ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.303.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 303/2023-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce I. G. , zastoupeného Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Spojenců č. 689/3, proti žalovanému STILL ČR spol. s r. o. se sídlem v Praze 10 – Hostivaři, Štěrboholská č. 1387/102, IČO 49354469, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 138/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2022, č. j. 62 Co 264/2022-238, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 62 Co 264/2022-238, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, anebo též dovolatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014, a ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením §60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen; k zásadám pro výklad právních jednání pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura.
Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24. 5. 2021 splňuje všechny formální náležitosti uvedené v §60 zákoníku práce, je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) současného zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž plyne, že povinnosti zaměstnanců uvedené v ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce (řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele), které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§301 písm. c) zákoníku práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu (újmu), ať už majetkovou, nebo morální [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sb. rozh. obč., nebo ve vztahu k ustanovení §301 písm. d) současného zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl uveřejněn pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].
Odvolací soud se v projednávané věci od uvedené konstantní judikatury dovolacího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že žalobce porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, prodával-li vysokozdvižné vozíky společnosti EXPONO Steelforce, a. s., pod cenou v rozporu s cenovým manuálem stanoveným žalovaným (nepoužíval-li kalkulátor ke stanovení prodejní ceny, ačkoliv to bylo jeho povinností) a porušil-li žalovaným stanovené pravidlo „čtyř očí“ (porušil-li tedy minimálně dvě pravidla stanovená žalovaným a popsaná v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 24. 5. 2021).
Dovolatel v dovolání klade důraz na slovní spojení „tržní hodnota“ užité žalovaným v okamžitém zrušení pracovního poměru, za „zásadní rozhodnou okolnost“ a „sporné jádro“ v projednávané věci považuje cenu tržní a od ní se odvíjející výši škody a vytýká odvolacímu soudu, že jeho „závěr o zvlášť hrubém porušení povinnosti z důvodu odchýlení od interní ‚kalkulátorové‘ cenotvorby a tím způsobení škody“ je založen na skutečnosti, která podle názoru dovolatele „nebyla skutečností zásadní (nebyla meritem věci), a nemohla tak být nosným důvodem rozhodnutí“. Dovolatel však zcela pomíjí, že porušení povinnosti cenotvorby „dle RWL“ stanovené a potvrzené v rámci porad oddělení bylo (mimo jiné) žalobci žalovaným výslovně vytýkáno již v okamžitém zrušení pracovního poměru. Bylo tedy zcela namístě, že se odvolací soud touto žalovaným tvrzenou skutečností zabýval a že ji považoval za významnou pro rozhodnutí věci.
Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem odvolací soud správně přihlédl též k poměrně značné (žalovaným vyčíslené) výši rozdílu mezi cenou stanovenou kalkulátorem žalovaného a cenou, za kterou žalobce prodal vysokozdvižné vozíky společnosti EXPONO Steelforce, a. s. (odvolacím soudem ne zcela přiléhavě označované jako „výše škody“). Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že v projednávané věci ani není relevantní, jak by obvyklou cenu předmětných vysokozdvižných vozíků určil znalec, resp. jak by byla určena v odborném vyjádření, ale že podstatné je to, že toto zboží nebylo prodáno v souladu s pravidly cenotvorby stanovenými žalovaným (bylo prodáno pod cenou stanovenou kalkulátorem žalovaného). Dovolatelem akcentované vyčíslení „konkrétní výše škody“ v projednávané věci není nezbytné, neboť podstatně významnější než výše škody způsobené žalovanému je v posuzovaném případě narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a žalovaným a zpochybnění spolehlivosti žalobce ve vztahu k majetku žalovaného ve smyslu ustanovení §301 písm. d) zákoníku práce a jeho loajality k žalovanému, a to do té míry, že po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele srov. též odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo dovolatelem v dovolání citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). Na tomto závěru pak nemohou nic změnit ani dovolatelem tvrzené (a v souvislosti s otázkou hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobce v dovolání zdůrazňované) skutečnosti, že žalobce u žalovaného pracoval 19 let, že s pracovní morálkou neměl žádné problémy a že „dostával vysoké odměny“.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je tak rovněž závěr odvolacího soudu o porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani námitky dovolatele, že odvolací soud nenapravil vady řízení, které nastaly již u soudu prvního stupně a které měly podle mínění dovolatele spočívat v tom, že odvolací soud „rozhodl ve věci, aniž by byl objasněn sporný skutkový základ (otázka tržní ceny a od ní odvíjené výše tvrzené škody)“, že odvolací soud rozhodl ve prospěch žalovaného „za situace, kdy měl důkazní břemeno k jádru sporu žalovaný, který jím tvrzenou skutečnost dostatečně netvrdil ani neprokazoval“, že odvolací soud na jednání konstatoval, že „v této fázi řízení důkazy opakovat nebude ani nebude provádět další důkazy“, čímž postupoval „neočekávatelně“, resp. nepředvídatelně, a odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce překvapivých rozhodnutí, že odvolací soud měl žalobce poučit podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a umožnit mu doplnit tvrzení a důkazní návrhy v rozsahu potřebném pro splnění jeho procesních povinností, „aby dostal reálnou možnost interní cenotvorbu a údajnou výši škody vyvrátit“ a aby dostal „reálnou procesní šanci přesvědčit soud o svých tvrzeních“, neboť dosavadní důkazy a tvrzení nepostačovaly k tomu, aby byl objasněn sporný skutkový stav věci, když nebyla vyslyšena a vypořádána věcná argumentace žalobce k cenotvorbě (i jiným povinnostem) „činěná již v prvním stupni“, a že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá požadavkům uvedeným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) uplatnění tzv. jiných vad řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
Postup odvolacího soudu, který neshledal důvod k poučení žalobce podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, z níž vyplývá, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. důvod (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Tak tomu bylo i v projednávané věci, neboť žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nebyla zamítnuta proto, že by žalobce nebo žalovaný neunesli své důkazní břemeno (proto, že by v řízení uskutečněná tvrzení a navržené důkazy nepostačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci), nýbrž proto, že „bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce prodával vysokozdvižné vozíky společnosti EXPONO Steelforce, a. s., pod cenou v rozporu s cenovým manuálem stanoveným žalovaným“ a že porušil žalovaným stanovené pravidlo „čtyř očíˇ“, kdy každý sjednaný obchod musel být schválen, resp. v případě kupní smlouvy v písemné podobě též podepsán, jednatelem žalovaného (že v řízení bylo „jednoznačně prokázáno, že žalobce porušil minimálně dvě pravidla stanovená žalovaným a popsaná v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 24. 5. 2021, a to pravidlo ‚čtyř očí‘ a povinnost cenotvorby“). V řízení tedy bylo prokázáno, že tomu bylo jinak, než jak tvrdil žalobce. Skutečnost, jak by prodejní či obvyklou cenu vysokozdvižného vozíku určil znalec, resp. jak by byla určena v odborném vyjádření, pak odvolací soud nepovažoval za relevantní, neboť podstatné bylo v projednávané věci to, zda zboží bylo prodáno v souladu s pravidly cenotvorby stanovenými žalovaným.
Namítá-li v této souvislosti dovolatel, že poučení podle §118a o. s. ř. bylo zvlášť důležité za situace, kdy odvolací soud spatřoval nosný důvod svého rozhodnutí o zvlášť hrubém porušení povinnosti umožňujícím dokonce okamžité zrušení pracovního poměru v porušení interního „kalkulátoru“, což je (podle mínění dovolatele) „samo o sobě neočekávatelné“, pak přehlíží, že porušení této povinnosti mu bylo žalovaným vytýkáno již v okamžitém zrušení pracovního poměru a že (jak uvádí i sám dovolatel v jiné části svého dovolání) rovněž dokazování před soudem prvního stupně, zejména „tabulky a výslechy svědků“, se soustředily na tvrzené ceny interní „kalkulátorové“. Uvedený postup odvolacího soudu tak pro žalobce nemohl být „neočekávatelný“, jak tvrdí ve svém dovolání.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu překvapivost jeho rozsudku, pak navíc pomíjí, že zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé (nepředvídatelné) jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč., anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 641/2018). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
Dovozuje-li žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné, pak judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Poměřováno těmito závěry není dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, neboť z jeho odůvodnění zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv.
Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění soudů a způsob, jakým k nim soudy dospěly (přičemž z těchto jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.), uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem). Dovolatel v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že práci vykonával stále stejným způsobem 19 let a že výsledky jeho práce odpovídaly „firemním postupům“, dodržovaným maržím i obchodním praktikám ve společnosti), na nichž pak buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci.
Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu