ECLI:CZ:NS:2023:20.CDO.571.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 571/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti povinnému M. O., narozenému XY, bytem XY, pro 67 414,32 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise, Exekutorský úřad Šumperk, pod sp. zn. 139 EX 07214/22, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2022, č. j. 40 Co 459/2022-14 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání oprávněné potvrdil usnesení ze dne 13. 10. 2022, č. j. 139 EX 07214/22-009, jímž soudní exekutor pro překážku věci rozsouzené zastavil exekuční řízení zahájené na návrh oprávněné ze dne 8. 8. 2022 a rozhodl o nákladech řízení, nákladech exekuce a o vrácení složené zálohy. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že oprávněná již vedla s týmž povinným exekuční řízení na základě téhož titulu pro vymožení téže pohledávky u téhož soudního exekutora pod sp. zn. 139 EX 05074/15 (skončeno zastavením exekuce na návrh oprávněné usnesením soudního exekutora ze dne 19. 11. 2021, č. j. 139 EX 0574/15-110, v právní moci 9. 12. 2021) a dále pod sp. zn. 139 EX 26992/21 (skončeno zamítnutím návrhu na nařízení exekuce usnesením soudního exekutora ze dne 25. 2. 2022, č. j. 139 EX 26992/21-011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 4. 2022, č. j. 40 Co 106/2022-21, v právní moci 19. 5. 2022), a že zahájila aktuálně dne 8. 8. 2022 pro tutéž pohledávku další exekuční řízení vedené pod sp. zn. 139 EX 07214/22.
2. Odvolací soud uzavřel, že pravomocné usnesení ze dne 25. 2. 2022, č. j. 139 EX 26992/21-011, o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, zakládá v nyní projednávané věci překážku věci rozsouzené, k níž se přihlíží kdykoliv v průběhu řízení. Zdůraznil, že důvodem zamítnutí návrhu oprávněné byla skutečnost, že v předchozích řízeních zahájených před 1. 1. 2022 (před novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 286/2021 Sb.) oprávněná navrhla nejprve zastavení téměř 6 let bezvýsledně vedené exekuce a vzápětí zahájila exekuční řízení znovu. V takovém postupu soudy shledaly zneužití procesní úpravy (§2 a §6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“) ve snaze vyhnout se důsledkům nové právní úpravy zastavování dlouhodobě neúspěšných exekucí. Přestože stejný návrh již byl dříve po věcné stránce posouzen a pravomocně zamítnut, oprávněná se nyní dalším návrhem domáhá nařízení exekuce pro vymožení téže pohledávky dle téhož exekučního titulu. Tento návrh opírá o stejné skutečnosti, které tu byly v době předchozího exekučního řízení. Podle odvolacího soudu se z její strany jedná o zjevné pokračování zneužití práva. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 26 Cdo 1078/2015, a ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, z nichž dovodil, že pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté též tehdy, byl-li návrh zamítnut pro existenci některého z obecných důvodů, pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen [§268 odst. 1 písm. a), b), g) a h) o. s. ř.]. Nelze si totiž představit, že by exekuční soud musel znovu a znovu k dalším exekučním návrhům oprávněné posuzovat, zda je naplněn některý z obecných důvodů pro zamítnutí exekučního návrhu nebo pro zastavení exekuce, který již byl zjištěn v předchozí exekuci a pro který byl exekuční návrh pravomocně zamítnut nebo dřívější exekuční řízení pravomocně zastaveno.
3. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Tvrdí, že napadené usnesení závisí na vyřešení následujících otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
a) Za jakých podmínek se v exekučním řízení uplatní překážka věci pravomocně rozhodnuté? Může tuto překážku založit usnesení o zastavení exekučního řízení, pokud nedošlo k vydání exekučního příkazu?
b) Může exekuční soud, kterému byl předložen návrh na pověření soudního exekutora, přezkoumávat i jiné než formální náležitosti návrhu, zejména zda se mu postup oprávněné jeví jako správný s ohledem na dříve vedená exekuční řízení?
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v platném právu, neboť neexistuje žádné ustanovení bránící jí v opětovném zahájení exekučního řízení. Oprávněná může disponovat řízením a jeho předmětem a tudíž postup, kdy bez uvedení důvodu navrhne zastavení exekuce a vzápětí zahájí novou, je v souladu se zákonem. Zastavení exekuce na návrh oprávněné má jen povahu tzv. nemeritorního rozhodnutí a nebrání vedení nové exekuce. Při posuzování žádosti soudního exekutora o pověření k provedení exekuce má soud zkoumat splnění zákonných předpokladů (například formální náležitosti návrhu, pravomoc a příslušnost exekučního soudu, exekuční titul, jeho vykonatelnost jakož i další formální předpoklady) a nemá posuzovat správnost postupu oprávněné ani vydávat pokyny bez zákonného podkladu. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4987/2017 zastavení předchozí exekuce k návrhu oprávněné nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, přitom v praxi odvolacích soudů je tato otázka posuzována rozdílně. Exekučnímu soudu nenáleží rozhodovat, zda je vedení exekuce v souladu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut, který nemá místo v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 20 Cdo 1932/2005) . Postup dovolatelky nemůže být v rozporu s dobrými mravy, protože byla poškozena právě ona, když se v původní exekuci nic nevymohlo. I samotný exekuční řád v §90 odst. 3 předpokládá možnost znovuzahájení exekučního řízení. Překážka věci pravomocně rozhodnuté v rámci exekučního řízení nastane až vydáním exekučního příkazu, neboť podmínky exekučního řízení jsou dotčeny nikoli nařízením exekuce, nýbrž teprve vydáním exekučního příkazu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, 20 Cdo 1166/2018, 20 Cdo 1825/2003, 20 Cdo 1751/2002, 20 Cdo 1082/2004, či 20 Cdo 1448/2008). Pokud v posuzovaném nově zahájeném exekučním řízení nedošlo k vydání exekučního příkazu, nemohla být založena ani překážka věci rozsouzené a soudní exekutor, resp. odvolací soud, pochybil, když řízení zastavil. Uvažované obcházení zákonné úpravy oprávněnou pak ani nelze považovat za onen „obecný důvod“ vedoucí k zastavení exekuce v dané fázi. Takovým obecným důvodem by bylo například to, že exekuční titul vydal státní orgán, jenž není soudem a neměl pravomoc jej vydat, nebo skutečnost, že zaniklo právo exekučním titulem přiznané. Dovolatelka rovněž odmítá, že by svým postupem obcházela zákon či zneužívala práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudního exekutora a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Dovolání není přípustné.
5. Oprávněná předně spojila přípustnost dovolání s otázkou, zda může existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté založit usnesení o zastavení exekučního řízení, pokud nedošlo k vydání exekučního příkazu, a tedy ani k zahájení exekuce jako takové.
6. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že překážku věci rozsouzené tvoří usnesení o zamítnutí exekučního návrhu (usnesení soudního exekutora Mgr. Marcela Kubise ze dne 25. 2. 2022, č. j. 139 EX 26992/21-011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 4. 2022, č. j. 40 Co 106/2022-21). Krajský soud vyhodnotil návrh na zastavení exekuce těsně před uplynutím šestileté lhůty (uvedené v §55 odst. 7 exekučního řádu) a vzápětí podaný nový exekuční návrh jako zneužití práva – vyhnutí se nové právní úpravě zastavování exekucí za situace, kdy nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti (do 31. 8. 2022 ve výši postačující alespoň ke krytí nákladů exekuce), provedené zákonem č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Usnesení o zamítnutí exekučního návrhu ze dne 25. 2. 2022, č. j. 139 EX 26992/21-011, je v právní moci a není předmětem přezkumu dovolacím soudem (srov. body 12 až 16 dovolání, v nichž oprávněná zpochybňuje jeho správnost).
7. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněném pod číslem 47/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jež zmínil i odvolací soud, mimo jiné uvádí, že jestliže předchozí exekuce byla zastavena (nebo exekuční návrh byl zamítnut) pro existenci některého z obecných důvodů, pro které nelze pozdější exekuci mezi týmiž účastníky z téhož exekučního titulu a pro totéž plnění vést bez ohledu na to, jaký majetek může být postižen [§268 odst. 1 písm. b), g) a h) o. s. ř.], vytváří pravomocné rozhodnutí o zamítnutí dřívějšího exekučního návrhu nebo o zastavení předchozí exekuce překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 a §254 odst. 1 o. s. ř. Nelze si totiž představit, že by exekuční soud musel znovu a znovu k dalším exekučním návrhům oprávněného posuzovat, zda je naplněn některý z obecných důvodů pro zamítnutí exekučního návrhu nebo pro zastavení exekuce, který již byl zjištěn v předchozí exekuci a pro který byl exekuční návrh pravomocně zamítnut nebo dřívější exekuční řízení pravomocně zastaveno. Přitom není podstatné, zda dřívější exekuce byla zastavena přímo exekutorem podle §55 odst. 4 exekučního řádu nebo zda k zastavení exekuce přistoupil soud, protože nebyly naplněny předpoklady pro zastavení exekuce exekutorem.
8. Jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud v předchozím usnesení uzavřel, že postup oprávněné představuje zneužití procesní úpravy ve snaze vyhnout se důsledkům případného zastavení dlouhodobě neúspěšné exekuce, kterou oprávněná vedla od roku 2015 (bod 15 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 4. 2022, č. j. 40 Co 106/2022-21) Takový důvod představuje onen obecný důvod podřaditelný pod §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., stejně jako například uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 112/2019) nebo podání šikanózního návrhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018).
9. Podala-li oprávněná nový exekuční návrh, je soud před pověřením exekutora vedením exekuce povinen zkoumat, zda tomuto pověření a následnému provádění exekuce nebrání překážka věci rozsouzené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013). Zmíněný nedostatek podmínky řízení (rei iudicatae) může v exekučním (vykonávacím) řízení nastat tehdy, má-li být v témže exekučním (vykonávacím) řízení projednávána stejná věc, o níž již v tomto řízení bylo pravomocně rozhodnuto. Totožnost věci je dána jednak stejnými účastníky řízení a jednak stejným skutkovým základem (totožným důvodem vyplývajícím z nezměněných skutkových tvrzení) projednávané věci. Jestliže tedy soud dřívější návrh na zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítl, představuje jeho usnesení překážku věci pravomocně rozhodnuté, byl-li nový návrh na zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podán na základě stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, nebo ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (k tomu srov. usnesení ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013, usnesení ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000). Jestliže tedy oprávněná v dalším exekučním návrhu neuvedla žádné nové okolnosti vyvracející závěr odvolacího soudu o pokračování zneužití práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018), odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, potvrdil-li usnesení o zastavení exekučního řízení o tomto dalším exekučním návrhu.
10. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 7. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu