ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.2701.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2701/2023-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. V. , zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Hálkova č. 1229/44, proti žalovanému Jiřímu Roblovi se sídlem v Dobřanech, Náměstí T. G. M. č. 110, IČO 44627670, zastoupenému Mgr. Petrem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana č. 967/8, o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 164/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2023, č. j. 61 Co 56/2023-525, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Maříka, advokáta se sídlem v Plzni, Kardinála Berana č. 967/8.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Roubala, advokáta se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové č. 1664/14.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2023, č. j. 61 Co 56/2023-525, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, pak předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobce, který v úvodu dovolání uvedl, že „dovolání je přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla částečně vyřešena a zároveň dle dovolatele má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, avizovanou právní otázku dovolacím soudem již vyřešenou, která má být podle jeho názoru posouzena jinak, v dovolání nevymezil a nezformuloval (zřetelně) ani právní otázku, která podle jeho mínění dosud nebyla „částečně vyřešena“. Dovolání tedy nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že z povahy věci může být v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Námitkou, že podle „rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 24/1965 Sbírky rozhodnutí čs. soudů“ (jde o rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 2. 1965, sp. zn. 6 Cz 5/65) v případě pracovního sporu o posouzení a odškodnění pracovního úrazu je záznam o úrazu důležitým dokladem pro zjišťování objektivní pravdy, a že proto podle mínění dovolatele „soudy prvého i druhého stupně měly postupovat především ze skutečností, které byly popisovány a byly obsaženy v záznamu o pracovním úraze“, což se nestalo a „soudy se zaměřily výlučně na vyhledávání rozporů ve výpovědi dovolatele“, dovolatel ve skutečnosti zpochybňuje způsob, jakým soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalobce neprokázal, že úraz utrpěl jím tvrzeným způsobem, tedy pádem z podlažní plošiny.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu (dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod) a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. důvody již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Nemá-li dovolatel v rovině skutkové k dispozici způsobilý dovolací důvod, tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3443/2021, a ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 27 Cdo 463/2023).
Zjevný exces (extrémní rozpor) při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud (srov. například nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127/2002 tamtéž), ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů dovolací soud v projednávané věci neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že oproti mínění dovolatele, který z označeného rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR dovozuje stěžejní důkazní hodnotu záznamu o úrazu, je tento rozsudek založen na závěru, že soudy jsou povinny při uplatňování zásady objektivní pravdy, jako tehdy stěžejní zásady občanského soudního řízení, dbát všestranně o to, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a za tím účelem k návrhu účastníků nebo i bez návrhu opatřit a provést všechny pro rozhodnutí významné důkazy a při zjišťování skutkového stavu zhodnotit všechny výsledky provedeného dokazování, a současně na závěru, že nárok na odškodnění pracovního úrazu není závislý na tom, zda pracovník úraz nahlásí či nikoliv, nebo na tom, zda je či není sepsán záznam o úraze, ale výlučně na tom, zda k úrazu došlo, či nikoliv. Jeho závěry jsou tedy jiné (opačné) než ty, které mu přisuzuje dovolatel.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani argumentace, že „jak plyne z ustálené judikatury k §118a o. s. ř., nelze připustit, aby soud nedal účastníkovi možnost vysvětlit nebo doplnit chybějící skutečnosti; takový postup by vedl k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť by účastníkovi řízení nebyla poskytnuta soudní ochrana a zároveň by byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí“ a že „již dříve bylo judikováno, že pokud odvolací soud zaujme jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by v zásadě na tuto změnu účastníky upozornit a umožnit jim se k ní vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné“. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že by napadený rozsudek přijal pro žalobce „překvapivě“. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka „nepředvídatelné“ jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozhodnutí – nejedná.
V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům pod body II a III rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel současně s podáním dovolání navrhl odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu „ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně“. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2968/2022, a ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022). Návrhem dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu