ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1547.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1547/2023-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. S , zastoupeného Mgr. Michaelou Kubíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bohunická č. 517/55, proti žalované Dopravnímu podniku města Brna, a. s. se sídlem v Brně, Hlinky č. 64/151, IČO 25508881, zastoupené JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická č. 693/5, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 167/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2022, č. j. 15 Co 98/2022-116, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michaely Kubíkové, advokátky se sídlem v Brně, Bohunická č. 517/55.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2022, č. j. 15 Co 98/2022-116, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč.
Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh. obč.).
Odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry soudní praxe, přihlédl-li při hodnocení intenzity vytýkaného porušení pracovní povinnosti (vedle toho, že „plnění takové povinnosti nelze zlehčovat, neboť zaměstnavatel orientačními dechovými zkouškami zjišťuje, zda jsou řidiči schopni konat svou práci, která je zodpovědná, spočívá v hromadné přepravě blíže neurčeného počtu osob na stanovené trase, přičemž následky v případě opilosti řidiče a jeho neschopnosti či snížené schopnosti věnovat svou pozornost řízení mohou být fatální, co se týče škod na zdraví a majetku“ – dovolatelka tedy odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že nevzal v úvahu, že „žalobce byl zaměstnán na pozici řidiče městské hromadné dopravy“) též k tomu, že žalobce je zaměstnancem, který „byl ochoten konat i mimořádné pracovní směny“, že „se v minulosti vždy kontrole podrobil s negativním výsledkem“, a pokud za daných okolností za nejvýznamnější hledisko považoval okolnosti, za nichž orientační dechovou zkoušku na alkohol žalobce odmítl podstoupit [že se jednalo o „namátkovou dechovou zkoušku více předem neurčených řidičů“, jejíž provedení nebylo vyvoláno podezřením, že žalobce vykonává práci pod vlivem alkoholu, naopak podle odvolacího soudu z provedeného dokazování nevyplynulo, že by „žalobce v době, kdy byl k dechové zkoušce vyzván, jevil známky požití alkoholu“ (svědek Dostálek „uvedl, že ze žalobce alkohol necítil“), proto také dispečeři, kteří „dechovou zkoušku měli provést, bezprostředně po události neshledávali žalobce nezpůsobilého k pokračování v práci“]; jedním z nejvýznamnějších hledisek pro posouzení míry porušení pracovní kázně (dnes povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) zaměstnancem je otázka, za jakých okolností zaměstnanec dechovou zkoušku na alkohol odmítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1252/2002). Jeho závěr, že „žalobce sice porušil své povinnosti vztahující se k jím vykonávané práci hrubým způsobem, nikoliv však zvlášť hrubým způsobem“, proto nelze považovat za zjevně nepřiměřený.
Rozsudek odvolacího soudu je zde v souladu též s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1271/2013, který ale vychází z jiného skutkového stavu, než který je dán v projednávané věci (hlavní odlišnost spočívá v tom, že v odkazované věci se důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru nestalo jednání zaměstnance spočívající v odmítnutí podrobit se orientační dechové zkoušce na alkohol).
Namítá-li dovolatelka, že v případě, přistoupila-li by k výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. g) zákoníku práce, „by hrozilo, že by žalobce v průběhu výpovědní doby i nadále odmítal orientační dechové zkoušky na přítomnost alkoholu a mohl by tak v krajním případě po celé 2 měsíce běhu výpovědní doby řídit vozidla městské hromadné dopravy pod vlivem alkoholu“, pak přehlíží, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že vytýkané porušení povinnosti bylo ojedinělým porušením tohoto druhu, neboť žalobce „se v minulosti vždy kontrole podrobil s negativním výsledkem“, takže uvedená obava nebyla na místě. Námitka, že žalobce „svévolně opustil pracoviště“, pak zase nebere v úvahu, že uvedené jednání se nestalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru (které bylo žalobci dáno z důvodu „odmítnutí podrobit se dechové zkoušce na alkohol dne 22. 9. 2019 v 15:50 hodin“) a že podle skutkových zjištění odvolacího soudu byl dispečinkem (poté, co se žalobce odmítl podrobit orientační dechové zkoušce) dán pokyn, aby „žalobce v práci dál nepokračoval“.
Odmítnutí závěru odvolacího soudu, že „soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil případnou fikci požití alkoholu ze strany žalobce“, představuje jen kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry však k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Z obsahu dovolání vyplývá, že je žalovanou podáváno „proti všem výrokům napadeného rozhodnutí“ (tedy i proti výroku II o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 10. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu