ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.447.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 447/2022-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2022 o dovolání obviněného M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 To 475/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 2/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 2021, sp. zn. 2 T 2/2021, byl obviněný M. Z. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020. Za to byl podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 let.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v neprospěch obviněného a poškozená obchodní společnost D. v likvidaci. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 To 475/2021, byl výrokem ad I. k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest, a to ve výměře 100 denních sazeb při jedné denní sazbě ve výši 500 Kč, tedy v celkové částce 50 000 Kč. Výrokem ad II. byl k odvolání poškozené společnosti D. v likvidaci, napadený rozsudek podle §259 odst. 2 tr. ř. z důvodu §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. doplněn tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. v likvidaci, IČ XY, se sídlem XY, částku 2 660 000 Kč. Výrokem ad III. bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označeného zločinu tím, že jako jediný jednatel společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY, (nyní D. v likvidaci) v úmyslu přisvojit si cizí věc uzavřel dne 2. 5. 2016 jménem společnosti D., jakožto prodávajícího kupní smlouvu s E. B., nar. XY, trvale bytem XY, jakožto kupujícím na prodej historického vozidla Jaguar E-Type, rok výroby 1969, registrační značka XY, vlastněným společností D. za kupní cenu 2 660 000 Kč, kdy tuto částku E. B. uhradil v hotovosti v 10ti platbách ve výši 250 000 Kč a jedné platbě ve výši 160 000 Kč v období od 2. 5. 2016 do 30. 5. 2016 přímo M. Z., na což od něj dostal společností D., vystavené příjmové pokladní doklady, přičemž tyto finanční prostředky nebyly předány do majetku společnosti D. nebo na úhradu závazků věřitelům, ani tyto prostředky do současné doby nevrátil, a takto získané finanční prostředky, v rozporu s obchodními zájmy společnosti D. použil pro svou vlastní potřebu, a tímto způsobil společnosti D., IČ: XY, se sídlem XY, (nyní D. v likvidaci), celkovou škodu 2 660 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 To 475/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a namítl, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takovéto rozhodnutí, kdy dovolateli bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
5. Dovolatel v úvodu svého mimořádného opravného prostředku podotkl, že soudy v napadených rozhodnutích a řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech relevantních skutečností a okolností. Soud prvního stupně se spokojil se závěrem a právním názorem plynoucím ze samotné obžaloby, aniž by posoudil zcela nezávisle jednotlivé důkazy. Svědci D. D. i E. B. přitom zopakovali svou výpověď z přípravného řízení a u hlavního líčení popsali, jak došlo k prodeji daného vozidla.
6. Dále obviněný konstatoval, že prodej vozidla, které je zařazeno do kategorie historických vozidel (veteránů), má zcela odlišný režim jak při registraci, tak při zaúčtování v rámci podvojného účetnictví obchodní korporace. Již v přípravném řízení byla učiněna řada dotazů na příslušný finanční úřad, zda byla porušena některá z povinností daňového subjektu a vznikla škoda, resp. nedoplatek na některé z daní. Jeho odpovědi však byly vždy negativní s tím, že finanční úřad na oznámení, že je prověřována možná trestná činnost dovolatele, nijak nereagoval, nenařídil ani finanční kontrolu, ani sám nezávisle na orgánech činných v trestním řízení nedopočítal daňové nedoměrky. Soud prvního stupně tak měl k dispozici opakované odpovědi finančního úřadu, v nichž nebyla naznačena hypotetická možnost nezákonných finančních transakcí ve vztahu k účtování a podání daňového přiznání za společnost D. Naopak veškeré jeho odpovědi vyzněly tak, že k žádnému pochybení na straně této společnosti nedošlo. Soud prvního stupně chtěl vyslechnout daňového poradce a účetního M. F. Tento důkaz však nakonec nebyl proveden, přestože mohl podpořit obhajobu obviněného a podat relevantní důkaz o správném postupu při zaúčtování automobilu. Následně mohl svědek zodpovědět řadu otázek, které se váží k projednávanému skutku a možné úvaze o tom, zda zaúčtování dané položky, daňová povinnost a podání daňového přiznání byly v rozporu se zákonem a zda dovolatel učinil vše, co podle zákona měl, či nikoliv a zda svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry.
7. Pokud je společnost D. v současné době v likvidaci, pak toto nevyplynulo z žádného úkonu obviněného, který by bylo možné považovat za jednání naplňující některou ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoníku. Její likvidaci nařídil Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 85 Cm 2516/2018, a to pro nečinnost společnosti, kdy nebyly splněny podmínky, které veřejný rejstřík vyžaduje. Z výpisu z obchodního rejstříku je zřejmé, že dovolatel je do současné doby jejím společníkem a jeho vklad činí 200 000 Kč. Pokud likvidátor jmenovaný soudem P. Č. dodnes nedovedl společnost k likvidaci, nebylo to z důvodu jejího předlužení. Jediným závazkem mimo trestní řízení, proti kterému obviněný brojí, je vydaný exekuční příkaz soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise z Exekutorského úřadu Šumperk ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 139 EX 14704/16. O skutečnosti, že je vedena exekuce, se ovšem dovolatel dozvěděl až po převodu obchodního podílu i jednatelství. Není jinak zřejmé, proč by neuhradil naprosto minimální dlužnou částku za jistinu a úroky ze shora uvedené exekuce a riskoval by zajištění svého podílu v mnohonásobně vyšší hodnotě.
8. Obviněný upozorňoval soudy, že kupní cenu za automobil předal podle dohody D. D. a o této skutečnosti byly předloženy účetní doklady – pokladní stvrzenky a dále i účetní závěrka. Obhajoba o správnosti zaúčtování nebyla žádným relevantním způsobem vyvrácena a v tomto smyslu nejsou úvahy soudů ničím podloženy. Prvoinstanční soud nesprávně vyhodnotil dohodu dovolatele se svědkem D. D., když nebyla vyvrácena jejich tvrzení, že obdržená kupní cena byla vrácena svědkovi, který do společnosti vložil finanční prostředky, za které jako společník a právní předchůdce obviněného předmětný automobil zakoupil. Je potom zcela v souladu s daňovými předpisy a pravidly účtování u obchodních korporací, že tyto „vklady podnikatele“ mohou být zcela legitimně vráceny vkladateli. Nebylo prokázáno, že by tímto postupem byl porušen jakýkoliv právní předpis a mohlo dojít k naplnění některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. Napadená rozhodnutí byla vydána v důsledku porušení procesních pravidel, a jsou tudíž nezákonná z důvodu porušení práva na spravedlivý proces.
9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud shledal toto dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby. Dále navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
10. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně uvedla, že dovolatel neoznačil řádně dovolací důvody, avšak tato nesprávnost nemá vliv na jeho mimořádný opravný prostředek. Následně se detailněji věnovala novelizaci trestního řádu a s tím souvisejícím novým vymezením dovolacích důvodů. Shrnula, že uplatněné dovolací důvody jsou nově (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2022) obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. s tím, že je třeba zvážit, zda některé námitky neodpovídají novému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Státní zástupkyně zdůraznila, že těžiště dovolací argumentace obviněného spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Sama přitom vyjádřila názor, že mezi provedenými důkazy na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé není žádný, natož pak zjevný nebo extrémní, rozpor. Poté ve stručnosti shrnula v řízení prokázané skutečnosti, aby v souladu se závěry soudů obou stupňů uzavřela, že obviněnému se prodejem předmětného vozidla podařilo vyvést majetek ze společnosti D., aniž by byly plněny daňové povinnosti této společnosti, uhrazeny její dluhy a aniž by byla řádně ukončena její činnost. Poté se (neúspěšně) pokusil převést společnost na blíže neustanovenou osobu bílého koně. Zejména listinnými materiály vážícími se k poškozené obchodní společnosti byla trestná činnost dovolatele plně prokázána. Finanční úřad pro hlavní město Prahu nemohl v souvislosti s tímto obchodním případem řešit žádné nedoplatky na daních, neboť správci daně nebyly známy žádné informace o vlastnictví a prodeji historického vozidla Jaguar E-Type a z toho důvodu finanční úřad nepodnikal žádné kroky vůči společnosti D. Správce daně však uvedl, že pro případ prodeje předmětného vozidla byla daň společnosti zkrácena o 468 314 Kč. Provedenými důkazy byla obhajoba obviněného i v tomto směru zcela vyvrácena.
12. Státní zástupkyně shrnula, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů. Naopak postupovaly v plném souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., své hodnotící úvahy pak náležitě vysvětlily. Státní zástupkyně neshledala ve věci ani vadu opomenutého důkazu, když vyzdvihla, že výpověď svědka M. F. obviněný v odvolacím řízení vůbec nepožadoval. Navrhuje-li provedení nového důkazu až v řízení o dovolání, není možné takový důkaz označit za důkaz opomenutý, neboť opomenutým důkazem může být pouze takový důkaz, který byl navržen k provedení, přičemž však byl bez náležitého vysvětlení nebo bez dalšího odmítnut.
13. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Přestože svůj mimořádný opravný prostředek podal dne 4. 3. 2022 (č. l. 407), tedy po novelizaci trestního řádu a dalších předpisů zákonem č. 220/2021 Sb., je zřejmé, že právě uvedené dovolací důvody uplatnil v jejich znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž konkrétní obsah jím vznesených námitek vesměs odpovídá nově formulovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.
16. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
17. Obviněný uplatnil citovaný dovolací důvod s vysvětlením, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky pro takovéto rozhodnutí“. Tato alternativa shora označeného zákonného ustanovení však nepřipadá v projednávané trestní věci do úvahy, jelikož soud druhého stupně podané odvolání neodmítl ani nezamítl z formálních důvodů, bez věcného přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně a postupu řízení, které jeho vydání předcházelo. Naopak postupoval podle §254 tr. ř., napadené prvoinstanční rozhodnutí řádně přezkoumal, načež odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. Za tohoto stavu bylo možno relevantně zvolit pouze tu variantu předmětného dovolacího důvodu ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., což obviněný fakticky učinil.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
19. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku fakticky vyjádřil nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a v návaznosti na to pak s přijatými skutkovými zjištěními. Ve své podstatě namítal, že na jeho jednání nebylo nic nezákonného a že finančními prostředky získanými prodejem historického automobilu zn. Jaguar E-Type byla uhrazena pohledávka svědka D. D., kterou vůči společnosti D., jakožto její předchozí jednatel a vlastník, měl. Taková argumentace sice spadá do zákonného rámce nově formulovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud ji vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou, poněvadž je to právě obviněným předkládaná verze skutkového děje, která není souladná s provedenými důkazy. Naproti tomu skutkové závěry soudů nižších instancí jejich vyznění v plném rozsahu odpovídají. Nelze tedy ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu konstatovat, že by skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Stejně tak nelze ve věci shledat ani dovolatelem namítanou vadu tzv. „opomenutých důkazů“, která je další z alternativ ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
20. Jak již Nejvyšší soud naznačil, plně se ztotožnil se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, podle nichž dovolatel prodejem předmětného historického vozidla a nevložením získaných finančních prostředků do vlastnictví společnosti D., záměrně a účelově vyvedl majetek z této společnosti, ve snaze vyhnout se hrazení jejích závazů a taktéž daňových povinností. Verzi obhajoby, podporovanou rovněž svědectvím D. D., spočívající v tvrzení, že utržená finanční částka sloužila jako úhrada dluhu tomuto svědkovi, který v minulosti do společnosti vložil své vlastní finanční prostředky, nemohly soudy zcela důvodně uvěřit, neboť nejenže je vnitřně rozporná, ale do značné míry též nelogická. Naprosto přesně a zcela vyčerpávajícím způsobem se s uplatněnou obhajobou vypořádal soud druhého stupně na str. 5 v bodě 14. svého rozsudku. Ke zde vyjádřeným úvahám nemá Nejvyšší soud žádných připomínek ani ničeho, co by dále doplnil. V daném směru se s náhledem odvolacího soudu na věc bezvýhradně ztotožnil, a proto považoval za vhodné celou tuto pasáž převzít v nezměněné podobě i do svého rozhodnutí (srov. níže). Jen pro úplnost dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že takový jeho přístup k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry platí tím spíše ve vztahu k rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
21. Krajský soud v Českých Budějovicích k argumentaci obviněného zaujal následující postoj (cit.): „Verze obhajoby obžalovaného podporovaná výpovědí svědka D. D. je zcela v rozporu s okolnostmi vyplývajícími z provedených důkazů. Tvrzení obžalovaného, že s předmětnou společností chtěl podnikat v oboru gastronomie a měl tak zájem opatřit si společnost nezatíženou problémy, dluhy, je v rozporu s následným tvrzením, že společnost měla závazky vůči bývalému společníkovi D. z titulu předchozích investic či půjček ve výši více než šest milionu korun. Skutečně se nemůže jevit pravděpodobné, že by obžalovaný s vědomím takovýchto závazků společnost zakoupil za dvě stě tisíc korun a že by D. společnost prodal i s předmětným historickým vozidlem, aniž by jakkoli řešil a dokládal svou údajnou výraznou pohledávku vůči společnosti. Vozidlo společnost vlastnila již od roku 2013, tedy téměř po dobu tří let, než byla převedena na obžalovaného Z. a jeví se v rozporu se zdravým lidským rozumem, aby původní vlastník neřešil zhojení alespoň části svých pohledávek dřívějším prodejem vozidla, pokud by jeho vklady do společnosti byly dostatečně podložené. Není ani zřejmé, že by vznikaly problémy s prodejem vozidla, když sám obžalovaný byl za necelý jeden měsíc po zakoupení společnosti schopen sehnat na vozidlo kupce. I následné nezaevidování dokladů o prodeji vozidla a o údajném splácení půjček předchozímu společníkovi do účetnictví společnosti, nevložení finančních prostředků na účet společnosti či do její pokladny zpochybňuje legálnost předmětných transakcí. Obdobně je tomu, i pokud jde o následné převedení společnosti na cizího státního příslušníka, který je nekontaktní a podle zjištění policejních orgánů se prokazoval padělanými doklady. Jde nepochybně o tzv. bílého koně, jenž byl ve věci využit prakticky za tím účelem, aby údajným převodem došlo ke ztrátě veškerých dokladů souvisejících s podnikáním a majetkovými poměry společnosti. Postrádá zcela smysl, aby takováto osoba zakoupila společnost bez majetku za částku dvě stě tisíc korun, společnost, která navíc vykazuje nadále závazky vůči původnímu společníkovi ve výši více než tři miliony korun.“
22. Jak již bylo zdůrazněno, Nejvyšší soud plně sdílí shora citované skutkové závěry odvolacího soudu, stejně jako shodný postoj soudu nalézacího. Z tohoto důvodu nemohl přisvědčit ani dalším námitkám dovolatele. K jeho prohlášení, že příslušný správce daně neshledal na straně společnosti D. žádné pochybení, je potřeba nejprve v obecné rovině uvést, že v trestním řízení nejsou soudy vázány jakýmikoliv závěry správce daně, a to dokonce ani jeho pravomocnými rozhodnutími, natož pouhými nezávaznými přípisy založenými do spisu v této trestní věci. Tak je tomu i v případě, je-li předmětem řízení daňová trestná činnost, a to z důvodu, že soudy mají obvykle k dispozici jiné a rozsáhlejší důkazní materiály, získané v průběhu vyšetřování orgány činnými v trestním řízení, k nimž nemají orgány finanční správy v daňovém (správním) řízení do značné míry přístup. Nicméně materiály správce daně mohou být v trestním řízení, zvláště pak v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, velmi důležitým důkazním podkladem pro rozhodnutí soudu. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny se vypořádat se závěry, k nimž případně dospěl v otázce zkrácení daně příslušný správce daně, a s podklady, které k jeho rozhodnutí vedly. Pokud orgán činný v trestním řízení učinil v těchto směrech odchylný závěr od vyjádření či rozhodnutí správce daně, musí mít pro takový postup dostatečnou oporu v provedených důkazech a ve svém rozhodnutí ho náležitě odůvodnit (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, uveřejněné pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, uveřejněný pod č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr., rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, uveřejněný pod č. 27/1979 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 5 Tz 165/98, aj.).
23. V konkrétní rovině si ale nelze nepovšimnout, že námitky obviněného jsou poněkud zavádějící, jelikož Finanční úřad pro hlavní město Prahu žádné kategorické stanovisko, jak tvrdil dovolatel, nezaujal. Ve svém prvním přípisu policejnímu orgánu ze dne 24. 5. 2019 (č. l. 127), uvedl pouze to, že společnost D. uhradila za předmětné období všechny daňové povinnosti, které v podaných daňových přiznáních deklarovala a že u daňového subjektu nebyla za zdaňovací období roku 2016 prováděna daňová kontrola na dani z přidané hodnoty. V přípisu ze dne 12. 9. 2019 (č. l. 156) výslovně konstatoval, že „správci daně nejsou známy žádné informace o vlastnictví a prodeji historického vozidla Jaguar E-Type, a z tohoto důvodu není správce daně schopen vyčíslit výši daně, kterou měl daňový subjekt v souvislosti s prodejem vozidla vykázat ve svém daňovém přiznání. Daňový subjekt žádné informace o prodeji vozidla nevykázal ani v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za jednotlivá zdaňovací období roku 2016, ani v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2016.“ V přípisu ze dne 5. 2. 2020 (č. l. 175) pak finanční úřad sdělil, že neměl žádné informace o prodeji předmětného vozidla, a dodal, že takové plnění mělo být v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty vykázáno a dopočítal celkovou daňovou povinnost společnosti D., pokud by k prodeji vozidla skutečně došlo, na částku „ve výši 468 314 Kč, tedy o 461 653 Kč vyšší, než jak byla daňovým subjektem deklarována v podaném daňovém přiznání“. Lze tedy uzavřít, že vyjádření správce daně v kombinaci s dalšími provedenými důkazy dovolatele z posuzované trestné činnosti spíše usvědčují, než aby vyznívaly jakkoliv v jeho prospěch.
24. Poznámka obviněného, že likvidace společnosti D. nevyplynula z žádného jeho úkonu, „který by bylo možné považovat za jednání naplňující některou ze skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně“, se již nachází mimo předmět tohoto trestního řízení, v němž je projednávána zpronevěra finančních prostředků získaných z prodeje historického vozidla Jaguar. Nicméně ani zmíněná okolnost nesvědčí v dovolatelův prospěch, neboť vyplývá z jeho (zcela promyšleného a záměrného) převedení jednatelství na blíže neustanovenou (zahraniční) osobu bílého koně, která nevykonávala žádnou činnost, „zmizela“ i s účetnictvím společnosti a pro rejstříkový soud byla zcela nekontaktní. Nadto z rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 85 Cm 2516/2018 (č. l. 235), jímž byla společnost D. zrušena a nařízena její likvidace, mimo jiné vyplývá, že společnost nezaložila do sbírky listin účetní závěrky za účetní období roku 2014, 2015 a 2016, tedy z doby působení obviněného a svědka D. D. na pozici jednatele, což by mohlo opětovně svědčit o jejich snaze cosi zakrýt.
25. Ztotožnit se nelze ani s výhradou dovolatele, že nevěděl o závazcích společnosti D., a to nejen vůči Českému telekomunikačnímu úřadu, ale též vůči J. N. Je totiž zcela nesporným faktem, že příslušná řízení (občanskoprávní a exekuční) probíhala i v době, kdy byl jednatelem zmíněné společnosti právě on, tj. od 5. 4. 2016 do 17. 10. 2016, přičemž obchodní podíl ve společnosti vlastnil i po tomto datu. Soud prvního stupně na str. 6 v bodě 17. svého rozsudku (na který Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) blíže popsal průběh obou řízení a rozhodnutí v nich vydaná, kdy např. ve sporu s J. N. – ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 247/2014, bylo rozhodnutí nalézacího soudu vyneseno dne 14. 4. 2015 a rozhodnutí soudu odvolacího dne 8. 9. 2016, taktéž exekuční příkaz, který sám obviněný ve svém podání označil, byl vydán dne 18. 10. 2016, načež dva dny poté – dne 20. 10. 2018 uzavřel s osobou vystupující pod jménem O. G. kupní smlouvu o převodu podílu (č. l. 217). Je přitom s podivem, že by se zkušený podnikatel, jakým dovolatel bezesporu je, vůbec nezajímal a nezjišťoval si existenci závazků a případných soudních řízení vztahujících se k obchodní společnosti, v níž působí jako jediný jednatel i stoprocentní vlastník, stejně tak si lze jen stěží představit, že by mu o daných skutečnostech neřekl svědek D. D., a to i s ohledem na zjevné napojení obou těchto mužů, které je patrné z jejich vystupování v tomto řízení i z řady dokumentů založených do spisového materiálu (např. o vyšetřování jejich další potenciální trestné činnosti).
26. Jak již Nejvyšší soud předeslal, napadená rozhodnutí nejsou stižena ani vadou opomenutého důkazu, jímž měla být výpověď svědka M. F. K tomu lze ve stručnosti připomenout, že judikatura Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) akcentuje, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Základní podmínkou ovšem je, aby takový důkazní návrh byl vůbec soudu předložen, což se však v projednávaném případě nestalo. Studiem spisového materiálu bylo zjištěno, že dovolatel navrhl přípisem policejnímu orgánu ze dne 30. 6. 2020 (č. l. 264) pouze výslech svědka D. D. V hlavním líčení konaném dne 8. 4. 2021 (protokol na čl. 306 až 308) obhajoba žádné důkazy nenavrhla. V hlavním líčení dne 29. 4. 2021 (protokol na čl. 313 až 315) obhájkyně obviněného vložila do spisu hlavní knihu analytické evidence, načež bylo soudem konstatováno, že k tomu bude vyslechnut M. F. Následně však bylo po poradě senátu od provedení uvedeného důkazu upuštěno (č. l. 319). O tom byla uvědoměna i obhájkyně, která reagovala přípisem ze dne 25. 5. 2021 (č. l. 321), v němž uvedla: „netrváme na výslechu daňového poradce F. Nenavrhujeme ani provedení jiných důkazů.“ V posledním hlavním líčení ze dne 9. 9. 2021 (protokol na čl. 329, 330) opět nebyly navrhnuty žádné důkazy. Podobný návrh absentuje i v odvolání obviněného (č. l. 355, 356) a taktéž při jediném veřejném zasedání konaném dne 15. 12. 2021 (protokol na č. l. 373, 374) strany nevznesly další návrhy na doplnění dokazování.
27. Je-li předmětná dovolací námitka míněna též jako návrh k provedení daného důkazu v dovolacím řízení (což není zcela zřejmé), k tomu může Nejvyšší soud pouze konstatovat, že trestná činnost dovolatele byla bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) prokázána na základě uceleného řetězce dosud provedených důkazů. Je jasné, že peníze nebyly vloženy na bankovní účet společnosti (č. l. 67), ani nebyly vykázány jako přijaté zdanitelné plnění v daňovém přiznání, přičemž tvrzení, že společnost měla několikamilionový dluh u svědka D. D., byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu spolehlivě vyloučena (str. 5 v bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Je tak evidentní, že provedení tohoto konkrétního důkazu by na skutkových závěrech, jež soudy učinily, nemohlo již ničeho změnit. Jde tedy o důkaz, který (pokud by byl navržen) mohly soudy zcela odůvodněně zamítnout s tím, že by dostály požadavkům Ústavního soudu, jenž v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě do posledně uvedené kategorie lze zařadit výslech výše jmenovaného svědka.
28. Pro úplnost lze dodat, že ačkoliv obviněný odkázal i na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, žádnou konkrétní výhradu vůči správnosti právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, nevznesl. Dovolací soud se proto touto otázkou nezabýval a ani tak nemohl učinit.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu