ECLI:CZ:NS:2023:11.TDO.88.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 88/2023-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2023 o dovolání obviněného M. H., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 13 To 159/2022, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 118/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 4. 2022, sp. zn. 1 T 118/2021, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 3. 2021, č. j. 2 T 60/2021-66, který mu byl doručen dne 7. 4. 2021, byl odsouzen podle §283 odst. 2, §43 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest v počtu 100 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 150 Kč, celkem 15.000 (patnáct tisíc) Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 1 (jednoho) roku.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že:
v přesně nezjištěné době, nejméně od 12. 7. 2017 nejméně do konce roku 2020, na různých místech okresu Svitavy, zejména v XY, v XY a okolí, neoprávněně dalším osobám distribuoval jednak drogu metamfetamin (dále jen pervitin), která je zařazena do Seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (tj. Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách) a jednak sušenou rostlinu konopí – cannabis sativa (dále jen marihuanu), která je zařazena do Seznamu č. 3 omamných látek přílohy 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (tj. Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách), a která obsahuje drogu tetrahydrokanabinol (THC), která je zařazena do Seznamu č. 4 psychotropních látek přílohy 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (tj. Seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách), a to:
- nejméně v 5 případech, v celkovém množství nejméně 1,5 gramu, pervitin zdarma poskytl
P. E., narozené XY, trvale bytem XY,
- pervitin nejméně ve 30 případech, v celkovém množství nejméně 20 gramů a marihuanu nejméně v 250 případech, v celkovém množství 250 gramů, prodal B. B., narozenému XY, trvale bytem XY,
- nejméně ve 3 případech, v celkovém množství nejméně 1 gram, pervitin prodal P. H., narozenému XY, trvale bytem XY,
- nejméně v 5 případech, v celkovém množství nejméně 1 gram, pervitin zdarma poskytl V. B., narozené XY, trvale bytem XY,
- nejméně ve 3 případech, v celkovém množství nejméně 1 gram, pervitin prodal M. K., narozenému XY, trvale bytem XY,
a takto jednal, ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 10. 2017 pod č. j. 18 T 181/2017-95, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2017, odsouzen mimo jiné pro přečin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, kdy v rámci tohoto trestu došlo k osvědčení a k trestu propadnutí věci, který vykonal dne 17. 11. 2017.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný M. H., jednak v jeho neprospěch státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 13 To 159/2022, tak, že: z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obviněnému za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 3. 2021, č. j. 2 T 60/2021-66, doručeným obviněnému dne 7. 4. 2021, uložil podle §283 odst. 2 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu též uložil peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 150 Kč, v celkové výměře 15.000 (patnáct tisíc) Kč. Podle §43 odst. 2, věta druhá tr. zákoníku zrušil z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 3. 2021, č. j. 2 T 60/2021-66, výrok o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný M. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, směřující proti všem jejich výrokům, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., (ve znění účinném od 1. 1. 2022), neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném hmotněprávním posouzení, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
5 . V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci dosavadního řízení předně namítá nesprávné právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení, které spatřuje v tom, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno za podmínek speciální recidivy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V tomto směru obsáhle cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 185/2016. Poukazuje na argumentaci nalézacího soudu, podle které se sice osvědčil ve vztahu k trestu odnětí svobody uloženému za dřívější drogovou trestnou činnost, na trest propadnutí věci se však fikce neodsouzení nevztahuje.
6. S uvedeným právním názorem obviněný projevuje nesouhlas, když uvádí, že trest propadnutí věci je možno ve smyslu §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku zahladit ve lhůtě jednoho roku od jeho výkonu, přičemž tato lhůta v předmětné věci uplynula dne 17. 11. 2018. Za právně irelevantní označuje skutečnost, že o zahlazení nepožádal, neboť soud měl otázku zahlazení řešit jako otázku předběžnou. To však Okresní soud ve Svitavách neučinil. Při řešení této otázky měl dojít soud k závěru, že trest by v případě, že by o to obviněný požádal, byl zahlazen, a to vzhledem k jeho osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení. Na jeho osobu se tak mělo hledět, jako kdyby nebyl odsouzen a skutek měl být kvalifikován toliko podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
7. V další části mimořádného opravného prostředku namítá, že ve vztahu k výroku o vině nebylo soudem prvního stupně prokázáno, že by se dopustil jednání tak, jak je v napadeném rozsudku popsáno. Poukazuje na svoji obhajobu, podle které se nedopustil protiprávního jednání v rozsahu, za který byl odsouzen. V obecné rovině vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotil, zejména co se týče jejich věrohodnosti. V tomto směru zpochybňuje výpovědi svědků, kteří jsou sami uživateli omamných látek nebo byli trestně stíháni, a již proto měly být jejich výpovědi řádně ověřeny. Obsáhle rozebírá a hodnotí výpověď svědka B. B., kterému měl prodat nejméně ve 30 případech pervitin, v celkovém množství 20 gramů a marihuanu nejméně ve 250 případech, v celkovém množství 250 gramů. Namítá, že jeho svědectví nebylo podloženo žádnými relevantními důkazy, poukazuje na rozpornost jeho tvrzení v přípravném řízení a u hlavního líčení, která shledává neurčitá až účelová, jakož i na rozpornost jeho výpovědi s výpověďmi jiných svědků – R. Č. a F. K. Jeho výpověď tedy neměla být soudem považována za usvědčující důkazní prostředek, a pro jednání spočívající v distribuci drog B. B. měl být zproštěn obžaloby.
8. Obdobně ze svého hlediska rozebírá a hodnotí důkazní situaci ohledně údajné distribuce drog svědku M. K., kdy namítá, že tomuto nejenže žádnou drogu nedal ani neprodal, ale ani jej blíže nezná. Jeho vina za toto jednání tak opět spočívá toliko na výpovědi M. K., jehož svědeckou výpověď opět zpochybňuje s tím, že i svědkyně P. E. jeho tvrzení při svém výslechu před soudem zpochybnila, když uvedla, že k předání drogy u svědka v jeho bytě v patře s ohledem na zdravotní omezení obviněného nemohlo způsobem, jak svědek uvádí, dojít. I v tomto případě tedy měl být ohledně údajné distribuce drog tomuto svědkovi obžaloby zproštěn.
9. Pokud jde o distribuci drog dalším osobám - P. H., V. B., P. E., uvádí, že v tomto rozsahu vinu doznal. Je přesvědčen, že soud při ukládání trestu měl zohlednit, že šlo o „společné užívání pervitinu a o poskytování ve formě vzájemné výpomoci“. Poukazuje též na některé další v jeho prospěch svědčící okolnosti, které měly být při ukládání trestu zohledněny.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení. Dále navrhl, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.
11. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolatel sice formálně namítá zjevný rozpor soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, z jeho námitek však existence takového rozporu nevyplývá. O zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy jde pouze v případě, že soudy učiněná skutková zjištění nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů.
12 . Žádný konkrétní případ, kdy by nějaké skutkové zjištění bylo ve výše naznačeném logickém rozporu s provedenými důkazy, však obviněný neuvádí. Podstata jeho skutkových námitek spočívá v tom, že provádí vlastní hodnocení výpovědí některých svědků – odběratelů drog a na jeho základě žádá, aby tyto výpovědi byly považovány za nehodnověrné a aby z nich soudy nevyvozovaly žádná skutková zjištění. Na podkladě svých hodnotících úvah pak předkládá vlastní skutkovou verzi, podle které se trestné činnosti dopustil v menším rozsahu. V podstatě se tak domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. Existenci tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat z toho, že soudy hodnotí důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obhajoby o správném způsobu hodnocení důkazů. Navíc znakem skutkové podstaty trestného činu podle §284 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (pozn. správně §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku) není nějaké minimální množství zakázané látky, se kterou bylo nakládáno, takže námitky dovolatele se vlastně ani „rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“, netýkají. Podle státního zástupce námitky dovolatele směřující proti správnosti skutkových zjištění, pokud je vůbec lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné.
13. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod tedy slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Pod tento dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit námitky dovolatele, podle kterých trestný čin nebyl spáchán v kvalifikované skutkové podstatě podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Současně však tyto neshledal důvodné, a to mj. vzhledem k některým závěrům dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 185/2016.
14 . Podle státního zástupce lze dovolateli přisvědčit v tom směru, že od výkonu trestu propadnutí věci uplynula lhůta jednoho roku uvedená v §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Dle závěrů výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu však nastává fikce neodsouzení ve smyslu §106 tr. zákoníku až právní mocí rozhodnutí o zahlazení odsouzení, které má v tomto směru konstitutivní charakter. Samotné uplynutí lhůty pro zahlazení odsouzení nemá pro obviněného žádné účinky ex lege , neboť jejím uplynutím pouze vzniká možnost, aby ve smyslu §363 a násl. tr. ř. podal žádost o zahlazení odsouzení, což však dovolatel neučinil. Řízení o zahlazení je řízením návrhovým a soud je nezahajuje z úřední povinnosti.
15. V době páchání trestné činnosti ani v době rozhodování soudů tedy dřívější odsouzení obviněného za drogový trestný čin ve věci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 18 T 181/2017 evidentně zahlazeno nebylo. Nebyla tak dána žádná zákonná překážka bránící zohlednit předchozí odsouzení a potrestání obviněného v této trestní věci jako znak zpětnosti ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Právní kvalifikaci skutku tudíž státní zástupce shledal správnou.
16. Pro úplnost uvedl, že i kdyby soudy řešily otázku zahlazení předcházejícího odsouzení jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., nemohly by dospět k závěru, že byly splněny podmínky §105 odst. 1 tr. zákoníku. Jednoroční lhůta od výkonu trestu propadnutí věci běžela od 18. 11. 2017 do 18. 11. 2018. Trestnou činnost obviněný podle skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině páchal nejméně od 12. 7. 2017 nejméně do konce roku 2020. Po celou dobu, kdy běžela lhůta podle §105 odst. 1 tr. zákoníku pokračoval v páchání drogové trestné činnosti a bylo by absurdní dovozovat, že vedl řádný život, jak ukládá §105 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc otázka zahlazení předcházejícího odsouzení byla v dané věci otázkou viny a soudy by tedy ve smyslu §9 odst. 1 in fine tr. ř. při jejím řešení nebyly vázány usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 18 T 181/2017, kterým bylo vysloveno, že se dovolatel ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil.
17. Pokud v závěru dovolání dovolatel vytýká nezohlednění některých v jeho prospěch svědčících okolností při rozhodování o trestu, jde o námitky, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Námitky proti druhu a výměře trestu lze vznášet toliko v rámci dovolatelem neuplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ovšem pouze v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky dovolatele v podstatě směřují proti přílišné přísnosti trestu a takovéto námitky nelze vznášet v rámci žádného dovolacího důvodu.
18. Protože dovolatel neuplatnil žádné důvodné námitky v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., resp. jeho část spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Uplatnění další části uvedeného dovolacího důvodu spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nepřicházelo v předmětné trestní věci vůbec v úvahu. Odvolací soud odvolání obviněného nezamítl ani neodmítl z některého procesního důvodu (§253 odst. 1, 3 tr. ř.), ale jako nedůvodné podle §256 tr. ř. po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
22. Obviněný M. H. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „ rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy “. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“ . Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
24. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
25. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
26. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku okresního soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají námitky proti skutkovým zjištěním obsahující prostý nesouhlas obviněného s tím, kterak soudy nižších instancí vyhodnotily ve věci provedené důkazy stran projednávaného skutku. V této souvislosti obviněný akcentoval, že byl uznán vinným na základě důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. To platí ve vztahu k námitkám obviněného, podle nichž nebylo prokázáno, že se dopustil protiprávního jednání v rozsahu, za který byl odsouzen. Namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily skutková zjištění stran věrohodnosti některých svědků, kteří jsou sami uživateli omamných látek nebo byli trestně stíháni pro drogovou trestnou činnost. Dále zpochybňuje věrohodnost svědka B. B., poukazuje na rozpornost jeho výpovědí z přípravného řízení a u hlavního líčení, a ve vztahu k svědku M. K. tvrdí, že mu žádnou drogu nedal ani neprodal.
28. K toliko formálně namítanému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Navíc obviněný neuvádí žádný konkrétní případ, kdy by nějaké skutkové zjištění bylo v logickém rozporu s provedenými důkazy, pouze obecně vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který podle jeho názoru provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotil.
29. Ačkoliv obviněný trestnou činnost v přisouzeném rozsahu popírá, není pochyb o tom, že Okresní soud ve Svitavách odvodil své skutkové závěry z výsledků provedeného obsáhlého dokazování. Jejich dostatečné ukotvení lze shledávat zejména ve výpovědích svědků B. B. a M. K., a byť tyto stojí s výpovědí obviněného v přímém protikladu, jejich svědectví nejsou zcela osamocená. Soud prvního stupně měl k dispozici řadu dalších důkazů, ať již se jednalo o výpovědi dalších svědků – rovněž odběratelů pervitinu P. E., P. H. a V. B., kteří popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu od něj pervitin získali, přičemž stran doznání obviněného ohledně jim poskytovaného pervitinu též částečně potvrdili jeho obhajobu, že se jednalo o jistou formu vzájemné výpomoci. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud neuvěřil obhajobě obviněného, že B. B. a M. K. žádnou drogu neposkytl a že vlastně M. K. ani nezná. Naopak B. B. u hlavního líčení, ve shodě s výpovědí z přípravného řízení, uvedl, že od obviněného opakovaně za úplatu, případně za protislužbu získával jak pervitin, tak i marihuanu. Současně potvrdil, co do četnosti předávek, skutečnosti jím uváděné v přípravném řízení. Tvrzenou nevěrohodnost výpovědi B. B. nelze podle obou soudů dovodit ani z výpovědi R. Č. Nakonec i z výpovědí obviněného a dalších svědků (kupř. svědka F. K.) vyplynulo, že B. B. skutečně byl uživatelem drog. Odvolací soud rovněž správně akceptoval závěry soudu prvního stupně, pokud vycházel i z výpovědi M. K., přičemž neshledal důvod pochybovat o její věrohodnosti, zejména za situace, kdy plně korespondovala se zjištěními vyplývajícími z ostatních důkazů. Ani obviněným namítaná skutečnost, že se jedná o osoby, které jsou uživateli návykových látek, či se proti nim vedlo trestní stíhání pro drogovou trestnou činnost, věrohodnost jejich výpovědí nesnižuje. Nedůvodnou soudy shledaly námitku obviněného, že výpověď svědka M. K. byla vyvrácena výpovědí P. E., když je z této naopak zjevné, že svědkyně se o osobě M. K. vůbec nezmiňovala a ani on sám neuváděl, že by k předání drogy od obviněného mělo dojít v jeho bytě v patře. Nalézacím soudem byly přiléhavě hodnoceny rovněž výpovědi svědků, blízkých kamarádů obviněného, zejména M. L. a J. L., z nichž zjevně vyplynula snaha jednání obviněného bagatelizovat, přičemž logicky zdůvodnil, proč za nevěrohodnou považoval výpověď svědka J. L. Nakonec i obhajobu obviněného ve vztahu k poskytnutí marihuany spočívající v tvrzení, že tuto nikdy nedistribuoval, vyvrací rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 10. 2017, č. j. 18 T 181/2017-95, kterým byl obviněný odsouzen nejen pro přechovávání marihuany pro vlastní potřebu, ale právě i pro poskytnutí této drogy dalším osobám. Předmětné důkazy tak potvrzují verzi skutkového děje předkládané svědky B. B. a M. K. a naopak vyvrací řadu tvrzení obviněného. Těmto důkazům byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost, přičemž není důvod od skutečností z nich jednoznačně a bezpochybně vyplývajících, odhlížet. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž není založena na tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným přečinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž na snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje, podle níž se trestné činnosti dopustil v menším, než v přisouzeném rozsahu.
30. Vyjma toho oba soudy nižších stupňů dostatečně vysvětlily, proč předmětné důkazy považovaly za plně dostačující k prokázání viny obviněného. Pakliže je obsah soudy zmíněných důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že učiněná skutková zjištění Okresního soudu ve Svitavách, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, z provedených důkazů zcela nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný, natož pak toliko obecně namítaný zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s námitkami obviněného.
31. Jestliže obviněný nepřiléhavě s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznáší námitku nesprávného právního posouzení skutku, z jejího obsahu vyplývá, že tuto lze podřadit spíše pod obviněným rovněž uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy.
32 . Obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku ve skutečnosti, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno za podmínek speciální recidivy jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Nejvyšší soud tudíž posuzoval, zda předmětný skutek byl správně právně posouzen.
33. K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
34. K naplnění znaku „ byl za takový čin odsouzen“ není třeba, aby došlo k výkonu trestu, byť i jen zčásti. Ohledně odsouzení, které zakládá zpětnost, se však nesmí v době rozhodování (ex nunc), a to i případně před odvolacím soudem, na pachatele hledět, jako by odsouzen nebyl (např. u peněžitého trestu podle §69 odst. 2 tr. zákoníku, u trestu zákazu činnosti podle §74 odst. 2 tr. zákoníku; viz i zahlazení odsouzení podle §105 a §106 tr. zákoníku). K tomu srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 25/1999-I. Sb. rozh. tr.
35. Potrestáním za takový čin se rozumí předchozí trestní postih, kdy pachatel byl nejenom odsouzen, ale i vykonal alespoň zčásti uložený trest, pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl (např. u rozhodnutí o podmíněném odsouzení podle §83 odst. 4 tr. zákoníku).
36. Podle §105 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu uvedenou v odst. 1 pod písm. a) až e).
37. Podle §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu jednoho roku, jde-li o odsouzení k trestu domácího vězení, k trestu propadnutí majetku, k trestu propadnutí věci, k trestu zákazu pobytu, k trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce nebo k peněžitému trestu za zvlášť závažný zločin.
38. Podle §105 odst. 3 tr. zákoníku jestliže odsouzený prokázal po výkonu nebo prominutí trestu anebo promlčení jeho výkonu svým velmi dobrým chováním, že se napravil, může soud s přihlédnutím k zájmům chráněným trestním zákonem zahladit odsouzení na žádost odsouzeného nebo toho, kdo je oprávněn nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného i před uplynutím doby uvedené v odstavci 1.
39. Podle §106 tr. zákoníku, bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
40. Institut zahlazení odsouzení je prostředkem k odstranění negativních právních důsledků odsouzení, které přetrvávají i poté, co odsouzený již vykonal uložený trest. S ohledem na zákonné podmínky zahlazení je zřejmé, že institut zahlazení odsouzení má též výchovný charakter, neboť vede odsouzeného k tomu, aby po odpykání trestu vedl řádný život. Zahlazení odsouzení se netýká ochranných opatření v tom smyslu, že nelze po skončení jejich výkonu samostatně rozhodnout o jejich zahlazení. U zahlazení odsouzení se postupuje podle zákona účinného v době rozhodování soudu o tom, zda se odsouzení zahlazuje nebo nikoliv, a neplatí tak pravidla pro časovou působnost trestních zákonů obsažena v §2 a 3.
41. Zahlazením odsouzení vzniká fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen (dále též jen „fikce neodsouzení“). Vznik fikce neodsouzení nebrání tomu, aby byl naplněn zákonný znak trestného činu, že čin byl spáchán „opětovně“ [srov. např. §305 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku], neboť se neodstraňuje fakt předchozího spáchání činu, ale jen jeho právní důsledky. Zahlazení odsouzení představuje pouze jeden z možných způsobů vzniku této fikce, a to na základě pozitivního pravomocného rozhodnutí soudu o žádosti odsouzeného, popř. jiného oprávněného subjektu (tzn. zájmového sdružení občanů uvedeného v §3 odst. 1 tr. ř. a osob oprávněných podat ve prospěch odsouzeného odvolání), o zahlazení (viz §363 tr. ř.).
42. Ke vzniku fikce neodsouzení je v některých dalších případech třeba pravomocné rozhodnutí soudu, ovšem nikoliv v řízení o zahlazení odsouzení, ale v rámci vykonávacího řízení. Jde o rozhodnutí soudu o osvědčení u podmíněného odsouzení podle §83 odst. 4 a §86 odst. 3 tr. zákoníku. V posléze uvedených případech může ke vzniku fikce neodsouzení dojít také marným uplynutím zákonné lhůty k rozhodnutí o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil anebo zda vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody (§83 odst. 3, §86 odst. 2 tr. zákoníku).
43. Uplatnění institutu zahlazení odsouzení především vyžaduje, aby trest, jehož se zahlazení týká, byl vykonán (tzn. aby byl zcela realizován jeho obsah), nebo jeho výkon byl prominut (např. rozhodnutím prezidenta republiky, rozhodnutím soudu o upuštění od jeho výkonu - srov. §327 tr. ř.), anebo aby jeho výkon byl promlčen. Na roveň vykonání celého trestu se kladou i případy, kdy celý uložený trest odnětí svobody byl odpykán vazbou anebo rozhodnutím o osvědčení u podmíněně propuštěného (§91 odst. 2 tr. zákoníku). Další podmínkou pro zahlazení odsouzení je uplynutí v zákoně stanovené doby pro zahlazení odsouzení, jejíž délka činí od jednoho roku do patnácti let, a to v závislosti na druhu uloženého trestu a v případě trestu odnětí svobody na jeho výši. Výjimkou z této podmínky je možnost předčasného zahlazení podle §105 odst. 3 tr. zákoníku. V případě, že u trestu odnětí svobody došlo k jeho zmírnění rozhodnutím soudu o podmíněném propuštění, z hlediska doby potřebné pro zahlazení je rozhodující délka skutečného výkonu trestu. Doba pro zahlazení odsouzení počíná běžet vykonáním trestu (popř. prominutím jeho výkonu, nebo promlčením jeho výkonu). Poslední podmínkou pro zahlazení odsouzení je požadavek, aby odsouzený v době stanovené pro zahlazení nepřetržitě vedl řádný život.
44. Podle ustanovení §363 tr. ř. o zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost odsouzeného nebo na návrh zájmového sdružení uvedeného v §3 odst. 1, a nejde-li o případ upravený v §105 odst. 3 tr. zákoníku, též na žádost osob, které by mohly ve prospěch odsouzeného podat odvolání.
45. Z obsahu trestních spisů Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 1 T 118/2021, a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 18 T 181/2017, jakož i z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů, vyplývá, že obviněný M. H. byl rozsudkem Okresního soudu Ústí nad Orlicí ze dne 19. 10. 2017, č. j. 18 T 181/2017-95, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2017, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 3 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků a 6 měsíců a k trestu propadnutí věcí. Trestného jednání se dopustil v období od letních měsíců 2015 do 12. 12. 2016 v podstatě tím, že přechovával a distribuoval marihuanu. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2020, č. j. 18 T 181/2017-110 bylo rozhodnuto, že se M. H. ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil. Trest propadnutí věci vykonal dne 17. 11. 2017 (str. 129 spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. 1 T 118/2021 a str. 110 spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 18 T 181/2017).
46. Při vymezení počátku páchání nyní souzené trestné činnosti vycházela obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Svitavách ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 1 ZT 92/2021, z usnesení o zahájení trestního stíhání v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, které obviněný M. H. převzal dne 11. 7. 2017 (str. 3 – 5 spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 18 T 181/2017). Počátek nyní projednávané trestné činnosti byl proto datován dnem 12. 7. 2017, přičemž této trestné činnosti se podle skutkových zjištění soudů dopouštěl nejméně do konce roku 2020.
47. Z obsahu spisového materiálu dále vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 22. 4. 2022, sp. zn. 1 T 118/2021, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. 13 To 159/2022, byl obviněný M. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 3. 2021, č. j. 2 T 60/2021-66, doručeným obviněnému dne 7. 4. 2021, byl odsouzen podle §283 odst. 2, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku mu byl též uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 150 Kč, v celkové výměře 15.000 (patnáct tisíc) Kč. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 3. 2021, č. j. 2 T 60/2021-66, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
48. Obviněný vznesl výhrady k právnímu posouzení ze strany obou soudů nižších instancí, kdy rozporoval, že jeho jednání bylo chybně kvalifikováno za podmínek speciální recidivy podle §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 185/2016, přičemž za nesprávnou považuje argumentaci okresního soudu, podle které se sice osvědčil ve vztahu k trestu odnětí svobody uloženému za dřívější drogovou trestnou činnost, avšak na trest propadnutí věci se fikce neodsouzení nevztahuje. V tomto směru okresní soud v rozsudku konstatoval:…. „jednání obžalovaného H. naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, protože distribuce pervitinu a marihuany se dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pro obdobnou trestnou činnost odsouzen. Ohledně podmíněného trestu odnětí svobody se sice na něho hledí, jako kdyby soudně trestán nebyl, protože v mezidobí došlo k osvědčení, avšak byl mu uložen i trest propadnutí věci, ohledně něhož fikce zahlazení neplatí. K tomuto trestu je nutno přihlížet a na jednání obžalovaného H. popsané ve výroku tohoto rozsudku je nutno nahlížet jako na recidivu (str. 5 odůvodnění rozsudku).
49. Obviněný namítá, že trest propadnutí věci je možno ve smyslu §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku zahladit ve lhůtě jednoho roku po jeho výkonu, přičemž tato lhůta v předmětné věci uplynula dne 17. 11. 2018. Pokud je soudy uváděno, že o zahlazení nepožádal, má za to, že Okresní soud ve Svitavách měl otázku zahlazení řešit jako otázku předběžnou a dojít k závěru, že pokud by o to požádal, byl by tento trest zahlazen, a to vzhledem k jeho osvědčení ve zkušební době podmíněného odsouzení. Tím měl splnit podmínky stanovené v §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku pro zahlazení jeho odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 18 T 181/2017. Protože podle §106 tr. zákoníku je účinkem zahlazení právní fikce, že se na pachatele hledí jako by nebyl odsouzen, tak soudy měly v předmětné věci dospět k závěru, že jeho dřívější odsouzení pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 tr. zákoníku bylo v době rozhodování o trestném činu podle §283 tr. zákoníku již zahlazeno, a proto nemůže být naplněn zákonem požadovaný znak zpětnosti.
50. Nejvyšší soud tyto námitky shledal neopodstatněnými. Je sice skutečností, že od 17. 11. 2018 po výkonu trestu propadnutí věci uloženého ve výše označené věci obviněného uplynula doba jednoho roku uvedená v §105 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, avšak i podle závěrů obviněným uváděného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 185/2016, nastává fikce neodsouzení ve smyslu §106 tr. zákoníku až právní mocí rozhodnutí o zahlazení odsouzení, které má v tomto směru konstitutivní charakter. Samotné uplynutí lhůty pro zahlazení odsouzení nemá pro obviněného žádné účinky ex lege , neboť jejím uplynutím pouze vzniká možnost, aby ve smyslu §363 a násl. tr. ř. podal žádost o zahlazení odsouzení. Protože řízení o zahlazení je řízením návrhovým a soud je nezahajuje z úřední povinnosti, obviněný by tak mohl podat žádost o zahlazení odsouzení ve smyslu §364 odst. 1 tr. ř., což ovšem neučinil. Dále je ovšem třeba připomenout, že odsouzení se zahlazuje jako celek, a proto v případě uložení více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne zákonem stanovená nejdelší doba zahlazení pro některý z uložených trestů. Obdobně se postupuje i v situaci, kdy ohledně některého z těchto trestů nastane účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§105 odst. 5, 6 tr. zákoníku). V posuzované věci tak obviněný M. H. mohl podat žádost o zahlazení až po právní moci usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2020, č. j. 18 T 181/2017-110, jímž bylo rozhodnuto, že se osvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení. Rozhodné však je, že žádost o zahlazení tohoto odsouzení vůbec nepodal. Znovu je třeba připomenout, že rozhodnutí soudu o zahlazení odsouzení má konstitutivní , nikoli deklaratorní charakter, a teprve právní mocí pozitivního rozhodnutí o zahlazení odsouzení nastává fikce neodsouzení ve smyslu §106 tr. zákoníku. Z podstaty fikce neodsouzení vyplývá, že teprve okamžikem jejího vzniku již nelze k dřívějšímu odsouzení přihlížet jako k zákonné podmínce trestní odpovědnosti pachatele spočívající v jeho dřívějším odsouzení. Trestní zákon v těchto případech nepřipouští, aby s odsouzením, které jako formální právní skutečnost již neexistuje, byly spojovány tyto právní důsledky. Taková situace však v daném případě nenastala. V době páchání nyní posuzované trestné činnosti ani v době rozhodování Okresního soudu ve Svitavách dřívější odsouzení obviněného za drogový trestný čin ve věci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 18 T 181/2017 evidentně zahlazeno nebylo. Nebyla tak dána žádná zákonná překážka bránící zohlednit předchozí odsouzení (a potrestání) obviněného, jež zakládá znak zpětnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 25/1999-I. Sb. rozh. tr.). Závěr soudů, že obviněný naplnil zákonný znak speciální recidivy ve smyslu §283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je i podle Nejvyššího soudu zcela správný a zákonu odpovídající.
51. K námitce obviněného, že pokud by Okresní soud ve Svitavách řešil otázku zahlazení předcházejícího odsouzení jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., nemohl by dospět k závěru, že nebyly splněny podmínky §105 odst. 1 tr. zákoníku, když jednoroční lhůta od výkonu trestu propadnutí věci podle §105 odst. 1 písm. e) tr. ř. běžela od 18. 11. 2017 do 18. 11. 2018, lze obiter dictum poznamenat jen následující.
52. Vedení řádného života pachatele ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku předpokládá v prvé řadě jeho dosavadní trestní bezúhonnost, kdy se pachatel dopustil trestného činu poprvé [byť ne za okolností uvedených pod písm. a)]. Vedle toho zahrnuje chování pachatele v souladu s ostatními zákony, tedy především skutečnost, že nebyl postižen ve správním řízení za přestupky, řádně plní své zákonné povinnosti vůči nezletilým dětem a obstarává si prostředky k obživě v souladu se zákonem. K široké škále mezi řádným způsobem života a zvlášť nebezpečnou recidivou pachatele je jinak soud povinen přihlížet v rámci rozhodování o povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (viz §39 odst. 1 a 2). [K tomu Draštík, A.; Fremr, R., Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s. 2015, s. 340.].
53. V tomto ohledu, jak již přiléhavě uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, nutno poukázat, že ze skutkových zjištění v nyní projednávané trestní věci obsažených ve výroku o vině vyplývá, že obviněný se trestné činnosti dopouštěl v době od 12. 7. 2017 až do konce roku 2020. Po celou dobu, kdy běžela zahlazovací doba podle §105 odst. 1 tr. zákoníku tedy znovu páchal úmyslnou trestnou činnost. Podmínka zahlazení odsouzení ve smyslu §105 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve vedení řádného života tak by evidentně ani nemohla být splněna. Ovšem jak bylo již výše zdůrazněno, řízení o zahlazení odsouzení podle §105 tr. zákoníku je návrhové a soud je nezahajuje ex offo .
54. Pro úplnost lze uvést, že podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Protože v daném případě by otázka právní existence předcházejícího odsouzení byla otázkou viny obviněného, soudy by ve smyslu §9 odst. 1 in fine tr. ř. při jejím řešení usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. 18 T 181/2017, kterým bylo vysloveno, že se dovolatel ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil, ani nebyly vázány.
55. Obviněný shledal též vadným výrok o trestu odnětí svobody z rozsudku odvolacího soudu. Namítá nepřiměřenost uloženého trestu, když má za to, že odvolací soud měl v jeho prospěch zohlednit, že částečně doznal svou vinu, navíc se jednalo o společné užívání pervitinu a o jeho poskytování ve formě vzájemné pomoci a poukázal na své osobní poměry a svůj zdravotní stav.
56. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči nepřiměřenosti trestu nelze uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, pokud jde o výrok o trestu, lze považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
57. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Bez ohledu na to, že obviněný jej v dovolání výslovně neuplatnil, je nutno zdůraznit, že se vztahuje pouze na případy, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. (resp. §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
58. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. též zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Na tomto místě je nutno konstatovat, že obviněný ve svém dovolání žádné námitky vůči nepřípustnosti druhu uloženého trestu či jeho výměry mimo zákonnou trestní sazbu neuvedl.
59. Lze též odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby ) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
60. Stejné závěry rovněž vyplývají ze standardní komentářové literatury, podle níž otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460).
61. Poukazuje-li obviněný na své osobní a rodinné poměry, na jejichž pozadí považuje uložený dvouletý nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, jedná se toliko o námitku vztahující se k pouhé nepřiměřenosti trestu, která však, jak již výše uvedeno, zjevně žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá. Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a zcela v rámci zákonné trestní sazby, dokonce na samé dolní hranici jejího rozpětí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž lze uložit mimo jiné trest odnětí svobody od dvou roků až deseti let.
62. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vycházel z hledisek, které vzal do úvahy již soud prvního stupně, avšak oproti jeho závěrům neshledal podmínky jak pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, tak pro podmíněné odložení výkonu restu odnětí svobody. Odvolací soud zcela správně uzavřel, že u obviněného uložení podmíněného trestu odnětí svobody již není namístě a je již třeba na něj působit přímým výkonem trestu odnětí svobody, když ani předchozí odsouzení k alternativním trestům u něj nesplnila svůj účel. V tomto směru též připomenul, že obviněný se posuzované trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení.
63. Vznáší-li obviněný též námitky proti výroku o peněžitém trestu z rozsudku odvolacího soudu, v tomto ohledu neuvedl jakoukoliv bližší argumentaci. V této souvislosti je tak třeba připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit, a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
64. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření uložených trestů, neboť zejména odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jejich ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody i trestu peněžitého tak lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
65. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na který obviněný též poukázal, z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnil v jeho prvé i druhé alternativě. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Alternativa druhá představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
66. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože dovolací námitky obviněného M. H. uplatněné pod dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nespadaly pod dané dovolací důvody, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
67. S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze shrnout, že všechna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jsou v jednoznačné shodě s obsahem provedených důkazů, pročež lze uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu tohoto zvlášť závažného zločinu, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce. Nejvyšší soud tedy v napadeném rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ani v rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, či v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
68. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Námitky dovolatele již byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str . 3 - 5), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 5 - 7). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo.
69. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 2. 2023
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu