ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.564.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 564/2022-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2022 o dovolání obviněného P. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 68 To 187/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 3 T 162/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. 3 T 162/2020, byl obviněný P. G. (dále též jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem (správně přečinem) týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §198 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený nezletilý AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a poškozený nezletilý AAAAA. Odvolání obviněného směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, poškozený nezletilý AAAAA nesouhlasil s výrokem o náhradě nemajetkové újmy. Rozsudkem Krajského soudu Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 68 To 187/2021, byl výrokem ad I. z podnětu odvolání poškozeného nezletilého AAAAA podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy v penězích poškozenému nezletilému AAAAA, nar. XY, trvale bytem XY, částku 50 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Výrokem ad II. bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označeného trestného činu tím, že v době nejméně od jara 2017 do 24. 12. 2018, v rodinném domě č. p. XY na ul. XY v XY, okres Přerov, který je ve vlastnictví jeho manželky P. G., nar. XY, ve kterém v té době žil, se ke svému nezletilému synovi AAAAA, nar. XY, choval tak, že mu opakovaně nadával, míval zuřivé nálady, choval se před ním slovně i fyzicky agresivně k P. G., AAAAA matce, zároveň se o něj jako rodič citově nezajímal, když potřeboval ventilovat vztek, útočil na syna a vybíjel si na něm své frustrace, nejméně desetkrát nebo patnáctkrát jej uhodil pěstí nebo mu dal facku, čímž mu způsobil i krvácivé poranění a modřiny, přičemž u těchto útoků nebyl cíleně nikdo přítomen, a když se nezletilý AAAAA svěřil své matce, pak ho zbil i za to, přičemž četnost bití se postupem času stupňovala, rovněž ho bil za špatné známky, při kontrolách žákovské knížky synovi sděloval, že nic neumí a že v životě nic nedokáže, urážel jej, že je „debil a blbeček“, když frekvence urážení se rovněž stupňovala a ke konci stíhaného období se tak dělo i každý druhý den, kteréžto chování v synovi vyvolávalo strach, a toto chování pak vyvrcholilo dne 24. 12. 2018 ve večerních hodinách, kdy P. G. po nenaplnění jeho představ o Štědrém dni z okna pokoje, ve kterém Štědrý večer trávili nezletilý AAAAA a jeho matka, vyhodil vánoční stromek, cukroví a část zařízení pokoje, načež matka s nezletilým AAAAA ke kamarádce, kdy incident po jejich návratu v pozdních večerních hodinách pokračoval, když je P. G. v předsíni opětovně osočil a vulgárně jim nadával, synovi vyčítal jeho prospěch, jelikož v době jejich nepřítomnosti kontroloval synovu žákovskou knížku, matce dal dvě facky a synovi jednu, načež matka s nezletilým AAAAA dům opětovně opustili a P. G. věc oznámila na Policii České republiky, přičemž shora uvedené jednání obviněného bylo příčinou synových duševních problémů spočívajících v poruše adaptace s úzkostně depresivními projevy, která doznívala zhruba v srpnu 2019, dále způsobilo chlapcovo sociální stažení, nízké sebevědomí a vyhýbavé chování při zátěži, tedy negativně ovlivnilo kvalitu jeho života a vyžádalo si psychoterapii.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 68 To 187/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h) §265b odst. 1 tr. ř.
5. Dovolatel vyjádřil nejprve přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, a to konkrétně výpovědi nezletilého AAAAA z přípravného řízení. Tu nalézací soud přečetl podle §102 odst. 2 tr. ř., přestože k tomuto postupu nebyly splněny zákonné podmínky. Proti tomu vznesla obhajoba celou řadu výhrad, s nimiž se však odvolací soud nevypořádal. Dovolatel dále poukázal na související nálezy Ústavního soudu, a to ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 29/2006, ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/2006, a ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/2008, podle nichž je porušením práva na spravedlivý proces, je-li obviněný odsouzen výlučně či téměř výlučně na základě výpovědi svědka, kterého neměl možnost vyslýchat či dát vyslýchat. Proto musí být v trestním řízení dán vždy průchod požadavkům na kontradiktorní výpověď svědka ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Taková výpověď v sobě zahrnuje právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Je-li tedy určité svědectví rozhodujícím či dokonce jediným důkazem proti obviněnému, musí v řízení existovat dostatečné důvody pro připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16).
6. Ve světle citované judikatury dovolatel konstatoval, že nebyly splněny zákonné podmínky k přečtení výpovědi nezletilého poškozeného z přípravného řízení. Jde v podstatě o jediný přímý usvědčující důkaz, kdy pouze na jeho základě lze učinit závěr (podstatný z hlediska právní kvalifikace skutku), k jakému jednání konkrétně docházelo, jaká byla jeho četnost a jeho intenzita. Skutkové závěry soudu prvního stupně v podstatě kopírují skutečnosti uvedené nezletilým AAAAA v jeho výpovědi v přípravném řízení, které však nebyl a nemohl být přítomen obhájce obviněného, jenž by mu mohl klást dotazy. Ostatní provedené důkazy jsou důkazy nepřímými popisujícími pouze to, co sdělil nezletilý poškozený dalším osobám (nikoliv to, co by ony samy pozorovaly). Dovolatel tudíž odmítl tvrzení odvolacího soudu, podle něhož závěr o vině nestojí osamoceně pouze na výpovědi poškozeného, ale i na dalších důkazech. V této souvislosti zopakoval, že pouhým přečtením výpovědi nezletilého poškozeného (aniž by došlo k jeho výslechu před soudem) bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Je sice pravdou, že znalci zkoumající duševní stav nezletilého poškozeného se stavěli k jeho výslechu před soudem negativně, přesto však mohl být daný úkon proveden procesně akceptovatelným způsobem, aniž by došlo k další traumatizaci nezletilého poškozeného (např. výslech v nepřítomnosti obviněného nebo prostřednictvím videokonference). V této souvislosti dovolatel poukázal na obdobnou věc řešenou usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 7 Tdo 471/2020. Soudy obou stupňů zdůvodnily svůj závěr o procesní použitelnosti výpovědi nezletilého AAAAA z přípravného řízení tím, že se nejedná o jediný přímý usvědčující důkaz, přičemž za další označily výpověď svědkyně P. G. S tím ale dovolatel nesouhlasil, jelikož jmenovaná svědkyně měla za celé posuzované období (tj. od jara roku 2017 do 24. 12. 2018) vidět snad tři pohlavky nebo facky, které on svému synovi dal. V takovém případě nelze hovořit o přímém důkazu, neboť svědkyně u drtivé většiny událostí popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině přítomna nebyla a informace měla pouze zprostředkovaně od syna.
7. Dovolatel dále namítl, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obhajoba učinila již v průběhu řízení před soudem prvního stupně rozsáhlé důkazní návrhy; jednalo se o výslechy osob, které se v předmětném období dostavovaly do bydliště obviněného a jeho rodiny a mohly se vyjádřit k průběhu soužití, atmosféře v rodině, jeho chování k manželce a synovi, taktéž zda byly přítomny nějakým konfliktům, nadávkám a napadání, zda pozorovaly nějaké známky fyzického násilí apod. Svědkyně Z. V. se mohla dále vyjádřit k chování svědkyně P. G., své matky, které mělo vůči ní vykazovat známky týrání. Nalézací soud ovšem vyslechl pouze jednoho z obhajobou navržených svědků (J. V.), ostatním důkazním návrhům nevyhověl, což následně akceptoval i soud odvolací, který je považoval za nadbytečné. Dovolatel dále citoval vybrané pasáže z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 1437/2007, a v daném směru pak poznamenal, že soudy náležitým (a především ústavně konformním způsobem) nezdůvodnily, proč návrhům obhajoby nevyhověly. Stanovisko odvolacího soudu, že tyto osoby nemohly podat ucelený obraz o soužití v rodině, neboť šlo toliko o návštěvy, hodnotil jako zcela absurdní, neboť pro osoby, které byly vyslechnuty na základě návrhu obžaloby, platí, že i jejich pobyt v rodině nebyl stálý, jednalo se pouze o příležitostné návštěvy nebo o sousedky, které do domu obývaného jeho rodinou vůbec nechodily. Obviněný se tudíž nemohl ubránit dojmu, že důkazním návrhům obhajoby a obžaloby nebylo měřeno stejným metrem, a nebylo mu jasné, proč by jím navržené výslechy svědků měly být nadbytečné.
8. Dovolatel také namítl, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle jeho názoru nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zjištěnými duševními problémy nezletilého AAAAA. Zdůraznil, že před dnem 24. 12. 2018 nebyly u nezletilého poškozeného pozorovány projevy, které znalci odhalili v období po tomto dni. V dané souvislosti odkázal na výpověď svědkyně M. K. I kdyby obviněný hypoteticky připustil, že duševní problémy nezletilého poškozeného mohly být zapříčiněny incidentem ze dne 24. 12. 2018, nemohla být dána příčinná souvislost mezi stavem jeho syna a jeho jednáním před označeným svátečním dnem. Dovolatel rovněž zpochybnil závěr o fyzickém násilí vůči nezletilému poškozenému. Sám doznal, že mu dal několik „záhlavců“, nikdy mu však nezpůsobil zranění, krvácivé zranění či hematomy, odmítl též jakékoliv údery pěstí. Připomenul výpověď svědkyně P. G., jež měla být jeho útokům vůči synovi přítomna pouze v několika málo případech, přičemž další svědkyně na něm ve sledovaném období žádné zranění nepozorovaly. Skutečnosti uvedené ve skutkové větě proto vyplývají toliko z procesně nepoužitelné výpovědi nezletilého AAAAA z přípravného řízení. Nadto skutková věta je formulována nezákonným způsobem a koliduje se základní zásadou trestního řízení stanovící povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností a principem in dubio pro reo . Některé okolnosti jsou totiž popsány alternativním způsobem, což je zcela nepřípustné (např. že svého syna „nejméně desetkrát nebo patnáctkrát … uhodil pěstí nebo mu dal facku“).
9. Soudy obou stupňů se také dopustily nesprávného právního posouzení skutku, a to zejména pro absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Dovolatel poukázal na to, že u trestného činu podle §198 odst. 1 tr. zákoníku musí být úmyslným zaviněním pokryt i následek v podobě duševních problémů nezletilého poškozeného. Sám před nalézacím soudem připustil, že určité výchovné fyzické tresty (tzv. záhlavce) použil. Fyzické tresty však obecně v českém právním řádu zakázány nejsou. Z žádného z provedených důkazů však nelze dovodit jeho úmysl způsobit synovi těžké příkoří ve smyslu §198 odst. 1 tr. zákoníku. Nezletilý poškozený se měl po utržení pohlavku chovat spíše uraženě. Navíc ze znaleckého posudku zpracovaného na osobu obviněného vyplynulo, že je méně empatický a jeho vztahy k druhým lidem jsou spíše formální. Z reakcí syna tedy nemohl rozpoznat, že by mu měl tímto způsobovat tzv. těžké příkoří. Odvolací soud sice obecně poznamenal, že musel vnímat, že se jeho syn skrývá do ústraní, omezuje komunikaci a uzavírá do sebe. Ani to však nesvědčí o tom, že by byl alespoň srozuměn s tím, že svému nezletilému synovi způsobuje těžké příkoří.
10. Ze všech shora uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Předně uvedla, že dovolatel řádně a správně označil dovolací důvody a jím uplatněná argumentace těmto také odpovídá. Dále se státní zástupkyně podrobně a v teoretické rovině zabývala právem obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. V daném ohledu zdůraznila, že případné nedodržení je nutné zvažovat ve vztahu k otázce, zda a nakolik se to dotklo celkového charakteru procesu jako procesu spravedlivého, a v souladu s námitkami dovolatele podotkla, že k zásahu do práva na spravedlivý proces dochází, bylo-li obviněnému upřeno právo klást otázky sám nebo tak činit prostřednictvím obhájce ohledně takového svědka, jehož výpověď je jediným usvědčujícím důkazem nebo při více rozporných důkazech je rozhodujícím usvědčujícím důkazem.
12. K posuzovanému případu státní zástupkyně zmínila, že výslech nezletilého AAAAA byl proveden podle §158 odst. 9 tr. ř. za podmínek ustanovení §158a tr. ř. jako neodkladný i neopakovatelný úkon, proto mu byl vyjma policejního orgánu přítomen i soudce Okresního soudu v Přerově a orgán sociálně-právní ochrany dětí. Výslech byl veden v režimu §102 odst. 1 tr. ř. Jeho neodkladnost spočívala v nebezpečí zmaření dosažení výpovědi poškozeného, poněvadž k jednání došlo mezi osobami blízkými a panovaly obavy, že by se poškozený v budoucnu rozhodl ve vztahu k otci nevypovídat. Neopakovatelnost pak byla odůvodněna tím, že další výslech by mohl být vyloučen v okamžiku, kdy by byl nezletilý poškozený ohrožen sekundární viktimizací. Výslech byl tedy proveden po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby jej nebylo třeba v dalším řízení opakovat. Státní zástupkyně zdůraznila, že ustanovení §102 odst. 2 tr. ř. představuje výjimku ze zásady ústnosti vymezené v §2 odst. 11 tr. ř. Provádět výslech svědka mladšího než osmnáct let o okolnostech uvedených v §102 odst. 1 tr. ř. v pozdějším řízení, zejména v řízení před soudem, je možné jen v nezbytných případech. Jedním z důvodů takového postupu pak může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v článku 32 odst. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod, tak i v Úmluvě o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.). V ustanovení §102 tr. ř. se realizuje tato zvýšená ochrana dětí, a proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
13. Státní zástupkyně dále uvedla, že právo obviněného být přítomen osobně výslechu korunních svědků je jedním z podstatných práv zaručujících právo na spravedlivý proces, které je reflektováno právě v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Nicméně jeho omezení je za určitých okolností možné, takže ani skutečnost, že obviněný neměl po celou dobu řízení možnost konkrétnímu svědkovi klást otázky, nemusí nutně vždy zcela vyloučit použitelnost takové výpovědi. Je totiž třeba přistoupit k tzv. třístupňovému testu spočívajícímu v zodpovězení otázek: 1) zda existoval závažný důvod pro nemožnost výslechu svědka obviněným v hlavním líčení, 2) zda šlo z hlediska viny o výlučný či rozhodující důkaz, 3) zda byly dány dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, aby řízení jako celek bylo spravedlivé, jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a navazující judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, na kterou pak státní zástupkyně odkázala. Dále připomenula též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 2 To 79/2017, podle něhož právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě je třeba v případě neodkladných nebo neopakovatelných úkonů spočívajících ve výslechu dětí vždy poměřovat s Úmluvou o právech dítěte. Z tohoto důvodu tak může nastat situace, že výslech dětského svědka bude před zahájením trestního stíhání proveden bez přítomnosti obhajoby obviněného. V takovém případě je však třeba trvat na tom, aby byl výslech dítěte proveden za podmínek uvedených v §102 odst. 1 a §158 odst. 9 tr. ř. I přesto však nemůže být rozhodujícím důkazem o vině obviněného, ale musí jej podporovat další důkazy. Je třeba připustit, že taková výpověď je, co se týká důkazní síly, oslabena a nemůže být výlučným ani jediným důkazem o vině obviněného.
14. Státní zástupkyně vyzdvihla, že v posuzované trestí věci nebyla výpověď poškozeného nezletilého AAAAA jediným osamoceným důkazem svědčícím o vině dovolatele. Naopak tato byla podporována výpovědí jeho matky svědkyně P. G., jakož i znaleckými posudky vypracovanými k osobám nezletilého poškozeného, obviněného i svědkyně P. G., dále výpověďmi svědkyň M. K., K. Č. a I. D. a některými dalšími listinnými důkazy. Proto státní zástupkyně uzavřela, že soudem zvolený postup nebyl sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť v posuzované trestní věci se jednalo o opatření striktně nezbytné s ohledem na ochranu práv dítěte, které bylo obětí trestného činu. Nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv byly dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení. Navíc přečtená výpověď nezletilého nebyla výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny.
15. K námitce neprovedení dovolatelem navržených důkazů státní zástupkyně připomenula, že je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým, což vyplývá i z požadavků ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. K věci doplnila, že s ohledem na stav důkazní situace ve věci lze akceptovat stručné odůvodnění soudu o tom, že pořízení dalších důkazů navrhovaných obviněným by bylo bezpředmětné.
16. Výhrady proti skutkovým zjištěním soudů založil obviněný na své vlastní, od soudu odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Podle názoru státní zástupkyně ale není smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud dopodrobna reprodukoval, rozebíral, porovnával a přehodnocoval obsah důkazů, případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. V této souvislosti vyzdvihla, že soudy nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), a z tohoto důvodu skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného (tj. že to byl právě dovolatel, kdo jednáním popsaným ve výroku o vině ubližoval svému nezletilému synovi), nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
17. Dále se státní zástupkyně zaměřila na námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zdůraznila, že chování obviněného k nezletilému překročilo hranice výchovných metod, jak jsou vyjádřeny např. v ustanovení v §884 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. Dále uvedla, že fyzické tresty na dětech jsou v některých evropských státech právními předpisy přísně zakázány. Byť v České republice k této úpravě ještě přikročeno nebylo, nelze říct, že by právní úprava trestání dětí podporovala. Výchovnými prostředky by se měly rozumět především prostředky aktivující a prevenční. Výchova je nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Výchovné prostředky by měly podporovat rozvoj dítěte, neměly by ohrožovat jeho život a zdraví, ani se dotýkat jeho důstojnosti. Tělesné tresty jsou považovány za zásah do lidské důstojnosti, jde o zásah do tělesné integrity dítěte. Způsob, jakým obviněný přistupoval k nezletilému, nenaplňuje kritéria odpovídajících výchovných metod. To, jak se k nezletilému dovolatel choval a jakým způsobem s ním nakládal, svědčí o tom, že se nejednalo o výchovu ve smyslu rodičovské péče, ale o bezohledné trýznivé a ponižující zacházení, kterým nezletilého trestal a týral jak fyzicky, tak i psychicky. Obviněný nezletilému vulgárně nadával, dával průchod svým zuřivým náladám, choval se před ním slovně i fyzicky agresivně k jeho matce P. G., o nezletilého se nezajímal, ale útočil na něj a vybíjel si na něm své frustrace, opakovaně jej uhodil, čímž mu způsobil i krvácivé poranění a modřiny, cíleně vždy tehdy, kdy nikdo nebyl doma, přičemž četnost výprasků se stupňovala. Nezletilý byl trestán za špatné známky a byl otcem dehonestován při kontrolách žákovské knížky. Takto se k nezletilému dovolatel choval od jara 2017 do 24. 12. 2018, kdy situace vygradovala, neboť obviněný v době vánočních svátků vyhodil vánoční stromek, cukroví i část zařízení pokoje, přičemž vše vyústilo v duševní problémy nezletilého, který se musí podrobovat psychoterapii.
18. Státní zástupkyně zdůraznila, že proto, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako týrání, se nevyžaduje, aby u nezletilého vznikly týráním následky na zdraví, musí jít pouze o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. V posuzované trestní věci bylo možné zaznamenat psychické a emocionální týrání nezletilého, které mělo formu slovních útoků na sebevědomí dítěte, jeho opakované ponižování, ale i odmítání. Součástí tohoto týrání bylo vystavování závažným konfliktům, stejně tak jako šikanózní kontrola. Obviněný u nezletilého cíleně vyvolával strach, ponižoval jej, zesměšňoval, opovrhoval jím a odmítal jej. Současně nevycházel vstříc potřebám a zájmům nezletilého. Ve svém komplexu šlo tedy o takové zacházení s nezletilým, které mu způsobilo těžké příkoří. Toto příkoří je v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Zacházel-li tímto způsobem obviněný s nezletilým, navíc jako vystudovaný a činný pedagog, musel být srozuměn s tím, že jeho jednání nezletilý ponese úkorně. To mu muselo být zřejmé z chování syna, který se před ním skrýval a uzavíral se do sebe.
19. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
22. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. Dovolatel výslovně uplatnil právě posledně uvedenou variantu, přičemž v souladu s jejím obsahem odkázal na dovolací důvody uvedené §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejichž prostřednictvím brojil i proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
24. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku využil všech tří alternativ shora citovaného dovolacího důvodu. V rámci první varianty namítl, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho chováním a následkem v podobě duševních útrap nezletilého poškozeného. Zároveň zpochybnil skutkový závěr o fyzických napadáních svého syna. V rámci druhé varianty vytkl procesní nepoužitelnost výpovědi nezletilého AAAAA z přípravného řízení, která byla v hlavním líčení přečtena podle §102 odst. 2 tr. ř. V rámci třetí varianty pak brojil proti zamítnutí celé řady jím vznesených důkazních návrhů, a to bez řádného (ústavně konformního) odůvodnění takového rozhodnutí soudu. Jak již konstatovala i státní zástupkyně ve svém vyjádření, takto uplatněné námitky odpovídají zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako ona však ani Nejvyšší soud nehodnotil žádnou z nich jako relevantní (opodstatněnou).
25. Bezesporu kruciální výhrada podaného dovolání byla namířena proti procesní použitelnosti výslechu nezletilého poškozeného jako důkazu vedoucímu k usvědčení dovolatele z posuzované trestné činnosti. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že všechny důkazy by měly být v zásadě provedeny za přítomnosti obviněného při veřejném jednání za účelem jejich kontradiktorního projednání. Je pravdou, že obviněnému ani jeho obhájci skutečně nebyla v žádné fázi trestního řízení dána možnost vyslýchat nebo dát vyslýchat svědka proti sobě – v daném případě nezletilého AAAAA – ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Nicméně ani tato skutečnost nemusí automaticky znamenat odmítnutí předmětného důkazu z důvodu nedodržení práva na spravedlivý proces. I Evropský soud pro lidská práva tradičně uvádí, že k omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s čl. 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá „výlučně nebo v rozhodující (určující) míře“ na výpovědích svědka, kterého obviněný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout (srov. např. rozsudky tohoto soudu ze dne 23. 4. 1997, č. 21363/93 a další, ve věci Van Mechelen a další proti Nizozemsku, rozsudek ze dne 18. 7. 2006, č.1993/02, ve věci Balšán proti České republice). Rozhodně nepostupuje formalisticky a nepovažuje za porušení práva na výslech svědka každou nedostatečnou možnost vyslechnout jakéhokoliv svědka, jehož výpověď byla v řízení před soudem předložena jako důkaz. Je potřeba vyzdvihnout, že v posuzovaném případě shora zmíněné procesní právo dovolatele v trestním řízení proti němu vedeném do jisté míry kolidovalo s právem na ochranu nezletilého poškozeného, který byl projednávaným protiprávním jednáním po psychické stránce velmi negativně poznamenán, a jeho případné další vystupování v trestním řízení by mohlo tento nežádoucí stav ještě prohloubit. Přitom podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, kterou je Česká republika rovněž vázána, musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.
26. Dále je nutno zdůraznit, že výslech nezletilého AAAAA byl proveden s plným respektem k dotčeným ustanovením trestního řádu, a to §102 odst. 1, 2, §158 odst. 9, §158a a §164 odst. 4 tr. ř., které je na místě podrobněji připomenout. Podle §102 odst. 1 věty prvé tr. ř. platí, že je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Podle §102 odst. 2 věty prvé a druhé tr. ř. má být osoba uvedená v odstavci 1 v dalším řízení vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz mimo jiné i přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v §211 odst. 1 a 2 tr. ř.
27. Je vhodné doplnit, že obecně nelze stanovit, jaké okolnosti mohou způsobit, že jejich oživování v paměti by mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj osoby mladší než osmnáct let. Jejich druh a okruh bude v každém konkrétním případě jiný a podmíněný zejména věkem vyslýchané osoby, stupněm jejího rozumového, duševního a mravního vývoje, dosavadními zkušenostmi s takovými okolnostmi, charakterem trestné činnosti a povahou okolností, o nichž má osoba mladší osmnácti let vypovídat, podmínkami, za nichž se stala svědkem události, o které má svědčit, dále skutečností, zda jde zároveň o poškozeného, a tím, zda a jaká škoda (hmotná, morální, na zdraví, jiná) jí byla způsobena, atd. Opětovný výslech této osoby může být proveden pouze v nutných případech. Posouzení, zda jde o takový případ, bude záležet na všech okolnostech konkrétní trestní věci, a zejména na důkazní situaci. Jedním z důvodů může být nutnost respektovat právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Je ovšem třeba zopakovat, že právo obviněného na spravedlivý proces není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí zaručenému jak v čl. 32 odst. 1 větě druhé Listiny, tak i ve zvláštní mezinárodní smlouvě, která je součástí právního řádu a má přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Úst avy a kterou je Úmluva o právech dítěte . Přitom je zjevné, že v ustanovení §102 tr. ř. se realizuje právě tato zvýšená ochrana dětí, proto jeho uplatnění nelze podmiňovat jen hlediskem ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §1 až 156. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s.1498–1507). V tomto duchu se vyjádřil také Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, podle kterého k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi stojících základních práv, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich vzájemné kolize. Na druhou stranu ovšem nelze odhlédnout ani od požadavků Ústavního soudu, aby procesní úkon, u kterého nebyla zachována zásada kontradiktornosti dokazování, nebyl v řízení výlučným či téměř výlučným důkazem vedoucím k usvědčení obviněného. Např. podle nálezu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99, nemůže být obviněný odsouzen na základě výpovědí svědků, jimž on nebo jeho obhájce neměl možnost klást otázky, nejsou-li „tyto výpovědi podporovány dalšími přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů“.
28. Podle §158 odst. 9 věty prvé a druhé tr. ř. má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v §158a. Jako svědka vyslechne i osobu mladší osmnácti let a osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti. Jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala, a v důsledku toho nelze zahájit trestní stíhání a hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi, je možno vyslechnout jako svědka i osobu, jejíž výpověď má podle odůvodněného předpokladu rozhodující význam pro zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že by mohl být na takovou osobu pro její výpověď vyvíjen nátlak, anebo hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna její výpověď. Lze opět doplnit, že na výslech svědka mladšího osmnácti let se i z hlediska posouzení vhodnosti či nutnosti postupu podle §158 odst. 9 tr. ř. použijí kritéria §102 tr. ř. Podle §158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. V neposlední řadě podle §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.
29. V posuzované trestní věci byly všechny zákonné podmínky pro postup, který zvolily orgány činné v trestním řízení, splněny. Nezletilý AAAAA byl a stále je osobou mladší osmnácti let (v době konání výslechu mu bylo dvanáct let) a měl vypovídat o hrubém a velmi ponižujícím jednání svého otce vůči jeho osobě, což lze s ohledem na charakter činu, nízký věk poškozeného i vzájemný vztah obou hlavních aktérů „příběhu“ bezpochyby zařadit pod okolnosti, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj nezletilého ve smyslu §102 odst. 1 tr. ř. Nelze totiž pustit ze zřetele, že oživování negativních zážitků z minulosti může být pro dítě (a oběť trestného činu) velice nepříjemné a stresující. Již jen z těchto důvodů byla dána zákonná možnost využít postupu podle §158 odst. 9 tr. ř. To bylo také řádně (na základě požadavků §160 odst. 4 tr. ř.) uvedeno v protokolu o výslechu svědka – osoby mladší 18 let ze dne 24. 4. 2019 (č. l. 104 a násl.), podle něhož je namístě, „aby byl výslech proveden procesně použitelným způsobem a aby v budoucnu již nebylo třeba tento úkon opakovat, a oživovat tak v paměti dítěte okolnosti celého případu s možným negativním ovlivněním jeho duševního vývoje“. Kromě toho však byly naplněny i další podmínky uvedené v §158 odst. 9 tr. ř., a to hrozba ztráty důkazní hodnoty výpovědi (jelikož panovala obava, že by poškozený mohl v budoucnu využít svého práva proti svému otci nevypovídat) a rovněž, s ohledem na psychický stav svědka, „pochybnosti o jeho schopnosti správně a úplně vnímat zapamatovat si nebo reprodukovat události důležité pro vyhodnocení relevantních faktů“ (č. l. 105). Výslech nezletilého poškozeného odpovídal též požadavkům §158a tr. ř., neboť na jeho zákonnost dohlížel soudce Okresního soudu v Přerově, přítomna byla i sociální pracovnice Městského úřadu XY z Oddělení sociálně-právní ochrany dětí a sociální práce a rovněž státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Přerově. V neposlední řadě je potřeba dodat, že nezletilý poškozený byl řádně a přiměřeně svému věku poučen ve smyslu §101 odst. 1 tr. ř. i o právu odepřít výpověď podle §100 tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 1977, sp. zn. 3 Tz 39/76, uveřejněné pod č. 51/1977 Sb. rozh. tr.).
30. Soudu prvního stupně tedy v hlavním líčení nestála v cestě žádná zákonná překážka, aby na základě §102 odst. 2 tr. ř. [a to případně i ve spojení s §211 odst. 2 písm. b) tr. ř.] přečetl výpověď nezletilého poškozeného učiněnou v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání dovolatele. Takový jeho postup korespondoval i s názorem a vyjádřením znalců k opakování výslechu nezletilého poškozeného v hlavním líčení, jak jej prezentovali v písemném posudku (č. l. 202 a verte), tak i výpovědi v hlavním líčení (výpověď E. R. na č. l. 393 a verte, zejména pak výpověď Z. K. na č. l. 396). K použití takového důkazu k usvědčení obviněného ze spáchání trestného činu však vyžaduje judikatura Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva ještě splnění podmínky, aby předmětný důkaz nebyl výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3206/08). Podle soudů nižších instancí byla daná podmínka v projednávané trestní věci splněna, a to s poukazem na výpovědi dalších svědků a listinné důkazy, obhajoba obviněného zaujala názor přesně opačný. Nejvyšší soud se v tomto ohledu přiklonil k postoji soudů obou stupňů i státní zástupkyně.
31. Pro fakt, že výpověď nezletilého AAAAA z přípravného řízení není ve věci jediným usvědčujícím důkazem, hovoří již samotný průběh předmětného trestního řízení. To bylo zahájeno dne 22. 1. 2019 pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, tedy pro jednání zaměřené toliko proti manželce dovolatele, svědkyni P. G. (č. l. 41). Dne 6. 2. 2019 byl proveden (také jako neodkladný a neopakovatelný úkon) výslech této svědkyně (č. l. 43 a násl.). Teprve na základě skutečností v něm zmíněných byl policejním orgánem dne 20. 2. 2019 rozšířen záznam o zahájení úkonů trestního řízení také pro podezření z týrání, kterého se měl obviněný dopustit vůči svému nezletilému synovi (č. l. 61). Poté v období března 2019 podali podle §158 odst. 6 tr. ř. vysvětlení dovolatel a svědkyně M. K., K. Č. a I. D. (č. l. 62 až 78). Výslech nezletilého poškozeného následoval dne 24. 4. 2019 (č. l. 104 a násl.). Dále byly policejním orgánem (mimo jiné) přibráni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, k posouzení osob obviněného, nezletilého poškozeného a svědkyně P. G., přičemž krátce po podání posledního z nich, týkajícího se nezletilého AAAAA (ze dne 9. 12. 2019, č. l. 191 a násl.), zahájil policejní orgán dne 30. 12. 2019 trestní stíhání obviněného (č. l. 223), načež po zrušení prvního usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. tak pro skutek kvalifikovaný jako zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku učinil znovu dne 29. 3. 2020 (č. l. 235). Z takového průběhu řízení je více než patrné, že na jeho vývoj a s tím spojené procesní postavení dovolatele měly vliv i jiné důkazy než jen výpověď nezletilého AAAAA ze dne 24. 4. 2019, jinak řečeno i tyto důkazy měly v očích policejního orgánu určitou výpovědní hodnotu ve vztahu k možnému závěru (resp. podezření), zda došlo ke spáchání trestného činu. Soudy obou stupňů v navazujících stadiích trestního řízení pak na základě jejich (zcela logického a správného) hodnocení důkazů tuto skutečnost jen potvrdily.
32. Podle slov nezletilého poškozeného spočívalo zlé nakládání ze strany jeho otce jednak ve verbálních a občas i fyzických útocích vůči němu, ve slovním i fyzickém napadání matky, kterému byl přítomen, ale též v nedostatku citu a naprostém nezájmu o jeho osobu (s výjimkou momentů, kdy byl obviněným nějakým způsobem napadán). V daném směru je pak nutno zdůraznit, že ani jeden z právě zmíněných aspektů chování obviněného nevyplýval pouze z výpovědi nezletilého poškozeného, ale všechny byly bez výjimky potvrzeny dalšími provedenými důkazy. Nejdůležitějším je právě svědectví P. G., která od samého počátku řízení popisovala všechny shora popsané prvky jednání dovolatele (nadávky, ponižování, facky, nezájem o syna i útoky proti své osobě), kterým byla osobně přítomna. Proto byla její výpověď soudy obou stupňů zcela důvodně označena za další přímý důkaz usvědčující obviněného ze spáchání projednávané trestné činnosti. Pochopitelně nemohla být svědkem veškerého závadového jednání svého manžela vůči synovi, nicméně způsob jeho dlouhodobého chování popisovali oba svědci zcela ve shodě, stejně jako události, jimž byli oba přítomni. Nadto svědkyně dosvědčovala čin dovolatele i nepřímo, když hovořila o útocích, s nimiž se jí syn svěřil, anebo o strachu, který syn z otce měl, a jeho snaze se mu vyhýbat. Kromě matky nezletilého poškozeného byly provedeny i další důkazy, které pravdivost této klíčové výpovědi ještě dále potvrzovaly. Například o lhostejném vztahu otce k synovi hovořila jak svědkyně M. K., tak svědkyně K. Č. (v tomto odděleném aspektu má jejich výpověď dokonce charakter přímého důkazu, neboť danou skutečnost svědkyně osobně vypozorovaly), neustálé hádky a vulgarismy popisovala kromě K. Č. i další slyšená svědkyně I. D. V jejich výpovědích zazněla i informace o velkém strachu nezletilého AAAAA z otce po incidentu ze Štědrého dne. Jmenované svědkyně také nepřímo potvrdily násilí ze strany obviněného vůči manželce a někdy i synovi. Velmi zásadní roli hrály v dané věci také vypracované znalecké posudky, jelikož charakteristika osobností všech členů rodiny G. plně odpovídá průběhu skutkového děje, jak byl ustálen již v řízení před soudem prvního stupně. Totéž pak v menší míře vyplynulo i z dalších listinných důkazů, např. zprávy pro rodinu a děti XY, z. s. (č. l. 124), zprávy KAPPA–HELP, z. s. (č. l. 275–278) nebo úředních záznamů policejního orgánu o použití donucovacích prostředků proti obviněnému (č. l. 11–13), v nichž je zaznamenána nejen konfliktní povaha dovolatele, ale také strach nezletilého poškozeného z otce a jejich hluboce narušený vztah.
33. Lze proto shrnout, že výpověď nezletilého poškozeného nebyla zdaleka jediným důkazem prokazujícím trestnou činnost obviněného. Je sice pravdou, že o určitých momentech skutkového děje podal informaci výhradně poškozený, neboť převážná část jednání se odehrávala „za zavřenými dveřmi“ společné domácnosti, často v době, kdy se doma nenacházela ani svědkyně P. G. Pokud se však jeho výpověď ohledně určité konkrétní otázky „setkala“ s dalším provedeným důkazem, byla jím vždy potvrzena jako pravdivá, a to za situace, kdy těchto doplňujících (ať již přímých nebo nepřímých) důkazů nebylo vůbec málo. To ve svém důsledku znamená nejen to, že výpověď nezletilého AAAAA lze hodnotit jako věrohodnou v celém jejím rozsahu, ale především že je jako důkaz procesně použitelná, ačkoliv dovolateli ani jeho obhájci nebylo umožněno klást svědkovi otázky ve smyslu práva zakotveného do ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. I ve světle judikatury, na kterou bylo v podaném dovolání odkazováno, proto nelze provedení a využití předmětného důkazu označit za nepřípustný zásah do základních principů spravedlivého procesu. V daném ohledu totiž např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 29/06, považuje za neslučitelné s ústavním pořádkem pouze ty situace, kdy je odsouzení obviněného pro skutek „v celém rozsahu založeno téměř výlučně na výpovědi svědka, který ho jako jediný přímo usvědčuje“ a kterého on neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat v žádném stadiu trestního řízení. Tak tomu v projednávané trestní věci nebylo, poněvadž zde je skutek v poměrně širokém rozsahu podložen i dalšími důkazy, u nichž byla kontradiktornost dokazování plně zachována. Právě procesně bezvadné provedení dalších usvědčujících důkazů, podporujících výpověď nezletilého poškozeného, je možno chápat jako Ústavním soudem též zmiňovanou kompenzaci za omezení práva vyslýchat a dát vyslýchat svědky proti sobě (srov. nález ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 538/03). Ještě na okraj nezbývá než doplnit, že dovolatelem vyzdvihovaná judikatura Ústavního soudu se vztahovala na zcela odlišné procesní situace, kdy obviněného z trestného činu buď usvědčoval výlučně a v celém rozsahu důkaz, u něhož nebyla kontradiktornost dodržena (nález sp. zn. II. ÚS 29/06 a sp. zn. I. ÚS 3206/08), anebo byla řešena daná problematika úplně z jiného úhlu (nález sp. zn. I. ÚS 375/2006). Z tohoto důvodu tyto nejsou na posuzovaný případ aplikovatelné.
34. Byla-li výpověď nezletilého AAAAA správně vyhodnocena jako zcela věrohodná, bylo možno v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. vycházet z celého jejího obsahu při přijímání skutkových závěrů projevených ve skutkové větě odsuzujícího prvostupňového rozsudku, a to včetně těch skutečností, které již žádným dalším důkazem přímo podloženy nebyly. Proto i výhrady dovolatele proti zjištění o rozsahu fyzických útoků na nezletilého poškozeného postrádají na opodstatněnosti. Přestože tedy u pravidelně se opakujících se tělesných „trestů“ obvykle nebyl přítomen žádný další svědek, soudy neměly nejmenší důvod poškozenému nevěřit, jelikož určitou část z nich přímo nebo nepřímo dosvědčila jeho matka P. G. a lze je dovozovat i z následků, které se v chování chlapce i na jeho psychice prokazatelně objevily, tj. strach z otce, snaha se mu vyhýbat a nadále se s ním nestýkat i duševní útrapy popsané ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a klinická psychologie.
35. V souvislosti s tímto listinným důkazem (č. l. 191–204) pak nelze akceptovat ani námitky obviněného, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem na psychickém stavu poškozeného. V posudku E. R. a Z. K. je přitom jasně konstatováno, že „chlapec se před lidmi uzavírá, nesvěřuje, nepříjemné situace řeší vyhýbavě, nevyužívá svůj potenciál k socializaci, rezignuje na osvojování nových dovedností, má snížené sebevědomí a sebepojetí, je neprůbojný“. Stav znalci označili jako „behaviorální inhibici“, přičemž usoudili, že se v daném případě jedná spíše o „následek konfliktního soužití rodiny, útoků pečující osoby – otce, a to jak na něj, tak na matku, jde o důsledky citové deprivace v důsledku chybění bezpečného a pečujícího vztahu ze strany otce. V minulosti však, v době soužití rodičů, bylo toto jeho prožívání ještě výraznější a spojené s úzkostnou reakcí na v té době prožívaná traumata. Jednalo se o poruchu přizpůsobení, která již v době vyšetření pouze doznívala“ (č. l. 201). Lze doplnit, že vyšetření nezletilého poškozeného bylo provedeno dne 29. 8. 2019, tedy devět měsíců po ukončení posuzovaného protiprávního jednání, kdy však stále (byť již v menší míře) přetrvávaly jeho škodlivé důsledky. Vliv nevhodného chování otce na duševní problémy syna pak v hlavním líčení dne 22. 4. 2021 znovu výslovně potvrdil Z. K., podle kterého „to, jak se ten chlapec projevuje, bylo v přímém důsledku toho, co zažíval s otcem“ (č. l. 396). Z citovaných odborných závěrů v kombinaci s obsahem dalších provedených důkazů mohly soudy obou stupňů zcela důvodně a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. dovodit existenci příčinné souvislosti mezi zjištěným protiprávním jednáním dovolatele a následkem v podobě vzniku psychické újmy u nezletilého poškozeného.
36. Za relevantní nelze považovat ani výhradu nezákonně formulované skutkové věty. Je možno připustit, že vymezení „nejméně desetkrát nebo patnáctkrát jej uhodil pěstí nebo mu dal facku“ není příliš pregnantní ani přesně nevystihuje popis událostí nezletilým poškozeným. To ovšem na druhou stranu neznamená, že by skutková věta jako celek nesplňovala zákonem stanovená kritéria jejího obsahu (zejména podle §120 odst. 3 tr. ř.) nebo že by daná nepřesnost měla jakýkoliv vliv na právní posouzení zde definovaného jednání. Navíc, pokud by Nejvyšší soud v konkrétním případě trval na přesnější formulaci této části skutkové věty, aby lépe vystihovala popis podaný nezletilým poškozeným, muselo by dojít ke změně, která by ve svém důsledku vyzněla v neprospěch obviněného, což zákon při absenci dovolání nejvyššího státního zástupce či evropského veřejného žalobce nepřipouští (§265p odst. 1 a §265s odst. 2 tr. ř.). Ve stručnosti lze uvést, že nezletilý AAAAA byl při výslechu dne 24. 4. 2019 komisařkou tázán kolikrát byl za celé dětství tatínkem udeřen, na což odpověděl, že mnohokrát, nevěděl to sice přesně, ale odhadl, že tak jednou za týden. Následně se jej komisařka ptala na to, kdy byl zbit poprvé a on popisoval situaci, kdy otce neposlechl (nezanechal blíže nespecifikované aktivity na mobilním telefonu) a byl zmlácen. Na upřesňující dotaz, aby útok více popsal, uvedl: „facky, pěsti, nadával mi, ať toho nechám“, na dotaz ohledně počtu facek a pěstí, doplnil: „deset, patnáct?“ (č. l. 110). V další části své výpovědi pak ještě zmínil, že před třemi lety (časové údaje však byly v kontextu celé jeho výpovědi poněkud nepřesné) jej otec bil jednou za dva měsíce, ale v poslední době to bylo jednou týdně (č. l. 111). Je tedy zjevné, že frekvence fyzického napadání nezletilého poškozeného dovolatelem byla reálně vyšší, než jak je zaznamenána ve skutkové větě výroku o vině. Tuto vadu však s ohledem na shora uvedené zákonné limity není Nejvyšší soud oprávněn v tomto dovolacím řízení napravit.
37. Obviněný vznesl výhrady rovněž k rozsahu provedeného dokazování a zejména nesouhlasil se zamítnutím mnoha důkazních návrhů obhajoby a nedostatečným odůvodněním daného rozhodnutí ze strany soudů obou stupňů. Sám přitom poukázal na konstantní náhled Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), podle kterého není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
38. Dovolatel oběma soudům vyčetl, že ústavně konformním způsobem nezdůvodnily, proč důkazním návrhům obhajoby nevyhověly. Pochybení označil jako velmi závažné, poněvadž se, podle jeho názoru, jednalo o podstatné důkazy, které by mohly mít zásadní dopad na zodpovězení otázky, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Nejvyšší soud ovšem neshledal ani to, že by soudy rezignovaly na řádné odůvodnění jejich zamítavého rozhodnutí, ani že by obhajobou navrhované důkazy mohly mít jakkoliv podstatný vliv na přijatá skutková zjištění či právní kvalifikaci předmětného jednání. Oba soudy se ve své podstatě sjednotily v názoru, že osoby, jejichž výslech byl obviněným navrhován, by nemohly vnést do věci nové světlo a blíže popsat život rodiny G., neboť s nimi domácnost nesdílely a pouze občas je navštěvovaly. Ostatně ani z výslechu svědka J. V., jenž v jejich rodinném domě strávil asi nejvíce času, nalézací soud nezjistil žádné relevantní informace. Pokud dovolatel namítal, že v podobném postavení byly i vyslechnuté svědkyně M. K., K. Č. a I. D., nelze s ním souhlasit. Svědkyně totiž popisovaly zejména události během Vánoc 2018, jimž byly osobně přítomny, křik ze dvora, který jako sousedky samy slýchávaly, přičemž k charakteru rodinného soužití se i ony vyjádřily spíše okrajově, byť určité, a nikoliv bezvýznamné, informace i v tomto směru soudu poskytly. Každopádně lze úspěšně pochybovat o tom, co by navrhovaní svědci, kteří ani nebydleli přímo v sousedství (nejblíže o ulici dále podle Google Maps), ani nebyli P. G. kontaktováni po incidentu ze dne 24. 12. 2018, mohli dosvědčit o projednávaném skutku či každodenním životě rodiny, když lze s vysokou mírou jistoty předpokládat, že před návštěvou by se obviněný svého závadného jednání vůči manželce i synovi bezpochyby zdržel. Proto soudy obou instancí zcela správně dospěly k závěru o nadbytečnosti obhajobou navržených důkazů s tím, že odůvodnění jejich rozhodnutí (byť stručné) lze považovat za odpovídající.
39. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů o naplnění subjektivní stránky zjištěného jednání, a tudíž ani správní kvalifikací skutku podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. Pro tuto svou argumentaci využil důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
40. Trestného činu podle §198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Týráním je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpjf 169/82, uveřejněné pod č. 11/1984, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1934–1939). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/83, uveřejněného pod č. 20/1984 Sb. rozh. tr., se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl.
41. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že jednání dovolatele spočívající v lhostejném a chladném vztahu k nezletilému dospívajícímu synovi, kdy takřka jediným kontaktem s ním byly ponižující slovní útoky a pravidelné fackování a kdy byl syn nadto nucen přihlížet i slovním a fyzickým útokům na svou matku, bylo oním zlým nakládáním, vyznačujícím se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí (v daném případě více než rok a půl). Takové počínání bylo pro nezletilého poškozeného bezpochyby velice bolestné, zcela naplňující charakteristiku těžkého příkoří. To je ostatně patrné z prokázané psychické újmy, kterou chlapec v důsledku takovéto „výchovy“ utrpěl. Obviněný však namítl, že nejednal úmyslně (tj. že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu po subjektivní stránce), což odůvodnil tím, že jako osoba nedostatečně empatická nemohl z reakcí syna rozpoznat, že by mu měl (např. pohlavkem) způsobovat těžké příkoří. Ani tento argument však nemohl Nejvyšší soud akceptovat.
42. Pro naplnění kterékoliv skutkové podstaty trestného činu je nezbytná zákonem vyžadovaná forma zavinění. Zavinění představuje jediný obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu a má formu úmyslu nebo nedbalosti. Trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, jak již bylo uvedeno, je trestným činem úmyslným. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, aj.).
43. Přestože znalkyně Mgr. Kateřina Vinklárková ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, opravdu zjistila, že dovolatel nedisponuje potřebnou mírou empatie, nerozumí vztahově emočním vazbám a nedovede přiměřeně odhadovat charakteristiky a chování ostatních, nepostačuje taková osobnostní charakteristika k vyloučení úmyslného zavinění ve vztahu k projednávanému činu, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Je potřeba si uvědomit, že obviněný byl a je průměrně inteligentní, vysokoškolsky vzdělanou osobou, působí jako středoškolský učitel, a proto musel být schopen, pokud ne na pocitové, tak alespoň na rozumové (intelektuální) úrovni vyhodnotit, jak by se měl ke svému dvanáctiletému dítěti chovat a zároveň, že jím zvolený způsob nakládání se synem rozhodně nebyl v pořádku. Připustil-li obviněný, že vůči nezletilému poškozenému použil i určité výchovné fyzické tresty (tzv. záhlavce), které podle něj nejsou v českém právním řádu obecně zakázány, je namístě ve shodě s názorem státní zástupkyně zdůraznit, že ačkoliv v České republice nebylo dosud přikročeno k zákazu fyzických trestů na dětech, nelze zásadně takové metody tolerovat, poněvadž a priori představují zásah do tělesné integrity dítěte a ve svých důsledcích se nutně dotýkají lidské důstojnosti. Současně nutno ale dodat, že fyzické tresty nepředstavovaly jedinou formu jednání obviněného, jež v komplexním vyhodnocení nese charakteristické znaky týrání. Způsob, jakým se obviněný k nezletilému synovi choval a jak s ním nakládal, potvrzuje, že se nemohlo jednat a ani nejednalo o použití odpovídajících výchovných metod, výchovu ve smyslu rodičovské péče, ale o bezohledné trýznivé a ponižující zacházení, a tedy týrání jak psychické, tak i fyzické. Navíc, pokud je dovolatel podle zjištění již jmenované znalkyně osobou s „dominantní potřebou potvrzovat a zpevňovat vlastní hodnotu“, mohl si velice snadno představit, jak by obdobné jednání vnímal z druhé strany on sám, s tím, že v jeho případě je možno dospět pouze k jednomu, jedinému závěru, a to, že takové nakládání s vlastní osobou bral velice úkorně. Nemohl tudíž nebýt přinejmenším srozuměn s tím, že svým objektivně hrubým a bezcitným chováním způsoboval těžké příkoří svému nezletilému synovi. Od věci není ani úvaha odvolacího soudu vyjádřená v bodě 18. jeho rozsudku, podle něhož musel obviněný dlouhodobě vnímat, jak jeho výchovné metody působí na nezletilého, který se před ním raději skrýval do ústraní a komunikaci omezoval na minimum, uzavíral se do sebe a nebyl schopen se nijak bránit, což přivádělo dovolatele k zlosti, jak sám připustil. Ze všech právě uvedených důvodů lze konstatovat, že skutkovou podstatu zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku naplnil obviněný nejen po stránce objektivní, ale též subjektivní.
44. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného P. G. jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu