ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.1717.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 1717/2022-405
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. L. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územním pracovištěm Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 180, IČO: 69797111, 2) B. Ř. , narozené XY, bytem v XY, 3) D. Ř. , narozené XY, bytem v XY, 4) D. Ř. , narozenému XY, bytem v XY, 5) R. Ř. , narozenému XY, bytem v XY, žalovaní 2) až 5) zastoupeni JUDr. Kateřinou Fáberovou Slušnou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 196/2015, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. března 2022, č. j. 26 Co 17/2022-388, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 6 C 196/2015-356, určil, že vlastníky pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) jsou žalobce s podílem o velikosti ideální 1/4 a žalovaná 2) s podílem o velikosti ideálních 3/8 a že zbylý podíl o velikosti ideálních 3/8 vzhledem k celku náležel ke dni smrti do vlastnictví I. Ř., zemřelého dne 13. 6. 2019 (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 26 Co 17/2022-388, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou bylo určeno, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce s podílem o velikosti ideální 1/4 vzhledem k celku a žalovaná 2) s podílem o velikosti ideálních 3/8 vzhledem k celku (výrok I). Ve zbývající části výroku I a ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí v dané části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání dovolatelka shledala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako otázku zásadního právního významu vymezila, „zda je možné shledat naléhavý právní zájem u žaloby na určení vlastnického práva k pozemkům za situace, kdy právní předchůdci žalobce byli zbaveni vlastnického práva a rovněž držby pozemků a žalobce, ač byl v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků na základě dědického rozhodnutí, faktickou držbu pozemků neobnovil ve lhůtě pro uplatnění restitučních nároků“. Žalovaná 1) zpochybnila zjištění odvolacího soudu, že stát ponechal zápisy v pozemkových knihách beze změny. Právní předchůdci žalobce byli podle dovolatelky zbaveni nejen vlastnického práva, ale rovněž i faktické držby předmětných pozemků, a to po dobu více než 40 let. Uvedla, že výsledek dědického řízení není v otázce vlastnictví závazný pro třetí osoby a nemůže založit vlastnictví, pokud je v rozporu s hmotněprávními poměry (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2130/17). Dále namítla, že v současné době existuje ustálená judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5557/2017 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 987/18), podle níž žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního řízení. Dospěla k závěru, že žalobce vzhledem ke všem okolnostem nemohl být v dobré víře, že je skutečným vlastníkem pozemků. Shrnula, že žalobci nesvědčí žádný platný nabývací titul k předmětným pozemkům, přičemž podle jejího názoru nepřichází v úvahu ani vydržení. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud své právní posouzení předložené otázky nezaložil na skutkovém zjištění, že vlastníci byli zbaveni držby pozemků a že svou držbu neobnovili ve lhůtě pro uplatnění práva na vydání pozemků v restitučním řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu proto na vyřešení dovolatelkou vymezené právní otázky nemůže záviset. Nadto uvedl, že žaloba na určení vlastnického práva smysl a účel restitučního zákona o půdě neobchází.
Žalovaní 2) až 5) ve vyjádření k dovolání uvedli, že ho považují za nepřípustné. Připomněli, že se zemědělským družstvem B. jako s nájemcem předmětných pozemků jednali spolu s žalobcem, resp. jejich právní předchůdci jednali v postavení pronajímatelů – vlastníků už před uzavřením písemné smlouvy v roce 1993, čímž de iure i de facto vykonávali držbu předmětných pozemků. Byli také jako jediní vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Uplatnění restitučního nároku z jejich strany tak nebylo žádným způsobem opodstatněno. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl a přiznal žalovaným 2) až 5) náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku existence naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení, a to vzhledem k zákazu obcházení smyslu a účelu restitučních předpisů prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva.
Dovolací soud předně podotýká, že dovolání je na samé hranici projednatelnosti s ohledem na §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť dovolatelka sice dovolacímu soudu předkládá k posouzení právní otázku, avšak její argumentace spočívá v převážné části v toliko odlišných skutkových tvrzeních a od nich se odvíjející právní argumentaci. Lze tak jen stěží vzhledem k obsahu dovolání soudit na naplnění jedné z obligatorních náležitostí dovolání, a totiž dovolacího důvodu, který nemůže spočívat v námitkách skutkového charakteru.
Předložená otázka nicméně tak jako tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení dané právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu.
Pro případy existence restitučních skutkových podstat a možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů je judikatura dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2011 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Pokud se osoba vrácení majetku nedomáhala prostřednictvím restitučních předpisů, nemůže tak činit prostřednictvím určovací žaloby [k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 185/05 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz )].
Tato obecně přijímaná východiska však následná praxe Ústavního a Nejvyššího soudu v poměrech konkrétních případů modifikovala ve prospěch existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 nebo ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3248/10).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012).
Nalézací soudy v projednávané věci vycházely ze skutečnosti, že vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl stát na základě nuceného odkupu v roce 1949, aniž by tehdejší vlastnici A. L. byla vyplacena náhrada. K zápisu vlastnického práva České republiky, tj. žalované 1), jako duplicitního vlastníka předmětných pozemků došlo až ke dni 26. 1. 1999. Soudy tedy zohlednily zejména to, že stát po získání vlastnického práva k předmětným pozemkům ponechal zápisy v pozemkových knihách a následně v katastru nemovitostí beze změny, a dále skutečnost, že vlastnictví žalobce a právních předchůdců žalovaných 2) až 5) bylo státem kontinuálně potvrzováno v dědických řízeních, přičemž nikdo až do doby zápisu duplicitního vlastnictví do katastru nemovitostí jejich právo nezpochybnil. Vzaly také za prokázané, že v roce 1992 jednalo Zemědělské družstvo B. o nájmu předmětných pozemků se zapsanými fyzickými osobami a že v roce 1993 byly mezi ním a R. L., právní předchůdkyní žalované 2), a žalobcem uzavřeny nájemní smlouvy. Sám stát předmětné pozemky nevyužíval, zřejmě se vůbec nechopil jejich držby.
Usoudily, že právní zájem na žádaném určení je dán, neboť pouze tak lze odstranit duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. Dospěly k závěru, že ačkoli zde byl dán restituční důvod [věc přešla v rozhodné době na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích – poznámka dovolacího soudu], žaloba neobchází smysl a účel restitučních předpisů, neboť žalobce i právní předchůdci žalované 2) a I. Ř. byli v době pro uplatnění restitučních předpisů (tj. od 24. 6. 1991 do 31. 1. 1993) v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků. Neměli proto žádný objektivní důvod k podání restituční žaloby.
S takovým závěrem nalézacích soudů se dovolací soud ztotožňuje. Oba nalézací soudy svůj závěr o existenci naléhavého právního zájmu žalobce řádně odůvodnily s poukazy na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu. Taktéž se dostatečně vypořádaly s argumentací žalované 1), kterou nyní znovu uplatňuje v dovolání.
Dovolací soud předně upozorňuje, že žalovaná 1) své dovolání zakládá na skutečnosti, že žalobce a žalovaní 2) až 5), resp. jejich právní předchůdci, byli zbaveni držby předmětných pozemků, přičemž faktickou držbu ani neobnovili ve lhůtě pro uplatnění restitučních předpisů. Tímto polemizuje toliko se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, kterými je však dovolací soud vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); jedná se proto o polemiku nepřípustnou. To platí i pro nesouhlas dovolatelky se zjištěním, že stát ponechal zápisy v pozemkových knihách beze změny.
Jestliže dané fyzické osoby vykonávaly držbu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, pak napadené rozhodnutí ani nemůže být v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 987/18, jímž žalovaná 1) argumentuje. Ve shodě s nalézacími soudy (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu, který odkazuje na bod 21 rozsudku soudu prvního stupně) dovolací soud poukazuje na odlišný skutkový základ souzené věci. V případě řešeném Ústavním soudem v citovaném rozhodnutím bylo zjištěno, že stát s pozemky od jejich odnětí nepřetržitě i po roce 1992 nakládal jako vlastník. V nyní projednávané věci tomu tak však není (viz výše skutková zjištění nalézacích soudů).
Za situace, kdy fyzické osoby vykonávaly držbu vlastnického práva k předmětným pozemkům (nakládaly s předmětnými pozemky jako vlastními), ke kterým jim podle zápisu v evidenci nemovitostí svědčilo vlastnické právo na základě výsledků dědického řízení, stát své vlastnické právo k pozemkům nevykonával a vlastnické právo fyzických osob nikterak nezpochybňoval, neměly důvod o svém vlastnickém právu pochybovat ani důvod k podání restituční žaloby; smysl a účel restitučních předpisů tak neobcházen není. V řízení ani nebyly zjištěny žádné skutečnosti, kterými by byla dobrá víra žalobce v jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku zpochybněna. Závěr nalézacích soudů o možnosti žalobce domáhat se ochrany svého vlastnického práva postupem podle §80 o. s. ř. je tak správný.
Co se týče námitky dovolatelky, že žalobci nesvědčí platný nabývací titul k předmětným pozemkům, přičemž podle jejího názoru nepřichází v úvahu ani vydržení, dovolací soud se jí po věcné stránce nemohl vůbec zabývat. Je tomu tak už jen proto, že dovolatelka v tomto rozsahu zcela rezignovala na vymezení přípustnosti dovolání. Řádné vymezení přípustnosti dovolání je nicméně v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Nebyla-li přípustnost dovolání řádně vymezena, nebyla námitka žalované 1) dovolacímu přezkumu vůbec otevřena.
Namítá-li konečně dovolatelka, že výsledek dědického řízení není v otázce vlastnictví závazný pro třetí osoby a nemůže založit vlastnictví, pokud je v rozporu s hmotněprávními poměry, pak dovolací soud upozorňuje, že napadené rozhodnutí není založeno na závěru opačném. Odvolací soud pouze konstatoval, že v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku bylo spoluvlastnické právo fyzických osob zapsáno v katastru nemovitostí na základě rozhodnutí státního notářství – tedy pouze zdůvodnil, proč byly fyzické osoby jako vlastníci uvedeni v katastru nemovitostí. Napadené rozhodnutí tedy ani nemůže být v rozporu s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti prvně citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně, který bude ve věci znovu rozhodovat ve smyslu výroku II rozsudku odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 5. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu