ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.62.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 62/2022-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 2. 2022 o dovolání obviněného Š. Ř. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2021, č. j. 44 To 271/2021-455, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 1/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2021, č. j. 44 To 271/2021-455, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněného Š. Ř. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a poškozených I. D. a O. M., která byla podána proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 5. 2021, č. j. 2 T 1/2021-415, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za tento přečin k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, když podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Obvodní soud pro Prahu 4 dále rozhodl o nároku poškozených na náhradu nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2021, č. j. 44 To 271/2021-455, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na splnění podmínek pro použití dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle dovolatele je napadené rozhodnutí založeno na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný věnoval značnou část podaného dovolání rekapitulaci proběhlého trestního řízení a závěrům učiněným soudy, s nimiž vyslovil nesouhlas. Podle jeho názoru poškozená porušila obecnou prevenční povinnost obsaženou v §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a povinnost podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť vstoupila do vozovky bezprostředně před blížícím se vozidlem. V této souvislosti dovolatel uvedl, že jel velmi pomalu, což podle jeho názoru potvrzuje i znalecký posudek. Zároveň zdůraznil, že v průběhu dosavadního trestního řízení poukazoval na nevěrohodnost poškozené, která se po celou dobu snažila situovat místo střetu za sportovní halu, kam neměl obviněný výhled, s cílem zmenšit svoji odpovědnost. Obviněný dále zmínil, že soudy v jeho případě nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, zejména v případě interpretace znaleckého posudku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2021, č. j. 44 To 271/2021-455, podle §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení podle §265l tr. ř.
3. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru lze v dovolání uplatněné námitky formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl označen nadbytečně. Státní zástupce dále uvedl, že obviněnému lze přisvědčit ve výhradách týkajících se spoluzavinění poškozené, což soudy zohlednily ve zvolené právní kvalifikaci. V této souvislosti však státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že neopatrnost poškozené nemohla bez dalšího vyloučit trestní odpovědnost dovolatele, který svým jednáním zapříčinil vznik předmětné dopravní nehody. Závěrem svého vyjádření uvedl, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a proto navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno [dovolání bylo podáno 7. 12. 2021] dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [ V souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem Nejvyšší soud konstatuje, že novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., došlo s účinností od 1. 1. 2022 k obsahové změně dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je nově naplněn, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod uplatněný obviněným ve znění účinném do 31. 12. 2021, byl shora uvedenou novelou zařazen beze změny pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (Patrně s ohledem na uvedenou skutečnost obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g, h) tr. ř.) ]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [vzhledem k tomu, že podané dovolání je datováno dne 7. 12. 2021] musí Nejvyšší soud uvést, že v této době byl uvedený dovolací důvod naplněn v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný žádné námitky v dovolání neuplatnil (viz též výklad k bodu 6).
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci ve značné míře založil na námitce, že napadené rozhodnutí je založeno na skutkových zjištěních, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Poukazuje na to, že výpověď svědkyně-poškozené je nevěrohodná, neboť po celou dobu situovala místo střetu do míst, kam obviněný neměl výhled a tím jednak zvětšila jeho odpovědnost za střet a jednak svoji odpovědnost snížila. Nesprávnost závěrů dovozuje také ze skutečnosti, že soudy nižších stupňů nebylo dostatečně přihlédnuto k závěrům znaleckého posudku, kde bylo mj. konstatováno, že nemohl střetu s poškozenými zabránit. Nesprávnost závěrů vyplývá podle něj i ze skutečnosti, že sama poškozená porušila ustanovení §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jin silniční zákon) a že u něj nebyl brán v úvahu „princip omezené důvěry“. Rovněž nebyla podle něj brána v úvahu po celou dobu jím tvrzená rychlost jeho jízdy na kole, která se pohybovala kolem 10 km/hod.
10. K uvedeným námitkám, které obviněný uplatnil již v řádném opravném prostředku (odvolání ze dne 13. 7. 2021, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 5. 2021 sp. zn. 2 T 1/2021), Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Nejvyšší soud musí konstatovat, že soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi jednotlivých svědků i obviněného, stejně tak se podrobně zabýval také znaleckým posudkem Ing. Františka Štefáčka (bod 9., 10. rozsudku) a své hodnotící úvahy obsáhle vyjádřil v bodech 13. a 14. svého rozsudku. Přesvědčivě také vyložil, proč považuje návrhy obviněného na doplnění dokazování za nadbytečné (bod 12 rozsudku). Se závěry nalézacího soudu se ztotožnil také odvolací soud, který nad to reagoval na námitky obviněného (princip omezené důvěry s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu; jel maximálně rychlostí 10 km/hod.; ke střetu došlo díky neopatrnému chování poškozených nikoli jeho nepřiměřenou jízdou atd.). Odvolací soud pak v bodech 7. až 10. svého usnesení se dostatečně vypořádal s námitkami obviněného a rovněž reagoval na námitku ohledně výslechu svědka P. P. (bod 9. usnesení).
12. Nad rámec úvah obviněného, které z převážné části mají svůj základ v neztotožnění se s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že s větší mírou tolerance lze pod dovolací důvody obviněným uplatněné [pokud měl na mysli dovolací důvody ve znění účinném až po 1. 1. 2022, přestože dovolání podal již 7. 12. 2021] podřadit jeho výhrady k nedostatečnému posouzení otázky spoluzavinění ze strany poškozených a na základě toho pak nad rámec úvah soudů nižších stupňů, které shledal Nejvyšší soud správnými, považuje za nezbytné uvést následující. Obviněný se po celou dobu hájí tím, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, když nebraly v úvahu jeho tvrzení, že jel rychlostí kolem 10 km/hod. a viníkem dopravní nehody je tedy poškozená se svým synem. Obviněný však patrně přehlédl, že znalec ve znaleckém posudku mj. uvedl, „že účastníci na sebe mohli nejdříve reagovat v okamžiku vzájemného pozorování, tj. 1,5 sekundy před střetem, kdy cyklista byl vzdálen od místa střetu 8 m a chodci 2,5m (č. l. 254 spisu, 43-znaleckého posudku)“. V témž posudku znalec uvedl, že pokud by cyklista jel rychlostí 18 km/hod, reagoval na chodce a následně intenzivně brzdil – zastavil by před místem střetu. Pokud by jel rychlostí 16 km/hod., reagoval na chodce a následně intenzivně brzdil, zastavil by (Nejvyšší soud dodává – dokonce) před přechodem pro chodce. Z uvedeného pak logicky vyplývá, že při jakékoliv nižší rychlosti se střet obviněného s chodci snižuje. Tvrdí-li tedy obviněný, že jeho rychlost se pohybovala kolem 10 km/hod., pak by dle názoru Nejvyššího soudu k předmětné dopravní nehodě vůbec nedošlo, neboť při rychlosti obviněného coby cyklisty jedoucího rychlostí 10 km/hod. [2,77 m/s] a rychlosti poškozených chůzí 6 km/hod. [1,67m/s] by poškození místem střetu, které od nich bylo 2,5 m, prošli cca v čase 1,5 sekundy – zatímco obviněný při jím uváděné rychlosti cca 10 km/hod., vzdálen od místa střetu 8 m (podle znaleckého posudku – viz shora), by místem střetu projel cca v čase téměř 3 sekund, aniž by musel brzdit, tedy v době, kdy by již byli poškození za místem střetu. Navíc je nutno také dodat, že při nižší rychlosti je jakýkoli dopravní prostředek snáze ovladatelný, brzdná dráha pak kratší. Z výše uvedeného podle závěrů Nejvyššího soudu vyplývá správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud dospěly k závěru, že obviněný „na pozemní komunikaci nedodržel potřebnou míru opatrnosti při řízení jízdního kola… “. Nad rámec úvah nižších soudů považuje Nejvyšší soud za potřebné rovněž zmínit, že obviněný poukazuje na princip omezené důvěry v dopravě a vytýká porušení povinností pouze poškozeným, a to např. s tím, že spěchali, neboť mělo začít pršet, avšak stejnou logikou by bylo možno nahlížet i na chování obviněného, který spěchal do restaurace, neboť mělo začít pršet. Sám obviněný připustil, že místo, kterým projížděl, znal, věděl o tom, že je tam vyznačený přechod, který, jak bylo zjištěno, nebyl nijak označen, ale jak bylo zjištěno výpovědí svědka S., byl v předmětném místě instalován, neboť s ohledem na značný pohyb chodců to považovali za vhodné a každých pět let jej obnovují. Tudíž se naskýtá stejná otázka ve vztahu k obviněnému, který místo znal a o přechodu věděl, zda po takto vyznačeném přechodu pro chodce jdoucí poškození, nemohli v rámci omezené důvěry předpokládat, že se cyklista bude v blízkosti přechodu, o jehož existenci věděl, byť neoznačeném a nekolaudovaném, pohybovat tak, aby nedošlo ke srážce s chodci na přechodu se pohybujícími. Oproti obhajobě, která má právo poukazovat na důkazy a tyto vykládat vesměs pouze ve prospěch obviněných, musí soudy důsledně postupovat podle §2 odst. 6 tr. ř., což se v předmětné trestní věci stalo. S ohledem na shora uvedené je bezpředmětné se dále vyjadřovat k tvrzení obviněného o porušení poškozenými ustanovení §54 zák. č. 361/2000 Sb., když uvedeným námitkám soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost, a toto vyjádřily také v právní kvalifikaci.
13. Pokud Nejvyšší soud shora zmínil nezbytnost postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. pro orgány činné v trestním řízení, považuje za nezbytné také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…) ]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
14. Jak již bylo konstatováno, ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný při řízení jízdního kola, v okamžiku projíždění podél sportovní haly, nedodržel potřebnou míru opatrnosti, především tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v místě, zejména výhledovým poměrům a skutečnosti, že se v uvedeném sportovním areálu pohybuje větší počet chodců, v důsledku čehož se střetl s poškozenými. Přestože obviněný v této souvislosti namítl, že jel přiměřenou rychlostí, touto námitkou se soudy nižších stupňů zabývaly a dospěly k opačnému závěru. Především odvolací soud konstatoval, že tvrzení dovolatele o rychlosti 10 km/h je třeba považovat za nevěrohodné, neboť v takovém případě by i podle závěru znalce mohl střet s chodci odvrátit (bod 7. usnesení odvolacího soudu). Navíc soud prvního stupně v této souvislosti vzal zcela přiléhavě v potaz skutečnost, že obviněný místo střetu velmi dobře znal, sám je označil za nebezpečné a měl si tak být vědom, že je třeba přizpůsobit rychlost jízdy skutečnosti, že se v místě mohou nacházet chodci (bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný tak byl v dané situaci povinen přizpůsobit rychlost a způsob jízdy svým schopnostem a zkušenostem, výhledovým poměrům, hustotě provozu, tedy celkové situaci na trati, aby měl možnost včas a v dostatečné vzdálenosti reagovat třeba i na nenadálou překážku v jízdě (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 68/2010, uveřejněné pod č. 55/2010 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o otázku spoluzavinění poškozené, i ta byla soudy nižších stupňů řešena a zohledněna. Například odvolací soud zcela jednoznačně konstatoval, že ke způsobení nehody přispělo i spoluzavinění poškozené, která kvůli počínajícímu dešti natolik pospíchala, že se v okamžiku, kdy došla na úroveň rohu sportovní haly, nerozhlédla a vstoupila obviněnému do jízdní dráhy (bod 10. usnesení odvolacího soudu). Neopatrné chování poškozené při vstupu do vozovky však nelze pokládat za primární a výlučnou příčinu, která by měla za následek vznik předmětné nehody, či za takovou příčinu, která by přerušovala příčinný vztah mezi jednáním obviněného a následkem v podobě zdravotní újmy poškozených. Pouze v těchto případech by přicházelo v úvahu učinění závěru o trestní neodpovědnosti obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 596/2019). Stejně tak z důvodu spoluzavinění poškozené odvolací soud nevyhověl jejímu nároku na náhradu nemajetkové újmy spočívající ve způsobených duševních útrapách, a to z důvodu, že by šlo o nepřiměřený postih dovolatele (bod 13. usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor. Zcela na závěr je nutno také uvést, že pokud znalec (jak zmiňuje obviněný) uváděl, že jednání chodců bylo z jeho hlediska nepřiměřené a střetu by zabránili, pokud by se podívali a zastavili, což jsou na rozdíl od cyklisty schopni učinit téměř okamžitě, pak týž znalec uvedl, že posouzení, zda účastníci nehody museli, mohli nebo měli jednat jinak, je otázkou komplexního posouzení všech shromážděných materiálů v návaznosti na pravidla silničního provozu a jednoznačně jde o otázku právní, kterou musí vyřešit orgány činné v trestním řízení, nikoli znalec . Soudy pak zmíněný znalecký posudek posuzovaly v kontextu dalších důkazů, jak jim ukládá již výše zmíněné ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
15. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 4, z nichž v napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz též bod 6.) ].
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku) . Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu