ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1244.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 1244/2023-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně T-PORT, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1627/16a, IČO: 65413865, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované Mechel Service Stahlhandel Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 461, IČO: 47124121, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Dřítči 155, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 C 183/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, se zamítá .
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miloslava Petrů, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2022, č. j. 20 C 183/2020-217, zamítl návrh na určení, že výhybka č. VAS 1 nacházející se na pozemku parc. č. 99/26 v katastrálním území Drozdice a obci Pardubice, který je zapsán na LV č. 940 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice (dále jen „předmětná výhybka“), je součástí železniční dráhy – vlečky žalobkyně nacházející se zejména na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku I tohoto rozhodnutí. Dále určil, že předmětná výhybka je součástí železniční dráhy – vlečky žalobkyně a železniční dráhy – vlečky žalované, nacházejících se na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku II tohoto rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II, III a IV potvrdil; ve výroku II však v tom správném znění, že se určuje, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné výhybky, každý v rozsahu jedné poloviny, jako společné součásti železničních drah – vleček žalobkyně a žalovaného nacházejících se na konkretizovaných pozemcích (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání odůvodnila odkazem na §237 o. s. ř. tak, že „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena dovolacím soudem jinak a napadeným rozhodnutím se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je otázka hmotného práva řešená v tomto řízení rozhodována rozdílně.“ V textu dovolání dále také uvedla, že se jedná o věc doposud soudy blíže neřešenou. Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci. Nejprve namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť podle dovolatelky odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku podle §157 odst. 2 o. s. ř. Dále tvrdila, že odvolací soud překročil rozsah petitu žalobního návrhu a že žalobkyni nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určení nemá povahu finálního rozhodnutí sporu mezi účastníky. Dovolatelka dále uvedla, že předmětná výhybka byla zhotovena na její náklady, a proto výlučně ona k ní nabyla originárním způsobem vlastnické právo, pročež předmětná výhybka nemohla být ani způsobilým předmětem převodu vlastnického práva na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Českou republikou. Souhlasila se závěrem nalézacích soudů, že po napojení do dráhy kolejí se stala součástí této koleje. Nesprávné právní posouzení věci však shledává v závěru, podle něhož je předmětná výhybka součástí vlečky žalované i vlečky žalobkyně. Odvolací soud měl rozhodnout v rozporu se zásadou rovnosti účastníků ku prospěchu strany žalující, která se nijak nepodílela na vybudování předmětné výhybky a pouhým napojením výhybky získala spoluvlastnické právo k danému zařízení. Dovolatelka zde poukázala na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3051/2014), přičemž tato otázka nabytí vlastnického práva by podle ní měla být dovolacím soudem posouzena jinak, což je taktéž podle dovolatelky dovolací důvod ve smyslu §237 o. s. ř. Následně namítá, že odvolací soud nevzal v potaz relevantní právní úpravu (zákon o drahách), přičemž jeho rozhodnutí je ve zjevném rozporu s tímto zákonem. Z celkového obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka zastává názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v dovolání není řádně vymezena jeho přípustnost, tvrzení žalované ohledně přípustnosti dovolání jsou nekonzistentní a nemají oporu v §237 o. s. ř. Jediné rozhodnutí, u něhož žalovaná tvrdí, že se od něj odvolací soud odchýlil (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3051/2014) není v dané věci relevantní, a proto se od něj odvolací soud při rozhodování věci odchýlit nemohl. Je tomu tak proto, že dané rozhodnutí se týká věci hromadné a nikoli součásti věci. Otázka naléhavého právního zájmu byla podle žalobkyně posouzena odvolacím soudem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 3877/2018). Ztotožnila se také se závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětná výhybka je společnou součástí obou vleček. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Dovolací soud předně uvádí, že dovolání žalované je s ohledem na nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Žalovaná totiž v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedla, že „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena dovolacím soudem jinak a napadeným rozhodnutím se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je otázka hmotného práva řešená v tomto řízení rozhodována rozdílně.“ V textu dovolání dále také tvrdila, že se jedná o věc „doposud soudy blíže neřešenou.“ Žalovaná tak v podstatě naznačila tři důvody přípustnosti dovolání zakotvené v §237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojila s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné).
Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Pak ovšem současně nemůže jít o případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. o případ, kdy sám dovolací soud určitou otázku neřeší jednotně, a současně ani o případ, kdy jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval.
Co se týče důvodu, podle něhož „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena dovolacím soudem jinak“, takový důvod přípustnosti dovolání zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vůbec nezná.
Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti dovolání se dovolací soud vůbec nemohl zabývat podstatnou částí dovolání. Ta představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, neboť bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Jedná se např. o námitku, podle níž předmětná výhybka nemohla být způsobilým předmětem převodu vlastnického práva na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Českou republikou, o námitku, že předmětná výhybka nemůže být zároveň součástí vlečky žalované a vlečky žalobkyně, či o námitku opomenutí na věc aplikovat speciální právní předpis (zákon č. 266/1994 Sb., o drahách). Tyto námitky, resp. otázky, tedy nebyly dovolacímu přezkumu vůbec otevřeny.
Přípustnost dovolání nemohou samy o sobě založit ani tvrzené vady řízení (např. námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nebo námitka, podle níž odvolací soud překročil rozsah žalobního petitu). K nim by mohl dovolací soud přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Napadené rozhodnutí stojí na závěru, že předmětná výhybka tvoří součást jak vlečky žalobkyně, tak vlečky žalované. Odvolací soud řádně zdůvodnil, že předmětná výhybka charakteristickým způsobem odděluje i spojuje vlečky obou účastnic tím, že je vložena do původní vlečky a slouží ke změně směru jízdy vlaku. Je tak nezbytná nejen proto, aby se mohlo jezdit z původní vlečky na vlečku novou, ale i proto, aby bylo možno dále jezdit po vlečce původní. Předmětná výhybka je tedy s oběma vlečkami spojena, podle své povahy k oběma náleží a je také pro provoz jich obou nezbytná. Jejím oddělením by se obě vlečky znehodnotily. Ač tedy původním vlastníkem předmětné výhybky byla nepochybně žalovaná, jejím zabudováním do vleček přešlo z části vlastnické právo na stát jako tehdejšího vlastníka vlečky a následně při převodu vlastnického práva k vlečce na žalobkyni.
Z celkového obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka zastává názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní. Ani v tomto směru se jí však přípustnost dovolání nepodařilo vymezit, a to už jen z toho důvodu, že řádně neoznačila důvod přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. Citovala sice rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008, v části vykládající, co se rozumí součástí věci, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1219/99, v části vysvětlující, že součást věci sdílí osud věci hlavní, avšak ani z obsahu dovolání nelze dovodit, že by dovolatelka shledala, že se odvolací soud měl od těchto rozhodnutí odchýlit, případně v čem konkrétně by rozpor podle jejího názoru spočíval. Jestliže dovolatelka naznačila rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, pak z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně jej shledává. V tomto rozhodnutí nadto dovolací soud přezkoumával úvahu nalézacích soudů ohledně toho, zda jsou konkrétní předměty samostatnou věcí nebo součástí věci jiné. V nyní souzené věci však dovolatelka závěr nalézacích soudů o tom, že předmětná výhybka je součástí věci jiné, nikoli věcí samostatnou, nerozporuje, naopak jej sdílí.
Namítá-li pak žalovaná rozpor napadeného rozhodnutí v otázce nabytí vlastnického práva k předmětné výhybce s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, je třeba poznamenat, že v daném rozhodnutí se Nejvyšší soud nezabýval situací, kdy se původně samostatná věc stane součástí jiné věci ve smyslu §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nýbrž začleněním samostatné věci do věci hromadné. V citovaném rozhodnutí je pak výslovně uvedeno, že obě situace nelze ztotožňovat. Napadené rozhodnutí proto s tímto rozhodnutím ani nemůže být v rozporu.
Žalovaná řádně vymezila toliko otázku, zda žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z obsahu dovolání přitom vyplývá, že se měl odvolací soud při jejím řešení odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu.
Tato otázka nicméně přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil.
Podle §80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
Určovací žaloba ve smyslu §80 o. s. ř. je žalobou preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1668/2015].
Judikatura přitom připouští, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva může být dán s ohledem na to, že je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem dotčené věci a kdo má věc obhospodařovat, provádět její údržbu či do ní investovat prostředky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2852/2007).
V projednávané věci odvolací soud v bodě 24 napadeného rozhodnutí uvedl, že pokud mezi vlastníky jednotlivých vleček není jasné, komu předmětná výhybka patří, může právě tato nejasnost vyvolávat spory, a to nejen ohledně např. nákladů na opravy a údržbu výhybky, ale i ve vztahu ke správním orgánům, např. k drážnímu úřadu, neboť tento správní úřad pak nemusí přesně vědět, s kým má jednat ve vztahu k povolení k provozu těchto vleček apod. Určení vlastnictví k výhybce tak vytvoří pevný základ pro další právní vztahy účastníků, a to bez ohledu na to, jaké byly vztahy účastníků v minulosti a zda z tohoto důvodu bude žalovaná uplatňovat nějaké nároky vůči žalobkyni.
S tímto odůvodněním odvolacího soudu se dovolací soud plně ztotožňuje. Právní postavení žalobkyně by se bez požadovaného určení stalo nejistým – zůstala by sporná otázka, komu náleží vlastnické právo k předmětné výhybce, přičemž tento stav nejistoty lze eliminovat právě pomocí žaloby na určení vlastnického práva k ní; zároveň platí, že k odpovídající nápravě nelze dospět jinak. Rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k předmětné výhybce jistě také vytvoří pevný právní základ pro další právní vztahy mezi účastníky (zejména vyplývající ze správy předmětné výhybky) i ve vztahu k třetím osobám, a to včetně orgánů státu, pro které je postaveno do budoucna najisto, s kým je potřeba jednat, půjde-li o práva a povinnosti k předmětné výhybce. Tím je v dané věci bez dalšího dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení.
Dovolatelka argumentuje v obecné rovině tím, že nejsou dány podmínky pro naplnění naléhavého právního zájmu. Jak již vyplývá z výše uvedeného, takový názor dovolací soud nesdílí. Dovolatelka ani blíže nespecifikuje, proč jí vymezené podmínky naléhavého právního zájmu v dané věci nejsou dány, resp. s odůvodněním odvolacího soudu ve vztahu k naléhavému právnímu zájmu konkrétně nepolemizuje; omezuje se jen na obecnou nesouhlasnou polemiku. Namítá-li však, že určovací žaloba je preventivního charakteru, a má tak zcela odvrátit budoucí spory účastníků, nelze jí dát za pravdu. Cílem určovacích žalob není odstranění jakýchkoli případných budoucích sporů mezi účastníky řízení (takový závěr nevyplývá ani z dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí citovaných výše či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008). Podstatné v souzené věci je, že žaloba na určení vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, který je způsobilý budoucí spory účastníků odvrátit. Zcela vyloučit další spory však nebude možné nikdy.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu