ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3501.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 3501/2023-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. Z. , zastoupené Mgr. Robinem Mlynářem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého č. 2786, proti žalované Základní škole a mateřské škole Telecí se sídlem v Telecí č. 178, IČO 71006125, zastoupené Mgr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží č. 121/3, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 91/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. května 2023, č. j. 22 Co 86/2023-112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 5. 2023, č. j. 22 Co 86/2023-112, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka shledává dovolání přípustným předně proto, že odvolací soud se podle jejího názoru při posouzení otázky, zda lze za účinné doručení písemnosti podle §334 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2023 (dále jen „zák. práce“), považovat „situaci, kdy zaměstnavatel umožní zaměstnanci se pouze s takovou listinou seznámit (poskytne mu ji v rámci pracovního pohovoru toliko k nahlédnutí a následnému ofocení) bez toho, aniž by mu umožnil převzít její duplikát, a aniž by alespoň z kontextu jednání zaměstnavatele vyplynulo, že listinu předkládá z důvodu, že se pokouší o její doručení zaměstnanci“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3278/2010, uveřejněném pod č. 55/2012 Sb. rozh. obč., a v rozsudcích ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 361/2018, a ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2036/2017, a to tím, že mu postačilo, že žalovaná dovolatelce předložila tuto listinu k nahlédnutí v rámci již několikátého pracovního pohovoru a až po žádosti dovolatelky jí umožnila pořídit si její fotokopii mobilním telefonem. V tom jí však přisvědčit nelze.
Dovolatelka zřejmě přehlédla, že ohledně doručení odvolání dovolatelky z pracovního místa vedoucího zaměstnance, o které se podle čl. II dovolání jedná, napadené rozhodnutí stojí na skutkovém závěru, že pokus o doručení této písemnosti byl učiněn a žalobkyně její převzetí odmítla. Soud prvního stupně vyšel z výpovědi žalobkyně, která byla vyslechnuta jako účastnice řízení a uvedla, že dne 22. 11. 2021 v ředitelně ředitelky žalované po ústním sdělení o odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance ředitelka žalované předložila žalobkyni „papír, kde bylo odvolání“, a žalobkyně řekla, že to nepodepíše, protože s tím nesouhlasí, zeptala se, jestli je to z její strany všechno, ředitelka jí sdělila, že ano, žalobkyně se otočila k odchodu a pak se ještě otočila a požádala, zda si může udělat snímek toho odvolání na „mobil“, což jí bylo umožněno; následně také uvedla, že ředitelka měla pouze jedno písemné vyhotovení, které držela jen v ruce a na stůl ho nepoložila. Na základě toho soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze sdělení samotné žalobkyně, že jí ředitelka žalované dala, popřípadě předložila písemnost s odvoláním, lze dovodit, že se ředitelka žalované pokusila písemnost s odvoláním doručit předáním do vlastních rukou žalobkyně, „což žalobkyně následně odmítla převzít a převzetí podepsat“, že tento závěr je podporován i „účastnickou výpovědí“ ředitelky žalované a že byť se jejich tvrzení v detailech liší, obě tvrzení svědčí o tom, že se ředitelka žalované pokusila písemnost s odvoláním doručit do vlastních rukou žalobkyně, která odmítla tuto písemnost převzít. Odvolací soud shledal hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně logickým a doplnil, že ze samotného textu listiny o odvolání žalobkyně z pracovního místa vedoucí učitelky, jak byla soudu předložena, je zřejmé, že ředitelka byla připravena jedno vyhotovení listiny předat žalobkyni, neboť podle textu měla žalobkyně svým podpisem stvrdit převzetí odvolání z funkce, přičemž obdobný text je uveden i na výpovědi z pracovního poměru, jejíž převzetí žalobkyně rovněž odepřela, ale její doručení nijak nezpochybnila a při svém výslechu uvedla, že doručování obou těchto listin probíhalo zcela shodně.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, z níž lze podle jejího mínění dovodit, že povinnost prokázat rozhodné skutečnosti ohledně účinnosti doručení listiny dle §334 odst. 1 zák. práce má při zpochybnění doručení zaměstnavatel a nikoliv zaměstnanec, spojená s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009. Za situace, kdy soudy nižších stupňů vzaly rozhodné skutečnosti (pokus o doručení písemnosti a jeho odmítnutí) za prokázané, se otázkou, koho tíží důkazní břemeno ve vztahu k těmto skutečnostem, nezabývaly a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezaloží ani námitky dovolatelky, že odvolací soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, která opakovaně dovodila „nutnost zvýšené kvality odůvodnění a reflektování slabší pozice ve sporech, kdy je jedna strana sporu ve slabší pozici – typicky spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem“, a že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jejími „námitkami odchýlení se rozsudku okresního soudu od relevantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, čímž byla založena i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu“. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Žádnou takovou otázku však dovolatelka nevymezila.
Pouhou námitku tzv. jiné vady řízení představuje i argumentace žalobkyně, že odvolací soud v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, a ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 82/2018, bez jakéhokoliv odůvodnění odmítl její návrh na provedení důkazu – „přehrání audio záznamu pořízeného soudem o výslechu ředitelky žalované a přímého svědka B.“, a tím také zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, příp. protiústavností. Pro úplnost lze uvést, že tato námitka není důvodná a odkaz na označená rozhodnutí je nepřípadný, neboť ani jedno z nich nepojednává o „návrhu na provedení důkazu přehráním audiozáznamu pořízeného soudem o výslechu“ (účastníka či svědka). Podstatou námitky totiž není opomenutí důkazního návrhu, jak dovolatelka argumentuje, ale její snaha dosáhnout jiného hodnocení již provedených důkazů, které však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz výše).
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu