ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.558.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 558/2022-1474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2022 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 10 To 10/2022-1433, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 51/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 10. 2021, č. j. 3 T 51/2021-1411, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. rozsudku) a přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo, aby během zkušení doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Okresní soud v Kolíně dále dovolateli podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výši 20 000 (dvacet tisíc) Kč, skládající se z 20 (dvaceti) denních sazeb po 1000 Kč.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kolíně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. 10 To 10/2022-1433, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku vzniku a výše škody, když především soud prvního stupně vycházel pouze z podkladů Finančního úřadu v Kolíně, zejména pak jeho výměrů, což však nemůže sloužit jako podklad k závěrům o jeho vině. Podle obviněného tak mělo být zpracováno odborné vyjádření či nejlépe znalecký posudek, který by odpověděl na otázku neoprávněnosti uplatněných faktur a stanovil výši škody. Za pochybení považuje i to, že soud prvního stupně nepřipustil navrhovanou konfrontaci bratrů M. a D. B., přestože se jejich výpovědi zásadně rozcházely a soud prvního stupně si z těchto výpovědí pouze „vybral“ to, čemu chtěl věřit. Za nedostatek považuje rovněž i to, že neprovedení konfrontace bylo soudem prvního stupně odůvodněno pouze stručně. Svůj nesouhlas vyjádřil rovněž se závěrem soudů, že se popsaných skutků měl dopustit „vědomě úmyslně“, neboť otázkou formy zavinění se soud prvního stupně v rozsudku nezabýval. Podle obviněného bylo celé řízení vedeno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť byl již významně sankcionován v rámci daňového řízení a na jeho majetek jsou daňovými orgány vedeny rozsáhlé exekuce. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2022, č. j. 10 To 10/2022-1433, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 10. 2021, č. j. 3 T 51/2021-1411, zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který předně uvedl, že v dovolání obsažené námitky lze v zásadě podřadit pod uplatněné dovolací důvody, avšak nelze je považovat za opodstatněné. Pokud jde o závěry soudů týkající se vzniklé škody a její výše, existují podle státního zástupce spolehlivé usvědčující důkazy v podobě fiktivních faktur, zpráv o daňové kontrole, dodatečných platebních výměrů a výslechů svědků. Otázka vzniku a výše škody byla podle jeho názoru soudy na základě provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění správně vyhodnocena s tím, že nebylo třeba zpracovávat odborné vyjádření či znalecký posudek. Mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními tak podle státního zástupce neexistuje žádný rozpor. Státní zástupce dále uvedl, že skutečnost, že nebyla realizována obviněným navržená konfrontace svědků, nezakládá rovněž žádné pochybení, neboť soudy dotčené výpovědi řádně vyhodnotily a vysvětlily, co a z jakých důvodů považují za věrohodné sdělení. Pokud jde o otázku zavinění, státní zástupce se ztotožnil se závěry soudů, že obviněný jednal v přímém úmyslu. Stejně tak podle jeho názoru v posuzovaném případě nepřicházel v úvahu postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť jednání dovolatele nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno konstatovat, že takové jednání nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Závěrem vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Vedle výše uvedeného, k posuzování námitek uplatněných v dovolání, je potřebné dále zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou podle obviněného rozhodná skutková zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za námitky naplňující tento dovolací důvod tak lze považovat ty, které ve vztahu k výše uvedenému směřují proti zjištění výše způsobené škody bez odborného vyjádření či znaleckého posudku a týkající se neprovedené konfrontace bratrů M. a D. B. V souvislosti s výše uvedenými námitkami obviněného, ve vazbě na „… zjevný rozpor …“ charakterizující §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze odkázat na obecný výklad učiněný pod bodem 7.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na to, že nebyla posouzena předběžná otázka v tom směru, jakou výši škody měl způsobit; že závěry o vině soud prvního stupně založil pouze na podkladech Finančního úřadu v Kolíně; že měl pro určení výše škody zajistit odborné vyjádření či znalecký posudek atd. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 9. svého usnesení k závěru, že „Okresní soud nepochybně věnoval objasnění věci pozornost a provedl v hlavním líčení v souladu s trestním řádem všechny důkazy, které byly dostupné k objasnění skutkového stavu, o němž nevznikají důvodné pochybnosti, potřebné. Provedené důkazy pak také logicky jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, jak ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., zhodnotil a úvahy, kterými se přitom řídil, dostatečně přesvědčivě vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku. Skutkové závěry vyjádřené ve výroku o vině mají ve výsledcích provedeného dokazování plnou oporu a jsou spolehlivým podkladem výroku o vině.“ .
13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně a pečlivě zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 2. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 9. a násl. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud soudy dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Ve vztahu k námitkám obviněného, že výše škody byla stanovena pouze na základě podkladů Finančního úřadu v Kolíně, Nejvyšší soud podotýká, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, uveřejněné pod č. 48/2015 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě však soud prvního stupně při stanovování výše zkrácení daně nevycházel primárně (výhradně) z informací poskytnutých uvedeným finančním úřadem, jak tvrdí dovolatel, ale zjistil ji především z předmětných nepravdivých faktur (bod 36. rozsudku soudu prvního stupně). Tomu odpovídá i vyjádření odvolacího soudu, když konstatoval, že „ Při stanovení rozsahu zkrácení daně pak okresní soud nevycházel pouze ze zjištění správce daně – finančního úřadu (ostatně ze zpracovaných zpráv o daňových kontrolách bylo zjištěno zkrácení daně v rozsahu podstatně vyšším, než jak vzal za prokázané nalézací soud), nýbrž pouze z toho, jaká výše daně z přidané hodnoty odpovídá částkám uvedeným na předmětných fakturách, kde navíc daň z přidané hodnoty byla rovněž vyčíslena. “ (bod 13. usnesení odvolacího soudu). Za takto zjištěné situace lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, když konstatoval, že „ zjištění částky, jaká odpovídá 21% dani z částek uvedených na fakturách a jejich následný součet, je početní úkon natolik triviální, že jistě není třeba k tomu opatřovat odborné vyjádření či snad dokonce znalecký posudek “. Co se týče neprovedení důkazu - konfrontace bratrů M. a D. B., soud prvního stupně jednoznačně uvedl, že k ní nepřistoupil z důvodu jasné důkazní situace (bod 37. rozsudku soudu prvního stupně). S postupem soudu prvního stupně se navíc ztotožnil i odvolací soud, podle něhož mezi výpověďmi M. B. a D. B. nebyly tak podstatné rozpory, které by mohly výpověď M. B. zásadně zpochybnit, a tudíž by byla požadovaná konfrontace zcela nadbytečná [bod 10. usnesení odvolacího soudu (svědek M. B. k fakturám č. 19-23 z roku 2015 uvedl, že tyto ani stvrzenky nevystavoval, podpis na nich není jeho – viz bod 3. rozsudku; podle knihy faktur faktury pod čísly 19-23 z roku 2015 fakturoval jiným odběratelům než obviněnému – viz bod 33. rozsudku)]. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud rovněž odmítl návrh obviněného na opatření odborného vyjádření či znaleckého posudku, neboť zjištění částky odpovídající zkrácení daně bylo možné učinit z příslušných faktur, přičemž podle názoru zmíněného soudu jde o úkon natolik triviální, že zmíněné (obhajobou navržené) důkazní prostředky nebylo nutné opatřovat. Navíc odvolací soud ve výpočtu škody neshledal pochybení (bod 13. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Nad rámec shora uvedeného lze pouze poznamenat, že z dovolání obviněného není ani patrno, které skutečnosti ve výpovědích bratrů B. se rozcházely v „rozhodných skutkových zjištěních“, pro která by rozhodnutí nižších soudů nemohla obstát. Již úvodem Nejvyšší soud upozornil, v čem spočívá přezkumná povinnost Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího. Současně musí upozornit, že není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah, pokud tyto nejsou dostatečně vyjádřeny v dovolání [srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07]. Současně je třeba podotknout, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal také na skutečnosti plynoucí z výpovědí zmíněných svědků (viz body 3.-4.), které však musel ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. hodnotit také v komplexu dalších důkazů (doba, kdy měla být páchána trestná činnost; fakturami – viz např. bod 21. rozsudku atd.). Zmiňuje-li obviněný v dovolání neprovedení konfrontace (viz jeho dovolání bod 1. a odkazuje na body 33. a 37. rozsudku), pak je vhodné obviněného upozornit na body 34. - 36. rozsudku, ve který nalézací soud rozvádí své hodnotící úvahy k důkazům provedeným, a z těchto úvah a přesvědčivosti usvědčujících důkazů, pak logicky vyplývá následně zvolený postup soudu – tj. např. nepotřebnost provést konfrontaci svědků B.
16. Co se týče uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho obsah naplňují námitky týkající se nenaplnění subjektivní stránky (úmyslu) trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ani tyto námitky však Nejvyšší soud neshledal důvodnými.
17. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný do daňových přiznání zahrnul v rozsudku soudu prvního stupně specifikované dodavatelské faktury v úmyslu zkrátit daň, přičemž věděl, že faktury jsou nepravdivé. Nelze přisvědčit obviněnému, že se soud prvního stupně otázkou naplnění znaku subjektivní stránky (zde úmyslu) trestného činu nezabýval. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, uveřejněné pod č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Za zkrácení daně je třeba považovat i situaci, kdy obviněný do daňového přiznání zahrne nepravdivou či zcela fiktivní fakturu. Pokud v souvislostí s obviněným tvrzenou nezjištěnou a neprokázanou formou zavinění je jím tvrzeno, že „mu není zřejmé, zda se měl z hlediska zavinění podle soudů uvedených skutků dopustit v úmyslu přímém či nepřímém“, a že se uvedenou formou zavinění soud vůbec nezabýval, pak Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný patrně při seznamování se s rozsudkem nalézacího soudu přehlédl v odůvodnění bod 36., kde soud rozvádí své úvahy k důkazům, které vzal za věrohodné a usvědčující obviněného, že věděl o tom, že faktury, které uplatnil v daňových přiznáních jsou nepravdivé, a činil tak v „úmyslu přímém zkrátit daň“.
18. K námitce dovolatele, že trestní řízení bylo zahájeno v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). V dané trestní věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak, lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce říci, že jeho společenská škodlivost je zvyšována zejména tím, že ke zkrácení daně došlo v jednom případě ve značném rozsahu a ve druhém případě ve větším rozsahu, čímž byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. To vše dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků spáchaného trestného činu vůči obviněnému.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 7. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu