysl prodat svůj podíl ve společnosti, kdy mj. uvedl, že místo toho, aby kvalitně odbavil klienty, tak řeší jen komu zaplatit dlužnou částku, aby dodavatel mu vůbec vyrobil, případně vyhověl prodlení úhrady... Oba obžalovaní nesporně věděli o špatné finanční situaci firmy, která se postupně zhoršovala, kdy závazky IQ k. rostly a čistý obchodní majetek neumožňoval splnit závazky této společnosti, kdy v této souvislosti soud I. stupně přiléhavě poukázal na skutečnost, že zaměstnancům společnosti O. H. a M. P., s nimiž byl skončen pracovní poměr v květnu 2019, nebyla uhrazena mzda minimálně za duben a květen 2019... atd.“ Nad rámec hodnotících úvah soudu prvního stupně a správnosti závěrů odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat jen okrajově na některé z námitek obviněných (viz výklad níže – bod 15., dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání). Obvinění v dovolání argumentují mj. tím, že neznali a nemohli znát finanční situaci společnosti IQ k., přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že tomu tak nebylo. Svědek R. V. mj. uvedl, že prokuristé měli rámcovou představu o finanční situaci společnosti, dále z provedeného dokazování vyplynulo, že se pořádaly porady, na kterých se řešila mj. i finanční situace společnosti a oba obvinění se jich pravidelně zúčastňovali, přičemž je vhodné poukázat i na skutečnost, že svědkyně M. P. a svědek O.H. shodně vypověděli, že finanční situace ve společnosti byla špatná, přičemž svědek O. H. si této skutečnosti byl vědom již začátkem roku 2019. Lze se tedy pozastavit nad tím, že by „běžný“ zaměstnanec společnosti měl lepší přehled o jejím finančním stavu než obvinění, kteří byli na pozici prokuristů? Lze také poukázat na skutečnost, že obviněný T. V. již v roce 2018 měl podat rezignaci na funkci prokuristy, přičemž z odůvodnění jasně vyplývá, že si byl vědom špatné finanční situace společnosti. Tolik považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést v reakci na námitky obhajoby obviněných, které shledal neobjektivními, vytrženými z kontextu provedených důkazů. Za potřebné rovněž považuje obviněné upozornit na skutečnost, že oproti obhajobě, která prezentuje pouze skutečnosti mající svědčit ve prospěch obviněných a tyto případně selektuje z řetězce důkazů (což je jejím právem), soudy musí důkazy hodnotit komplexně, jak již bylo shora uvedeno v duchu §2 odst. 6 tr. ř., aby byl zjištěn skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) o němž nejsou pro orgán činný v trestním řízení důvodné pochybnosti.
13. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 13.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ .
14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně konstatovat, že se soudy nižších stupňů řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 12. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a plně se s nimi ztotožnil (bod 8. a násl. usnesení odvolacího soudu), přičemž je sám nad rámec úvah soudu prvního stupně rozvedl. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně dospěly k závěru, že obvinění jednali v úmyslu obohatit sebe nebo jiného (společnost IQ k.), přičemž takto učiněná zjištění vyplývají nejen ze svědeckých výpovědí, ale také z listinných důkazů a znaleckého posudku. Na tomto místě je také vhodné zdůraznit, a to i s ohledem na obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že veškeré jejich námitky stran chybné právní kvalifikace jejich jednání a hodnocení důkazů vycházejí z jejich vlastního hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž jednotlivé důkazy obvinění hodnotí izolovaně a ve svůj prospěch, zatímco skutečnosti svědčící v jejich neprospěch taktně pomíjí. Nejvyšší soud tak považuje za vhodné opětovně uvést, že bylo prokázáno, že obvinění věděli o špatné finanční situaci společnosti, a přesto vylákali z poškozených finance, o kterých věděli, že budou využity na úhradu jiných závazků, a to za situace, kdy byli obeznámení s tím, že zakázky poškozených nebude mít společnost IQ k. z čeho zafinancovat a nebude je tak schopna řádně a včas realizovat. Poškození tak byli uvedeni v omyl, když měli za to, že finance, které společnosti uhradili, budou použity na jejich zakázku, kterou tak bude možné realizovat. Za situace, kdy obvinění vylákali z poškozených finanční prostředky, o kterých věděli, že budou použity pouze na splacení starších závazků společnosti, aniž by věděli, jakým způsobem nebo jestli vůbec budou schopni zafinancovat a realizovat zakázky poškozených, nelze hovořit o zcela standartním a v podnikatelské praxi běžném způsobu hospodaření, jak se obvinění snaží ve svých dovoláních argumentovat. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněných, přičemž učinily správný závěr, pokud jejich jednání posoudily jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Zcela neobjektivní je pak argumentace obviněných (obhajoby), že „z provedených důkazů nevyplývá žádný omyl, ve který měli být poškození uvedeni“. Vzhledem ke skutečnosti, že již sám výrok rozsudku soudu prvního stupně, ale i odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (stejně jako odůvodnění usnesení odvolacího soudu) obsahují skutečnosti, prokazující znak „uvedení jiného v omyl“, což rozvedl také Nejvyšší soud shora v odůvodnění svého usnesení, nepovažuje za potřebné poněkolikáté uvedenou problematiku opětovně odůvodňovat.
15. V souladu s konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněnými vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů a nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jejich jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16. S ohledem na shora uvedené vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obvinění své námitky sice formálně opírají o uplatněný dovolací důvod, ovšem jimi namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obvinění svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jejich námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obvinění nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírají svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustili inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnili skutkovou podstatu za vinu jim kladeného trestného činu.
17. K námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by ve svých rozhodnutích se s těmito řádně, logicky a přesvědčivě nevypořádaly a neodůvodnily svůj postup, lze uvést, že tato nevykazují (odůvodnění rozhodnutí) znaky libovůle při hodnocení důkazů. Za takto zjištěné situace, kdy se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněných, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ též bod 17. ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu