ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.322.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 322/2023-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. Z., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova č. 1714/27, proti žalované XY , zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jurečkova č. 643/20, o neplatnost odvolání z vedoucího pracovního místa a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 243/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2022, č. j. 16 Co 149/2019-416, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2022, č. j. 16 Co 149/2019-416, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Přestože dovolatel uvádí, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti je podstatou jeho dovolání nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu [že důvodem odvolání žalobce z funkce přednosty chirurgické kliniky žalované nebyla skutečnost, že se žalobce „nehodlal smířit s neplatným odvoláním z funkce děkana XY, případně měl s XY další spory (‚válčení žalobce s fakultou‘), nýbrž „nespokojenost žalované se způsobem řízení chirurgické kliniky žalobcem, zejména pak používání některých léčebných metod nádorových onemocnění (tzv. onkovakcíny), nízký počet specializovaných operací a špatná spolupráce žalobce se členy lékařského sboru“] a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl, zejména zvukového záznamu z jednání ze dne 1. 2. 2017 mezi žalobcem, tehdejším ředitelem žalované S. N. a jeho náměstkem J. S. výpovědí svědků S. N. J. S., znaleckého posudku Ing. Jiřího Kováře a výslechu tohoto znalce z oboru elektronika). Dovolatel předestírá své vlastní (opačné) skutkové závěry (že důvodem jeho odvolání z funkce přednosty chirurgické kliniky bylo to, že „válčil s fakultou“, tedy že „uplatňoval v soudním řízení svá práva vyplývající z jeho neplatného odvolání z funkce děkana XY“) na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že byl zaměstnavatelem v rozporu s §346b odst. 4 zákoníku práce postižen proto, že se zákonným způsobem domáhal svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů).
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal dovolatelem namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení §132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná (viz hodnocení provedených důkazů obsažené v bodech 25 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že odvolací soud neprovedl „některé důkazní návrhy“ a neustanovil revizního znalce, že postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř., jestliže „teprve u odvolacího soudu probíhalo dokazování ve vztahu k námitce pravosti nahrávky“ („čímž došlo k nahrazení soudu prvního stupně a žalobce byl tímto zbaven možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů“), a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
Kromě toho o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jde při zjišťování skutkového stavu věci například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci sice nebyly tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura). O žádný z těchto případů se však v projednávané věci nejedná. Soud není povinen – jak vyplývá z ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. – provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem navržené důkazy, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. například usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084–1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011). O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku (jak to v projednávané věci učinil odvolací soud v bodě 17 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku).
K námitce, že odvolací soud neustanovil revizního znalce, je dále třeba uvést, že zákon (občanský soudní řád) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3653/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Úvaha odvolacího soudu, ze které vyplývá důvod, proč neustanovil revizního znalce, je obsažena v bodě 17 odůvodnění napadeného rozsudku. Poukazuje-li dovolatel na znalecký posudek Kriminalistického ústavu v Praze vypracovaný na žádost dovolatele po vydání rozsudku odvolacího soudu, pak přehlíží, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Při své námitce postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř. (v níž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 365/2003), též dovolatel přehlíží, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod č. 10/2014 Sb. rozh. obč.), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/13, a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3860/17), a že občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věci k dalšímu řízení a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem. Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení, nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem tedy není (a z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011). Dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby se od těchto závěrů dlouhodobě ustálené judikatury odchýlil.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá žalobce, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z vedoucího pracovního místa přednosty chirurgické kliniky žalované byla zamítnuta. Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle §211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek .
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu