ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.112.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 112/2022-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2022 o dovolání obviněného J. F. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 8 To 196/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 51/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 8 To 196/2021, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. F. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 3. 2021, č. j. 1 T 51/2019-335, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Obvodní soud pro Prahu 10 dále podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl, aby obviněný zaplatil poškozené na náhradě škody částku ve výši 300 000 Kč, a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 8 To 196/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na splnění podmínek pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že soudy nižších stupňů provedly hodnocení důkazů pouze ve prospěch poškozené, což jde proti základním zásadám trestního práva, především pak proti právu na spravedlivý proces a zásadě in dubio pro reo. V této souvislosti dovolatel věnoval značnou část podaného dovolání rekapitulaci proběhlého trestního řízení, zejména shrnutí námitek uplatněných v odvolání. Zdůraznil, že namítl nevěrohodnost poškozené, kdy její výpověď byla hodnocena jako věrohodná pouze na základě zásahu odvolacího soudu. Podle názoru obviněného se poškozená pohybovala v uměleckém prostředí, přičemž sama měla možnost si vybrat či nechat doporučit odborníka, který by znalecké ohodnocení provedl, a tudíž tvrzení o tom, že obraz předala obviněnému bez dalších dokladů či plné moci za účelem zadání znaleckého posudku, se jeví jako nelogické. Dovolatel zdůraznil, že pokud by obraz od poškozené nedostal darem, rozhodně by s ním nenakládal tak, že by jej okamžitě zastavil a nechal prodat ve veřejné aukci. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 8 To 196/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 3. 2021, č. j. 1 T 51/2019-335, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal Obvodního soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nebyla v dovolání uplatněna žádná námitka ve smyslu použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. účinného v době podání dovolání, tj. do 31. 12. 2021, ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění zákona č. 220/2021 Sb., účinného od 1. 1. 2022. Podle státní zástupkyně dovolatel poukazuje na zásadní nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování, přičemž soudy podle jejího názoru dospěly k logickým a přesvědčivým závěrům, a proto podle jejího mínění zjištěný skutkový stav plně odpovídá zvolené právní kvalifikaci. Závěrem navrhla odmítnout dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [ v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021. (Úprava platná od 1. 1. 2022 provedená zák. č. 220/2021 Sb. je v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) shodná s dřívější úpravou §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) ]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
8. Obviněný svoji argumentaci ve značné míře založil na polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. S těmito námitkami se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
9. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Předně je nutno uvést, že po prvním zprošťujícím rozsudku soudem prvního stupně, byl zmíněný rozsudek odvolacím soudem zrušen v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 To 298/2020). Ve zmíněném usnesení odvolací soud poukázal na to, že závěry soudu prvního stupně (zprošťující rozsudek) jsou v důsledku absence bližšího hodnocení provedených důkazů, svědčících v neprospěch poškozené logicky nesprávné a neodpovídají postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. V řízení před nalézacím soudem po vrácení věci soudem druhého stupně se nalézací soud vyvaroval pochybení a svá skutková zjištění učinil na základě hodnocení většího počtu důkazů, ať již jde o výslech obviněného, poškozené, svědecké výpovědi, či listinné důkazy. Tyto důkazy v novém řízení již byly, jak mj. konstatoval odvolací soud, posuzovány ze strany soudu prvního stupně jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, tedy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně věnoval zvýšenou pozornost hodnocení svědeckých výpovědí, které měly prokazovat hodnověrnost výpovědi obviněného a v odůvodnění svého usnesení uvedl skutečnosti, které činily hodnověrnost těchto výpovědí krajně problematickou, neboť žádný ze svědků nebyl u samotného předání obrazu a domluvy poškozené s obviněným, a svědecké výpovědi byly jimi podány pouze na základě toho, co jim řekl obviněný. Tato skutečnost činí podle soudu prvního stupně tyto svědecké výpovědi nepřesvědčivými nevhodnými pro zjištění objektivních skutečností. U jednotlivých svědeckých výpovědí pak soud prvního stupně odůvodnil, v čem spatřuje jejich problematičnost (bod [25] rozsudku soudu prvního stupně). V rámci svých úvah ohledně věrohodností svědeckých výpovědí rovněž uvedl, že k závěru o vině obviněného dospěl zejména na základě neměnné výpovědi poškozené a jednoznačně objektivní, času a subjektivním představám nepodléhající (oproti svědeckým výpovědím) SMS komunikaci, která ve věci mezi obviněným a poškozenou probíhala (bod [27] rozsudku soudu prvního stupně). Jak již bylo shora uvedeno, tento postup soudu prvního stupně potvrdil i odvolací soud, který konstatoval, že bylo provedeno dostatečné množství důkazů, které tvoří ucelený řetězec, jenž ve svém celku dovolatele z předmětného jednání usvědčuje (bod 10. usnesení odvolacího soudu).
10. Shora již bylo konstatováno, že převážná část námitek obviněného směřovala proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů. S vyšší dávkou tolerance bylo možno za právně relevantní označit tu část argumentace obviněného, ve které soudům nižších stupňů vytkl porušení práva na spravedlivý proces, byť mj. ve vazbě na hodnocení důkazů soudy nižších stupňů k právní kvalifikaci zpronevěry.
11. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání, pro které byl obviněný uznán vinným, tj. podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je vhodné uvést, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Skutková podstata trestného činu zpronevěry tak vyžaduje přisvojení si cizí věci (nebo jiné majetkové hodnoty), která byla pachateli svěřena. Podle ustálené právní terminologie je věc jinému svěřena tehdy, jestliže je mu předána do faktické moci, do dispozice, což ho současně opravňuje s věcí určitým dovoleným či požadovaným způsobem nakládat. Právní vztah mezi tím, kdo věc jinému svěřuje (svěřitelem) a tím, komu je věc svěřena, bývá obvykle založen různými typy smluv, např. leasingovou smlouvou, smlouvou mandátní, smlouvou zprostředkovatelskou, smlouvou o obstarání věci apod. Podle jazykového výkladu, který ostatně vyplývá i ze slovníku spisovné češtiny, je výraz „svěření“ jednak termínem pro pojmenování reálného předání věci jinému, jednak obrazným, abstraktním vyjádřením určitého vztahu, který může, ale také nemusí být konkretizován mezi právními subjekty jak co do reálného obsahu, tak co do vztahu právního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 3 Tdo 115/2009, uveřejněné pod č. 28/2010 Sb. rozh. tr.).
12. Ze skutkových zjištění zejména vyplývá, že obviněný převzal od poškozené obraz s názvem Podobizna dcery Olgy od autora Václava Brožíka za účelem zajištění jeho znaleckého ohodnocení, avšak obraz, v rozporu s pokyny poškozené, která jej vlastnila, ještě téhož dne zastavil ve starožitnictví, a následně prodal M. D., který obraz svěřil G. K. za účelem prodeje v dražbě. Pokud obviněný namítá, že obraz získal od poškozené darem a byl tudíž jeho vlastníkem, toto tvrzení neodpovídá SMS konverzaci, kterou s ním poškozená vedla. Například v SMS zprávě ze dne 20. 3. 2017 poškozená uvedla, že „ potřebuje nutně ten posudek či obraz “ (č. l. 83 spisu). V SMS ze dne 29. 4. 2017 poškozená dále uvedla „ Celý týden jste se neozval, obraz nevrátil, posudek nedodal. Konám. “ (č. l. 96). V SMS ze dne 29. 11. 2018 naopak obviněný poškozené nabídl opětovnou schůzku u kávy s tím, že „ dohodnou vzájemné urovnání “ (č. l. 116 spisu). Uvedené skutečnosti tak jednoznačně svědčí pro závěr, že předmětný obraz byl obviněnému svěřen za účelem zajištění znaleckého posudku, nikoliv darován, jak tvrdil obviněný. To, že obviněný obraz v rozporu s pokyny poškozené zastavil a následně prodal, znamená, že jeho kroky byly v rozporu s účelem svěření a jedná se tudíž o přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soudy zvolená právní kvalifikace je tedy správná.
13. Obviněný svoji argumentaci ve značné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
14. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení dostatečného množství relevantních důkazů. Nejvyšší soud tudíž musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní, což by odpovídalo tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Současně je nutno uvést, že učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ].
15. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu