ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3752.2022.1
sp. zn. 21 Cdo 3752/2022-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně J. H. , dříve R., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalovanému H. C. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 1464/6, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 170/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2022 č. j. 62 Co 155/2022-416, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kláry Mottlové, advokátky se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 62 Co 155/2022-416, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel – přestože namítá, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud vyřešena“, a že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ – nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem předestřená otázka procesního práva, „zda v případě, že v řízení po povolení obnovy řízení vyjde najevo, že od samého počátku nebyly splněny podmínky přípustnosti žaloby pro obnovu řízení, má soud pokračovat v řízení o věci samé, nebo je povinen řízení zastavit“, neboť se jedná o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá přímo z právního předpisu a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3407/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014). Řízení a rozhodnutí po povolení obnovy jednoznačně upravuje ustanovení §235h odst. 1 o. s. ř., které soudu nedává jakýkoliv prostor k tomu, aby se po povolení obnovy znovu zabýval tím, zda byly splněny všechny podmínky k tomu, aby obnova řízení byla povolena (tím, zda žaloba na obnovu řízení směřovala proti rozhodnutí, proti němuž zákon podání žaloby připouští, zda ji podala osoba, která je k ní legitimována, a zda byla podána v zákonem stanovených lhůtách, jakož i vlastním naplněním důvodů pro povolení obnovy).
Z logiky věci proto vyplývá, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky, jimiž dovolatel splnění podmínek pro povolení obnovy zpochybňuje [že „nemohlo dojít k obnově původního řízení, neboť nesplňují (myšleno předchozí rozhodnutí ve věci) podmínky ust. 228 odst. 1 o. s. ř., neboť v případě rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 1. 2013 č. j. 4333/1.30/12/14.3 se jednalo o rozhodnutí, které mohlo být k důkazu provedeno již v původním řízení a pouze z viny na straně žalobkyně provedeno nebylo, když tato věděla o existenci uvedeného rozhodnutí již dne 20. 8. 2013 a mohla jej k důkazu navrhnout, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016 č. j. 11 A 39/2013 – 89 není rozhodnutím způsobilým k zahájení obnovy řízení, neboť se z jeho kasační podstaty nejedná o nové rozhodnutí, ale pouze o deklaraci skutečnosti, že rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 16. 1. 2013 č. j. 4333/1.30/12/14.3 bylo skutkově a právně, správné“, že „Nejvyšší soud navíc rozhodnutím ze dne 24. 6. 2021, č. j. 21 Cdo 3494/2020-323, odepřel žalovanému možnost soudního přezkumu, tohoto svého postupu“, neboť „z pozice odvolacího soudu totiž fakticky vzato rozhodl o otázce, která přísluší soudu 1. stupně, a to za situace, kdy proti takovému jeho rozhodování neexistuje opravný prostředek“, a že „od samého počátku nebyly splněny podmínky přípustnosti žaloby na obnovu řízení“].
Namítá-li dovolatel, že „platí, že se žalobkyně neomluveně nedostavila do zaměstnání přinejmenším ode dne přijetí dopisu žalovaného ze dne 19. 7. 2012, aniž by k tomu existovala jakákoliv její liberace v podobě některé z překážek v práci“, že „žalobkyně ode dne 28. 2. 2008 pro žalovaného nepracovala ani nechtěla pracovat“, že „na uvedené výzvy ze dne 19. 7. 2012 a 27. 7. 2012 je nutné nahlížet jako na výzvy k nástupu do práce“ a že „žalovaný neměl jiný důvod vyzývat žalobkyni svými dopisy ze dne 19. 7. 2012 a 27. 7. 2012 než ten, aby došlo z její strany k nástupu do práce, případně k jinému vyřešení jejich pracovně právního vztahu“, vyslovuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. pak nezaloží ani námitky dovolatele, že „z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze … zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (k právnímu posouzení věci)“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu