ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.41.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 41/2022-978
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 9 To 287/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 199/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 9 To 287/2021, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného D. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, která byla podána proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 21 T 199/2020, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen za tento zločin k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen, při stanovení zkušební doby podle §82 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 36 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené v penězích nemajetkovou újmu, kterou jí způsobil trestným činem. Týmž rozsudkem rozhodl nalézací soud podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti dovolatele nahradit poškozené nemajetkovou újmu za způsobené duševní útrapy ve výši 100 000 Kč, a se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 9 To 287/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na splnění podmínek pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je uvedený dovolací důvod naplněn především tím, že v průběhu hlavního líčení nebylo jednoznačným způsobem prokázáno, že se skutek odehrál tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti dovolatel zmínil, že z výpovědi poškozené a dalších svědků je zřejmé, že ke zlému nakládání s poškozenou mělo docházet až od počátku prosince roku 2016, tudíž příslušná jednání nemohla být páchána po delší dobu a svou intenzitou tak naplnit znaky trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V úvahu by tak podle obviněného přicházela pouze právní kvalifikace podle §199 odst. 1 tr. zákoníku. Podle dovolatele soudy zcela nekriticky převzaly tvrzení obžaloby a popis skutku, aniž by se věcně vypořádaly s námitkami obhajoby, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by se věc stala tak, jak je ve výrocích soudů popisováno, přičemž se soudy nevypořádaly nejen s otázkou dlouhodobosti, ale ani nezkoumaly charakter jednání obviněného vůči poškozené. Obviněný rovněž nesouhlasí s výší přiznané nemajetkové újmy, která podle jeho názoru nerespektuje princip proporcionality. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 9 To 287/2021 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 8. 2021, sp. zn. 21 T 199/2020, zrušil.
II.
Přípustnost dovolání
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
4. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
5. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [ve znění účinném do 1. 1. 2022, od prvního 1. 1. 2022 jde v doslovném znění o §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (zák. č. 220/2021 Sb.)], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
6. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
7. Obviněný svoji argumentaci ve značné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti , považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
8. I přes konstatování, že převážná část námitek dovolatele je založena na zpochybnění skutkového stavu, bylo možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit námitky týkající se právní kvalifikace jednání obviněného ve vazbě k znaku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí – znaku „po delší dobu“, porušení zásady proporcionality při přiznání nároku poškozené na úhradu nemajetkové újmy, avšak ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
9. Obecně lze uvést, že trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí a takový čin páchá po delší dobu. Pod pojmem „týrání“ je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou, nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném obydlí, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Dále platí, že pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společně obydlí pokračoval v páchání takového činu „po delší dobu“, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění vyplývá, že se obviněný vůči poškozené dopouštěl různých útoků, a to formou verbální, kdy ji urážel a ponižoval hrubými vulgárními výrazy jako například, že je „píča“ a „děvka“ a dále ji mnohokrát fyzicky napadl různou intenzitou, přičemž šlo například o bolestivé chytání za loket ruky, chytání rukou za krk, což způsobovalo dušení poškozené, tahání za vlasy, bolestivé mačkání ušních boltců apod. [viz výrok rozsudku]. K těmto jednáním docházelo od března 2016 do 24. 12. 2016, tedy po dobu delší než 8 měsíců. Obviněný v rámci své argumentace například uvádí, že uvedené období nebylo prokázáno, když sama obviněná hovoří spíše o jednání z prosince roku 2016. Uvedená argumentace obviněného však nemá své opodstatnění, neboť nejen z výpovědi poškozené vyplynulo, že uvedeného jednání se obviněný dopouštěl ještě před narozením jejich dítěte (nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY), ale rovněž bývalý přítel poškozené (svědek F.) mj. také uvedl, že po narození syna AAAAA si mu poškozená stěžovala na chování obviněného, který ji měl v těhotenství podvádět, vyhrožovat, že jí sebere syna a vyhrožovat jí. Závažnější incidenty zmiňuje ve své výpovědi také svědkyně I. H., které registrovala přibližně v létě roku 2016. Svědek Z. hovoří o incidentu obviněného vůči poškozené na přelomu léta a podzimu. Ve vazbě na obhajobu obviněného a jeho argumentaci uplatněnou v dovolání, která je totožná s obhajobu vedenou obviněným před soudy nižších stupňů, musí Nejvyšší soud především uvést, že soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku nejen výpověď obviněného a poškozené a vycházel při hodnocení výpovědi obviněného také z celé řady výpovědí svědků, což je patrno z obsáhlého odůvodnění rozsudku (viz např. body 16-40), a tyto hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. také s listinnými důkazy a znaleckými posudky. Popsané jednání tak zcela jednoznačně vykazuje znaky týrání s tím, že k němu docházelo po delší dobu a mělo gradující charakter. Znalci ve svých posudcích mj. konstatovali, že poškozená se jeví zvýšeně zranitelná, byla pravděpodobně nepříznivě ovlivněna dlouhodobou interpersonální zátěží, jeví se uzavřenější, rezervovaná, podřídivá. Objevil se u ní strach a obavy, zvýšená úzkost, nejistota a množství posttraumatických stresových potíží. Tyto závěry znalců jsou v souladu např. s výpovědí svědkyně J. B. Nejvyšší soud musí ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že výpověď poškozené nestojí osamoceně v rámci hodnotících úvah soudů, přičemž nelze ani akceptovat výhrady k ev. [ ne ]věrohodnosti poškozené, když její věrohodnost vyplývá nejen ze závěrů znaleckých posudků, ale rovněž výpovědí slyšených svědků, případně je nepřímo potvrzena pořízenou audionahrávkou (Vánoce 2016). Právní kvalifikace jednání obviněného podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je tudíž správná.
10. Pokud jde o obviněným vznesenou námitku nezohlednění zásady proporcionality při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy, pak Nejvyšší soud podotýká, že vzhledem k právní úpravě, jež při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy neposkytuje (a ani v současné době nedává) obecným soudům přesná vodítka pro její vyčíslení, je nutno přihlížet k judikaturou ustáleným kritériím pro její určení. Jedná se o kritéria, která lze shledat jak na straně poškozeného, tak na straně škůdce (osoby odpovědné), přičemž se jedná o: a) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.), b) dopad události do duševní sféry fyzické osoby, c) jeho majetkové poměry a d) míra zavinění, eventuálně míra spoluzavinění (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 466/2020). V posuzovaném případě byl poškozené přiznán nárok na úhradu nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy ve výši 100 000 Kč. Při stanovení výše nároku soudy zohlednily stupňující se intenzitu a agresivitu jednání obviněného, které mělo za následek, že poškozená prožívala silné stresové situace, které ji omezovaly v obvyklém způsobu života. Ze znaleckého posudku o duševním stavu poškozené v tomto ohledu vyplývá, že se u ní objevilo množství posttraumatických stresových potíží jako přetrvávající strach a obavy, somatické potíže (respirační, pocit na zvracení), poruchy spánku, pocity nejistoty a bezradnosti aj. (č. l. 162 spisu). Je tak zřejmé, že jednání obviněného do života poškozené významně zasáhlo. Soudy rovněž vzaly v potaz ekonomické poměry obviněného a pečlivě výší nároku odůvodnily. K postupu soudů nižších stupňů nemá Nejvyšší soud žádných připomínek a stanovenou výši nároku považuje za adekvátní. V souvislosti s námitkou dovolatele, že nelze akceptovat, aby soudy bez relevantního odůvodnění opřeného např. o metodiku Nejvyššího soudu nebo o závěry rozsudků jiných typových případů určovaly náhradu škody pouze na základě svého vlastního uvážení platí, že obecné soudy mají široké meze diskrece, kterou musí použít tak, aby ve výsledku dostály požadavkům řádného a především spravedlivého rozhodnutí, odůvodněného kritérii tohoto druhu náhrady škody, přičemž kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou Nejvyššího soudu je třeba chápat jen jako vodítko, které soudy nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů), jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1764/19). Nejvyšší soud považuje dále za potřebné uvést, že soudy nižších stupňů zjištěné duševní strádání (shora stručně uvedené, podrobněji pak popsaná v rozhodnutí nižších soudů) poškozené bylo správně posouzeno podle ustanovení §2958 občanského zákoníku, přičemž správně bylo postupováno v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1564/20.
11. Nejvyšší soud musí konstatovat, že z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení dostatečného počtu relevantních důkazů. Rovněž je nutno konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu ve vazbě na dovolací důvod uplatněný obviněným. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ].
12. Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu