ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.1673.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1673/2023-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Penny Market s.r.o. se sídlem v Radonicích, Počernická č. 257, IČO 64945880, zastoupené JUDr. Petrou Klustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, proti žalovanému D. H. , zastoupenému JUDr. Martinem Plchem, advokátem se sídlem v Mýtě, Vojtěšská č. 245/0, o zaplacení částky 534 216 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 338/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. února 2023, č. j. 13 Co 294/2022-228, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 533 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petry Klustové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze, Konviktská č. 291/24.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2023, č. j. 13 Co 294/2022-228, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení.
2. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
4. Zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována v tom smyslu, že přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (např. mzdu, plat nebo jejich složku či část) bez právního důvodu [včetně peněžitého plnění z neplatného právního jednání nebo plnění ze zdánlivého právního jednání, k němuž se podle §554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 11. 2018 (dále jen „o. z.“), nepřihlíží, anebo z právního jednání, k němuž se podle zákona nepřihlíží z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §551–553 o. z.] nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže – jak vyplývá z ustanovení §331 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“) – věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že zaměstnanec nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (přijal-li plnění v „dobré víře“), může si bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti je přitom povinen prokázat zaměstnavatel (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5285/2016, uveřejněného pod č. 31/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 839/2015, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2016, s. 321, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 740/2016, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 143/2021).
5. Rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k předchozí obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení §243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákoník práce“), dospěla rovněž k závěru, že je-li zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení §243 odst. 3 zákoníku práce (nyní §331 zák. práce) v tom smyslu, že by totiž zaměstnanec přijal takovou zálohu v dobré víře; zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později zúčtována [srov. např. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné pod č. 26/1975 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2171/2003, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3435/2009].
6. Je-li to, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, věcí konkrétního posouzení každého případu, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. zakládat předestřená otázka, zda „je prostý nesouhlas zaměstnavatele s příčinnou souvislostí mezi pracovním úrazem a pracovní neschopností způsobilý narušit dobrou víru zaměstnance ohledně přijetí náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu“ ve smyslu §331 zák. práce [dovolatel má za to, že bylo-li-by „dovozeno narušení dobré víry … pouze z důvodu ničím neodůvodněného nesouhlasu zaměstnavatele (navzdory mnoha odborným závěrům hovořícím ve prospěch zaměstnance), ustanovení §331 Zákoníku práce, které má sloužit k ochraně zaměstnance, by fakticky ztratilo smysl“], neboť dovolatel takto ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že „k přetržení dobré víry žalovaného“ ohledně částek vyplácených mu žalobkyní na náhradě za ztrátu na výdělku došlo „k datu 3. 8. 2018“ (že „dobrá víra žalovaného byla od 03. 08. 2018 vyloučena procesním stanoviskem žalobkyně a sdělením, že všechny ostatní platby jsou z důvodu nejistoty o důvodnosti nároku žalovaného vypláceny jako zálohové“).
7. Dovolatel zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
8. Odvolací soud svůj skutkový závěr náležitě odůvodnil; ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že dobrá víra žalovaného byla zachována od počátku jeho dočasné pracovní neschopnosti dne 6. 11. 2017 až do dne 3. 8. 2018 [uvedl-li, že žalovaný „čerpal svoji dobrou víru jednak z té skutečnosti, že žalobkyně plnila žalovanému pravidelně od 6. 11. 2017 náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, aniž by do 3. 8. 2018 explicitně vyjádřila nesouhlas s výplatou dávek pro neexistenci příčinné souvislosti pracovní neschopnosti s pracovním úrazem, a jeho ošetřující lékař pravidelně příčinnou souvislost potvrzoval“ (bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku)], kdy došlo k jejímu „přetržení“ [v důsledku toho, že „žalobkyně při soudním jednání … explicitně vyjádřila pochybnost o příčinné souvislosti následné pracovní neschopnosti s úrazem žalovaného a uvedené pak zopakovala v dopise ze dne 8. 8. 2018, doručeném žalovanému, v němž sdělila, že veškeré platby na úhradu mzdy budou žalovanému vypláceny právě z důvodu pochybností o existenci příčinné souvislosti mezi pracovní neschopností a pracovním úrazem již jen jako zálohové“ (bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku)]. Dovolací soud proto neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
9. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani předestřená otázka „zavinění zaměstnavatele (v tomto případě žalobce) za vznik a výši bezdůvodného obohacení“, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Na uvedené otázce napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud ji neřešil; vznik bezdůvodného obohacení ani závazku k jeho vydání (srov. §2991 o. z.) není podmíněn zaviněním obohaceného, obecným předpokladem bezdůvodného obohacení – jak vyplývá též z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 143/2021 – je získání majetkového prospěchu jedním subjektem (obohaceným), které může spočívat buď v rozmnožení majetku obohaceného (např. získáním peněz nebo využitím výsledků něčí práce), nebo v tom, že se jeho majetek nezmenšil, ačkoli by k tomu jinak po právu došlo (k obohacení došlo ušetřením majetkových hodnot). Závěry uvedeného rozsudku nelze pro projednávaný případ považovat za přiléhavé, neboť vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu, a dovolatelem dovozený závěr („pokud byl vznik bezdůvodného obohacení nebo jeho výše zaviněna zaměstnavatelem, zaměstnanec není povinen jej zaměstnavateli podle §331 Zákoníku práce vydat“) z jeho obsahu nevyplývá; Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí (mimo jiné) řešil, zda pojistné na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění, které byl zaměstnavatel povinen zaplatit ze svých prostředků v souvislosti s neprávem vyplacenou odměnou zaměstnanci a s ní spojeným zvýšením náhrady jeho platu, je bezdůvodným obohacením na straně tohoto zaměstnance.
10. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáváno i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu