ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1012.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1012/2023-286
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. P. M. , zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13, proti žalované T. K. K. , zastoupené Mgr. Pavlem Krausem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jitřní 558/8, o určení vlastnického práva k části pozemku, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 11 C 224/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 165/2022-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Libuše Svobodové, advokátky se sídlem v Praze 7, Ovenecká 871/13.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 11 C 224/2020-216, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětný pozemek“), který vznikl oddělením z pozemku parc. č. XY (dále jen „pozemek žalované“), oba v k. ú. XY, a to podle vyznačení v geometrickém plánu č. 1193-7720489/2020 ze dne 11. 11. 2020, který učinil přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
[2] K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 165/2022-263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považuje ho podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za přípustné, protože napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Namítla, že soud posuzoval držbu vlastnického práva a dobrou víru žalobkyně pouze ze subjektivního hlediska přesvědčení žalobkyně, že je nový (současný) plot z roku 2003 stále na stejném místě, a neposuzoval je z hlediska objektivního. Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2205/99, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. III. ÚS 50/04) shledala v tom, že soud nedostál povinnosti objektivního hodnocení skutečností, které ovlivňují existenci či neexistenci oprávněné držby, neboť věc posuzoval subjektivním pohledem žalobkyně. Dále argumentovala, že bylo povinností žalobkyně zachovat náležitou opatrnost, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat, a to ve formě zajištění dohledu nad stavbou plotu. Neučinila-li takový dohled, pak zcela očividně nemohla zachovat ani onu běžnou opatrnost. Dále s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a sp. zn. 22 Cdo 1717/2004 namítla, že žalobkyně nemohla být v objektivně omluvitelném omylu ve vztahu k poctivé držbě, protože jí nesvědčila dobrá víra ve vztahu k titulu, na jehož základě žalobkyni mohlo vzniknout vlastnické právo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nesplňuje základní náležitosti dovolání, resp. není vymezena přípustnost a důvod dovolání. Žalovaná podle ní pouze citovala nepřiléhavou judikaturu, aniž by v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. vymezila, v čem nesprávné právní posouzení spatřuje. V podstatě dovoláním měla zpochybňovat jen zjištěný skutkový stav. K dovolacím námitkám konstatovala, že soudy obou stupňů se v dané věci zabývaly nejen subjektivní, ale rovněž objektivní stránkou vydržení pozemku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako nepřípustné.
[5] Dovolání není přípustné.
[6] Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[8] V prvé řadě dovolací soud konstatuje, že dovolání neobsahuje řádné vymezení jeho přípustnosti. Bez ohledu na to, že dovolatelka naznačuje potřebu řešení „otázky hmotného nebo procesního práva“, nemůže být – oproti vymezení v dovolání – přípustnost dovolání založena tím, že se odvolací soud odchýlil při řešení takové otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a taková otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jestliže existuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu (se kterou dovolatelka souhlasí), nemůže jít současně o případ, v němž je taková právní otázka samotným dovolacím soudem rozhodována rozdílně, protože pak by nemohlo jít o ustálenou rozhodovací praxi. Třetí uváděný důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, předpokládá, že určitá právní otázka dovolacím soudem vyřešena je, ale s takovým řešením dovolatelka nesouhlasí a žádá, aby dovolací soud zaujal – oproti dosavadnímu – odlišný právní názor. Je proto zřejmé, že přípustnost dovolání řádně vymezena není. S velkou mírou benevolence (s ohledem na další část dovolání a jeho obsah, kde dovolatelka uvádí spisové značky jednotlivých rozhodnutí Nejvyššího soudu) lze snad usuzovat, že má jít o přípustnost danou odklonem rozhodnutí odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu.
[9] Dovolatelka v této souvislosti naznačila otázku existence oprávněné držby předmětného pozemku ze strany žalobkyně.
[10] Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Ústavního soudu.
[11] Podle §129 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), je držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
[12] Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
[13] Podle §134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
[14] Judikatura Nejvyššího soudu se dále ustálila na závěru, že skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000) – vychází se z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Objektivní dobrá víra se přitom musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, s. 587)]. Není-li dobrá víra držitele o jeho vlastnickém právu dána od počátku, nemůže být dána ani později (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2824/2007). Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Dovolací soud přitom opakovaně konstatoval, že otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, lze v dovolacím řízení zpochybnit v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).
[15] V projednávané věci nalézací soudy vycházely z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně se na základě darovací smlouvy ze dne 27. 6. 2000 stala vlastnicí pozemku parc č. st. XY, XY a XY. Následně v roce 2003 při budování nového plotu došlo k posunu hranice plotu za hranici posledně dvou uvedených pozemků a pozemku žalované v řádech jednotek decimetrů do pozemku žalované. Rozměr nadužívaného pozemku činí 36 m 2 a přilehlý pozemek žalobkyně 325 m 2 . Stavbu plotu realizoval osobně bývalý manžel žalobkyně. Sama žalobkyně na místo jezdila jen o víkendech, přičemž výstavby plotu se nijak nezúčastnila. Z laického pohledu bylo oplocení budováno na vnější linii starého živého plotu. O odchylce skutečné hranice mezi pozemky a novým oplocením se žalobkyně poprvé dozvěděla až v souvislosti se zaměřováním pozemků v roce 2016.
[16] Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalobkyně užívala předmětný pozemek od zbudování nového plotu v roce 2003 po dobu více než 10 let v dobré víře, že je jeho vlastnicí. Při posuzování dobré víry žalobkyně v její vlastnické právo k předmětnému pozemku odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že plot byl posunut o takovou vzdálenost, že ji ani při vynaložení náležité péče nemusela zaznamenat. Vzhledem k tomu, že drátěný plot byl porostlý živým plotem, dala se přesná hranice pouhým pohledem těžko určit. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na poměrně malou výměru předmětného pozemku (posunutí plotu) i podobu původního plotu tvořeného kromě jiného vegetací s těžko poznatelnou přesnou hranicí oplocení byla žalobkyně v omluvitelném omylu, že je vlastnicí předmětného pozemku. K odvolacím námitkám žalované uvedl, že zatímco většina svědků, kteří potvrdili posunutí plotu (další svědci posunutí plotu vůbec nezaznamenali), běžně užívají komunikaci, a mohli tak posunutí plotu zaznamenat, žalobkyně posuzovala umístění plotu „zevnitř zahrady“, pročež nepovažoval za překvapivé, že posunutí nepoznala. To, že hradila stále stejnou daň z nemovitosti, podle odvolacího soudu potvrzuje, že byla přesvědčena, že užívá pozemek ve stále stejném rozsahu.
[17] Takové právní posouzení věci považuje dovolací soud za správné, resp. úvahy odvolacího soudu zcela jistě nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu.
[18] Pro úvahu soudů o dobré víře žalobkyně byl rozhodný jejich závěr, že žalobkyně o „posunutí“ plotu do pozemku žalované nevěděla a při běžné opatrnosti to ani nemohla zjistit. Podstata dovolání je v přesvědčení žalované, že o posunutí plotu žalobkyně vědět musela. Tím však dovolatelka nenapadá právní závěry soudů, ale skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování a samotné hodnocení dokazování. Žádná právní otázka – tím méně v dovolání vymezená jako zobecnitelná – která by měla či mohla založit přípustnost dovolání, tak v dané věci není.
[19] Dovolává-li se žalovaná toho, že odvolací soud dobrou víru žalobkyně posuzoval toliko pohledem jejího subjektivního přesvědčení, nelze jí přisvědčit. Odvolací soud objektivně posoudil všechny v řízení zjištěné skutečnosti, které ho vedly k závěru o omluvitelném omylu žalobkyně v její vlastnické právo k předmětnému pozemku. Jinými slovy, zabýval se tím, zda žalobkyně při běžné opatrnosti, kterou by bylo možné po každém v daném případě požadovat, mohla mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že jí předmětný pozemek patří. Především s ohledem na skutečnost, že nový plot nebudovala sama, na místo jezdila jen o víkendech a pouhým pohledem „zevnitř zahrady“ ani nemohla (stejně jako jiný „průměrný“ člověk při zachování obvyklé opatrnosti) posunutí plotu rozpoznat, lze objektivně předpokládat, že žalobkyně žádné důvodné pochybnosti o svém vlastnickém právu k předmětnému pozemku od samotného uchopení se držby neměla. Stěží se lze dovolávat nedostatečného dohledu nad výstavbou plotu za situace, kdy posunutí plotu nebylo laickým pohledem rozpoznatelné. Ostatně se lze domnívat, že ani sama žalovaná si posunutí plotu nevšimla, pokud se proti držbě předmětného pozemku ze strany žalobkyně po celou vydržecí dobu nebránila.
[20] Odkazuje-li dovolatelka pouhou citací části rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (uveřejněný pod č. 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), pak dovolacímu soudu není zřejmé, čeho konkrétně se v poměrech nyní souzené věci domáhá. V dovolání není ve směru prokazování skutečností toliko nepřímými důkazy v civilním řízení (čehož se citované rozhodnutí týká) vymezena žádná otázka procesního práva v souladu s §237 o. s. ř., ani právní posouzení věci, které by žalovaná považovala za nesprávné v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř.
[21] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
[22] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu