ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1338.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 1338/2022-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce I. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Eliškou Čmelákovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Nábřežní č. 455, proti žalovanému Odborovému svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů České republiky se sídlem v Praze 2, Tyršova č. 1811/6, IČO 00006033, zastoupenému Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem v Kladně, Pekařská č. 658, o 1 348 304 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 163/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2021, č. j. 62 Co 191/2021-306, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Elišky Čmelákové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Nábřežní č. 455.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 62 Co 191/2021-306, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. právní názor vyslovený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalovaný, v kontextu shora uvedeného rozboru, nepředkládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Pakliže žalovaný avizuje přípustnost dovolání proto, že „…je splněna podmínka zásadního právního významu po právní stránce…“ (zřejmě myšleno dovoláním napadeného rozhodnutí) – srov. bod 2. obsahu dovolání –, přehlíží, že podle právní úpravy přípustnosti dovolání účinné po 31. 12. 2012 již podmínka, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“, není předpokladem přípustnosti dovolání (srov. bod 41. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poukazuje-li žalovaný na to, že rozhodnutí odvolacího soudu se „po všech stránkách odchyluje od ustálené judikatury“, a vyjmenovává celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu (srovnej bod 3. / V odůvodnění dovolání), a zároveň připouští, že odkazovaná rozhodnutí se problematiky nyní řešené nedotýkají, je zjevné, že ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Navíc žalovaný v této souvislosti zcela přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu není (a ani být nemůže) založeno na skutkovém závěru, že žalobce v rámci organizační struktury žalovaného vykonával funkci statutárního orgánu (tímto byl, jak vyplývá z článku 25. Stanov žalovaného – srov. listinu založenou na čísle listu 72 a následující spisu, jeho předseda); žalovaným odkazovaná judikatura je tak zcela nepřiléhavá.
Pakliže převážnou částí dovolání (viz bod 3. /III–V) žalovaný zpochybňuje závěr odvolacího soudu o existenci pracovního poměru mezi účastníky v rozhodném období, přehlíží, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu je sjednocena v závěru, že v řízení zahájeném žalobou zaměstnance nebo zaměstnavatele podle ustanovení §72 zák. práce je pasivně věcně legitimován druhý účastník pracovního poměru, který byl účasten na rozvázání pracovního poměru, jehož neplatnost je předmětem sporu. Žaloba zaměstnance (zaměstnavatele) na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru proto může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvázal existující pracovní poměr mezi účastníky pracovního poměru (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2287/2017). Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný; není-li žaloba v této lhůtě podána, pak platí, že pracovní poměr mezi účastníky skončí podle tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 343/2018, který byl uveřejněn pod č. 79/2019 v časopise Soudní judikatura). Pakliže je tedy pravomocným rozsudkem určeno, že rozvázání pracovního poměru bylo neplatné, je tímto rozsudkem soud v řízení o nároku zaměstnance na náhradu mzdy (platu) z příčiny neplatného rozvázání pracovního poměru podle §69 odst. 1 zákoníku práce vázán a nemůže (k otázce platnosti rozvázání pracovního poměru) rozhodné otázky řešit znovu (jinak), a to ani jako otázky předběžné (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, který byl uveřejněn pod č. 79/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tyto námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (poukazuje-li na skutečnost, že „…sám žalobce uváděl, že revizní komise se řídila dle vlastních pokynů, tedy nelze připočíst k tíži žalovanému, že takové pokyny nevydával…“, že „…se žalobce musel stát OSVČ, což je z povahy pracovněprávního poměru v jakém údajně žalobce byl, stanovami Odborového svazu zakázané…“, že „…žalobce byl od roku 2010 starobní důchodce, a že tuto skutečnost ovšem žalovanému při vzniku pracovního poměru zamlčel, a po celou dobu pobíral starobní důchod…“, že „…k zániku členství žalobce v odborovém svazu…došlo dne 1. 4. 2008) – srov. bod 3./VI.– IX. obsahu dovolání]. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem publikačním 19/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem publikačním 108/2011, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem publikačním. 4/2014).
Námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Námitka o neprovedení navržených důkazů (bod 3. /IV. obsahu dovolání) je tradičně dovolacím soudem posuzována jako tzv. jiná vada řízení, ke které lze přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení žalovaného o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Námitka též přípustnost dovolání založit nemůže.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu