ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.310.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 310/2022-1787
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovoláních obviněných 1) M. D. , nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a 2) M. H. , nar. XY ve XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 9 To 52/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 64/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. D. a M. H. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 6 T 64/2020, byli obvinění M. D. a M. H. (dále též jen „obvinění“, popř. „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku byl oběma obviněným současně uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy celkem 400 000 Kč, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či povolání v oboru ostrahy a ochrany majetku a osob v trvání 5 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené B. C. S. (CZ), IČO: XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši 6 077 000 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 9 To 52/2021, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obou obviněných zrušen toliko ve výroku o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. byli oba při nezměněném výroku o vině zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaném ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nezměněném výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu odsouzeni podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Dále jim byl oběma uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání či povolání v oboru ostrahy a ochrany majetku a osob v trvání 5 let.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění dopustili shora označeného zločinu tím, že obviněný M. H. v blíže nezjištěné době, nejpozději dne 27. 3. 2014, přišel za obviněným M. D. a seznámil jej se svým úmyslem přisvojit si finanční prostředky z bankomatu, načež oba obvinění na základě znalostí, které získali jako tehdejší zaměstnanci poškozené společnosti B. C. S. (CZ), (v době od 25. 11. 2010 do 1. 6. 2020 zapsaná obchodní firma: G. C. S.), IČO: XY, se sídlem XY, (dále jen „poškozené“ nebo „G.“), v úmyslu si přisvojit finanční hotovost z bankomatu (dále také „ATM“) ve vlastnictví Československé obchodní banky, a. s., umístěného v obchodním domě Kaufland v XY v ulici XY, vymysleli plán, podle kterého následně postupovala dosud neztotožněná osoba, která na základě instrukcí obviněných, kteří také opatřili klíče od místnosti, ve kterém byla umístěna zadní část ATM, stejně jako klíče od zadní části ATM a číselný kód k ATM, dne 27. 3. 2014 v době od 10:44 hodin do 11:00 hodin pomocí klíče odemkla dveře od místnosti, ve které byla umístěna zadní část ATM, následně přerušila přívod elektrické energie do ATM, po mechanickém nastavení číselného kódu zámku klíčem otevřela trezorovou skříň ATM umístěnou ve spodní části přístroje, u tří kazet, ve kterých byly umístěny bankovky v nominálních hodnotách 2 000 Kč, 1 000 Kč a 500 Kč, přestřihla plastové plomby, universálním klíčem tyto kazety odemkla a vybrala z nich finanční hotovost v úhrnné výši 6 077 000 Kč, kazety následně uzamkla, přestřižené plastové plomby slepila, uvnitř trezoru rozsypala pepř, trezorové dveře uzamkla, obnovila přívod elektrické energie do ATM a s takto získanou finanční hotovostí opustila místnost, kterou poté uzamkla a přisvojenou finanční hotovost si ku škodě poškozené rozdělila s obviněnými M. H. a M. D.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 9 To 52/2021, podali oba obvinění prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázali na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a namítli, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatelé se nejprve věnovali otázce organizátorství trestného činu. Konstatovali, že organizátor musí trestný čin zosnovat nebo jeho spáchání řídit, a musí být tedy zřejmé, jak jej řídil, jaké pokyny, kdy a komu dával. Obžaloba však nebyla zaměřena tímto směrem, soud prvního stupně nevedl v daném ohledu dokazování, když nebylo zjišťováno, jaké funkce měl ten který obviněný plnit, a touto problematikou se nezabýval ani odvolací soud. Dále dovolatelé podotkli, že předpokladem trestní odpovědnosti účastenství je existence příčinného vztahu mezi jednáním účastníka a trestným činem spáchaným hlavním pachatelem. Účastenství je vystavěno na principu akcesority, a je tak navázáno na faktického pachatele. Z tohoto důvodu nelze účastenství stíhat samostatně, aniž by stejným usnesením o zahájení trestního stíhání byl stíhán i faktický pachatel činu. Mezi jednáním účastníka a trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Znakem objektivní stránky organizátorství je zosnování nebo řízení trestného činu, spočívající např. v iniciování dohody o spáchání činu, vymýšlení plánu, vyhledání osob, které se na činu budou podílet, zajištění jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů, během činu pak usměrňování osob podílejících se na jeho páchání, vydávání pokynů a vyžadování jejich splnění. K žádné ze shora uvedených okolností však nebylo dokazování vedeno, přičemž není zřejmé, co měla která z osob činit a v čem mělo její účastenství spočívat. Znak subjektivní stránky organizátorství zastupuje úmysl zahrnující zosnování nebo řízení určitého hlavního deliktu. V tomto směru je ovšem patrné, že v případě obou obviněných, jakožto údajných organizátorů, nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu, tím spíše za situace, kdy není zřejmá možnost stíhání hlavního pachatele. Tím měl být původně, podle policie a státního zastupitelství, obviněný M. D., což se ale v průběhu hlavního líčení nepodařilo prokázat. Postup soudu při změně souzené právní věty popřel právo dovolatelů na obhajobu, neboť k této skutečnosti nebylo po celou dobu hlavního líčení vedeno dokazování. Soudy pochybily, když se z obviněných pokusily učinit organizátory, aniž by vymezily jejich faktické jednání a prokázaly (faktickou i právní) vazbu mezi nimi a hlavním pachatelem trestného činu.
6. Dovolatelé dále namítli, že provedené důkazy byly hodnoceny v jejich neprospěch. Soudy vyšly hlavně z výpovědi svědkyně J. Š., která je bývalou partnerkou obviněného M. H. a jejím cílem bylo jej poškodit. Navíc se v jednotlivých verzích své výpovědi lišila, přičemž nelze pouze stroze uzavřít, že je to dáno časovým odstupem, když po dovolatelích je žádán zcela přesný popis okolností. Obviněný M. H. připomenul, že svědkyně se mu chce mstít v důsledku běhu opatrovnického řízení, což vyplynulo i ze znaleckého posudku vypracovaného v daném řízení. Jejím cílem je získat nezletilé syny do své výlučné péče, namísto péče střídavé. Také její současný manžel, svědek A. Š., policejnímu orgánu sdělil, že se jedná o pomstu z jejich strany. Svědkyně dále tendenčně upravovala svou výpověď v průběhu trestního řízení, a to zejména ve vztahu k zapojení svědka J. U. do spáchání posuzovaného trestného činu. Dovolatelé také nesouhlasili s názorem soudů, že svědkyně si nemohla celou věc vymyslet, neboť jinak by nebyla schopna tak pohotově reagovat. Podotkli, že obviněný M. H. s ní o spáchání skutku mluvil, jelikož tato věc se v zaměstnání probírala. Dovolatelé zpochybnili rovněž výpověď svědka J. U., který ji v průběhu trestního řízení účelově upravoval podle toho, jak to bylo výhodné pro jeho osobu. Nadto vypovídal stejným způsobem i v jiném trestním řízení, avšak ani v jednom případě nebyl v pozici osoby obviněné. V návaznosti na to dovolatelé citovali několik judikátů Ústavního soudu, týkajících se procesní situace „tvrzení proti tvrzení“, která klade zvýšený nárok na posouzení věrohodnosti jednotlivých, proti sobě stojících verzí, a s tím souvisejícího pravidla in dubio pro reo , které neměly soudy nižších stupňů, podle jejich názoru, respektovat.
7. S ohledem ke shora uvedenému dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 9 To 52/2021, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 6 T 64/2020, a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně apelovali na Krajský soud v Praze, aby dal podnět k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí.
8. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předeslal, že výhrady obviněných lze podřadit pod deklarované dovolací důvody, nepovažoval je ovšem za důvodné. Vyzdvihl, že se jimi již dostatečně zabývaly soudy obou stupňů, přičemž je logicky a přesvědčivě vyvrátily. Státní zástupce se s jejich argumentací plně ztotožnil, proto na odůvodnění obou napadených rozhodnutí v podrobnostech odkázal. Ve stručnosti pouze doplnil, že na základě řádně provedených a pečlivě hodnocených důkazů je zřejmé, že obvinění realizaci inkriminovaného vloupání naplánovali, připravili, zajistili a prostřednictvím třetí, neztotožněné osoby spáchali a na zisku z trestné činnosti se přímo podíleli. To lze bez důvodných pochybností dovodit z výpovědí svědků J. Š., J. U., znaleckých posudků i důkazů listinných. Z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí nelze dovodit naznačenou existenci zjevného, extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. Výpovědi klíčových svědků byly hodnoceny pečlivě, objektivně, soudy vysvětlily, proč z nich vycházejí jako z důkazů usvědčujících.
9. Státní zástupce neshledal, že by se soudy spokojily s jediným usvědčujícím důkazem nebo že se v daném případě jedná o „tvrzení proti tvrzení“. Naopak soudy závěr o vině obviněných vybudovaly na řetězci výše uvedených usvědčujících důkazů, které bezpečně vedou k závěru, že se právě oni dopustili projednávané trestné činnosti. K porušení principu presumpce neviny ani souvisejícího pravidla in dubio pro reo tedy nedošlo. Současně platí, že předmětný skutek je ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku definován dostatečně konkrétně a nezaměnitelně. Způsob provedení činu, místo i čas jednání jsou jednoznačně dány. Nelze tedy souhlasit, že není patrné, v čem trestná činnost obviněných spočívala. Akceptovat nelze ani tvrzení, že byl porušen princip akcesority účastenství. Nijak mu totiž neodporuje fakt, že nebyla ztotožněna, resp. uznána vinnou osoba hlavního pachatele (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1249/2013), přičemž je evidentní, že jím nemohla být osoba trestně neodpovědná, jak správně vysvětlují ve věci činné soudy. Evidentně nebyla narušena ani totožnost skutku, a to již jen z toho důvodu, že zůstal zcela zachován následek deliktu. Nelze shledat ani porušení práv obhajoby v souvislosti s modifikací právní kvalifikace jednání, protože právní hodnocení zůstalo v podstatě stejné, a to při zachování totožnosti skutku. Dílčí změny se postavení obhajoby či jejích možností nijak negativně nedotkly.
10. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
14. Na základě §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Obvinění vyjádřili ve svém mimořádném opravném prostředku nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, a to především kruciálních usvědčujících výpovědí svědků J. Š. a J. U., jakož i následně na tomto základě přijatými skutkovými zjištěními. Zároveň zpochybnili naplnění znaků organizátorství trestného činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takto formulované výhrady lze podřadit pod shora citované dovolací důvody, nicméně Nejvyšší soud po jejich věcném posouzení shledal, že nejsou opodstatněné.
16. Pokud jde o hodnocení klíčových svědeckých výpovědí J. Š. a J. U., Nejvyšší soud dospěl závěru, že soudy obou stupňů k němu přistoupily zcela racionálně, logicky a především v plném souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Za okolností srovnatelných s důkazní situací v posuzovaném případě je povinností soudů v souladu se zásadami spravedlivého procesu pečlivě zkoumat věrohodnost a pravdivost této klíčové svědecké výpovědi. V rámci toho musí soudy posuzovat mimo jiné a) okolnosti, které mohly ovlivnit výpověď svědka, b) jeho schopnost vnímat okolnosti, o nichž vypovídal, c) jeho schopnost zapamatovat si tyto okolnosti a d) jeho schopnost reprodukovat. Úvahy soudů týkající se věrohodnosti a pravdivosti tohoto kruciálního důkazu musí být též seznatelné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud by vznikly důvodné pochybnosti o věrohodnosti nebo pravdivosti tohoto přímého usvědčujícího důkazu, musí být z odůvodnění rozhodnutí zřetelně a jednoznačně vyvoditelné, že o vině obviněného svědčí ucelený, spojitý a na sebe navazující řetězec nepřímých důkazů, resp. že tento řetězec nepřímých důkazů vylučuje jakoukoliv rozumnou pochybnost o vině obviněného (k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Soudy správně poukázaly na skutečnost, že výpověď svědkyně J. Š. byla v průběhu trestního řízení konstantní, shodovala se v podstatě ve všech základních bodech. Určité nesrovnalosti se vyskytly pouze ohledně zapojení svědka J. U. do posuzované trestné činnosti, ty však rozhodně nejsou takového charakteru, aby byly schopny jakkoliv zvrátit závěr o celkové věrohodnosti daného svědectví. Poukaz soudu na dobu, která uplynula mezi spácháním předmětného skutku a okamžikem podání svědecké výpovědi před soudem prvého stupně, není v tomto směru vůbec irelevantní, zejména s přihlédnutím k dalším závažným problémům, které musela svědkyně ve vymezeném období řešit (onkologické onemocnění, spory o děti). Naproti tomu soudy zcela důvodně vyzdvihly logickou strukturu její výpovědi, řadu detailů přesně zapadajících do kontextu předmětného svědectví i celé věci a nalézací soud též pohotovost, s jakou slyšená svědkyně reagovala na položené otázky, což indikuje její věrohodnost, neboť smyšlené výpovědi uvedené prvky obvykle postrádají.
17. Soudy si rovněž dobře uvědomovaly, že výpověď jmenované svědkyně je třeba hodnotit velice obezřetně, neboť se jedná o bývalou partnerku obviněného M. H., se kterým měla v době, kdy oznámení učinila, celou řadu sporů následujících po rozpadu jejich vztahu. Nejvyšší soud sdílí názor obou nižších soudů, že určitý prvek msty byl v jejím počínání nepochybně přítomen, nicméně je třeba od sebe odlišit situaci, kdy někdo (byť i na základě této motivace) oznámí trestný čin, který se opravdu stal a o němž doposud mlčel, od případu křivého obvinění na základě uvedení zcela smyšlených informací. V konkrétní věci nebylo možno přehlédnout, že výpověď svědkyně, kromě již výše uvedených skutečností značících její specifickou věrohodnost, byla v souladu ještě s dalšími provedenými důkazy, jakož i všemi významnými okolnostmi spáchání trestného činu, přičemž v rozporu s ní stála pouze a jedině obhajoba obou obviněných. Za takové situace neměly soudy důvod svědkyni nevěřit, a to ani přes její problematický vztah k obviněnému M. H. Nadto oba soudy správně poukázaly na fakt, že v době, kdy svědkyně čelila vážnému onkologickému onemocnění, jistě neměla energii na to si vymýšlet křivá obvinění proti bývalému partnerovi a riskovat tak další a naprosto zbytečné problémy. Za důvěryhodnou lze proto chápat spíše její snahu mít čisté svědomí, neboť sama z projednávané trestné činnosti profitovala. To je ostatně dalším důvodem, proč považovat její výpověď ve shodě se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, za věrohodnou a ve svých důsledcích i za pravdivou, jelikož ohlášením věci byla sama ohrožena případným trestním stíháním své osoby, což také připustila.
18. Ještě obezřetněji bylo potřeba přistupovat k výpovědi svědka J. U., u něhož panuje důvodné podezření, že právě on byl dalším (hlavním) pachatelem posuzovaného skutku. Nicméně i jeho svědectví zapadá poměrně dobře do mozaiky celého případu, přičemž také on usvědčoval ze spáchání trestného činu oba dovolatele (a to zejména ve své výpovědi z přípravného řízení, na kterou pak v dalším průběhu soudního jednání opakovaně odkazoval). Podstatné v daném ohledu je, že výpověď označeného svědka je rovněž v souladu s výpovědí svědkyně J. Š. i dalšími provedenými důkazy, proto odvolací soud, který jej ve veřejném zasedání opětovně vyslechl, nepochybil, když z jeho slov alespoň částečně vycházel. Oba soudy ovšem velmi správně zdůrazňovaly, že výpovědi obou shora zmiňovaných svědků nestály ve věci osamoceně, přestože bez nich (resp. bez výpovědi svědkyně J. Š.) by k usvědčení obviněných zřejmě nedošlo.
19. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval okolnostmi předmětné krádeže, z nichž zcela jasně vyplynulo, že to byli primárně a ve své podstatě pouze dovolatelé, kteří měli všechny potřebné informace a vybavení k tomu, aby čin mohl být proveden způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině. Oba přesně věděli, jak ten který bankomat funguje, jakým způsobem jej otevřít bez použití násilí a jak je v něm uložena hotovost, věděli, kdy byl napadený bankomat naposledy dotován, především ale byli jedinými zaměstnanci poškozené společnosti, kdo měl neomezený přístup ke kódům k otevření a uzavření bankomatu (neboť je sami generovali na služebním notebooku) a k náhradním klíčům od bankomatu (které byly uloženy v trezoru v jejich kanceláři). Ze svědeckých výpovědí téměř všech spolupracovníků obviněných vyšlo najevo, že zejména k náhradním klíčům, které byly k vykradení bankomatu prokazatelně použity, se mohli ostatní zaměstnanci poškozené společnosti (bez vědomí některého z dovolatelů) dostat jen se značnými obtížemi. Proto není nijak překvapivé, že po zjištění dané krádeže padlo na pracovišti podezření v prvé řadě a v nejvyšší míře právě na ně, což výslovně potvrdili svědci L. B., L. E., M. N., R. M. a M. P., načež byli oba obvinění, pro ztrátu důvěry ze strany poškozené společnosti, krátce po činu propuštěni z pracovního poměru. V neposlední řadě vzaly soudy v potaz také finanční šetření k jejich osobám, z nichž byly zjištěny nadstandardní výdaje (na nákup nemovitostí či motorových vozidel) učiněné v letech následujících po spáchání skutku, které by si mohli jen těžko dovolit z (legálních) příjmů, které v předmětném období dosahovali.
20. Lze tedy shrnout, že skutkový děj byl soudy nižších instancí zjištěn plně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., a to na základě správně hodnocených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Ve věci nenastala situace, o které obvinění hovořili v podaném dovolání v souvislosti s požadavkem na aplikaci pravidla in dubio pro reo , tedy že by existovaly dvě rovnocenné verze skutkového děje, způsobené např. tím, že by proti sobě stály dvě protichůdné výpovědi („tvrzení proti tvrzení“), které by byly na základě výsledků dokazování přibližně stejně pravděpodobné. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). V posuzovaném případě byla zřetelně definována jedna dějová verze, vycházející zejména z výpovědi svědkyně J. Š., která byla objektivně prokázána uceleným řetězcem dalších povedených důkazů, a proti ní stála zcela osamocena obhajoba obou obviněných, jež byla těmito důkazy bez důvodných pochybností vyvrácena. Ve věci tudíž nebyl dán prostor pro úvahy o pravidlu in dubio pro reo .
21. Nejvyšší soud doplňuje, že se bezvýhradně ztotožnil s hodnocením důkazů v podobě, jak je zevrubně učinil zejména soud prvního stupně (viz body 38.–48. jeho rozsudku), ale v menší míře i soud odvolací (viz body 11.–16. rozsudku). Proto se sám opětovně a do detailů nezabýval obsahem všech provedených důkazů a namísto toho považoval za dostatečné odkázat na rozhodující úvahy vtělené do odůvodnění obou napadených rozhodnutí, konkrétně na bod 41. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. rozsudku odvolacího soudu k hodnocení výpovědi svědkyně J. Š., bod 14. rozsudku odvolacího soudu k hodnocení výpovědi svědka J. U., dobře propracované body 42. až 45. rozsudku nalézacího soudu k technickým možnostem dovolatelů spáchat projednávaný trestný čin a velice podrobný bod 46. rozsudku nalézacího soudu k finančnímu šetření o jejich majetkových poměrech. Jen pro úplnost dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že takový jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
22. Dovolatelé rovněž nesouhlasili s naplněním znaků organizátorství k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, případně argumentovali tím, že nic takového nebylo prokázáno, resp. že daným směrem nebylo vůbec vedeno dokazování. Především poukazovali na fakt, že hlavní pachatel posuzovaného trestného činu nebyl dosud odhalen a nebylo proti němu zahájeno trestní stíhání, proto s ohledem na princip akcesority účastenství namítali, že „nelze účastenství stíhat samostatně, aniž by stejným usnesením o zahájení trestního stíhání byl stíhán i faktický pachatel činu“. S posledně vyjádřeným právním názorem obviněných se ovšem Nejvyšší soud nemohl ztotožnit a s jejich dalšími výhradami k danému tématu také ne.
23. Předně je vhodné uvést, že účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují podle §24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Proto organizátorství, návod a pomoc k trestnému činu osoby, která není trestně odpovědná, není účastenstvím ve smyslu §24 tr. zákoníku a může být trestné pouze jako příprava za podmínek §20 tr. zákoníku (např. návodce nevěděl, že navedený je nepříčetný či mladší patnácti let). Jestliže však účastník vědomě užívá „živého nástroje“, jde o tzv. nepřímého pachatele, který se ve smyslu §22 odst. 2 tr. zákoníku považuje za pachatele (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 340–366).
24. Na základě shora uvedeného teoretického pojednání je možno ve vztahu ke konkrétní trestní věci vyzdvihnout, že jednání dosud nezjištěného hlavního pachatele je dokonaným trestným činem naplňujícím bez jakýchkoliv pochybností všechny znaky skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud se ztotožnil rovněž s úvahami obou soudů, že je takřka vyloučeno, aby hlavním pachatelem takto sofistikované krádeže byla osoba mladší patnácti let nebo dokonce nepříčetná, poněvadž k jejímu spáchání byla potřebná určitá míra inteligence, plná orientace v prostoru a čase, uspokojivá technická zdatnost a pro hladký průběh činu také znalost fungování a konstrukce bankomatu (naopak lze vyjádřit přesvědčení, že i řada osob dospělých a příčetných by mohla mít nemalé problémy skutek tohoto charakteru úspěšně zrealizovat).
25. Z výše popsaných podmínek trestnosti účastníka však nevyplývá, že by bylo nutné odsouzení (či alespoň trestní stíhání) hlavního pachatele k tomu, aby bylo možno uznat vinným také účastníka na daném trestném činu. Tomu odpovídá i konstantní judikatura soudů, podle níž i za situace, kdy hlavní pachatel nebyl pro skutek, jímž prokazatelně naplnil znaky určitého trestného činu, z nějakého důvodu trestně stíhán, není vyloučeno shledat trestní odpovědnost účastníka k tomuto trestnému činu a právně kvalifikovat jeho jednání podle příslušných ustanovení trestního zákoníku, tj. podle některé z variant uvedených v §24 tr. zákoníku k odpovídající skutkové podstatě zakotvené do zvláštní části trestního zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 984/2004). Za takového stavu je nezbytné, aby soud v rámci postupu podle §9 odst. 1 tr. ř. tuto otázku posoudil jako předběžnou a vypořádal se s problematikou viny u hlavního pachatele. Nelze totiž vyloučit případy, kdy buď následkem úmrtí přímého pachatele, případně z jiných důvodů nemůže být tento postaven před soud a nemůže tak být pro skutek odsouzen, avšak trestný čin, jehož se dopustil, je do té míry zjištěn, že tvoří dostatečný podklad k rozhodnutí o vině spolupachatelů, případně účastníků na trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 3 Tdo 908/2003, a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1249/2013). Lze proto zopakovat, že skutková zjištění přijatá v této trestní věci bezpečně umožňují přijmout závěr o trestněprávně relevantním jednání hlavního pachatele, na kterém se jako organizátoři podíleli oba dovolatelé.
26. Není možno akceptovat ani výhradu, že by v řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem obvinění vykradení bankomatu zorganizovali. V této souvislosti lze opět ve stručnosti připomenout, že podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Za zosnování trestného činu je třeba považovat činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vymyšlení a vypracování plánu jeho spáchání, vyhledání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování utajení trestné činnosti i utajení jednotlivých osob podílejících se na trestné činnosti, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností předem či v průběhu trestné činnosti apod. Za řízení trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám a vyžadování jejich splnění apod. (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 340–366).
27. Ze skutkových zjištění soudů nižších instancí je přitom zcela zřejmé, že to byli právě obvinění, kteří si vytipovali konkrétní bankomat, vymysleli plán, jak jej vykrást, vyhledali osobu hlavního pachatele a zjednali jej k provedení činu, zajistili pro něj potřebné nástroje, minimálně kódy k bankomatu a náhradní klíče, udělili mu pokyny, jak postupovat nejen během vlastního trestného činu, ale i po něm – ve vztahu k předání odcizených peněz, které si následně společně rozdělili. Znaky organizátorství k trestnému činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve variantě „zosnování“ spáchání trestného činu byly tedy v jednání obou dovolatelů v trestním řízení bez důvodných pochybností prokázány, přičemž již není rozhodné, jaký konkrétní úkon v rámci organizování projednávaného skutku ten který obviněný učinil, neboť jak z výpovědi svědkyně J. Š., svědka J. U., tak i z okolností případu je patrné, že na plánování trestné činnosti, která svou povahou vyžadovala úzkou spolupráci všech zainteresovaných osob, se podíleli oba dva, kdy jeden musel být nutně seznámen s praktickými úkony druhého z nich a být s nimi v souladu.
28. S obviněným M. D. nelze souhlasit ani v jeho tvrzení, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena totožnost skutku, neboť byl v podané obžalobě označen jako hlavní pachatel skutku, zatímco soudem prvního stupně byl uznán vinným z účasti na trestném činu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není od věci podotknout, že soud může ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Pro zachování totožnosti skutku však není požadována naprostá shoda mezi skutkovými okolnostmi popsanými žalobním návrhu a výroku rozhodnutí soudu, postačuje shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Některé skutečnosti mohou přibýt, jiné odpadnout, nesmí se ovšem změnit podstata skutku. Totožnost skutku je zachována i za předpokladu a) úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku; b) úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání; c) jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné, zde musí být shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, podstatnými z tohoto hlediska nejsou ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722–2273). Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 750/2021).
29. V posuzovaném případě nezbývá než konstatovat, že mezi skutkovou větou obžaloby a skutkovou větou výroku rozsudku soudu prvního stupně nastala změna pouze v přidání osoby neznámého hlavního pachatele předmětného jednání a nové pojetí obviněného M. D. jako druhého organizátora trestného činu. Jinak zůstal popis způsobu vykradení bankomatu zcela stejný a nezměněn byl i následek v podobě odcizení finanční částky ve výši 6 077 000 Kč. To znamená, že totožnost skutku byla zachována z důvodu úplné shody v následku a částečné shody v jednání, když všechny podstatné okolnosti charakterizující jej z hlediska právní kvalifikace skutku podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku zůstaly zachovány. Popisovanou změnou nemohlo dojít k jakémukoliv zhoršení postavení obviněného M. D. nebo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu, poněvadž na základě §24 odst. 2 tr. zákoníku se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Citované pravidlo bylo využito i v této věci, což znamená, že zjištěné jednání obviněného M. D. by bylo posouzeno stejně, i pokud by k výše zmiňovanému posunu nedošlo a on by byl odsouzen jako hlavní pachatel trestného činu. Navíc o skutečnosti, že svědkyně J. Š. jej označila za organizátora a nikoliv přímého pachatele, dovolatel věděl již od přípravného řízení, a mohl proto i v tomto směru uplatnit svou obhajobu. Procesním postupem soudu prvního stupně nebyl nijak zkrácen na svém právu na obhajobu a rozhodnutí soudu pro něj nemohlo být překvapivé.
30. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněných M. D. i M. H. jsou zjevně neopodstatněné. Proto podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
31. Nejvyšší soud nerozhodoval z podnětu obou obviněných o přerušení výkonu rozhodnutí. Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu