ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2418.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2418/2022-1294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) J. F. a b) M. F. , zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovaným 1) S. H. , zastoupenému JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, 2) J. H. , zastoupené Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic 11, 3) městu Kolín , se sídlem v Kolíně, Karlovo náměstí 78, IČO: 00235440, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem v Kolíně, Kutnohorská 43, 4) V. H. a 5) V. H. , 6) V. U. , 7) J. Z. a 8) J. Z. Z. , oběma zastoupeným JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného 3): Obyvatelé cihelny Kolín , se sídlem v Kolíně, Vávrova 850, IČO: 26554038, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 70/2008, o dovolání žalobců a dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2021, č. j. 28 Co 145, 146/2021-1195, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2020, č. j. 10 C 70/2008-884, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 11. 2020, č. j. 10 C 70/2008-893, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Pozemek parc. č. XY rozdělil na základě geometrického plánu specifikovaného v tomto výroku, jenž je nedílnou součástí rozsudku, na pozemky: parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY (výrok II). Pozemek parc. č. XY a nově vzniklý pozemek parc. č. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 3) – (výrok III), nově vzniklý pozemek parc. č. XY přikázal do společného jmění manželů žalovaných 1) a 2) – (výrok IV), a nově vzniklé pozemky parc. č. XY a parc. č. XY přikázal do společného jmění manželů žalobců (výrok V), a uložil žalovanému 3) povinnost zaplatit jednotlivým účastníkům vypořádací podíly specifikované v tomto výroku (výrok VI). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok VII a výroky VIII–XI doplňujícího usnesení).
K odvolání žalobců, žalovaného 1) a žalovaných 7) a 8) Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2021, č. j. 28 Co 145, 146/2021-1195, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výrocích II–XI změnil tak, že pozemek parc. č. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 3) a uložil žalovanému 3) povinnost zaplatit jednotlivým účastníkům vypořádací podíly specifikované v této části výroku [výrok I písm. a) a b)], nově vzniklý pozemek parc. č. XY přikázal do společného jmění manželů žalobců [výrok I písm. c)], nově vzniklý pozemek parc. č. XY přikázal do společného jmění manželů žalovaných 1) a 2) – [výrok I písm. d)], nově vzniklé pozemky parc. č. XY a parc. č. XY přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 3) a uložil žalovanému 3) povinnost zaplatit jednotlivým účastníkům vypořádací podíly specifikované v této části výroku [výrok I písm. e) a f)]; ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–XI).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu a výrokům o nákladech řízení podali žalobci dovolání, neboť odvolací soud učinil nesprávný závěr, že dělení pozemku parc. č. XY není z funkčního hlediska dobře možné, a že pozemek parc. č. XY je sice možné reálně dělit, ale není možné jej dělit přesně podle spoluvlastnických podílů. V dovolání formulovali tři otázky hmotného práva, které odvolací soud řešil nesprávně. 1) Zda způsobuje reálnou nedělitelnost pozemku přesně podle spoluvlastnických podílů skutečnost, že při dělení nově vzniklé pozemky by neměly žádnou souvislost se stávajícími pozemky zvažovaného spoluvlastníka či spoluvlastníků a tito spoluvlastníci by neměli možnost přímého užívání nově vzniklých pozemků. 2) Zda způsobuje reálnou nedělitelnost pozemku skutečnost, že žádný ze spoluvlastníků by po provedeném dělení pozemku nemohl nově vzniklý pozemek využít pro zajištění lepšího přístupu na svůj vlastní pozemek nebo ke zvětšení velikosti svých stávajících pozemků. Otázky 1) a 2) odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a sice ohledně zjištěné reálné nedělitelnosti pozemku parc. č. XY v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3685/2008 a 22 Cdo 1338/2021, a ve vztahu k pozemku parc. č. XY, u nějž byla odvolacím soudem reálná dělitelnost shledána nevhodnou, v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 a 22 Cdo 1450/2015. 3) Předložili otázku, zda lze v případě, že různé části společného pozemku mají různou jednotkovou cenu, spravedlivě rozhodnout o vyrovnání v penězích, pokud společný pozemek není rozdělen na díly odpovídající přesně podílům jednotlivých spoluvlastníků. Tuto otázku považují v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud neřešenou. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání žalobců vyjádřil s jejich argumentací souhlas. Přiklonil se k názoru žalobců, že odvolací soud mohl pozemek rozdělit přesně podle stávajících spoluvlastnických podílů a nebylo nutné přikázat žalovanému 3) větší podíl na úkor ostatních spoluvlastníků. Namítl, že v tomto řízení nebyl prokázán veřejný zájem na omezení vlastnického práva ostatních spoluvlastníků a že jim nebyla přiznána adekvátní náhrada. Dále se podrobně vyjádřil a doplnil jednotlivé námitky žalobců.
Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalobců s tímto dovoláním rovněž souhlasila a přisvědčila argumentaci žalobců. Rovněž se podrobněji vyjádřila k jednotlivým námitkám.
Další účastníci se k dovolání žalobců nevyjádřili.
Proti rozsudku odvolacího soudu dále podal dovolání žalovaný 1). 1) Uvedl, že žalovaný 3) není ve věci pasivně legitimován s ohledem na to, že není spoluvlastníkem vypořádávaných pozemků, neboť výkup pozemků od jednotlivých spoluvlastníků nebyl schválen zastupitelstvem, přičemž starosta obce nemůže sám vytvářet vůli obce. 2) Namítl, že rozdělením pozemku na základě napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ztratil přístup ke svému domu po vlastním pozemku a nyní k němu bude muset přistupovat po pozemku města. Současně nesouhlasí s tím, aby kolem jeho domu vznikla možnost veřejné cesty k nedalekým garážím; poukazuje na správní rozhodnutí, že se na pozemku parc. č. XY nenachází veřejně přístupná účelová komunikace. 3) Také namítl, že rozhodnutí obou nalézacích soudů je nevyvážené a preferuje zájem města, ačkoliv pozemek bylo možno rozdělit spravedlivě a dostatečně účelně i se zachováním poměru spoluvlastnických podílů. Závěry odvolacího soudu proto považuje za zjevně nepřiměřené; k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015. 4) Namítl nesprávné stanovení výše náhrady z důvodu neaktuálnosti znaleckého posudku. K tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, z nějž se podává, že přiměřená náhrada má být určena podle ceny věci v době vypořádání.
K dovolání žalovaného 1) se žádný z účastníků nevyjádřil.
Žalovaný 3) zaslal dodatečně dovolacímu soudu vyjádření, v němž poukázal na skutečnost dokladující změnu charakteru užívání dotčených pozemků na základě rozhodnutí města jako vlastníka pozemků – žalovaného 3), a sice na veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Z tohoto důvodu považuje část námitek zejména žalovaného 1) za fakticky i právně překonanou.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání žalobců není přípustné.
Žalobci v dovolání – přičemž s dovolací argumentací žalobců se ztotožnil rovněž žalovaný 1) – zpochybňují závěr odvolacího soudu o reálné nedělitelnosti pozemku parc. č. XY, jenž byl přikázán jako celek za náhradu žalovanému 3), a požadují jeho reálné rozdělení podle velikosti jednotlivých spoluvlastnických podílů. Závěr o nedělitelnosti předmětného pozemku je podle nich v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť závěr odvolacího soudu o reálné nedělitelnosti pozemku parc. č. XY je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
Podle §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
Podle §1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.
Podle §1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem se podává, že reálné rozdělení společné nemovité věci není dobře možné zejména tehdy, pokud by nově vzniklé nemovité věci nebylo možno řádně užívat [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014 (toto i všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. Dále není rozdělení společné věci dobře možné v případě, že by nově vzniklé části věci nemohly sloužit vlastníku způsobem odpovídajícím jejich povaze; u pozemků se pak jedná zejména o kritérium rozlohy a celkové plochy a tvaru rozdělovaného pozemku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006). Velmi podstatným kritériem při rozdělení pozemku je pak jednak otázka přístupu k tomuto pozemku z veřejné komunikace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012), a jednak otázka přístupu k jiným nemovitým věcem, neboť rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku nemůže navodit stav, kdy některý z dosavadních spoluvlastníků ztratí přístup k jiné nemovitosti, jíž je vlastníkem či spoluvlastníkem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1431/2012).
V projednávané věci odvolací soud v bodě 37. napadeného rozsudku podrobně vysvětlil, z jakých důvodů má za to, že pozemek parc. č. XY je nutné považovat za reálně nedělitelný. Dospěl k závěru, že rozdělení předmětného pozemku by sice bylo technicky proveditelné, ale z hlediska funkčního využití není rozdělení dobře možné. Zohlednil přitom velikost pozemku i velikost podílů jednotlivých spoluvlastníků, přičemž poukázal na to, že většina z nově vzniklých pozemků by byla samostatně nevyužitelná a s ohledem na to, že žádný z účastníků – kromě žalovaného 3) – by nemohl nově vzniklý pozemek využít pro zajištění lepšího přístupu na svůj vlastní pozemek nebo ke zvětšení velikosti svých stávajících pozemků, nepovažoval za vhodné řešení pozemek rozdělit. Naopak, co se týče polohy pozemku, zohlednil, že předmětný pozemek jednou z delších stran přiléhá k pozemku žalovaného 3), dále k pozemkům ve vlastnictví osob odlišných od účastníků řízení a současně navazuje na pozemek parc. č. XY, jenž je rovněž předmětem vypořádání, a jenž byl rovněž přikázán do vlastnictví žalovaného 3). Zohlednil též funkční určení daného pozemku podle platného územního plánu (částečně jako účelová komunikace, částečně jako veřejná zeleň) a stávající způsob využití (zeleň). Ze všech těchto důvodů shledal pozemek z funkčního hlediska reálně nedělitelným a současně jako nejvhodnější způsob vypořádání vyhodnotil přikázání předmětného pozemku do vlastnictví města – žalovaného 3).
S těmito závěry odvolacího soudu dovolací soud souhlasí. Ačkoliv bylo zjištěno, že by reálné rozdělení pozemku bylo technicky proveditelné, jak konstatoval odvolací soud, v daném případě brání reálnému rozdělení pozemku nemožnost následného funkčního využití nově vzniklých menších částí pozemku. Závěr o reálné nedělitelnosti je proto správný, a to jak z hlediska praktického využití daného pozemku jako celku (oproti menším rozděleným pozemkům, které by samostatně využitelné nebyly), tak i z pohledu dalších aspektů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu citované výše. Úvahy odvolacího soudu jsou současně řádně odůvodněné a v žádném případě je nelze považovat za zjevně nepřiměřené (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Co se následně týče způsobu vypořádání přikázáním předmětného pozemku konkrétně do výlučného vlastnictví žalovaného 3), tuto část úvahy odvolacího soudu dovolatelé v rámci své argumentace nijak nezpochybňují. K otázkám předkládaným v dovolání žalobců jako otázky ad 1) a 2) pak dovolací soud ještě upřesňuje, že odvolací soud nedospěl k závěru o reálné nedělitelnosti předmětného pozemku z toho důvodu, že by snad považoval za nezbytné, aby případným rozdělením nově vzniklé pozemky musely zajišťovat lepší přístup k jiným nemovitostem ve vlastnictví jednotlivých spoluvlastníků, anebo by musely přispět ke zvětšení jejich pozemků, nýbrž tyto argumenty použil spíše podpůrně ve smyslu toho, že by menší rozdělené části pozemku nebyly samostatně funkčně využitelné (například i proto, že ani nenavazují na jiné pozemky ve vlastnictví jednotlivých spoluvlastníků a rozdělení by proto nebylo v tomto případě účelné), což následně odůvodňovalo konečný závěr o nedělitelnosti daného pozemku.
Žalobci dále rozporují způsob reálného rozdělení pozemku parc. č. XY, který neodpovídá přesně velikosti spoluvlastnických podílů. V této souvislosti předkládají jako v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, zda lze v případě, že různé části společného pozemku mají různou jednotkovou cenu, rozdělit pozemek nikoliv podle velikosti spoluvlastnických podílů a současně spravedlivě rozhodnout o vyrovnání v penězích.
Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud se zvoleným řešením od této rozhodovací praxe neodchýlil.
Obecná možnost rozdělení společné věci na části neodpovídající přesně velikostem spoluvlastnických podílů vyplývá v prvé řadě přímo ze zákona, a sice z §1144 odst. 2 o. z., který stanoví, že rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak shodně plyne, že rozdělení společné věci nemusí vést ke vzniku nových věcí odpovídajících přesně výši ideálních podílů spoluvlastníků, nýbrž spoluvlastníkovi může být přikázáno více (či naopak méně), než na kolik by měl nárok; vzniklý nepoměr je třeba vyrovnat v penězích [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 20, 2018, str. 716, a též v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 17566)]. Obdobně se postupuje i tehdy, když sice vzniklé věci formálně vzato velikostně odpovídají výši spoluvlastnických podílů, ale vznikne nepoměr v hodnotě vzniklých věcí. Ten ze spoluvlastníků, kterému se na vyrovnání dostalo více, je povinen druhému spoluvlastníkovi nepoměr finančně nahradit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1259/2003).
Z výše citovaných rozhodnutí tedy plyne, že je přípustný i takový způsob vypořádání spoluvlastnictví k pozemku, kdy je pozemek rozdělen, přestože jeho jednotlivé části mohou mít různou obvyklou cenu, a tento postup je v pořádku za předpokladu, že se případné rozdíly či nepoměry mezi jednotlivými spoluvlastníky vyrovnají v penězích v rámci stanovení přiměřené náhrady. Přesně to učinil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, pročež mu nelze z pohledu výše citované judikatury ničeho vytknout, neboť zákon ani rozhodovací praxe nepředpokládá, že by reálné rozdělení věci muselo vždy odpovídat přesně velikosti spoluvlastnických podílů (pokud takové rozdělení např. z hlediska následné využitelnosti jednotlivých nově vzniklých pozemků není dobře možné – k tomuto také viz výše u odůvodnění tohoto usnesení týkajícího se pozemku parc. č. XY).
Judikatura dovolacího soudu dále navíc dovozuje, že samotná skutečnost, že určitý způsob rozdělení nemovité věci není pro všechny spoluvlastníky zcela ideální, neznamená, že by tímto způsobem nebylo možné společnou nemovitost rozdělit, přičemž je akceptovatelné, že nově vzniklé nemovité věci bude možné užívat např. méně komfortním způsobem či s určitými omezeními oproti dosavadnímu stavu před rozdělením (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále plyne, že ani nesouhlas některého ze spoluvlastníků s konkrétním způsobem rozdělení společné věci takovému rozdělení nebrání, a to zejména v případě, kdy žádný ze spoluvlastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy všech spoluvlastníků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, nebo ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1943/2015).
Přesně o takový případ šlo v projednávané věci. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na tvarovou i funkční specifičnost tohoto pozemku v dané lokalitě, bylo sice možné přistoupit k reálnému rozdělení pozemku, přičemž zvolil řešení, jež bylo podle jeho názoru nejvíce funkční z hlediska možného budoucího využití nově vzniklých pozemků, které nicméně neodpovídalo přesně velikosti jednotlivých spoluvlastnických podílů. Své úvahy podrobně odůvodnil (body 41.–44. napadeného rozsudku), přičemž ani v tomto případě nelze dospět k závěru, že by jeho úvahy byly zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Pokud pak žalobci v závěru dovolání dále nesouhlasí s přikázáním nově vzniklého pozemku parc. č. XY žalovanému 3) – oproti řešení zvolenému soudem prvního stupně, který předmětný nově vzniklý pozemek přikázal naopak žalobcům – přičemž namítají, že odvolací soud bez racionálního důvodu preferoval hledisko přímého užívání pozemku na úkor jiných možností využití, jak předpokládá rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomuto odkazují na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1338/2021), pak dovolací soud uvádí, že ani tato část úvahy odvolacího soudu není s rozhodovací praxí dovolacího soudu nikterak v rozporu. Při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána se totiž podle ustálené judikatury dovolacího soudu zohledňuje mimo jiné to, kterému ze spoluvlastníků více svědčí hledisko účelného využití věci; současně má být při rozhodování o tom, komu má být věc přikázána, zvýhodněn rovněž ten, kdo hodlá věc užívat osobně (k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Ani dovolání žalovaného 1) není přípustné. Dovolací soud navíc poznamenává, že v některých otázkách je dovolání žalovaného 1) na samé hranici projednatelnosti, neboť řádně nevymezuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. jakožto obligatorní náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
K námitce „neplatnosti spoluvlastnictví“ žalovaného 3), s ohledem na nevymezenou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř, dovolací soud pouze poznamenává, že procesní postoj žalovaného 1) si v tomto ohledu protiřečí a naznačená polemika ohledně způsobu projednání dané věci zastupitelstvem není konzistentní se zbytkem dovolací argumentace žalovaného 1). Pokud by totiž žalovaný 1) chtěl snad argumentovat tím, že ve věci není dána pasivní legitimace žalovaného 3) z důvodu neplatně přijatého rozhodnutí zastupitelstva, v důsledku čehož by žalovaný 3) neměl být vlastníkem (části) nemovitostí, jež jsou nyní předmětem vypořádání podílového spoluvlastnictví v této věci, měl by setrvat na návrhu, aby byla žaloba z tohoto důvodu bez dalšího zamítnuta. Z dovolací argumentace i vyjádření žalovaného 1) k dovolání žalobců nicméně plyne, že žalovaný 1) rozporuje až způsob vypořádání spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, přičemž má za to, že pozemky měly být rozděleny jiným způsobem, než jak to učinil odvolací soud; v tomto směru však žalovaný 1) již vlastnické právo žalovaného 3) nepopírá a nedostatek jeho pasivní legitimace nenamítá. Mimo to s těmito námitkami žalovaného 1) se podrobně vypořádal již odvolací soud (body 51–54 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a dovolací soud se s jeho závěry ztotožňuje.
Ani v případě další námitky, že rozdělením pozemku způsobem zvoleným odvolacím soudem žalovaný 1) ztratil přístup ke svému domu po vlastním pozemku a nyní bude nucen využívat pozemek města – žalovaného 3), žalovaný 1) vůbec nevymezuje, v čemž ohledně této námitky spatřuje splnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání, ani se z ní nepodává zobecnitelná právní otázka, na jejímž řešení bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolací soud pak již jen zcela nad rámec konstatuje, že pokud dovolatel argumentuje potenciální změnou územního plánu, v jejímž důsledku by mohlo dojít ke vzniku veřejné komunikace vedoucí okolo jeho domu, je třeba uvést, že nalézací soudy vycházely ze skutkového stavu zjištěného v době jejich rozhodnutí, tudíž žalovaným 1) naznačované budoucí možné změny by nemohly být pro jejich rozhodnutí jakkoliv relevantní.
Ohledně námitky nevyváženosti rozhodnutí nalézacích soudů preferující zájem žalovaného 3), a zakládající tak zjevnou nepřiměřenost jejich úvah, dovolací soud v plném rozsahu odkazuje na tu část odůvodnění tohoto usnesení týkající se dovolání žalobců, kde bylo vysvětleno, že úvahy odvolacího soudu ohledně zvoleného způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví v této věci jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nelze je považovat ani za zjevně nepřiměřené.
Co se pak týče námitky nesprávně stanovené výše náhrady z důvodu neaktuálnosti znaleckého posudku, pro kterou má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (resp. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 1927/2004), dovolací soud uvádí, že odvolací soud při stanovení výše náhrady vycházel z aktuálního ocenění hodnoty pozemků. Vycházel sice ze znaleckého posudku vypracovaného v roce 2019, nicméně v odvolacím řízení při jednání znalce vyslechl, přičemž znalec potvrdil, že s ohledem na specifičnost předmětných pozemků se růst cen na jejich ocenění neprojevil (bod 27. napadeného rozsudku, vyjádření znalce u jednání před odvolacím soudem – č. l. 1085). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není ani v tomto směru v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani dovolání žalovaného 1) přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je rovněž odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu