ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.216.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 216/2023-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 3. 2023 o dovolání obviněného J. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 2 To 106/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 6 T 60/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 5. 2022, č. j. 6 T 60/2021-469, byl obviněný J. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku. Za to byl podle §210 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně podle §82 odst. 3 tr. zákoníku okresní soud obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou svým přečinem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu pak obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Allianz pojišťovně, a.s., IČ:47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, škodu ve výši 241.847 Kč, zatímco se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pojišťovnu podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Jeseníku právní moci nenabyl, neboť proti němu obviněný podal řádný opravný prostředek, kterým toto rozhodnutí napadl v celém jeho rozsahu. O předmětném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 2 To 106/2022-496 tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému v souladu s §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost zaplatit poškozené Allianz pojišťovně, a.s. na náhradě škody částku ve výši 235.434 Kč. Naopak v ostatních částech ponechal napadený rozsudek okresního soudu beze změny.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. H. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
dne 8. 12. 2017 v 15:18 hodin ze XY z telefonního čísla XY nahlásil Allianz pojišťovně, a. s., kde bylo hlášení zaregistrováno pod č.: H0171921260001 a pod číslem události 2017192126, pojistnou událost, a to dopravní nehodu osobního automobilu tov. zn. Volvo S80, registrační značky XY, vztahující se k pojistné smlouvě č.: 748340003, přičemž v rámci této telefonicky hlášené pojistné události uvedl nepravdivé skutečnosti v souvislosti s likvidací této pojistné události a to, že řidičem osobního automobilu v době dopravní nehody byla osoba vlastníka osobního automobilu tov. zn. Volvo S80, registrační značky XY, tedy osoba J. H., nar. XY, bytem XY, za kterého se při hlášení pojistné události vydával, přestože věděl, že ve skutečnosti osobní automobil v době dopravní nehody řídil jeho syn Š. H., nar. XY, bytem XY, který ke dni 13. 5. 2017 pozbyl své řidičské oprávnění pro všechny skupiny motorových vozidel z důvodu dosažení celkového počtu 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče, o čemž byl vyrozuměn oznámením Městského úřadu Jeseník ze dne 26. 5. 2017, č. j. MJ/27797/2017/ODSH-RŘ/Jel, a tak v souvislostí s likvidací této pojistné události bylo poškozenou společností Allianz pojišťovna, a. s., IČ: 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, 186 00 Praha – Karlín, vyplaceno pojistné plnění ve výši 875.803 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný J. H. napadl výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 10. 2022, č. j. 2 To 106/2022-496 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 5. 2022, č. j. 6 T 60/2021-469) dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, a to v celém jeho rozsahu. Odkázal při tom na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, neboť podle jeho mínění jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně podle jeho přesvědčení dané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel brojí proti skutkovému závěru, který soudy nižších stupňů odvodily z provedených důkazů, a sice že dne 8. 12. 2017 pojišťovně Allianz, a.s. vědomě a úmyslně uvedl nepravdivý údaj o osobě řidiče motorového vozidla tov. zn. Volvo S80, který způsobil dopravní nehodu. Podle mínění dovolatele takový skutkový závěr z provedených důkazů nevyplynul, pročež proti němu vznesl řadu níže uvedených výhrad.
6. Vůči svědectví J. K., který na místě protokoloval prvotní údaje o dopravní nehodě, dovolatel namítl, že na základě upozornění poškozené J. Š. druhého dne opravil osobu řidiče, která měla způsobit dopravní nehodu (když původně uvedené jméno řidiče J. H., nar. XY, opravil na jméno Š. H., nar. XY). Podle dovolatele však měl tento policista při úpravě tak zásadní informace postupovat mnohem obezřetněji, konkrétně měl obě osoby pozvat k vysvětlení vzniklé situace a následnému ověření totožnosti skutečného řidiče dopravní nehody, k čemuž však nedošlo.
7. Dále dovolatel namítl, že svědci J. a M. Š. (kteří jsou rodinnými příslušníky poškozené J. Š.) vypovídali ve věci zaujatě, když uvedli, že po jejich příjezdu na místo dopravní nehody – byť sama poškozená již byla v nemocnici, byla obě havarovaná vozidla ještě na místě, kde se nacházel i řidič druhého havarovaného vozidla a jeho otec. Dovolatel však v rozporu s tímto tvrzením akcentoval, že na místě dopravní nehody byl přítomen rovněž jeho syn J., byť byl toho času uzavřen ve vozidle, pročež jej svědci nezaregistrovali. V návaznosti na to namítl, že soud prvního stupně měl přítomnost syna J. na místě dopravní nehody ověřit pomocí údajů o jeho pohybu mobilním operátorem. Nicméně k tomu soud nepřistoupil, pročež nesprávně uzavřel, že syn J. na místě dopravní nehody nebyl přítomen, a to přesto, že tento svědek (J. H.) během hlavního líčení svoji přítomnost na místě nehody potvrdil a (mimo jiné) do spisového materiálu nechal založit dvě jím pořízené fotografie havarovaných vozidel. Taktéž na základě těchto fotografií mohl nalézací soud ověřit digitální stopu, neboť oba snímky tento svědek vyhotovil svým mobilním telefonem, nicméně ani tento důkaz neprovedl. V souvislosti s výpovědí svého syna J. dovolatel dodal, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že tento svědek odmítl odpovídat na doplňující otázky soudu stran projednávaného skutku, neboť právo svědka na odmítnutí výpovědi patří mezi jeho základní lidská práva, která jsou garantována Listinou základních práv a svobod.
8. Dovolatel se taktéž vyjádřil ke svědectví P., J., J. a M. Š., kteří během hlavního líčení uvedli, že oba bratry H. znají. Proti jejich tvrzení dovolatel namítl, že nalézací soud k ověření tohoto tvrzení neprovedl žádný důkaz, když z jeho strany neproběhla ani prostá identifikace na základě fotografických předloh. Další výhradu dovolatel vznesl ve vztahu ke svědectví J. M. (jednoho ze svědků předmětné dopravní nehody), který uvedl, že syn Š. z místa nehody vyřizoval několik telefonátů a v rámci nich o nehodě informoval i svého otce, tedy dovolatele. Na tomto základě okresní soud nesprávně dovodil, že řidič (Š. H.) měl v úmyslu jej informovat, že způsobil nehodu, což obviněný odmítl jako ničím nepodložené tvrzení, a v reakci na to tvrdí, že na místo nehody přijel až v době, kdy již byly základní údaje o dopravní nehody policii nahlášeny.
9. Ve světle výše uvedených skutkových výhrad dovolatel namítl, že nahrávka jeho telefonického hovoru s pojišťovnou Allianz nemohla být vyhodnocena jako důkaz svědčící o jeho úmyslu uvést pojišťovnu v omyl. Skutečnost, že jako řidiče motorového vozidla tov. zn. Volvo nahlásil svého syna J., obviněný dostatečně objasnil tím, že podle jeho informací jím skutečně byl – ostatně syn J. měl předmětné vozidlo v užívání a po dopravní nehodě se nacházel na místě dopravní nehody. Zároveň dostatečně objasnil, že pojistnou událost hlásil na pojišťovnu on, neboť agendu kolem motorových vozidel v jejich rodině vyřizuje výhradně on. Obsah audionahrávky proto nemůže svědčit o jeho srozumění s tím, že osoba řidiče byla ve skutečnosti jiná, stejně jako nemůže dokládat jeho snahu sebe či jinou osobu finančně obohatit. Jelikož jsou v tomto případě skutková zjištění soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, došlo zároveň k porušení jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
10. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel zopakoval, že ze stávajících skutkových zjištění nelze dovodit, že při telefonickém vyřizování pojistné události jednal s úmyslem uvést pojišťovnu Allianz v omyl. Skutečnost, že byl na místě nehody a jako řidiče předmětného vozidla nahlásil osobu J. H., nar. XY, proto nevykazují znaky přečinu pojistného podvodu, jímž byl uznán vinným.
11. Následně dovolatel akcentoval, že úmysl každého obviněného je nutné prokázat na základě řádně a úplně zjištěných okolností. Chybí-li však v projednávané věci doznání, lze o něm učinit závěr toliko na základě objektivních skutečností, které byly řádně a beze všech pochybností zjištěny, tedy po detailním dokazování a všestranné analýze jednání. Podle mínění dovolatele z provedených skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že v době nahlašování pojistné události neměl o záměně řidičů povědomí, a proto ani nemohlo být prokázáno naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu. Závěry soudů nižších stupňů stran jeho úmyslného jednání se zištným cílem jsou proto pouze ničím nepodloženými domněnkami. Jelikož hmotněprávní závěry nemají oporu v provedeném dokazování, došlo k vadné aplikaci hmotného práva a tedy i k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
12. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci zrušil a po jeho zrušení věc vrátil Okresnímu soudu v Jeseníku s tím, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 10. 2. 2023, sp. zn. 1 NZO 10/2023-14, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem předeslal, že obviněným uplatněné dovolací námitky jsou sice formálně podřaditelné pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, nicméně je nutné je vyhodnotit jako zjevně neopodstatněné.
14. K námitkám, kterými dovolatel rozporoval zjištěný skutkový stav státní zástupce uvedl, že Okresní soud v Jeseníku na základě provedeného dokazování dospěl ke zcela udržitelným závěrům, podle kterých byl obviněný obeznámen s tím, že předmětné havarované vozidlo tov. zn. Volvo S80 inkriminovaného dne řídil Š. H., tedy druhý dovolatelův syn, jenž pozbyl řidičské oprávnění s ohledem na počet získaných bodů (což je skutečnost, jež se zásadním způsobem promítla do pojistných vztahů ohledně havarovaných vozidel), a dále že se při telefonickém nahlašování pojistné události vydával za svého syna J. (k těmto závěrům, se kterými státní zástupce vyslovil svůj bezvýhradný souhlas, pro stručnost odkázal především na bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 14. až 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
15. Navazující námitku obviněného, v rámci které uvedl, že okresní soud si měl dohledat údaje o pohybu jeho syna J. H. (prostřednictvím mobilního operátora a ověřením digitální stopy jím pořízených fotografií apod.), tedy námitku fakticky opomenutých důkazů státní zástupce rovněž odmítl. Obviněný totiž v žádné z předcházejících fází trestního řízení neinicioval obstarání a provedení takových důkazů a činí tak až v rámci mimořádného opravného prostředku. Již z tohoto důvodu se nemůže jednat o soudy „opomenuté“ důkazy. Navíc nalézací soud výpověď dovolatelova syna J. H. zcela důvodně vyhodnotil jako nevěrohodnou. Závěrem státní zástupce veškeré dovolatelovy námitky, směřující k rozporování zjištěného skutkového stavu, označil jako zjevně neopodstatněné.
16. Přestože dovolatel výslovně deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s odůvodněním, že skutek a všechny související okolnosti nebyly správně právně kvalifikovány, státní zástupce i tyto námitky odmítl, neboť fakticky neobsahují argumentaci ve vztahu k aplikovanému hmotněprávnímu posouzení (vyjma hodnocení subjektivní stránky), nýbrž jsou toliko opakováním skutkových námitek, k nimž se státní zástupce vyjádřil výše.
17. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H., nar. XY, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, nicméně pro případ, že by učinil i jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil s takovým postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas.
18. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
20. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, neboť nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit rovněž otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
22. Obviněný ve svém dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stalo se tak v době, kdy s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“ . Uvedená změna ve svých důsledcích znamená, že za právně relevantní dovolací námitku ze strany obviněného lze považovat:
- správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno,
- procesní bezvadnost provedeného dokazování a
- správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu.
23. Cílem tohoto dovolacího důvodu byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v §265a odst. 2 tr. řádu. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou:
- případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu),
- případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.),
- vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
24. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021.
25. Dovolatel ve svém písemném podání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
26. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem (k této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.) Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je rovněž možné vznášet námitky ve vtahu k vadám výroku o trestu, nicméně za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu).
27. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V.
K meritu věci
28. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu tedy dovolací soud zkoumal, zda mimořádný opravný prostředek obviněného J. H. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené námitky byly uplatněny z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
29. Jde-li o námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak z jejich obsahu vyplývá, že ve vztahu k jednání popsanému ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 5. 2022, č. j. 6 T 60/2021-469, tyto své námitky zaměřil výhradně proti skutkovým zjištěním, respektive proti způsobu, jakým okresní soud vyhodnotil provedené důkazy (za následného souhlasu soudu krajského coby soudu odvolacího). Obviněný tedy svými námitkami opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v rámci které se zříká své odpovědnosti za spáchání předmětného trestného činu. Podle jeho mínění soudy nižších stupňů nedostály své povinnosti bez důvodných pochybností prokázat jeho vinu stran naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přisouzeného přečinu, v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních zásad trestního řízení, včetně jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Z těchto důvodů usiluje o zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a vrácení věci zpět Okresnímu soudu v Jeseníku za účelem nového projednání a rozhodnutí věci v jeho prospěch.
30. V daném ohledu je třeba znovu připomenout, že těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Naopak Nejvyšší soud je do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými.
31. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti stran správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, neboť tyto závěry byly opřeny o četné a řádně provedené důkazy. Jelikož však dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu opětovně namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků jemu přisouzeného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, Nejvyšší soud předložený případ obviněného J. H. znovu přezkoumal.
32. Stran skutkových zjištění dovolatel vznesl řadu výhrad, když soudům nižších stupňů vytýká, že jako věrohodný vyhodnotily
- výslech svědka J. K., přestože tento řádně neověřil totožnost skutečného řidiče motorového vozidla tov. zn. Volvo S80 (a do protokolu o dopravní nehodě uvedl na podnět poškozené Š. osobu Š. H.),
- výslech svědků J. a M. Š., přestože v rozporu se skutečným stavem věci tvrdili, že J. H. se na místě dopravní nehody nenacházel,
- výslech svědka J. M. (jednoho ze svědků dopravní nehody), přestože v rozporu se skutečností tvrdil, že Š. H. z místa nehody vyřizoval několik telefonátů a v rámci jednoho z nich o nehodě informoval svého otce, tedy dovolatele.
Ve světle výše uvedených skutkových výhrad dovolatel namítl, že během svého telefonického hovoru s pojišťovnou Allianz nahlásil jako řidiče dotčeného motorového vozidla tov. zn. Volvo 80 svého syna J., neboť podle jeho informací jím skutečně byl.
33. Z doloženého spisového materiálu Nejvyšší soud ověřil, že Okresní soud v Jeseníku odvodil své skutkové závěry z dlouhé řady řádně provedených důkazů. Nebyly to přitom toliko výslechy výše jmenovaných svědků, kterak obviněný naznačuje, nýbrž podstatná skutková zjištění vyplynula rovněž z dalších – dovolatelem v jeho podání nezmiňovaných důkazů – zejména z úředních záznamů o podání vysvětlení Š. H. (č. l. 12-16, 20-22, 190), poškozenými P. a J. Š. (č. l. 23-25, 27-29), jakož i svědky dopravní nehody P. H., J. J. a J. M. (č. l. 35-37, 47-48, 31-33), které okresní soud za splnění všech zákonných podmínek provedl v rámci hlavního líčení konaného dne 25. 1. 2022, a které následně doplnil i listinnými důkazy.
34. Mezi nimi významově dominují zejména záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 28. 8. 2018 a protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 8. 12. 2017 (v rámci kterých je jako řidič havarovaného vozidla uveden Š. H.), uplatnění nároku na náhradu škody poškozené Allianz pojišťovny a. s. vůči Š. H. (č. l. 53-61), včetně sdělení pojišťovny Allianz o výši již vyplaceného pojistného plnění, které dosáhlo částky 875.803 Kč (č. l. 285), kdy škoda byla nově uplatněna přílohou tohoto sdělení vůči obviněnému J. H., nar. XY (č. l. 287), následné vyjádření pojišťovny k pojistným podmínkám a způsobu plnění, jakož i uplatnění tzv. práva regresu, z něhož je patrno, že v případě, že by vozidlo řídila osoba s blokací řidičského oprávnění (tj. Š. H.), pak by pojišťovna po úhradě všech vznesených nároků uplatnila své právo na úhradu již vyplacené částky, které může být uplatněno po řidiči i provozovateli vozidla (č. l. 103), příkaz a následně vyhotovený protokol o záznamu odposlechu a telekomunikačního provozu (za účelem zajištění hlasového materiálu k zjištění totožnosti obviněného), včetně řady méně podstatných listinných důkazů.
35. Soud taktéž přihlédl k věcnému důkazu, a to obsahu klíčového zvukového záznamu hlášení pojistné události zaznamenanému na zvukovém nosiči (č. l. 97), na kterém obviněný vystupuje jako osoba, která dne 7. 12. 2017 řídila motorové vozidlo tov. zn. Volvo S80, a na tento důkaz navazující dva posudky Kriminalistického ústavu Praha z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie ze dne 4. 9. 2019 a 2. 11. 2020, jejichž závěry bylo potvrzeno, že Š. H. není podle foneticky-lingvistického zkoumání osobou, která by byla totožná s osobou hlásicí pojistnou události dne 8. 12. 2017 a jejíž hlasový projev byl zachycen na předmětné audionahrávce (č. l. 194-201, 235-251).
36. Okresní soud v Jeseníku všechny výše uvedené důkazy pečlivě vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž podle §2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav tak, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Ke svým skutkovým zjištěním následně přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se plně ztotožnil i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací (s výjimkou výroku o náhradě škody). Současně se oba soudy nižších instancí v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly se všemi námitkami, jež byly ze strany obviněného v jednotlivých fázích trestního řízení vzneseny (okresní soud v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku, krajský soud v bodech 14. až 18. odůvodnění svého rozsudku).
37. Pakliže dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů nebylo možné prokázat jeho vinu, je třeba konstatovat, že obhajoba obviněného po celou dobu vedeného trestního řízení usiluje o zásadní zpochybnění celého dokazování. Nicméně Nejvyšší soud je v rámci svého přezkumu nucen konstatovat, že okresní soud skutkově spolehlivě prokázal přímý úmysl obviněného uvést poškozenou pojišťovnu v omyl, když se při nahlašování pojistné události (v souvislosti s její likvidací) vědomě vydával za řidiče osobního motorového vozidla tov. zn. Volvo S80 J. H., nar. XY, a následně uváděl další související nepravdivé údaje. Motivem jeho jednání byla zjevně snaha pomoci svému druhému synovi Š., který ve skutečnosti předmětné vozidlo řídil, ačkoli pozbyl řidičské oprávnění, čímž se tento syn dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. Po příjezdu na místo dopravní nehody syn Š. dovolatele informoval, že při vyšetřování dopravní nehody předložil policii řidičský průkaz svého bratra J., který se nacházel v havarovaném vozidle a jehož jméno a osobní údaje policista zapsal do protokolu o dopravní nehodě, což zjevně učinil, aby se vyhnul trestní odpovědnosti a rovněž povinnosti uhradit pojišťovně náklady vyplacené v souvislosti s likvidací vzniklé pojistné události. Vzhledem k této situaci obviněný J. H. druhého dne telefonicky nahlásil pojistnou událost, při které se vědomě vydával za svého syna J., a označil se za řidiče havarovaného vozidla, které způsobilo inkriminovanou dopravní nehodu. Obviněný tímto způsobem postupoval, aby na základě jím podaných údajů zabránil předmětné pojišťovně zjistit faktické okolnosti rozhodné pro uplatnění jejího nároku z pojistné smlouvy, tj. pro následné uplatnění jejího práva na náhradu toho, co za pojištěného plnila, tj. pro uplatnění jejího práva regresu vůči Š. H.
39. Dovolatel tedy zneužil situace, kdy se jeho syn Š. na místě dopravní nehody prokázal doklady svého bratra J., přičemž policie na tuto záměnu nepřišla, tudíž obviněný následující den telefonicky nahlásil pojistnou událost tak, aby se v konečném důsledku obohatil o pojišťovnou vyplacené pojistné plnění. K tomu by nejspíše skutečně došlo nebýt klíčového upozornění poškozených J. a P. Š., kteří osobu skutečného řidiče bez pochybností identifikovali a v tomto smyslu učinili konkrétní kroky, aby byly osobní údaje faktického řidiče v předmětných dokumentech opraveny.
40. V souvislosti s touto skutkovou situací dovolatel vznesl řadu námitek stran provedených výslechů. Konkrétně namítl, že policista J. K. se měl více věnovat ověření totožnosti skutečného řidiče dopravní nehody. Nicméně tento svědek během hlavního líčení dosvědčil, že v prvé fázi skutečně zadokumentoval jako řidiče motorového vozidla tov. zn. Volvo J. H., nicméně na základě upozornění poškozené J. Š., která oba bratry Š. znala, si lustrací v evidenci osob provedl srovnání podoby obou bratrů a jelikož si z místa nehody pamatoval podobu Š. H., tak jej následně identifikoval jako osobu, která ve skutečnosti předmětné vozidlo řídila a havarovala s ním (č. l. 418).
41. Pokud dovolatel v souvislosti s výpověďmi příbuzných poškozené, tj. J. a M. Š., namítl, že ve věci vypovídali zaujatě, když na místě nehody přehlédli osobu J. H., tak je nutné zdůraznit, že provedeným skutkovým zjištěním tato námitka dovolatele nikterak neodpovídá. V rozporu s tím, co dovolatel tvrdí, ze spisového materiálu vyplynulo, že svědek M. Š. potvrdil, že na místě byl člověk, který způsobil nehodu, za kterým přijel jeho otec, přičemž osobu otce svědek přímo v jednací síni ztotožnil s osobou obviněného. Dále svědek doplnil, že obviněný J. H. ihned po nehodě za ním (a jeho otcem J.) přišel s formulářem pro pojišťovnu, který však oni odmítli vyplnit, neboť na místě již byla policie a současně měli za správné, aby si tuto věc vyřídila sama poškozená (č. l. 418).
42. Rovněž námitku dovolatele, že nebylo dostatečně ověřeno, že poškození J. a P. Š. skutečně dobře znají řidiče, je nutné kategoricky odmítnout vzhledem k tomu, že P. Š. již v rámci přípravného řízení jasně uvedl, že řidiče, který způsobil dopravní nehodu, dobře zná z XY u XY, kde v tu dobu bydlel, přičemž se s ním (tj. se Š. H.) i s jeho bratrem J. potkávali na hřišti na fotbale, když bratra J. potkával i ve škole a znal se s ním cca šest let, od vidění ještě déle. Obě osoby tedy zná tak dobře, že by si je nemohl splést (č. l. 24 verte). Poškozená J. Š. k tomu uvedla, že řidiče vozidla tov. zn. Volvo sice před nehodou neznala, ale bezprostředně po nehodě si jej měla možnost dobře prohlédnout, pročež podrobně popsala jeho vzhled a potvrdila, že kdyby jej znovu viděla, tak by jej snadno identifikovala (č. l. 29).
43. To samé se týče i svědectví svědka dopravní nehody J. M. (stran jeho tvrzení o vyřizování několika telefonátů ze strany Š. H. na místě nehody), jehož pravdivost a celková věrohodnost byla ověřena i dalšími ve věci provedenými důkazy. Ostatně i tento svědek v přípravném řízení podrobně popsal řidiče předmětného vozidla tov. zn. Volvo jako mladého moderně oblečeného muže ve věku 22 až 24 let, který po nehodě „vyřizoval několik telefonátů“ a kterého by jistě poznal, kdyby jej znovu viděl, neboť s ním nějakou dobu po nehodě mluvil a měl tak možnost si dobře prohlédnout i jeho obličej (č. l. 32 verte).
44. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolatel v rámci své argumentace zcela ignoruje další ve věci provedená skutková zjištění, jimiž bylo prověřeno, že jeho tvrzení stran průběhu dopravní nehody jsou zcela nevěrohodná. Pro úplnost je na místě doplnit, že předmětné úřední záznamy o podání vysvětlení byly okresním soudem v průběhu hlavního líčení řádně provedeny za splnění všech zákonných podmínek v souladu s §211 odst. 6 tr. řádu. Současně nelze přehlédnout ani v průběhu hlavního líčení soudem čtený úřední záznam o podaném vysvětlení Š. H., v rámci kterého tento přiznal, že si dne 4. 12. 2017 i půjčil od svého bratra J. motorové vozidlo, které následně řídil, ačkoliv pozbyl řidičské oprávnění. Při jízdě do XY způsobil dopravní nehodu z důvodu mikrospánku, načež se při vyšetřování nehody prokázal policii řidičským průkazem svého bratra J. H., který byl volně uložen v dotčeném vozidle (č. l. 15).
45. Za tohoto stavu je namístě kategoricky odmítnout dovolatelem opětovně vznesené námitky, a to především proto, že jednotlivými skutkovými zjištěními bylo dostatečně prověřeno, že řidičem osobního motorového vozidla tov. zn. Volvo S80, který dne 7. 12. 2017 způsobil dopravní nehodu, byl skutečně Š. H., který svého otce – tj. obviněného J. H., po nehodě kontaktoval, v důsledku čehož se dovolatel dostavil na místo a již v tuto dobu usiloval o sepsání formuláře pro pojišťovnu. Do tohoto rámce zcela zapadl soudem provedený audiozáznam o nahlášení předmětné nehody, z něhož vyplynulo, že osoba, která pojistnou událost následujícího dne telefonicky ohlásila, se označila za řidiče vozidla J. H. (nar. XY). Následným prověřováním hlasu (v rámci znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie) bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že osobou, která inkriminovanou pojistnou událost telefonicky nahlásila, byl skutečně obviněný J. H.
46. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že alternativní varianta průběhu skutkového děje, která by skutečně vedla k pochybnostem o vině obviněného, musí být možná a uvěřitelná, což však v tomto případě není. Obviněným prezentovaná skutková verze je založena na prostém „kličkování“ mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje. Obviněný J. H. si ve svých obhajovacích tvrzeních opakovaně protiřečí, přičemž místy je jeho obhajoba nelogická až zcela absurdní (např. když tvrdil, že poté, co dorazil na místo dopravní nehody, se vůbec nezajímal o to, kdo ze synů havarované vozidlo řídil, tedy kdo nehodu způsobil, viz č. l. 333). Z těchto důvodů byla výpověď obviněného J. H. okresním soudem zcela oprávněně vyhodnocena jako nelogická, účelová a zcela nevěrohodná, když i jeho obhajoba byla ostatními provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena.
47. Stran své dovolací argumentace obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dále namítl, že soud prvního stupně měl přítomnost syna J. ověřit pomocí údajů o jeho pohybu mobilním operátorem či ze zdroje fotografií, které na místě pořídil. Taktéž na základě dvou fotografií havarovaných vozidel, které J. H. přiložil do spisového materiálu, měl okresní soud podle mínění dovolatele ověřit digitální stopu o jejich pořízení, neboť oba snímky svědek vyhotovil prostřednictvím svého mobilního telefonu. Nicméně i tuto námitku dovolatele byl Nejvyšší soud nucen odmítnout.
48. Obecně platí, že tzv. opomenuté důkazy (tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, nebo kterými se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval) vždy zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale rovněž jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka totiž odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, tak je povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, či proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Jestliže tak soud neučiní nebo učiní nedostatečně, zatíží řízení vadou ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé založit kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Respektování zásad spravedlivého procesu je tedy dáno nejen tím, že účastníku řízení musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za nutné k prokázání svých tvrzení. Nicméně toto právo má obviněný možnost realizovat toliko v rámci dvouinstančního projednávání věci, tedy toliko v rámci hlavního líčení a veřejného zasedání. Jak již bylo zmíněno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). V rámci dovolacího řízení tak již není možné navrhovat nové důkazy, neboť dokazování je v této fázi řízení již definitivně skončeno.
49. Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu ověřil, že obviněný J. H. v žádné z předcházejících fází trestního řízení nenavrhl ověření jím tvrzených skutečností pomocí údajů o pohybu jeho syna J. mobilním operátorem či ze zdroje jím na místě pořízených fotografií. Požadavek na provedení těchto důkazů vznesl obviněný až v rámci mimořádného opravného prostředku, což však stávající právní úprava neumožňuje, pročež se ani nemůže jednat o nižšími soudy opomenuté důkazy. Nelze rovněž přehlédnout, že výpověď dovolatelova syna J. H. Okresní soud v Jeseníku zcela důvodně označil za krajně nevěrohodnou a účelovou, neboť svědek se v ní toliko snažil vyvrátit svědecké výpovědi J. a M. Š. (srov. s. 10. rozsudku nalézacího soudu a bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pakliže dovolatel v souvislosti s jeho výpovědí dodal, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že tento svědek odmítl odpovídat na doplňující otázky soudu stran projednávaného činu (neboť právo svědka odmítnout výpověď patří mezi základní lidská práva), pak k tomu Nejvyšší soud na základě svého přezkumu pouze stručně dodává, že okresní soud právo svědka odmítnout výpověď plně respektoval. Skutečnosti, že by jeho výpověď byla vyhodnocena v neprospěch obviněného, přitom ve spisovém materiálu ničeho nenasvědčuje.
50. Lze tedy shrnout, že dovolatel ve svém písemném podání zjevně zdůrazňuje skutečnosti, o kterých se domnívá, že svědčí v jeho prospěch, zatímco zcela ignoruje závažná skutková zjištění, která jej z trestné činnosti usvědčují. K jednotlivým skutkovým zjištěním však nelze přistupovat izolovaně, tedy při ignorování vzájemných vztahových souvislostí. Takový přístup se nemůže setkat s úspěchem – zvláště, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je nezpochybnitelná logická návaznost. Jak bylo již předesláno výše, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá deklarovaným představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04), což byl i případ dovolatele v nyní posuzované věci.
51. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu dovolatel namítl, že ze stávajících skutkových zjištění nelze dovodit jeho úmysl uvést pojišťovnu v omyl, a tedy ani naplnění subjektivní stránky přečinu pojistného podvodu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Závěry soudů nižších stupňů stran jeho přímého úmyslu i zištném cíli jeho jednání proto označil za ničím nepodložené domněnky.
52. Jak bylo již naznačeno výše, námitky právního charakteru lze iniciovat pouze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy lze zásadně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněný v rámci svého dovolání však na předmětný dovolací důvod hmotněprávní povahy odkázal pouze formálně, přičemž se omezil toliko na ryze neobjektivní tvrzení, že na základě skutkových závěrů nebyl prokázán jeho úmysl spáchat předmětný přečin. Nicméně platí, že dovolací důvod musí být v první řadě odůvodněn vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v hmotněprávním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
53. Argumentace dovolatele podřazená pod předmětný dovolací důvod však neobsahuje námitky hmotněprávního charakteru, neboť deklarovaná absence subjektivní stránky přisouzeného přečinu je fakticky jen prostou polemikou nad tím, kterak soudy nižších stupňů vyhodnotily ve věci provedené důkazy. Z toho vyplývá, že výše uvedené námitky obviněného jsou de facto námitkami skutkovými, které jsou pod hmotněprávní dovolací důvod nepodřaditelné, pročež je nutné je odmítnout jako věcně irelevantní.
54. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ačkoli dovolatel v záhlaví svého dovolání uvedl, že svým podáním napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ve všech jeho výrocích, v samotném dovolání jakékoli konkrétní námitky zaměřené proti výroku o trestu, stejně jako výroku o náhradě škody chybí. Pokud však obviněný svým dovoláním prokazatelně sledoval zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvoinstančnímu, pak měl tímto výrokem zjevně na mysli, že jemu uložený trest odnětí svobody (ve výměře jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let), stejně jako výši náhrady škody, kterou svým přečinem způsobil, subjektivně hodnotí jako nepřiměřeně přísné.
55. Takové výhrady však nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť ani v jejich rámci dovolatel nenamítl nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Námitky o údajné nepřiměřenosti uloženého trestu nespadají pod uplatněný dovolací důvod ani v případě, kdy je dovolatel přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku. Námitku zaměřenou proti uloženému trestu lze relevantně vznést výhradně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ale ani ten není opodstatněný, ježto obviněnému J. H. byl zjevně uložen trest odnětí svobody, který zákon připouští. K pouhé skutečnosti, že dovolatel subjektivně pociťuje okresním soudem vyměřený trest jako nepřiměřeně přísný, však nelze z hlediska dovolacích důvodů přihlédnout, neboť platný trestní řád neumožňuje takovou námitku podřadit nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) nebo podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, kterak je taxativně vyjmenovává ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu. To samé platí i ve vztahu k přisouzené výši náhrady škody, jejíž částku navíc krajský soud v rámci své přezkumné činnosti reparoval, když původní obnos ve výši 241.847 Kč snížil o částku 6.413 Kč, kterou okresní soud mylně zahrnul do původní částky, a to přesto, že se jednalo o náklady vynaložené v souvislosti s opatřením znaleckého posudku za účelem stanovení bolestného (jedná se o náklady poškozeného podle §154 tr. řádu, které mu vznikají v souvislosti s jeho účastí v trestním řízení), když nárok na jejich úhradu vzniká podle §155 odst. 2 tr. řádu až po právní moci rozsudku.
56. Stran dovolatelovy procesní taktiky Nejvyšší soud závěrem podotýká, že selektivní přehlížení závažných skutkových zjištění a jejich následná účelová reinterpretace ve vlastní prospěch je postup, který za stávající situace nemohl být procesně úspěšný. Závěry soudů obou stupňů mají dostatečnou oporu v provedených výpovědích, stejně jako listinných, věcných či dalších ve věci provedených důkazech, přičemž způsob, jakým soudy nižších soudů tyto důkazy vyhodnotily, je logický a zcela přesvědčivý. Za této situace je tak třeba na námitku obviněného, že předmětný skutek nebyl prokázán, pohlížet jako na pouhou polemiku se závěry nižších soudů bez jakékoli vazby na provedená skutková zjištění. Jinými slovy, v dovolání deklarované pochybnosti stran toho, zda byl skutek skutečně řádně prokázán, vznáší toliko dovolatel, nicméně se jedná o pochybnosti ryze subjektivní a účelové.
57. Nejvyšší soud prověřil, že mezi skutečnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů a skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé neexistuje žádný, natož zjevný nesoulad. Naopak – na základě provedených důkazů byl učiněn jasný a neoddiskutovatelný závěr, že obviněný v rámci projednávaného skutku skutečně jednal ve vztahu ke všem zákonným znakům skutkové podstaty vyjádřené v §210 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
VI.
Závěr
58. Obviněný ve svém dovolání vznesl s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu toliko námitky skutkového charakteru. Takové námitky však nemají procesní sílu odůvodnit zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k novému projednání okresnímu soudu. Nejvyšší soud neshledal důvod k zásahu do závěrů učiněných odvolacím soudem, který vyjádřil plný souhlas s rozhodnutím soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o náhradě škody, který ve prospěch obviněného upravil), a to při plném respektování všech procesních zásad, jakož i ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
59. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. 10. 2022, č. j. 2 To 106/2022-496 (ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 4. 5. 2022, č. j. 6 T 60/2021-469), zjevně nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, ani žádných jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. H., nar. XY, bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu, pročež postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 3. 2023
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu